YouTuber Lecram Neznámy mi dnes okomentoval video Cesta 3D-Mouchodlaka 2016 slovy: "Mám dotaz. Co tě tak láká na anarchismu?", tak jsem se trochu rozepsal a nakonec to hodil i sem do článku.
Děkuji za komentář, ;).
K epistemologickému anarchismu:
Vzhledem k tomu, že se snažím přemýšlet komplementárně (vzájemně doplňovat protikladná hlediska), tak mě před časem zaujala teorie epistemologického anarchismu (jeho zjednodušená interpretace viz. úvod videa), protože souvisí s mou cca 5 let starou představou o fungování kreativity. Dle mého je kreativita víceméně reagováním rozumu na absurdnosti/ chaos či svobodnou vůli (tyto jevy mohou rozum dočasně vykolejit, čímž může dojít třeba k neobvyklé rekombinaci metod, která se pak může v nějakém případě osvědčit). A kreativita je dle mého také jeden z předpokladů k řešení problémů... Takže pokud chceme úspěšně řešit problémy, tak dle mého krom vybroušeného rozumu potřebujeme i nějaké nezanedbatelné množství (minimálně částečných) absurdností. Proto jsem proti tendenci k bezohledné maximalizaci inteligence. I třeba tzv. genetický algoritmus ke svému fungování potřebuje "náhodu"...
Minimálně pro mě osobně tvorba toho videa byla inspirativní. Třeba jsem si (znovu)uvědomil, že paradoxy/ kontrasty jsou pravděpodobnější (snáze vznikající) než analogie. A snad už o tom videu brzo dopíšu článek.
K anarchistickému zenbuddhismu:
Možná reaguješ i na to, že v mém popisu mám aktuálně uvedeno, že jsem "anarchistický zenbuddhista". Vzhledem k tomu, že samotný zenbuddhismus je příkladem tzv. buddhistického anarchismu, tak "anarchistickým zenbuddhismem" mám na mysli, že si z různých forem buddhismu beru jen to, s čím se aktuálně ztotožňuji (tzn. nepřebírám ani vše co je v zenbuddhismu), což je dle mého i v souladu s údajnými Buddhovými slovy, že bychom neměli věřit všemu, co řekne jen proto, že to řekl právě on (což je v obecnější formě součástí vědecké metody, takže z tohoto hlediska každý pravý vědec je minimálně velmi malou mírou buddhista, :D). Z buddhismu si dál beru i třeba to, že je potřeba snažit se eliminovat utrpení... A neberu si z toho to, co se mi jeví jako podivná tradice/ kulturní balast.
K punku:
A kdybys náhodou třeba přes Bandzone.cz věděl i to, že krom spousty různých žánrů občas poslouchám i punk (který má k anarchismu dost blízko), tak jeho poslech používám k uvolnění/ vyladění občasných pocitů nadměrnosti byrokracie/ omezování ze strany státu (mj. viz. odstavec „SOLIDARITA bez papírování je ILEGÁLNÍ?“ v mém článku: http://swortys.blogspot.cz/2016/11/citaty-z-knihy-vtiposcifilo-zs-ofie-v.html ).
Obecně by se k tomu možná dalo říct, že se snažím být vyvažující protiváhou (kritizuji extrémní řád i extrémní anarchii), ;). Snažím se přispívat k hledání rovnováhy, která je dle mého nejlepší cestou ke štěstí, :o).
Autor článku: Sebastián Wortys
čtvrtek 16. března 2017
pátek 10. března 2017
Ateismus/ věda má i rysy víry?
Do nedávna jsem mé vytříbené komentáře jen tak trousil v diskusích (mj. na mé FB stránce Současní filo-s/z-ofové), kopíroval si je do deníku, vybíral z nich hlavní myšlenky a některé pak zveřejnil v mé knize Vtiposcifilo-z/s-ofie. Ale poslední dobou (po zániku Wo.blgz.cz) mi připadá zajímavé dělat z mých vybraných komentářů i články a toto je další případ.
