Začal jsem psát článek Asociomet 6 a to vysvětlením, proč jsem některé měsíce nepublikoval žádný článek (další souvislosti viz. též nedorozumění na jisté sociální síti). A když jsem napsal řadu odstavců o jistém nejmenovaném a specifickém člověku, tak jsem si řekl, že by z toho mohl být samostatný článek.
Nemám však v plánu ukazovat na konkrétního jedince, protože mnohem spíše chci ukazovat struktury situací, které s ním zažívám a které může zažívat kdokoliv, kdo by žil v blízkosti podobných typů lidí. No a na základě toho se pokusím formulovat nástin řešení, jak s takovými lidmi vycházet po dobrém bez zbytečného nedorozumění, což ve výsledku může prospět všem.
Začnu ale nástinem toho člověka a okolností, za jakých se dostal do našeho domu. Přijali jsme ho jako dobrovolníka s vícenásobných vysokoškolským vzděláním v oblasti matematiky a až pak jsem zjistil, že je to bezdomovec a psychicky nemocný člověk, takže poslat ho pryč by mohlo být velké morální dilema. Obyčejnou návštěvu může člověk poslat domů, když ho začne vyčerpávat, ale co s inteligentním bezdomovcem, když venku mrzne a ten člověk je spíše ochotný podílet se na chodu usedlosti? Kdo nemá zkušenost s hoštěním dobrovolníků, tak by mohl mít pocit, že musí být úžasné mít někoho, kdo mu občas pomáhá. Jenže často to bývají lidé, kterým chybí některé předpoklady k tomu, co by bylo potřeba dělat, zatímco někteří chtějí zdarma zároveň internet, vodu, jídlo, topení, dopravu, hygienické potřeby, oblečení atd., někteří naštěstí jen něco z toho, ale v případě toho specifického člověka jde o všechny zmíněné potřeby.
Člověk, kterého aktuálně hostíme, vykazuje mj. nerovnoměrné rozložení inteligence, kdy na jednu stranu sice je schopen napsat funkční (relativně jednoduchý) počítačový program na zpracování big dat ze svého oboru (to prý ale v jeho oboru už nikdo nepoptává, protože se to děje automaticky lépe než on dovede a k údržbě stačí méně lidí), avšak na druhou stranu jeho praktické inteligenci dokáže konkurovat většina dětí ze základní školy (což má vrozené). Například mu řeknete, že teď společně zameteme podlahu v dílně a on to začne dělat jen pár centimetrů od místa, kde to děláte vy, takže byste se mu museli neustále uhýbat, aby do vás nevrážel. Takže to buď snesete, nebo mu při jakékoliv činnosti neustále musíte vysvětlovat ty nejelementárnější dovednosti jako dítěti, jenže to se pak časem naštve, že on je přeci ten inteligentní vysokoškolák, který všemu rozumí, žádný hlupák. Tak ho necháte něco dělat samostatně, načež se vrátí s rozbitým nářadím a přesvědčením, že to nářadí pro něj nebylo dost dobré, takže za jeho poškození prý nemá zodpovědnost. No tak zkusíte zase něco spolu, například přenášet dlouhé těžké věci z bodu A do bodu B. Vy tu věc chytíte na jedné straně, on ji ale chytí uprostřed, tak vy mu řeknete ať ji chytí na druhé straně. A když se to opakuje třeba po desáte, tak je to docela otrava. Nemluvě o tom, že tempo jeho práce je pomalé a má tendenci panikařit kvůli tomu, co se běžným lidem zdá jako malichernosti (např. zvuk nastartování motoru). Přesto ale patří k těm schopnějším dobrovolníkům, protože k jeho neomalenosti je potřeba přičítat ochotu něco společně dělat i pár hodin, zatímco jiní protestují už po první hodině, že jsou unavení a chtějí dělat něco zajímavějšího, oddychového, kreativního, nenáročného... tedy méně potřebného pro fungování hospodářství, které svým obyvatelům zajišťuje většinu potřeb. Tito lidé si brzy uvědomí, že soběstatkářství není tak jednoduché, jak si ho naivně představovali a raději odjedou stát se zaměstnancem, ale už ne s odporem. Takže vlastně přispíváme k nápravě a návratu idealistů na pracovní trh, ze kterého se pokoušeli utéct, když uvěřili např. přeludu, že by bylo možné např. plně bezúdržbové pěstování, které by člověku poskytlo zeleninu na celý život.
