Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.
Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.
Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.
Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.
Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.
Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor „co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.
Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.
A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.
Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.
Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.
Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.
Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.
Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).
Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).
Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.
Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...
PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.
Žádné komentáře:
Okomentovat