Zobrazují se příspěvky se štítkemSapir–Whorf. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSapir–Whorf. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 4. srpna 2020

Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom

Relativně nedávno jsem na psanci.cz publikoval experiment, který začal na tvorbou nekonečného slova složeného ze vzájemně prolnutých slov, která od jedenáctého začínají jakoby dávat smysl, přičemž dílo začalo jednovětně popisovat vlastní vznik tak, že se popis začal stávat svým vlastním popisem, což mě inspirovalo mj. k vymyšlení pojmu rekurzismus.

Audioverze (původní verze, odlišné pořadí částí díla): ZDE


Původní úvod slovorostu, který přerostl v dlouhý leč jednovětný popis:
Po zběžném pročítání závěrečných prací „Myšlení a hodnoty tří uměleckých generací české avantgardy (1919-1989)“ (2014, Jan Bulíček) a „Mozek a událost“ (2007, Dita Malečková) a průběžném vypisování poznámek jsem psal reakci na báseň od jedné mé nejmenované známé, načež jsem šel na záchod, kde mi hlavou prolétla krátká sekvence slov „diktafon fonograf“, z nichž se zrodil nápad, který původně spočíval v tvorbě jednoho dlouhého slova složeného ze vzájemně se prolínajících slov na základě shodných koncovek a předpon, avšak v průběhu jeho tvorby mi rychle došlo, že pro mnohé čtenáře bude přijatelnější, když prolnutá slova budou zvlášť, aby byla čitelnější, čímž také lépe vynikne uvědomění, že v rámci této experimentální formy dochází k zesílení vlivu Sapir–Whorfovy hypotézy/ diskurzu, respektive jazyk zde omezuje to, co tímto způsobem můžeme říct, a když jsem ten vznikající slovorost dopsal až po „chloupků kůrovce“, tak mě napadlo průběžně psát jeho popis, přičemž se tento odraz procesu vzniku začal stávat součástí tohoto díla, jelikož v obou případech se jedná o jednu hypoteticky nekonečnou větu, což je z jistého hlediska analogické i k překreslaci Mouchodlaka (obživlá metafora na kulturní evoluci), která také může pokračovat dál a dál, resp. dokud se najdou ochotní překreslovatelé, mezi které se zařadila i autorka básně zmiňované „začátkem“ této věty a to ještě před tím, než tu koronavirovou báseň napsala, ale to už trochu moc odbíhám od tématu slovorostu, ve kterém je teď vhodné pokročit zase dál od slov „chloupků kůrovce“ a než jsem dopsal po slova „homogenního hořícího“ (která mimochodem mohou změnit pořadí bez narušení formy díla), tak jsem si uvědomil třeba, že zajímavější než samotné dílo mi teď připadá tento jeho rádoby popis, který už se vlastně stal i svým vlastním popisem, což mě inspirovalo k vymyšlení pojmu rekurzismus, jenž může označovat výtvarný směr zaměřený na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi a tak dál, čímž jsem si také uvědomil, že možným předpokladem kreativity je schopnost vést absurdní monolog v komplementaritě s logickým uvažováním, načež může vzniknout něco relativně originálního jako např. tato věta, která je pravděpodobně tou nejdelší, jakou jsem dosud v životě napsal a lituji člověka, který by se pokusil o její větný rozbor a to i proto, že už mám vymyšlený chyták na „konec“, který může nastat hypoteticky skoro kdykoliv si usmyslím, nebo „nikdy“, ale teď si říkám, že bych měl nejprve dopsat anotaci, ve které bych mohl zmínit, že od jedenáctého slova slovorost jakoby začíná dávat smysl a v návaznosti na tuto úvodní větu bych zase mohl napsat, že dílo zachycuje i popis vlastního vzniku způsobem analogickým k jedné z rovin samotného díla, kterým je právě dlouhatánskost obou vět, čímž se do této dostává i část momentální verze anotace, ale zpět zase k tvorbě slovorostu od „homogenního hořícího“, přičemž mi došlo, že v této větě zaniká hranice mezi tvořením a myšlením nebo že některé teď už trochu starší zajímavosti jsem do této věty zapomněl vepsat, čímž mám na mysli, že původní název měl být „Navazování nítí“, pak jsem ho změnil na „Čočka kanálem lemuje“, ale ani to nemusí být finální verze a za zmínku také jistě stojí, že celé toto dílo vznikalo jako součást mého deníku, který obsahuje ještě další popisy souvislostí, takže jde v podstatě i o ukázku z mého deníku, i když ne zrovna typickou, ale to zde mohu krátce napravit, když napíšu, že po dopsání slov „pádlem lemuřího“ bylo krátce před desátou hodinou večer, tak jsem šel pomalu spát a další den pokračoval v psaní slovorostu, přičemž jsem zvažoval vytvořit syntetickým hlasem zvukový doprovod, ve kterém by se z té jedné věty slovorostu stalo jediné dlouhatánské slovo, ze kterého by každý slyšel trochu jiné pomyslné výřezy, a když jsem pak při dalším psaní slovorostu byl u slov „nízké kéžby“, tak bylo potřeba, abych pomohl vztyčit druhý kůl jisté dřevostavby, načež jsem pokračoval v tvorbě a uvědomil si, že tato věta poodhaluje mé myšlenkové pochody, čímž názorně vysvětluje, co mám na mysli, když mluvím o hyperkreativitě, načež jsem si říkal, že by mě zajímalo, jaká nejdelší věta na světě dosud vznikla, avšak po zkušenostech s touto předpokládám, že může mít rozsah knihy, ale tak dlouho psát nehodlám, takže slovorost zakončuji relativně smysluplnými slovy „kázání nízkého hodnocení“ a jak lépe zakončit tuto větu než cyklickou nekonečností, resp. uzavřít ji na fraktál „postupně proměnlivého tvaru výkladu“, což znamená vrátit se na začátek této věty, kde se píše, že po zběžném pročítání závěrečných prací...