Ale zpět k tomu matematikovi bez jiného domova, než je ten náš. Život je s ním složitější i tehdy, když má volno. Třeba venku už je tma, mrzne, vy jdete kolem dveří bytu, který jste mu ochotně zapůjčili, ale ty dveře jsou zcela dokořán. Tak se ho zeptáte proč jsou otevřené, načež on tvrdí, že tím optimalizuje vzdušnou vlhkost po tom, co se hodinu sprchoval (samozřejmě čistě z vašich zdrojů). Tak mu zkusíte mírumilovně vysvětlit, aby větral jen chvilku. Jenže pak zjistíte, že tak každý den větrá dál minimálně čtvrt hodiny, tak se ho snažíte krotit, zatímco on naopak požaduje, abyste víc topili, aby mu nebyla zima, když má otevřené dveře. A to vše poté, co jste mu ještě před tím svěřili přikládání do kotle a zjistili, že ho pravidelně přenastavoval, aby u sebe v pokoji měl trvale 26°C. Zjevně si neuvědomoval, kolik by toho člověk musel udělat, aby měl ze svého bez nakupování tolik tepla každý den, takže jsme se mu to snažili vysvětlit tím, že jsme ho nechali, aby nám pomáhal při sbírání dřeva na sušení, ze kterého by se topilo další rok. Jenže on místo toho nabyl dojmu, že když se podílel na sběru dřeva, tak má právo přetopovat. Faktem ale je, že spálil téměř roční zásobu dřeva během měsíce, zatímco s naší pomocí nasbíral dřevo jen na jeden týden. Podobně to dopadalo, když jsme ho nechali krmit kozy - opakovaně jim cpal plné žlaby sena, takže přirozeně vybíravé kozy většinu z toho sešlapaly pod sebe místo slámy. A když jsme chtěli, aby krmil po troškách a častěji, tak to považoval za týrání zvířat. Nemluvě podrobněji o tom, že dokázal jeden balík slámy postupně nacpat pod jednu kozu za jediný týden, takže tímto tempem by se koza na konci zimy krčila pod stropem místnosti vycpané slámou s minimálním podílem hnoje, což není nadsázka. Takže mu teď raději přidělujeme spíše jen ty úkoly, které může pokazit bez větších škod. Třeba ho necháme vyloupat vlašské ořechy, on smíchá plesnivé a zdravé a my je pak přebereme, aniž bychom mu to vyčítali.
K tomu plýtvání krmivem koz, ale na druhou stranu musím dodat, že v některých věcech je až přehnaně skromný. Například jsme se ho několik měsíců ptali, zda nepotřebuje vyprat oblečení a on tvrdil, že ne (ale už jsme mu ho vyprali několikrát). Nebo jsme si všimli, že navzdory dostatku potravin ujídal granule pro zvířata, tedy něco, co by většina lidí považovala za odporné jíst. Neuměl to pořádně vysvětlit, ale domnívám se, že považuje za nespravedlivé, aby zvířata jedla něco jiného než lidé, takže zkoušel jíst to co zvířata, která tak moc miluje. Jako bezdomovec běžně jedl jídlo z popelnic nebo zbytky z odložených táců ve stojanech a dosud má o takové jídlo zájem. Připomíná mi, jak jsem jednou šel po ušlapané hliněné cestě na jednou open air festivalu, přede mnou na zemi ležel kus nějakého stánkového jídla a naproti mě přišla žena, která to s jásotem zdvihla a začala jíst.
