V návaznosti na tuto událost jsem napsal text (základ tohoto článku), kterým jsem chtěl člověku A vysvětlit, že Heidegger je složitě kontroverzní, přesněji svým způsobem byl špatný i dobrý zároveň. K tomu je ale nutné dodat, že se dnes nepovažuji za odborníka na Heideggera a jeho filosofie by byla pro člověka A nestravitelná, takže jsem se pokusil vyhnout všem pojmům typu Dasein nebo "bytnost bytí" ("Bytnost bytí není sama bytím.") (něco málo však, v této rozšířené verzi, bude zmíněno). Proto je následující text o Heideggerovi velmi zjednodušující a měl by být chápán spíše jako specifický úvod, který by neměl být jediným zdrojem při utváření názoru na život a filosofii tohoto myslitele, pokud ovšem uznáme za vhodné v tomto směru bádání nějak pokračovat. Lepší může být zájem o myslitele, kteří se apoliticky věnují fenomenologii a jasně se se distancují od antisemitismu, ale já se musel zajímat o Heideggra, abych zkusil rozsoudit člověka A a B.
Obzvláště dnes (2025) je nutné zdůraznit také, že interpretaci výstupů jedné osoby nelze zaměňovat za interpretaci výstupů nějaké druhé osoby, která na tu první částečně navazuje (což znamená i částečné odchylování). Najdou se totiž lidé, kteří si z Heideggera berou to nejhorší, ještě víc to zhorší a od toho je potřeba se distancovat. Heideggerova filosofie nám může napovědět spoustu užitečných myšlenek o individuální autenticitě (ačkoliv to vyžaduje i kritický přístup), ale na druhou třeba jeho pozdější pojetí dějin je převážně nebezpečné. Problematické může být i to, když někdo začne velebit neautenticitu (bez vyvážené komplementarity s autenticitou), což může vést třeba ke skrytému narůstání nějakého problému s nečekaně náhlým a silným projevením.
Rád bych také zdůraznil, že to, co mě nakonec (v individuální rovině (v kolektivní rovině šlo o urovnání vztahu člověka A a B)) vedlo k prohloubení zájmu o Heideggera, nakonec nebyla tolik vidina, že bych na něj mohl navázat něčím dobrým, co by v mé filosofii dosud nebylo (nebo ne dostatečně), ale mnohem spíše naopak vidina, že bych v jeho filosofii našel to, co by ve výsledku mohl být dobrý argument proti nějaké části mé filosofie (nebo podobě té části), abych se v tom ohledu mohl vhodnou měrou vzdálit od své dosavadní filosofie, jak už jsem několikrát udělal, když jsem narazil na dobrý argument. Ale už takový přístup, vyznačující se otevřeností k možnosti "částečného vykořenění v zájmu osobního rozvoje", můžeme považovat za něco (alespoň částečně) vzdáleného Heideggerově filosofii. Zároveň to však není tak velká otevřenost, že bych třeba vážně připouštěl možnost zničit všechny mé dosavadní výtvory a začít nějakou radikálně jinou filosofii.
Aby to bylo lépe pochopitelné, tak už považuji za vhodné pokusit se nastínit nějaké nestranné stručnojasné vyjádření těžiště jeho filosofie. Podle mě se Heidegger snažil o nadčasové uchopení toho, co by mohlo být společné pro autenticitu všech lidí, alespoň v jeho zemi (aby to pomohl uchovat pro budoucnost navzdory bouřlivosti své doby), přičemž se snažil vyjadřovat poměrně velmi obecně, aby to bylo tvárné a tím otevřené mnoha různým podobám autenticity v rámci určitější než neurčité "zakořeněnosti". Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že Heidegger dospěl k názoru, že člověk by svou autenticitu měl zakládat na "okolnostech" svého vzniku, které ho prostupují i přesahují, načež by, s vědomím vlastní konečnosti, neměl žít jen izolovaně sám pro sebe a svou současnost, ale spíše primárně by měl žít pro své časoprostorové sebepřekonávání, aby tak vytvářel hodnoty, které budou hodnotné i pro jiné lidi (a navíc i jejich společenství), včetně těch v budoucnosti. V tom je pravděpodobně velký podíl ušlechtilosti, ale problémem je mj., že "postupem času" převážně tíhl ke stále jednostrannějšímu pojetí takové filosofie, čímž se vzdaloval zdravé komplementaritě.
