Videa nepravidelná pravidelnost, logická hra, Wittgenstein a totalita v Číně - 2. část

Toto je druhá část článku u nových rychlovideích, ale lze ji číst i samostatně.

4) Totalita v Číně: 

Na úvod tohoto videa bych rád upozornil, že nejsem sinolog, takže zde uvedené informace a spekulace doporučuji brát s rezervou, případně prokonzultovat s několika různými sinology. 

Je běžnou Západní představou, že Komunistická strana Číny má v Čínské lidové republice zcela absolutní moc a neexistují tam žádné demokratické prvky. To je sice z velké části nejspíš pravda, ale kdo získal o něco hlubší, ale stále velmi základní, ponětí o politickém systému v Číně, tak by měl vědět, že je to minimálně trošku zavádějící, jelikož v Číně krom totalitní masy existují i jakési prvky demokracie či demokratury. 

Přesněji tam je hierarchicky mnohovrstevný politický systém, přičemž občané volí do spodní lokální vrstvy a mohou volit i jinou než komunistickou stranu, která Číně vládne už od roku 1949. Údajně mohou volit i nestraníky, ale má to pochopitelně různá omezení. Čistě hypoteticky je možné, že kdyby Číňané do spodní vrstvy většinově zvolili nějakou jinou stranu, tak by mohla ovládnout i vyšší vrstvy. V praxi to však pravděpodobně možné není a předpokládá se, že je to způsobené různými záměrnými machinacemi komunistickou stranou.

 Ale mě napadá ještě alternativní spoluvysvětlení. Jelikož politický systém Číny funguje zhruba tak, že vyšší vrstvy jsou voleny těmi spodnějšími, tak dochází k mnohonásobné selekci zastupitelů. Každou vyšší vrstvou narůstá odtržení od reality běžných Číňanů, a když si uvědomíme, že zastupitelé v každé vrstvě hledají někoho, kdo by uměl vládnout, tak samotné nastavení systému v podstatě zesiluje důraz na vládnutí až do extrému totalitní moci. Nebo-li když vládcové volí vládce, kteří volí vládce a tak dál, tak výsledkem bude pravděpodobně něco jako diktátor, i kdyby čínští občané na spodním vstupu chtěli demokraticky občanskoprávní vládu. A ještě se to dá parafrázovat tak, že zastupitelská mnohovrstevnost politického systému v kombinaci s přímou volbou pouze do spodní vrstvy má sebetotalizující tendenci. 

Nemusíme tedy mluvit jen o Číně, stačí se podívat na nejkritizovanější orgán Evropské unie, kterým je Evropská komise. Pokud to správně chápu, tak aby se člověk stal předsedou Evropské komise, tak nejprve musí být vybrán národní vládou, pak ho navrhne Rada Evropské unie, pak ho musí schválit Evropský parlament, pak jmenovat Evropská rada, čímž se stane eurokomisařem a ti si volí svého předsedu. Jak je však vidět nejlépe asi na roli evropského parlamentu v tomto procesu, tak oproti Číně v Evropské unii máme mnoho pojistek, aby se expertokratický orgán nevymykal kontrole a zůstával v komplementaritě se zastupitelskou demokracií. Ale o té možná zase někdy jindy. 

Dodatek mimo video: 

Diskuse k tomuto videu na psanci.cz viz. ZDE. 

V diskusní facebookové skupině Filosofický kroužek k tomuto rychlovideu padla mj. zmínka, že „Číně její systém perfektně svědčí“. V reakci na to uvádím, že platnost takového výroku je silně podmíněna mj. ekonomickým hlediskem, ale nelze tak mluvit za všechny jednotlivé Číňany. A ne jen proto, že tam mají silný princip dvojí tváře a guanxi, což je v podstatě tradiční čínská korupce a protekcionismus schovaný za rádoby ekonomiku daru a je to stále více v rozporu s oficiální politikou v Číně. S tím vším souvisí i jev, kdy vláda tvrdí komunismus, ale aplikuje na většinu svých obyvatel i mnoho praktik obdobných kapitalistickým za první průmyslové revoluce na Západě (tzn. opak komunismu). Mj. práce dětí, proti které komunisté bojovali. 

