Tímto bych rád upřesnil můj koncept myšlenkopocitů a navázal na druhý výstřižek v článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce". Abych nemusel v zájmu formy překopávat celý text, ponechám ho ve tvaru výstřižku mé odpovědi ze soukromé korespondence.
Vjem je vznikající vzpomínka (otisk vjemu v mozku) a i vzpomínka na něco konkrétního je podle mě druh myšlenkopocitu, přičemž myšlenková stránka vzpomínky může zachycovat např. subjektivní jevení proměny situace, nebo třeba jen vykreslovat strukturu okamžiku z materiální stránky a třeba i jeho význam vzhledem k něčemu (který může a nemusí být vnímán jako součást dané vzpomínky) (už tady se projevuje pomyslné krájení Celku). Vzpomínky se v mozku vzájemně uspořádávají na vzájemně prolnuté organizační úrovně myšlenkopocitů, které mohou být mj. zhruba následující (ale každý člověk si to asi může krájet trochu jinak): vzpomínka na konkrétní událost (vzpomínka v obecném smyslu by mohla označovat i vše další), názory/ aspekty věcí, modely lidí/ věcí, ideologie (modely společností), model všeho (a z něj vycházející paradigma) (a v další větvi pod názory to může směřovat až třeba k elementárním částicím, ale tím to teď nechci komplikovat). Na této škále podle mě platí, že čím dál od vzpomínky na konkrétnost k modelu všeho, tím decentralizovanější myšlenkopocit. Jeden myšlenkopocit může být uložen na více místech tím, jak si ho opakujeme v různých kontextech a čím analogičtěji přemýšlíme, tím víc jsou tato místa provázána v jedno decentralizované. Při vybavování může docházet k redistribuci z více míst a tím zase vznikat nový způsob uložení.
Je možné, že myšlenkopocit může být uložen v oblasti A (vzpomínková forma myšlenkopocitu), jeho myšlenková stránka při uvědomění vnímána v oblasti B, emoční stránka vnímána v oblasti C a v oblasti D (vědomí) by se to zpětně spojovalo do myšlenkopocitu ve vědomé formě, popř. oblast B a C mohou být víceméně totožné, možná i s D (a šlo by asi o podmnožinu množiny A). Ale v tom zatím nemám moc jasno.
Má reakce na výrok "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci.": Nechci ti brát "analytický" názor (/ hledisko), ale dál považuji za přínosnější spíše ten svůj netradiční komplementární (i když vím, že si tím ani oním nemohu být jistý). Analýza je užitečná, ale podle mě by měla spolupracovat s holističtějším přístupem. Nemyslím, že by šlo o tři různé věci, které spolu jen souvisí, ale jedna komplexnější věc (myšlenkopocit), která se z různých hledisek jeví různě. Podobně jako nelze současně vnímat hmatovou a vizuální rovinu např. hmotného předmětu (viz. Aldo Novák), tak podle mě nelze současně si uvědomovat myšlenkovou i pocitovou (emocionální) stránku myšlenkopocitů. Lze mezi nimi pouze přeskakovat a tím si lze uvědomovat, že nepozorujeme víc jevů, ale jeden komplexnější více způsoby. A čím víc si uvědomujeme jednu ze stránek myšlenkopocitů, tím méně si uvědomujeme tu opačnou odvrácenou "směrem" do podvědomí a máme pak tendenci rozdělovat myšlenkopocity na myšlenky a pocity podle toho, z kterého pohledu jsme zvyklí konkrétní myšlenkopocit vnímat, nebo jak ho začneme vnímat při jeho vznikání. A připouštím i možnost, že tvůj a můj názor na myšlenkopocity nemusí být neslučitelné, ale opět jen dvě různá hlediska na téže holon, přičemž každé může mít svůj smysl podle aktuálních potřeb. Objektivní způsob krájení Celku pravděpodobně neexistuje a každý způsob krájení se někdy může nějak hodit. Třeba život (tvor-y/a) lze vnímat např. jako kooperující organely v buňce nebo jako biochemické reakce a vyspělejší organismy lze vnímat mj. i hlediskem psychologie, přičemž každé z těchto hledisek je použitelné pro jiné účely...
