Dokud nějakou knihu nepřečteš, tak o ní můžeš fantazírovat. Ale až ji přečteš, tak si hůře budeš představovat, že byla o něčem trochu jiném, než jsi četl. Mezi takové knihy, které bych si jednou rád přečetl, ale ještě jsem se k tomu nedostal (a mohu o ní tedy fantazírovat), patří mj. Konec civilizace od Aldouse Huxleyho.
Před napsáním tohoto článku jsem nevěděl, že označení "konec civilizace" zde není myšleno jako rozpad společenské struktury na menší skupiny a následný pokles životní úrovně, jako spíše konec vývoje civilizace a dosažení klimaxu. Dynamické rovnováhy společenstva, kdy je téměř nemožné prosadit něco nového, protože se vždy najde dost odpůrců a je i čím dál tím těžší vymyslet něco nového. Na druhou stranu však k této knize koexistuje vize technické singularity (obecněji bych řekl "vývojové singularity"), která naopak předpokládá, že vývoj technologií se bude neustále zrychlovat a je tedy otázkou, co se s naší civilizací bude dít dál.
Následující článek vznikl 7-8.11.2018 jako reakce na tvrzení, že Huxleyho vize Konce civilizace se podobá současnému stavu naší civilizace a že "i rozmnožování je tam převedeno do formy průmyslové výroby, každý jedinec se rodí dokonale optimalizován pro roli, kterou bude ve společnosti vykonávat, není prostor pro jakoukoliv individualitu."
Článek - Nejen buněčná (de)diferenciace jako nemožnost plně předurčené role:
Jsem názoru, že co se týče jedinců přednastavených pro svou předurčenou budoucí roli bez možnosti individuálního vývoje, tak to nefunguje zcela ani třeba na buněčné úrovni (jak se na první pohled může intuitivně zdát), protože kmenové buňky (trochu taková analogie superpozice částic) se mohou stát jakýmkoliv specializovaným druhem buněk podle toho, jaké informace dostávají, jak je sami interpretují a i jak do toho zasahuje motýlí efekt.
Jelikož všechny kmenové buňky mají stejný potenciál stát se kteroukoliv ze specializovaných buněk, tak jejich diferenciace musí být výsledkem vzájemných dohod v průběhu diferenciace. Je to trochu jako kdyby třída studentů dostala za úkol: je potřeba, abyste zvládli těchto 8 profesí, každý jednu a je na vaší vzájemné dohodě, kdo co nakonec bude dělat. Výsledná podoba mnohobuněčného organismu je předem jasná pouze obecně (pokud nedojde k silně negativnímu zásahu z venčí, který by to rozhodil) a možných cest k tomuto obecnému cíli je nesčetné množství.
Navíc počet buněk třeba v lidském těle je zhruba 75*10 na 18-tou a všechny vznikly z jedné (zygoty), která však nemůže být přednastavená na dokonale přesný výsledek (např. fyzikálně zcela konkrétní dospělý člověk) podobně jako dnes (pravděpodobně) nelze vytvořit program na tvorbu programů tvořících programy... tak, aby první program obsahoval jednoznačné nezkreslené instrukce pro část programů třeba v stotisícátý generaci a navíc tak, aby ty instrukce byli přiměřené této budoucí situaci vyplývající z dosavadních změn, které nebyly předem známé. A kdyby to tak bylo, tak by to znemožnilo evoluci prostřednictvím hromadění drobných změn, protože jakákoliv drobná změna (která hraje roli a není ignorována) v první generaci by měla tak radikální důsledky pro stotisícátou generaci, že její fungování by bylo vysoce nepravděpodobné. I když se v případě organismů odebere nějaká z buněk třeba i začátkem diferenciace (třeba z jen sedmé generace po zygotě), tak stejně vznikne nepoškozený organismus, protože ostatní buňky jsou schopné dohodnout se, jak ztracené buňky nahradit, i když tím některé změní směr své specializace (oproti stavu, kdyby nedošlo k odebrání).
Nebo trochu naopak, když se do mnohobuněčného organismu třeba někam mimo hlavu vpraví určitý protein, tak i když jsou buňky v té oblasti specializované na něco zcela jiného, tak si "řeknou" něco jako "Hm, tady je protein, který v mé řeči znamená, že na tomto místě je potřeba vytvořit oko, tak ho tu uděláme.". Ale takové oko není funkční, protože ostatní buňky nepočítaly s tím, že by do toho místa měly natáhnout neuronová vlákna ze zrakového centra mozku, takže to oko je trochu jako funkční kabelový telefon s ustřiženým drátem.
Pokud vím, tak buněčná diferenciace je tak složitý proces, že dosud není do úplných detailů pochopena. Jsme schopní do ní víceméně pouze zasahovat (jako v případě toho oka) a na základě porovnávání výsledků (ne)zásahů upravovat naše představy o buněčné diferenciaci, ale naše znalosti o ní nejsou dostatečné na to, aby ji podle nich bylo možné uskutečnit zcela od nuly. Obecněji doopravdy pochopit život by znamenalo dokázat vytvořit na základě poznatků nový funkční druh organismu úplně od základu, což je zatím stále v plenkách.
