Zcílňování prostředků jako tendence degenerovat

Jednou před spaním jsem přemýšlel o tom, jak je dnešní svět přeplněný jakousi antropogenní zprostředkovaností více než kdy předtím (alespoň v některých rovinách), jak to vzniklo/ vzniká či jaké to má a může mít důsledky. Při tom jsem si zapsal mnoho různých útržkovitých myšlenek, které jsem později zkusil alespoň trochu uspořádat a propojit v tento článek. A předpokládám, že zahrnuje kontroverzní úvahy, takže ho doporučuji číst s nadhledem.

Třeba hned výchozí nápad mého zamyšlení je možná trochu provokativní tvrzení: společenská dynamika dříve či později obvykle vede k tomu, že z prostředků se stávají cíle (nebo obecněji, že cíle se s časem mění). Dochází k zcílňování prostředků. Sice ne vždy a ne ve všem, ale i tak je rozsáhlost tohoto jevu napříč rovinami našeho života velmi pozoruhodná.

Příklady:

Například (internetový) influencer zprvu používá sdílení třeba kvůli radosti ze svého obsahu, ale časem může začít sdílet kvůli sdílení, jelikož přibývající odběratelé ho tlačí k přehnaně častému publikování nových obsahů, což vede ke snižování kvality těchto obsahů. A snaha o vyšší vliv, který byl zprvu také prostředkem šíření svého obsahu, vede k tomu, že někteří influenceři jsou ochotni tvořit a publikovat i takový obsah, ke kterému ve skutečnosti nemají velký vztah, pokud myslí, že to má virální potenciál. Takže obsah, který byl původně cílem, se stává prostředkem získávání vlivu, přičemž vliv byl původně prostředkem. A nová generace už může mívat prostředky předchozí generace rovnou jako své cíle. Tady už důsledky záleží na způsobech, kterými usilují o fanoušky.

Z peněz, původně zamýšlených jako prostředek usnadnění výměny s cílem naplňování potřeb, se stává hlavní cíl hráčů světové ekonomiky, která má radikální dopad na celý svět. Není tajemstvím, že hráči na burze upřednostňují vlastní zisk před pomýšlením na etičnost. Takže nakonec třeba místo naplnění potřeb dochází spíše k vytváření nových potřeb, aby lidé byli méně naplnění a o to více roztáčeli ekonomiku ve slepé snaze naplnit i nové či znáročněné potřeby, aby hráči světové ekonomiky měli větší zisky.

Z podávání léků, jakožto prostředku uzdravení, se občas stává cíl: podávání léků, i když to není nutné. Když si lékař není jistý, zda je potřeba léky předepsat, tak je raději preventivně předepíše, než aby musel případně řešit možné následky toho, že by je nepředepsal. Občas lékař zdravému pacientovi předepíše léky dokonce jen proto, aby ho pacient přestal otravovat, takže předepsání léků je zde cílem a zdraví nehraje takovou roli (pokud se hypochondrie nedá vyléčit placebem). Nebo naopak lékaři předepisují léky i pacientům, kteří odmítají léčbu. V extrémních případech starým lidem, kteří chtějí zemřít, takže uzdravování je zde téměř jako prostředek k delšímu podávání léků. Čehož také může zneužívat to, že z peněz se stal cíl. Poklidná eutanazie by přeci nebyla tak výnosná pro farmaceutický průmysl. A kdyby senioři mohli bezbolestně a svobodně zemřít, když vycítí, že už nemají důvod žít, tak by systém z jejich celoživotních úspor nedokázal vyždímat tolik peněz (např. za příplatky na operace řádově od deseti tisíců Kč nahoru), které mimochodem vydělali i tím, jak se báli svého zdánlivě nevyhnutelného strádání ve stáří. I proto jsem názoru, že člověk by měl mít právo na nějakou formu eutanazie. Musíme reflektovat desatero, už není středověk.

Dalším příkladem může být, že snaha o sebeušlechtilejší ideologii, ale prostřednictvím tyranie, dříve či později vede k tomu, že tyranie se stává cílem místo dané ideologie, která se ne a ne dostavit, zatímco tyranie upevňuje svou moc.

Jak jsem dodatečně zjistil, tak jedním z prvních východisek tohoto článku bylo uvědomění, že média upravila způsob, jakým vnímáme sex. Porno ho zbavilo původního smyslu a podtrhlo jeho hédoničnost a návykovost. Z rozmnožování se stala přebujelá zábava bez rozmnožování a to i díky dalším prostředkům. Kondom a hormonální antikoncepce hacknuli rozmnožování. Vrátím-li se k sexuálnímu procesu, tak kdysi si lidé vystačili sami, ale dnes dochází ke stále větší komercializaci sexu a stále mladší lidé mají potřebu různých zakupovaných pomůcek (prostředků), aby měli pocit, že si to dostatečně užili.

