Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor „co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.

Decentralizovanost zdroje chování a komplementarita sobectví-spolupráce

12.3.2017 jsem si dopoledne zapsal, že bych mohl zhlédnout Hyde Park Civilizace s Jaroslavem Flegrem a odpoledne mi jistý člověk shodou náhod poslal odkaz na video "Je naše vědomí opravdu jen naše? | Jaroslav Flegr | TEDxPrague". V první polovině Flegr hovořil o jádru svého výzkumu, resp. jak paraziti toxoplasma gondii ovlivňují chování jiných organismů. A v druhé polovině to zobecnil a v podstatě řekl, že lidské chování je řízeno především geny a víceméně vůbec ne morálkou, protože ta je dle něj ve skutečnosti flexibilní způsob, jakým si vysvětlujeme to, jak nás geny řídí. Dle mého však jde o ne-komplementární přístup, který fachioticky zveličuje význam toho, čím se Flegr zabývá.

Na odkaz jsem reagoval téže den v soukromých zprávách (což jsem pak zestručnil na komentář u toho videa) a pak ještě 13.3.17 a 15.3.17 v následné diskusi, z níž jsem mé názory přepsal na tento článek. Nejprve se zaměřím hlavně na otázku zdroje chování a pak na problematiku sobectví a spolupráce.

1) Decentralizovanost zdroje chování: (Z 12.3.17.)
Podle neodarwinistů jsou geny zjednodušeně "diktátoři", kteří řídí organismy, ale podle biosémantiků jsou geny spíše jakési "recepty" v nečinné "kuchařce" zvané genom (DNA/ RNA jednoho organismu), ze které si buňky vybírají recepty na tvorbu ("polotovarů") těch proteinů, o kterých si "myslí", že se jim zrovna hodí. A to je dle mého o něco víc blíž realitě, mj. protože samotná DNA/ RNA se neumí hýbat narozdíl od mnoha jiných komponent buňky, která ji interpretuje. Podle epigenetiky buňky (i bakteriální) umí dle potřeby mj. jakoby "přeškrtnout" libovolný gen (tím že na něj navážou methylový zbytek (molekulu), který brání číst ho) a pak se podle něj neřídí. Ale nejspíš ví, co je tam napsané a mohou ho zas zapnout, pokud je potřeba vařit podle něj.

Samozřejmě, že interpretace genomu je nějak limitovaná tím, co genom obsahuje, ale je to relativně velká "kniha" obdobně jako Bible, která za svou existenci měla tolik různých výkladů, že se tam krom lásky vešlo i mj. otroctví a války v podobě křížových výprav. A u genetického kódu tomu nemusí být jinak. Tím rozhodně nechci tvrdit radikální opak ve smyslu, že by geny neměly vliv, ale spíše chci tvrdit, že pravda je někde mezi. Geny i proteiny hrají velkou roli při rozhodování.

Ale ani tato (epi)genetická úroveň nemusí být "diktátor". Osobně mám vědecky-kontroverzní názor, že to, co si myslíme, nemusí být zcela odříznuto od vlivu na čtení genů, ale že když třeba nově uvěříme nějakému názoru/ memu, tak to možná může (alespoň v některých případech) i nějakou nezanedbatelnou měrou charakteristicky ovlivnit způsob, jakým naše tělní buňky čtou své geny. Navíc naše tělo je složené z mnoha úrovní (orgánové soustavy, orgány, tkáně, buňky, mikrobiom, membrány, bílkoviny, molekuly, částice... a dle mého nelze vědecky vyloučit ani existenci a tím podíl svobodné vůle viz. druhá polovina článku "Ateismus/ věda má i rysy víry?") a ty úrovně těla se vzájemně ovlivňují různou proměnlivou těžko měřitelnou mírou (a věda prostě nemá nástroje, aby to vše dokázala současně pozorovat), takže to nejspíš fakt není tak, že by geny měly radikálně větší vliv než ostatní úrovně reality. A moc parazitů (návaznost na toxoplasmu z úvodu) je založená i na tom, že mají tělo - nejsou to jen samotné geny, plánkem traktoru nezoráš pole, :D.

