Atlas Obscura na Necyklopedii

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto článku, tak, v reakci na článek „Umělci vs díry v zákonech“, zmiňuji, že protivník zaútočil na nových frontách. Takže ačkoliv spor o práva zůstává zamrzlý, nedočkal jsem se klidu ani v době letních dovolených. 

Zároveň však mám potřebu se po měsících obrany nějak odreagovat, a i proto jsem se rozhodl napsat další článek na Necyklopedii jako loni v případě Češtiny 2.0. Tentokrát jsem se zaměřil na webovou stránku Atlas Obscura, kde se uživatelé mohou významně podílet na přidávání a katalogizování neobvyklých míst z celé planety. Verze na Necyklopedii je aktualizovanější a upozorňuji, že následující odstavce jsou parodie plná humorných dezinformací. 

Atlas Obscura je šílená mapa na internetech, která má mimozemšťanům ukázat, proč je rodná hrouda lidoopů tak divná, resp. proč je to turisticky atraktivní sexy superorganismus. Atlas Obscura je necenzurovanou verzí hesla ze Stopařova průvodce Galaxií pro planetku, které se slangově říká „Ze-mě“. Jmenuje se tak, neboť se má za to, že o ní Bůh na patentovém úřadě prohlásil: „To vyšlo ze mě!“ ukazoval si na holou zadnici, „Co jsem vysral, toho jsem autor! Čeho jsem autor, toho jsem vlastníkem! A čeho jsem vlastník, tomu dám smysl života!“ 

Bohem vysraní lidoopové však záměrně nenašli paragrafy ani pantografy, o které by se ta tvrzení mohla opřít, a tak soudce Fidlich Nietzsche prohlásil Boha za nemajetného a vyhnal ho z nedokončeného ráje na Zemi. Lidoopové zbavení božského smyslu života se zbláznili a vytvořili tak spoustu absurdních a kuriózních hovadin, díky kterým se Země stala vyhledávanou destinací schizofreniků aj. psychoušů z celé Galaxie. Atlas Obscura tak ukazuje, čím je Země, v kontextu Galaxie, poměrně normální. 

Jak ví každý čtyřicetdvojkař a ručníkář, cenzurovaná verze Atlasu Obscura zní: „Převážně neškodná.“ Protože se jedná o minimálně miliardonásobné zkrácení původní verze, tak její auto(r), Ford Prefect, byl poněkud zklamán, přesněji totálně nasranej z masivní cenzurokracie. 

A jelikož šéfredaktoři v Ústředí Stopařova průvodce Galaxií mívají ve zvyku střílet bazukoidy po otravných přispěvatelích, tak se Ford Prefect raději vydal vlastní cestou, publikoval Atlas Obscura samonákladem na internetech a dal ostatním právo psát tam o dalších obskurních místech. 

To na planetu Zemi přilákalo i zeleno-modrého mimozemšťana Sebastiána Wortyse, který se stal nejčastějším přispěvatelem a editorem bizarních míst, jež se nachází v českém pupíku Evropy. Wortys vznikl evolucí z chobotnice, nemá kosti a je známý také jako autor knihy Wesmírný omyl a jeden z deseti nejvlivnějších národních obrozenců z Češtiny 2.0. A díky tomu, že je tak normální, tak umí přesně vystihnout, čím je i Země normální. 

Bohužel Ford Prefect byl vždy vychcanej, a tak si jednotlivé státy mohou koupit, kolik zajímavých míst jim Atlas Obscura schválí. Tím je zajištěno regulování cestovního ruchu chudších zemí ve prospěch zvyšování turistiky v bohatších zemích a přispívá to k spravedlivému udržování příležitostí rovných jako venkovské cesty v Rumunsku po sesuvu půdy při výbuchu sopky. 

Mezi doprovodné funkce Atlasu Obscura patří chybová hlášení při zadávání existujících adres, možnost zaškrtnout navštívení místa, které už neexistuje, možnost přidávat si do seznamů neschválená místa nebo občasné chybění ikonky potřebné k editování místa, které dosud nebylo schválené. Díky těmto nefunkcím si Atlas Obscura udržuje podmínky k dostatečnému zbláznění svých editorů, aby byli schopní psát přiměřeně šíleně. 

Původní doba schvalování nového místa byla jedna minuta, ale nové vedení si prosadilo schvalovací dobu deset let, během které Vám ani chatbot neodpoví na zprávy, proč Vámi popsané místo dosud nebylo schváleno. Tím je zajištěno, že jen blázni se pokouší přidávat další nová místa a o to normálnější to pak jsou místa z pohledu Galaxie. Z důvodů nejrůznějšího omezení schvalování nových míst se tak Atlas Obscura do češtiny často překládá jako Atlas Obstrukce. 

Stopařův průvodce Českem

Kostely

Podle Atlasu Obscura je Česká rap-pub-liga charakteristická například tím, že zde mezi běžné vybavení kostelů patří lustry z lidských kostí. To je doloženo zcela náhodně vybraným příkladem pakostnice v Kutné Tchoře, kam jezdí mj. bondyho invalidní důchodci, kteří chtějí ušetřit za falšování rentgenových snímků, nebo potěšit své čtyřnohé miláčky trochou vápníku. 

Podle prokaryotických arch(e)a-Noemova-logů bylo už v České (tzn. Ďáblově) Bibli zalogováno, že lustry z lidských kostí v kostelech sloužily a dál slouží jako tlumené osvětlení během tradičních satanistických orgií. 

Kdysi se předpokládalo, že zdrojem světla byl nejprve včelí vosk, jenž kapal na propletené křesťany v rouše Adamově. Ale výzkum (úpravou vzorků) dokázal, že lustry byly plně elektrifikované už za Praotce Čechoslováka a to pomocí neuzemněných bleskosvodů od Prokopnutého Bubna Diviše, což přispívalo ke zvyšování množství stavebního materiálu na další lustry. 

Kakatoličtí kněží původně navrhovali, aby z lidských kostí vznikla diskokoule, ale ostatním soukmenovcům se zdálo příliš zvrhlé používat během satanistických orgií diskokouli místo lustru. Spor ukončil až Státní úřad pro kontrolu bordelů, šlapek, gigolů a vyzývavých mezilidí, tedy organizace založená pornofolkovým pračlověkem Hustej Wimpy. Úřad konstatoval, že podle § 7 zákona č. 1/1967 před Kristýnou Kočanskou Sb. („Pračlověci to byly bestie, nevytáhli ven paty bez kyje.“) se diskokoule podobá víc kyji a ten byl často mimo jeskyni, která se podobá kostelu, a proto z lidských kostí musí v kostele vzniknout lustr a ne diskokoule. 

V Kutné Tchoře je dnes provozovatelem kostelu církev Kostelecké uzeniny, která je přísným odpůrcem kani-S-balismus (od tralalatinského slova canic, pes), takže zakazuje pojídání roztomilých pejsků a doporučuje pojídání lidských ostatků. Ostatně podle Krytona a České potravinářské inspekce člověk obsahuje vše, co člověk potřebuje k životu. Výjimkou nejsou ani vegetariáni, kteří mají jen nižší obsah nádorů konečníku, což může vadit některým gurmánům z Gastro Obscura. 

Český odpor ke kani-S-balismu ostatně dokládá i autobusová zastávka Hostina obrů v Liberci, kde je na talíři vystavená lidská hlava. Ale i zvířátkům v Česku chutnají lidé, což ztvárňuje třeba socha růžového králíčka v Plzni, který pojídá bezhlavého pana Mrkvičku. 

Vhodné je také dodat etymologický původ českého slova „kostel“, jež vzniklo zapomenutím háčku při opisování slova „kostěl“, tedy úložiště pro kostěné předměty. 