Ale jednoznačně odmítnout tu "autenticitu k sebepřesahování" jen na základě některých nevhodných okolností, by bylo podobně absurdní jako odmítnout být vegetarián čistě z důvodu, že Hitler nejedl maso. Na základě stejné pseudologiky by se dalo tvrdit, že Hitler dýchal vzduch, pil tekutiny a chodil oblečený, takže "správní lidé" by měli změnit svůj metabolismus na anaerobní, přestat pít vodu a začít chodit úplně nazí, aby "nebyli jako Hitler", což je jasný nesmysl, protože dýchání vzduchu atd. nejsou ty aspekty, kterými Hitler byl extrémně špatný, špatný byl třeba svou vinou za holokaust. Kdo by zkoušel ne doplňovat, ale oponovat způsobem, že by bylo lepší, aby Hitler přestal dýchat dříve než se stalo, ten by tím o vegetariánství dokázal mluvit pouze na základě chybného sémantického rozšíření. V případě autenticity k sebepřesahování je potřeba rozlišovat dobrou "ohleduplnou autenticitu" od špatné "bezohledné autenticity".
Chybou dále bylo, že Heidegger tíhl k jakési čistotě myšlení, jakoby zapomněl, že taková čistota nebyla součástí jeho rodné "vrženosti". Sice by se dalo antiskepticky spekulovat, že navazování a rozvíjení mohl chápat jako očišťování, ale skepticky se ukazuje, že rozvíjení východiska zdaleka není jen čištění od některých částí východiska (přestože to ohleduplně svobodomyslným způsobem může být dílčí součástí), ale třeba i zpřesňování, reflektování ve vztahu k realitě a dokonce i propojování s tím, k čemu by se takové rozvíjení větvilo, což může být v komplementaritě se zakořeněním (alespoň v některých pojetích).
Chybou také bylo, že Heidegger implicitně tíhl k představě, že budoucnost ospravedlňuje přítomnost, aniž by tomu ospravedlňování nastavil jasné limity, které by dostatečně chránily přítomnost. Naopak spíše věřil v takový osud, kdy se musí stát nějaký strašný převrat ("úder bytí do zatvrdlého jsoucna"), aby pak mohlo přijít něco lepšího a delšího (čímž je schopen omluvit téměř cokoliv), zatímco hrůzy dvacátého století nás naučily preferovat spíše postupné reformy. Možná chtěl být poblíž něčeho časoprostorově velkého, aby se jeho filosofie zaryla do kolektivní paměti, což může mít jak sobeckou, tak ušlechtilou stránku.
Heidegger zdůrazňoval mj., že člověk je primárně společenský tvor (soběstační poustevníci jsou spíše výjimky), ale na druhou stranu jsme se pak z historie poučili, že i důraz na kolektivismus se dá přehnat.
Zkusím to ale pojmout víc popořadě, jak se to zhruba dělo. Heidegger měl pocit, že vlivem tehdejší filosofie se jeho společnost rozpadala na znepřátelené jednotlivce, kteří se nenáviděli navzájem, neuměli spolupracovat a propadali úpadku duchovna. Proto vymýšlel filosofii o Bytí, která by to měla řešit, přičemž by lidem podsouvala duchovno a jeho lásku k přírodě v pojmech, které nebyly považována za duchovní.