Mimochodem mě napadlo zajímavé "odbočení": Podobně nejspíš každá situace v našem světě je "dobrošpatná", resp. má dobré i špatné stránky (vzhledem k různým aktérům), což umožňuje z kterékoliv situace těžit nebo strádat v závislosti na zvoleném přístupu chování (přičemž "vždy těžit" se s "vždy morální" překrývá jen někdy). Přístup je tedy analogií/ metaforou hlediska při poz-oro/ná-vání a jde o součást mého názoru, že konání života je přemýšlením wesmíru. Z tohoto hlediska jsme mj. my lidé "myšlenkopocitami" v "neuronové síti" zvané wesmír. Částice (vč. těch tzv. virtuálních) mohou být "nervové vzruchy" (nevědomí může být podvědomí wesmíru) a mohlo by to tedy znamenat mj., že vnímáme ještě menší zlomek wesmíru, než jsme si dosud mysleli, protože "mozek" je víc než jen vzruchy v něm. Nemluvě o tom, že může mít i další orgány a tedy i tělo... a nakonec lze přemýšlet třeba až i o tom, že Celek může být "fraktál" s možností nekonečného přibližování i oddalování, přičemž předmět konkretizace ideálu těla je závislý na přiblížení a může jím být ledasco: atom, člověk, Země, wesmír... Vím, že to vše jsou velké spekulace (obzvláště "možnost nekonečného přibližování i oddalování" které nevěřím), ale dle mého moc zajímavé na to, aby byli v koši, protože věřím, že to má potenciál hrát významnou roli v epistemologickém anarchismu, i kdyby to nebyla pravda. Jinak kdyby náš wesmír byl "mozkem", tak by měl smysl/ cíl/ vizi, např. stvořit nový lepší wesmír…
Má reakce na výrok "pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka": To podle mě platí i pro myšlenkovou rovinu myšlenkopocitů, protože myšlenky si můžeme uvědomovat (i když to obvykle znamená neuvědomovat si zrovna tolik okolí).
Má reakce na výrok "myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace": To podle mě platí i pro pocitovou (emocionální) rovinu myšlenkopocitů, protože i emoce jsou významy myšlenkopocitů (zaměřit se na myšlenkopocit A znamená prožívat pocit(y) B) a i emoce lze abstrahovat, protože obvykle zažíváme smíšené pocity (jen ve vyhrocených situacích převáží jeden tak, že zastíní existenci ostatních) a až opakovaným zažíváním sobě podobných konkrétních emočních rovin stavů jsme podle mě schopni abstrahovat např. naší obecnou představu pocitu štěstí (nebo jiný z několika stovek již popsaných pocitů) a navzdory její obecnosti si představovat její prožívání, takže si nemyslím, že by strach obecně byl myšlenka, jak také píšeš. Abstrahování emoční stránky myšlenkopocitů je také to, co nám umožňuje vytvářet obecniny emočních aspektů, prostřednictvím kterých jsme pak schopni kategorizovat/ rozpoznávat druhy konkrétních prožitků a následně je (mj. skrze myšlenkovou stránku myšlenkopocitů) popisovat okolí. A ještě mě napadá, že třeba weltschmerz je celkem jasně myšlenkopocit, protože myšlenková stránka je podle mě předpoklad jeho existence a není snadné v tomto případě oddělit emoce od myšlenky.
Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka, podle mě může být způsoben tím, že tvá představa o abstrahování možná vychází především z vědeckého pojetí abstrahování (které nemusí být totožné s tím v lidské hlavě), do kterého věda odráží svou snahu být neemocionální navzdory tomu, že je dosud provozována lidmi (a že v případě umělé superinteligence schopné provozovat vědu bychom pravděpodobně nebyli schopní vyvrátit, že v ní nevznikli analogie emocí).
Nemyslím, že by abstrahování myšlenkové složky myšlenkopocitu A probíhalo odděleně od abstrahování pocitové složky myšlenkopocitu A, resp. si myslím že myšlenkopocit je abstrahován jako celek a ne jako části, i když to může znamenat, že část procesu probíhá ve vědomí a část v podvědomí. A i kdyby probíhala zvlášť myšlenková a zvlášť emoční abstrakce myšlenkopocitů (tzn. abstrahováním by docházelo i k rozdělování), tak stejnak by třeba k abstrahovaným myšlenkám souběžně vznikaly (ať už ve vědomí či podvědomí) pocity mj. z palety: (ne)jsem rád, že to "vím/ "tak je". To je rovněž protiargument k prohlášení: "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat [...] myšlenky bez pocitů (jako abstrakce)" I uvědomování si myšlenkové stránky myšlenkopocitu tedy podle mě vyvolává (někdy možná v podvědomí) mj. různé pocity-emoce a čím jsou vzájemněji vyvážené (zdánlivě se vzájemně vyrušují), tím spíše se zdají být bezpocitové.
Vzpomínky podle mě mají myšlenkovou i emocionální rovinu a je sice pravda, že se časem redukují, ale nemyslím, že by byla moc pravděpodobná existence takového uskupení souvislých redukovaných vzpomínek, pro které by nekoexistovala hlediska, z nichž z jednoho by se vyjevila myšlenková stránka a z jiného emocionální. A aby to dávalo smysl, tak je asi potřeba uvědomovat si, že např. věta "Myslím, tedy jsem." není v mozku uložena stejně "jednoduchým" způsobem jako na papíru, resp. v mozku je nejspíš uložena pomocí všech potencionálních významů, které pro nás může mít, což nám umožňuje používat různé myšlenky podle aktuálních kontextů, resp. mluvit/ psát/ konat. Součástí takových významů může být i např. vzpomínka na to, jak tu myšlenku někdo militantním způsobem bránil či kritizoval, což se podepisuje na její emocionální rovině i v naší hlavě, protože interagováním s ostatními se naše jevení jejich osobnosti stává součástí naší paměti a má různý potenciál projevit se a stát se i součástí fungování té naší osobnosti (jsme mj. médium pro tok střípků osobností).