Dovolím si spekulovat, protože mám pocit, že buňky mohou být v procesu diferenciace schopné zafungovat i podobně jako genetický algoritmus v informatice, resp. pomocí svých relativně jednoduchých principů a částečného rozrůzňování znovuobjevit nejefektivnější způsob komplexnějšího pokračování ve vývoji organismu jako celku, přičemž na základě svých aktuálních potřeb buňky hledají v genomu (paleta možností (genů) daného organismu), co by se jim mohlo zrovna hodit.
A možná nejvíc proti té představě dokonalé specializace jedince na budoucí doživotní roli analogicky hovoří to, že existuje i dediferenciace, nebo-li proces ztráty specializace, kdy se již specializovaná buňka může za určitých okolností stát až i kmenovou buňkou a pak se třeba "rekvalifikovat" na jiný specializovaný typ buňky, čehož se dnes využívá při léčebných terapiích. Už tedy není potřeba za tímto účelem uchovávat pupečníkovou krev, stačí vzít třeba tukové buňky a udělat z nich kmenové. A kdybych to zkusil převést zpět na lidi v té nejsilnější podobě, tak existují takové psychotropní látky, které jsou schopné vyvolat, že člověk je vnímavější na nové podněty (podobně jako v dětství) a hypoteticky je tedy možné každého člověka jakoby přeprogramovat na velmi odlišnou osobnost. Ve výrazně menší míře se neuroplasticita děje i přirozeně v průběhu celého života, takže třeba i v dospělosti se člověk může relativně dost změnit, i když se předtím úzce specializoval.
Jinak vzhledem k existenci průmyslových revolucí (teď údajně probíhá čtvrtá), jejichž vývoj nelze pořádně předvídat, podle mě také úplně nedává smysl, že by se člověk někdy mohl rodit dokonale nastavený pro svou budoucí roli. Trh práce se neustále mění a nejenom množství potřebných pracovníků v určitých oborech, ale některé typy zaměstnání zanikají a jiné vznikají. Podle mě nelze zcela předpovídat detaily specializací lidí pro budoucnost a je tedy dobře, že jsme do jisté míry schopní měnit se podle okolností (i když s přibývajícím věkem stále méně).
A mimochodem: Jak jsem tak přemýšlel o buněčné diferenciaci, tak mě napadlo, že vývoj částic po velkém třesku lze chápat podobně jako buněčnou diferenciaci a mohlo by jít o další náznak mého názoru (z roku 2009 či dříve), že vesmír je víceméně živý organismus.
Dodatečné zamyšlení z dneška 27.1.2019:
Pravděpodobně žádná dynamická rovnováha není věčná a zcela konzervativní. Maximálně se epicentrum pokroku/ evoluce může postupně přesouvat na vyšší úrovně organizovanosti, ale ty stále mohou na základě svého vývoje ovlivňovat nižší úrovně organizovanosti a jsou z nich složené (evolučně nejzmrzlejší jsou pravděpodobně elementární částice). Tento přesun vývoje na vyšší úrovně by se dal označit za jakousi komplementaritu dynamické rovnováhy a vývojové singularity. Jenže ani dnešní forma člověka pravděpodobně není finální, natož z ní spoluvyplývající mezilidské vztahy, které se občas mění až bouřlivě.
Lze si představit, že třeba technologie typu CRISPR/Cas9 dříve či později budou stále více aplikovány i na lidi, ať už se tomu ze začátku budou věnovat víc totalitnější či demokratičtější státy - bude možné to spíše jen oddalovat než tomu zabránit navěky (pokud nedojde k nepředpokládanému nežádoucímu úpadku dramatického tak, že bychom se z něj do zaniknutí všeho živého nevzpamatovali). Zprvu bude CRISPR používán jako léčba nejzávažnějších genetických chorob, ale až se po čase pravděpodobně vypilují detaily, tak bude používán na stále méně závažné problémy, až se možná stane třeba doprovodnou procedurou plastické chirurgie, pokud ji ve spolupráci s dalšími technologiemi nenahradí úplně.
Obzvláště dramatické důsledky na vývoj společnosti by pak mohlo mít zvyšování kapacity a výkonnosti mozku, což by se zprvu odehrávalo geneticky stimulovaným navyšováním počtu synapsí (ptačí mozky jich mají na neuron víc než lidský) a později zvětšováním hlav, což by vyžadovalo nějaká další přizpůsobení (ať už na biologické či technické úrovni). Celkové následky aplikování CRISPRu na lidi (v kombinaci s pravděpodobným rozvojem chemoinformatiky) by pak bylo možné přirovnávat ke kambrické explozi a uspořádání takové hypotetické budoucí společnosti by se pravděpodobně radikálně lišilo od té současné.
Žádné komentáře:
Okomentovat