sobota 30. července 2022

Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém gendru

Od podzimu 2021, častěji než dříve, přemýšlím o genderové tématice, což se s odstupem několika měsíců dostává i mezi mé články. Prvním z nich na toto téma byl „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, druhým „Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu“ a teď uveřejňuji další genderově/ nitrohlavově zaměřený článek, který je třetím, ale souběžně chronologicky částečně i druhým a i někde mezi prvním a druhým ve smyslu xenofeminismus. 


Jde totiž o zpětně doplněnou koláž názorů/ nápadů/ spekulací, které jsem v diskusi s jistým čtenářem mých článků vymýšlel v různých časech k různým podtématům naší konverzace. A zatímco články o Mary Maggic a xenofeminismu se týkaly spíše spekulací o komplementárním vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla, tentokrát bude článek zaměřený víc psychologicky a sociologicky. 

Jinak souběžně mám rozepsaný ještě článek spekulující o možné radikalizaci přístupu k identitě/ sebepojetí a další pokračování spekulací o vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla. Nejsem však schopen zaručit, že se mi to časem stane takovou prioritou, abych to také dokončil. 

Jak už jsem trochu zmínil v prvním článku této pomyslné série, tak podle mě pro dobré dorozumění nestačí rozlišovat pohlaví a gender, ale gender je vhodné ještě dále rozdělovat na „psychický gender“ a „sociální gender“, jelikož to jsou v praxi také poměrně zásadní rozdíly. 

Zatímco psychický gender označuje jakési psychické pohlaví, vnitřní genderovou identitu (to, jak chápeme sami sebe ve vztahu k zženštilému a mužnému (feminnímu a maskulinnímu) prožívání a projevování), tak sociální gender označuje spíše různě (ne)přesné představy ostatních o našem psychickém genderu a jeho možných významech vůči ostatním, resp. naši roli či množinu rolí vůči nim. Při krátké sociální interakci to může být až moc jednostranné, při delších to může být víc oboustranně/ zpětnovazebně sjednávané. 

Sociální gender se tedy projevuje a vyčnívá z genderu zejména, když ostatní nechápou nebo nerespektují náš psychický gender. Naopak když ostatní chápou a respektují náš psychický gender (nebo alespoň ti, které neignorujeme), tak se nám může mylně zdát, že jsme si jako společensky nezávislé individuum plně zvolili i svůj sociální gender, svou roli, kterou nám společnost vůči sobě přiznává a pak se nám může jevit, že není potřeba rozlišovat sociální a psychický gender. 

To může být jeden ze spolu-důvodů, proč (alespoň co si všímám v některých diskusích) nebývá moc zvykem takové rozlišení používat, resp. když je řeč o gendru, tak mnohdy nebývá upřesňováno, zda je tím myšlen sociální, nebo psychologický gender. Někteří lidé pak mívají tendenci uvažovat jen nad jedním z těchto významů pro všechny případy užití, což někdy vede k nedorozumění, a proto v situaci užití samotného slova gender doporučuji antiskepticky zvažovat obě interpretace podle kontextu. 

Když třeba někdo mluví o svém gendru, tak tím obvykle myslí psychický gender, nebo když gender kritizuje jako omezující, tak tím naopak obvykle myslí sociální gender, resp. představy ostatních o jeho genderu, tlačení ho do určité pozice. Mohou se však vyskytnout i případy, kdy člověk mluví o svém genderu a myslí tím to, jak ho ostatní chápou, jaké vlastnosti mu přisuzují. Nebo naopak někdo může kritizovat gender, ale myslet tím psychický gender, pokud má třeba egodystonii. 

Zkrátka čím širší kontext nějaké promluvy známe, tím lépe jí můžeme porozumět, i když není úplně jednoznačně řečená. Ale čím přesněji se vyjádříme (s ohledem na rozlišovací schopnosti příjemce informace), tím hypoteticky lépe můžeme být pochopeni. 

O gendru (ať už psychickém nebo sociálním) je řeč, protože se ukazuje, že biologické pohlaví není (alespoň ne zcela) pevně spojené s určitým psychickým (natož sociálním) genderem. Takové spojení je z velké části spíše kulturním stereotypem, který si ústně a nonverbálně předáváme z generace na generaci, původně jako východisko převážně bezmyšlenkovité dělby práce třeba ve starých venkovských podmínkách. Kdysi nebyl čas, aby se lidé dlouze a individuálně dohadovali a smlouvali o tom, kdo bude mít v které oblasti co na starosti, prostě se třeba rozhodlo podle zvyků, že muži půjdou do boje, ženy s dětmi budou hlídat statky a museli se s tím nějak „ztotožnit“ pomocí psychicky vyčerpávajícího sebezapření, pokud jejich rodina měla zvýšit šance na přežití (nebo třeba husité chodili do boje i s ženami a dětmi). 

Staré genderové stereotypy však mohly být důsledek již unifikování při vznikání civilizací a před nimi mohl v jakési pra-před-genderové oblasti panovat ještě větší zmatek než dnes (dnešní zmatek myslím třeba s ohledem na proměnlivost názvosloví viz. později), mohlo být mnoho subjektivních přístupů jak v úrovni sociálního tak psychického gendru, i když tehdy pro to pravděpodobně neexistovala slova. Dodnes třeba mezi domorodými kmeny zůstávají poměrně velké rozdíly v genderových stereotypech. 

V těžkých dobách je reflektování genderových stereotypů luxusním problémem. Dnes ale máme mnohem vyšší životní úroveň najednou máme víc prostoru spolu-vybírat a spolu-tvořit si role ve společnosti podle toho, jak chápeme sami sebe a méně podle stereotypů vycházejících z existenciální nouze. Pro některé příslušníky starší generace to může být nezvyk, ale rozhodně ne všichni muži se cítí být čistě dominantními maskulinisty a ne všechny ženy se cítí být čistě submisivními feminami. 

