Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. 

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů. 

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší. 

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé. 

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie. 

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus. 

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu. 

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka. 

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly. 

Pokračování článku ZDE.

Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom

Relativně nedávno jsem na psanci.cz publikoval experiment, který začal na tvorbou nekonečného slova složeného ze vzájemně prolnutých slov, která od jedenáctého začínají jakoby dávat smysl, přičemž dílo začalo jednovětně popisovat vlastní vznik tak, že se popis začal stávat svým vlastním popisem, což mě inspirovalo mj. k vymyšlení pojmu rekurzismus.

Audioverze (původní verze, odlišné pořadí částí díla): ZDE

Původní úvod slovorostu, který přerostl v dlouhý leč jednovětný popis:
Po zběžném pročítání závěrečných prací „Myšlení a hodnoty tří uměleckých generací české avantgardy (1919-1989)“ (2014, Jan Bulíček) a „Mozek a událost“ (2007, Dita Malečková) a průběžném vypisování poznámek jsem psal reakci na báseň od jedné mé nejmenované známé, načež jsem šel na záchod, kde mi hlavou prolétla krátká sekvence slov „diktafon fonograf“, z nichž se zrodil nápad, který původně spočíval v tvorbě jednoho dlouhého slova složeného ze vzájemně se prolínajících slov na základě shodných koncovek a předpon, avšak v průběhu jeho tvorby mi rychle došlo, že pro mnohé čtenáře bude přijatelnější, když prolnutá slova budou zvlášť, aby byla čitelnější, čímž také lépe vynikne uvědomění, že v rámci této experimentální formy dochází k zesílení vlivu Sapir–Whorfovy hypotézy/ diskurzu, respektive jazyk zde omezuje to, co tímto způsobem můžeme říct, a když jsem ten vznikající slovorost dopsal až po „chloupků kůrovce“, tak mě napadlo průběžně psát jeho popis, přičemž se tento odraz procesu vzniku začal stávat součástí tohoto díla, jelikož v obou případech se jedná o jednu hypoteticky nekonečnou větu, což je z jistého hlediska analogické i k překreslaci Mouchodlaka (obživlá metafora na kulturní evoluci), která také může pokračovat dál a dál, resp. dokud se najdou ochotní překreslovatelé, mezi které se zařadila i autorka básně zmiňované „začátkem“ této věty a to ještě před tím, než tu koronavirovou báseň napsala, ale to už trochu moc odbíhám od tématu slovorostu, ve kterém je teď vhodné pokročit zase dál od slov „chloupků kůrovce“ a než jsem dopsal po slova „homogenního hořícího“ (která mimochodem mohou změnit pořadí bez narušení formy díla), tak jsem si uvědomil třeba, že zajímavější než samotné dílo mi teď připadá tento jeho rádoby popis, který už se vlastně stal i svým vlastním popisem, což mě inspirovalo k vymyšlení pojmu rekurzismus, jenž může označovat výtvarný směr zaměřený na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi a tak dál, čímž jsem si také uvědomil, že možným předpokladem kreativity je schopnost vést absurdní monolog v komplementaritě s logickým uvažováním, načež může vzniknout něco relativně originálního jako např. tato věta, která je pravděpodobně tou nejdelší, jakou jsem dosud v životě napsal a lituji člověka, který by se pokusil o její větný rozbor a to i proto, že už mám vymyšlený chyták na „konec“, který může nastat hypoteticky skoro kdykoliv si usmyslím, nebo „nikdy“, ale teď si říkám, že bych měl nejprve dopsat anotaci, ve které bych mohl zmínit, že od jedenáctého slova slovorost jakoby začíná dávat smysl a v návaznosti na tuto úvodní větu bych zase mohl napsat, že dílo zachycuje i popis vlastního vzniku způsobem analogickým k jedné z rovin samotného díla, kterým je právě dlouhatánskost obou vět, čímž se do této dostává i část momentální verze anotace, ale zpět zase k tvorbě slovorostu od „homogenního hořícího“, přičemž mi došlo, že v této větě zaniká hranice mezi tvořením a myšlením nebo že některé teď už trochu starší zajímavosti jsem do této věty zapomněl vepsat, čímž mám na mysli, že původní název měl být „Navazování nítí“, pak jsem ho změnil na „Čočka kanálem lemuje“, ale ani to nemusí být finální verze a za zmínku také jistě stojí, že celé toto dílo vznikalo jako součást mého deníku, který obsahuje ještě další popisy souvislostí, takže jde v podstatě i o ukázku z mého deníku, i když ne zrovna typickou, ale to zde mohu krátce napravit, když napíšu, že po dopsání slov „pádlem lemuřího“ bylo krátce před desátou hodinou večer, tak jsem šel pomalu spát a další den pokračoval v psaní slovorostu, přičemž jsem zvažoval vytvořit syntetickým hlasem zvukový doprovod, ve kterém by se z té jedné věty slovorostu stalo jediné dlouhatánské slovo, ze kterého by každý slyšel trochu jiné pomyslné výřezy, a když jsem pak při dalším psaní slovorostu byl u slov „nízké kéžby“, tak bylo potřeba, abych pomohl vztyčit druhý kůl jisté dřevostavby, načež jsem pokračoval v tvorbě a uvědomil si, že tato věta poodhaluje mé myšlenkové pochody, čímž názorně vysvětluje, co mám na mysli, když mluvím o hyperkreativitě, načež jsem si říkal, že by mě zajímalo, jaká nejdelší věta na světě dosud vznikla, avšak po zkušenostech s touto předpokládám, že může mít rozsah knihy, ale tak dlouho psát nehodlám, takže slovorost zakončuji relativně smysluplnými slovy „kázání nízkého hodnocení“ a jak lépe zakončit tuto větu než cyklickou nekonečností, resp. uzavřít ji na fraktál „postupně proměnlivého tvaru výkladu“, což znamená vrátit se na začátek této věty, kde se píše, že po zběžném pročítání závěrečných prací...