V úvodu článku Singularita či wesmír jako "Bůh"? jsem zmínil YouTube kanál Lecram Neznámy (objevil jsem ho hledáním kanálu obsahujícího slovo "umělec"), ze kterého jsem se později, přes funkci "Související kanály" (škoda že YouTube dosud neobjevilo kanál který by se vícehlediskově podobal mému – rád bych takový objevil), dostal na kanál Maroš Bály, kde jsem nedávno zhlédnul a okomentoval video (Proti)Argument #6 - Ateizmus je náboženstvo? A teď už ony mé komentáře:
Souhlasím, že ateismus není náboženství, ale jsem názoru, že ateismus má přes veškerou svou snahu i znaky víry (víra není to samé co náboženství), protože se opírá o vědu, která se opírá o vědecká paradigmata a ta jsou neověřitelná. Věda je odkázaná věřit jim, dokud nejsou časem vyvrácena a nahrazena jinýma.
Takže z anti-skeptického hlediska mám pocit, že lidé, kteří tvrdí, že "ateizmus je náboženstvo", tak ve skutečnosti myslí "ateismus je víra". To je sice přesnější, ale také to není úplně pravda. Je potřeba se na ateismus dívat komplementárně, resp. uvědomovat si, že má jak stránku nevíry, tak stránku víry, ;).
"Rozdiel medzi vedou a náboženstvom" - Relativně dobrý postřeh, ;). Ale tvrzení "Viem to na 99%" lze interpretovat i jako: "věřím tomu na 99% a nechávám si rezervu pro skepsi". Aby věda mohla fungovat a nezasekla se v extrémní skepsi, tak se musí chovat, jako by svým závěrům (nějakou měrou) věřila. A vzhledem k tomu, že je naivní myslet si, že všichni vědci vč. laborantů se relativně dobře vyznají ve filosofii vědy (kór když to dnes není podmínkou pro být vědcem); tak lze NAVÍC předpokládat existenci vědců, kteří nikdy neslyšeli nic jako "chovejte se, jakoby věda měla pravdu" a jednoduše věří, že spousty vědeckých poznatků jsou nezvratné. Ale kdyby se zjistilo třeba, že to, co považujeme za náš wesmír, je ve skutečnosti třeba jen jedna "rovina" wesmíru s více rozměry a dění v našem wesmíru by se silně odvíjelo od dění ve zbytku toho nad-wesmíru, tak by se zhroutilo ohromné množství vědeckých poznatků, protože by to znamenalo, že jsme o ledovci vyvozovali závěry pouze na základě jeho špičky nad vodou.
Jináč když nějaký vědec prohlásí, že svobodná vůle je nesmysl, protože dokázal předpovědět něčí chování o chvíli dřív, než ho projevil; tak to ve skutečnosti nemusí být nezvratný důkaz. Dle mého je to spíše iluze založená na nedostatečném paradigmatu, které ignoruje možnost, že by zprostředkovanost mohla být maskou svobodné vůle. Ignoruje možnost, že mezi případným zdrojem indeterministického podnětu a chováním by pravděpodobně bylo něco relativně deterministického, vlivem čehož by se indeterministický podnět dál šířil deterministickou formou, než by se projevily jako chování. Z tohoto hlediska by determinismus i tvrdý kompatibilismus (koexistence indeterminismu a determinismu) vedl pravděpodobně ke stejným výsledkům, takže tvrdit, na základě podobných experimentů, že svobodná vůle je nesmysl, je dle mého ve skutečnosti nejspíš víra založená na nedostatečné představivosti, resp. na víře v jisté omezené paradigma.
Dodatek (z 10.3.2017) k odbočce o svobodné vůli:
Ona zprostředkovanost nemusí být jen ta část mozku, jež překládá rozhodnutí do nervových impulzů, které příslušně rozpohybovávají tělo. V rámci tvrdého kompatibilismu lze předpokládat, že i rozum by fungoval jako filtr svobodné vůle, aby předcházel jejím excesům. Svobodná vůle by nejspíš do mozku vrhala své neforemné vize/ představy, které by rozum bral v úvahu a v případě rozhodnutí schválit návrh svobodné vůle by ho nejprve musel přeložit do rozumnější představy a až tu do konkrétních pohybů těla. Takže to, že už při váhání začínáme mít představu o budoucím rozhodnutí, nemusí nutně znamenat, že rozhodnutí je čistě deterministické.
