Epistemologický anarchismus a nejen smysl života

Jedním ze čtenářů, který nechce být jmenován, mi bylo řečeno, že epistemologický anarchismus je jako prohlásit ve škole, že všechny známky mají stejnou hodnotu, což by je činilo nesmyslnými. Obdobně zajímavých výroků bylo poněkud víc a v návaznosti na ně jsem rozepsal odpověď, kterou by byla škoda nezveřejnit zde formou článku. Takže přestože s nimi nemusím souhlasit, bez nich by následující text nevznikl tak, jak je.

Nejsem si jistý, v jakém smyslu čtenář přirovnával školní známkování k procesu poznávání (ve smyslu epistemologického anarchismu), resp. zda to přirovnání vůbec může dávat smysl z hlediska východisek. Jedna věc je předávání znalostí (ke kterému se známkování vztahuje) a jiná věc je objevování nových znalostí. V prvním případě je smyslem spíše co nejpřesněji předat z člověka na člověka již existující poznatky, kdežto v procesu poznávání člověk musí být otevřený i jiným než přednastaveným závěrům, pokud chce skutečně dosáhnout nových poznatků (a ne jen reprodukovat dosavadní). Těm mohou předcházet i úvahy ve smyslu: „Co když je to jinak, než jsme se učili? Co když...“ Takže je tu podle mého nedostatečná podobnost, aby mohla vzniknout konzistentní analogie (bez dalších úprav).

Je sice pravdou, že studenti mohou už během studií dospět k nějakým vlastním objevům, takže občas dochází i k průnikům předávání a objevování znalostí, ale to objevování se rozhodně neděje převážně na základě systému známkování nebo nějakou jeho obdobou, což směřuje spíše k tomu, že dané přirovnání by nebylo tak nesmyslné, jak bylo míněno.

Navíc ne vždy je nový objev studenta učitelem/ profesorem okamžitě rozpoznán a přijat. Vyučující se jistě často setkávají spíše s mylnými závěry a pak snadno přehlédnou jehlu v kupce sena. Také vlivem profesní deformace jsou tak zvyklí pořád dokola opakovat to samé, že jim může dělat problém uvěřit, že by něco mohlo být zásadněji jinak. A pokud je objev studenta prezentován současně i před ostatními, tak učitel/ profesor to může znevážit i v zájmu udržení vlastní autority. To jsou navíc různé z používaných negativních způsobů přistupování k tomu, co je/ není pravdivé, přičemž je zde zjevný nesoulad praxe s klasickou představou vědecké metody. Resp. metaforicky jde o chybné známkování.

Já sám jsem na střední škole dostal špatnou známku z filosofie, když jsem se během zkoušení u tabule odvážil antiskepticky interpretoval Zenónovy aporie jako předchůdce kvantování času v kvantové mechanice místo toho, abych vysvětlil, že to jsou „blbosti“, jak očekával učitel. Takže ten předmět se měl jmenovat spíše „historie filosofie“, když v něm kantor nedovoloval jiné než historicky již uskutečněné spekulace.

Ale vrátím se zpět k argumentu, že epistemologický anarchismus je jako nesmyslná rovnost hodnoty známek ve škole. Podle mě všechny jevy nemají z hlediska poznání a jeho důsledků stejnou hodnotu, ale je pravděpodobné, že různé původně podceňované jevy budou mít nakonec nečekaně velkou hodnotu (a naopak) a nelze předem určit které, takže jevy mají z hlediska poznání spíše těžko jednoznačně stanovitelnou hodnotu.

Jinak používám sice pojem „epistemologický anarchismus“ (popř. „metodologický dadaismus“ či jejich kombinace), ale spíše abych nemusel vymýšlet další neologismy pro mé dosti specifické brouky v krabičce náležící této oblasti. Mé pojetí se od Feyerabendova v mnohem jistě může lišit, ale žádný výstižnější pojem jsem delší čas neměl. Až loni na podzim jsem napsal článek o dadavědě, která se v epistemologickém anarchismu zaměřuje na to, co mě z něj přitahuje asi nejvíc.

Pro mě osobně důležitější než úplná „rovnost“ přístupů v oblasti poznávání je spíše samotná přípustnost jiných než čistě vědeckých způsobů poznávání (a to které jakou měrou v jaké rovině... už jsou další otázky).

Líbí se mi, že do toho mohou zasáhnout třeba i různé jinohledy (pohledy na něco jiným než obvyklým způsobem) či prolínání vědy s uměním, čímž se vracím k dadavědě. Společnost potřebuje alespoň malé procento podivínů (podobně jako evoluce nemůže fungovat bez mutací) a dadavědci jsou tak trochu profesionální podivíni. Lidé, kteří jsou umělcem a filosofem/ vědcem v jedné osobě mohou mít pocit intuice, že tuší, které neobvyklosti mohou zajímavě posunout kolektivní proces poznávání a mohou na ně upozorňovat i neobvyklými způsoby. Dadavědec se může snažit ke katalýze epistemologickému anarchismu přispívat i záměrně/ sofistikovaně/ cíleně, ne jen náhodně/ nečekaně/ omylem. Také může antiskepticky hledat nové smysly v nesmyslech a vyšší smysly v původně nespojených jednotlivých smysluplnostech, tzn. rozvíjet mezioborovost.

Může neutuchajícím vymýšlením jinohledů oživovat bdělost potřebnou k subjektivnímu poznávání vědomí, které by mělo jít ruku v ruce s vnějším poznáváním vědomí. Může na samotě v přírodě reflektovat to, co hůře vidí ti, kdož neusilují o soběstačnost a jsou kolečkem třeba v nějaké velké instituci, která jejich prizma zbarvuje zase jiným způsobem, přičemž mohou být také nedílnou součástkou mozaiky/ kolekce plurality hledisek.

Dadavědec může hledat inspiraci v neznámu/ záhadnu/ podivnu a dokonce třeba i v nepochopení. Když se člověk vyloženě nesnaží textem cíleně ovládat lidi, tak mu z tohoto hlediska může být alespoň částečně jedno, když ho ostatní nepochopí zcela přesně, nebo „pochopí“ jinak než myslel, pokud to povede k dalšímu přemýšlení a podobně když on nepochopí zcela ostatní.

Každý člověk může být na základě vzájemné komunikace nedílnou součástkou obřího evolučního výpočtu života a dokonce může mít potenciál rozpoutat efekt motýlích křídel. Takže epistemologický anarchismus znamená i to, že smysl může mít i život těch, kdož nejsou vědci. Přemýšlení každého (nejen) člověka může mít smysl a tím i jeho život a to z hlediska odvěkého procesu poznávání. Třeba i naši domácí mazlíčci a celkověji organismy, se kterými se setkáváme, mohou částečně ovlivňovat to, jak přemýšlíme, protože bez jejich existence bychom uvažovali radikálně jinak.

Pokud tě v důsledku interakce se mnou či mými díly třeba napadají obecnější (ve smyslu znovupoužitelnější) myšlenky, které by tě jinak nenapadly, tak i má snaha může mít nemalý smysl.

Teď se vrátím ke čtenáři a zareaguji na tvrzení, že špatný systém hodnocení je každopádně lepší než žádný systém hodnocení. Samo o sobě to může být pravdou, ale dle mého v případě epistemologického anarchismu spíše než o „žádný systém“ jde o „víc než jeden systém“. Jde i o to, aby nebyl někdo s monopolem na pravdu, resp. aby se z vědy, natož z jedné z jejích metod/ teorií, nestala totalita. Vždyť i maximální možná politická anarchie spíše než „bezvládím“ by byla vládou tolika systémů, kolik by bylo jedinců, resp. jedna z forem mnohovládí.

Takže podle mě je potřeba neustále hledat rovnováhu/ komplementaritu mezi anarchií a totalitou jak v politice, tak ve vědě. Proces poznávání není a neměl by být čistě jedním rigidní názorovým proudem. Současná věda aj. způsoby poznávání dle mého naštěstí spíše jsou pluralitou metod, názorů a teorií, které mezi sebou mohou různými předem nejasnými způsoby interagovat, čímž dochází ke kolektivní inteligenci. Kdybychom nešli různými cestami a neporovnávali různé závěry, tak by podle mě nefungovala správně, resp. by šlo spíše o kolektivní víru.

A epistemologický anarchismus se netýká jen vymýšlení teorií, resp. „logické indukce“ (i když tam je podle mě znatelnější), ale i třeba vyhodnocování jejich (ne)platnosti, popř. obecněji celé konkrétní praxe/ interpretace vědeckých metod a výzkumných plánů pro různé oblasti poznávání. Vědci se třeba hádali a hádat budou, jakou měrou a v jakém případě používat occamovu břitvu. Jedni říkají, že ti druzí redukují moc, druzí zase, že ti první málo, resp. že teorie těch druhých není platná z toho či onoho důvodu. A nejde jen o platnost poznatku, ale i o to, jak je interpretován či popularizován.

Nebo ne všude je možná či snadná opakovatelnost experimentu a jeho aplikace na více stejných jevů, i když to chceme také pochopit, přičemž je notoricky známé, že třeba Einstein to zkoušel obcházet myšlenkovými experimenty. Byl za to kritizován, ale fungovalo mu to (když byl ještě relativně mladý). Dále proces učinění vědeckých objevů se, z obavy perzekuce, v nemálo případech ex post zkrášluje do podoby vědecké metody, přestože k nim nevedla čistě vědecká cesta. Klasická představa vědecké metody se také těžko uplatňuje třeba na poznávání historie, protože už se stala a neumíme ji zopakovat, což však neznamená, že bychom se ji neměli snažit lépe poznat. Jinak podle mě třeba k pochopení vědomí také bude nejspíš potřeba učinit kroky, které nebudou zcela korespondovat s klasickou vědeckou metodou.

A kolik má s vědeckou metodou asi společného třeba výběr článků, které se objeví v prestižních vědeckých časopisech, jenž značnou měrou spolu-nastavují kurz současné a blízké vědy, :D?

Věda a poznávání vůbec zkrátka není nějaký předem jasný vzorec, do kterého by stačilo dosadit a pak tupě spočítat výsledek.