Kdyby existovala svobodná vůle (v indeterministickém smyslu jako fundamentální jev úzce související s vědomím), tak by dle mého nejspíš byla víceméně protikladem logiky (což mimochodem neznamená, že by musela pokaždé nutně vést k jinému výsledku), protože
- takovou svobodnou vůli by nejspíš nešlo redukovat na princip, takže její podstata by byla nepochopitelná.
- logika souvisí víc s determinismem než indeterminismem.
Kdyby po částečně svobodovolném člověku někdo chtěl, aby stisknul libovolné ze 2 tlačítek, tak tento impulz by se dle mého v jeho mozku zpracovával deterministicky (rozumem/ co nejčistší logikou) a současně by ten impulz došel (v nějaké rozumem přeložené formě) i k svobodné vůli, která by na něj reagovala indeterministickým způsobem (totožný vstup zde může vést k odlišným výstupům), ale jakoby v jiném jazyku, který je nejprve potřeba zase přeložit do determinismu.
Žádný z výstupů těchto dvou metod by dosud nebyl realizován a až rozum by víceméně deterministicky rozhodl, co se pak stane. Pokud by to tak nějak podobně fungovalo, tak by šlo předpovídat chování (po zadání stimulu a před dokončením rozhodování), i kdyby někde uprostřed procesu rozhodování figuroval faktor indeterminismu. Člověk by, vlivem rozumu, váhal ještě alespoň chvíli poté, co by svobodná vůle řekla svůj názor a až po posledním slovu rozumu by vědomí bylo dodatečně informováno o výsledku. Připadá mi to jako zásadní postřeh a chápu, že deterministy to může naštvat.
Jináč mi připadá logické, aby právě rozum měl vždy poslední slovo. Přirozený výběr by nejspíš eliminoval ty, u kterých by poslední slovo měla svobodná vůle, protože je pravděpodobnější, že v divočině (kde dlouho pobývali naši předkové) bude úspěšnější generacemi osvědčená taktika než kreativita spolu-založená na svobodné vůli. Ale podíl svobodné vůle by nevymřel ani v divočině, protože naši předkové občas měli i klid, během kterého by se občas ke slovu dostala i kreativita umocněná svobodnou vůlí. Teoreticky se mohla uplatnit i v situacích, kdy jedinec chtěl nepředvídatelným chováním zmást nepřítele.
Netvrdím, že rozhodování musí fungovat tak, jak píšu (hlavně) v před-předchozím odstavci, ale spíše se tím snažím ukázat teoretickou možnost, se kterou dosavadní experimenty (kterými deterministé chtěli vyvrátit svobodnou vůli) vůbec nepočítaly a z tohoto hlediska jejich závěry o neexistenci svobodné vůle nemohou být jednoznačné (jak jsou běžně vykládány). Netvrdím zde vyloženě, že svobodná vůle musí existovat, ale spíše tvrdím, že dosavadní experimenty ji nedokážou vyvrátit zcela. Dle mého ve skutečnosti vyvrací jen to, že by svobodná vůle nebyla regulovaná rozumem (což nepovažuji za překvapení).
A pokud si někdo myslí, že dosavadní experimenty dokázaly jednoznačně vyvrátit svobodnou vůli, tak by musel předpokládat, že svobodná vůle není regulovaná rozumem, což ve vědě považuji za hrubě naivní iracionální neodůvodněný předpoklad. Na tom nelze založit věrohodný experiment. A pokud by to někdo chtěl tvrdit, tak je to podobné, jakoby Démokritos řekl: "Sorry, že nemáme CERN, tak musíme věřit tomu, že nejmenší částice je to, co vznikne rozbíjením zrnka písku pomocí kamenu a ono to vyjde nastejno jako CERN."
Kdyby někdo chtěl skutečně věrohodně vyvrátit svobodnou vůli (člověka), tak by podle mého musel (na základě zmapování stavu všech neuronů v mozku izolovaném od ostatních stimulů) předpovědět rozhodnutí mozku před zadáním úkolu (nejprve by ten úkol zadal simulaci mozku a získal deterministickou reakci). Takovýto experiment by byl pochopitelně neetický (sofistikovaná lobotomie člověka) a v současnosti nerealizovatelný. A je otázkou, zda někdy vůbec budou technologie na to, aby podstata stavu všech neuronů v mozku byla stejná během jeho mapování a i během skutečného položení otázky.
Rovněž je otázkou, zda by se (v případě "úspěšnosti" zmíněného typu experimentu) neobjevila nová kritika, která by do hry zase vrátila možnost svobodné vůle.
Dodatky z 24.4.2017 (rozepsané už 21.4.17):
Svobodná vůle nemusí být nutně iracionální zcela. Teoreticky může mít jakousi indeterministicky víceznačnou "(anti)logiku" (trvalá koexistence více přijatelných možností, mezi kterými by si volila), která by ze svého hlediska dávala smysl. Případná svobodná vůle by navíc nejspíš nebyla sama o sobě schopná pochopit svět a minimálně z tohoto důvodu by u ní nejspíš nešlo očekávat čistě racionální reakce.
Co se týče spojení případné svobodné vůle s determinismem, tak podle mé intuice by se v určité množině stavů částice mohla chovat dle determinismu a v jiné určité množině stavů dle svobodné vůle. Svobodná vůle by nejspíš (vzhledem ke své lokalizaci do živého) vyžadovala tzv. dynamickou rovnováhu s relativně velmi nízkou entropií/ vysokou komplexností. Čím "vybroušenější" stav částice a jejího okolí/ kontextu, tím pravděpodobněji by se přepnula na svobodnou vůli. (Odpovídalo by to navíc tomu, že v čím větší jistotě žijeme, tím víc a větších "blbostí" si můžeme dovolit dělat, aniž by to vyvolalo naší smrt.) Teoreticky by v neuronech mohly být speciální makromolekuly (nebo třeba emergentní struktury z více makromolekul), které by jako jednu ze svých funkcí měly spojení se svobodnou vůlí.
Dodatek z 5.5.17 - Politická metafora na svobodnou vůli: Tvrdit, že jste (pomocí vědy) o několik sekund předpověděli něčí chování, takže jednoznačně neplatí svobodná vůle, je jako tvrdit, že když někdo spočítá výsledky politických voleb rychleji než příslušné úřady, tak tím dokázal, že nikdo z voličů si nehodil kostkou, což je nesmysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat