Abych i v dubnu 2024 publikoval článek, tak přednostně dokončuji tento, který jsem rozepsal už loni před začátkem psaní Teorie mnohého. Navazuji tak na článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“ publikovaný v říjnu 2023.
Opět jsem vybral dalších pět mnou vymyšlených citátů hodných podrobnějšího vysvětlení skrze komentování a tentokrát s důrazem na ty, kde by snáze mohlo dojít k nepochopení, nedorozumění, dezinterpretaci.
Připomínám také, že i mé komentáře citátů zde mohou být poměrně neúplné a jsou spíše směrovkami k možnostem konkrétnějších významů, které by byly blíže mnou zamýšleným a vymezeným představám, jež si s těmito citáty spojuji. A teď už mé komentáře:
„Náš vznik není naše rozhodnutí.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Někteří rádoby ezoterici (možná spíše ezoti, ale posuďte sami) občas tvrdí výroku typu, že vše v našem životě je naše rozhodnutí. A interpretují to (třeba s ohledem na "kvantový egoismus") natolik silně, že jim nedělá problém tvrdit kupříkladu, že všechny naše nemoci jsou jen důsledkem naší volby.
Je sice dílem pravda, že životní styl, který je vrstvením našich rozhodnutí (ať už vědomých nebo zautomatizovaných) ovlivňuje pravděpodobnosti vzniku různých nemocí, přičemž může být řeč i o nemocích z povolání, ale samotné, námi ovlivnitelné, posuny pravděpodobnosti nestačí k vypuknutí neduhů.
Ať se pokusíme být sebeuvědomělejší, řada faktorů bývá mimo naše vědomí i podvědomí, a proto nemohou být rozumným účastníkem našeho rozhodování, dokud si je dostatečně neuvědomíme, ale tím zase můžeme ztratit povědomí o jiných faktorech vlivem omezenosti kapacity naší paměti.
Něco nám vždy uniká i přes veškerou možnou snahu. Nejsme třeba schopni dohlédnout vzdálených důsledků důsledků důsledků... našich voleb natolik, abychom mohli předem znát, jaká rozhodnutí současnosti nutně a přesně povedou k jakým nemocem za kolik desetiletí s ohledem na detaily celkového vývoje na Zeměkouli.
Dále se nemůžeme vyhnout celku prostředí, ve kterém vždy žijeme, i když se pokusíme utéct na druhou stranu Země nebo odletět do vesmíru, přičemž prostředí je zdrojem neustálé látkové výměny s neviditelně proměnlivým infekčním potenciálem, přičemž některými patogeny onemocní každý člověk, který se přímo setká s dostatečnou dávkou, i když má sebelepší imunitu.
Různé (i neinfekční) příčiny na nás neustále padají, aniž by se jednalo přímo o naše rozhodnutí - nejsme celý svět se vším existujícím, jsme vždy jen jedním z lidí a většina jevů, se kterými interagujeme, není přímým důsledkem našich rozhodnutí.
Celkově je tedy zavádějící tvrdit, že nemoci jsou jen naše rozhodnutí a podobně tak je zavádějící, že uzdravení je jen naše rozhodnutí. Je sice pravda, že placebo efekt a souvislá psychosomatika má nenulový podstatný vliv a že víra v naše uzdravení má vliv na naše rozhodování, které má vliv na další vývoj zdravotního stavu, ale to zdaleka samo o sobě v některých (obzvláště těch závažných) případech nestačí, pokud ani aktuální úroveň našich přirozených regeneračních schopností nestačí. Z něčeho se můžeme uzdravit sami, ale zdaleka ne ze všeho a za všech okolností. I proto považuji za neetické tvrdit třeba lidem s rakovinou, že si tu nemoc sami zvolili a že si ji mohou sami vyléčit. Pár výjimek, které mohou souviset i s nepřesnou diagnostikou, není důvodem riskovat lidské životy, pokud existují spolehlivější cesty k uzdravení. Je také vhodné říct, že lidé, kteří se pokusili léčit si rakovinu sami a nepovedlo se jim to, už se nemohou účastnit diskuse, protože jsou mrtví. To však neznamená, že bychom je měli přehlížet, jakoby nikdy neexistovali.
