Zcílňování prostředků jako tendence degenerovat

Jednou před spaním jsem přemýšlel o tom, jak je dnešní svět přeplněný jakousi antropogenní zprostředkovaností více než kdy předtím (alespoň v některých rovinách), jak to vzniklo/ vzniká či jaké to má a může mít důsledky. Při tom jsem si zapsal mnoho různých útržkovitých myšlenek, které jsem později zkusil alespoň trochu uspořádat a propojit v tento článek. A předpokládám, že zahrnuje kontroverzní úvahy, takže ho doporučuji číst s nadhledem.

Třeba hned výchozí nápad mého zamyšlení je možná trochu provokativní tvrzení: společenská dynamika dříve či později obvykle vede k tomu, že z prostředků se stávají cíle (nebo obecněji, že cíle se s časem mění). Dochází k zcílňování prostředků. Sice ne vždy a ne ve všem, ale i tak je rozsáhlost tohoto jevu napříč rovinami našeho života velmi pozoruhodná.

Příklady:

Například (internetový) influencer zprvu používá sdílení třeba kvůli radosti ze svého obsahu, ale časem může začít sdílet kvůli sdílení, jelikož přibývající odběratelé ho tlačí k přehnaně častému publikování nových obsahů, což vede ke snižování kvality těchto obsahů. A snaha o vyšší vliv, který byl zprvu také prostředkem šíření svého obsahu, vede k tomu, že někteří influenceři jsou ochotni tvořit a publikovat i takový obsah, ke kterému ve skutečnosti nemají velký vztah, pokud myslí, že to má virální potenciál. Takže obsah, který byl původně cílem, se stává prostředkem získávání vlivu, přičemž vliv byl původně prostředkem. A nová generace už může mívat prostředky předchozí generace rovnou jako své cíle. Tady už důsledky záleží na způsobech, kterými usilují o fanoušky.

Z peněz, původně zamýšlených jako prostředek usnadnění výměny s cílem naplňování potřeb, se stává hlavní cíl hráčů světové ekonomiky, která má radikální dopad na celý svět. Není tajemstvím, že hráči na burze upřednostňují vlastní zisk před pomýšlením na etičnost. Takže nakonec třeba místo naplnění potřeb dochází spíše k vytváření nových potřeb, aby lidé byli méně naplnění a o to více roztáčeli ekonomiku ve slepé snaze naplnit i nové či znáročněné potřeby, aby hráči světové ekonomiky měli větší zisky.

Z podávání léků, jakožto prostředku uzdravení, se občas stává cíl: podávání léků, i když to není nutné. Když si lékař není jistý, zda je potřeba léky předepsat, tak je raději preventivně předepíše, než aby musel případně řešit možné následky toho, že by je nepředepsal. Občas lékař zdravému pacientovi předepíše léky dokonce jen proto, aby ho pacient přestal otravovat, takže předepsání léků je zde cílem a zdraví nehraje takovou roli (pokud se hypochondrie nedá vyléčit placebem). Nebo naopak lékaři předepisují léky i pacientům, kteří odmítají léčbu. V extrémních případech starým lidem, kteří chtějí zemřít, takže uzdravování je zde téměř jako prostředek k delšímu podávání léků. Čehož také může zneužívat to, že z peněz se stal cíl. Poklidná eutanazie by přeci nebyla tak výnosná pro farmaceutický průmysl. A kdyby senioři mohli bezbolestně a svobodně zemřít, když vycítí, že už nemají důvod žít, tak by systém z jejich celoživotních úspor nedokázal vyždímat tolik peněz (např. za příplatky na operace řádově od deseti tisíců Kč nahoru), které mimochodem vydělali i tím, jak se báli svého zdánlivě nevyhnutelného strádání ve stáří. I proto jsem názoru, že člověk by měl mít právo na nějakou formu eutanazie. Musíme reflektovat desatero, už není středověk.

Dalším příkladem může být, že snaha o sebeušlechtilejší ideologii, ale prostřednictvím tyranie, dříve či později vede k tomu, že tyranie se stává cílem místo dané ideologie, která se ne a ne dostavit, zatímco tyranie upevňuje svou moc.

Jak jsem dodatečně zjistil, tak jedním z prvních východisek tohoto článku bylo uvědomění, že média upravila způsob, jakým vnímáme sex. Porno ho zbavilo původního smyslu a podtrhlo jeho hédoničnost a návykovost. Z rozmnožování se stala přebujelá zábava bez rozmnožování a to i díky dalším prostředkům. Kondom a hormonální antikoncepce hacknuli rozmnožování. Vrátím-li se k sexuálnímu procesu, tak kdysi si lidé vystačili sami, ale dnes dochází ke stále větší komercializaci sexu a stále mladší lidé mají potřebu různých zakupovaných pomůcek (prostředků), aby měli pocit, že si to dostatečně užili.