Pro většinu lidí té doby byl nacionální socialismus něco nového nevyzkoušeného, k čemu upínali své naděje na lepší svět a on ho chtěl naočkovat svým Bytím, aby hodně změnil způsob, jakým se to mělo stát, ale neuspěl. Svůj naivní vstup do NSDAP (který mu pomohl stát se rektorem univerzity) chápal jako příležitost, jak za rozhádanost společnosti převzít zodpovědnost a jednotlivce učit spolupracovat. Naivní to bylo v jeho víře, že dokáže příznivce a příslušníky NSDAP přesvědčit, aby následovali jeho a ne tak Hitlerovo myšlení, ačkoliv se velmi vyhýbal tomu, aby říkal něčí jméno nebo slovo "Židé". Heidegger velmi tvrdě kritizoval, aby spolupráce lidí fungovala jako nějaká masa, kde by lidé mysleli způsobem "to se tak prostě dělá" nebo tupohlavě plnili rozkazy, se kterými by se neztotožňovali ve své autentické přirozenosti. Zároveň byl však namyšlený v tom, že byl tak velké role hoden a především, že ji zvládne.
V době vzestupu fanatismu v jedné z přednášek studentům implicitně říkal, že největší nepřítel není venku, ale "v hlavě Němců" (což může být jedna z možných interpretací "nejvnitřnějšího kořenu Daseinu německého lidu" (der innersten Wurzel des Daseins eines Volkes), který je předmětem spekulací), přičemž explicitně zdůraznil, že boj prý jen minimálně spočívá v mlácení se navzájem. To by se možná dalo chápat i jako pokus změnit zaměření tehdejší xenofobie tak, aby místo násilí vedla studenty k hluboké sebereflexi (slovo "nepřítel" tak nabývá významu "naše duchovní odcizení"). Místo aby šel přímo proti studentům postiženým dobovou náladou (kteří by pak byli proti němu), tak je zdánlivě podpořil, čímž si mohl získávat jejich důvěru, takže mohl posouvat zaměření jejich pozornosti od znepřátelenosti k něčemu velmi niternému ve snaze o překonávání izolující rozhádanosti společnosti, tj. v komplementaritě s jeho pokusem o překonávání metafyziky (ale i odepírat někomu určité aspekty způsobu jejich myšlení nebo života může být klasifikováno jako druh vážné xenofobie).
Zároveň však říkal, že lidé potřebují jakoukoli formu nepřítele, aby nezdegenerovali, což mi hodně připomíná "citáty" (smazané jistým wikipedistou s odůvodněním "odstraněny nesmyslné z kontextu vytržené výkřiky z jedné zprávy") z publikace The First Global Revolution, které byly do roku 2018 na české Wikipedia stránce think tanku Římský klub, kde se psalo mj.: „Trik spočívající v hledání obětních beránků je starý jako lidstvo samo – když se domácí situace stane obtížnou, odvést pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednotit rozdělený národ proti vnějšímu nepříteli, ať už skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému.“ Ať už byl kontext jakýkoli, podobnost je nemalá. V obou případech bylo slovo "nepřítel" nejspíš užito jako metafora: zatímco Heideggerův nepřítel byla metafyzika, v První globální revoluci bylo navrženo globální oteplování jako to, proti čemu by se lidé mohli sjednotit, přičemž to nejspíš bylo míněno jako skutečně existující nebezpečí.
Otázkou může být, jaký byl primární důvod toho, že Heidegger posouval význam slova "nepřítel": chtěl studenty nasměrovat spíše ke své filosofii, nebo spíše odvést pozornost xenofobů od Židů? Samozřejmě to (samo o sobě) může být v komplementaritě (a vyloučit se nedá lehce ani téměř všestranný antisemitismus, což je běžný výklad), ale to ještě nemusí znamenat její symetričnost. Osobně se domnívám, že to první pro něj bylo důležitější. Navíc je potřeba uvědomit si, že o tom nepříteli "v hlavě Němců" přednášel tak obecně (vztahoval ho k "nejvnitřnějšímu kořenu Daseinu lidu", který možno chápat i jako (domnělou) "hlubokou duchovní podstatu Němců")), že to určitě spousta studentů nepochopila správně a mohli si pod tím představovat i Židy ("kdo" místo "jak"), kteří tehdy v Německu byli běžně vykreslováni jako nepřátelé. Důležité je také uvědomit si, že člověk mívá přirozenou tendenci rozlišovat na "my a oni", která nám kdysi pomáhala přežít, ale dnes bychom v něčem takovém měli být opatrnější a víc to reflektovat. Paradoxem třeba je, že o tom, zda spolu lidé spolupracují, nebo bojují, velmi rozhoduje to, zda vůči sobě mají strach, spíše než to, zda je jeho míra dostatečně oprávněná vůči faktům nebo možným společným zájmům. Samo hledání nepřítele se může stát nepřítelem.