Někteří lidé to pochopí, uvědomí si svou chybu a změní přístup, ale dogmatici nehledí na argumenty a bezohledně si razí svou víru, před jejímiž výjimky občas bývají izolování prostřednictvím lidí, kterými se obklopují.
Někdy tito nějak věřící dokonce tvrdí, že i náš příchod na tento svět je naše rozhodnutí, přestože se světsky uvažujícím lidem zdá zřejmé, že to byli naši rodiče, kteří (ať už záměrně nebo nezáměrně) zapříčinili náš vznik v době, kdy jsme logicky ještě neexistovali, aby se nás mohli zeptat, zda chceme vzniknout, existovat v tomto světě. Proto, pokud nechceme vycházet z vratké, nejisté a mnohoznačné varianty rádoby metafyziky, náš vznik není naše rozhodnutí.
Před naším vznikáním jsme ve světě přítomni jen velmi latentním roztroušeným nevědomým způsobem neschopným inteligentního rozhodování, pokud není zrovna řeč o atomech v organismu, který je zabit, aby naše matka mohla sníst maso, jehož části se dočasně stanou naší součástí při našem vznikání. A toto není jen materialistické pojetí stavu před naším vznikáním, protože to, z čeho se skládáme, dosud není plně pochopeno, přestože někteří fyzici a fyzikalisté se občas navenek snaží tvrdit, že ano, protože povrchní pochopení pro vznik technologií stačí, když je dostatečně hluboké. Tomuto tématu se chci hlouběji věnovat v jedné z víceméně připravených částí článku Teorie mnohého.
Je sice pravda, že existují třeba rodiče, kteří přišli o své dítě, a když znova počali, tak uvěřili, že je to reinkarnace jejich ztraceného dítěte a já jim takovou idealistickou představu nechci úplně brát, ale spíše chci tvrdit, že to oni jsou vždy spoluautoři těla i osobnosti svých potomků.
Skutečnost, že náš vznik není naše rozhodnutí, je však jen východisko a to, co následuje pak, když už existujeme, začíná být ovlivňováno i námi a v průběhu dospívání se stáváme zodpovědní za svůj vlastní život, pokud jsme na to mentálně připraveni. Vznikáme jako výtvor společnosti, ale pak se začínáme stávat svým spoluautorem. Náš život se stává i naším rozhodováním.
„Dělej optimum pro splnění snů a smiřuj se s jakýmkoliv výsledkem.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Při psaní citátu jsem preferoval slovo "snů" před slovem "cílů", jelikož cíle nám mohou být i zadány, zatímco bdělé sny jsou spíše výhradně to, co si svobodněji volíme, takže tu není řeč o nočních snech, ale ponechávám volnost, aby si každý zvolil, které z těch dvou slov je tam pro něj přesnější (cíle nebo denní sny).
A teď už k tomu hlavnímu. Můžeme si představit dva extrémní druhy lidí (z nichž každý ukrývá další druhy) (nebo jejich momentálních stavů podléhajícím změnám): nadměrní snaživci a nadměrní nesnaživci.
1) Lidé, kteří se snaží až moc.
Někteří se snaží o dosažení svých snů/ cílů/ tužeb až zničujícím tempem nebo intenzitou, která může ohrozit jejich zdraví a je známo mnoho příkladů, kdy to skončilo i smrti (to se týká zejména těch, kteří usilovali překonat nějaký rekord). Někteří lidé jsou ochotní, kvůli vidině dosažení cíle, obětovat téměř vše ostatní. Ohroženy tak mohou být i jejich vzájemné vztahy, jiní lidé, organismy, majetek, okolní prostředí a jeho části. A nejde jen o zničující tempo nebo intenzitu, ale i zničující způsoby, prostředky.