Zcílňování prostředků lze spatřovat i v oblasti předpisů. Ty obvykle vznikají s cílem umožnit, abychom se dokázali lépe (efektivněji/ snáze) organizovat a vyhnuli jsme se zbytečným problémům vč. trestných činů. Ale pak se z toho může stát dodržování předpisů kvůli dodržování předpisů. Úředníci aj. zaměstnanci zprvu mohou být naučeni věřit ve smysluplnost předpisů. Někteří je mohou dodržovat tak dlouho, až je přestane napadat, že by mohly fungovat jinak. A ti, kteří o nich vážněji zapochybují, třeba v důsledku nedostatků jejich absolutní aplikace, nebo naopak v důsledku již známé nesmyslnosti jejich absolutnější aplikace, tak v prvním případě mohou být potrestáni a pak buď jdou z kola ven, nebo je raději bezmyšlenkovitě dodržují ve snaze nebýt znovu potrestáni, a nebo v druhém případě může být oslabena jejich víra a posílena rutina. A právě to bezmyšlenkovité dodržování předpisů pro dodržování předpisů se může stávat cílem ve všech případech (krom odchodu). To posiluje fachidiotismus a pak může docházet k profesní deformaci, kdy člověk dodržuje předpisy i v situacích, kdy to po něm nikdo nevyžaduje. Jinak už se mi stalo mj., že mě úřednice třeba se stejným papírem odkázala na stejnou kancelář se stejným účelem a vysvětlením, že sice oba víme, že nedává smysl tu proceduru opakovat, ale když to neudělám, tak mě může nechat potrestat, a když mě nenechá potrestat či nedonutí opakovat tu byrokratickou proceduru, tak může být potrestána ona. Dále viz. Parkinsonovy zákony.

U byrokracie ještě na chvíli odbočím, protože mi sem zapadá syndrom vyhoření, ke kterému mě napadá, že jeho rozvoj může souviset s (nechtěnou) přeměnou prostředků na cíle a následným uvědoměním tohoto procesu/ stavu. Pracovní elán obecně totiž obvykle vychází z vidiny pozitivních cílů, ale když se ani po dlouhodobějším opakování prostředků nedostavují, nebo jen ve výrazně nižší než dostatečné/ očekávané míře, tak to nahlodává elán a podporuje právě rozvoj syndromu vyhoření. Zcílňování prostředků tedy může vysvětlovat, proč syndrom vyhoření nezanedbatelně souvisí s krizí středního věku, o které jsem psal v článku o filmu Anomalisa.

Za další příklad zcílňování lze považovat hry. Ty původně sloužily, aby se člověk něco učil formou zábavy, ale nakonec se hraní her stalo cílem, ze kterého se téměř vytratilo smysluplné ponaučení. Podobně pohádky.

A ještě poslední příklad, než přejdu k poznámkám ohledně příčin zcílňování prostředků. Vylepšujeme počítače pro vytvoření umělé inteligence, kterou nakonec používáme k vylepšování počítačů, jenž zaplňují obří sofistikované haly. Zde však dle mého původní smysluplný cíl dosud tak nevyprchal a pracovníci v IT by se měli snažit, aby se tak nestalo. Protože kdyby umělá inteligence přestala sloužit lidem a začala sloužit primárně sama sobě (tj. zcílnění UI), tak by to byl náš konec. Maximálně bychom pak mohli (paradoxně vůči současnosti) doufat třeba v opakování sluneční bouře podobné či vyšší intenzity jako v roce 1859.

Příčiny:

Pokusím-li se příčiny zcílňování, alespoň na začátku, seřadit co nejkauzálněji z hlediska lidského vývoje, tak nejdříve se přiblížíme ke vzniku člověka. Děti si zprvu oblibují přímo to, co vidí a slyší, ale až v pozdější fázi dospívání začínají vidět, že za těmi jevy může stát něco hlubšího, co na jejich první pohled nebylo vidět. A čím později jim to dochází (pokud vůbec), tak tím silnější je jejich fixace na ty první dojmy, resp. prostředky sdělení. Což je dobře vidět třeba na rozvoji cosplayerů. A můžete mi tvrdit, že se v tom obvykle skrývá i nějaký hlubší význam pocházející z původního díla, ale kdyby si měl cosplayer vybrat mezi svým oblíbeným kostýmem a ponaučením skrytým za příslušnou postavou, tak si obvykle vybere kostým (to však neznamená, že by mu vnitřní poselství muselo být úplně cizí).

Za další možnou příčinu (která souvisí s tou o dětech) lze považovat, že prostředky mohou být téměř okamžitou praxí, kdežto výsledné cíle se mají dostavit až časem. Takže lidé, kteří poznávají svět (nebo svou roli v něm) převážně prostřednictvím praxe a ne převážně nebo vyváženě prostřednictvím (výchozí) teorie, tak mohou nabývat pocitu, že cílem je přímo to, co na první pohled vidí, tj. praxe/ prostředky. Dochází k napodobování praxe bez dostatečné znalosti teorie (nebo dostatečné úcty k teorii). A v souvislosti s tím tendence ke konformitě, resp. přizpůsobování se své představě o většinové shodě, vedou k tomu, že tito lidé přejímají prostředky za své cíle. Mohou to být zaměstnanci, někteří z nich mohou dosáhnout kariérního růstu a tím pak mohou své zcílněné prostředky prezentovat širšímu okruhu lidí jako výchozí teorii, což je asi vrchol převodu prostředků na cíle.

S okamžitou praxí souvisí i okamžité štěstí, které je možné, pokud člověk za cíl považuje přítomnost, tj. prostředkůplnou praxi. Cíle v minulosti či budoucnosti nepřináší takové uspokojení, protože ty první už byly dosaženy a ztraceny, což vede k nostalgii, a dosažitelnost cílů v budoucnosti je nejistá, takže i štěstí z nich je nejisté. Teprve v případě, že těch cílů člověk dosáhne, tak může v klidu prožít oprávněné štěstí, ale to už jsme zase u přítomnosti a navíc z dosaženého cíle se může stát prostředek udržování štěstí, přičemž opakováním (jeho používání/ zaměření pozornosti na dosažený cíl) se obvykle postupně snižuje míra získávaného štěstí, až se může vytratit, přestože opakování může klidně ještě nějaký čas trvat, než se na to člověk vybodne a zaměří se na jiné (snadno) okamžité štěstí, obvykle ihned vyplývající z užívání nějakých prostředků v současnosti.