V souvislosti s tím mě napadlo, že navíc každé svobodné rozhodnutí může být ve skutečnosti syntézou dílčích svobodných rozhodnutí. Svobodná vůle by mohla být vratká/ každou chvíli trochu jiná a rozum by se to snažil nějak zprůměrovat/ redukovat tak, aby svobodnou vůli co nejlépe uspokojil.
Tím narážím na to, že jelikož rozum lze interpretovat i jako nástroj na zvyšování úspěšnosti realizace "snů", tak vývoj/ zkvalitňování rozumu lze chápat i jako spolu-důsledek svobodné vůle.
Jináč v souvislosti s úvodním tématem vědy doporučuji můj článek Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie.
Autor článku: Sebastián Wortys
V úvodu článku Singularita či wesmír jako "Bůh"? jsem zmínil YouTube kanál Lecram Neznámy (objevil jsem ho hledáním kanálu obsahujícího slovo "umělec"), ze kterého jsem se později, přes funkci "Související kanály" (škoda že YouTube dosud neobjevilo kanál který by se vícehlediskově podobal mému – rád bych takový objevil), dostal na kanál Maroš Bály, kde jsem nedávno zhlédnul a okomentoval video (Proti)Argument #6 - Ateizmus je náboženstvo? A teď už ony mé komentáře:
Souhlasím, že ateismus není náboženství, ale jsem názoru, že ateismus má přes veškerou svou snahu i znaky víry (víra není to samé co náboženství), protože se opírá o vědu, která se opírá o vědecká paradigmata a ta jsou neověřitelná. Věda je odkázaná věřit jim, dokud nejsou časem vyvrácena a nahrazena jinýma.
Takže z anti-skeptického hlediska mám pocit, že lidé, kteří tvrdí, že "ateizmus je náboženstvo", tak ve skutečnosti myslí "ateismus je víra". To je sice přesnější, ale také to není úplně pravda. Je potřeba se na ateismus dívat komplementárně, resp. uvědomovat si, že má jak stránku nevíry, tak stránku víry, ;).
"Rozdiel medzi vedou a náboženstvom" - Relativně dobrý postřeh, ;). Ale tvrzení "Viem to na 99%" lze interpretovat i jako: "věřím tomu na 99% a nechávám si rezervu pro skepsi". Aby věda mohla fungovat a nezasekla se v extrémní skepsi, tak se musí chovat, jako by svým závěrům (nějakou měrou) věřila. A vzhledem k tomu, že je naivní myslet si, že všichni vědci vč. laborantů se relativně dobře vyznají ve filosofii vědy (kór když to dnes není podmínkou pro být vědcem); tak lze NAVÍC předpokládat existenci vědců, kteří nikdy neslyšeli nic jako "chovejte se, jakoby věda měla pravdu" a jednoduše věří, že spousty vědeckých poznatků jsou nezvratné. Ale kdyby se zjistilo třeba, že to, co považujeme za náš wesmír, je ve skutečnosti třeba jen jedna "rovina" wesmíru s více rozměry a dění v našem wesmíru by se silně odvíjelo od dění ve zbytku toho nad-wesmíru, tak by se zhroutilo ohromné množství vědeckých poznatků, protože by to znamenalo, že jsme o ledovci vyvozovali závěry pouze na základě jeho špičky nad vodou.
Jináč když nějaký vědec prohlásí, že svobodná vůle je nesmysl, protože dokázal předpovědět něčí chování o chvíli dřív, než ho projevil; tak to ve skutečnosti nemusí být nezvratný důkaz. Dle mého je to spíše iluze založená na nedostatečném paradigmatu, které ignoruje možnost, že by zprostředkovanost mohla být maskou svobodné vůle. Ignoruje možnost, že mezi případným zdrojem indeterministického podnětu a chováním by pravděpodobně bylo něco relativně deterministického, vlivem čehož by se indeterministický podnět dál šířil deterministickou formou, než by se projevily jako chování. Z tohoto hlediska by determinismus i tvrdý kompatibilismus (koexistence indeterminismu a determinismu) vedl pravděpodobně ke stejným výsledkům, takže tvrdit, na základě podobných experimentů, že svobodná vůle je nesmysl, je dle mého ve skutečnosti nejspíš víra založená na nedostatečné představivosti, resp. na víře v jisté omezené paradigma.