A nemyslím si, že by takový vnitřní nesoulad vůči přiřazené roli byl nějaký módní trend, ale spíše se víc zajímáme o to, jací ostatní ve skutečnosti jsou pod sociální maskou a méně jim vnucujeme své představy o tom, jací by měli být a třeba s kým by se měli a neměli vdát. 

Kde kdo si to v genderové oblasti dnes ani nechce připustit, ale pokud lidé mají směřovat za štěstím, tak by měli i schůdnou cestou hledat soulad vnitřního prožívání a společenské role, resp. soulad psychického a sociálního genderu. A za situace, kdy je západní civilizace spíše stále trochu víc otevřená toleranci až respektování, považuji za snazší a příjemnější být sám sebou než sebezapřením přizpůsobovat projevy své osobnosti společenské poptávce, jak tomu bývá spíše v totalitě. 

Respektování se však může stávat problémem třeba ve chvíli, kdy někdo vyžaduje respektování i svého nerespektování nějaké stránky jiné osoby. Když někdo po ostatních chce třeba, aby respektovali jeho výrazně transfobní chování, protože to považuje za nedílnou součást své osobnosti. Je však potřeba uvědomit si, že nežijeme a nemůžeme žít v plně idealistickém světě, resp. naše „být sám sebou“ je omezené „být sám sebou“ ostatních. Potřebujeme hledat vzájemnou rovnováhu a kompatibilitu našich psychických genderů, ale nemůžeme a neměli bychom podle svého psychického gendru libovolně měnit psychické gendry ostatních rozvinutých osobností. Svobody ostatních jsou hranicemi naší svobody, která je jednou z hranic pro svobody ostatních. To, co však můžeme dělat, je pomáhat ostatním, aby se osvobodili ze zajetí stereotypů, se kterými se neztotožňují. 

Než se posunu dál, tak bych parafrázováním rád připomenul a rozvinul myšlenku z prvního genderově zaměřeného článku, ke které bych se trochu jiným a obsáhlejším způsobem rád vrátil i v dalším z chystaných článků. Podstatou psychického genderu je podle mě (obzvláště s přibývajícím věkem) něco poměrně hluboce zakořeněného (v našem wetwaru), pro co hledáme slova (obzvláště v mládí), která se s naším hledáním mohou měnit víc než to, co se snažíme popsat. 

Metaforicky řečeno někdy můžeme na stejném místě v hlavě vidět obdélník, jindy zdánlivě neslučitelně trojúhelník, ale ne proto, že by se obdélník změnil na trojúhelník (že by došlo k radikální změně psychického genderu), ale spíše proto, že pozorujeme trojúhelníkový hranol. To však neznamená, že bychom tam měli třeba válec, i když z obdélníkového úhlu pohledu se to tak může zdát. 

Resp. bez transhumanistických zásahů je gender ohebný/ otočný pouze v epigenetickém rámci (reálně v ještě úžím obtížněji popsatelném), ale nemůžeme ho opustit, i když by to třeba ostatní vyžadovali. Jinak nespojitost biologického pohlaví a psychologického genderu také ještě nutně neznamená, že by psychický gender bylo možné změnit, natož snadno jako lusknutím prstu nebo jako názor po akceptování nějakého protiargumentu. 

A z nejednoduchosti správně pochopit a popsat vlastní gender vyplývá mj., že dotyčným zvolené slovní označení jeho gendru by nemělo být chápáno jako něco, co ho zcela popisuje a determinuje, ale spíše jako směrovka navádějící k plnějšímu pochopení toho člověka, té osobnosti. Třeba transgender osoba by pak neměla být chápána jako někdo, kdo změnil podstatu svého gendru, ale někdo, kdo změnil chápání a popis svého gendru. 

Když to vše zvážíme, pak nemusí být nutně protimluv, když někdo tvrdí třeba, že je „genderfluid“ a chce, aby to ostatní zohledňovali nebo dokonce respektovali, jakoby to nemohl změnit či ovládat. 

Pokud někdo vymezuje svůj psychický gender vůči striktně binárnímu pojetí maskulinity a feminnity, obvykle se hlásí mezi množinu nebinárních osob. A jak trefně podotkl jistý čtenář mých článků a jak si dovolím rozvést, tak nebinarita nemusí nutně znamenat, že osoba není žena ani muž, ale přesnější je, že odmítá být pro společnost „jen žena“ nebo „jen muž“, může být různými způsoby, mírou a za různých podmínkách obojí, střídavě nebo něco mezi. 

Trochu stranou mě napadá: z tohoto pohledu se může zdát, že dosavadní nebinární gendry jako celek jsou něco obsáhlejšího, obecnějšího až univerzálního, ale podle mě jsou „pouhou“ superpozicí dosud existujících genderů. Jsou omezené aktuálními možnostmi lidských těl, a kdyby se ty možnosti posunuly např. vlivem transhumanismu, xenofeminismu apod., tak by to bylo lépe demaskováno, i když by to mohlo vyžadovat delší čas na rozpoznání a analyzování. A pak by se buď rozšířilo chápání toho pojmu (což by zpětně zkreslilo představy budoucích generací o minulosti (jak už se určitě mnohokrát stalo (jinak než v genderově nebinární rovině), i když míra zkreslení je ve znalostech různých lidí různá)), nebo by vznikl nový ještě obecnější pojem. 

Když se vrátím k psychickému a sociálnímu gendru, tak v České republice můžeme být rádi, když masmédia vůbec rozlišují mezi pohlavím a gendrem. Šíří se na nich totiž i pojmy jako „nebinární pohlaví“, které z logiky věci nedává doslovný smysl a jen posiluje zmatení občanů v genderové tématice. Doslovně by „nebinární pohlaví“ totiž znamenalo spíše něco jako intersexualita (vzácný stav, kdy má někdo pohlavní orgány částečně mužské i ženské zároveň), ale ve většině případů je tím míněno vymezení psychického gendru vůči striktnímu dělení na maskulinní a feminní. Aby to bylo srozumitelnější i v hospodě, tak pokud se třeba domina necítí být čistě mužem a podpantoflák se necítí být čistě ženou, tak ve skutečnosti také patří mezi nebinární osoby a to nezávisle na tom, jaký pohlavní orgán mají v kalhotách. 