Někteří lidé se velice snaží a věří, že to povede k úspěšnému dosažení snu, ale sebelepší člověk může selhat třeba i vlivem nepříznivých okolností. Někteří lidé se pak vztekají nebo dokonce tvrdí, že jejich neúspěch je důsledek nějakého podvodného spiknutí. Čím více člověk přehání svou snahu, tím snáze se může překlopit do velmi negativního psychického stavu.
2) Lidé, kteří se snaží málo, resp. se flákají.
Příliš nízká snaha je přístup, který třeba minimalizuje pravděpodobnost dosahování těch cílů, které k uskutečnění vyžadují určitou výši snahy.
Někdo si myslí třeba, že když se o nic nebude snažit, tak nebude zklamán tím, že toho nedosáhne. Ale život je trochu jako běžecký pás, a kdo se neumí motivovat k potřebnému konání skrze své sny, ten z tohoto metaforického pásu snáze může spadnout předčasně dolů (pokud mu někdo svou aktivitou nepomůže k udržení se). Člověk si tak až moc pozdě může uvědomit, nakolik je součástí jeho cíle jeho přežití nebo určitá část jeho životní úrovně, která pro svou udržitelnost vyžaduje určitější z množiny relativně vhodných konání. Sen a cíl není jen to, co nemáme a čeho chceme dosáhnout, ale i to, co si chceme udržet, zachovat do naší budoucnosti.
Nadměrné nesnaživce si můžeme rozdělit podle toho, jaký mají vztah k tomu, o co se nedostatečně snaží, pokud vůbec. Jedni z nich jsou smíření se svým neúspěchem, s nedosahováním nějakých cílů, zatímco druzí z nich jsou naštvaní z neúspěchu.
Celkově tedy vidíme, že nadměrná i nedostatečná snaha má své nevýhody jak na straně úsilí, tak na straně možnosti dosahování štěstí, radosti nebo alespoň smířeného klidu ve vztahu k následkům té míry (ne)snahy.
Jak tedy najít obecnější radu, která by mohla být jedním z klíčových vodítek pro nacházení rovnováhy mezi snahou dostatečnou k dosažení snu a prevencí prudkého zhoršování psychického stavu v případě, že nebudeme mít dostatek štěstěny? Odpověď spatřuji právě v tvrzení, že bychom měli dělat optimum pro splnění svých snů a smiřovat se s jakýmkoliv průběžným výsledkem tohoto snažení.
Optimum zde znamená na jedné straně i to, že naše snaha by alespoň obvykle měla být limitována naším přežitím (jako výjimky mohou být chápány příležitosti související s některými zlomovými historickými událostmi jako např. sebeupálení Jana Palacha, tedy protest vůči pasivnímu přijímání okupace). Svou snahu však můžeme limitovat i potřebou udržet jiné části našeho nebo okolního stavu. Třeba abychom se nehádali s rodinou, abychom si zachovali oblíbenou výdělečnou práci, abychom nepřišli o dům, abychom nerozbili naší elektrotechniku - pro každého člověka jinak.
Tato omezení však nemusí být nutně tak velká, abychom se stali zcela pasivními v celém svém životě. Abychom nebyli jen loutkou, je potřeba organizovat si život tak, abychom si zachovali svobodu vykonávat snahu směřující k našim snům. Ale zase bychom to neměli přehánět do opačného extrému ničivé snahy.
Optimum zde tedy znamená zhruba, že bychom měli hledat zdravý mezistav mezi neaktivitou a přílišnou snahou zničujícího tempa/ intenzity/ prostředků.
Co se týče slova "smiřuj", tak je potřeba uvědomit si, že smiřování se s aktuálním stavem vývoje, ať už je pro nás dobrý, nebo špatný, může být v komplementaritě se zachováním naší snahy. Můžeme se smiřovat s dobrými i špatnými průběžnými výsledky, ale pokud nám zbývají naděje, naše snaha může pokračovat.