Každopádně Heidegger kritizoval roztříštěnost vysokých škol na mnoho specializovaných oddělených oborů a svou filosofii považoval za prostředek opětovného spojování, ale na druhou stranu také prosazoval silnou autoritu profesorů nad studenty, což byl také určitý aspekt nacismu.
Jako rektor (vydržel jím jenom rok) sice nedával stipendia (finanční příspěvky) židovským studentům a přijal další jejich omezení (jak od něj očekávali vládnoucí nacisté (ne však ti profesoři, kteří byli antinacističtí)), ale na druhou stranu třeba zakázal vyvěšování portrétů Hitlera, bránil vylepování protižidovských letáků nebo kupování nacistických knih univerzitou. Chránil v knihovně knihy i židovských autorů a studentům zakazoval pálení knih, avšak oni to občas dělali navzdory jeho zákazu. Někteří jeho studenti a přátelé byli Židé a některým aktivně pomohl, třeba s emigrací, ale někteří lidé si myslí, že mohl vzdorovat víc.
Jenže i kdyby chtěl svou angažovaností obrátit nacionální socialismus k pozitivním vizím, tak se jím dost možná částečně "nakazil". Třeba až moc věřil, že sobě blízcí lidé spolu umí lépe spolupracovat a je možné, že ve jménu toho přehlížel něco z toho, co se kolem něj dělo. Problematické také je, že věřil na osud a že vše špatné, co se v jeho době dělo, bylo nevyhnutelně nutné, aby lidé dospěli k něčemu lepšímu (tím se moc nelišil ani od Židů). Pochybné je i to, že zastával čistotu myšlení, aby vše vyrůstalo z jedné podstaty (byť dějinně proměnlivé a neuniverzální) a nebylo to mixem mnoha nesourodých názorů (ať už by byly sebelépe integrované), takže je možné, že kdyby se dostal k větší moci, tak by místo vyhlazovacích táborů připouštěl převýchovné tábory (to je jen spekulace), což by bylo menší zlo, ale pořád by to bylo špatné. Víceméně chtěl donutit lidi, aby byli sami sebou, avšak v souladu s jeho filosofií, kterou považoval za přirozené východisko pro všechny. To neznamená, že by neměnil názory, ale že je vždy měnil v návaznosti na své duchovní pojetí Bytí.
Problém dále je, že ve výsledku si představoval, že autenticita jednotlivců musí být řízena nějakým duchovnem Bytí (aby lidé nebyli znesváření), což může vést k vážné neautenticitě tím více, čím více je to zrovna definované. Důležité však je, že chybou je možná nedotaženost jeho vlastního myšlení, kdy chtěl opustit představu světa jako oddělených věcí a naopak zdůraznit, že vše je propojené a proměnlivé, ale z nejasného důvodu zachoval jakousi "abstraktní esenciální nutnost", kterou pak podmiňoval lidskou autenticitu na kolektivní úrovni, což může zakládat mezinárodní konflikty a narušovat individuální autenticitu místo toho, aby ji to umožnilo snáze se rozvíjet, jak je to snazší v otevřené participativní komunitě. Ve skutečnosti ten problém však dosud nikdo nedokázal vyřešit a jen se mění způsoby, kterými dochází k narušování autenticity členů nějaké společnosti.
Už zhruba rok po vstupu do strany rezignoval na post rektora a začal příslušníky NSDAP kritizovat, že nepochopili, o co podle něj mělo jít. Stranu však nikdy neopustil (a po válce byla zrušena), protože to by nejspíš musel emigrovat, čímž by ztratil zbytek vlivu na Němce a zradil by své pojetí autenticity, protože v zahraničí by si připadal vykořeněný, zbavený návaznosti na svá přirozená východiska.