Dodatek (z 10.3.2017) k odbočce o svobodné vůli:
Ona zprostředkovanost nemusí být jen ta část mozku, jež překládá rozhodnutí do nervových impulzů, které příslušně rozpohybovávají tělo. V rámci tvrdého kompatibilismu lze předpokládat, že i rozum by fungoval jako filtr svobodné vůle, aby předcházel jejím excesům. Svobodná vůle by nejspíš do mozku vrhala své neforemné vize/ představy, které by rozum bral v úvahu a v případě rozhodnutí schválit návrh svobodné vůle by ho nejprve musel přeložit do rozumnější představy a až tu do konkrétních pohybů těla. Takže to, že už při váhání začínáme mít představu o budoucím rozhodnutí, nemusí nutně znamenat, že rozhodnutí je čistě deterministické.
V souvislosti s tím mě napadlo, že navíc každé svobodné rozhodnutí může být ve skutečnosti syntézou dílčích svobodných rozhodnutí. Svobodná vůle by mohla být vratká/ každou chvíli trochu jiná a rozum by se to snažil nějak zprůměrovat/ redukovat tak, aby svobodnou vůli co nejlépe uspokojil.
Tím narážím na to, že jelikož rozum lze interpretovat i jako nástroj na zvyšování úspěšnosti realizace "snů", tak vývoj/ zkvalitňování rozumu lze chápat i jako spolu-důsledek svobodné vůle.
Jináč v souvislosti s úvodním tématem vědy doporučuji můj článek Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie.
Autor článku: Sebastián Wortys
čtvrtek 2. března 2017
Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie
Včera jsem ve FB skupině Filosofický kroužek položil otázku: "Znáte někoho, kdo natáčí cz FILOSOFICKÁ VIDEA?" a Pasz Petr mi doporučil mj. Jaroslava Peregrina, tak jsem dnes ráno mrknul na jeho nejsledovanější video "Filosofie pro normální lidi I: Filosofie dnes?" a napsal jsem k němu následující komentář:
Jako úvod do filosofie relativně dobré, ale spíše nesouhlasím s tím, že filosofie řeší jen to, co dosud věda nepřebrala do své kompetence.
Dle mého je omyl myslet si, že nějaká otázka je čistě v kompetenci vědy či filosofie, protože část nejspíš každé otázky je v kompetenci vědy a část v kompetenci filosofie. Přesný poměr je různý, proměnlivý a nejasný.
Vzhledem k tomu, že věda na téže otázky postupem času odpovídá různě, tak je zřejmé, že mnohé své předchozí odpovědi považuje za mylné. A některé ty omyly mohou být způsobené i nedostatečným reflektováním předpokladů, což vědu zbytečně zdržuje. A právě filosofie umožňuje nakopávat vědu, aby se už třeba nenimrala v záplatování zastaralých paradigmat a posouvala se dál. Z tohoto hlediska filosofie může přispívat k zrychlování vědy tím, že díky nadhledu dokáže rychleji rozpoznávat a demaskovat její slepé uličky.
V převážné kompetenci filosofie je zamýšlet se nad vědeckými metodami a jejich formulováním pro konkrétní případy (z tohoto hlediska může f. jistým způsobem oprávněně "kecat" do kteréhokoliv vědního oboru). Předpokladem k tomu (aby to probíhalo co nejefektivněji) ovšem je, že filosofie a věda se snaží o vájemné porozumění (mj. se brání tendenci k fachidiotizaci a hlouběji se zamýšlí nad mírou platnosti). A dle mého aktuálně nejlepším možným vzájemným porozuměním na této úrovni je, když je člověk filosofovědec (filosof i vědec v jedné osobě). Právě ti největší průkopnici vědy bývají filosofovědci, protože dokážou přemýšlet komplexněji/ hlouběji než jejich spolupracovnící "prostí" vědci. Skrze filosofovědce filosofie relativně bezprostředně ovlivňuje vědu.
Je však absurdní, že (minimálně v ČR) studenti věd mohou získat titul Ph.D. (doktor filosofie), aniž by studovali filosofii. To se musí změnit.
Případné extrémní distancování vědy od filosofie vede ke stagnaci obou těchto hemosfér poznávání. Vědci častěji uvíznou na zdánlivě neřešitelných problémech a filosofové se uzavírají do bublin. K rozkvětu (české) vědy je tedy potřeba stimulovat zdravý dialog současné filosofie se současnou vědou ("současnou" proto, že vědci často reagují na starou filosofii a filosofové na starou vědu, což vede k absurdnímu nedorozumění).
PS:Tento článek je i na mé FB stránce Současní filosofové.
Autor článku: Sebastián Wortys
Jako úvod do filosofie relativně dobré, ale spíše nesouhlasím s tím, že filosofie řeší jen to, co dosud věda nepřebrala do své kompetence.
Dle mého je omyl myslet si, že nějaká otázka je čistě v kompetenci vědy či filosofie, protože část nejspíš každé otázky je v kompetenci vědy a část v kompetenci filosofie. Přesný poměr je různý, proměnlivý a nejasný.
Vzhledem k tomu, že věda na téže otázky postupem času odpovídá různě, tak je zřejmé, že mnohé své předchozí odpovědi považuje za mylné. A některé ty omyly mohou být způsobené i nedostatečným reflektováním předpokladů, což vědu zbytečně zdržuje. A právě filosofie umožňuje nakopávat vědu, aby se už třeba nenimrala v záplatování zastaralých paradigmat a posouvala se dál. Z tohoto hlediska filosofie může přispívat k zrychlování vědy tím, že díky nadhledu dokáže rychleji rozpoznávat a demaskovat její slepé uličky.
V převážné kompetenci filosofie je zamýšlet se nad vědeckými metodami a jejich formulováním pro konkrétní případy (z tohoto hlediska může f. jistým způsobem oprávněně "kecat" do kteréhokoliv vědního oboru). Předpokladem k tomu (aby to probíhalo co nejefektivněji) ovšem je, že filosofie a věda se snaží o vájemné porozumění (mj. se brání tendenci k fachidiotizaci a hlouběji se zamýšlí nad mírou platnosti). A dle mého aktuálně nejlepším možným vzájemným porozuměním na této úrovni je, když je člověk filosofovědec (filosof i vědec v jedné osobě). Právě ti největší průkopnici vědy bývají filosofovědci, protože dokážou přemýšlet komplexněji/ hlouběji než jejich spolupracovnící "prostí" vědci. Skrze filosofovědce filosofie relativně bezprostředně ovlivňuje vědu.
Je však absurdní, že (minimálně v ČR) studenti věd mohou získat titul Ph.D. (doktor filosofie), aniž by studovali filosofii. To se musí změnit.
Případné extrémní distancování vědy od filosofie vede ke stagnaci obou těchto hemosfér poznávání. Vědci častěji uvíznou na zdánlivě neřešitelných problémech a filosofové se uzavírají do bublin. K rozkvětu (české) vědy je tedy potřeba stimulovat zdravý dialog současné filosofie se současnou vědou ("současnou" proto, že vědci často reagují na starou filosofii a filosofové na starou vědu, což vede k absurdnímu nedorozumění).
PS:Tento článek je i na mé FB stránce Současní filosofové.
Autor článku: Sebastián Wortys
sobota 25. února 2017
Singularita či wesmír jako "Bůh"?
Tento článek jsem původně napsal jako reakci (a v takové podobě to ponechám) na video Lecram Neznámy - Výzva pro věřící (58 zhlédnutí), které lze shrnout jako: "Když mi dáte důkaz Boha, tak se stanu křesťanem." Ještě předtím jsem to zveřejnil na mé FB stránce Současní filo-z/s-ofové a nakonec zde na mém webu.
Ahoj,
Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).
Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).