Tato snaha se tak ocitá na jakémsi pomezí zaměření na cestu a zaměření na cíl, kdy neztrácíme ze zřetele svůj nebo náš cíl, ale zároveň se dokážeme alespoň smiřovat s cestou nebo lépe si ji užívat. Jít radostně nebo smířeně za snem s vědomím, že jeho nedosažení zůstává možné, ale netrápit se tím, jen prostě dělat optimum pro dosažení, pokud ten cíl dál uznáváme jako hodnotný a dosažitelný.
Smiřování zde tedy znamená mj. poodstoupení od ničivé intenzity strachu z neúspěchu tak, abychom nebyli vtahováni do úzkostí, depresí apod., ale zároveň viděli problémy a obavy s dostatečným odstupem na to nebýt jimi požíráni, ale zároveň jim rozumět dostatečně na to, abychom mohli zefektivňovat cestu k cíli. Toto smíření nás chrání a dává nám část naděje pokračovat. Protože, i kdyby se cíl nakonec ukázal nedosažitelný, můžeme si užít cestu a smířit se s nějakým koncem.
Smiřování také může znamenat, že pokud se náš cíl začne ukazovat jako příliš vysoko oproti našim současným možnostem, můžeme se smířit s nedosažitelností této úrovně cíle a místo toho pro změnu usilovat o skromnější variantu téhož cíle. Pokud třeba v něčem nemůžeme už být nejlepší na světě, ve státě, kraji, obci..., tak se prostě můžeme poměřovat s těmi, kteří jsou v tom na podobné úrovni. Nebo svou radost můžeme zaměřit na nějaký dosažitelnější aspekt. Nemusíme být nejlepší běžci vůči komukoliv, abychom si mohli užít samotný vjem běhu po svém. Pokud se však nějaká omezení stáhnou stranou, můžeme znova zvažovat o širším cíli. Třeba pokud si kvůli nemoci úžíváme jen vzpomínky na běh, ale pak se vyléčíme, můžeme znova běhat, dokud to půjde.
Smíření také může znamenat schopnost zahodit nějaký sen, abychom se mohli o to lépe věnovat těm, které si ponecháme. Můžeme si třeba uvědomit, že nějaký sen se nám zdá už příliš dětinský, naivní a už ne tak prioritní, a pokud se o něj přestaneme snažit a není tak důležitý pro kvalitu našeho života, můžeme o to efektivněji dosahovat něčeho jiného.
Pochopení toho citátu o vztahu optima a smíření v otázce snů je tedy stupněm k určité vyzrálosti.
„Komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Tento výrok naráží na několik různých komplikací spojených s falzifikací. Nejprve uvedu několik východisek, která mi umožní vysvětlit zde první z komplikací.
Každý názor je podmíněný platností nějakých předpokladů. Ve vztazích mezi názorem a předpoklady si můžeme představit jakési "opěrné body", které vždy a všechny naráz musí být podepřeny alespoň jedním platným předpokladem, aby i podepíraný názor byl platný.
V ideálním světě, z pohledu epistemologie, by pro každý opěrný bod byl myslitelný pouze jeden předpoklad, což by nám dávalo tu výhodu, že vyvrácení platnosti jednoho předpokladu by (s ohledem na výše uvedené) zákonitě znamenalo vyvrácení celého názoru.
Podle mě však v "reálném světě" nemálo názorů nebo teorií (explicitně nebo implicitně) obsahuje takové opěrné body, pod kterými je víc než jeden předpoklad, což (s ohledem na výše uvedené) znamená, že dokud nejsou vyvráceny všechny předpoklady pod jedním opěrným bodem, tak to ještě nemusí vést k pádu celého názoru nebo teorie (záleží i na dalších vztazích charakteristických pro každý konkrétní případ).
Pokud za těchto okolnostech někdo tvrdí, že vyvrácení jednoho z předpokladů pod jedním opěrným bodem nutně vede k pádu celého názoru nebo teorie, tak to bývá přehnané.
Může však být problém dostatečně široce a dostatečně hluboce zmapovat opěrné body a jejich vztahy k předpokladům. Nepřesnost v tomto zmapování pak může znamenat, že ve skutečnosti přesně nevíme, co vyvrácení jednoho určitého předpokladu znamená pro zbytek názoru nebo teorie.