Jeden z rozporů v našem dobrovolníkovi tedy spočívá v tom, že něčím chce plýtvat, zatímco v něčem jiném bývá nadmíru šetrný. Dokud se to týká jen jeho, tak to nemusí být problém ale výstřední svoboda, jenže on své nízké nároky občas vnucuje ostatním. Když se například dozvěděl, že jsem si koupil dvě noci jednoho z nejlevnějších jednolůžkových ubytování v Praze, abych mohl na vícedenní akci, tak mnou pohrdal, že jsem si já introvert prý měl zajistit ubytování přes Couchsurfing a tedy třeba spát u někoho doma ve svém spacáku výměnou za to, že ti lidé si se mnou budou chtít povídat, abych jim zpestřoval život, přičemž to oproti běžnému ubytování má různá rizika navíc. Nebo svou sestru s čirou nenávistí kritizoval za to, že si prý kupuje nové oblečení místo toho, aby si ho koupila v second handu. Jenže tak by mohl kritizovat většinu lidí (ale s jeho sestrou je to složitější).
Není tedy překvapením, že si stěžuje na každého člověka, o kterém nám vypráví. A to si s námi chce povídat každý den, aby se necítil osaměle a nepřemýšlel prý o sebevraždě, k čemuž nutno dodat, že díky naší péči už se vzpamatoval dost, aby konečně začal chodit k psychologovi. Jenže tam jsou dlouhé čekací lhůty, takže se tam dostává jen jednou za několik měsíců, zatímco většinu času jeho psychické zdraví leží na nás, kteří jsme psychologii nestudovali, ale musíme s ním žít, pokud toho vícenásobného vysokoškolského absolventa nechceme vykopnout zpátky na ulici.
Rozhodně ale není prvním bezdomovcem, kterému jsme poskytli azyl a pokusili se ho napravit. Ale už dávno nepřijímáme každého, protože na některé lidi prostě nestačíme (a teď vlastně zároveň testujeme hranice (ne)možného). Jednou se k nám jako dobrovolník dostal urostlý bezdomovec, od kterého by se dalo očekávat, že zvládne spoustu manuální práce, jenže když jsme s ním zkusili něco dělat, tak pracoval sotva deset minut a pak už jen koukal jak to děláme sami. Ale bydlet u nás a jíst naše jídlo chtěl dál, což nebylo udržitelné, byl by to parazitismus, takže jsme se mu snažili vysvětlit, že si to musí zasloužit, nebo jít zkusit štěstí jinam. Jenže on nám začal hrozit pěstmi a squatovat náš vlastní dům, takže jsme na něj nakonec museli zavolat policii, která ho odvezla. Díky za to, že policie existuje, když ji člověk skutečně potřebuje.
To byl ale úplně jiný bezdomovec, zatímco teď hostíme člověka, který umí dát najevo vysokoškolské matematické vzdělání, kdy třeba během okamžiku dokáže z paměti definovat jeden metr pomocí rychlosti světla a konstanty na několik desetinných míst. To naznačuje, že logické uvažování má v pořádku a chybou jsou spíše hlediska a způsoby, jakými jimi interpretuje realitu ve vztahu ke svým emocím.
Svůj život vypráví z pozice jednoznačné oběti, které ublížil každý, koho potkal včetně asi všech příbuzných, a kdykoliv nastane situace, na které by mu mohlo něco vadit, tak ji nazírá z toho nejpesimističtějšího hledisky, někdo dokonce vyštěkne jako dítě, uraženě odejde a nervně pochoduje v zapůjčeném bytě sem a tam. Nebo probíhá konverzace u oběda, on odejde v klidu a pak se vrátí celý rozhozený, co všechno je podle něj špatně a někdy jen prostě připomene půl roku zastaralou neshodu, která přestala být aktuální a běžný člověk by ji "hodil za hlavu".
