úterý 1. února 2022

Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender

Loni mi jistý čtenář přeposlal jako zajímavost pozvánku do Institutu úzkosti na workshop Mary Maggic: Open Source Estrogen s tím, že ta pozvánka na něj měla dadavědecký efekt, neboť se zamyslel nad tématy, které by jinak opomíjel. A i pro mě se jednalo o nezvyklé téma, které budí mnoho zvláštních otázek. 

Popis akce zmiňuje relativně neobvyklé pojmy jako např.: queer tělo, open source estrogen, emancipování hormonální molekuly, sociopolitická archeologie, kolektivní kuchařská performance, molekulární mystika, environmentální toxicita, xenohormonální ingredience, ekologické odcizování, mikroperformativita hormonů, molekulární kolonizace či DIY biohacking. 

Pod touto výstřední terminologií na pomezí umění a (pseudo/dada)vědy se v podstatě skrývá praxe, kdy lidé filtrují hormony z moči, aby je následně mohli konzumovat a tím ovlivňovali fungování svých těl (v jiném smyslu než urinoterapie). Záměry/ očekávání a dopady takového chování jsou však nejisté a nabízí tedy příležitost k různým spekulacím. S čtenářem jsme se shodli, že bychom se takové akce nechtěli aktivně účastnit (přičemž nemám potřebu pohrávat si s biologií vlastního těla a případně se stávat závislým na cizorodých hormonech), ale byl jsem vyzván, abych vůči tomu zkusil uplatnit i svůj antiskeptický přístup, k čemuž se dostanu o něco později (ale na odporu k biohackingu ve vztahu k mému tělu to nic nezmění). 

Čtenář si všímal, že popis akce mu evokoval představu o schůzce nějaké sekty (tzn. nového náboženského hnutí, ale slovo „náboženské“ mi v kontextu tohoto pojmu připadá zbytečně omezujícím a upřednostňoval bych raději formulaci „nové věroučné hnutí“). Čtenář uvádí, že akce je vedená vlivnou osobností, jež účastníkům sděluje víceméně neověřitelné informace, aby následně společně konzumovali extrakt z vlastní moči za účelem stát se někým „lepším“, přičemž zmiňuje i Nietzscheho pojem nadčlověk. Sice jsem názoru, že různé prvky sektářství lze různou měrou vidět skoro na každém kroku v běžném lidském životě (jak jsem naznačoval v povídce Záchodový motoráček v části po zjevení Božského Káji, s čímž byl čtenář obeznámen), ale v případně akcí Mary Maggic to opravdu může být patrnější/ silnější než obvykle. 

Domnívám se však, že nemalá část osob, které se té akce účastnily, to chápala především jako performanci, jak to bylo prezentováno, resp. spíše trochu jako rozvolněný larp - hraní si na něco, co se jim nějak líbí, ale nepovažovaly to za plně a do detailů realistické a trvalé. Mohly to chápat jako hru, do které dočasně vstoupily a pak si každý šel dál svou cestou, obvykle bez dalšího napodobování těch xenohormonálních praktik. Možný lehkovážný přístup některých účastníků však neznamená, že by pod tím Mary Maggic neviděl(a) i něco závažnějšího. Minimálně se snaží provokovat k diskusi na souvislá témata a v případě mého rozhovoru s čtenářem se to evidentně povedlo. Lze však spekulovat, že Mary Maggic používá performanci spíše jako manipulativní zástěrku k naplňování své možné touhy předělávat cizí lidská těla, zejména prostřednictvím estrogenu. Tato snaha může být součástí širšího hnutí (např. postgenderismu usilujícího o erozi genderu i pohlaví), ale v jeho rámci se mi jeví spíše jako vedlejší variantou oproti fatálnějším pokusům upravovat přímo lidskou DNA. 

Než budu dál pokračovat o biohackingu ve smyslu „kvíření těla“, ještě zareaguji na čtenářovu zmínku v souvislosti s tím nadčlověkem, podle které u jisté nebinární osoby zaznamenal touhu stát se kyborgem, což mě přivedlo k myšlence, že taková touha může být intenzivnější hlavně u lidí, kteří převážně nejsou spokojení se svým rodným tělem (nejen transsexuálové), což je nutí přemýšlet o různých úpravách a jsou k nim pak nejspíš tolerantnější než ti, kteří nemají potřebu své tělo jakkoliv trvale upravovat. Podobně je možné, že transsexuálové mohou být vstřícnější vůči transhumanismu i v jiných smyslech než elektrotechnické implantáty, např. k různým metodám prodlužování života. 