A nejde jen o česká masmédia, ale třeba i Překladač Google slovo „gender“ do češtiny někdy přeloží špatné jako „pohlaví“, jindy správně jako „rod“ a kdejaký čtenář z toho pak může být dost zmatený, když překladem klesá smysluplnost textu. Třeba když větný úryvek „make a distinction between gender and sex“ je přeložen jako „rozlišují mezi pohlavím a pohlavím“. 

Není pak divu, že jsem už mnohokrát slyšel mluvit nebo četl v podstatě o genderu, ale s použitím slova pohlaví a to jsem takové informace ani cíleně nevyhledával. Třeba jsem chvíli seděl vedle ženy, která někomu říkala v podstatě, že dnešní mládež je zblázněná „bezpohlavností“, což je podle ní zcestné a nesmyslné, takže si pod pojmem pohlaví pravděpodobně neuměla představit nic jiného než biologické pohlaví, i když se ta informace zjevně měla týkat nebinárních genderů. 

Nebo jsem před volbami do PS roku 2021 náhodou potkal Tomio Okamuru, když jsem byl na výletě v Plzni. Kázal tam davu lidí (u stánků s přehnaně zlevněnými potravinami jako lákadlem), že podle Pirátů prý existuje ohromné množství druhů pohlaví, což je blbost, protože prý „pohlaví jsou dvě, buď jsme se narodili s pytlíkem, nebo pipinkou“. Ano, pohlaví jsou dvě (nepočítáme-li vzácnou intersexualitu), ale Piráti netvrdili, že je mnoho pohlaví, ale že je mnoho gendrů, tedy mnoho způsobů, jak se vymezit vůči čisté ženskosti a čisté mužnosti, což je pravda. Okamura však minimálně v tomto bodě zjevně nechtěl šířit osvětu jako Piráti, ale klamat neznalé voliče, aby je získal na svou stranu strachem z neznáma, které si účelově překroutil. Je tedy dost možné, že během své předvolební kampaně po ČR nadělal zmatek v představách mnoha lidí o genderu a pohlaví. 

Kdo nad tím víc přemýšlí, tak se může antiskepticky naučit ve většině případů vnímat pojem „pohlaví“ víceznačně v závislosti na kontextu (buď jako biologické pohlaví, sociální gender, nebo psychický gender), ale nemůžeme očekávat, že se to naučí všichni, když musí čelit silné propagandě. Navíc přemýšlení v podstatě o genderové tématice se v ČR šíří rychleji než pojem gender. Z hlediska potřeby vzájemného pochopení to celkově nejsou moc dobré vyhlídky a je potřeba osvěta. 

Někdo by si mohl myslet, že když se za nebinární a transgenderové osoby dnes označují převážně mladí lidé, tak může jít o pouhý módní trend, který nevypovídá nic hlubokého o podstatě lidí, kteří se tak označují a časem se o to lidé přestanou zajímat. Podle mě je ten vzrůst zájmu o genderovou tématiku však způsobené mj. tím, že pojem gender je poslední roky užíván a šířen masivněji, než kdy výrazněji předtím (což jde ruku v ruce s tím, že žijeme v relativně svobodné společnosti), alespoň mě se to šíření tak jeví z mnoha zkušeností. Já se o tom pojmu dozvěděl teprve zhruba roku 2014 a tehdy to bylo ještě v rámci intelektuální diskuse, ve veřejné sféře jsem na to tehdy vůbec nenarážel, to až v posledních pár letech. 

Také je potřeba uvědomit si, že z hlediska snižující se neuroplasticity je pro mladé lidi přehodnocování části sebe sama snazší, než pro dospělé, ale předpokládám, že až současná generace transgender mládeže dospěje, tak to bude znatelnější i mezi dospělými, resp. to nebudou masivně zpětně opouštět, pokud nebudou čelit nějakým silným konzervativním až totalitním tlakům. 

Je sice částečně možné třeba i to, že někdo se cíleně mladé lidi snaží vmanipulovat do pocitu, že mají jiný psychický gender, než jim byl sociálně přidělen (a to nezávisle na tom, jaký skutečně mají), ale podle mě se ve většině lidí mísí feminní a maskulinní vlastnosti, jen nemají potřebu nebo odvahu vyvozovat z toho nějaké veřejné explicitně genderové změno-tvorné závěry. Třeba starý „podpantoflák“ bude pravděpodobně souhlasit a tvrdit, že je na psychické úrovni stoprocentně chlap, i když se vůči své ženě zjevně chová alespoň mírně zženštile a může mu to vyhovovat, nemusí skrytě toužit být dominantní. 

Čtenář se mi zmínil o videu „Top 5 Misconceptions About MASCULINE & ANDROGYNOUS WOMEN“ z YouTube kanálu Cosmicphenomenon, které je příkladem nebinární osoby, která se identifikuje jako „bigender“, tedy druh multigenderu, kdy osoba prožívá přesně dvě genderové identity (obvykle mužství a ženství) a to buď současně nebo střídavě. 

Zaujalo mě to mj. z hlediska problematiky (ne)vztahu gendru a oblečení. Cosmicphenomenon tvrdil(a), že podle oblečení se nedá poznat gender a minimálně pro tu chvíli bylo myslím zřejmé, že genderem myslel(a) psychický gender a spíše vylučoval(a) význam sociální gender. 