A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.
Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).
To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.
Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.
Autor článku: Sebastián Wortys
Ahoj,
Těší mě, že se otevíráš k diskusi na takovéto téma, ačkoliv tvůj projev na mě působí jako sarkasmus člověka, jehož vírou je ateismus, což se mi nezdá moc objektivní. Ale nemohu si být jist, jak to doopravdy myslíš. Nic ve zlém, ;).
Dle mého se nevědomě pouštíš se na tenký led, neboť odpověď na tvou výzvu závisí na interpretaci mnohoznačného pojmu "Bůh". Definujeme-li si "Boha" jako to, co stvořilo wesmír, tak "Bohem" je (nevědomě z hlediska mnoha vědců) singularita Velkého třesku, resp. jakýkoliv jiný přijatelný zdroj existence veškerých jsoucen či podstata případné zacyklenosti existence. "Bůh" je neurčitý pojem označující příčinu existence všeho, příčinu nepopíratelné existence (cogy ergo sum) a zdálo by se mi naivní myslet si, že existence je bezpříčinná. Z tohoto hlediska "Bůh" existuje, ale nikdo si nemůže být jist přesnou definicí. Z čehož též vyplývá, že by byla blbost se na základě tohoto mého tvrzení obracet právě a jedině na křesťanství, ;).
A i za předpokladu bezpříčinné existence lze teoretizovat o "Bohu", definujeme-li si ho třeba jako bytost velikosti wesmíru (panteismus). Britský molekulární biolog Graham Cairns-Smith (Dawkinsův spřízněnec => pravděpodobně ateista) definuje život jako vše, co je schopné evoluce. Z hlediska kvantové chromodynamiky (podteorie standardního modelu, současného vědeckého názoru) je svět cellulární automat (podobně jako tzv. Hra života (související Google obrázky jsou matoucí, vůbec nejde o stolní hru)), takže lze hovořit o tom, že každé kvantum času obsahuje generaci částic, které se replikují do následujícího časového kvanta, a jelikož částice jsou velmi jednoduché "počítače", které se vyvíjejí v závislosti na svém okolí, tak lze hovořit o evoluci částic, resp. o tom, že částice lze považovat za živé, a jelikož jsou nedílnou součástí téhož wesmíru (a podle vědy mají společnou předlohu), tak z hlediska holismu můžeme wesmír chápat jako jeden superorganismus (kolektivní organismus podobně jako např. včelí úl, též používám můj podobný pojem "mnohobytost"), na který pasují definice "Boha" z úvodu tohoto odstavce. Jsme trochu jako mitochondrie/ chloroplasty (endosymbiotické buněčné organely). Wesmír je náš domov, ke kterému bychom měli chovat úctu (nikoliv sebezničující pohrdání). Ale úcta není to samé co uctívání a navíc křesťanský způsob uctívání je poněkud nešťastný, poněvadž mnozí k. spíše uctívají reprezentace a nikoliv jejich předmět.
Předchozí odstavec lze brát v úvahu i za předpokladu existence s příčinou, takže se paradoxně může zdát, že tu proti sobě stojí 2 "Bohové", ale ve skutečnosti to jsou dle mého 2 různé pohledy na 2 různé roviny téhož. A jsou v podobném vztahu jako buňka a jádro (obsahující DNA a DNA interpretující proteiny) – "Bůh stvořitel" je jako jádro a "Bůh wesmír" je jako buňka (tělo).
To, co jsem zde označil jako "Bůh stvořitel", v mé filosofii obvykle nazývám raději Vědomí (fundamentální zdroj vědomí, víc viz. filosofická část mé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie), ale to je má hypotéza, které aktuálně není obecně přijatelná.
Na závěr bych dodal, že dle těchto myšlenek může věda a víra hledat konstruktivní příměří na úrovni filosofie.
Autor článku: Sebastián Wortys
úterý 17. ledna 2017
Sebevražda HDD jako brzda tvorby
Jak začít...? Třeba tou první ironií, která tomu předcházela. Několik dnů před Vánocemi jsem si zálohoval notebook na relativně nový externí disk. Přibližně po dvou hodinách bylo hotovo cca 23% a externí disk se začal pomalu zadrhávat, až se odpojil a nepodařilo se mi ho znovu rozjet. Objednal jsem si tedy nový.