Má reakce na výrok "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat pocity bez myšlenek (jako v počítači mohou existovat data bez významu)": Pokud "data bez významu" označují data, ke kterým byl ztracen způsob jejich interpretace, a pokud správně chápu, čemu by to mělo odpovídat v mozku na molekulární úrovni, tak mám pocit, že z tohoto hlediska je to spíše nepravděpodobné, protože by to asi znamenalo ztrátu schopnosti mozku interpretovat neurotransmitery a neuropeptidy. Pokud se zdá, že nějaký pocit nemá emocionální stránku, tak jako pravděpodobnější vysvětlení se mi zdá např., že myšlenková složka sice existuje, ale není jednoduše převoditelná z podvědomí do vědomí. Nebo pokud "data bez významu" označují věci jako "kjnbgvcxsdfghjhgfd", tak si myslím, že i absurdní myšlenka je schopná projevit se formou pocitů.
Aby vjem mohl vyvolat prožitek emoce, tak podle mě nejspíš musí být interpretován/ rozpoznán (minimálně podvědomě) skrze myšlenkovou (rozumovou) stránku příslušného myšlenkopocitu (i když nemusí být nutně logická z hlediska současné logiky) a čím důkladnější ta interpretace je, tím víc může sahat až do konkrétnějších vzpomínek, ze kterých daný myšlenkopocit vychází. Aby se mohl projevit např. strach z pavouků, tak je podle mě nejprve potřeba schopnost rozpoznat ve vizuálním vjemu podobnost s představou o tvaru pavouka, což považuji za spíše myšlenkový výkon. Strach z pavouků nemůže existovat bez schopnosti rozpoznat pavouka. Jinak to, že o pocitech lze přemýšlet a myšlenky mohou vzbuzovat emoce, je podle mě také možná způsobeno tím, že by ve skutečnosti šlo ne o myšlenky a emoce, ale o myšlenkopocity.
Zapomenutí myšlenkové složky podle mě neznamená zánik myšlenky, ale ztrátu aktuální přístupové cesty vlivem nějaké poruchy na úrovni neuronů (např. zánik synapse či neuronu). Je sice pravda, že když nebude nalezena nová cesta či opravena dosavadní, tak je větší pravděpodobnost úplného vyredukování (zapomenutí) takového myšlenkového aspektu myšlenkopocitu vlivem postupné abstrakce, ale tím by se vyredukovala i emocionální stránka, protože její existence by ztratila smysl, pokud by se k ní nedotvořil jakýsi pokus o rekonstrukci té myšlenky. Podle mě je mozek efektivnější v mazání nesmyslů, než počítač závislý na vůli uživatele.
Zapomene-li člověk zrovna nějakou myšlenku, tak pocit v obecnější podobě podle mě přetrvává jen tehdy, pokud člověk stále tuší tématický okruh myšlenky nebo nějak její souvislosti/ možnost dohledání, ale když zapomene vše myšlenkové, tak spolu s tím se vypaří i pocit, nedojde-li k tomu, že ten pocit je vnímán jako nový vjem hodný uložení s tím, že v takovém případě by se myšlenkovou stránkou stali třeba dosavadní vědomosti o chybění, např. že chybění je okolím ztraceného obsahu + nějaké příklady.
Má reakce na výrok "zdrobňování, které do jazyka vnáší snahu vyjádřit místo myšlenky myšlenkopocit": Jelikož slova jsou reprezentacemi myšlenkopocitů, tak v této své hlubší mnohovýznamovější podstatě (bez alespoň malé mnohovýznamovosti slov by nebylo možné skládat je do mnoha nových kombinací) mají emoční složku i bez zdrobňování. Např. samotné slovo "pes" může ve své mnohovýznamovosti v hlavě zahrnovat i strach ze psů, ne jen třeba schopnost psa rozpoznat a vědomosti o výcviku psů (myšlenkopocity se vzájemně překrývají vlivem všepropojenosti mozku). Některá (obzvláště abstraktní) slova sama o sobě nemusí budit konkrétní emoce jen proto, že se vztahují k široké škále emocí v závislosti na svém aktuálním kontextu, ale to samé platí v různé míře i pro myšlenky a každý to může mít pro každé slovo jinak, protože stejná slova různí lidé chápou různě.
Žádné komentáře:
Okomentovat