Ale ať chceme, nebo ne, tak oblečení je nedílnou součástí běžných sociálních interakcí na nonverbální úrovni a skrze to podle mě nedílnou součástí sociálního genderu (jinak by bylo pro přesnější vyjádření potřeba užívat něco jako pojem „sociální gender bez oblekového genderu“). I kdyby podle oblečení nešlo poznat psychický nebo dokonce ani sociální gender, mnozí lidé se chovají, jakoby to uměli a tím to nabývá na mezilidském významu, ať se nám to líbí nebo ne. 

I kdybychom se nebavilo o genderu, tak z oblečení se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat malá část toho, co se člověku alespoň trochu líbí (i když někdo s oblečením zachází jako se sociální maskou, stále má na výběr mezi více různými „maskami“), protože lidé obvykle nechtějí nosit oblečení, které se jim vůbec ničím nelíbí ani trochu (výjimkou mohou být např. malé děti, které oblékají rodiče a ještě nemají na výběr), takže oblečení má nezanedbatelnou informační hodnotu figurující v sociálních interakcích. Navíc z lidského vzhledu (jehož je oblečení běžnou součástí (s výjimkou např. nudapláží, ale i neoblečení čili nahota může o něčem vypovídat se zvýšenou pravděpodobností)) se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat i to, jak moc a jakým způsobem člověk pečuje o své tělo (i když v případě např. nedbalosti z toho nemusí být na první pohled zřejmé, zda je člověk nedbalý, protože se mu to tak líbí, nebo proto, že třeba nemá víc peněz, aby o sebe lépe pečoval, ale část nedbalosti se dá demaskovat jako módní nedbalost, když třeba díry na kalhotách vypadají zjevně uměle, ne reálně obnošeně). Málo kdy se „král převlékne za žebráka“ zela k nepoznání (ale i „kryptické mimikry“, jsou způsobem nonverbální komunikace a to takovým, který je analogický vůči lhaní). Hledání lidmi vloženého významu v oblečení zkrátka není čistá apofenie. 

A všechny tyto informace mnozí běžní lidé zpracovávají (ať vědomě či podvědomě), když přemýšlí, jaký má někdo asi psychický gender (ani takový pojem nemusí znát, v nitru jde hlavně o význam), než s ním třeba poprvé promluví, čímž se oblečení podle mě stává součástí sociálního genderu. Nemluvě podrobně o tom, že v některých profesích existuje silná snaha, aby oblečení prozrazovalo aktuální společenskou roli daného člověka a někdy je ta snaha natolik silná, že může být trestné takové oblečení se vším všudy nosit, pokud daný člověk nemá dostatečné oprávnění příslušnou společenskou funkci vykonávat. To se však nijak nevylučuje ani s tím, že takto uniformovaní lidé také mohou mít rozpor mezi sociálním a psychickým genderm. 

Myslím, že běžný člověk chce, aby oblečení podle nějaké jeho vnitřní „logiky“ (která bývá různě vztažena k představám o představách ostatních) korespondovalo s jeho psychickým genderem (i když u části lidí to může znamenat převracení aktuálních kulturních stereotypů (což je paradox, ne oxymóron)) (výjimkou z běžných lidí mohou být např. jacísi „módní trollové“, kteří se snaží chaoticky rozbíjet jakýkoliv význam oblečení (např. slepě náhodně zvolenou kombinací oblečení bez ohledu na vlastní preference) podobně jako např. internetoví trollové se snaží narušovat smysluplnou diskusi na internetu). 

Je však potřeba doplnit, že odhadování společenského natož psychického gendru by rozhodně nemělo být založené jen na oblečení a už vůbec ne ve všech případech. Vypovídající hodnota oblečení bývá (obzvláště dnes a obzvláště v západní civilizaci) nižší než u slov a podobně jako u slov (za předpokladu, že zúčastněné strany dostatečně ovládají stejný jazyk, jinak lze spekulovat o výjimkách, kdy člověk z oblečení pozná víc než z neznámých cizojazyčných slov) se může měnit význam oblečení. Takže jako si někdo povzdychává nad vývojem názvosloví, tak někdo si může povzdychávat třeba nad vývojem významu určitého oblečení, když se mu třeba dál líbí něco, co pro jeho vrstevníky ztratilo význam třeba „cool“/ „in“/ „top“/ „boží“... Obojí se to týká obecněji změny pod-pravidel hry života (v lidském smyslu, ne ve smyslu celulárního automatu). Zvláštním případem může být i to, jak se v běžném mezilidském kontextu některé původně erotické oblečení stává neerotickým a naopak neerotické oblečení erotickým. 

Čtenář zastává názor, že jedno oblečení by mělo podávat stejnou informaci o biologické ženě i biologickém muži (pokud ho nosí), což podle něj neodpovídá společenské realitě, obzvláště v případě ženských šatů. Podle mě je však rozdíl mezi informací a reakcí na informaci (ve vztahu k jiné informaci v paměti). Když si někdo oblékne ženské šaty, tak ostatní (pokud ho neuvidí chovat se vyloženě maskulinisticky třeba v rámci recese) o něm obvykle budou mít představu, že je nejspíš feminní nezávisle na tom, zda to bude muž či žena. Rozdíl spočívá spíše až ve zpracovávání takto získané informace, resp. v porovnání se stereotypní představou, že žena má být feminní a muž maskulinní. Problém tedy nemusí být vyloženě v tom, jak chápeme oblečení, ale v tom, pokud určitému pohlaví bezmyšlenkovitě a bez zkoumání přisuzujeme určitý sociální a psychický gender, odchylky považujeme za nežádoucí a chováme se podle toho. 