Vesmír

Jak zdůrazňuje Atlas Obscura, Češi se mohou chlubit největší koncentrací vesmírných raketových odpališť, ehm startovacích komplexů, na Zeměploše: mají ve své maličké zemi dva! Jedná se o Hothell Ještěd a Žižkov(sko)u věž. České úspěchy v cestování do vesmíru dokládá i seriál Kosmo, který je však plný eufemi(ni)smů, neboť skutečná cesta Čechů na Měsíc byla mnohem absurdnější. Pravdou také je, že první Čech byl „v“ Měsíci už roku 1887, jak dokládá kniha Pravý výlet pana Broučka „do“ Měsíce v kalendáři. Brouček tak značně předstihl Neila Armstronga a navíc zjistil, že Měsíc je dutý, protože je ze sýra a zevnitř ho pojídají myši, přesněji Hrabišové. 

Nicméně český vesmírný program započal už v 15. století. Když husité z píšťal vynalezli flusačky a z nich první pistole, tak časem dospěli k závěru, že dostatečně velká pistole vztyčená vzhůru by mohla vystřelit člověka do vesmíru za Bohem, aby od něj získali úředně ověřený podpis, že správně je přijímání podobojí, tj. alkoholismus a prochlastinace. A právě za tímto účelem začali stavět Žižkovskou věž, která i dnes vypadá futuristicky jen proto, že husité obrazoborecky odmítali dobové ornamenty už stovky let předtím, než brňák Adolf Loos napsal esej Oralment a zločin, kde jim dal za pravdu. Jinak zajímavostí také je, že Žižkovská věž, stejně jako ostatní vesmírné rakety tohoto typu v Česku, má na svém povrchu přivařené metr tlusté skafandry pro batolata. Díky tomu Češi drží rekord nejmladšího člověka ve vesmíru. 

Pro odpaliště Ještěd byl strategicky vybrán nejvyšší bod v Česku, aby se ušetřilo za raketové palivo. A to obzvláště v době, kdy kostel stěhovavý sežere nadprůměrně mnoho nerostných surovin. Roku 2021 došlo k havárie záchranného modulu Lanovka č. 2. Modul havaroval během přistávání, protože se mu nepovedlo nestrefit zem, jak doporučuje Stopařův průvodce Galaxií v základech létání. Nehodu pak vyšetřovala Drážní inspekce, neboť vlaky a lety do vesmíru spolu úzce souvisí. Inspekce dospěla k závěru, že skutečnou příčinou vesmírné havárie byla technická závada způsobená nadměrným kopírováním výroční zprávy o perfektním technickém stavu záchranného modulu. Soud však dospěl k závěru, že pravý opak byl pravdou a odsoudil Fyzikalismus za porušování nadřazenosti legislativních zákonů nad těmi fyzikálními. Fyzikalismus byl umístěn do věznice Vesmír a spolu s ním i všichni uživatelé jeho služeb, takže problém z lidské perspektivy trvá dál. Jinak u startovací rampy Ještěd se nachází také mimozemská zoo, kde Jaroslav Róna chová živého marťana. Tento exemplář se od Homolko sapiens analtomicky liší především absencí žaludu na penisu, neboť VR drdoly a brýle nejsou podle učebnic biologie součástí těla, i když si je přišroubujete ke kosti. 

Kostel stěhovavý (Ecclesia migrantis)

Většina kostelů na planetě Zemi jsou mrtvé slepenice kamenů, jak uvádí Atlas Obscura. Výjimkou je však český endemický druh kostel stěhovavý, který je velice „čiperný“, pokud se něco takového dá říct o rychlosti 1,2 až 3,2 cm za minutu. 

Žije v blízkosti uhelných dolů, neboť se, podobně jako ropáci, živí uhlím, které metabolizuje na pohyb. A protože tělo ropáka si z uhlí vezme ty nejvýživnější toxiny, tak kostěl stěhovavý rád pojídá i ropáky. Jedná se tak o největšího škůdce uhelných dolů, který obzvláště za komoušů byl tak přemnožený, že jím způsobené výpadky dodávek vedly k tzv. uhelným prázdninám. V roce 2022 se tento druh částečně přeorientoval na ruský plyn a ropu, což způsobuje takový nedostatek těchto zdrojů, že česká ekonomika se pak musela transformovat a začít ony nerostné suroviny čerpat ze Západu. 

Kostel stěhovavý je také jediný organismus ve vesmíru, o jehož vyhubení se snaží Greenpeace, jelikož svou existencí přispívá k masivnímu odlesňování a kde se vysere, tam roky nic nevyroste. Pouze se sběhnou ropáci z okolí, aby si pochutnali na těchto výměšcích, čímž se dopouští koprofágního kanibalismu. A i proto jsou ropáci vyhledávanou pochoutkou gurmánů z Gastro Obscura. 

Je však nutné podotknout, že kostel stěhovavý je uměle vytvořený živočišný druh. Pochází z laboratoře profesora Jakuba Hrona z Metánova, který objevil, že každá Bible umístěná v bidetu pod oltářem je, z biosémiotického hlediska, něco jako genetická informace, podle které kostel utváří sám sebe. Stačilo pak jen vytrhnout pár stránek, vložit jiné (napsané pomocí kalamáře buňát nekotitelný) a tato genetická modifikace způsobila, že kostel získal schopnost „bezkolejového vozohybu“. Naučil se tak stavět si před sebou koleje, po kterých pak jezdí. Z biologického hlediska se proto jedná o zcela unikátní druh rotující lokomoce v živých systémech. 

Hronův experiment sice nedokázal zodpovědět otázku „Proč evoluce vynalezla dříve člověka, než pojízdné kolo?“ (nejspíš princip nízko visícího ovoce), ale dal světu nový živočišný druh, který, jak je zvykem, z laboratoře utekl. Dál se množil, evolvoval, i Leopold Sviták ho zkoušel dál geneticky modifikovat a dnes mezi nejčastější evoluční potomky kostelů stěhovavých patří automobily, kterým už nadpřirozeným výběrem vymizely krucifixy a koleje. 

V době migrace kostel stěhovavý vysune konstrukci a staví před sebou železnici, kterou za sebou rozkládá. Statisticky bylo roku 1975 dokázáno, že kostěl stěhovavý startuje své zdvihání nejčastěji 15. září, 30. září se začíná přesouvat do strany a po urazení 841,1m se 27. října zastaví na novém místě. Je tedy zjevné, že kostel stěhovavý hraje ve vesmíru důležitou roli, neboť doba od začátku zdvihání po konec zastavení je 42 dnů a je tak odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec v souladu s biblí Stopařův průvodce Galaxií, evangelium podle sv. Douglase Adamse. 

Ostatní

• Mezi běžné vybavení Česka patří hospody, knihovny, fotbalová hřiště a orloje v každé domácnosti. Většina orlojů ukazuje minuty, hodiny, dny, měsíce, měsíčky menstruace, roky, skóre hokejových utkání a poměr třetí odmocniny průtoku vody ve Zlaté stoce ku aktuální sledovanosti repríz Teletubbies. Znalost těchto životně důležitých proměnných pak Češi využívají k tomu, aby věděli, kdy si mají na co stěžovat. Každý orloje je poháněn žentourem, ve kterém jsou zapřažené kukačky krmené bezprostředně plynutím času. Výjimkou jsou multifunkční náramkové orloje poháněné nano-žentourem, kde jsou zapřažení bičíkatí prvoci krmení hodnotou IQ svého nositele. A jak bylo dokázáno příkladem z Kryštofova Údolí, každý orloj v Česku byl původně trafostanice a náramkové orloje proto nejsou výjimkou. 

• Všechny domy v Česku mají ve zvyku tančit a vášnivě při tom kroutit boky, když se na ně nikdo zrovinka nedívá. Pokud se na ně podíváte, tak se okamžitě přestanou hýbat, ale občas zůstanou zamrzlé v taneční poloze. 

