Singularita či wesmír jako "Bůh"?

Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.

Ahoj,
   Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).

   Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).

   A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.

   Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).

   To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.

   Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.

Autor článku: Sebastián Wortys