A vzhledem k tomu, že dlouholeté feministické hnutí více či méně posunulo význam mužského oblečení směrem k jakési neutralitě, tak stereotypně ženské oblečení na biologickém muži pravděpodobně budí vášnivější reakce než stereotypně mužské oblečení na biologické ženě. Na druhou stranu se poslední roky myslím celkem podařilo (k mému potěšení), aby těsně přiléhavé džíny (dříve stereotypně spojené jen s ženami) mohli nosit i muži, aniž by to lidem ve městech připadalo nesnesitelně divné (na vesnicích se změny myšlení obvykle prosazují pomaleji). 

Když se posunu dál, tak občas v anglické Wikipedii narazím na popis člověka bez fotky a uvedení, zda je to biologicky muž či žena (natož jak se chápe z hlediska genderové identity), takže když se chci zamyslet třeba, jak se asi utvářela jeho osobnost v kontextu, kterému byl pravděpodobně vystavován v návaznosti na své pohlaví, tak mám smůlu (pokud tu informaci nenajdu jinde). Nemálo genderových aktivistů hájí, aby biologické pohlaví bylo zatajováno v zájmu rovnoprávnosti, ale podle mě to může být i kontraproduktivní. 

Představme si, že by někdo z paměti lidstva smazal, že třeba Marie Curie-Skłodowská byla žena. Pak bychom o ní mylně předpokládali, že úspěchu ve své společnosti mohla dosáhnout se stejnou pravděpodobností jako biologičtí muži, což by byl nesmysl, jehož důsledkem by pravděpodobně bylo, že bychom ji já ani ty neznali, protože by z hlediska váhy objevů mnohem víc spadla do stínu A. Eistaina, kvantových fyziků aj. vědců. Takže zatajit její biologické pohlaví by paradoxně zvýšilo výslednou nerovnost pohlaví, což je opak záměru. Je to paradoxní situace, kdy zatajování vede k přeměně pozitivní diskriminace na negativní diskriminaci. 

(A ne třeba snad dlouze vysvětlovat, že masivní zatajování biologického pohlaví může vést mj. k reprodukčním problémům - jak by se lidé asi rozmnožovali, kdyby třeba v budoucnu všichni tajili své pohlaví? Někdo možná počítá s transhumanismem, ale taková řešení zatím stále nejsou dostupná, natož běžně dostupná a přiměřeně bezpečná (třeba používání metody CRISPR u lidí podle studií významně zvyšuje riziko rozvoje rakoviny).) 

Raději bych uvítal, kdyby společnost dokázala dosahovat rovnoprávnosti pohlaví bez možného budoucího masového zatajování pohlaví a s tím spojenými problémy. Aby společnost fungovala na tom, že se lidé vzájemně poznávají a respektují, ne na zvyšování vzájemné nepoznatelnosti (teď už nemluvím jen o biologickém pohlaví) jako kompenzaci vzájemné nesnášenlivosti. 

Čtenář předpokládá, že dává větší smysl místo slova „gender“ dosadit „sebepojetí“ a místo „autentický život“ psát „seberealizace“. A podle něj je v současnosti hlavní cíl LGBT+ hnutí uvolnit společenské meze sebepojetí a seberealizace podobně, jako se je podařilo uvolnit u sexuální orientace. To zní zajímavě, ale myslím, že sebepojetí a seberealizace jsou dostatečně obecné pojmy, aby se do nich vešla i ta sexuální orientace, což by znamenalo, že současné LGBT+ hnutí se v jádru záměru neliší od svých kořenů. Z tohoto pohledu to jsou jen různé manifestace stejné podstaty, kdy rozdíl vyplývá spíše z nastavení okolní společnosti (a s tím souvisí změny intenzit priorit) než radikálněji kvalitativní změny smýšlení jádra LGBT+ hnutí. Ale čím méně obecně se na LGBT+ hnutí podíváme, tím „větší“ změny můžeme vidět v průběhu času. A čím déle nějaký kulturní jev trvá, tím obecnější podstatu lze nacházet (dokud i ta se časem nezmění). Jinak vytrvalost podstaty nemusí znamenat vytrvalost prostředků dosahování cílů, i když i tam míra změny závisí na tom, jak moc obecně se podíváme (třeba propagace vs. konkrétní metoda a její poměrové zastoupení). 

Čtenář tvrdí, že pro některé lidi může být (vzhledem k jejich genderové identitě) až neuvěřitelně moc ponižující oslovení „paní“ či „pane“. Podle mě skutečně lze vymyslet situace, kdy to může být relativně velmi ponižující, ale myslím, že míra ponížení je hodně závislá i na tom, jak na to dotyčný reaguje v závislosti na typu společnosti, ve které k tomu dojde (rodina/ přátelé/ kolemjdoucí...). Sociálně zdatný jedinec z toho mnohdy dokáže třeba s humorem charismaticky „vybruslit“. 

Je také potřeba uvědomit si, že naše reakce (vnější i vnitřní) na situaci jsou z podstatné části rozhodnutí (ať už vědomé, nebo podvědomé). Když se člověk setká s nějakým pro něj nepříznivým podnětem, tak má na vybranou (v závislosti na (ne)pružnosti své osobnosti, což lze určitou měrou ovlivňovat viz. později), zda se bude třeba vztekat, cítit úzkost, nebo se tomu s nadhledem zasměje... (mohou existovat i komplexnější možnosti) (případná slovní reakce může mít také víc podob). 

A i když je člověk pod vlivem vzorců chování, všechny se vyvinuly nějakým opakováním, a když si to člověk uvědomí a začne po krůčkách vědomě reagovat jinak, tak se z těch vzorců chování může různou měrou osvobodit (v závislosti na různých faktorech, mj. míře (ne)změnitelnosti různých aspektů člověka jako celku) a pak se může cítit (alespoň částečně) šťastnější nebo alespoň klidnější i v situacích, které mu dříve vadily, aniž by se zřekl své identity. 