Jednou z dalších možných příčin může být potřeba opakování prostředků. Jelikož opakování je učení, tak opakované používání prostředků je učením se prostředků, přičemž nové znalosti upozaďuji staré, mezi které mohou patřit původní cíle. To, co je dlouhodobě opakovaně děláno, je to, co může být zdokonalováno/ rozvíjeno. Jsou-li to především prostředky, tak mohu přebujet v jakousi prostředkovou fachidiocii a z omezenosti naší paměti vytlačovat ponětí o původních cílech. Člověk je klidně může nejprve teoreticky znát (tj. určitý rozdíl oproti učení se primárně okamžitou praxí), ale následným opakováním praxe může snižovat své vnímání těchto cílů. K čemuž přispívá i snaha předcházet rozhodovací paralýze, což může vyvolávat tendenci ke stereotypizaci (tj. opakování prostředků), pokud není spojena se skutečnou (ne jen před sebou předstíranou) sebereflexí. Předstíraná sebereflexe mívá stereotypní výstupy navzdory tomu, že člověk a svět se vždy (alespoň postupně) mění.

Tím se dostávám k další možné příčině. Zcílňování prostředků bývá vyvoláváno i nadužíváním prostředků na základě přehnané víry v ně. Prostředky jsou časem přeceňovány třeba na základě svého fungování v minulosti, jejíž situace právě nahrávala jejich tehdy převážnému fungování (vzhledem k původním cílům). Ale s odstupem času se situace mění, a pokud se nemění prostředky, tak jejich fungování klesá, a pokud jsou dál používány, tak dochází ke ztrátě jejich smyslu a jsou používány stále více už jen sami pro sebe. Jakoby na nás přechodná opatření z pudu sebezáchovy používala tzv. salámovou metodu, která vede k syndromu vařené žáby.

A ještě jedna možná příčina, jež navazuje na mou myšlenky z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie ze dnů 4.9.2013, kterou jsem 16.7.2015 zkrátil na: „Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ Cestou může být myšlen prostředek, takže lze říct, že každý sebelepší prostředek sám o sobě časem může minout cíl a vést do extrému, pokud se včas a přiměřeně neupraví jeho směr. Tady se nabízí příležitost dočasně předběhnout k řešení a využiju ji. Pokud máme tušení o správném cíli, tak se k němu pomocí prostředků můžeme dostat, nebo alespoň přiblížit tak, že se budeme vědomě snažit nepřecenit žádný prostředek, abychom mohli průběžně obměňovat různé prostředky, než se (u kteréhokoliv z nich) vytratí cíl. Ale současně si musíme dávat pozor, aby se obměňování cílů nestalo zcílněným prostředkem, jelikož (viz. 24.1.2012 ve Vtiposcifilo-z/s-ofii) „nejde tolik o to mít originální, nýbrž správné názory“/ prostředky, přičemž správné je zde myšleno vzhledem ke schopnosti dosáhnout cíle. Má to být něco jako postupné zpřesňování a vyvažování tendencí vzdalovat se cíli.

Manipulace:

Zprostředkováváním prostředek získává moc, která může časem přebujet nejen v utlačování původního cíle, ale může vést i k usnadnění negativní manipulace.

Když si třeba ekofarmář sám pěstuje jídlo pro vlastní potřebu v dostatečném množství, tak je potravinově soběstačný a nikdo jiný než přírodní zákony ho nemůže skrze potraviny snadno manipulovat, pokud není zamotaný do jiné antropogenní zprostředkovanosti. Ale když si člověk potraviny nepěstuje a musí je získávat přes nakupování, tak je závislý na jiných lidech, kteří ho na základě té zprostředkovanosti mohou různě ovlivňovat. Např. pomocí reklamy, obalů, cen a jejich formy, déle pomocí hudby, uspořádáním hypermarketu, sociálního inženýrství, složení, velikosti či tvaru potravin atd.

Podobně člověk, který informace potřebné ke svému životu získává vlastní zkušeností interagováním se světem kde žije (často metodou pokus-omyl), tak je mnohem hůře manipulovatelný (něčím jiným než přírodními/ fyzikálními zákony) než člověk, který své informace získává převážně prostřednictvím antropogenně vykonstruovaných médií jako televize či sociální sítě, nevyjímaje přátele, příbuzné či spoluzaměstnance. A mám-li být sebekritický, tak výjimkou nemůže být ani kterýkoliv článek včetně tohoto. Zkrátka komunikovat znamená ovlivňovat, mluvit na někoho znamená manipulovat. Přičemž povaha manipulace se z různých hledisek může pohybovat na škále od negativní, přes neutrální až po pozitivní. A riziko může být o to vyšší, čím méně si to kdo uvědomuje. Ale i třeba tím, čím víc média přejímají od jiných médií místo toho, aby se snažila přejímat přímo z reality. To je také příčinou současného rozvoje postfaktismu, kdy se z informačních médií stává prostředek šíření dezinformací, což je vytrácením jejich původního smyslu.