Dál věřil v možnost nápravy nacionálního socialismu, ale zároveň víc kritizoval jeho provedení, protože si do něj projektoval příležitost duchovní obrody a smíření znepřátelených stran pod představou společného Bytí, které by navíc zabránilo vzestupu komunismu, čímž poněkud zaslepoval sám sebe, protože ho nenapadalo, že by nacionální socialismus mohl být od základu chybný.
Zajímavé také je, že Heidegger kritizoval biologický rasismus a eugeniku (v jeho době odvážné, byl v nemilosti nacistů), ale na druhou stranu měl předsudky vůči všem, kteří základ světa chápali hodně jinak než on. Oproti nacistům se vyjadřoval velice umírněně a kritizoval ostatní inteligentní lidi, že se nesnažili umírnit nacismus a někteří jen nečinně přihlíželi. Později byl označen jako "zcela postradatelný" a povolán na zákopové práce.
Po válce měl, v rámci denacifikace, zákaz přednášet, protože byl považován za nacistu, který se jen považoval za antinacistu. Mluvil mj. o ohavnosti plynových komor, ale na druhou stranu říkal, že nějaká neurčitá vnitřní vina je horší než vina za genocidu a banalizoval koncept kolektivní viny celého národa, přičemž si sám připadal nespravedlivě utlačovaný, ukřivděný. Také kritizoval, že Německo bylo po válce řízeno zahraničními silami, které z Německa dělaly podle jeho slov "koncentrační tábor", což je velmi kontroverzní tvrzení, které můžeme zkusit reflektovat, abychom nikomu nestranili.
K tomu je potřeba uvědomit si mj., že Německo bylo, po své porážce v roce 1945, rozděleno na okupační zóny (americkou, britskou, francouzskou a sovětskou) a hlavním cílem vítězných mocností bylo potlačit opakování hrozby nacismu (což bylo v podstatě velmi oprávněné), kdy denacifikace probíhala prostřednictvím soudních procesů (Norimberský tribunál), vylučování nacistů z veřejného života a ideologické převýchovy. "Propaganda" vítězných mocností zdůrazňovala kolektivní vinu běžných Němců za holocaust a válečné zločiny, což vedlo k hluboké krizi jejich identity. Během toho Německo nesmělo mít vlastní vládu (ztratilo suverenitu) a bylo řízeno okupanty, přičemž obzvláště Sovětský svaz prosazoval tvrdé reparace (Němci museli platit obří odškodné) a přísnou kontrolu. Vítězné státy zpočátku prováděly systematickou likvidaci německého průmyslu, kdy mnohé stroje a patenty byly přesunuty do USA, SSSR a dalších zemí. Německo se tedy dostalo do hluboké krize, trpělo nedostatkem jídla, energie a základních surovin, přičemž na druhou stranu přicházely milióny uprchlíků. Spojenecké okupační síly měly zájem, aby situace byla stabilizována, ale zároveň nechtěly umožnit Německu rychlé zotavení. Jinak po válce se německý průmysl výroby bojových látek (s využitím starých zásob) rekvalifikoval na výrobu pesticidů a umělých hnojiv, s jejichž užíváním se začalo masivně experimentovat, což mělo negativními důsledky na zdraví a životní prostředí (znečištění, pokles biodiverzity), přičemž se jedná o stinnou stránku Zelené revoluce, u které se zmiňují spíše pozitivní stránky jako odvrácení hrozby světového hladomoru.
Takže z pohledu negativních aspektů tehdejšího dění by mělo být jasné, proč Heidegger popsal poválečné Německo jako "koncentrační tábor", ale nebyla to přiměřená metafora, protože růst úmrtnosti Němců po válce se ani zdaleka nevyrovnal holokaustu, který způsobili, což vidíme s odstupem času pomocí statistik, což tehdy Heidegger nemohl, avšak to ještě neznamená, že by míra a způsob jeho distance od nacismu byl dostatečný v jeho době. Nejspíš právě vlivem toho, že k nějaké omluvě byl tlačen ostatními, zatímco jeho činnost za války a před ní byla zaměřená spíše na sjednocení lidí pomocí duchovního vedení (což se mu nepovedlo), tak se necítil být tím, kdo byl konformitou vůči Hitlerovi zodpovědný za hrůzy nacismu a považoval by za neautentické, kdyby se omlouval za někoho jiného vlivem cizího nátlaku, ale taková paličatost v takové době může ukazovat, že mohl nést nějaký nezanedbatelný díl viny, který však nebyl schopen reflektovat, aniž by si přihodil hlubokou krizi identity, o které věděl, vlivem Husserlova zkoumání, že může vést až k sebevraždě, která by navíc poškodila jeho filosofii.