Zcílňování prostředků lze spatřovat i v oblasti předpisů. Ty obvykle vznikají s cílem umožnit, abychom se dokázali lépe (efektivněji/ snáze) organizovat a vyhnuli jsme se zbytečným problémům vč. trestných činů. Ale pak se z toho může stát dodržování předpisů kvůli dodržování předpisů. Úředníci aj. zaměstnanci zprvu mohou být naučeni věřit ve smysluplnost předpisů. Někteří je mohou dodržovat tak dlouho, až je přestane napadat, že by mohly fungovat jinak. A ti, kteří o nich vážněji zapochybují, třeba v důsledku nedostatků jejich absolutní aplikace, nebo naopak v důsledku již známé nesmyslnosti jejich absolutnější aplikace, tak v prvním případě mohou být potrestáni a pak buď jdou z kola ven, nebo je raději bezmyšlenkovitě dodržují ve snaze nebýt znovu potrestáni, a nebo v druhém případě může být oslabena jejich víra a posílena rutina. A právě to bezmyšlenkovité dodržování předpisů pro dodržování předpisů se může stávat cílem ve všech případech (krom odchodu). To posiluje fachidiotismus a pak může docházet k profesní deformaci, kdy člověk dodržuje předpisy i v situacích, kdy to po něm nikdo nevyžaduje. Jinak už se mi stalo mj., že mě úřednice třeba se stejným papírem odkázala na stejnou kancelář se stejným účelem a vysvětlením, že sice oba víme, že nedává smysl tu proceduru opakovat, ale když to neudělám, tak mě může nechat potrestat, a když mě nenechá potrestat či nedonutí opakovat tu byrokratickou proceduru, tak může být potrestána ona. Dále viz. Parkinsonovy zákony.

U byrokracie ještě na chvíli odbočím, protože mi sem zapadá syndrom vyhoření, ke kterému mě napadá, že jeho rozvoj může souviset s (nechtěnou) přeměnou prostředků na cíle a následným uvědoměním tohoto procesu/ stavu. Pracovní elán obecně totiž obvykle vychází z vidiny pozitivních cílů, ale když se ani po dlouhodobějším opakování prostředků nedostavují, nebo jen ve výrazně nižší než dostatečné/ očekávané míře, tak to nahlodává elán a podporuje právě rozvoj syndromu vyhoření. Zcílňování prostředků tedy může vysvětlovat, proč syndrom vyhoření nezanedbatelně souvisí s krizí středního věku, o které jsem psal v článku o filmu Anomalisa.

Za další příklad zcílňování lze považovat hry. Ty původně sloužily, aby se člověk něco učil formou zábavy, ale nakonec se hraní her stalo cílem, ze kterého se téměř vytratilo smysluplné ponaučení. Podobně pohádky.

A ještě poslední příklad, než přejdu k poznámkám ohledně příčin zcílňování prostředků. Vylepšujeme počítače pro vytvoření umělé inteligence, kterou nakonec používáme k vylepšování počítačů, jenž zaplňují obří sofistikované haly. Zde však dle mého původní smysluplný cíl dosud tak nevyprchal a pracovníci v IT by se měli snažit, aby se tak nestalo. Protože kdyby umělá inteligence přestala sloužit lidem a začala sloužit primárně sama sobě (tj. zcílnění UI), tak by to byl náš konec. Maximálně bychom pak mohli (paradoxně vůči současnosti) doufat třeba v opakování sluneční bouře podobné či vyšší intenzity jako v roce 1859.

Příčiny:

Pokusím-li se příčiny zcílňování, alespoň na začátku, seřadit co nejkauzálněji z hlediska lidského vývoje, tak nejdříve se přiblížíme ke vzniku člověka. Děti si zprvu oblibují přímo to, co vidí a slyší, ale až v pozdější fázi dospívání začínají vidět, že za těmi jevy může stát něco hlubšího, co na jejich první pohled nebylo vidět. A čím později jim to dochází (pokud vůbec), tak tím silnější je jejich fixace na ty první dojmy, resp. prostředky sdělení. Což je dobře vidět třeba na rozvoji cosplayerů. A můžete mi tvrdit, že se v tom obvykle skrývá i nějaký hlubší význam pocházející z původního díla, ale kdyby si měl cosplayer vybrat mezi svým oblíbeným kostýmem a ponaučením skrytým za příslušnou postavou, tak si obvykle vybere kostým (to však neznamená, že by mu vnitřní poselství muselo být úplně cizí).

Za další možnou příčinu (která souvisí s tou o dětech) lze považovat, že prostředky mohou být téměř okamžitou praxí, kdežto výsledné cíle se mají dostavit až časem. Takže lidé, kteří poznávají svět (nebo svou roli v něm) převážně prostřednictvím praxe a ne převážně nebo vyváženě prostřednictvím (výchozí) teorie, tak mohou nabývat pocitu, že cílem je přímo to, co na první pohled vidí, tj. praxe/ prostředky. Dochází k napodobování praxe bez dostatečné znalosti teorie (nebo dostatečné úcty k teorii). A v souvislosti s tím tendence ke konformitě, resp. přizpůsobování se své představě o většinové shodě, vedou k tomu, že tito lidé přejímají prostředky za své cíle. Mohou to být zaměstnanci, někteří z nich mohou dosáhnout kariérního růstu a tím pak mohou své zcílněné prostředky prezentovat širšímu okruhu lidí jako výchozí teorii, což je asi vrchol převodu prostředků na cíle.

S okamžitou praxí souvisí i okamžité štěstí, které je možné, pokud člověk za cíl považuje přítomnost, tj. prostředkůplnou praxi. Cíle v minulosti či budoucnosti nepřináší takové uspokojení, protože ty první už byly dosaženy a ztraceny, což vede k nostalgii, a dosažitelnost cílů v budoucnosti je nejistá, takže i štěstí z nich je nejisté. Teprve v případě, že těch cílů člověk dosáhne, tak může v klidu prožít oprávněné štěstí, ale to už jsme zase u přítomnosti a navíc z dosaženého cíle se může stát prostředek udržování štěstí, přičemž opakováním (jeho používání/ zaměření pozornosti na dosažený cíl) se obvykle postupně snižuje míra získávaného štěstí, až se může vytratit, přestože opakování může klidně ještě nějaký čas trvat, než se na to člověk vybodne a zaměří se na jiné (snadno) okamžité štěstí, obvykle ihned vyplývající z užívání nějakých prostředků v současnosti.

Jednou z dalších možných příčin může být potřeba opakování prostředků. Jelikož opakování je učení, tak opakované používání prostředků je učením se prostředků, přičemž nové znalosti upozaďuji staré, mezi které mohou patřit původní cíle. To, co je dlouhodobě opakovaně děláno, je to, co může být zdokonalováno/ rozvíjeno. Jsou-li to především prostředky, tak mohu přebujet v jakousi prostředkovou fachidiocii a z omezenosti naší paměti vytlačovat ponětí o původních cílech. Člověk je klidně může nejprve teoreticky znát (tj. určitý rozdíl oproti učení se primárně okamžitou praxí), ale následným opakováním praxe může snižovat své vnímání těchto cílů. K čemuž přispívá i snaha předcházet rozhodovací paralýze, což může vyvolávat tendenci ke stereotypizaci (tj. opakování prostředků), pokud není spojena se skutečnou (ne jen před sebou předstíranou) sebereflexí. Předstíraná sebereflexe mívá stereotypní výstupy navzdory tomu, že člověk a svět se vždy (alespoň postupně) mění.

Tím se dostávám k další možné příčině. Zcílňování prostředků bývá vyvoláváno i nadužíváním prostředků na základě přehnané víry v ně. Prostředky jsou časem přeceňovány třeba na základě svého fungování v minulosti, jejíž situace právě nahrávala jejich tehdy převážnému fungování (vzhledem k původním cílům). Ale s odstupem času se situace mění, a pokud se nemění prostředky, tak jejich fungování klesá, a pokud jsou dál používány, tak dochází ke ztrátě jejich smyslu a jsou používány stále více už jen sami pro sebe. Jakoby na nás přechodná opatření z pudu sebezáchovy používala tzv. salámovou metodu, která vede k syndromu vařené žáby.