• Každá hora v Česku je z pískovce a vytvarovaná do tvaru nějaké sochy. Patří mezi ně i hlavní doklad architektonické zdatnosti neandrtálců, kterým je největší kamenný model řitního otvoru v Evropě, tzv. Prdčická brána. Jedná se o drahocenný doklad toho, na co neandrtálci zaměřovali svou pozornost a co pro ně bylo v životě důležité. Interpretace však není jednoznačná, a proto existují dva nesmiřitelné tábory odborníků: hovnisté a analisté. Někteří naši germánští sousedé nám Prdčickou bránu závidí, což dávají najevo rozmisťováním kousků toaletního papíru podél přístupové cesty, aby zdůraznili, že jsme tu řiť od jejího vybudování ještě nikdy neutřeli. Komoušové to zkusili napravit, ale jejich snaha vytvořit pro tyto účely největší rolku toaletního papír ve vesmíru vedla ke katastrofálnímu nedostatku hajzlpapíru a od té doby se zpívá: „Která svině srala, papír nenechala?“ Stalo se tak roku 1988 a jedná se o skutečnou příčinu tzv. sametové revoluce, kdy si lidé museli vytírat zadky sametovou látkou. 

• Entropa je komprimovaná verze Atlasu Obscura vytvořená pomocí satelelitní mapy Evropské unie, která vznikla díky satelitu s detektorem zvyšování entropie. Tato úsporná verze se nachází ve vzdělávacím centru v Plzeňpivsku, aby už malé děti věděly, v jakém blázinci žijí. 

• Každá knihovna v Česku obsahuje standův standardní nekonečný tunel z knih (též Idiom), který zkratkovitě propojuje všechny tuzemské knihovny. Díky němu si Češi udržují evropské prvenství v počtu knihoven na jednoho člověka, tj. 10 000 knihoven na 5,1 lidí (0,1 jsou hlavy v nádobách). Někdy totiž stačí mít jen jednu knihu, kterou si v kterékoliv knihovně vyzdvihne ten, kdo ji zrovna chce číst a tím se snižují provozní náklady. To pomáhá obzvláště v případě béčkové literatury jako je Heideggerovo Blití a čas nebo Hofstadterův Gödel, Escher, Bachovy květové esence, protože intelektuální bestsellery jako Prostřeno vs Pohlreich nebo Jak se natáčel TV Barrandovský seriál Premiér aneb víc než jen všechny verze všech scénářů si půjčuje skoro každý, takže je potřeba mít milióny výtisků i v případě využívání nekonečného tunelu. 

• V českých železárnách je zvykem každý den pořádat hudební festivaly Colours. 

• Podle Atlasu Obscura se Češi dodnes věnují alchymii a její muzeum mají v každé domácnosti jako součást základního vybavení kuchyně. To však může být trochu problém, když se chcete napít ze skleničky a už si nejste jistí, co jste do ní nalili. Naštěstí ale dnešní alchymické laboratoře obsahují i chromatografy, takže to brzy zjistíte, když porovnáte píky z chromatogramu s odpovídajícími strany v kuchařce pomocí vzorce s Pišvejcovou konstantou. 

Vymezení dadavědy a emergence místo pouhého přetahování oblastí lidského snažení

Čím víc je definováno oblastí lidského snažení, tím víc se jejich příslušníci cítí vzájemně nuceni přetahovat se o pravomoce a teritoria, aby jim z pohledu společnosti zbylo alespoň něco.

Když třeba před filosofií existovala v myšlenkové oblasti víceméně jen víra, tak v rámci kmene z dnešního pohledu nebylo zásadní názorové přetahování a vědomé lidské konání vycházelo víceméně jen z určitého okruhu příslušné víry. Ale když se pak objevila filosofie, tak upozornila, že různí lidé věří různým věcem a je potřeba hledat, která víra je ta „nejlepší“, což ohrožovalo všechny dosavadní víry. Navíc tím vznikaly nové konkurenční víry. A když se objevila věda, tak si zase ukrojila část filosofie.

V souladu s Jin Jang však žádné rozlišení světského snažení nemůže být absolutní a jednoznačné. Takže třeba ve filosofii vždy zůstává nějaká forma víry a ve vědě vždy zůstává nějaká forma filosofie a tedy i víry (i když ne nutně náboženské). Paradigma je formou víry ve vědě a vědecká metoda je v podstatě jeden ze základních filosofických směrů, který přerostl ostatní filosofické směry ve svébytnější oblast lidského snažení.

Takže to přetahování je z komplementárního hlediska částečně iluzorní, protože neexistují pouze rozdíly, ale koexistují s podobnostmi. Třeba věda se něčím sice podobá víře, ale něčím jiným se zase významně odlišuje a stejně tak ve vztahu k filosofii. V důsledku toho mohou vznikat víceméně kontinuální přechody mezi jednotlivými oblastmi lidského snažení, což více či méně komplikuje jejich přesnější identifikaci a tím spíše, čím víc se určité oblasti tohoto všezahrnujícího snažení zkouší nověji vymezovat oproti tradičnějším oblastem lidského snažení.

Aby přetahování oblastí snažení nebylo nevraživé, ale přiměřeně umírněné, tak by si ideálně většina lidí měla uvědomovat, že pravděpodobně každé lidské snažení může současně odpovídat více než jedné oblasti lidského snažení, i když pro každou oblast poněkud jiným způsobem a měrou. O to méně bude (více či méně implicitních) vyhrocených názorových válek mezi oblastmi snažení a o to více bude mezioborové spolupráce, synergie, emergence a podobnosti s Nashovou rovnováhou.

A teď už bych se posunul k té oblasti lidského snažení, které věnuji značnou část života, rád bych ji přesněji definoval a rozšířil mezi ostatní lidi v aktivní podobě. Takových oblastí je možná více, ale teď bych rád mluvil o dadavědě.

Z etymologického hlediska je pojem dadavěda odvozený ze slov „dadaismus“ a „věda“ (anglickou obdobou by bylo „dadascience“), přičemž v obou případech není vhodná čistě doslovná interpretace. Předpona „dada-“ nemá odkazovat na samotný dadaismus, nýbrž na „metodologický dadaismus“ (alias epistemologický anarchismus) a to ve smyslu záměrného katalyzování metodologického dadaismu. Naopak v případě koncovky „-věda“ se hodí širší interpretace, protože dadavěda se nevztahuje jen k vědě, ale i k filosofii. Pojem jsem vytvořil tak, aby byl co nejtrefnější, ale i nejkratší.

A teď už se pomalu dostáváme k vymezování dadavědy. Když se o ní bavím s vědcem, tak mi občas říká, že je to umění, ale když se o dadavědě bavím s umělcem, tak mi občas říká, že je to věda, ale vědec by zásadně odmítl, že dadavěda je věda a umělec mi zásadně odmítl, že by dadavěda byla umění, když se tak moc vrtá ve vědeckých poznatcích a filosofii. A takových přirovnání jsem potkal už víc.

To mě zaprvé utvrzuje v představě, že dadavěda je něco relativně nového (alespoň její definování, v nedefinované podobě se objevovala jako větší či menší příměs už dříve), a za druhé mi to ukazuje, že ostatní lidé dadavědu dosud neumí moc rozlišovat, což u relativně nových věcí bývá typické, jelikož lidé mívají tendenci přirovnávat nové podněty k tomu, co už nějakým způsobem alespoň částečně znají. Takže bych rád udělal trochu pořádek v odlišování dadavědy od jiných oblastí lidského snažení.

Nejprve však upozorňuji, že toto vymezování je spíše filosofie dadavědy než samotná dadavěda a celkem reprezentativní příklad dadavědy bude uveden na konci tohoto článku. Ale teď už jednotlivá odlišování:

– Oproti vědě je dadavěda mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k relativně netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí, kdežto věda se musí snažit mnohem rigorózněji držet vědecké metody.

– Oproti popularizaci vědy chce dadavěda primárně ovlivňovat vědu a může si dovolit říkat i nesmysly, kdežto popularizace vědy je primárně hlásnou troubou vědy (tzn. vědou ovlivněná) a nesmysly si může dovolit jen ve velmi omezené míře za účelem, aby vědecké poznatky byly snáze pochopitelné a přijatelné pro širší veřejnost.