Slovorost Čočka kanálem lemuje:
Diktafon fonograf grafická kámen mentální nítě těkavé védy dynamický kýč čočka kanálem lemuje jednotu tunelu luhačovického hovna na nanebevzetí tíživého holuba bazalkou koukajícího honem nemaskovat vatu tuhé hédonistické kérky kytarou roušky škytající cítění nízkého holiče čekajícího holení nízkých chloupků kůrovce centralizovaného houbou boudy dyslektika kamarádícího homosexuálně někým kým kýmat matematika kalkulací církevního hostelu luxusního holismu musí sílu lunárního homosexualismu mutujícího homeopatického holiče čekat kata tabuizace celibátu tukana kanalizaci civícího honem nemáčet četného hospodina na namočeném močeném némlich Lichtenštejnsko skotsky Skyty tyranizující cílem lemujícího homogenního hořícího hovnivála lapajícího houževnatě tělo tělovýchovného chovného housera radikálně několik kolik liknavě větu tu tuší šíleně němotu tutlající cívka katalyzátoru rukodělně několikanásobně někoho koho ho houpá pádlem lemuřího horoskopu kopu puntičkáře řezníků kůlem lemry rychle ledničku kupodivu vulkanického hobita bita ta tatranka kajak jak Jakubova ovarová vánočka kapr proč očekávám kávám vámi minerální nízkotučné tučné nést staršímu muzeálnímu muflonovi novičokem kempujíc jícen cen centralizovaného houmlesáka lesáka kapustového housenkou koukal kalnou nouzovou vousatou touhu hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba babičky kytky kyselinou linou ouvej vejce ceněné nést statečně někomu komu muži životem temného houslisty ty tygry rychle chleba baští štípaného hojného hovězího houskou kousajícího hořčici cizokrajnou nouzi zimního holohlavého horolezce cestujícího hospodou doufajíce ceny nyní nízké kéžby byli libovolné volné nést stěží žíznivého hokejistu studna dna na nabádat bádat dat datového hormon monstra traktor torza začíná nábožně něžně někam kamiónem nemravně vnější šíje je jeptiška kaká kázání nízkého hodnocení.