A možná vůbec nejvlivnějším prostředkem manipulace jsou již zmiňované peníze, protože dnes většina lidí většinu věcí a služeb získává právě prostřednictvím nich. A není snad potřeba vysvětlovat, že mnozí lidé jsou za peníze ochotni dělat hromadu věcí, které by jinak nedělali. To často znamená podřizovat své potřeby vůči finančnímu zisku. Někteří lidé navíc pokračují ve vydělávání peněz, i když jich mají víc, než ve skutečnosti potřebují. A nemalou část volného času tráví jejich utrácením a přemýšlením o okolnostech jejich vydělávání.

Jiné důsledky:

A než se přesunu k možným řešením zcílňování prostředků, tak bych doplnil ještě pár dalších souvisejících důsledků, které se mi nepodařilo lépe zařadit.

Jedním z nich je, že trvalá mnohost prostředků vede k mnohosti cílů. Tím nemyslím přiměřené střídání prostředků u jednoho cíle, ale víceméně nepřetržitou koexistenci různých prostředků, kdy zprvu mohou mít společný cíl, ale časem si ho každý prosazovaný prostředek postupně upravuje k obrazu svému, čímž vzniká pluralita či diaspora cílů.

Další myšlenkou je, že nechtěné zcílňování prostředků vede k vytrácení (původního) smyslu z života, protože se k cíli neodmyslitelně váže. A ztrácení smyslu života může vést k rezignaci, nihilismu, cynismu, dekadenci a v možná nejhorším případě až k sebevraždě.

A třetí nezařazenou myšlenkou je, že z hlediska zcílňování lze vidět riziko nadužívání tvrzení, že účel světí prostředky, jelikož tyto negativní prostředky se mohou začít stávat cílem místo původního cíle. V některých případech může být dokonce možné, že údajný účel je od začátku jen vědomou kamufláží sebeprosazování negativních prostředků.

Řešení:

Když se prostředky stávají cílem, tak je to bludný kruh vytrácení smyslu. Ale žádné opakování není zcela neměnné, takže časem bludný kruh může zaniknout a přijde buď něco z určitého hlediska horšího, nebo lepšího. A pokud to má být to lepší, tak je potřeba se na to připravit a nespoléhat na šťastnou náhodu.

Výše už byla řeč o obměňování různých prostředků, než se vytratí cíl. Další možné řešení vychází ze skutečnosti, že ke zcílňování prostředků může docházet, pokud cíle nejsou dostatečně připomínány a vnímány. Takže připomínání cílů je prevencí jejich vytrácení. Nemělo by však být stereotypní, jelikož člověk by vůči němu začínal být apatický a časem by způsob připomínání už ani nemusel korespondovat se současnou situací. Takže je potřeba neustále aktualizovat výklad zamýšlených cílů vzhledem k přítomnosti.

Každá společnost se časem může stát odrazem svých prostředků, i když dochází k připomínání cílů, jelikož cíle mohou z našeho pohledu přestávat fungovat navzdory snahám o aktualizaci. Takže z tohoto hlediska bychom měli volit takové prostředky, které bychom spíše chtěli jako trvalejší dynamický cíl. Přičemž i zde jejich určitým způsobem střídání může být žádoucí.

K tomu se volněji váže ještě jedna poznámka, která původně byla nezařazená. Prostředky z našeho hlediska implicitně (nezjevně) obsahují možné cíle, přesněji tendenci k určitým cílům. Stavíte-li ze stavebnice, pravděpodobně vznikne hračka. Stavíte-li z elektrosoučástek, pravděpodobně vznikne stroj. Stavíte-li z vojáků, pravděpodobně vznikne armáda. Stavíte-li z buněk, pravděpodobně vznikne organismus. Můžeme se prostředkům snažit vtisknout jiné cíle, ale výsledky nemohou být tak dokonalé, jako když k dosažení určitého cíle použijeme prostředky, které ho implicitně obsahují. Nově je to vidět třeba u xenobotů. Vědci původně snili, že na základě poznatků z robotiky vytvoří perfektní nanoboty, resp. cosi jako umělé mikroorganismy či prvoky, ale dnes jim dochází, že může být snazší a efektivnější vytvořit modifikované organismy velikosti prvoků.

S připomínám cílů souvisí další prevence zcílňování prostředků, kterou je reflexe aktuální teorie a praxe v souvislosti s původní teorií. Když začínáme vnímat, že prostředky se odchylují od cílů, tak je potřeba je k nim navracet, nebo je obměnit za jiné aktuálně vhodnější.

K celospolečenské obnově smysluplnosti cíle je potřeba kolektivní reflexe, ale jedním z jejích omezení je právě přebujelost moci prostředků, strach z represe ze strany řádu smysluprázdné masy nejen deprivantů. Je-li člověk uvězněn ve zprostředkovanosti natolik, že není schopen stát se primárním organizátorem svého života, tak se těžko osvobozuje sám. Nejspíš je potřeba obracet se na ty, kdo se ze zprostředkovanosti značnou měrou už vymanili a od nich žádat rady.

Dobré je uvědomit si třeba, že být relativně nezávislý neznamená vypadnout od rodiny a stát se závislým na Systému, ale ani žít v rodině izolovaně od Systému. Nejnižší možná závislost je dle mého tehdy, když člověk svou závislost na okolí rozloží na více opor tak, že když o nějakou náhodou přijde, tak ty ostatní ho stále udrží v dobré životní situaci. Ale i zde platí, že všeho moc škodí, protože když si člověk pořídí třeba mnoho domů, tak čím víc jich je, tak tím větší je pravděpodobnost, že budou chátrat a někdo je vykrade. Nebo čím víc má člověk přátel, tak tím je od určitého zlomového bodu nižší šance, že bude mít opravdové přátele, kteří by byli ochotni mu skutečně pomoct v případě nouze, protože si na ně nedokáže udělat dostatek času na to, aby si je udržel.

Závěr:

Na závěr ještě mohu doplnit, že konkrétní prostředky a cíle v průběhu historie mohou vzájemně měnit své role. A cílem se časem může hypoteticky stát i něco, co původně nebylo prostředkem natož cílem, přičemž původnost je zde relativní k času, který si stanovíme. A jak už bylo naznačeno v kapitolce Řešení, tak zcílňování prostředků nemusí být vždy nutně zas tak špatné, volíme-li prostředky s ohledem na to, že se mohou stát cílem. I tak je však potřeba si zprostředkovanost uvědomovat a reagovat tam, kde přerůstá přípustnou mez.

Seberecyklace všeho a chutné šlechtěné umění

V průběhu ledna jsem na HumanArt, české umělecké sociální síti, publikoval dvě série děl, o kterých bych zde rád něco pověděl.

1) Recyklace časovědomíprostoru:

Jedná se o čtyři různé pohledy na jednu digitální malbu, která původně vznikala jako experimentální relax, ale těžko do něčeho nevtisknout význam, takže se z toho čím dál tím víc vyloupávala alternativa tepelné smrti vesmíru, přičemž je vhodné uvědomit si, že tepelná smrt vesmíru je hypotéza založená na neznámo jak malé části (přestože je tím největším, co známe), takže cosi jako recyklace časoprostoru prostřednictvím jeho kolapsů je rovněž ve hře.

Navíc je to aktuálně dle mého elegantnější odpověď na otázku, proč je něco místo toho, aby bylo nic.

A uvážíme-li, že časoprostor je z určitého hlediska jen rovina způsobu, kterým vnímáme vztahy částic, které se liší jen svým nastavením, ale výchozí podstatu mají společnou v jediné protočástici, tak vědomí, jakožto nedílnou součást našeho vnímání, nelze jen tak vypustit, nedílně se váže k fundamentální podstatě a hypoteticky tedy můžeme mluvit o časovědomíprostoru, přičemž je potřeba uvědomit si, že umocňování epistemologického dadaismu je nedílnou součástí popisu tohoto uměleckého díla.

2) Chutné šlechtěné umění:

Přestože se mi v minulosti, pomocí značných výkyvů podmínek růstu, povedlo vypěstovat kedlubny mutantních tvarů (tzn. ne se změnou genotypu), ve kterých možno hledat obličeje, tak zelenina nebývá (přesněji se nezdá) tak variabilní, aby byla pro mnohé umělce dostatečně zajímavým médiem jejich antropogenních ideálů.

A když už variabilní je, tak nemusí být snadné variabilitu použít, jelikož zelenina nemusí být poslušná. Aby se mi povedlo vypěstovat třeba jeden lusk mezidruhového křížence fazole (což je vyšší level inovace než nová odrůda v rámci druhu) s jednoznačně odlišným fenotypem, tak jsem několik let musel sázet alespoň sto různých fazolí a později jsem to zvýšil na pár stovek, než se mi to povedlo.

Naštěstí však existují i kukuřice, jejichž škála fenotypů/ odrůd se blíží duze a s míšením nemají problém. Jen tedy rozmanitost těchto amerických rodaček nebývá vidět přes slepou skvrnu panující žlutokracie v mnoha českých obchodech. Před několika lety jsem ji však prokoukl a loni dospěl k názoru, že kukuřice jsou dostatečně variabilní na to, aby mohly být spoluaktivním uměleckým médiem (na úrovni fenotypu i genotypu), ne jen pasivní součástkou, kterou lze substituovat prostřednictvím imitace.

Takže v případě kukuřic lze mluvit o jakémsi šlechtitelském umění (obecněji bioart), což má zajímavé důsledky v tom, že umění může být mj. živé, poživatelné, chutné či samovolně evolvující.

Na fotkách lze vidět sedm kukuřic, přičemž každý klas má jinak barevná zrníčka a jedná se o výběr z čtyřiceti dvou kusů. Později jsem našel i zajímavější křížence, ale ty už jsem nestihl tak krásně vyfotit (v trávě na holografickém reptile spendexu za slunečného dne).

V budoucnu bych rád zkusil namíchat kukuřici s převahou zeleně kropenatých zrníček, která zatím naposledy byla jen místy. Když je však budu sázet poblíž sebe, tak poměr zelených zrníček se na některých kusech bude zvyšovat. Jinak se nejedná o chlorofyl, ale prolínání modrých a žlutých barviv. A pokud vypěstuji dostatečné množství dostatečně rozmanitých kukuřic, tak z nich možná zkusím udělat i jednoduchou mozaiku/ asambláž, než jich část sním a část znovu zaseji.

A jak už jsem zmínil v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v průběhu roku 2015, tak by mohlo být zajímavé do přešlechtěných kukuřičných monokultur sem tam zasít nějakou neobvyklou odrůdu. Myslím, že by to ty homogenní monolity „kulturně“ obohatilo a podpořilo jejich genoplasticitu, která se podílí na přirozené kolektivní imunitě, takže i ti hyperprotektivní velkozemědělci by pak hypoteticky mohli alespoň částečně omezit pesticidy při dosažení stejných výsledků z hlediska množství a kvality (zde ve smyslu minimalizace plísní aj. chorob).