Abychom pochopili, proč prosperita Číny není tak jednoznačná, tak bychom se měli navzdory různým omezením snažit představit si, jaké to je být řadovým Číňanem. To nejspíš mj. znamená víceméně neovlivňovat svět podle svých představ a naopak zamlčovat a potlačovat své přirozené pocity podle okolní situace. Když ti například zatknou člena rodiny za nějaké údajné „podvracení“, tak v Číně je pro tebe mnohem lepší se od něj veřejně distancovat, i když jsi ho měl rád. A když člověk není pánem svého osudu, tak potřebuje něco jiného, co by mu v životě dodávalo smysl, aby důvody proč nežít nepřevažovaly nad důvody proč žít, jinak by totiž člověk mohl mít třeba až sebevražedné sklony. Takže řadový Číňan se snaží věřit, že by měl žít pro národ a tím opodstatňuje potlačování svých protichůdných přirozených pocitů. Má pocit, že život je velmi těžký, ale nedá se to změnit a dál musí dělat to, co se po něm chce, protože je pro něj mnohem těžší představit si, že by něco mohlo být jinak, když ve svém okolí o jiných variantách téměř nic neslyší a nevypadá to, že by ostatní mohli být naklonění i něčemu jinému. 

Je však nejspíš pravda, že dnes už nemálo Číňanů (obzvláště ve městech) má mnohem víc volnočasových aktivit než dříve, takže tam mají v podstatě jinou a nejspíš mnohem silnější variaci spektáklu, která jim také dodává určitý smysl života. Ale čím dokonalejší a rozšířenější budou technologie masové kontroly, tak tím okrájenější bude i význam „her pro lid“, takže pokud by to Čína s dohledem časem přehnala (třeba právě vlivem těch sebetotalizujících tendencí systému) a pokud by to Číňané přes veškerou snahu už nebyli schopni psychicky unést, tak podle mě může hrozit až řetězová reakce sebevražd. 

A to i z důvodu precedentu, resp. by šlo o Werther efekt, tedy o nákazu sebevraždou. Když bude Číňan psychicky na dně z mnoha nezastavitelných silných tlaků ve svém okolí a všimne si, že někteří lidé v jeho sociálním okolí spáchali sebevraždu, tak ji pravděpodobně spáchá také. Pak by to mohla být větší obdoba Jonestownského masakru, která by mohla způsobit až kolaps politického systému v Číně. Resp. sebevražda jako krajní forma tzv. občanské neposlušnosti, která obecně bývá zodpovědná za velké sociální změny. 

Už dnes je míra sebevražd v Číně jednou z největších na světě a třeba v Hongkongu po neúspěšných protestech v roce 2019 se určitá řetězová reakce sebevražd nejspíš už odehrála. Jinak údajně nejčastějším způsobem sebevraždy v Číně je pozření pesticidů, což může vyplývat z toho, že mnoho Číňanů dosud dře na polích do vyčerpání svých sil. 

Možnost vzniku velké řetězové reakce sebevražd v pevninské Číně je však pochopitelně spekulace závislá na mnoha faktorech. Pokud si vedení Číny takovou možnost uvědomuje, tak se jí může snažit předcházet tím, že bude potlačovat vlastní vůli k absolutní moci, aby nedohnala Velkého bratra do sebezničujícího extrému. 

Pokud společenský systém v Číně bude dál udržitelný, tak lze předpokládat, že žití pro národ bude dál zesilovat nacionalistické tendence v Číně. A pokud to (obdobně jako v nacistickém Německu) přeroste dosavadní meze až do bodu obratu, a pokud Čína bude dál masivně investovat do zbrojení, a pokud bude mít plán na zacyklení ekonomiky na národní úrovni, tak si může troufnout porušit dlouholetou mezinárodní (víceméně) Nashovu rovnováhu a pokusit se expandovat na globální nadvládu, čemuž by možná předcházela třetí světová válka (více či méně hybridní). 

Takže výrok, že „bude ohromně zajímavé, jak bude totalita fungovat v rámci vyspělé země“ sice lze ocenit za určitý nadhled (nad svou sebezáchovou), ale na druhou stranu ho lze přirovnávat k nadšení fyziků, kteří vymýšleli atomovou bombu. A pokud si nechceme zopakovat Benešovo dilematické odevzdání bez boje, tak bychom v Evropě asi opravdu měli dávat víc peněz na zbrojení a podobně, i když se nám to nelíbí. 

Jinak mám také pocit, že poslední dobou nejen v Česku nebezpečně narůstá antihumanistická bezcitnost vůči utrpení ostatních, čímž se blížíme určitému aspektu stavu v Číně. Lze sice napsat, že totalitní Čína je pro západ zajímavý experiment, ale v takovém případě se podle mě hodí komplementárně dodat nějaké soucítění s těmi lidmi, kteří si v rámci toho experimentu musí volit mezi otročením a sebevraždou. 

A abychom mohli skončit o něco pozitivněji, tak si lze představit i více či méně utopickou možnost, že Čína se nakonec vrátí k východiskům komunismu, nechá stroje osvobodit lidi od práce a rozšíří tento koncept do světa. Ale kdo ví, co se nakonec stane.