Dále čtenář uvádí, že jakkoliv může být myšlenka kyborgů pozitivní/ optimistická, je snazší na člověku něco pokazit než vylepšit. S tím souhlasím, jelikož minimálně na začátku vývoje kyborg technologií bude řada různých komplikací (které si lidé toužící po takové změně těla obvykle nebudou před změnami plně uvědomovat) a budou se objevovat nové. Když jsem třeba koukal na rozhovor s Neil Harbissonem, tak jsem si říkal, že mu ta „anténka“ implantovaná na hlavu v běžném životě musí občas překážet, jelikož se třeba může o něco zaháknout. Je tedy otázkou, nakolik jsou takové nevýhody vyváženy tím, že mu to zařízení kompenzuje barvoslepost skrze převod barevné škály na synestezicky odpovídající tóny. 

Na druhou stranu si myslím, že když se budou objevovat další kyborg průkopníci, tak se podobné úpravy budou s postupem času zlepšovat (rychlostí a kvalitou v závislosti na různých faktorech) a otevře to cestu i ke zvýšení kapacity mozku, což může být velkou příležitostí i velkou hrozbou. Když jsem se jako dítě zajímal o sci-fi, tak mi podobné věci přišli relativně „normální“ a přitažlivé, protože jsem si tehdy ještě neuvědomoval jejich rizika a komplikace. A u některých lidí ten infantilní přístup v oblasti transhumanismu nejspíš přerůstá do dospělosti, takže po tom mohou toužit dál (a někteří z nich se odhodlají i k nějaké formě praxe). Osobně ale mezi ně nepatřím, nemám potřebu být kyborg (plně mi stačí o tom jen jednou za čas fantazírovat v rámci sci-fi). Na druhou stranu bych to ani nechtěl nikomu zakazovat. Konkrétněji bych nechtěl být přímo tím, kdo by část z toho v určitých mezích zakazoval v případě, že by to představovalo vážné riziko pro jedince nebo společnost (a pochopitelně bude velkou otázkou, co považovat za „vážné riziko“ a jak se to s časem může měnit). 

Ale kdybych si mohl vybrat, zda se příště narodím jako přirozeně normální člověk v ještě současném smyslu, nebo jako bezproblémově zbavený genetických chyb (ale třeba pseudogeny pro můj vůči lidem spíše podprůměrně dobrý čich bych asi moc opravovat nechtěl, protože bych pak podobně jako jiná zvířata snáze mohl na dálku cítit negativní rozptylující se pachy) a případně třeba s některými odlišnými tělesnými rysy podle mé volby, tak by to byla hodně svůdná představa. Velkou otázkou by pak bylo mj., jak bych se k tomu stavil (v různých kontextech a věku), kdybych nevěděl, že by to bylo mé rozhodnutí. Kdybych si myslel, že to za mě rozhodli rodiče. 

A pak je pochopitelně ta skutečnost, že v současné době je to rizikový proces a to už jen v případě jedné genové editace. Nechtěl bych být mezi těmi, kteří se „nepovedou“, nebo to u nich bude hrozit. To bych raději znova žil svůj život na ekologické farmě v relativním bezpečí před výkyvy společnosti, která sama na sobě dělá různé pokusy a částečně nezúčastněně bych to dál pozoroval, ale ne v tom fyzicky bránil. Třeba vzniku počítačů od doby prvních pokusů s elektřinou předcházela řada vážných úrazů elektrickým proudem, které mnoho lidí tehdy musely odrazovat zahrávat si s elektřinou, ale kdybychom se mohli vrátit do minulosti, tak bychom mnozí byli na straně tehdejších technooptimistů, protože bychom už nechtěli žít bez počítačů, mobilů a internetu. 

Čtenář si všímal, že na jednu stranu žiji v relativně těsném kontaktu s přírodou (což bývá spojováno s konzervatismem), ale na druhou mám velice otevřenou mysl (což bývá spojování s progresivismem), což podle mě může vypadat jako rozpor, ale vidím v tom komplementaritu. Od dětství jsem se střetával s různými formy jak technooptimismu tak přírodní přirozenosti, což člověka vede snažit se v tom hledat nějakou rovnováhu, něco mimo extrémní varianty těch dvou polarit v neslučitelném smyslu, ale ne pasivní nezájem. 

Nechci být ani tím, kdo přehnaně brání vědeckému pokroku (trochu brání každý kdo souhlasí, že pokusy na lidech mají mít limity - to je podle mě rozumné), ani nechci být tím, kdo se může stávat jednou z jeho nejhorších obětí (alespoň trochu je obětí třeba každý uživatel internetu a pro většinu únosným způsobem), ale chci být tím, kdo nad procesy přemýšlí v relativním bezpečí relativní soběstačnosti trochu stranou od civilizace a hledá co nejschůdnější teoretickou cestu k ideálům, ale ne být tím, kdo lidi vědomě manipuluje, aby se účastnili experimentů s předem nejasnými výsledky. A v běžném životě pochopitelně zkouším kombinovat technooptimistické i přirozené technopesimistické prvky (např. notebook s internetem vs pěstování vlastní zeleniny (zejména sytící) a to i s pomocí kapkové závlahy). 

A teď už se zase vracím k Mary Maggic. Čtenář psal, že kvíření těla na hormonální úrovni by mohlo být vědecky užitečné do budoucna, ale záleží, zda prý lidé budou zkoušet pokaždé něco nového, nebo jen dokola opakovat stejné chyby. To je sice z relativně širokého časového hlediska pravda, ale k užšímu časovému horizontu dodávám, že z hlediska vědecké metody je i opakování stejné chyby důležité, aby byl dostatek dat pro vzájemné srovnávání a to i v různých kontextech. Na druhou stranu je potřeba za těmi daty vidět i lidi s jejich problémy a varovat je před různým kvířením těla tím víc, čím větší v tom budou odborníci, jako např. endokrinologové, vidět riziko. 

Čtenář se domníval, že kvíření těla nemá žádný ušlechtilý záměr, ale to je myslím paradoxní výrok, jelikož to kvíření těla prostřednictvím hormonů podle mě může nějak spadat pod postgenderismus, který spadá pod transhumanismus, jenž chce z různých stránek zlepšovat možnosti lidského těla. Ale chápu, že pod transhumanismem si lidé dosud obvykle nepředstavují kvíření těla a mnohem častěji v něm vidí třeba snahy o prodlužování délky života, eliminaci genetických onemocnění či zlepšování kognitivních schopností. To jsou ušlechtilé záměry, nicméně na druhou stranu pokud bychom se podívaly na metody jejich dosahování, mohli bychom narazit na vícero jevů, které už tak ušlechtilé nejsou a bývají vsazovány do kontextu fráze „účel světí prostředky“. Podobné to může být u metod kvíření těla. 

I tak mám pocit, že to performativně prezentované užívání hormonů může mít i ušlechtilé záměry. Je však otázkou, nakolik mohou být takovým způsobem reálné a nakolik je to jen umělecká performance. Konkrétněji když se třeba někdo s jedním z binárních genderů (tzn. cisgender osoba) rozhodne, že by bylo lepší mít nějaký nonbinární gender třeba v zájmu rovnostářství, tak lze spekulovat, že změna jeho hormonálních hladin může více či méně ovlivňovat podobu jeho genderu, aby získal „transgender zkušenost s jiným genderem“ (což by podle mě vyžadovalo dlouhodobější užívání, odborný dohled a možná i inhibitory některých tělesně přirozených hormonů) a mohl se pak adekvátněji účastnit diskusí v rámci postgenderismu, zda je taková cesta podle jeho zkušeností reálná, nebo nemá smysl uvažovat o tom, že by jednou mohli existovat tak geneticky upravení lidé, že by jejich hormonální hladiny vyvolávaly něco jako „skutečnější nebinární gender“. Jinak dlouhodobější užívání hormonů v přehnaném dávkování bez odborného dohledu může mít za následek různé zdravotní problémy. 

V návaznosti na mé tvrzení, že by změna hormonálních hladin mohla ovlivnit gender, se čtenář mylně domníval, že si pletu gender a pohlaví. Ale zásadní rozdíl mezi psychickým genderem a biologickým pohlavím neznamená nutně, že by to ani malou měrou v rámci jednoho těla nebyly spojené nádoby. Je totiž zásadní rozdíl mezi vztahy a zaměňováním netotožných rovin něčeho (zde organizačně vyššího a nižšího v rámci lidského těla). 

Všechno souvisí se vším a krájení reprezentace reality na pojmy je z důvodu snazšího dorozumění, ne proto, že by realita našeho makrosvěta byla složená z úplných izolovaností (ale i na úrovni mikrosvěta částice v superpozici nejspíš musí být skrze nějaký meta-systém (dnes se ho pokoušíme uchopit např. skrze pojem „spinová pěna“) alespoň potencionálně spojena s dalšími, jinak by ta částice už nikdy nemohla s ničím interagovat a z našeho hlediska by to bylo, jakoby vůbec neexistovala (podobně jako v případě platnosti mnohosvětové interpretace kvantové mechaniky pro nás neexistují vesmíry, kde jsme se rozhodli jinak, než pozorujeme a pamatujeme)). 

Když si nějaký jev/ systém rozdělíme přes pojmové reprezentace, tak si ho pak nesmíme zapomínat v hlavě zpětně propojovat skrze různé vztahy se vším možným, od čeho to bylo pojmově odříznuto. Ale pochopitelně, že když je potřeba propojovat část humanitních věd s částí přírodních věd, tak to může být těžší než při propojování na úrovni třeba jen humanitních věd, o kterých navíc mnozí lidé přirozeně mívají větší ponětí než o přírodních vědách (a na základě toho nejspíš vzniká víc přírodní než humanitní pseudovědy). Málo kdo dnes studuje podobnou hloubkou jak humanitní, tak přírodní vědní obory, což vede k prohlubování sporů přírodních a humanitních věd, ke štěpení poznatků a snížené schopnosti hledat mezioborovou komplementaritu. 

A právě hormony jsou důležitým prostředkem komunikace těch dvou lidských rovin (psychický gender a biologické pohlaví). Když někdo bude měnit „hardware“ lidského těla (wetware v širším smyslu než jen CNS, zde zejména s ohledem na hormony), tak to může ovlivnit tu část „softwaru“ (mindwaru), které říkáme „gender“ (myslím, že by se místo pouhého „gender“ mělo říkat/ psát raději „psychický gender“, „sociální gender“ a „psychický a sociální gender“, protože to jsou také celkem zásadní rozdíly, jinak je potřeba určitá míra antiskepse vůči samotnému pojmu „gender“, pokud chceme rozumět). 

Nebo když někdo požije nějakou psychotropní látku, tak ta také může ovlivnit to, jak chápe sám sebe či ostatní a část takové modifikované představy mu může zůstat i ve chvíli, kdy už je ta látka z jeho těla pryč. Neuroplasticita koresponduje s psychickou úrovní (jejíž je gender součástí) a jejími změnami, ale je těžké objektivněji poznávat jak. Takže podle mě je otázkou spíše to, jaké a jak moc „hluboké“ zásahy do lidského těla by vedly k jednoznačné změně genderu. Popř. kolik a jak moc z těch zásahů/ vlivů se dělo (např. skrze stravu) už před tím, než to bylo odhaleno. 

Čtenář uvedl, že Mary Maggic tvrdí věci ve smyslu zhruba např.: „Kapitalistická průmyslová produkce zamořuje životní prostředí estrogenem, který poškozuje mužskou plodnost, takže když se jím lidé mužského pohlaví budou krmit záměrně, může se u nich vyvinout odolnost, která jim pak dá evoluční výhodu.“ Na tom je podle mě vidět, že Mary Maggic má pseudovědecké názory, jelikož takovou evoluci myslím z časového hlediska není za aktuálních podmínek možné vědecky testovat a pochybuji, že by ten názor vyplýval z nějaké vědecké studie. Sice se třeba nedávno psalo, že slonům vlivem „evoluce“ mizí kly, protože jsou pak méně atraktivní pro pytláky, ale to je pravděpodobně spíše pouhá změna zastoupení alel (variant genů) v populaci, kdežto získání rezistence vůči vysokým hladinám estrogenu u mužů by možná vyžadovalo i vznik nového genu (popř. více), což by přirozenou cestou trvalo mnohem déle a těžko říct jak dlouho. 

Kdyby to „kvíření těla“ mělo mít takový smysl, tak by bylo celkem absurdní. I kdyby se na planetě našli muži, kteří by měli už v návaznosti na dávnou evoluci rezistenci vůči vysoké koncentraci estrogenu (protože ho třeba produkovala rostlina, která byla potravou mnoha a mnoha generací (estrogen je relativně jednoduchá molekula)), tak by nejspíš byli menšinou. A představovat si, že by se ta menšina rozmnožila by nejspíš znamenalo negativní eugeniku, resp. očekávat že vysoké hladiny estrogenu některým mužům zkrátí život. 

Čtenář předpokládá, že hormonální kvíření těla má nějaký (post)náboženský či spirituální rozměr, ale není si jistý jaký. Podle toho mála, co zatím vím, tak mám pocit, že Mary Maggic chce hlavně vyprovokovávat invenční diskusi kolem hormonů, aby o nich lidé zkoušeli přemýšlet i jinak než dosud obvykle. Ale nelíbí se mi, že při vystupování asi moc nerozlišuje fakta a spekulace, přesněji vydává spekulace za fakta a tím se vzdaluje dadavědě, která nechce být brána zcela vážně, i když filosofie dadavědy chce být brána vážněji než dadavěda. Mary si z toho dělá vizionářskou hru, která může spoustu lidí mást. V popisu té akce se sice píše, že je nebinární, ale co jsem pak nahlédl na její stránku, tak jsem měl pocit, že u ní to přerůstá spíše v nadřazování jakéhosi umělecko-bizarního feminismus. 

Čtenář reagoval, že samotná nebinarita o člověku říká ještě méně než pojem muž či žena, takže prý nelze říct, že by nebinarita v něco přerůstala a je prý přesnější říct, že Mary Maggic je nebinární osoba provozující nějaký umělecko-bizarní feminismus. Chtěl jsem však říct, že ten „umělecko-bizarní feminismus“ se mi jeví jako pro Mary mnohem důležitější než nebinární gender, který se mi u ní/něj zdá spíše jako pouhý opustitelný prostředek usnadňující šíření mnohem radikálnějších představ. 

Mám pocit, že kdyby stál(a) před pultem s dvěma tlačítky, ze kterých první by všechny lidi přetransformovalo na nebinární gender (s různým biologickým pohlavím) a druhé všechny předělalo na „transhumanistické ženy“ (s různými gendery vč. „ženského binárního“), tak by bez většího váhání s radostí zmáčkl(a) to druhé. A nejde jen o to, že si na pozadí své hlavní stránky zvolil(a) „dav stejnobarevných unifikovaných vagín“, ale spíše třeba o to, jak prosazuje materiální šíření biologicky výhradně ženských hormonů, především estrogenu. 

Navíc ze způsobů, jakým zmiňuje genderová témata, tak mám pocit, že pro ní/něj to znamená spíše něco jako předělat muže na ženy, což je za hranicí genderu na psychické a sociální úrovni. Myslím, že chce, aby každý budoucí člověk třeba mohl porodit dítě, pokud se pro to rozhodne (spermie se už dnes dají uměle vytvořit z buněk ženského těla). Myslím, že chce, aby si lidé byli rovni jako ženy - vytvořit biologickou nebinaritu postupným zrušením mužského pohlaví přes nějaké intersexuální formy. Ale těžko říct, nakolik mohou být pochopeni progresivní lidé, kteří se snaží různě bořit původní významy slov, které používají. 

Později jsem zjistil, že Mary Maggic se hlásí ke xenofeminismu. Takto jsem se o něm dozvěděl, je to celkem dost zvláštní hnutí oproti představám založeným na přirozenosti a o xenofeminismu bude jeden z dalších článků. 

Žádné komentáře:

Okomentovat