A ještě další protiargument k tomu, že geny ovlivňují naše chování mnohonásobně víc než cokoliv jiného: když dítě zažije něco silně traumatického (ani to nemusí být vyvolané organismy, může to být třeba smrt rodičů vlivem přírodní katastrofy (běda, kdo zkusí tvrdit blbost, že všechny přírodní katastrofy jsou důsledek rozšířeného fenotypu, resp. vedlejší důsledek genů, :D )), tak to zásadně ovlivní jeho chování a bylo by absurdní vykládat to tak, že to není vlivem té katastrofy, ale především vlivem genů, které na ni umožnily takto reagovat.

Překážka ke změně myšlení dle mého nebývá tolik na straně genů jako spíše na straně prošlapaných nervových drah, které jsou jako do asfaltu vyjeté koleje na silnici (a nedostatek bdělosti to posiluje s tím, že ale i z bdělosti lze udělat zvyk). Jednovaječná dvojčata vyrůstající v radikálně mnohohlediskově odlišných podmínkách by dle mého dospěla v relativně radikálně odlišné jedince navzdory společnému genomu.

2) Komplementarita sobectví-spolupráce: (Syntéza 13.3.17 + 15.3.17.)
Nejspíš někdy mezi lety 2010 a 2011, při hledání informací o neodarwinismus, jsem narazil na zajímavě provokativní tvrzení (viz. později v tomto odstavci), ale už přesně nevím, kde jsem to četl a zda byl autorem právě Richard Dawkins (nebo Blackmore Susan či někdo úplně jiný). (Pokud budeš přesně vědět, odkud myšlenka je, napiš mi to prosím.) Ale jelikož mým záměrem není pošpinit autora oné myšlenky, ale poukázat na nedokonalost té myšlenky pocházející ze spektra neodarwinismu, tak už nebudu ztrácet další hodinu dohledáváním zdroje a uvedu to bez autora tak, jak si to pamatuji: altruismus/ spolupráce neexistuje, protože ve skutečnosti to je maskované sobectví za účelem bezohledného šíření genů. Základ myšlenky je nejspíš od Dawkinse, ale nemám jistotu, že právě on to napsal tak radikálně.

Podle myšlenky neexistence spolupráce jsou sobečtí i mravenci, kteří obětují život za mraveniště, protože to prý je nástroj šíření svých genů skrze příbuzné. Ale to mi mj. připadá jako zaměňovat příčinu a následek, protože z hlediska (neo)darwinismu je nejprve náhodná evoluční novinka a ta je teprve pak selektována přirozeným výběrem. Takže z tohoto hlediska mravenci, bez vědomí následků, nejdřív začali spolupracovat tím svým eusociálním způsobem a až čas ukázal, že jim to zvyšuje úspěšnost (to mi připadá reálné). A kdyby mi nějaký zastánce té myšlenky chtěl oponovat ve smyslu, že mravenci možná nejprve na genetické úrovni nějakým záhadným způsobem přemýšleli, jak zvýšit svou pravděpodobnost na přežití a vlivem toho objevili onu komplexní spolupráci vrytou do genů, tak by zas protiřečil neodarwinismu (místo aby ho takto obhajoval), podle kterého je celé tělo řízeno náhodně mutujícími geny a žádná živá bytost je nedokáže cíleně řídit.

Také je otázkou, jak by třeba anonymní darování peněz na charitu mohlo být sobecké, když tím člověk nepodporuje geny svých příbuzných. A obzvlášť iracionální je z hlediska neodarwinismu třeba pomáhání cizím tělesně postiženým lidem či zvířatům z ulice. Ani se nedivím, že jsem od neodarwinistů zatím neslyšel nic o charitě apod., protože by z hlediska svých názorů nejspíš museli minimálně v některých případech přiznat, že je to v podstatě choroba lidstva, čímž by si přidělali spoustu dalších odpůrců.