Co se mě týče, oslovení typu „pane“ vědomě nevnímám (pokud to není v nějakém nezvyklém kontextu) a na oslovení typu „paní“ reaguji obvykle lehce pobaveným úsměvem a je to pro mě, jako bych byl označen za krásného (tzn. lichotka - biologické ženy dnes a v minulosti podléhaly pohlavnímu výběru pravděpodobně víc než muži, a proto se myslím obvykle víc blíží jakémusi kolektivnímu ideálu krásy), i když vím, že to lidé říkají omylem s pohledem na mé vlasy a oblečení. 

A kdybych byl sociálně zdatnější než jsem, tak by pro mě bylo i snazší veřejně nosit oblečení, které ještě víc koresponduje s mou vnitřní identitou (i když to pochopitelně má své limity v hranicích nastavení okolních lidí). A pokud sociální sítě aj. digitální technologie omezují rozvoj sociálních dovedností v praxi, tak by hypoteticky mohl (oproti době předinternetové) růst podíl jedinců se sníženou schopností prosazovat své sebepojetí, což by mohlo spolu-vysvětlovat zvyšování veřejného zájmu o genderová hnutí. 

To však neznamená, že genderová hnutí by byla zbytečná ve společnosti, kde by každý člověk byl schopen prosazovat své sebepojetí běžnou či lehce nadprůměrnou měrou oproti naší společnosti, protože ani v takové hypotetické společnosti by jednotlivé snahy nebyly vždy dostačující a bylo by je potřeba spojovat, aby docházelo k synergii, ale jen v přiměřené míře. 

Když se ještě na chvíli vrátím k tomu, že někomu může vadit oslovení „paní“ či „pane“, tak zajímavým paradoxem je, že kdyby se rozšířilo nějaké genderově neutrální oslovení a začalo se běžně používat, tak by bylo různými způsoby nepříjemné pro některé cisgender jedince. Není možné vymyslet oslovení, které by se v pluralitní společnosti zamlouvalo všem. A z vlastního výzkumu, kdy jsem se spousty náhodných lidí přes internet anonymně sériově ptal na jejich gender, tak vím, že některé taková otázka uráží. 

Dokonce jsem narazil v živém vysílání na biologického muže, který se převlékal do oblečení stereotypně spojeného s biologickými ženami, a když jsem se ho ptal na gender, tak reagoval ve smyslu: „Co si o mě sakra myslíš?! Jen proto, že se ze srandy oblékám jako holka, tak musím být nějaký buzerant?“ To je také zajímavý paradox: zkusil jsem k tomu člověku přistupovat bez genderových předsudků, když jsem se ho na gender nejprve zeptal, ale on to naopak zmateně pochopil jako genderový předsudek (nebo se tak alespoň zachoval před svými diváky, těžko říct jestli to uvnitř cítil stejně). 

Čtenář se domnívá, že ve vztahu k uvolnění společenských mezí sebepojetí (jakožto předpokládanému hlavnímu cíli LGBT+ hnutí) je matoucí, že prý nejde o gender v žádném původní smyslu: psychický natož sociální, vztah k maskulinnímu či femininnímu chování. Podle mě je však paradoxní, když tvrdil, že vůbec nejde o sociální gender a o něco později psal mj., že jde o společenská očekávání (jejichž je myslím sociální gender součástí). Když to převedu do matematické analogie, tak mi to celé zní, jako by tvrdil(a), že vůbec nejde o čísla mezi jedničkou a čtyřkou, ale jde o čísla mezi nulou a desítkou. To však neznamená, že by nešlo i o ty čísla mezi jedničkou a čtyřkou. Podle mě je psychický gender součástí sebepojetí a sociální gender jsou spíše cizí představy o části sebepojetí někoho jiného, obvykle na základě běžných očekávání, což je v podstatě to samé, co předpochopení v epistemologii. A když se někdo dlouhodoběji chová podle předsudků (tzn. očekávání s nepříznivým dopadem na dotyčné jedince), tak to v podstatě znamená, že není schopen poznávání v dané oblasti, protože je v ní příliš závislý na dogmatismu. 

A sbližování psychického a sociálního sebepojetí (a tedy i psychického a sociálního genderu, probíhá-li sbližování na všech úrovních sebepojetí) je základním předpokladem utváření zdravých mezilidských vztahů. Vztahy a identita jsou v komplementaritě, jedno bez druhého nemůže fungovat. Je sice jednoduché říct, že naše vztažení k jinému člověku by mělo být očištěno od všech stereotypních očekávání o jeho identitě, ale každé reálně možné vztažení k člověku v sobě něco takového nutně ukrývá alespoň v omezené míře. V podstatě je sice správné snažit se omezit stereotypní očekávání, ale jen do nějaké mnohorozměrné míry, o které má každý člověk trochu jinou představu a z těch rozdílů pramení mnoho problémů v mezilidských vztazích, úplné sjednocení té míry v pluralitní společnosti není možné a v uniformní společnosti by to problém nevyřešilo, jen skrylo. Pokud je však od určité míry něco neřešitelné jedním způsobem, může pomoct změna způsobu řešení za touto nejasnou hranicí (které naznačím později u pod-tématu dýchání vzduchu). 

Myslím, že podstata problému, proč vzniklo LGBT+ a genderové hnutí, je přetrvávající nezanedbatelná míra lidské (v různém poměru) neschopnosti a neochoty se s někým vzájemně projevit, pochopit a soužít. Takže podstatou problému je nedokonalost lidské schopnosti poznávání (nejen v rozumovém smyslu) (dogmatismus, ze kterého vychází různé urážky, je také známkou určitého druhu nedokonalosti poznávání). Žádný člověk není schopen dokonale pochopit a vyjádřit sám sebe, žádný člověk není schopen dokonale pochopit jiného člověka a žádný člověk není schopen dokonale soužít s jiným člověkem (vždy je nutné vzájemné přizpůsobení, které je založené na poznávání a mívá různé nedokonalosti podobně jako jiné nedokonalosti má samotářský život). 

Ať uděláme cokoliv, vždy zbude nějaké místo pro alespoň minimální mezilidský problém. A pak je na nás otázka, které druhy problémů si zvolíme (v případech kdy to můžeme alespoň částečně ovlivnit na nějaké úrovni života), zda je nutné se jimi trápit a zda se jimi chceme trápit v kterém případě a jakým způsobem. Případně jak jinak na to chceme reagovat, když víme, že dokonalé řešení je v rámci lidského života nemožné (a pravděpodobně i v životě hypotetické umělé superinteligence, jen se obecnější podstata problémů projeví na jiné úrovni), vždy je něco za něco, zvýšení adaptace v jednom směru bývá snížením adaptace v jiném směru. 

Také je myslím potřeba uvědomit si, že omezování stereotypních očekávání by mělo mít své přibližné hranice (i když jejich stanovení je sociální konstrukt, který se neustále mění). I když černou labuť nelze předem vyloučit, bylo by poněkud absurdní ptát se člověka v běžném životě, zda pro něj platí něco, co platilo a platí pro všechny dosud existující lidi. Třeba: „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ Původně mě napadla otázka „Dýcháte také vzduch?“, ale existují (nebo alespoň existovaly) pokusy s tekutým dýcháním pro lidi s nějakou specifickou poruchou plic, takže už dnes by mohl být předsudek předpokládat, že všichni lidé dýchají vzduch. Myslím však, že samo o sobě to není dostatečný důvod, abych o lidech, se kterými se setkávám v textové komunikaci přes internet, nepředpokládal, že dýchají vzduch. 

A pokud čirou náhodou narazím na člověka, který bude dýchat tekutinu, tak by se neměl trápit/ užírat tím, když ostatní lidé zprvu předpokládají, že nejspíš dýchá kyslík. Teprve až když by to někomu vysvětlil a ten druhý mu na to odpověděl třeba urážkou spojenou s jeho zdravotním stavem, tak by jeho mezilidské trápení mohlo mít pevnější základ, ale ještě by nemuselo být nutností, protože by si o tom urážlivém člověku mohl pomyslet, že je hloupý a nemá smysl trápit se hlupákem, který na chvíli vkročil do jeho života a pak už si s ním třeba nikdy nic nenapíše. Teprve až kdyby těch urážek bylo víc od různých zasvěcených lidí, tak by mohlo být na místě znepokojení a potřeba zahájit třeba nějakou osvětovou kampaň. Jinak i ta otázka „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ může být časem aktuální, pokud např. začne existovat nějaká digitální obdoba organických lidí (ale muselo by se to přeformulovat, jelikož i v počítačích jsou sloučeniny kyslíku, což je jiný smysl kyslíku než dýchací řetězec v biochemii). 

Čtenář tvrdí, že u „sebepojetí“ („genderu“) zatím nevidí rozumné meze. Resp. někteří lidé svou genderovou identitu nejspíš zneužívají třeba k získávání většímu vlivu, než by jim spravedlivě náležel, když to zkusím konkretizovat, ale lze si pod tím představit i poněkud jiné věci. Podle mě je jakýsi „gender boom“ relativně čerstvý fenomén na to, aby existovali nějaké společensky relativně stabilizované rozumné meze - teprve se vyvíjí a jejich ustalování je spíše otázkou času. V genderové oblasti se podle mě mohou disipačně vyjasnit poté, co by ještě víc vzrostlo napětí mezi příznivci a odpůrci takových představ, což by bylo spojené se zvýšenou mediální pozorností a zpětnovazebně by to lidi vedlo k znovuhledání rovnováhy. Jinak myslím, že ani dosavadní konsenzus nemusí být úplně stabilní a může se časem pohnout kterýmkoliv směrem v závislosti na různých okolnostech. Také myslím, že o gendru chtějí diskutovat především mladí a nechtějí o tom diskutovat především starší, a pokud to mladí nebudou opouštět, tak zesílení současné diskuse by bylo otázkou času. 

Čtenář zmiňuje bakalářskou práci Kateřiny Stachové nazvanou „Nebinární gender identity“, ale k ní se tu nebudu vyjadřovat, protože jsem ji pročítal jen zběžně, spíše ji chci zmínit jako další možný zdroj čtení o genderové tématice. Je to ovšem případová studie (doplněná o mezikazuistické srovnání), jejímž vzorkem bylo „pouze“ 6 respondentů, takže se nedočkáme žádného velkého statistického vyhodnocení. 

Čtenář se, na základě výše zmíněné práce, domnívá, že pro nebinární osoby je nejdůležitější, aby je okolí označovalo preferovaným rodem, čímž prý vlastně chtějí, aby jim okolí potvrzovalo víru v jejich genderovou identitu, což se dostává do konfliktu s vírou dnes relativně mnoho lidí. Čtenář to klade do kontrastu se situací, kdy diskutují ateista/ka a věřící křesťan/ka, kteří si podle něj svým vzájemným označováním nevnucují víru a analogií k transgender osobám by prý bylo, kdyby třeba věřící chtěl/a, aby se atesita/ka modil/a. 

Podle mě v tom však není zas tak zásadní rozdíl a přesnější analogií byl požadavek ateistů být teisty označováni za ateisty (a ne třeba neznabozi nebo satanisté) a požadavek teistů být označováni jako teisté (případně specifičtěji, např. křesťané nebo jakkoliv chtějí) a ne třeba ezomagoři, Otec Ted, ministrantofilové nebo papežovy ovečky. A myslím, že v tomto si obvykle vycházejí vstříc, aniž by to chápali jako potvrzování víry druhé strany. Něco jiného by však bylo, kdyby ateisté od teistů místo neutrálního vyžadovali označení, které by je nějak povyšovalo v rozporu s vírou teistů, třeba nadbozi. Podobně přehnané by bylo, kdyby teisté od ateistů vyžadovali označení třeba pravdovidové. 