– Oproti umění klade dadavěda mnohem větší důraz na snahu o znalost filosofie a vědy (obzvláště přírodních věd ve srovnání s uměním), kdežto umění se nechce moc omezovat znalostmi, často vyjadřuje spíše pocity než myšlenky a jeho primárním publikem nejsou vědci a filosofové. Když se umělec, který není současně dadavědec, pokusí uchopit vědecké téma, tak z hlediska dadavědce se výsledek jeví obvykle naivně, i když v tom může vidět uměleckou hodnotu.

Když už se umění vztahuje k vědě, tak obvykle k humanitním vědám, ale podle mého pojetí dadavědy by mezi přírodními a humanitními vědami měla být rovnováha, takže dadavěda by se měla zaměřovat o něco více na přírodní vědy, aby vyvažovala obvyklé tendence vyššího umění.

– Oproti filosofii dadavěda klade mnohem větší důraz na vizuální či obecněji umělecké vyjadřování a nestydí se říkat i nesmysly, kdežto filosofie chce existovat zásadně především v mluvené a textové podobě a chce se vyjadřovat co nejpřesněji o co nejpravděpodobnějších poznatcích.

– Oproti polyhistorům alias renesančním lidem u dadavědce není nutnou podmínkou, aby měl znalost z co nejvíce oborů, i když to pro dadavědce může být výhoda (mohou však existovat i dadaědci úzce specializování třeba na nějaký vědecký podobor). Dalo by se říci, že pravý polyhistor je i dadavědec, ale dadavědec nemusí být polyhistor. 

Zde se ještě hodí zmínka, že podobně, jako někteří myslitelé byli zpětně prohlášeni za polyhistory resp. renesanční lidi, tak někteří myslitelé či umělci mohou být zpětně prohlášeni za dadavědce, ale zpět k vymezování.

– Oproti patafyzice dadavěda nevidí svůj hlavní smysl v nesmyslnosti pro nesmyslnost, nýbrž chce vědu záměrně inspirovat (využívat nesmysl pro smysl), kdežto patafyzika je parodie na vědu, která se podobá více absurdnosti surrealismu a spíše vědu zesměšňuje.

– Oproti metodologickému dadaismu alias epistemologickému anarchismu je dadavěda aktivní tvůrčí katalyzátor více či méně iracionálních způsobů poznávání, kdežto epistemologický anarchismus má být s jistým odstupem popis fungování celé dosavadní vědy, kterou chápe jako částečně nevědeckou vůči optimistickým představám o vědě. Epistemologický anarchismus se tedy snaží popisovat různé způsoby, kterými se věda odchyluje od ideálu vědecké metody. Takže dadavěda je katalyzátor dějící se části toho, čím se epistemologický anarchismus liší od klasických/ optimistických představ o vědě. 

– Oproti aktivismu má dadavěda svůj záměr zúžený na rozvoj poznávání (skrze neomezování se přísně vymezenou metodikou), kdežto paleta aktivismu je zaměřená šířeji na zlepšování světa a společnosti. Často však v oblastech sociálních, ekologických, ekonomických či politických. Z tohoto hlediska lze tedy dadavědu chápat jako jednu z (aktuálně méně známých) forem aktivismu a to zaměřeného na změny ve vědě a filosofii.

– Oproti laterálnímu myšlení má dadavěda blíže k umění. Dále nemusí nutně předem znát problém, k jehož řešení by mohla přispět, kdežto u laterálního myšlení je to obvykle potřeba. Dadavěda, oproti laterárnímu myšlení, nemá v plánu řešit problémy, které se netýkají vědy, filosofie případně jiné odborné formy poznávání (i když nevylučuje, že její metody by mohli najít uplatnění i jinde). Toto omezení dadavědě pomáhá, aby neodbíhala od složitých otázek, jak se často děje v laterálním myšlení (což je někdy znázorňováno obrázkem, kde trajektorie laterálního myšlení obejde celé bludiště). Dadavěda také oceňuje hloubku znalostí, nejen jejich šířku jako tomu je u laterálního myšlení. Dadavědec nemusí být vyhodnotitelem dadavědeckého díla, kdežto laterálně myslící člověk má vyhodnocovat výsledek svého myšlení. Výstup dadavědy se podobá uměleckému dílu více než výstup laterálního myšlení. Dadavěda používá i metody, které se laterální myšlení dosud nepokusilo konceptualizovat (např. několik různých metod tvorby novotvarů, básní, koláží, ...). Laterální myšlení je pokus definitivně systematizovat podstatu kreativity, kdežto dadavěda předpokládá, že kreativita ze své podstaty nemůže být nikdy plně definována (a tedy ani dadavěda). Laterální myšlení se snaží ve všech ohledech vymezit vůči tomu, co považuje za vertikální myšlení, kdežto dadavěda připouští i různé kombinace. Dadavěda se nesnaží být označována za vědeckou, kdežto laterální myšlení ano. Přes tato vzájemná vymezení se však dadavěda a leterální myšlení mohou v určitých bodech více či méně překrývat.

– Oproti dadaismu není dadavěda úplně náhodná, protože se snaží alespoň částečně vycházet z poznatků vědy a filosofie, kdežto dadaismus se ve jménu nesmyslu snaží o totální anarchii nejen v umění, ale v celém životě. Navíc dadavěda nepovažuje kritizování válek za jeden ze svých hlavních cílů a chaos nespojuje s negativními emocemi, nihilismem a degenerací, nýbrž s pozitivně myšlenou kreativitou. 

– Oproti filosofii umění dadavěda sama tvoří díla, která zahrnují (nejen) umělecké prvky, kdežto filosofie umění „jen“ zkoumá umění, ale sama umělecká díla nebo jim podobná netvoří. Navíc dadavěda se zajímá o nejrůznější vědecké poznatky víc než filosofie umění, která si z vědy bere spíše to, co se hodí jen pro její analýzy. 

– Oproti pseudovědě se dadavěda sama přiznává, že si dovoluje říkat i nesmysly v zájmu iracionálních způsobů poznávání, kdežto pseudověda se snaží nesmysly vydávat za pravdu a zarputile odmítá, že by pseudovědecké nesmysly byly pseudovědecké nesmysly. Dadavědec si sám uvědomuje, že jeho díla jsou více či méně iracionální, kdežto pseudovědec si to ne vždy uvědomuje.

– Oproti sci-fi dadavěda nevyžaduje děj a fiktivní postavy, naopak se mnohem víc zaměřuje na teorii, kdežto sci-fi je na postavách a vyprávění děje přímo založené, je mnohem víc zaměřené na emocionální prožitek (často pomocí vcítění se do nějaké postavy) a z vlastních zkušeností mám několikrát ověřeno, že když do českých literárních sci-fi soutěží budete posílat povídky, které se víc než běžně zaměřují na teoretizování, tak v případě zpětné vazby od porotců za to budete kritizováni, přestože můžete být současně chváleni za nadprůměrnou originalitu. Co teprve, kdybych tam poslal čistě dadavědecké dílo. Naopak kdyby existovala dadavědecká soutěž a přihlásila by se do ní typická sci-fi povídka, tak by byla kritizována za nedostatečné teoretizování a nadbytečné části děje třeba o typickém prožívání lásky. (Z jiných hledisek je však prožívání lásky pochopitelně hodnotné a ta (ne)hodnotnost je z mnohohlediska v komplementaritě.) Přestože dadavěda není přijímána jako sci-fi, tak dle mého ji lze chápat jako pravou esenci sci-fi: to, čím se sci-fi liší od jiných vyprávěcích forem. A typické sci-fi je kompromis mezi realistickým vyprávěním a dadavědou, přičemž dadavěda obvykle bývá v menšině a může být omezována i jinými způsoby.

– Oproti magii chaosu je dadavěda fascinovaná mnohem více vědou a filosofií než magií a snaží se komplementárně přispívat k evoluci vědy a filosofie, kdežto magie chaosu hledá inspiraci především v magii a okultismu, snaží se o naplňování touhy mága a její základní myšlenkou je, že jednotlivé magické tradice se mají rekombinovat a soutěžit podobně jako vědecké hypotézy, ale aniž by se staly vědou a tím ztratily magickou podstatu. Magie chaosu je také mnohem víc proti řádu, kdežto dadavěda s ním chce být v komplementaritě.