To mě sice psychicky hodně vyčerpává, ale zároveň jsem schopen držet své emoce na uzdě (díky němu se v tom navíc zlepšuji), jdu za ním (pokud nepřišel on za mnou), slušně zaklepu a zeptám se ho poklidně třeba, co se stalo, abych to pochopil z jeho pohledu (přičemž obvykle si potřebuji vyslechnout pohled i toho, na koho vyštěknul, protože to nebývám já). Tiše a pozorně si ho vyslechnu, načež často zjistím například, že očekával něco, co v daném kontextu nebylo možné splnit (nebo se bojí ztráty něčeho, co ještě nemá), ale on si to neuvědomoval, protože má velmi omezenou empatii a často si tedy nedokáže uvědomit, jaká omezení mají ostatní lidé v jakých situacích. Ten dobrovolník přiznal, že se nikdy o nikoho nestaral, takže mu chybí zkušenosti mít za někoho zodpovědnost a chápat např. jaké to je pro ostatní lidi omezit své potřeby, aby se o něj starali. Logickou argumentací ho tedy často dovedu k závěru, že se naštval kvůli něčemu, co v daných okolnostech nemělo lepší alternativu, nebo to viděl moc pesimisticky, takže přestane cítit nenávist, nebo se alespoň umírní. Lidé nemusí být zlí, jen třeba pod tlakem nejsou schopni chovat se k němu tak dokonale, jak by chtěl.
(Z pozice bezdomovce se to moralizuje snadno, když nemá zodpovědnost, která by mu dala zkušenosti otupující jeho přehnané požadavky. To však neznamená, že by si dokázal zcela pomoct sám - naopak opakovaně od ostatních očekává, že mu nějak pomohou.)
Problémem však je, že přehnanost své reakce pochopí jen v konkrétním příkladě, a když se děje něco obdobného, tak se kvůli tomu dokáže naštvat znova, aniž by adekvátně generalizoval to, co už pochopil. Takže ho znova uklidňuji logickými argumenty a krůček po krůčku zkouším nabourávat ty jeho mentální modely, na základě kterých věří, že všichni lidé jsou na něj zlí, zatímco on je ten jediný hodný, který nic špatného neudělal a bezdomovcem se cítí být kvůli ostatním, přestože to byl on, kdo utekl z domova, nebyl vyhnán (což však nepopírá, že se tam necítil dobře). Navíc se domnívám, že si neuvědomuje, jak pro jeho matku muselo být těžké starat se o něj s jeho psychickými nedostatky, přičemž přiznal, že jeho babička jeho matce nejspíš nebyla dobrou matkou a rodiče si nevybíráme. Vybrat si můžeme spíše to, zda budeme dál replikovat nějaké pokažené vzorce chování plynoucí z minulosti, nebo je zkusíme reflektovat a uplatňovat nějakou z metod na jejich pozměnění.
Těžko mu však vyvrátit, že vůči němu jeho matka byla jen škodolibá, když ji neznám a nechce, abych ji poznal, protože se paranoidně bojí, že bychom jí mohli říct, kde žije. Už jsem však slyšel hlas člověka, o kterém tvrdil, že je to "dezolát" a "psychopat", který mu ukradl desítky tisíc korun a že chce, abychom ho k tomu dezolátovi dovezli a odvezli všechny věci toho dobrovolníka k nám. Dobrovolník byl přesvědčen, že mu je ten člověk nevydá, že mu je poškodí, a proto si telefonát s ním nahrával a načasoval na dobu, kdy ten člověk bude mimo své bydliště, nás chtěl jako svědky a chtěl, abychom mu ten telefonát pak dosvědčili u soudu a dlouze ten telefonát odkládal, protože se ho moc bál... No a realita pak byla taková, že ten člověk byl velice milý a starostlivý, že mu ten náš dobrovolník už dlouho netelefonoval, že se o něj bál a že si samozřejmě může pro všechny své věci přijet a žádná známka vzteku, zatímco ten náš dobrovolník se na něj dokázal dvakrát zlobit kvůli stejné věci nesouvislé s řešeným problémem a navzdory tomu, že jsme se ho předtím snažili důkladně vyškolit, aby se takovým uštěpačným poznámkám vyhnul. Člověk na druhé straně telefonu byl vstřícný, takže minimálně v tomto ohledu byl náš dobrovolník paranoidní k člověku, kterého i po tomto telefonátu označuje za dezoláta a psychopata (z důvodů, které budeme moci prověřit až po setkání).