Otázkou pak může být, k čemu z toho přirovnat které konkrétnější genderové požadavky u kterých gendrů. Zůstane však každopádně rozdíl oproti (a)teismu, že mluvit o někom v preferovaném rodě je mentálně náročnější aktivita, obzvláště v češtině a obzvláště, pokud si dotyčný vymýšlí a mění vlastní modifikace gramatických rodů. 

Důležitý problém je také ve zřetelnosti oddělení genderové víry označujícího a označovaného. Možná by pomohla veřejná změna chápání významu toho, když někdo o někom mluví v jím preferovaném rodě tak, aby to nebylo chápáno jako potvrzování víry v určitý gender, ale spíše jako implicitní tvrzení typu „to je ten, co si nechává říkat tímto způsobem“. Nebo spíše vymyslet co nejjednodušší způsob, jak někdo může o někom mluvit v jím preferovaném rodě a současně korektně upozornit, že tím nevyjadřuje nutně svůj názor o jeho rodu, že je to nezávislé na názoru mluvčího o rodu označovaného člověka. A transgender osoby by korektně doplněný způsob označování měly respektovat, jinak by teprve daly okatěji najevo, že by chtěly něco víc než rovnoprávnost. Jinak příkladem takového korektního doplnění by mohla být např. věta: „Ona, jak si přeje být oslovována, tam byla také.“ Ale určitě lze vymýšlet další možnosti a zkoušet, jak by na ně lidé reagovali. 

Čtenář se domnívá, že lidé se slovně neidentifikují proto, aby někomu o sobě něco sdělili a on je lépe pochopil, ale aby ostatní přiměli chovat se podle jejich představ. To však jako celek může dávat smysl spíše jen v případech, kdy někdo chce matoucím genderovým označením někoho zmást nebo v něm probouzet údiv, protože podle mě určitý způsob pochopení identifikace obvykle bývá předpokladem k odpovídajícímu rozhodnutí, jak na ni nezmateně reagovat. 

A nejsem tak skeptický, abych si myslel, že třeba většina nebinárních osob se jen snaží někoho zmást nezávisle na tom, jak se skutečně uvnitř chápou. Podle mě převažují spíše nebinární osoby, které chtějí jen říct svůj psychický gender a druhým, aby bylo alespoň částečně jasné, co z toho zhruba vyplývá. Když třeba někdo řekne, že je nebinární, tak nejspíš chce, aby nám bylo jasné, že ho nemáme chápat čistě jen jako muže nebo čistě jen jako ženu, protože by to bylo v rozporu s tím, jaký uvnitř je. Resp. jeho záměrem pravděpodobně není, abychom si pak zmateně říkali např.: „Tak když není jen muž ani jen žena, tak kdo sakra asi je?“ 

Transgender osoby obvykle chtějí být pochopeny, když řeknou svůj gender podobně, jako nemocný by rád říkal jen název své nemoci, aby nemusel dokola vysvětlovat, jaké speciální zacházení z toho podle něj a mediků má vyplývat (což u některých i popularizovanějších nemocí může být poměrně dlouhý výčet). Ale pokud je to člověk ochoten trpělivě dokola vysvětlovat, tak to v roli na něj reagujícího člověka vítám lépe, než očekávání, že z pouhého názvu gendru pochopím, co vše z toho má vyplývat. 

Čtenář za matoucí označení genderové identity považuje např. „nebinární muž“ a „transmuž lesba“. Připouštím sice, že někdo takové pojmy může použít pro zmatení, ale také se domnívám, že někdo jiný v nich určitě může vidět smysl a neuvědomovat si, že někomu jinému by se to mohlo zdát jako nesmysl. Třeba pod tím prvním pojmem „nebinární muž“ si dokážu představit, že tím někdo myslí genderovou nebináritu biologického muže, resp. když to někdo použije jako označení genderu, tak to naznačuje neúplnou schopnost rozlišovat gender a pohlaví. 

Čtenář si dále stěžoval na relativně rychlý vývoj genderového názvosloví, což komplikuje dorozumění v genderové oblasti. Také mě to trochu trápí, ale nemyslím, že by takový důsledek byl záměrem, spíše je to jakýsi transvliv, nedomyšlený důsledek emergence toho, že si kde kdo (obzvláště mladí) zkouší vymýšlet vlastní genderový pojem bez dostatečných znalostech o dosavadní genderové pojmologii. A pokud chceme říct svůj gender a být si jistější, že budeme lépe pochopeni třeba i budoucími genracemi, tak podle mě určitě může pomáhat mnohonásobné parafrázování. Čím více způsoby člověk řekne jednu věc, tím spíše ji nakonec pochopí i ten, kdo nějaké ze slov chápe odlišně. 

Je to i jedním z důvodů, proč už dnes průběžně píšu vlastní významový slovník (kromě např. snahy propagovat málo známé zájmuhodné pojmy) - když vytvořím síť popisů souvislých pojmů (a některé chci doplnit i pomocí obrázků), tak i po mé smrti by to hypoteticky mohlo usnadnit interpretaci mých textů. A čím větší pozornost člověk získá (nejen v souvislosti s parafrázováním a slovníkem), tím hlouběji se někteří z ostatních lidí budou zajímat o jeho názory, čímž snáze odhalí chyby v běžnější plytší interpretaci a mohou to porozumění předávat dál. 

Co se týče odhadování budoucího vývoje genderové oblasti, tak mám obavy, že to, co začalo s dobrým úmyslem zespoda, může (ale nemusí) být ukradeno nějakými demagogy, kteří to zneužijí k získávání moci, přičemž řadovým členům LGBTQIA (lesbian, gay, bisexual, transgender/transsexual, queer/questioning, intersex, and allied/asexual/aromantic/agender) komunity budou jen tzv. mazat med kolem huby a v důsledku na tom budou tratit. 

Žádné komentáře:

Okomentovat