– Oproti víře je dadavěda nástroj předem nepředvídatelné změny a zahrnuje nestálost, kdežto víra ulpívá na určité neměnnosti a snaží se ji konzervovat.

– A pokud někoho napadá další jev dadavědě něčím podobný, tak budu rád, když mi ho napíše, abych mohl přidat další vymezení.

Přes všechny výše uvedené odlišnosti dadavěda všechny ty oblasti lidského snažení ráda propojuje, což v praxi může znesnadňovat její detekci.

A jelikož jsem se snažil ukazovat, čím se dadavěda liší od jiných oblastí lidského snažení, tak její okruh se teď může zdát relativně malý, ale to je spíše důsledek hlediska. Na druhou stranu se můžeme podívat třeba i tak, aby dadavěda vypadala obecněji než třeba věda či umění a to na základě toho, že dadavěda je dostatečně svobodná, aby mohla obsahovat jak vědu tak umění současně.

Když poznatky z jednotlivých vymezení zkusíme shrnout, tak nám může vyjít třeba závěr, že dadavěda je koncept té oblasti lidského snažení, která čerpá inspiraci obzvláště z umění, filosofie a věd (spíše přírodních než humanitních), aby aktivně hledala tvůrčí dynamickou rovnováhu mezi nesmyslem a poznáním za účelem být přínosnou inspirací pro vědu a filosofii. K tomu se hodí doplnit, že dadavěda je aktivní tvůrčí katalyzátor iracionální složky poznávání, chce být chápána s rezervou a nevysmívá se poznání.

A teď už se dostáváme k slibovanému příkladu dadavědy. Je v podobě básně, kterou jsem napsal s přestávkami v prosinci roku 2020. Kdo má raději poslech než čtení, ten si může pustit video s jednoduchou vizualizací, ale jedná se o něco kratší ukázku, než jsem se nakonec rozhodl dát do tohoto článku.

Video verze ukázky:

Textová verze ukázky:



Chtěl bych poznat celý svět,
na to mi nestačí jen pár vět.
Však svět není, jaký se jeví,
hlupákem ten, kdo to neví.
Toužím analyzovat pluralismus,
snad nevznikne anarchismus.
Fachidiotismus mě již nebaví,
ale polyhistor už se nespraví.
Toužím po syntéze všech věd,
ale nikdo nemůže být vševěd.
Pamatovat si milión rozlišování,
nemám však mozku navyšování.
Pozorování redukuji velmi nerad,
Occamovou břitvou mi teď neraď.
Filosofie má mnoho diskurzů,
kéž bych absolvoval tolik kurzů.
Občas prolezu dvě tři knihovny,
vždyť i mozek má své posilovny.
Nepotřebuji být součást mainstreamu,
vystupovat v nejsledovanějším livestreamu.
Tato báseň je plná spekulací,
neomezuj ji rigorózní kalkulací.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
jevy bez ještě posmrtného listování.
Chci rozklíčovat paradigma existování,
hranice bez tautologie přemisťování.
Pro děti je Einsteinova hádanka,
šikovná to domečků skládanka.
Pro mě raději pokus o teorii všeho,
základní pochopení vesmíru našeho.
Tak vylezme již z Platónovy jeskyně,
vždyť hodí se tu novočeská vědkyně.
Kreativec nechce býti eklektik,
však na ramenou obrů jest základ taktik.
Nové se ze starého rodí,
nenávazný se prázdnem brodí.
Nový pojem s láskou hledám,
eklektikem zastavit se nedám.
Báseň replikovaná jako život,
za sto let bude plná novot.
Báseň jako generátor lidové moudrosti,
co trhá balast od paměti-hodné kosti.
Nad rýmy vláda Sapir–Whorfovy hypotézy,
to jest roubování omezené syntézy protézy.
Rekurze obsažená v této básni,
je rekurze obsažená v této básni.
Což je rekurze obsažená v této básni,
absolutní rým klidně propásni.
Můj chatbot s pokecem mi pomáhá,
ale Wittgensteinův brouk mě zmáhá.
Toužím ti své myšlenky dát,
ať si můžeme konečně povídat.
Hyperkreativita mě neustále přepadá,
každou chvíli mě ledasco napadá.
Dadavěda je totální metody neuznávání,
katalyzátor iracionální složky poznávání.
Doplněk klasické vědecké metody,
implementace romantické svobody,
inspirace vědy přirozeností přírody,
políbení vědecko-umělecké náhody,
aktivní tvorba a ne jen popisné návody.
Časem čti v náhodném pořadí,
třeba se nová myšlenka seřadí.
Chci speciální Wikipedii pro dadavědce,
kde každý své hypotézy tvoří hladce.
Chci v nesmyslu nový smysl hledat,
těm šíleným dadavědcům předsedat.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
metafyzice pohne oborovou žilou.
Paradigmatický masakr surreálnou pilou,
změny myšlení vyvolá nevídanou silou.
Golem z živých jílů má Cotardův syndrom,
do svaté knihy AbioGenesis uhodil hrom.
Determinismus má Cotardův syndrom,
kauzalita není vesmírný palyndrom.
Libetův experiment má chybný předpoklad,
ale to nemusí být kompatibilismu doklad.
Svobodnou vůli měl bych tuze rád,
s komplementaritou jsem kamarád.
Je idealismus názor vzniklý fyzikalismem,
nebo fyzikalismus názor vzniklý idealismem?
Chce deterministický člověk být svobodovolný,
nebo svobodovolný člověk být determinovaný?
Nebo je ve všem komplementarita?
Vždyť koexistence není totalita.
Jaké to je být na Měsíci netopýrem?
Ptal se netopýr člověka vesmírem.
Kvantová neuronová síť částicového vědomí,
filosofická zombie eliminativismus ochromí.
Říkám orchestrovaná objektivní redukce,
to není chaotická neobjektivní dedukce.
Chci zkoumat neuroplasticitu bdělosti,
demaskovat ji v přiměřené celosti.

(Konec ukázky z dadavědecké básně Touha poznávání.)

Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom

Relativně nedávno jsem na psanci.cz publikoval experiment, který začal na tvorbou nekonečného slova složeného ze vzájemně prolnutých slov, která od jedenáctého začínají jakoby dávat smysl, přičemž dílo začalo jednovětně popisovat vlastní vznik tak, že se popis začal stávat svým vlastním popisem, což mě inspirovalo mj. k vymyšlení pojmu rekurzismus.

