čtvrtek 2. července 2020

Humor jako důsledek evoluce?

Ilustrace humoru jako důsledku evoluce: evoluce od šimpanze po člověka, kde jsou místa hlav emoji od neutrálního po vytlemeného (Sebastián Wortys)
V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys