(Další kontext + obsah článku: )
Z mé reakce na film Absurdistán/ Idiocracy (2006): Trochu se divím, že ten film má na CSFD tak nízké hodnocení. Přitom film VALL-I (2008) mi připadal tématicky velice podobný, ale je tam zařazený mezi nejlepší filmy. Možná se většina diváků rozhodovala víc podle roztomilosti hlavní postavy, než podle základního poselství filmu, xD. Což tomu poselství přidává na váze.
Tím jsem se znovu dostal k mé vizi údivové reformy školství:
(Obsah článku: )
Jsem zastáncem názoru, že povinná školní docházka by měla fungovat i v době, kdy základní školy, vlivem rozvinuté technické nezaměstnanosti v důsledku rozvoje umělé superinteligence, už nebudou sloužit jako příprava na budoucí zaměstnání. Proces školní výuky by však nikdy (dnes ani v budoucnosti) neměl začínat tím, že se děti zavřou do místnosti, zakáže se jim pohyb z místa bez dovolení a musí se biflovat číslice a písmenka dřív, než pochopí, jaký mají smysl. Spíš mám podezření, že toto je naopak způsob, jak v nich zabít přirozenou dětskou zvědavost, aby byly v budoucnosti snáze manipulovatelnými ovčany. Podle mě by školní výuka naopak měla začínat tím, že učitelé by v dětech probouzeli údiv nad praktickými ukázkami různých nejzajímavějších dostupných přírodních a humanitních jevů (např. vření vody ve vakuové vývěvě při pokojově teplotě či nějaké sociologické hry) tak, aby pomáhali kontinuálně rozvíjet přirozenou dětskou zvědavost na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa. A až pak jim vysvětlovat, že písmena a čísla jsou nepostradatelným klíčem k tomu poznání. Kdokoliv by se mohl ptát na cokoliv, a kdyby učitele nenapadala odpověď, tak by mohl odpovídat ve smyslu: "Nevím, jestli to vůbec někdo ví, ale pokud se budeš opravdu chtít učit, tak to jednou možná zjistíš a třeba pak budeš slavný." A děti by také měly poslouchat zjednodušené životní příběhy různých vědců/ filosofů/ objevitelů aj. inteligentních osobností, aby v nich hledali své vzory. Kdyby školní osnovy vyloženě daly prostor pro takovou motivaci ke vzdělání, tak by se pak dospělí nemuseli divit, když ho děti nechápavě odmítají.
(Kontext + obsah článku: )
Od rozvíjení přirozené dětské zvědavosti na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa bych se posunul dál k procesu samotného poznávání z hlediska epistemologického anarchismu (i když při psaní odpovědi tato část předcházela té školní).
Výchozí inspirativní postřeh: Napadlo mě, že mi připadne zvláštní, že na jednu stranu uznáváš metodologický anarchismus a na druhou stranu jsi značně vybíravý v tom, co čteš a čemu věnuješ pozornost. Jak to jde dohromady? Co Tě opravňuje si vybírat? Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?
(Obsah článku: )
Představ si škálu od extrémní interpretace čistě systematické vědy po extrémní interpretaci metodologického/ epistemologického anarchismu/ dadaismu. Čistě systematického vědeckého bádání člověk ani není schopen, protože naše myšlení je nedílně propojeno s nevědeckým prostředím. A kdyby někdo zkusil vytvořit umělou inteligenci, která by byla nějakým zázračným způsobem odříznuta od nevědeckého prostředí a byla by naprogramovaná chovat se pouze čistě v rámci "exaktní empirické objektivní" vědy, tak by se podle mě buď motala v kruzích bez možnosti objevit něco nového, nebo by se zasekla hned na začátku na neschopnosti navrhnout bez kreativity novou vědeckou hypotézu. Na druhé straně extrémní interpretace epistemologického anarchismu by pravděpodobně znamenala poznávat pouze prostřednictvím jakési série iracionálních náhod a takto poznávající jedinec by rovněž nebyl schopen sám cokoliv objevit, protože by to byl takový blázen, že by ani nedokázal rozpoznat, co je a není objev, nedokázal by srozumitelně předávat informace a velmi brzo by zemřel v důsledku neschopnosti přežít, pokud by se o něj nestarali ostatní. Pro ně by sice mohl být podnětný, ale pouze ve spojitosti s jejich určitou mírou racionality. Podle mě je tedy epistemologický anarchismus nutně komplementaritou racionálního a iracionálního způsobu poznávání, resp. na té škále se pohybuje někde různě mezi.
Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu. V knize Vtiposcifilo-z/s-ofie u data 12.12.11 to mám zaznamenáno takto: "Princip navyšování smysluplnosti: V nesmyslech lze hledat nový smysl a ve smyslech ještě vyšší smysl. [Zobecnění myšlenky z 11.9.11.]" A ta myšlenka z 11.9.11 je námět z nenapsané povídky, kde by superpočítač logicky analyzoval výstup generátoru absurdnosti ve snaze objevit něco nového smysluplného. To je podle mě víceméně princip kreativity (nebo jeden z nich), syntéza racionality s iracionalitou, epistemologický anarchismus. Podle mě člověk od přírody přemýšlí (alespoň částečně) tímto způsobem, protože spojení pravé a levé mozkové hemisféry (a rozumu a emocí) je víceméně formou té syntézy racionality s iracionalitou. (Jinak komplementarita hemisfér je podle mě důkaz, že komplementarita není vynález člověka, ale přírody/ evoluce.) Dalo by se říct, že každý se chtě nechtě alespoň potenciálně podílí na epistemologickém anarchismu. Ale kdo to dělá vědomě/ záměrně a vytrvale, tak hypoteticky může lépe využít jeho potenciál. A z těchto hledisek je potřeba vnímat ty otázky.
"Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?" - To není "co když", ale určitě a platí to pro všechny lidi. Na světě je tolik veřejně dostupných informací/ jevů, že žádný člověk jedinec dnes není schopen (ani s pomocí současných informačních technologií) narazit na úplně všechny informace (a udržet si je všechny současně v krátkodobé paměti), které by bylo vhodné znát pro úplně nejkompletnější přemýšlení/ rozhodování. Navíc z hlediska epistemologického anarchismu je vše potenciální užitečné, takže člověk by musel být vševědoucí, aby mu neuniklo něco, co se mu může hodit.
A ještě mě k tomu napadá, že jsem v minulosti na Facebooku vytvořil akci nazvanou "Náhodovolebné fotografování", při které jsem lidem dal seznam úkolů, jak postupně iracionálně vybrat něco, co následně vyfotí. Volili si myslím třeba podle směru větru a úhel focení z finálního místa hodem kostky. Pochopitelně jsem si to také vyzkoušel a smyslem bylo právě věnovat pozornost tomu, co bychom jinak ignorovali. Tak jsem se mohl zamyslet nad tím, jak je na různých místech v přírodě specifická skladba rostlin a organických zbytků na zemi. A nově mě k tomu napadá třeba, že kdyby vznikla obří databáze povrchu půdy (třeba jen v ČR), tak by pak bylo možné vytvořit takovou umělou inteligenci, že když do ní vložíš nějakou neznámou fotku, tak by ti vyplivla pravděpodobnostní mapu výskytu místa pořízení a mohlo by se to hodit třeba policii. Fascinující je, že kdyby se mi kostka otočila na kteroukoliv jinou stranu, tak by mě tato myšlenka pravděpodobně nenapadla, :D.
"Co Tě opravňuje si vybírat?" - Když tedy nemůžeme vnímat a znát vše, tak jsme nuceni nějak vybírat, čemu budeme věnovat pozornost. A způsob našeho výběru může být komplementaritou racionální i iracionální složky. Součástí racionální složky může být např. výběr knihy tak, aby odpovídala předmětům mého zájmu a součástí iracionální složky např. to, že během čtení v jedoucím vlaku mohu přemýšlet, jakým způsobem čtené souvisí s tím, o čem se baví spolucestující, nebo s tím, co zrovna vidím okýnkem, čímž se také otevírám efektu motýlího křídla. Nebo si jen tak mohu vybrat kteroukoliv knihu z knihovny, otevřít ji na náhodné stránce, něco si tam přečíst a zamyslet se nad tím a klidně třeba v souvislosti s tím, co otevřu na náhodné stránce v tématicky odlišné knize. Mohu se relativně nelogicky posouvat mezi relativně logickými věcmi a tím anarchisticky objevovat (minimálně pro mě) nové myšlenky vzniklé spojením informací, které by se čistě logickou cestou nemohli přímo setkat. Tím jsem odpověděl i na tu otázku "Jak to jde dohromady?".
(Kontext článku: )
Z této části o epistemologickém anarchismu jsem dnes dopoledne pravděpodobně podvědomě navázal na větu: "Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu."
(Obsah článku: )
Součástí procesu filozofování je i extrahování a zobecňování implikovaného obsahu mezilidské komunikace. Útržkovitá distribuce memů z memplexů do společnosti vede (v relativně vhodných jedincích klidně i třeba na opačné straně Země) ke (znovu)spojování do nové odlišné formy, která mívá inovativní a znovuobjevitelskou složku, což znamená, že znovuobjevování má i tvůrčí potenciál a je nedílnou součástí epistemologického anarchismu.
Znovuobjevování však pravděpodobně nemůže být znovuobjevujícím člověkem záměrně zaměřeno na konkrétní objev, který by se snažil znovuobjevit. Záměrné může být pouze tak, že vyučující/ přednášející apod. by záměrně předkládal studentům/ posluchačům apod. informace roztříštěně/ nespojitě tak, aby byla šance, že si je sami nějak jedinečně spojí do daného znovuobjevu. Znovuobjevení však není důsledkem (znovu)spojení pouze cizích myšlenek, může být i důsledkem syntézy vlastní zkušenosti (fyzické či mentální) s nějakými těmi vnějšími informacemi.
Každé komplexnější objevování je ve skutečnosti (znovu)objevování, resp. komplementaritou objevování a znovuspojování v různém poměru, což souvisí s mou myšlenkou komplementarity (ne)autorství. Jelikož každý jedinec je ovlivněný okolím, tak žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla (/ (znovu)objevu). To však rozhodně neznamená, že nějaká instituce by mohla ospravedlnitelně mít právo prosazovat myšlenky typu: žádné dílo nepatří žádnému jedinci. Rovněž na základě toho nemůže smysluplně prosazovat, že autorská práva na veškerá díla patří celé společnosti a o osudu každého díla tedy může rozhodovat pouze daná instituce společnost zastupující. Důvody k neexistenci takové instituce jsou minimálně dva: 1) Ačkoliv žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla, tak každý jedinec je významným spoluautorem svého díla, pokud ne právě tím nejvýznamnějším. 2) Omezování volného šíření informací je nežádoucím omezováním fungování globálního mozku. (Jde o parafrázi myšlenky, kterou mám ve Vtiposcifilo-z/s-ofii u data 5.5.12 zapsanou takto: "Zvyšování míry absolutnosti autorských práv snižuje fungování planetárního mozku.")
Autor článku: Sebastián Wortys
Žádné komentáře:
Okomentovat