Audioverze (původní verze, odlišné pořadí částí díla): ZDE

Původní úvod slovorostu, který přerostl v dlouhý leč jednovětný popis:
Po zběžném pročítání závěrečných prací „Myšlení a hodnoty tří uměleckých generací české avantgardy (1919-1989)“ (2014, Jan Bulíček) a „Mozek a událost“ (2007, Dita Malečková) a průběžném vypisování poznámek jsem psal reakci na báseň od jedné mé nejmenované známé, načež jsem šel na záchod, kde mi hlavou prolétla krátká sekvence slov „diktafon fonograf“, z nichž se zrodil nápad, který původně spočíval v tvorbě jednoho dlouhého slova složeného ze vzájemně se prolínajících slov na základě shodných koncovek a předpon, avšak v průběhu jeho tvorby mi rychle došlo, že pro mnohé čtenáře bude přijatelnější, když prolnutá slova budou zvlášť, aby byla čitelnější, čímž také lépe vynikne uvědomění, že v rámci této experimentální formy dochází k zesílení vlivu Sapir–Whorfovy hypotézy/ diskurzu, respektive jazyk zde omezuje to, co tímto způsobem můžeme říct, a když jsem ten vznikající slovorost dopsal až po „chloupků kůrovce“, tak mě napadlo průběžně psát jeho popis, přičemž se tento odraz procesu vzniku začal stávat součástí tohoto díla, jelikož v obou případech se jedná o jednu hypoteticky nekonečnou větu, což je z jistého hlediska analogické i k překreslaci Mouchodlaka (obživlá metafora na kulturní evoluci), která také může pokračovat dál a dál, resp. dokud se najdou ochotní překreslovatelé, mezi které se zařadila i autorka básně zmiňované „začátkem“ této věty a to ještě před tím, než tu koronavirovou báseň napsala, ale to už trochu moc odbíhám od tématu slovorostu, ve kterém je teď vhodné pokročit zase dál od slov „chloupků kůrovce“ a než jsem dopsal po slova „homogenního hořícího“ (která mimochodem mohou změnit pořadí bez narušení formy díla), tak jsem si uvědomil třeba, že zajímavější než samotné dílo mi teď připadá tento jeho rádoby popis, který už se vlastně stal i svým vlastním popisem, což mě inspirovalo k vymyšlení pojmu rekurzismus, jenž může označovat výtvarný směr zaměřený na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi a tak dál, čímž jsem si také uvědomil, že možným předpokladem kreativity je schopnost vést absurdní monolog v komplementaritě s logickým uvažováním, načež může vzniknout něco relativně originálního jako např. tato věta, která je pravděpodobně tou nejdelší, jakou jsem dosud v životě napsal a lituji člověka, který by se pokusil o její větný rozbor a to i proto, že už mám vymyšlený chyták na „konec“, který může nastat hypoteticky skoro kdykoliv si usmyslím, nebo „nikdy“, ale teď si říkám, že bych měl nejprve dopsat anotaci, ve které bych mohl zmínit, že od jedenáctého slova slovorost jakoby začíná dávat smysl a v návaznosti na tuto úvodní větu bych zase mohl napsat, že dílo zachycuje i popis vlastního vzniku způsobem analogickým k jedné z rovin samotného díla, kterým je právě dlouhatánskost obou vět, čímž se do této dostává i část momentální verze anotace, ale zpět zase k tvorbě slovorostu od „homogenního hořícího“, přičemž mi došlo, že v této větě zaniká hranice mezi tvořením a myšlením nebo že některé teď už trochu starší zajímavosti jsem do této věty zapomněl vepsat, čímž mám na mysli, že původní název měl být „Navazování nítí“, pak jsem ho změnil na „Čočka kanálem lemuje“, ale ani to nemusí být finální verze a za zmínku také jistě stojí, že celé toto dílo vznikalo jako součást mého deníku, který obsahuje ještě další popisy souvislostí, takže jde v podstatě i o ukázku z mého deníku, i když ne zrovna typickou, ale to zde mohu krátce napravit, když napíšu, že po dopsání slov „pádlem lemuřího“ bylo krátce před desátou hodinou večer, tak jsem šel pomalu spát a další den pokračoval v psaní slovorostu, přičemž jsem zvažoval vytvořit syntetickým hlasem zvukový doprovod, ve kterém by se z té jedné věty slovorostu stalo jediné dlouhatánské slovo, ze kterého by každý slyšel trochu jiné pomyslné výřezy, a když jsem pak při dalším psaní slovorostu byl u slov „nízké kéžby“, tak bylo potřeba, abych pomohl vztyčit druhý kůl jisté dřevostavby, načež jsem pokračoval v tvorbě a uvědomil si, že tato věta poodhaluje mé myšlenkové pochody, čímž názorně vysvětluje, co mám na mysli, když mluvím o hyperkreativitě, načež jsem si říkal, že by mě zajímalo, jaká nejdelší věta na světě dosud vznikla, avšak po zkušenostech s touto předpokládám, že může mít rozsah knihy, ale tak dlouho psát nehodlám, takže slovorost zakončuji relativně smysluplnými slovy „kázání nízkého hodnocení“ a jak lépe zakončit tuto větu než cyklickou nekonečností, resp. uzavřít ji na fraktál „postupně proměnlivého tvaru výkladu“, což znamená vrátit se na začátek této věty, kde se píše, že po zběžném pročítání závěrečných prací...

Slovorost Čočka kanálem lemuje:
Diktafon fonograf grafická kámen mentální nítě těkavé védy dynamický kýč čočka kanálem lemuje jednotu tunelu luhačovického hovna na nanebevzetí tíživého holuba bazalkou koukajícího honem nemaskovat vatu tuhé hédonistické kérky kytarou roušky škytající cítění nízkého holiče čekajícího holení nízkých chloupků kůrovce centralizovaného houbou boudy dyslektika kamarádícího homosexuálně někým kým kýmat matematika kalkulací církevního hostelu luxusního holismu musí sílu lunárního homosexualismu mutujícího homeopatického holiče čekat kata tabuizace celibátu tukana kanalizaci civícího honem nemáčet četného hospodina na namočeném močeném némlich Lichtenštejnsko skotsky Skyty tyranizující cílem lemujícího homogenního hořícího hovnivála lapajícího houževnatě tělo tělovýchovného chovného housera radikálně několik kolik liknavě větu tu tuší šíleně němotu tutlající cívka katalyzátoru rukodělně několikanásobně někoho koho ho houpá pádlem lemuřího horoskopu kopu puntičkáře řezníků kůlem lemry rychle ledničku kupodivu vulkanického hobita bita ta tatranka kajak jak Jakubova ovarová vánočka kapr proč očekávám kávám vámi minerální nízkotučné tučné nést staršímu muzeálnímu muflonovi novičokem kempujíc jícen cen centralizovaného houmlesáka lesáka kapustového housenkou koukal kalnou nouzovou vousatou touhu hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba babičky kytky kyselinou linou ouvej vejce ceněné nést statečně někomu komu muži životem temného houslisty ty tygry rychle chleba baští štípaného hojného hovězího houskou kousajícího hořčici cizokrajnou nouzi zimního holohlavého horolezce cestujícího hospodou doufajíce ceny nyní nízké kéžby byli libovolné volné nést stěží žíznivého hokejistu studna dna na nabádat bádat dat datového hormon monstra traktor torza začíná nábožně něžně někam kamiónem nemravně vnější šíje je jeptiška kaká kázání nízkého hodnocení.

Jednoslovná verze daného slovorostu:
Diktafonografickámentálnítěkavédynamickýčočkanálemujednotuneluhačovickéhovnanebevzetíživéholubazalkoukajícíhonemaskovatuhédonistickérkytarouškytajícítěnízkéholičekajícíholenízkýloupkůrovcentralizovanéhouboudyslektikamarádícíhomosexuálněkýmatematikalkulacírkevníhosteluxusníholismusílunárníhomosexualismutujícíhomeopatickéholičekatabuizacelibátukanalizacivícíhonemáčetnéhospodinamočenémlichtenštejnskotskytyranizujícílemujícíhomogenníhořícíhovniválapajícíhouževnatělovýchovnéhouseradikálněkoliknavětušíleněmotutlajícívkatalyzátorukodělněkolikanásobněkohoupádlemuříhoroskopuntičkářezníkůlemrychledničkupodivulkanickéhobitatrankajakubovarovánočkapročekáváminerálnízkotučnéstaršímuzeálnímuflonovičokempujícentralizovanéhoumlesákapustovéhousenkoukalnouzovousatouhubouchnulovéhonosnéhoupačkousnutéholubabičkytkyselinouvejceněnéstatečněkomuživotemnéhouslistygrychlebaštípanéhojnéhovězíhouskousajícíhořčicizokrajnouzimníholohlavéhorolezcestujícíhospodoufajícenynízkéžbylibovolnéstěžíznivéhokejistudnabádatovéhormonstraktorzačínábožněžněkamiónemravnějšíjeptiškakázánízkéhodnocení.

Na závěr chci říct, že budu rád, pokud někdo zkusí v tomto stylu navázat (a zmíní toto dílo). Klidně i na konec mého slovorostu, přičemž po „hodnocení“ může následovat nějaká forma slova „ceník“.

Humor jako důsledek evoluce?

V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Tento článek jsem začal psát jako reakci na video „Umělci by měli spolupracovat s filozofy“ od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích „Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství“ nebo „Anarchismus jako součást komplementarity“.