Jednoslovná verze daného slovorostu:
Diktafonografickámentálnítěkavédynamickýčočkanálemujednotuneluhačovickéhovnanebevzetíživéholubazalkoukajícíhonemaskovatuhédonistickérkytarouškytajícítěnízkéholičekajícíholenízkýloupkůrovcentralizovanéhouboudyslektikamarádícíhomosexuálněkýmatematikalkulacírkevníhosteluxusníholismusílunárníhomosexualismutujícíhomeopatickéholičekatabuizacelibátukanalizacivícíhonemáčetnéhospodinamočenémlichtenštejnskotskytyranizujícílemujícíhomogenníhořícíhovniválapajícíhouževnatělovýchovnéhouseradikálněkoliknavětušíleněmotutlajícívkatalyzátorukodělněkolikanásobněkohoupádlemuříhoroskopuntičkářezníkůlemrychledničkupodivulkanickéhobitatrankajakubovarovánočkapročekáváminerálnízkotučnéstaršímuzeálnímuflonovičokempujícentralizovanéhoumlesákapustovéhousenkoukalnouzovousatouhubouchnulovéhonosnéhoupačkousnutéholubabičkytkyselinouvejceněnéstatečněkomuživotemnéhouslistygrychlebaštípanéhojnéhovězíhouskousajícíhořčicizokrajnouzimníholohlavéhorolezcestujícíhospodoufajícenynízkéžbylibovolnéstěžíznivéhokejistudnabádatovéhormonstraktorzačínábožněžněkamiónemravnějšíjeptiškakázánízkéhodnocení.

Na závěr chci říct, že budu rád, pokud někdo zkusí v tomto stylu navázat (a zmíní toto dílo). Klidně i na konec mého slovorostu, přičemž po „hodnocení“ může následovat nějaká forma slova „ceník“.

Humor jako důsledek evoluce?

V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys

Epistemologický anarchismus a nejen smysl života

Jedním ze čtenářů, který nechce být jmenován, mi bylo řečeno, že epistemologický anarchismus je jako prohlásit ve škole, že všechny známky mají stejnou hodnotu, což by je činilo nesmyslnými. Obdobně zajímavých výroků bylo poněkud víc a v návaznosti na ně jsem rozepsal odpověď, kterou by byla škoda nezveřejnit zde formou článku. Takže přestože s nimi nemusím souhlasit, bez nich by následující text nevznikl tak, jak je.

Nejsem si jistý, v jakém smyslu čtenář přirovnával školní známkování k procesu poznávání (ve smyslu epistemologického anarchismu), resp. zda to přirovnání vůbec může dávat smysl z hlediska východisek. Jedna věc je předávání znalostí (ke kterému se známkování vztahuje) a jiná věc je objevování nových znalostí. V prvním případě je smyslem spíše co nejpřesněji předat z člověka na člověka již existující poznatky, kdežto v procesu poznávání člověk musí být otevřený i jiným než přednastaveným závěrům, pokud chce skutečně dosáhnout nových poznatků (a ne jen reprodukovat dosavadní). Těm mohou předcházet i úvahy ve smyslu: „Co když je to jinak, než jsme se učili? Co když...“ Takže je tu podle mého nedostatečná podobnost, aby mohla vzniknout konzistentní analogie (bez dalších úprav).

Je sice pravdou, že studenti mohou už během studií dospět k nějakým vlastním objevům, takže občas dochází i k průnikům předávání a objevování znalostí, ale to objevování se rozhodně neděje převážně na základě systému známkování nebo nějakou jeho obdobou, což směřuje spíše k tomu, že dané přirovnání by nebylo tak nesmyslné, jak bylo míněno.

Navíc ne vždy je nový objev studenta učitelem/ profesorem okamžitě rozpoznán a přijat. Vyučující se jistě často setkávají spíše s mylnými závěry a pak snadno přehlédnou jehlu v kupce sena. Také vlivem profesní deformace jsou tak zvyklí pořád dokola opakovat to samé, že jim může dělat problém uvěřit, že by něco mohlo být zásadněji jinak. A pokud je objev studenta prezentován současně i před ostatními, tak učitel/ profesor to může znevážit i v zájmu udržení vlastní autority. To jsou navíc různé z používaných negativních způsobů přistupování k tomu, co je/ není pravdivé, přičemž je zde zjevný nesoulad praxe s klasickou představou vědecké metody. Resp. metaforicky jde o chybné známkování.

Já sám jsem na střední škole dostal špatnou známku z filosofie, když jsem se během zkoušení u tabule odvážil antiskepticky interpretoval Zenónovy aporie jako předchůdce kvantování času v kvantové mechanice místo toho, abych vysvětlil, že to jsou „blbosti“, jak očekával učitel. Takže ten předmět se měl jmenovat spíše „historie filosofie“, když v něm kantor nedovoloval jiné než historicky již uskutečněné spekulace.

Ale vrátím se zpět k argumentu, že epistemologický anarchismus je jako nesmyslná rovnost hodnoty známek ve škole. Podle mě všechny jevy nemají z hlediska poznání a jeho důsledků stejnou hodnotu, ale je pravděpodobné, že různé původně podceňované jevy budou mít nakonec nečekaně velkou hodnotu (a naopak) a nelze předem určit které, takže jevy mají z hlediska poznání spíše těžko jednoznačně stanovitelnou hodnotu.