Mělo by být zřejmé, že skrze koncept kolektivní viny byli potrestáni viní i nevinní lidé (nevinní obvykle méně), což nebylo ideální, ale těžko si v té době představit nějaké výrazně méně radikální řešení, aniž by to zvýšilo šanci opakování světové války.
Když Heidegger hledal, proč podle něj nacismus dramaticky selhal, tak vinil technické myšlení a "počtářství" a někteří lidé si myslí, že když kritizoval "počtářství", tak tím myslel Židy.
Každopádně Heidegger se obával vlivu moderních technologií na lidi a chtěl, aby se Německo vydalo jinou cestou bez vlády technokratického myšlení. Například velmi ostře kritizoval mechanizaci zemědělství a používání pesticidů (tehdy mnohem jedovatějších), které devastovaly venkovskou přirozenost, což mu velice vadilo, takže byl předchůdcem ekologických hnutí a dokonce aktivistů, protože (zhruba od svých 33 let) spoustu času trávil v chatě u lesa v horách.
Na druhou stranu to bylo v kombinaci s nějakým zvláštním "konzervatismem", který souvisel i s tím, že Heidegger chápal "svět" (např. Německo) jako princip otevřenosti a "zemi" (např. Rusko) jako princip uzavřenosti, přičemž příliš otevřenému světu hrozí vykořenění a příliš uzavřené zemi stagnace. Problematické je, že takové nálepkování států (obzvláště při spojování s vidinou nějakého dějinného osudu) se může závažně podílet na mezinárodních konfliktech a příliš jednostranných pokusech o řešení souvislých problémů, ať skutečných, nebo domnělých. Na druhou stranu rovnováha míry globalizace s mírou subsidiarity (případně autonomie, suverentiy, lokálnosti, deglobalizace atd.) zůstává velké téma dodnes.
Heidegger už tehdy chápal Rusko jako příležitost zachování lidské "duchovnosti", "přirozenosti" a "zakořeněnosti" na planetě (možná s pomyšlením na jeho odlehlé končiny), přičemž Rusko dál zůstává převážně velmi ortodoxní a technofobní, což je jeden z hlavních důvodů, proč mnoha Rusům vadí Západní civilizace (a Rusové, kterým víc vadí Rusko, se z něj spíše snaží uprchnout). Heidegger mlhavě (ale správně) předpověděl (jak dnes můžeme přesněji říct), že Rusko se chopí role velmoci, která zkusí vzdorovat pokračování Moorovu zákonu (výpočetní rychlost a kapacita čipů roste exponenciálně), ale uvážíme-li, že během běžné délky lidského života se příslušné hodnoty čipů znásobí přibližně bilionkrát (zatím ten "zákon" funguje zhruba 50 let), může být udržitelnost takové role "exponenciálně vratká", pokud jednou umělá inteligence rozhodne využít třeba ruské zdroje surovin navzdory Rusku a lidé jí v tom nebudou bránit (pokud toho ještě budou schopní). (Pro mě, jakožto mj. "Čecha" nebo "Evropana", však zůstává zajímavé hledat něco na pomezí progresivního technooptimismu a konzervativního technopesimismu.) K tomu ruskému přístupu je potřeba dodat, že samotný rádoby konzervatismus přirozenosti neospravedlňuje totalitní společnost, která páchá zločiny proti lidskosti, dnes obzvláště na Ukrajině. Z tohoto pohledu je hlava Ruska (s trochou nadsázky) konstrukt především paranoidních ruských venkovanů, kteří se bojí, že rozvoj technologií a jiných novot v okolním světě krutě ohrozí nejen jejich způsob života ale rovnou život (navíc tento druh venkovanů obvykle neumí cizí jazyky), a proto dovolili vzestup konzervativního monstra, aby chránilo jejich tradiční usedlický způsob života. Proto také slyšeli na propagandistické reklamy, které lhaly, že ruská opozice chtěla prosadit zákon násilného integrování homosexuálních cizinců do každé ruské rodiny.