Kdyby se uznalo, že spolupráce neexistuje, tak by sobectví nemělo konkurenci. A z hlediska sobeckého šíření genů by dávalo smysl vyhubit vše, bez čeho dokážeme žít, aby třeba zvířata nezabírala prostor, kde by mohli žít lidé. Neodarwinismus tedy lze zneužívat k obhajobě zabíjení orangutanů, aby se produkovalo víc palmového oleje (ve smyslu, že orangutani hold neobstávají v evolučním boji s lidmi). Dával by smysl i ten návrh na zrušení nedotknutelnosti národních parků v ČR. Ale snad nemusím vysvětlovat, že by to vše byla blbost.

Navíc snažit se vše vysvětlit pomocí jediného hlediska (v rámci tohoto článku mám na mysli hl. sobectví a neodarwinismus) je v rozporu s komplementárním myšlením Nielse Bohra (jednoho z nejgeniálnějších vědců 20. století, který jako první dal dohromady možnou interpretaci kvantové mechaniky a vyhrával diskuse s Einsteinem). Podle (mé oblíbené) komplementarity k plnohodnotnému pochopení čehokoliv nestačí jeden úhel pohledu, ale je potřeba víc různých, které se vzájemně doplňují. Každé hledisko vysvětluje nějakou část pozorovaného fenoménu, ale žádné hledisko nedokáže vysvětlit všechno. Sobectvím nelze správně vysvětlit spolupráci.

Podobný nesmysl by bylo prohlásit sobectví za neexistující s odůvodněním např., že je to ve skutečnosti spolupráce, protože jsme všichni nedílně propojeni, takže když pečujeme o vlastní blaho, tak tím nutně pomáháme zbytku celku světa. Takže dle mého spolupráce a sobectví koexistují a to v různých rovinách v různém proměnlivém těžko měřitelném poměru. A odmítání existence spolupráce považuji za nadměrné aplikování Occamovy břitvy.

A na závěr bych dal spekulaci o možnosti částečné konspirace kolem R. Dawkinse (pro info.: podle thoughtleaders.world byl roku 2016 čtvrtým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi). Vzhledem k tomu, že Dawkinsovi názory (dle mého minimálně některé fachiotické - vzniklé zastíněním jeho specializací) jsou dobře použitelné k obhajobě sobectví, tak jeho popularita může být do určité míry vysvětlitelná i tím, že hraje do karet boháčům a vládnoucích elit obecně. Kdo má peníze/ moc, tak je pravděpodobně sobec, který nechce klesnout v hierarchii a rád podpoří vědce, kteří nějak přispívají k propagaci sobectví.

Ale protiváhou jsou ti, kteří podporují spolupráci a ti by teoreticky měli být úspěšnější než radikálnější sobci, takže se zas tak nedivím, že třeba současný Dalai Lama byl podle thoughtleaders.world roku 2016 druhým nejvlivnějším současným myslitelem na Zemi (po papeži Františkovi, o jehož názory se sice moc nezajímám, ale nedivil bych se, kdyby podporoval spolupráci). Aby tato zmínka nevypadala, že jsem jednoznačně na straně Dalajlámy, tak doplňuji, že kdybych hledal, tak bych nejspíš našel něco, na čem bychom se neshodli, ale to už odbočuji.

PS: Nakonec bych ještě rád zmínil můj vizionářský komentář (rovněž oponování neodarwinismu), který jsem v návaznosti na uživatele "The Magister" zmínil v diskusi u mého komentáře u videa "Naprosto retardovaný - Vědění a Věda" od Martina Roty (který dle mého šíří rozum pomocí emocí, což je potřeba).

Podle tzv. centrálního dogma molekulární biologie proteiny nemají šanci ovlivnit genetickou rovinu. Ale dle mého teoreticky může existovat jakási dosud nerozpoznaná synergická/ emergentní inteligence eukaryotické buňky, která by se třeba mohla logickým způsobem podílet na redukci 2 sad chromozomů na jednu a tím v podstatě zásadně ovlivňovat genetiku potomků (šlo by i o porušení Weismannovy bariéry). A mám pocit, že biosémantici k takovému objevu směřují, i když je to zatím v plenkách...

Autor článku: Sebastián Wortys