Interpretace videa 3D-Mouchodlakova cesta 2018

Podobně jako jsem publikoval článek interpretující 3D-Mouchodlakovo cestovní video za rok 2016, tentokrát zveřejňuji interpretaci sestřihu pro rok 2018.

Článek popisující nejen rok 2017 je dosud rozepsaný, ale rád bych se k němu někdy vrátil a dokončil ho. Měl by totiž obsahovat mj. podrobnou historii Mouchodlakova života, ale už teď zveřejním stručnou verzi, než se dostanu k interpretaci nového videa.

Malá historie Mouchodlaka: 13.8.2010 mě jako náctiletého v DOXu udivila výstava Pavla Büchlera, což mě 15.8.2010 inspirovalo k vymyšlení obrázku Mouchodlaka na fazolové ovládání. 17.12.2010 mě, v návaznosti na něj, napadla metafora na kulturní evoluci a zapsal si ji do deníku slovy: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Tuto metaforu jsem se 23.2.2011 rozhodl oživit a Mouchodlaka jsem zvolil jako předmět překreslování, ke kterému jsem dosud publikoval dvě videa (1, 2). Nejspíš 8.9.2012 mě napadlo vytvořit 3D-Mouchodlaka, plastickou verzi obrázku, a realizoval jsem ho 22.3.2013, což jsem 6.4.2013 publikoval jako stop motion video. Vzniklého 3D-Mouchodlaka jsem občas natočil při cestování na různých místech a 11.10.2013 jsem zveřejnil první 3D-Mouchodlakovo cestovní video. Roku 2017 jsem vytvořil speciální sestřih za 5 let cestování a letos jsem dokončil šestý díl cestování.

Na první pohled se toto video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem ho, jako obvykle, pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v nové kombinaci, původně nesouvislých záběrů sbíraných na různorodých místech v různý čas během celého roku 2018, bylo ukryto co nejvíc různorodých myšlenek, podobenství a paradoxů, které mohou stimulovat epistemologický anarchismus. Toto video je tedy uměleckým dílem, které vyrůstá z mého života a dotýká se nejrůznějších filosofických témat.

Pokud jsi už video zhlédl(a) a chceš o něm vědět víc, tak si tady můžeš přečíst mé interpretace vybraných střihů.

0:29 - 0:49: Video začíná v poklidné kulturní přírodě, kterou však člověk z lenosti začal nahrazovat technikou, třeba v podobě páternosteru. Ten už je dnes příkladem spíše retra a v módě jsou pro změnu třeba roboti s umělou inteligencí, která v různých oblastech postupně začíná být inteligentnější a schopnější než člověk (např. ten třídící kostičky ve videu), což s ohledem na růst propasti mezi chudými a bohatými může v horším případě vyústit třeba k tomu, že většina lidstva bude trpět chudobou bez schopnosti konkurovat armádám robotů vlastněných boháči žijícími v izolovaných světech. Mezi chudými by zavládl chaos, ale nakonec by mohli začít tvořit novou civilizaci, pokud by jim v tom bohatí nezabránili.

0:50 - 1:12: Nárůst xenofobie obrozuje vlastenectví až nacionalismus, a pokud se to přežene, tak může přerůst v masivní zbrojení a obnovení koloběhu válek a mírů v Evropě. Z této části mě baví záběr tanku, kde amplión hlásá „A k vynucení míru.“, načež se objeví malba obličeje Johna Lennona (s přidělaným nevkusným knírkem), který také usiloval o mír, ale zcela opačným způsobem.

1:07 - 1:43: Pokud se tu začne válčit, tak snad jednou zase přijde na delší čas mír a idealisté budou znovu zkoušet tvořit vysněný svět. Líbil by se mi třeba takový „zeleno-modře umělecký a komplexní...“ Ale nic není věčné...

1:41 - 2:04: Záběry vojenské techniky jsou proložené postupnou přeměnou od živých ptáků (labutě a holubi), přes mrtvou slepici, kuřata stažená z kůže až po mrtvé nevábné „jídlo“ během vaření. To lze chápat jako přirovnání zabíjení lidí během válek k zabíjení zvířat v masném průmyslu, což může vybízet k zamyšlení nad vegetariánstvím či právy zvířat ve smyslu zacházení s nimi.

Z tohoto úseku mě (na úrovni černého humoru) baví dva střihy. Nejprve když v záběru s tankem amplión hlásá: „...ztracené děti, takže přátelé, kdo...“, načež je záběr mrtvé slepice, poblíž které pípají kuřátka (možná děti postrádající maminku). A pak mě baví, když v záběru s odtahovaným pandurem (to bylo jedno z těch předražených vojenských autíček s křehkým čumákem, která se komicky srazila v roce 2016 a pár lidí se lehce zranilo) amplión hlásá: „Dále podařilo se naložit všechny raněné.“ A nejvíc mě to baví, když záběr přeskočí na spoustu mrtvých kuřat stažených z kůže, xD.

2:02 - 2:27: Tato část videa zahrnuje postupně se měnící vizuální podobenství. Hrnec při vaření je přirovnán k hrncům na bleším trhu, jejichž vrchní kružnice jsou přirovnané k prstencům izolátorů ve tmě, které jsou svou komplexností a tmavostí přirovnané k černě zvrásněné Kapli sv. Eliáše, jejíž povrch se podobá nedaleké umělé krápníkové stěně, která je svou komplexností přirovnána k dlouhým svislým izolátorům, jenž jsou připodobněny k obrazu několika svislých domů, kde lze vidět vzdálenou souvislost s obrazem několika koček, což je přirovnáno k obrázku kočky na hrnečku. Tato podobenství, jinak dosti odlišných věcí, mohou vybízet k zamyšlení, jaké další souvislosti mohou mít kterékoliv zdánlivě nesouvislé jevy.

2:25 - 2:35: V jednu chvíli se můžete kochat krásou kočičky a v tu druhou se leknete nečekaného tanku, po kterém následuje chaos... Když člověk vidí jen to, co chce vidět, tak blížící se nebezpečí nemusí zpozorovat včas.

Okolí záběru 2:43 - 2:46 mi nepřipadá z myšlenkového hlediska tak zajímavé, abych se o něm rozepisoval, ale za zmínku určitě stojí, že pokud ti nevadí Geocachingové spoilery (spojení fotohintu z videa s názvem), tak si můžeš přečíst můj log k této kešce, přes který se lze doklikat i na další zajímavé postřehy z toho dne. Třeba intelektuální humor u kešky Elektrický obvod, prolézání sudů kešky Dvořiště nebo odlovení kešky Jump Start Cache bez auta a startovacích kabelů.

2:51 - 3:13: Po příjezdu tanku je chvíli temný chaos, načež je pohled na světlou oblohu, jak odlétá poslední vojenský vrtulník a po něm už se na světlém pozadí začínají tvořit barevné obrazy, které postupně zaplní celý záběr.

3:14 - 3:32: V tomto úseku se nachází tři obrazová podobenství. Nejprve kousky umělé krápníkové stěny, jakožto krásné umění, jsou přirovnané k bahnu na tanku, jakožto něčemu běžně vnímanému jako nežádoucí špína. V návaznosti na to se lze zamýšlet třeba, proč dvě věci podobného tvaru získávají od lidí tak radikálně odlišný přístup. Nebo se lze zamyslet, zda některá „umělecká díla“ nejsou ve skutečnosti spíše ta „nežádoucí špína“, nebo zda nějaká „nežádoucí špína“ není spíše nerozpoznané „umělecké dílo“, třeba náhodovzniklé umění.

Druhé obrazové podobenství přirovnává uměleckou plastiku lidského embrya (zakomponovaného kolem okapové roury) k poupěti rostliny na obrazu (a okap je přirovnán ke stonku). Přes všemožné rozdíly k sobě lidé a rostliny v některých věcech mohou mít překvapivě blízko, třeba svou schopností vnímat.

A jako třetí podobenství tu máme slavný obraz Persistence paměti od Salvadora Dalího, což je typická reprezentace surrealismu. Ten bývá považován za jakýsi protiklad k realismu, ale zde jsem surrealismus k realismu naopak zkusil připodobnit a to formou záběru skutečného místa, které se jeví surrealisticky. V pozadí je barevně posprayovaná zeď, před níž stojí dívka, které jakoby chybí část těla a pokaždé jiná podle toho, jak se zrovna pohne. To je způsobené tím, že ještě před ní (před tou chybějící částí) stojí strom, jehož kůra je posprayovaná velice podobně jako ta barevná zeď. V návaznosti na toto podobenství se lze zamýšlet, zda se některé původně nereálné fantaskní představy nemohou stávat skutečnějšími, než by se zprvu mohlo zdát.

3:44 - 3:54: Tento úsek začíná oděvní látkou připomínající kolonii jednobuněčných řas, i když předcházející záběr vybavení staré elektrárny lze s trochou fantazie chápat jako symbol uměle vyvolané abiogeneze. Po jednobuněčných řasách následují mnohobuněčné řasy, pak vysychání vody (kde řasy jsou) a nakonec suchozemská rostlina přizpůsobená této změně okolních podmínek. Takže celkově jde o příklad evoluce, která komplementárně doplňuje cyklickou rovinu videa.

3:54 - 3:59: Přechod mezi těmito dvěma záběry symbolizuje přechod od neuspořádaných rozházených věcí k unifikovaným předmětům uspořádaným v poličkách. Z hlediska historie lidstva se zdá, že vývoj postupuje tímto směrem, avšak z hlediska vesmíru entropie pravděpodobně spíše roste.

3:56 - 4:06: V této části jsou dvě nástěnná art brut díla konfrontována s graffiti a sbírkou izolátorů, přičemž oba tyto záběry v sobě mají špetku art brutu. Životní fascinace určitým tvarem s estetickou hodnotou, v případě sbírky izolátorů, (spolu s introvertností sběratele) může být symptomem Aspergerova syndromu. A nekvalitní část graffiti je trochu takový outsider art. Jinak další souvislosti s art brut díly, ale i jedním z tanků, lze najít v článku Asociomet 2.

4:20 - 4:30: Zde dochází k vývoji od přírody, přes primitivní obydlí, retro automobil, tank až po zpustošený betonový plac, postapokalipsu. Takže jde o trochu jinou verzi kombinace z času 0:29 - 0:49, avšak bez technické nezaměstnanosti.

4:30 - 4:45: Postapokaliptický svět stimuloval primitivní pudy, což je symbolizované zaměřením pozornosti na plastiky nahých těl, která se však postupně vyvíjí až k hlavě Mona Lisy, která je zde symbolem renesance.

4:50 - 5:14: A symbol renesance nakonec vyústil v ozvěnu umělecké vize z času 1:07 - 1:43, což je z mého subjektivního hlediska jakýsi zvláštní happy end, ze kterého bych ještě rád vyzdvihl připodobnění tří záběrů. Nejprve je řada různorodých konviček, které se natočí do svislé polohy, aby byly lépe přirovnány k řadám různorodých svislých zámečků, které jsou přirovnané k „lesu“ dlouhých svislých izolátorů. A jako video přírodou začalo, přírodou i končí, ačkoliv jeho průběh byl mnohem rozmanitější.

Taková jest přibližně má interpretace videa 3D-Mouchodlaka cesta 2018, ale to neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám, stejně tak ostatní videa z této cestovní série.

Autor článku: Sebastián Wortys

Překlad "neznámého" smysluplného textu do neexistujícího jazyka

Občas se ve mě probudí nálada na jakési umělecké vyblbnutí a tentokrát jsem se rozhodl, že jen tak přeložím "neznámý" smysluplný text do neexistujícího jazyka. Pochopitelně vím, jaký text jsem překládal, ale ty už pravděpodobně ne.

A jelikož nemám moc rád, když autor něčeho (obvykle konceptuálního díla), co se může jevit jako zcela nesmyslné rychloplácnutí, přenechává popis a výklad jen na divácích, tak tímto úvodem nabízím alespoň nějaká vodítka k interpretaci a především k objasnění, že skutečně došlo k jakémusi překladu, který má svá pravidla a netrval krátce.

Každé slovo se určitým nevyřčeným způsobem vztahuje ke slovu původnímu (pokud nedošlo k nějaké chybě v překladu, :D) a dokonce i skládání slov z předpon, kořenů a pár koncovek je částečně odvozeno od češtiny. Nechci však prozrazovat podstatné detaily, abych neusnadňoval dohledatelnost původního textu (i když si zaslouží být čten (podobně jako mnoho jiných textů)), neboť chci zachovat jeho tajemnost. K podrobnostem způsobu překladu řeknu tedy pouze to, že jsem se snažil téměř do každého slova dát alespoň jedno písmeno s háčkem.

Při vymýšlení těchto cizojazyčných ekvivalentů jsem si uvědomoval mj., že ohromné množství kombinací písmen je v češtině nepřípustných kvůli obtížné vyslovitelnosti pro Čechy, ale minimálně několikrát jsem tyto konvence porušil a pomocí automatického syntezátoru hlasu si můžeš i poslechnout, jak by to skutečně znělo.

Mezi zajímavosti také patří, že jedno slovo je stejné v češtině i ve smyšleném jazyce, ale asi málo kdo ho najde.

Přemýšlel jsem, že dostatečně vyspělá umělá inteligence napojená na internet by časem měla zvládnout určit, jaký byl výchozí text. Zajímavější by však bylo, co by z něj dokázala pochopit bez internetu. Dokázala by třeba srovnáváním struktur textů z různých jazyků určit, že jde o doslovný překlad z češtiny? Jináč bez připojení k internetu (nebo znalosti originálu) pravděpodobně není možné zjistit význam překladu, protože žádná slova (ve smyslu uskupení písmen, ne jejich způsob uložení v lidské hlavě) nemají význam sama o sobě (což nejspíš platí i v tom druhém případě) (možnost významu se odvíjí od nějakých tradičních spojení na různých úrovních a mezi nimi), takže zkoušet můj text přeložit zpět do češtiny je podobně obtížné jako zkoušet přeložit Voynichův rukopis.

Jména autorů původního textu neuvedu, abych nedával moc vodítek k tomu, o jaký text se původně jednalo. Tím se dostávám do velmi zvláštní situace, protože není zcela jasné, jestli cituji bez uvedení autora, nebo jsem vytvořil čistě vlastní text, jehož bych byl autorem. Z hlediska čtenáře, který nemá schopnosti dopátrat, o jaký text se jedná, je můj text zcela nový, ale z mého hlediska jde o překlad (podle určitých pravidel) do neexistujícího jazyka, ke kterému mám i virtuální slovník.

Ačkoliv to nemá přímou záměrnou souvislost, tak tento článek se vztahuje i k jednomu mému textovému dílu na HumanArt (aktuálně nejméněkrát zobrazené a hodnocené), kde si také pohrávám s překladem (ale jiným způsobem). Jde o "Překladegeneraci významu", kde je záznam toho, jak jsem mnohoznačnou větu nechal postupně automaticky překládat do všemožných jazyků, až postupně úplně změnila význam, čímž se to podobá také překreslaci Mouchodlaka na fazolové ovládání (starší video zde).

Ale zpátky k překladu, tady je:



Nýžůl moxábenróři q tawěř pešňůg uřati q vuďoťuřimé vžořešů – x sťuxářbró důčo w tažo sřůňaf číř, jr tžoňu uxóm so ružgoďbloux ny zřuňágo nůčexá iřboňjůza. Jufžógo g tařeňšém sdůťo pňoqíga mruku nůfářibůšr důčo pučůrerga, nůvžáfi, nuř g kuňšób oruvčihu sdřeuvj, suřoxůňeuf ječuř sbabuř quo. Tuge muřeňšáďnó úžexar, sůwiogibří véřoň, jr vůbřošiřkom, něřuxí ž ručihum pňo „nuřfonžej pčóžří“. 



(Pokračování se tu objeví za několik dnů.)