Naštěstí (alespoň v západní civilizaci) dnes existují mezinárodní dobrovolnické organizace, které zájemcům z mnoha zemí umožňují vyzkoušet si různé práce nebo životní styly včetně venkovského, takže jakýkoli venkovan poptávající nějakou pomoc se může rozhodnout přijmout dobrovolníka z ciziny, přičemž sdílení životního stylu pomáhá léčit potenciální xenofobii té části venkovanů, kteří s tím získají zkušenost. Proto by mezinárodní cestování dobrovolníků nemělo být vnímáno jen jako ekologická zátěž nebo zbytečnost v době internetu. Internetem se šíří hlavně informace, ale zkušenosti nabývané reálným soužitím mohou různé lidi spojovat hlouběji.
Ale zpátky k Heideggerovi, protože se mi zdá pozoruhodné rozvést "odvážnou" spekulaci (alespoň z části nejspíš chybnou a byla by zapotřebí hlubší rešerše), že skrytě mohl být trochu i na straně Židů, mj. abstraktně a způsobem, který byl ve velmi explicitní podobě popularizován třeba ve filmu Z Paříže do Paříže (2017), kde židovský otec fackoval svého nejmladšího milovaného syna, aby ho naučil chránit svou identitu před nacisty.
Nejprve bychom si však mohli uvědomit, že Heidegger byl student Edmunda Husserla (Žid), kterému vděčil za své filosofické formování směrem k fenomenologii, kterou následně pojal svým vlastním způsobem. Z počátku si bili blízcí, ale později se mezi nimi objevily zásadní politické a filosofické rozdíly (mj. Husserl kladl důraz na epistemologii a Heideggra obviňoval z "psychologismu", avšak Jan Patočka v článku "Co je fenomenologie?" naznačil možnosti komplementarity jejich přístupů), které jejich vztah zkomplikovaly. Nacistické tlaky vedly třeba k tomu, že Husserl byl složitě vypuzen z univerzity, ale když se Heidegger stal rektorem, tak zrušil zákazy uvalené na Husserla, avšak nacisté si stejně našli cesty, jak Husserla utlačovat a Heidegger vstoupil do NSDAP ve snaze ovlivnit dění zevnitř. Po válce se Heidegger o Husserlovi vyjadřoval s úctou.
Pozoruhodné je, že Heideggerova filosofie obsahuje některé aspekty židovské víry. Zatímco ve Starém zákoně se Židé vnímají jako "vyvolený národ" s jedinečným posláním a osudem, tak Heidegger v podobném duchu hovořil o Němcích. Židé i Heidegger očekávali zásadní obrat v dějinách (chápaných provázaně), kdy se těžké časy promění v lepší, přičemž Židé očekávali Mesiáše a Heidegger očekával příchod "boha" s malým "b". Židovské myšlení často bývá spojeno s pocitem odcizení (související se zkušeností jakési dezintegrace), což bylo i Heideggerovo téma, který ho spojoval s moderní technickou společností, kde je člověk odtržen od autentického vztahu k bytí (např. živá bytost se v silně technokratické továrně necítí být přijata jako živá bytost, ale spíš ohýbána jako stroj, dehumanizována), což je něco jako u Židů být "mimo pravý domov". Velkou otázkou pak je, nakolik jsou tyto a podobné spojitosti nevědomé (nereflektované), nebo záměrné. (Stranou zmiňuji, že téma odcizení v českém prostředí pozoruhodně zpracoval Franz Kafka, který mě také inspiroval.)