Jinak používám sice pojem „epistemologický anarchismus“ (popř. „metodologický dadaismus“ či jejich kombinace), ale spíše abych nemusel vymýšlet další neologismy pro mé dosti specifické brouky v krabičce náležící této oblasti. Mé pojetí se od Feyerabendova v mnohem jistě může lišit, ale žádný výstižnější pojem jsem delší čas neměl. Až loni na podzim jsem napsal článek o dadavědě, která se v epistemologickém anarchismu zaměřuje na to, co mě z něj přitahuje asi nejvíc.

Pro mě osobně důležitější než úplná „rovnost“ přístupů v oblasti poznávání je spíše samotná přípustnost jiných než čistě vědeckých způsobů poznávání (a to které jakou měrou v jaké rovině... už jsou další otázky).

Líbí se mi, že do toho mohou zasáhnout třeba i různé jinohledy (pohledy na něco jiným než obvyklým způsobem) či prolínání vědy s uměním, čímž se vracím k dadavědě. Společnost potřebuje alespoň malé procento podivínů (podobně jako evoluce nemůže fungovat bez mutací) a dadavědci jsou tak trochu profesionální podivíni. Lidé, kteří jsou umělcem a filosofem/ vědcem v jedné osobě mohou mít pocit intuice, že tuší, které neobvyklosti mohou zajímavě posunout kolektivní proces poznávání a mohou na ně upozorňovat i neobvyklými způsoby. Dadavědec se může snažit ke katalýze epistemologickému anarchismu přispívat i záměrně/ sofistikovaně/ cíleně, ne jen náhodně/ nečekaně/ omylem. Také může antiskepticky hledat nové smysly v nesmyslech a vyšší smysly v původně nespojených jednotlivých smysluplnostech, tzn. rozvíjet mezioborovost.

Může neutuchajícím vymýšlením jinohledů oživovat bdělost potřebnou k subjektivnímu poznávání vědomí, které by mělo jít ruku v ruce s vnějším poznáváním vědomí. Může na samotě v přírodě reflektovat to, co hůře vidí ti, kdož neusilují o soběstačnost a jsou kolečkem třeba v nějaké velké instituci, která jejich prizma zbarvuje zase jiným způsobem, přičemž mohou být také nedílnou součástkou mozaiky/ kolekce plurality hledisek.

Dadavědec může hledat inspiraci v neznámu/ záhadnu/ podivnu a dokonce třeba i v nepochopení. Když se člověk vyloženě nesnaží textem cíleně ovládat lidi, tak mu z tohoto hlediska může být alespoň částečně jedno, když ho ostatní nepochopí zcela přesně, nebo „pochopí“ jinak než myslel, pokud to povede k dalšímu přemýšlení a podobně když on nepochopí zcela ostatní.

Každý člověk může být na základě vzájemné komunikace nedílnou součástkou obřího evolučního výpočtu života a dokonce může mít potenciál rozpoutat efekt motýlích křídel. Takže epistemologický anarchismus znamená i to, že smysl může mít i život těch, kdož nejsou vědci. Přemýšlení každého (nejen) člověka může mít smysl a tím i jeho život a to z hlediska odvěkého procesu poznávání. Třeba i naši domácí mazlíčci a celkověji organismy, se kterými se setkáváme, mohou částečně ovlivňovat to, jak přemýšlíme, protože bez jejich existence bychom uvažovali radikálně jinak.

Pokud tě v důsledku interakce se mnou či mými díly třeba napadají obecnější (ve smyslu znovupoužitelnější) myšlenky, které by tě jinak nenapadly, tak i má snaha může mít nemalý smysl.

Teď se vrátím ke čtenáři a zareaguji na tvrzení, že špatný systém hodnocení je každopádně lepší než žádný systém hodnocení. Samo o sobě to může být pravdou, ale dle mého v případě epistemologického anarchismu spíše než o „žádný systém“ jde o „víc než jeden systém“. Jde i o to, aby nebyl někdo s monopolem na pravdu, resp. aby se z vědy, natož z jedné z jejích metod/ teorií, nestala totalita. Vždyť i maximální možná politická anarchie spíše než „bezvládím“ by byla vládou tolika systémů, kolik by bylo jedinců, resp. jedna z forem mnohovládí.