A samozřejmě to otevírá dvířka i pro jakýsi biodiverzitní aktivismus, kdy se velkozemědělství může stát pasivním a nevědomým šiřitelem genů starých odrůd kukuřice, popř. jiné zeleniny. Třeba v českém hrachu dosud lze mezi zhruba tisíci zrny nalézt jedno zrno některé z odrůd strakatého hrachoru setého, který jedli naši prapředkové. Pořád ještě ne a ne vyprchat, staří předkové dosud šeptají. A i my můžeme na dlouhou dobu promluvit do směsi zrn.

Závěrem bych ještě rád vysvětlil, proč jsem kukuřice nepoložil jen do trávy. Jedná se o jakýsi dvojsmysl postřehnutelný prostřednictvím dvou úhlů pohledu. Z estetického hlediska pochopitelně zrnitá barevnost ještěřího spandexu harmonicky koresponduje se zrnitou barevností kukuřic. Ale z konceptuálního hlediska naopak dochází ke kontrastu technopolitní společnosti s ekofarmářskou, jelikož spandex je, na rozdíl od kukuřic, produktem moderních technologií. A tento kontrast otevírá cestu k jakémusi disipačnímu systému, jenž pochopitelně nemíním na úrovni fyzikální nýbrž myšlenkové, přičemž za možný výstup považuji touhu po jakémsi solarpunkovém usmíření technokratů s ekofarmáři.

Komu náleží uznání?

Vznik tohoto článku je z určitého hlediska příhodný, jelikož vychází z mého žertu o Nobelově ceně v souvislosti s epistemologickým anarchismem. Daný vtip zde zatím nemohu publikovat, ale k pochopení cizí reakce na něj je potřeba vědět, že je o tom, jak jeden člověk něco vymyslel, jiný to rozpracoval, zveřejnil, byl za to oceněn, ale první člověk ne. A nejmenovaný čtenář mi na to odpověděl: „Oceňovat původcovství, tedy toho, kdo to „jen vymyslel“, není žádoucí a nemá to smysl. Spojování původcovství s autorstvím je lež.“

(Vzkaz onomu čtenáři: Tento článek je víceméně redukovanou a anonymizovanou verzí odpovědi pro tebe, kterou mám teprve rozepsanou.)

Tato reakce podle mého může být založená na kritice autorského práva a neschopnosti oddělit nárok na uznání od tohoto práva. Také to považuji za přehnaně pragmatický přístup, který by v širší aplikaci znamenal, že i třeba literární ceny (obecněji literární uznání) by ztrácely smysl, pokud by třeba každá oceněná kniha neměla silné a jednoznačné pragmatické důsledky.

Na to jsem obdržel další reakci, ze které zde nejprve odpovím na tři klíčové části, než se vrátím k dalším mým argumentům (vycházejícím z první reakce).

1) Zmiňovaný čtenář oponoval mj., že většina lidí má předpoklady být podobně schopnými spisovateli jako ti slavní, pokud chtějí a je jim věnovaná dostatečná odborná péče. To mi připomíná spekulaci, kterou jsem si 17.4.2014 (ale možná už o rok, nebo dva dříve) zapsal do deníku mj. slovy „život každého může mít potenciál bestselleru“, přičemž velice záleží na způsobu, jakým se o tom životě napíše a jak se o té knize lidé dozvědí. Nemyslel jsem tím však, že by každý svůj život dokázal sepsat tak, aby mohl být bestsellerem. Muselo by to být v rukou velmi schopného spisovatele.

A co se týče spekulace, že většina lidí má předpoklady být za určitých okolností perfektními spisovateli, tak jak už jsem naznačil, jsem o něco skeptičtější, protože jednou z podmínek této spekulace podle mého je, že téměř každý by chtěl být slavným spisovatelem (tj. „podle sebe soudím tebe“). A těch rozhodujících faktorů je podle mě ještě víc, třeba i tvar lidského obličeje podle týmu Jaroslava Flegra nezanedbatelnou měrou koresponduje s výškou IQ (která literární schopnosti zásadně ovlivňuje) a plastická operace by na tom pravděpodobně nic nezměnila, jelikož jde spíše o (epi)genetiku.

Jinak by dle mého byla pochopitelně spíše blbost oceňovat nějakým velkolepým způsobem každého úplně za všechno, čeho může teprve potencionálně dosáhnout. Nevidím v tom však důvod neoceňovat lidi, kteří už dokázali něco vymyslet.

Ale na druhou stranu dle mého souběžně platí, že když dítě za něco chválíte (aniž by v tom zprvu muselo být nějak extra schopné), tak tím zvyšujete pravděpodobnost, že si to, za co je chváleno, oblíbí a bude se v tom pak samo chtít zdokonalovat, načež si tu předchozí pochvalu může skutečně zasloužit, pokud se v tom opravdu zdokonalí. I toto však podle mého má mít nějaké hranice (a ne nutně striktní a definitivní). Bylo by absurdní, kdyby třeba učitel několik let chválil za něco, v čem se daný žák téměř nezdokonalil. Chválení dětí je sice vlivný faktor výběru zálib, ale rozhodně ne jediný. Velmi záleží třeba i na psychické povaze dítěte, která vychází už z nastavení citlivosti neuronů při embryonálním formování mozku.