A ještě jedna možná příčina, jež navazuje na mou myšlenky z knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie ze dnů 4.9.2013, kterou jsem 16.7.2015 zkrátil na: „Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ Cestou může být myšlen prostředek, takže lze říct, že každý sebelepší prostředek sám o sobě časem může minout cíl a vést do extrému, pokud se včas a přiměřeně neupraví jeho směr. Tady se nabízí příležitost dočasně předběhnout k řešení a využiju ji. Pokud máme tušení o správném cíli, tak se k němu pomocí prostředků můžeme dostat, nebo alespoň přiblížit tak, že se budeme vědomě snažit nepřecenit žádný prostředek, abychom mohli průběžně obměňovat různé prostředky, než se (u kteréhokoliv z nich) vytratí cíl. Ale současně si musíme dávat pozor, aby se obměňování cílů nestalo zcílněným prostředkem, jelikož (viz. 24.1.2012 ve Vtiposcifilo-z/s-ofii) „nejde tolik o to mít originální, nýbrž správné názory“/ prostředky, přičemž správné je zde myšleno vzhledem ke schopnosti dosáhnout cíle. Má to být něco jako postupné zpřesňování a vyvažování tendencí vzdalovat se cíli.

Manipulace:

Zprostředkováváním prostředek získává moc, která může časem přebujet nejen v utlačování původního cíle, ale může vést i k usnadnění negativní manipulace.

Když si třeba ekofarmář sám pěstuje jídlo pro vlastní potřebu v dostatečném množství, tak je potravinově soběstačný a nikdo jiný než přírodní zákony ho nemůže skrze potraviny snadno manipulovat, pokud není zamotaný do jiné antropogenní zprostředkovanosti. Ale když si člověk potraviny nepěstuje a musí je získávat přes nakupování, tak je závislý na jiných lidech, kteří ho na základě té zprostředkovanosti mohou různě ovlivňovat. Např. pomocí reklamy, obalů, cen a jejich formy, déle pomocí hudby, uspořádáním hypermarketu, sociálního inženýrství, složení, velikosti či tvaru potravin atd.

Podobně člověk, který informace potřebné ke svému životu získává vlastní zkušeností interagováním se světem kde žije (často metodou pokus-omyl), tak je mnohem hůře manipulovatelný (něčím jiným než přírodními/ fyzikálními zákony) než člověk, který své informace získává převážně prostřednictvím antropogenně vykonstruovaných médií jako televize či sociální sítě, nevyjímaje přátele, příbuzné či spoluzaměstnance. A mám-li být sebekritický, tak výjimkou nemůže být ani kterýkoliv článek včetně tohoto. Zkrátka komunikovat znamená ovlivňovat, mluvit na někoho znamená manipulovat. Přičemž povaha manipulace se z různých hledisek může pohybovat na škále od negativní, přes neutrální až po pozitivní. A riziko může být o to vyšší, čím méně si to kdo uvědomuje. Ale i třeba tím, čím víc média přejímají od jiných médií místo toho, aby se snažila přejímat přímo z reality. To je také příčinou současného rozvoje postfaktismu, kdy se z informačních médií stává prostředek šíření dezinformací, což je vytrácením jejich původního smyslu.

A možná vůbec nejvlivnějším prostředkem manipulace jsou již zmiňované peníze, protože dnes většina lidí většinu věcí a služeb získává právě prostřednictvím nich. A není snad potřeba vysvětlovat, že mnozí lidé jsou za peníze ochotni dělat hromadu věcí, které by jinak nedělali. To často znamená podřizovat své potřeby vůči finančnímu zisku. Někteří lidé navíc pokračují ve vydělávání peněz, i když jich mají víc, než ve skutečnosti potřebují. A nemalou část volného času tráví jejich utrácením a přemýšlením o okolnostech jejich vydělávání.

Jiné důsledky:

A než se přesunu k možným řešením zcílňování prostředků, tak bych doplnil ještě pár dalších souvisejících důsledků, které se mi nepodařilo lépe zařadit.

Jedním z nich je, že trvalá mnohost prostředků vede k mnohosti cílů. Tím nemyslím přiměřené střídání prostředků u jednoho cíle, ale víceméně nepřetržitou koexistenci různých prostředků, kdy zprvu mohou mít společný cíl, ale časem si ho každý prosazovaný prostředek postupně upravuje k obrazu svému, čímž vzniká pluralita či diaspora cílů.

Další myšlenkou je, že nechtěné zcílňování prostředků vede k vytrácení (původního) smyslu z života, protože se k cíli neodmyslitelně váže. A ztrácení smyslu života může vést k rezignaci, nihilismu, cynismu, dekadenci a v možná nejhorším případě až k sebevraždě.

A třetí nezařazenou myšlenkou je, že z hlediska zcílňování lze vidět riziko nadužívání tvrzení, že účel světí prostředky, jelikož tyto negativní prostředky se mohou začít stávat cílem místo původního cíle. V některých případech může být dokonce možné, že údajný účel je od začátku jen vědomou kamufláží sebeprosazování negativních prostředků.