Takže podle mě je potřeba neustále hledat rovnováhu/ komplementaritu mezi anarchií a totalitou jak v politice, tak ve vědě. Proces poznávání není a neměl by být čistě jedním rigidní názorovým proudem. Současná věda aj. způsoby poznávání dle mého naštěstí spíše jsou pluralitou metod, názorů a teorií, které mezi sebou mohou různými předem nejasnými způsoby interagovat, čímž dochází ke kolektivní inteligenci. Kdybychom nešli různými cestami a neporovnávali různé závěry, tak by podle mě nefungovala správně, resp. by šlo spíše o kolektivní víru.

A epistemologický anarchismus se netýká jen vymýšlení teorií, resp. „logické indukce“ (i když tam je podle mě znatelnější), ale i třeba vyhodnocování jejich (ne)platnosti, popř. obecněji celé konkrétní praxe/ interpretace vědeckých metod a výzkumných plánů pro různé oblasti poznávání. Vědci se třeba hádali a hádat budou, jakou měrou a v jakém případě používat occamovu břitvu. Jedni říkají, že ti druzí redukují moc, druzí zase, že ti první málo, resp. že teorie těch druhých není platná z toho či onoho důvodu. A nejde jen o platnost poznatku, ale i o to, jak je interpretován či popularizován.

Nebo ne všude je možná či snadná opakovatelnost experimentu a jeho aplikace na více stejných jevů, i když to chceme také pochopit, přičemž je notoricky známé, že třeba Einstein to zkoušel obcházet myšlenkovými experimenty. Byl za to kritizován, ale fungovalo mu to (když byl ještě relativně mladý). Dále proces učinění vědeckých objevů se, z obavy perzekuce, v nemálo případech ex post zkrášluje do podoby vědecké metody, přestože k nim nevedla čistě vědecká cesta. Klasická představa vědecké metody se také těžko uplatňuje třeba na poznávání historie, protože už se stala a neumíme ji zopakovat, což však neznamená, že bychom se ji neměli snažit lépe poznat. Jinak podle mě třeba k pochopení vědomí také bude nejspíš potřeba učinit kroky, které nebudou zcela korespondovat s klasickou vědeckou metodou.

A kolik má s vědeckou metodou asi společného třeba výběr článků, které se objeví v prestižních vědeckých časopisech, jenž značnou měrou spolu-nastavují kurz současné a blízké vědy, :D?

Věda a poznávání vůbec zkrátka není nějaký předem jasný vzorec, do kterého by stačilo dosadit a pak tupě spočítat výsledek.

Asociomet 3: posmrtný vliv pokoje, ostrůvek s živým hnízdečkem, smysl života, eutanazie a MBTI test

Začátkem roku 2018 jsem vydal článek „Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů“, který jsem napsal bez předplánovaného průběhu, takže jsem sám mohl být zvědavý, co se z něj nakonec vyvrbí. V podobném duchu jsem napsal článek „Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...“ a od jeho konce bych se mohl odrazit v tomto pokuse o třetí díl. 

Psal jsem tam o cizích osobních věcech, které jsem nacházel při průzkumu roky opuštěného domu. A teď, mj. v souvislosti s tím, že jsem prvně v životě nocoval na interně (ale už jsem zdravý), mi připadá fascinující zamyslet se nad otázkou: Co se může dít s mým pokojem a věcmi, až tady jednou nebudu? Není potřeba omezovat se na mě, protože takovou otázku si může položit téměř kdokoliv. 

Ano, něco možná lze určitou měrou ošetřit závětí, ale ta dosud nemůže explicitně zahrnout všechny detaily, a pokud je někdy bude schopná víceméně obsahovat, tak už to nebude tolik závěť jako spíše napodobenina osobnosti v podobě umělé inteligence, se kterou dědicové budou muset prodiskutovávat interpretaci poslední vůle v souvislosti s aktuálními okolnostmi (což je mimochodem zajímavý námět na povídku). Navíc se ne vždy najde člověk ochotný a schopný splnit podmínky závěti. 

Přestože posmrtné osudy vašeho pokoje mohou být různé od zchátrání a zbourání až po přetvoření či výjimečně muzeální zakonzervování, tak obvykle do něj někdo vkročí a mysl tohoto návštěvníka bude alespoň částečně ovlivněna tím, co obklopí jeho tělo a na čem ulpí těžko vypnutelná pozornost. A jak dokazuje série pěti fotek „Asanácia“ od uživatele korzar na HumanArt, tak i ty nejodosobnělejší způsoby posmrtného nahlédnutí do vašeho pokoje mohou vést k tomu, že to místo na někoho alespoň trochu krátce promluví (aniž by to muselo být digitálně zachyceno). 