Druhá komplikace spojená s falzifikací se týká existence zbytků.
Představme si názor nebo teorii tentokrát nehierarchicky jako síť dílčích názorů nebo hypotéz, kde opět figurují výše zmíněné opěrné body. Každý názor nebo teorie v této síti pro své přežití potřebuje, aby všechny opěrné body, se kterými je spojen(a), byly spojeny s alespoň jedním platným předpokladem nebo hypotézou (a sami názory nebo teorie mohou (ale nemusí) pro jiné názory nebo teorie figurovat jako předpoklady).
Pro většinu "reálně existujících" názorů nebo teorií nejspíš neplatí, že by vše souviselo přímo se vším (v našem případě "přímo" znamená prostřednictvím jednoho opěrného bodu). Určitým způsobem je sice pravda, že vše souvisím se vším, ale za předpokladu, že za souvislost zde považujeme i mnohonásobné zprostředkování. Konkrétně a extrémně třeba to, že nám jeden člověk jednou v životě lže o jednom detailu ještě zdaleka nemusí znamenat, že absolutně všechno ve vesmíru nebo multivesmíru je z každého hlediska lež (na základě rozumné interpretace výroku "vše souvisí se vším"). A co se k nám nevztahuje ani sebevětší zprostředkovaností, to vůči nám neexistuje, je to pro nás prakticky irelevantní, je to jen samo pro sebe bez relace k nám.
Jestliže tedy ne vše je v případě naší sítě přímo propojeno, tak odebrání jednoho opěrného bodu (odhaleného jako chybného na základě neplatnosti všech jeho předpokladů) může vést k tomu, že část sítě se řetězově zhroutí a část zůstane netknutá. Takže i když se něco zhroutí, tak se nemusí zhroutit vše, metaforicky může zůstat cosi jako zřícenina hradu, která rozhodně není absolutní plochou sutin, natož prachem nespojených částic. Znamená to, že i po objevení neplatného předpokladu může z názoru nebo teorie zbýt nějaké nenulové torzo, na kterém je dál možné stavět.
„Vylučovací metoda má spolupracovat s opravou vyloučených možností.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Komentářem tohoto citátu volně navazuji na předchozí citát o problematice zavrhování komplexních názorů, protože např. to, co zde bude pojmenováno jako "možnost" můžeme nějak spojit s tím, co v komentáři minulého citátu bylo pojmenováno jako "předpoklad".
Vylučovací metoda spočívá zhruba v tom, že shromáždíme to, co považujeme za všechny známé možnosti a ty postupně vylučujeme na základě různých kritérií nebo experimentů, až nám v ideálním případě zbude jedna nejlepší možnost.
V reálu problémem může být nejen to, že nám zbude víc než jedna možnost a k dalšímu vylučování v současnosti dosud nemáme prostředky, informace apod., ale mohou nastat i situace, kdy nakonec vyloučíme všechny možnosti a nové nás nenapadají, přestože se nám zdá logické, že by něco dostatečného mělo být možné vymyslet.
To nám pak odhaluje, že něco mohlo být špatně třeba na samotném počátku, kdy jsme hromadili možnosti a něco jsme prostě nezahrnuli.
Může to znamenat třeba, že jsme nějakou možnost uchopili nedostatečným způsobem, který její reprezentaci třeba nějak roztáhl nebo zúžil oproti tomu, co je skutečně možné (přičemž chybné uchopení možnosti může být způsobené i chybou ukrytou třeba ve výchozí otázce). Takže něco může být vyvráceno i proto, že to bylo nedostatečně přesně formulováno a ne proto, že by to, k čemu se to mělo vztahovat, bylo v rozporu se skutečností.
Problémem může být i nedostatečná imaginace, kdy zvažujeme méně možností jen proto, že si nedokážeme představit jiné vhodné, které by třeba někdo jiný (v daném směru momentálně inteligentnější) mohl vymyslet.
A vzhledem k těmto omezením může být potřeba snažit se opravit nějaké vyloučené možnosti, abychom vytvořili poměrně nové možnosti, které jsme v takovéto konfiguraci ještě nezvažovali. V rámci toho nám odborná intuice pěstovaná odbornou zkušeností a vzděláním může pomáhat snáze odhadnout, které vyloučené možnosti mohu být opravitelné a s větší šanci na úspěch než jiné.
Oba citáty (o komplexních názorech a vylučovací metodě) tedy poukazují na problémy spojené s redukcí v rámci epistemologie. Sice není pochyb o tom, že jakožto omezené bytosti nějak redukovat musíme, pokud chceme přemýšlet, ale nikdy nesmíme zapomínat, že to někdy může znamenat i "vylít s vaničkou i dítě", tedy spolu s chybami a neplatnostmi omylem vyřadit i to "poznání", které jsme ve skutečnosti hledali.
„Nechápu, proč by dopis na rozloučenou měli psát jen sebevrazi, když všichni jednou zemřeme.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Jakožto spisovatel, který si píše deníky a všímá si na lidech jejich zvláštností, jsem občas požádán, abych napsal něčí nekrolog. To je zvláštní ambivalentní výzva, protože snad vždy koexistuje smutek nad ztrátou člověka a na druhé straně jakési podivné nadšení z příležitosti znovuobjevovat jeho život prostřednictvím deníku a pozůstalých. A čím více jsem někoho znal z toho, jak se mi v životě projevoval, tím obtížnější to bývá výzva z pohledu zármutku a mnohosti textů.
Pokouším se ucelit střípky vybraných vzpomínek do nezaměnitelného obrazu, který by vystihoval jedinečnost zesnulé osobnosti a který by mohl zpětně vyjasnit, nebo alespoň upřesnit, něco dříve nedostatečně zřetelného. Také se pokouším zviditelnit klíčové vzpomínky, které zůstaly jen v paměti několika zasvěcených, ale jejich hloubku nebo emotivitu by mohli ocenit i další pozůstalí. Nebo se snažím alespoň oživit to zajímavé, na co by někteří ostatní možná už zapomněli.
Na druhou stranu vím, že při sebelepší snaze jen imituji hlas, který už nemůže promluvit. Pokouším se namísto zaniklého člověka vytvořit zdroj slov pro ty, kteří ho postrádají. Pokouším se alespoň částečně zaplnit prázdné místo, které zbylo po zaniklé osobnosti.
A nejvíc si určitý druh té nenahraditelnosti uvědomuji možná u lidí, které jsem znal nejméně, protože třeba prostě jen bývali poněkud uzavřenější (například v důsledku dlouze pěstovaného strachu z udavačů v době normalizace) a jejich bohatý vnitřní svět nám z části zůstal navždy skryt. Prostě nemohu nahradit to, co nikdy nebylo vyjádřeno, ale už je ztraceno.
Oproti tomu existuje i nenahraditelnost, která se týká toho, co bylo charakteristicky projevováno, ale už nikdy nemůže být plně napodobeno, protože potřebná část informace se ztratila. A této nenahraditelnosti si naopak nejvíce všímám u blízkých zesnulých osob.
Ale i když máme pocit, že člověk se za života projevil dostatečně, jak si můžeme být jistí, co pro druhého, v jeho životě, bylo skutečně důležité? Pro nemálo lidí přeci může být těžké dosahovat plné možné autenticity v přítomnosti jiných lidí, kteří je pozorují. Každý tedy může mít i něco, co za života obvykle neřekne, neudělá, ale do hrobu by si to nakonec nechtěl vzít, tedy může chtít, aby to, co nebylo dostatečně řečeno nebo jinak vyjádřeno za života, bylo zjevněji řečeno po jeho smrti.