A na to vysvětlování reality jdu i z druhé strany, když například od nás ten dobrovolník výslovně vyžaduje respekt a připustí, že by měl být vzájemný, tak si pak všimnu těch situací, kdy on někoho nějak nerespektoval a ten člověk to třeba raději přehlíží, aby byl klid, takže dobrovolník si toho nevšimne. Ten klid neruším, ale když se ten dobrovolník třeba naštve, že se mu někdo jen trochu zasmál (a někdy je fakt těžké nepousmát se některým jeho velice bizarním projevům), tak mu například připomenu, že on se smál někomu za to, že má horší matematické vzdělání než on (což má většina těch, kteří nestudovali matematiku na vysoké škole v alespoň dvou oborech). Ale to je ještě pořád nic ve srovnání s tím, že jsem jednou šel po tmě venku, načež on se začal bát, že jsem zloděj (prostě uvěřil nejhorší interpretaci), vyšel ven a málem mě postříkal pepřovým sprejem, načež se začal smát, že nejsem zloděj a vůbec se nezajímal o mé pocity. No, lepší, že se začal smát, než aby mi nadával, že ho kupříkladu "záměrně straším" tím, že chodím po tmě ven u sebe doma, když je to potřeba. Každopádně jsem mu tím ukázal, že od ostatních lidí nemůže vyžadovat dokonalý respekt, když jim ho nedokáže opětovat. (Nemluvě o podrobnostech toho, jak škodolibě mluví o těch politicích, které nenávidí.)
Neukazuju mu to proto, že bych byl proti tomu dobrovolníkovi, ale abych mu "otevřel oči", resp. ukázal, že jeho představy o zlém světě jsou iluze, a když v ně přestane věřit a otevře se o něco lepšímu vnímání světa (k čemuž mu vysvětluji důvody, které sám alespoň dočasně uzná), tak tím pomůže sobě i ostatním. Několika dílčích úspěchů už jsme společně dosáhli a to mi dává naději, že by se to mohlo dál zlepšovat. A i kdyby to nakonec nějak krachlo (třeba se odstěhoval k jiným lidem a vyprávěl tam, jak jsme na něj byli "zlí" jako "všichni" (přičemž on se prý pohádal na všech místech, kde kdy žil)), tak už teď jsem díky němu získal řadu hodnotných zkušeností, jak například diplomaticky deeskalovat mezilidské spory, byť v počtu pár účastníků.
Obecně je potřeba mj. důkladně vyslechnout všechny strany, i kdyby jejich pohledy byly sebepokřivenější, z toho si poskládat plnější obraz reality, následně zkusit nestranně vymyslet výchozí návrh takového řešení, které by bylo všestranně přijatelné, kdyby všechny strany dokázaly pochopit realitu v její komplementární plnosti, načež je potřeby hledat způsoby, jak situaci vysvětlit všem stranám tak, aby následně přijaly nějakou verzi navrhovaného řešení, které všichni mohou upravovat jen v těch mezích, aby se nerozpadlo.
Konkrétně třeba dobrovolník chtěl, abychom mu kupovali spoustu krmení pro ptáčky, zatímco my se mu snažili šetrně vysvětlit naše zkušenosti z krmení ptáčků. Když si ptáček zvykne, že je někde jídlo v zimě, tak očekává, že tam bude i během vegetačního období a pak společně sežerou například celou úrodu ořechů nebo slunečnice. Jenže dobrovolník přesto opakovaně připomínal, že chce u nás krmit ptáčky a že mu to krmivo máme kupovat (nerespektoval naší úrodu, jen se zajímal o ty "chudáčky" ptáčky, kteří potřebují v zimě shánět potravu), což se může zdát jako bezvýchodná situace. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsme mu krmení pro ptáčky koupili pod podmínkou, že je bude krmit v přírodě půl kilometru od nás. A on s tím souhlasí, protože jeho cílem je krmit ptáčky a ne se na ně dívat. A takovou situaci lze využít i k výuce zdravého optimismu, který je potřeba, aby člověk dokázal vyrovnaně žít ve světě s těmi jeho nedostatky, které nelze odstranit bez vzniku dalších nedostatků.