Fotografii toho, jak bagr vybírá poloprázdný šatník z demolovaného domu, jsem loni okomentoval slovy: Moment bourání intimního rozšířeného fenotypu neznámého člověka, který už pravděpodobně nežije, ale díky této fotce k nám šeptem promlouvá pár slov, díky kterým jeho malá část dál přežívá. 

Vzhledem k poloprázdnosti šatníku však lze předpokládat, že i tomuto depersonalizovanému případu předcházelo nějaké vyklízení (ať už příbuzným či zlodějem), kdy promlouvání mohlo být silnější. A chceme-li i takto posmrtně promluvit, tak bychom si již za života měli uvědomit, že čím osobitější obydlí si vytvoříme, tím spíše a intenzivněji může na někoho promluvit naše jakoby poslední tichá slova. Třeba můj pokoj už teď vzbuzuje údiv (jako asi mnohé pokoje roky zabydlené nějakým excentrickým umělcem). 

A to jsem dosud pořádně nenarušil jeho kubismokracii, na rozdíl třeba od série wesmírodivných obrázků, do které jsem poslední dobou vymyslel náměty řady nových děl. A jak jsem zmínil, posunul jsem se i k samorostismu, který je patrný kupříkladu v obrázku, jenž se aktuálně jmenuje Ostrůvek s živým hnízdečkem hadích kluků. 

Zachycuje pár metrů dlouhý ostrůvek v podobě roztodivného útesu, ve kterém koření obří bonsaje přerůstající v jakési vyvýšené živé lidské hnízdo ze vzájemně spletených větví, přičemž některé si dál vybočují svou vlastní cestou. Zohýbanost stromů koresponduje s obyvateli hnízdečka, kterými jsou dva vzájemně se objímající hadí kluci v extrémním záklonu. A když potřebují odejít, tak na plážičku slezou po živém žebříku a odplavou. Úžasné na tom je, že tuto zajímavě poklidnou představu mohu uskutečnit (jen si musím počkat, až naše hnízdečko doroste). 

Je zde patrné vycházení z obrázku Hadí kluk v živém stromovém altánku, avšak oproti němu už to není takové zhuštění těch mých výstřednějších oblíbeností. Dále se stromovitá struktura nenachází na zemi (v trávě), nýbrž na ostrůvku nebo přesněji v koruně nad ním, takže přibývají další krásy přírody. A místo jednoho hadího kluky tu máme zamilovaný pár. 

Časem bych chtěl vytvořil i vylepšenou barevnou verzi, ze které bych si mohl udělat další obraz do pokoje. A rád bych pozoroval mysl člověka, který by tam po mé smrti vešel vůbec poprvé a byl vystaven působení nejen tohoto díla. 

Zde bych také považoval za vhodné zmínit, že v pátek jsem viděl mj. epizodu Reflexe na základě šampaňského (S08E10) seriálu Teorie velkého třesku, která mi oživila úvahy o posmrtném vyklízení pokoje. Vysvětluje totiž, proč se od nich teď posouvám ke smyslu života jedince. Jednou z rovin děje bylo vyhazování pozůstatků kariéry „bezvýznamného“ profesora. 

To lze interpretovat mj. jako odstrašující motivaci pro nadané kariéristy, aby se snažili víc než průměrní lidé a dokázali „něco velkého“, ale i jako téměř jednostranně nadsazené znevažování v zájmu humoru. Rád bych to tedy doplnil pohledem, který už implicitně vyplývá z odstavců zhruba od Asanácie a byl součástí mj. úvodu předchozího článku. 

Vzhledem mj. k všepropojenosti jsem názoru, že planetu Zemi lze chápat i jako gigantický evoluční výpočet, ze kterého nelze nikoho vypustit bez důsledků, což všem bytostem dává základní smysl (vč. těch žijících ve slepých uličkách, jelikož pozice úspěšnějších jedinců mohou být založené i na pozorování těch případů). Zkuste se klidně zeptat fundovanějšího matematika a potvrdí vám, že sebemenší změna ve výpočtu může vést ke změně výsledku (a ne nutně malé viz. efekt motýlích křídel). 