Mnoho lidí se však v průběhu života nepřipravuje na svou neodvratnou smrt. Je to trochu jako stát zády k vlaku, který jede proti nám, když nemůžeme úplně uhnout. Tímto nevnímáním se pokoušíme chránit svou psychiku, svou radost, ale zároveň pak můžeme zbytečně podléhat iluzi, že na vše je dost času a právě kvůli tomu propásnou své nejlepší příležitosti být šťastný a smysluplný.
V rámci nesnahy konat s vědomím své smrtelnosti se však nachází i jiné aspekty. Můžeme mít třeba zbytečný odpor k eutanazii a kvůli tomu pak strávit několik let upoutaní v mukách na lůžku, protože jsme si v našem státě dosud nedovolili ušlechtilou formu dobrovolného odchodu. Někdo může oponovat, že to po doktorech nemůžeme chtít, ale už existují i stroje, kde poslední krok může udělat samotný nevyléčitelně nemocný pouhým stisknutím tlačítka poté, co byli splněny všechny právní náležitosti. Někdo může namítat, že zavedením eutanázie by mohla klesnout kvalita zdravotnictví, ale to je jako tvrdit, že je dobré udržovat lidi v utrpení, abychom na nich mohli trénovat zdravotníky a testovat léky za účelem zvyšovaní kvality zdravotnictví. Tento druh "účel světí prostředky" nepovažuji za dostatečně etický. Navíc představy o poklesu úrovně zdravotnictví zde pramení z přílišného zaměřování na lidský faktor v době, kdy i zdravotnictví začíná být stále více prací umělé inteligence. Dovolme si prosím v našem státě důstojnou eutanazii pro ty, kteří to potřebují.
Nepříprava na smrtelnost se může projevovat i v tom, že lidé si nevybírají dům s ohledem na to, že by tam jednou mohli zestárnout a mít odlišné potřeby atd.
Vraťme se však k psaní nekrologů. V rámci nesnahy reflektovat svou smrtelnost a adekvátně reagovat na výsledky se mnoho lidí ani nepokouší abstrahovat svůj život. Sám si vybrat, co bylo v našem životě nejdůležitější, nejzajímavější, nejhodnotnější... Nebo co bychom chtěli říct svým blízkým v době, kdy už tu nebudeme. Nějak je povzbudit a naznačit jim možný další směr. Manželé si třeba mohou dovolit, že po smrti jednoho z nich si ten druhý může zkusit najít někoho jiného.
Když svá poslední slova nenecháme jen na ostatních, o to autentičtější to může být a také nám to nastaví jakési zrcadlo, které nám může doporučit, co bychom se ještě mohli pokusit stihnout, dokud nám zbývá čas. A námi o našem životě napsaný text může být doplněný vzpomínkami jiných lidí, tedy obě verze mohou být řečeny.
Nemyšlení na smrt je jednou z příčin nepsaní svých nekrologů za života nebo nevzniku preventivních dopisů na rozloučenou. Další z možných příčin je nevyjádřená pověrčivost: část lidí má strach, že kdyby napsali text, který má být přečten po jejich smrti, tak to způsobí jejich smrt, což je absurdní nekauzální představa, která jen omezuje ty, kteří se alespoň domnívají, že by na tom něco mohlo být a raději se tomu vyhnou. Přitom je to příležitost, jak svým vlastním životem obohatit životy ostatních. A ani nemusí být nutné používat nějakou formu posmrtného narativu a prostě můžeme shrnout svůj život a napsat nějaké tajné vzkazy pro ostatní.
Dalším aspektem je nahromadění úkonů spojených se svou smrtí. Když všichni víme, že jednou zemřeme, tak proč jsme zvyklí řešit nekrology apod. až pak, když víme, že můžeme být paralyzováni zármutkem? Když si text o sobě předpřipravíme, ušetříme tím ostatním část stresu spojenou se zařizováním okolností svého pohřbu. A kdo opravdu chce, ten si stejně může doplnit svůj text, své vzpomínky na nás, ale už ne pod tlakem nutnosti udělat nějaký brainstorming o nás a ucelit ho do poutavé podoby, než bude funus.
Ale teď zpátky do života!
Žádné komentáře:
Okomentovat