Ale než jsem si znovu našel čas na zdlouhavé zálohování notebooku, tak harddisk vyřkl svá poslední slova a moje data odešla do křemíkového nebe (viz. Red Dwarf S03E06).
Ironické bylo i načasování, protože jsem si zrovna dovypsal moudrosti z dlouhého filmu Chlapectví (2014, 165 min natáčených 12 let). Nemluvě o tom, že relativně nedávno jsem přišel o původní web viz. článek "Má reakce na smazání Wo.blgz.cz" z 16.11.16. A bokem mohu zmínit ještě to, že když bydlíte na samotě u lesa a spadne trocha sněhu, tak kurýr odmítá doručit zásilku, protože hrozí, že někde na příjezdové silnici může být sníh, i když tam ve skutečnosti není.
Vypadá to jako silně pesimistická ukázka Murphyho zákonů ("Co se může pokazit, to se pokazí.") a New Age optimista žijící v magickém realismu může oponovat svým "Kdyby se to nestalo, stalo by se něco horšího.", ale já se snažím být spíše realista. Onen transcendentálně založený optimismus neumím pro mě přijatelně potvrdit (ani vyvrátit) a mohlo to být mnohem horší, protože naštěstí mám zálohu notebooku starou půl roku a spoustu novějších záloh různých částí. Takže to budu dávat dohromady, dohánět a pochopitelně to zpomalí mou tvorbu. Třeba video 3D-Mouchodlakova cesta 2016 jsem chtěl dokončit v první polovině ledna, ale bude to výrazně později...
I když se snažím být realista, tak mívám sklony i k optimismu, k čemuž bych dal malý úvod. Jelikož dle mého věda pomalu spěje k paradigmatu fundamentálního vědomí, tak lze víc spekulovat o možnosti reinkarnace. (Ale o jakési redukované "reinkarnaci" lze mluvit i v čistě materiálním pojetí světa vzhledem k reprodukci jedinců.)
A tím se vracím k tématu: Pokud naše existence nekončí fyzickou smrtí, tak částečnou ztrátu dat mohu brát jako psychickou přípravu na ztrátu vzpomínek, jakožto předpoklad znovuzrození. Ulpíváme na svých nejviditelnějších dílech, ale obvykle přehlížíme, že naším dílem je různou měrou vše, co jsme ovlivnili (v této souvislosti doporučuji diskusi u mého konceptuálního díla). Když jsme se vepsali do světa, tak není takový důvod ulpívat na osobních vzpomínkách. Máme šanci, že v případném příštím životě nás zprostředkovaně ovlivní pozůstatky z našeho předchozího života. A pokud platí můj předpoklad, že existuje jediná býtost (Vědomí) v mnoha tělech, tak by to bylo stoprocentní. Nemohu si být jist, zda platí reinkarnace, ale podobně lze argumentovat i budoucností našich dětí. Když víte, že jste se všemožně snažili o lepší budoucnost, tak se tak nemusíte trápit svou smrtelností.
Život replikováním bojuje proti zániku informací. Ale nemůžeme pro budoucnost zachránit vše, takže se snažíme zachránit to nejlepší.
Optimistické na té ztrátě dat je i to, že je to ústřední téma mé rozpracované sci-fi filosofické povídky (námět vymyšlen 13.8.14 po zhlédnutí filmu Střihoruký Edward (1990)), takže ty zkušenosti ztráty dat přispějou k jejímu rozvoji.
To by mohl být závěr tohoto článku pro optimisty, dál už nemusí číst.
A pro pesimisty tu mám dodatečně ještě jednu ironii: Když jsem porouchaný externí disk připojil k notebooku s Windows 10, tak se zas normálně rozjel, jakoby to bylo spiknutí. Ale ani recovery program tam nic smysluplného nenašel. A ačkoli má mít 500GB, tak ukazoval jen asi necelých 200MB a formátování to nespravilo.
Autor článku: Sebastián Wortys
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)