Výjimkou může být např. zaokrouhlování, ale vesmír nezaokrouhluje (pokud vím). Dokonce ani ta nejušlechtilejší matematika, to spíše ta aplikovaná ve vědě a technice, kde to lépe neumíme. A jelikož je to součástí vesmíru, tak jde jen o jakési druhotné/ iluzorní/ vykonstruované zaokrouhlování. Další výjimkou může být taková změna výpočtu, která je v důsledku plně vyrušena, což je však ve skutečném komplexním světě velmi nepravděpodobné. 

Takže podle mě lze hovořit o jakémsi elementárním všehosmyslu, tj. jistotě, na které můžeme zkoušet stavět vyšší smysly. Součástí tohoto základu může být i to, že žádný aktér výpočtu si nemůže být trvale a zcela jistý, co a v jaké míře a kombinaci je dobré z hlediska toho evolučního výpočtu, takže různí si různě volí různé zájmy. Přičemž oblibou se jedinci stává to, co se opakuje a co v něm vzbuzuje pozitivní emoce, třeba vlivem chválení z vnějšku či vnitřku. 

A to, které obliby (kulturgeny) jsou nakonec výhodami, se vyjevuje až postupným osvědčováním praxí v podobě jakési komplikovanější obdoby přirozeného výběru. Jakému spektru aktivit se věnujeme, takovým možnostem vývoje se přibližujeme v závislosti na aktuálním nastavení okolí nejen fyzického ale i třeba vztahového. A kdo trefí vhodné obliby, může prožit relativně velmi plnohodnotný a naplněný život. 

Nejvhodnější obliby přežívají a k přežívání se vážou. A i když si nemůžeme být zcela jistí, tak alespoň můžeme tušit, jaké obliby bychom si měli osvojit, aby nám radost dělalo to, co podporuje a rozvíjí náš život. Jak už totiž bylo řečeno výše, zalíbení v něčem se můžeme postupem času naučit. Takže i když někdo zprvu vyrůstal třeba v panelákovém podnájmu s Damoklovým mečem nad hlavou, tak může leccos převzít z konceptů soběstačnosti, pokud se o ně bude opakovaně zajímat a nechá se přesvědčovat, že zvyšování soběstačnosti vede ke svobodě a ta ke klidu a štěstí. A nemusí si hned založit hospodářství na venkově, protože i ve městě se lze postupně vyvázat z některých otěží. 

Nebo když někdo dovolil starým strukturám na základní škole, aby v něm (třeba nadměrným biflováním a známkováním) zabily údiv probouzející touhu po poznávání světa, tak malými krůčky se může dostat k popularizované vědě a postupně si udělat jasnější představu o světě, která mu umožní lépe se v něm orientovat a prosperovat. 

Ale i když se maximalizace přežívání (skrze různé prostředky) může jevit jako celkem jednoznačně pozitivní hodnota, tak tu zůstává otázka eutanazie, kterou jsem zmínil už třeba v článku o zcílňování prostředků. Mé dosavadní zkušenosti mě ujišťují v tom, že eutanazie by měla být nejen legální, ale i bezplatným lidským právem pro všechny, jejich život by byl už jen dlouhé mučivé čekání na smrt a tím myslím i osoby s nevyléčitelnými depresemi či vážnější nevratnou poruchou mozku. 

Kritikům eutanazie doporučuji strávit jeden den s člověkem dlouze a nedobrovolně umírajícím v bolestech navzdory lékům a věřím, že mnozí mě pochopí. Zkuste třeba s čistým svědomím odmítnout či ignorovat člověka, který vás skuhravě poprosí, abyste ho zabili. Zkuste ho přesvědčit, aby si přestal odpojovat hadičky. Nakonec rozumný člověk pochopí, že dotyčný by měl mít možnost klidně a důstojně odejít. 

Nezavírejme oči před tím, že podíl sebevražd s přibývajícím věkem roste. Klesání po krizi středního věku je jen zdánlivé, když se nezapočítává tvar věkové pyramidy, resp. se počítá podíl sebevražd na celou populaci, ne na konkrétní věkovou kategorii. Nenechávejme už staré a těžce nemocné lidi váhat mezi utrpením a potupnou bolestivou sebevraždou někde v koutě. 