Slovorost Čočka kanálem lemuje:
Diktafon fonograf grafická kámen mentální nítě těkavé védy dynamický kýč čočka kanálem lemuje jednotu tunelu luhačovického hovna na nanebevzetí tíživého holuba bazalkou koukajícího honem nemaskovat vatu tuhé hédonistické kérky kytarou roušky škytající cítění nízkého holiče čekajícího holení nízkých chloupků kůrovce centralizovaného houbou boudy dyslektika kamarádícího homosexuálně někým kým kýmat matematika kalkulací církevního hostelu luxusního holismu musí sílu lunárního homosexualismu mutujícího homeopatického holiče čekat kata tabuizace celibátu tukana kanalizaci civícího honem nemáčet četného hospodina na namočeném močeném némlich Lichtenštejnsko skotsky Skyty tyranizující cílem lemujícího homogenního hořícího hovnivála lapajícího houževnatě tělo tělovýchovného chovného housera radikálně několik kolik liknavě větu tu tuší šíleně němotu tutlající cívka katalyzátoru rukodělně několikanásobně někoho koho ho houpá pádlem lemuřího horoskopu kopu puntičkáře řezníků kůlem lemry rychle ledničku kupodivu vulkanického hobita bita ta tatranka kajak jak Jakubova ovarová vánočka kapr proč očekávám kávám vámi minerální nízkotučné tučné nést staršímu muzeálnímu muflonovi novičokem kempujíc jícen cen centralizovaného houmlesáka lesáka kapustového housenkou koukal kalnou nouzovou vousatou touhu hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba babičky kytky kyselinou linou ouvej vejce ceněné nést statečně někomu komu muži životem temného houslisty ty tygry rychle chleba baští štípaného hojného hovězího houskou kousajícího hořčici cizokrajnou nouzi zimního holohlavého horolezce cestujícího hospodou doufajíce ceny nyní nízké kéžby byli libovolné volné nést stěží žíznivého hokejistu studna dna na nabádat bádat dat datového hormon monstra traktor torza začíná nábožně něžně někam kamiónem nemravně vnější šíje je jeptiška kaká kázání nízkého hodnocení.

Jednoslovná verze daného slovorostu:
Diktafonografickámentálnítěkavédynamickýčočkanálemujednotuneluhačovickéhovnanebevzetíživéholubazalkoukajícíhonemaskovatuhédonistickérkytarouškytajícítěnízkéholičekajícíholenízkýloupkůrovcentralizovanéhouboudyslektikamarádícíhomosexuálněkýmatematikalkulacírkevníhosteluxusníholismusílunárníhomosexualismutujícíhomeopatickéholičekatabuizacelibátukanalizacivícíhonemáčetnéhospodinamočenémlichtenštejnskotskytyranizujícílemujícíhomogenníhořícíhovniválapajícíhouževnatělovýchovnéhouseradikálněkoliknavětušíleněmotutlajícívkatalyzátorukodělněkolikanásobněkohoupádlemuříhoroskopuntičkářezníkůlemrychledničkupodivulkanickéhobitatrankajakubovarovánočkapročekáváminerálnízkotučnéstaršímuzeálnímuflonovičokempujícentralizovanéhoumlesákapustovéhousenkoukalnouzovousatouhubouchnulovéhonosnéhoupačkousnutéholubabičkytkyselinouvejceněnéstatečněkomuživotemnéhouslistygrychlebaštípanéhojnéhovězíhouskousajícíhořčicizokrajnouzimníholohlavéhorolezcestujícíhospodoufajícenynízkéžbylibovolnéstěžíznivéhokejistudnabádatovéhormonstraktorzačínábožněžněkamiónemravnějšíjeptiškakázánízkéhodnocení.

Na závěr chci říct, že budu rád, pokud někdo zkusí v tomto stylu navázat (a zmíní toto dílo). Klidně i na konec mého slovorostu, přičemž po „hodnocení“ může následovat nějaká forma slova „ceník“.

pondělí 24. září 2018

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 000 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Tento článek není rozhovor a jeho forma je výsledkem kompromisu.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) Rodí se ti takový smyšloslovný popis v hlavě i normálně? – Pokud jde o popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají taková neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“. Myšlenky a pocity mají přeci odlišné mechanismy. – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) Budoucnost superorganismů. – V povídce Přirozená mnohobytost nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem? – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) V souvislosti s mým názorem, že osobnost individua není jediným autorem ničeho: Čím se tedy vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti? Jak může být nějaký názor jeho vlastním? – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) Sapirova–Whorfova hypotéza – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) Co si myslíš o Churchově-Turingově tezi? – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) Základní otázka života, vesmíru a vůbec – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.