Jinak abnormální chválení jednoho člověka určitou skupinou lidí může vést ke vzniku sekty a tedy nežádoucímu omezení schopnosti reflexe, což se nebezpečně podobá názorovým bublinám neschopným konstruktivního dialogu s odlišnějšími lidmi. To je jeden z problémů dneška a nepochybně k němu přispívají sociální sítě (vč. mnoha specializovaných), které pomocí algoritmů oddělují znepřátelené skupiny, čímž zvyšují vzájemné sebeutvrzování v sociálních bublinách. To však neznamená, že by se lidé neměli vzájemně chválit (k čemuž patří i dávání palců nahoru), protože i nedostatečné chválení má své stinné stránky.

2) Další reakcí na mé oponování bylo tvrzení, že spisovatelé nevymýšlí nic nového. To podle mého dnes platí nanejvýš z redukcionistického hlediska, které po analýze zapomíná znovu spojovat. Inovativnost totiž nespočívá nutně jen v částech, ale může být i v jejich kombinacích. Propojí-li se varianty podstatou už vytvořených částí, tak navzdory tomu výsledek může být něčím nový. A samozřejmě větší uznání si zaslouží spíše ten, kdo přišel s obecnější novinkou.

3) A třetí klíčovou částí, na kterou zatím odpovím je argument, že spisovatel je víceméně marketér a jeho jediným přínosem je přesvědčování lidí o něčem. V této redukci se podlé mého silně zrcadlí, že její autor momentálně píše knihu o něčem, co se snaží zpropagovat a už to celkem dobře zná. Ale já, v roli autora filosofické beletrie, psaní literárního díla momentálně chápu spíše jako další z možných způsobů přemýšlení, který je mnohem svobodnější než třeba způsob, jakým přemýšlí tvrdá věda (otevřená mysl bývá první, kdo může zahlédnout to, co se jednou může stát základem velké změny v budoucnosti, i když o to s větší možností omylu). Psaní v mém podání je tvůrčí proces, jehož závěr nikdy předem s jistotou neznám, protože uvnitř jsem ochotný vyvíjet se, mj. pod tíhou argumentů a schopnosti oponovat sám sobě.

Teď se vrátím k mému prvnímu oponování na reakci čtenáře. Zamítat oceňování původcovství, pokud třeba nedošlo k realizaci vymyšleného, by rovněž znamenalo, že třeba Leonardo da Vinci by si nezasloužil uznání za stroje, které sice vymyslel, ale nikdo je za jeho života nevyrobil. Znamenalo by to, že uznání si nezaslouží ti, kdo předběhli dobu, s čímž nesouhlasím. Alespoň zpětné uznání nápadů, které se za života svého autora nedotkly reality, ale z pozdějšího hlediska jsou chápány přínosně, podle mě má smysl.

Na to jsem od čtenáře dostal reakci, že kdyby on hypoteticky vymyslel politický systém lepší než demokracie, ale lidé by ho nepoužívali (tzn. neměli by z něj užitek), tak by si za něj nezasloužil „žádné uznání“, dokud by ho nezačali používat. S tím zásadně nesouhlasím, protože je to skoro jako říct, že Václav Havel si nezasloužil „žádné uznání“ za to, co dělal před Sametovou revolucí, protože tehdy ještě v našem státě byl komunistický režim (což by dle mého bylo tvrzení absurdní jako jeho dramata). Ale právě to silné, nemarginalizovatelné a oprávněné uznání ještě před Sametovou revolucí bylo klíčovým faktorem, který vedl k tomu, že se prezidentem nakonec stal a zásadně ovlivnil historii tohoto státu. A když se vrátím přímo k čtenářově hypotetickému příkladu, tak myslím, že by bylo nepravděpodobné, že by si politický systém lepší než demokracie (třeba nějaká neodemokracie) nechal „v šuplíku“ (to by mu dle mého nějaké uznání stále náleželo, ale nižší v závislosti na překážkách a nebyl by nikdo jiný, kdo by mu ho mohl projevit). A když by se o tom systému dozvěděli nějací jiní lidé, tak možná by mezi nimi sice byli odpůrci, ale pravděpodobně by se našel i někdo, kdo by mu uznání projevil dříve, než by ten systém byl aplikován. Navíc by jich mohlo být o to víc, čím více lidí by s tím bylo seznámeno (i když by nutně nemuseli být většinou). A opět to uznání před realizací by k realizaci mohlo přispět.

Jinak mě zde ještě napadá spojitost s myšlenkou z 12.4.2012 (viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie). To, že žádný „neuron“ není stoprocentním autorem myšlenky „mozku“ (vč. tzv. globálního mozku) neznamená, že všechny „neurony“ by si byly fakticky rovné v nebinární míře své nahraditelnosti z hlediska vynalézavosti. Takže hůře nahraditelní lidé si spíše zaslouží uznání za to, čím jsou nenahraditelní. Z toho však nevyplývá, že by byli nadřazeni ostatním, protože v něčem pravděpodobně budou naopak horší, což je dobře patrné třeba u savantů.

Znovu se vrátím k mému prvnímu oponování na kritiku oceňování původcovství. Někdo může strávit spoustu času promýšlením nějakého nápadu (a nejpodstatnější není, zda je to absolvent odborník, nebo samouk), aniž by ho dostatečně zveřejnil a získal za něj uznání, načež může přijít někdo jiný, kdo tu myšlenku okopíruje, zhmotní, zpropaguje a získá uznání místo něj, což nepovažuji za správné. Konkrétněji třeba ti, kdo v Xeroxu pracně vyvinuli počítačovou myš a grafické uživatelské rozhraní, si byli dobře vědomi velkého potenciálu svých vynálezů. Jejich šéfové ale tak vizionářští nebyli, takže nevědomě poskytli příležitost Stevu Jobsovi „ukrást vývojářům“ tyto nápady, načež se jimi proslavil on místo nich. Zde obzvláště kritiky patentů obecně upozorňuji, aby náhodou nezaměňovali nárok na patent s nárokem na uznání (natož s finančním ohodnocením). A neznamená to, že by si za to Jobs nezasloužil žádné uznání, ale rozhodně menší než kdyby to místo víceméně ukradení vymyslel on.

Jinak z patentového hlediska jsem dal „ukrást vývojářům“ do uvozovek, protože autorská práva by si od vývojářů jinak přivlastnil Xerox na základě jejich pracovní smlouvy. Ale současně, kdyby měli prozíravější šéfy, tak vývojáři by určitě získali nějak přidáno, takže byli okradeni nejen z hlediska uznání, ale i z hlediska financí.

Nebo mě ještě napadá, že třeba politolog Petr Robejšek kdysi v nějakém článku použil bez úpravy texty od svého studenta, aniž by to uvedl, a když z toho měl průšvih, protože i ten student opisoval, tak se hájil, že neuvádět spoluautory, pokud to jsou studenti, je běžná praxe. Takové chování nemám rád, i když někdo může tvrdit třeba, že zveřejněním nějaké myšlenky jménem někoho jiného uznávanějšího té myšlence může pomoct zvýšit šanci získat pragmatické důsledky (připadá mi to spíše jako zástěrka pro sobectví, což však moc nemění na tom, že názory na referenda, které roku 2016 prezentoval v DVTV, jsou velmi inspirativní).

Také mi vadí, že režiséři mívají znatelně větší uznání než scénáristé. Scénárista může vymyslet spoustu perfektních nápadů a vět, ale větší uznání získává ten, kdo spíše jen zasahoval do způsobu, jakým budou řečeny. Jakoby porodník byl důležitější než rodící žena. Přitom na YouTube lze najít videa, jak žena porodí sama mimo nemocnici (i když to pochopitelně může být rizikové v případě, že něco v těle matky nefunguje dostatečně správně, ale to naštěstí rozhodně není většina případů). Dva příklady: první a druhý. Jinak nejde jen o to, že mnoho diváků nemá potřebu rozlišovat mezi scénáristou a režisérem, ale nadržování režisérům z hlediska uznání platí i na úrovni mnoha filmových ocenění. Pokud vím, je třeba zvykem říkat cca „X dostal ocenění za scénář k filmu A“ a spíše „Y dostal ocenění za film B“ místo přesnějšího vyjádření „Y dostal ocenění za režírování filmu B“.

Z reakce na čtenáře uvedu ještě otázku, na kterou zde nebudu odpovídat, ale můžeš si ti zkusit sám/ sama. Kdo si podle tebe zaslouží větší uznání? Člověk, který celý život na něčem systematicky pracoval, aniž by k čemukoliv užitečnému/ smysluplnému dospěl, nebo člověk, který za významně kratší čas než celý život vymyslel něco sice smysluplného, ale nepodařilo se mu to za jeho života realizovat?

Poslední argument, na který budu reagovat, je přesvědčení čtenáře, že běžný člověk, narozdíl od vědce, nepotřebuje ocenění na to, aby něco vymyslel. Zde nechápu, proč by vnější motivace v podobě ocenění měla mít zásadní vliv pouze na vědce a ne na běžného člověka. Sice nevím, nakolik se zde (vzhledem ke své atypičnosti z více různých hledisek) mohou zaměňovat s běžným člověkem, ale nejsem vědecký pracovník a také nejsem profesionální fotograf. Přesto jsem vyhrál jistou fotografickou soutěž (pod jiným pseudonymem) a motivovalo mě to (nejen kvůli finančnímu zisku, ale i kvůli umístění na výstavě) snažit se o další kvalitní fotografie, načež jsem v dané soutěži přihlášený znovu. Ale kdybych poprvé nevyhrál, tak bych se možná ani nezajímal o problematiku tzv. zlaté hodiny. Takže má zkušenost analogicky neodpovídá čtenářově tvrzení.

Jinak z hlediska uznání mi připadá zajímavý i způsob, jak jsem se do té fotografické soutěže vůbec dostal. Přestože si připadám lepším spisovatelem než fotografem, tak mnozí lidé snáze odhalí kvality fotografie než kvality filosofické beletrie, takže člověk, který chválil mé fotografie byl ten, kdo mě přiměl, abych se přihlásil do té fotografické soutěže. Člověk, který mě zatím bohužel nepřesvědčil, že mou filosofii dostatečně chápe.

Také mě ještě napadá, že zpětné (tj. i posmrtné) uznání má i takový efekt, že ve spoustě jiných lidí dosud bez uznání (za svou ušlechtilou činnost) podporuje naději, že nezemřou neuznaní a zapomenutí. Nebo alespoň naději, že mohou být uznáni posmrtně, přičemž si mohou být vědomi, že takové uznání by mohlo přispět k posouvání světa k těm ideálům, ke kterým šli za svého života. Mohlo by jim to přidat následovníky.

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Tento článek jsem začal psát jako reakci na video „Umělci by měli spolupracovat s filozofy“ od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku „Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?“).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích „Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství“ nebo „Anarchismus jako součást komplementarity“.

Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor „co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.