Řešení:

Když se prostředky stávají cílem, tak je to bludný kruh vytrácení smyslu. Ale žádné opakování není zcela neměnné, takže časem bludný kruh může zaniknout a přijde buď něco z určitého hlediska horšího, nebo lepšího. A pokud to má být to lepší, tak je potřeba se na to připravit a nespoléhat na šťastnou náhodu.

Výše už byla řeč o obměňování různých prostředků, než se vytratí cíl. Další možné řešení vychází ze skutečnosti, že ke zcílňování prostředků může docházet, pokud cíle nejsou dostatečně připomínány a vnímány. Takže připomínání cílů je prevencí jejich vytrácení. Nemělo by však být stereotypní, jelikož člověk by vůči němu začínal být apatický a časem by způsob připomínání už ani nemusel korespondovat se současnou situací. Takže je potřeba neustále aktualizovat výklad zamýšlených cílů vzhledem k přítomnosti.

Každá společnost se časem může stát odrazem svých prostředků, i když dochází k připomínání cílů, jelikož cíle mohou z našeho pohledu přestávat fungovat navzdory snahám o aktualizaci. Takže z tohoto hlediska bychom měli volit takové prostředky, které bychom spíše chtěli jako trvalejší dynamický cíl. Přičemž i zde jejich určitým způsobem střídání může být žádoucí.

K tomu se volněji váže ještě jedna poznámka, která původně byla nezařazená. Prostředky z našeho hlediska implicitně (nezjevně) obsahují možné cíle, přesněji tendenci k určitým cílům. Stavíte-li ze stavebnice, pravděpodobně vznikne hračka. Stavíte-li z elektrosoučástek, pravděpodobně vznikne stroj. Stavíte-li z vojáků, pravděpodobně vznikne armáda. Stavíte-li z buněk, pravděpodobně vznikne organismus. Můžeme se prostředkům snažit vtisknout jiné cíle, ale výsledky nemohou být tak dokonalé, jako když k dosažení určitého cíle použijeme prostředky, které ho implicitně obsahují. Nově je to vidět třeba u xenobotů. Vědci původně snili, že na základě poznatků z robotiky vytvoří perfektní nanoboty, resp. cosi jako umělé mikroorganismy či prvoky, ale dnes jim dochází, že může být snazší a efektivnější vytvořit modifikované organismy velikosti prvoků.

S připomínám cílů souvisí další prevence zcílňování prostředků, kterou je reflexe aktuální teorie a praxe v souvislosti s původní teorií. Když začínáme vnímat, že prostředky se odchylují od cílů, tak je potřeba je k nim navracet, nebo je obměnit za jiné aktuálně vhodnější.

K celospolečenské obnově smysluplnosti cíle je potřeba kolektivní reflexe, ale jedním z jejích omezení je právě přebujelost moci prostředků, strach z represe ze strany řádu smysluprázdné masy nejen deprivantů. Je-li člověk uvězněn ve zprostředkovanosti natolik, že není schopen stát se primárním organizátorem svého života, tak se těžko osvobozuje sám. Nejspíš je potřeba obracet se na ty, kdo se ze zprostředkovanosti značnou měrou už vymanili a od nich žádat rady.

Dobré je uvědomit si třeba, že být relativně nezávislý neznamená vypadnout od rodiny a stát se závislým na Systému, ale ani žít v rodině izolovaně od Systému. Nejnižší možná závislost je dle mého tehdy, když člověk svou závislost na okolí rozloží na více opor tak, že když o nějakou náhodou přijde, tak ty ostatní ho stále udrží v dobré životní situaci. Ale i zde platí, že všeho moc škodí, protože když si člověk pořídí třeba mnoho domů, tak čím víc jich je, tak tím větší je pravděpodobnost, že budou chátrat a někdo je vykrade. Nebo čím víc má člověk přátel, tak tím je od určitého zlomového bodu nižší šance, že bude mít opravdové přátele, kteří by byli ochotni mu skutečně pomoct v případě nouze, protože si na ně nedokáže udělat dostatek času na to, aby si je udržel.

Závěr:

Na závěr ještě mohu doplnit, že konkrétní prostředky a cíle v průběhu historie mohou vzájemně měnit své role. A cílem se časem může hypoteticky stát i něco, co původně nebylo prostředkem natož cílem, přičemž původnost je zde relativní k času, který si stanovíme. A jak už bylo naznačeno v kapitolce Řešení, tak zcílňování prostředků nemusí být vždy nutně zas tak špatné, volíme-li prostředky s ohledem na to, že se mohou stát cílem. I tak je však potřeba si zprostředkovanost uvědomovat a reagovat tam, kde přerůstá přípustnou mez.