Někteří kritici eutanazie se sice obávají, že zdravotní pojišťovny by skrze lékaře mohly tlačit na těžce nemocné, ale už nějak nechtějí vidět problém v tom, že česká ilegálnost eutanazie je mj. neviditelný a dlouhodobější psychický nátlak na plnoleté práceschopné lidi, aby museli několik desetiletí vydělávat na zdravotní a sociální pojištění a nebáli se, že je ostatní jednou nechají bez péče dlouze a bolestivě umírat s hnisajícím tělem jako nějakého bezdomovce. Jinak u těch zdravotních pojišťoven to dle mého lze ošetřit vhodným nastavením pravidel. 

Tím nátlakem pracovat rozhodně nechci tvrdit, že lidé by pracovat neměli (když jim umělá inteligence ještě nechává nějaké relativně smysluplné pracovní pozice), ale nemělo by to být pod skrytým psychickým nátlakem možným utrpením. 

V souvislosti s tím mě napadá, že uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce by měli mít možnost beztrestně odmítnout to zaměstnání, které je v zásadním rozporu s typem jejich osobnosti podle MBTI testu. Pokud někomu vyjde, že je například z 80% extrovert, tak by mohl odmítnout pracovat třeba na nějaké opuštěné kontrolní stanici, aniž by byl z evidence vyřazen. Současný stav lze totiž s nadsázkou přirovnat k tomu, že kupříkladu slepý člověk by mohl být legálně vyřazen z evidence, kdyby odmítl pracovat jako řidič. 

A tady bych mohl rozepsat některé své názory o MBTI testu osobnosti. Přestože jsem názoru, že každý člověk je jedinečný (minimálně v rámci jedné dimenze) a existuje mnoho rovin charakterističnosti/ identity s nesčetnými mezistupni, tak současně jsem názoru, že co nejpřesnější zjednodušování lidí na několik typů osobnosti nám může usnadnit základní porozumění ostatním. Podobně jako nepředpokládám existenci jednoznačného vyhranění hudebních stylů, ale požaduji jejich přibližné uvádění v programech hudebních open air festivalů, aby člověk snáze a rychleji odhadl, na které stage by měl kdy jít. 

Abych MBTI test zkráceně představil, tak zkoumá čtyři oblasti osobnosti, přičemž v každé z nich se zaměřuje na dvě protikladné charakteristiky. První oblast je v podstatě převažující vztah k ostatním lidem a to buď extrovertnost (E), nebo introvertnost (I). Druhá oblast zkoumá zaměření pozornosti při získávání informací: zda se pragmaticky zaměřujeme spíše na fyzické okolí (S), nebo ideály v hlavě (N). Třetí oblast analyzuje, jak informace zpracováváme: zda o nich spíše logicky přemýšlíme (T), nebo je emotivně prožíváme (F). A čtvrtá oblast se orientuje na výsledné jednání: zda spíše flexibilně reagujeme na aktuální okolnosti (P), nebo systematicky plánujeme (J). 

To, jaký je kdo typ osobnosti, se určuje na základě zodpovězení série otázek. V klasické verzi se na ně odpovídá pouze z možností ano/ ne, což považuji za přehnané zjednodušení a upřednostňuji raději škálu, která pak umožňuje vyvodit procentuální míry jednotlivých charakteristik. Ani to však není dokonalé, jelikož člověk může střídat různé nálady a okolní situace, které zásadně ovlivňují jeho fungování. Takže podle mého by bylo přesnější ve škálách místo bodů vyznačovat úsečky, jejichž porovnáním by se vyjevily oblasti pravděpodobnostního výskytu. 

Takže pokud by někomu ve škále extrovert-introvert vyšlo, že se pohybuje od 75 po 25%, tak by zde byl relativně flexibilní, protože mezi lidmi by dokázal být extrovertní, ale nevadila by mu tolik ani samota. Naopak člověk, kterému by vyšlo, že je introvert z 65 až 70%, tak by v této oblasti byl relativně stálý navzdory okolnostem. 

Co se mě týče, tak jsem na hraně mezi INFP (snílek) a INFJ, což znamená, že dokážu být podle potřeby spontánní i systematický. Jsem i poblíž hrany F/T, takže sice mírně víc upřednostňuji pocity, ale nedělá mi problém změnit názor v závislosti na logické argumentaci. V druhé oblasti u mě spíše převažuje zaměření na ideály, ale občas bývám nesvůj, když alespoň dvě hodiny denně nevěnuji něčemu pragmatickému jako třeba pěstování a vaření zeleniny. A nejvíc u mě převažuje introvertnost, i když jsem se v této oblasti dokázal částečně rozvinout a rád poznávám nové lidi.