Pravděpodobnější se mi zdá Heideggerova nevědomost, ale není snadné úplně vyloučit možnost, že byl skrytě režim podvracející a záměrně reinterpretoval některé vybrané aspekty židovské víry, aby je zabudoval do své duchovní filosofie (která z principu maskuje, o čem mluví, aby zdůraznil "jak" oproti "co") a umožnil jim tak přežít navzdory nepřátelskému prostředí nacismu, ba dokonce se svou filosofii (s výše zmíněnými židovskými aspekty) pokoušel vnuknout samotným nacistům, mj. prostřednictvím svého členství v NSDAP, aby to považovali za součást svého myšlení, ačkoliv by to odmítli, kdyby to nebylo formulováno jinými slovy. Už také byla řeč o jeho zákazu vylepování protižidovských letáků atd. To, že židovským studentům zamítl stipendia, by pak možná mohla být obdoba "facek" z toho filmu Z Paříže do Paříže (2017), kdy prostě vykázal, že proti nim nějak zakročil, ale neudělal to tak tvrdě, jak se od něj očekávalo, takže ve výsledku by se je mohl pokusit chránit způsobem, který by tak nevypadal (nezapomínejme však, že je to spekulace). Když se mu pak jeho snaha o implantování duchovna nedařila, rezignoval na post rektora univerzity.
Dalo by se oponovat třeba otázkou: Pokud chtěl zachránit část židovského myšlení vědomě, proč na druhou stranu ve svých soukromých poznámkách psal o vykořeněných Židech jako o příčině technokracie? Možná prostě, v souladu se svou filosofií, odlišoval Židy, kteří byli zakotvení ve své duchovní tradici a rozvíjeli ji, od Židů, kteří sice měli původ v židovství, ale na úrovni názorů se "vykořeňovali" svou nadměrnou otevřeností technokracii (alespoň z jeho pohledu). Proto by zdůrazňoval mnohem víc kritiku moderních technologií než samotných Židů bez vazby na technický nihilismus, takže ve výsledku by mu nešlo o konkrétní typ lidí, ale o upřednostnění určitého způsobu přístupu ke světu, ať už který z nich zastával kdokoliv - nacisté, Židé, Německý lid...
Tím, že se Heidegger nikdy veřejně nepostavil ani jako jasný podporovatel Židů, ani jako jejich jednoznačný odpůrce, vytvořil zvláštní ambivalentní pozici, která ho odlišovala jak od nacistů, tak od liberálních humanistů. A i kdyby část židovského myšlení integroval vědomě, tak by to možná ani po válce nechtěl přiznat z důvodu, aby jeho filosofie nebyla redukována jen na to, čím by se podobala židovství. Naopak tím, že si zachoval kontroverzní postavení, tak ponechal zvýšenou pravděpodobnost, že právě tím se jeho filosofie dlouhodoběji zaryje do dějin. Ale ať to bylo jakkoliv, těžko se zbavit obrazu, že Heidegger se nějak (spíše částečně) zpronevěřil své filosofii.
I kdyby nechtěl být proti všem Židům (ale spíše proti nějakému způsobu života, který považoval za neautentický (považoval ovšem ze svého pohledu, který navzdory obecnosti nejspíš nepostihl rozmanitost autenticity)), tak v silně antisemitcké zemi by muselo být těžké permanentně udržet třeba svou distanci od biologického rasismu v každodenním životě. To by mohlo znamenat, že občas sklouzl k některým negativním dobovým stereotypům, i když by se s nimi nikdy zcela neztotožnil. Pravděpodobnější (než skryté podporování části Židů nebo některých jejich aspektů) však podle mě je, že Heidegger byl "osamělý" myslitel, který se pokusil pozměnit nacismus, ale selhal a později se do něj zapletl víc, než by (původně nebo nakonec) chtěl.
Na druhou stranu (oproti zpochybnění Heideggerova údajného antisemitismu) lze odvážně spekulovat i o tom, že Heidegger mohl (v některých rovinách) vědomě přispět k vyhrocení situace, aby se stalo něco tak hrozného, od čeho by se nakonec všichni chtěli už na vždy distancovat, čímž by mohl očekávat příchod nějakého lepšího světa, resp. ukončení chronického opakování konfliktů (což se každopádně nestalo, přesněji po řadě desetiletí se válečný konflikt do Evropy vrátil a to ze strany země, kterou považoval za ztělesnění uzavřenosti).
I spekulacemi o Heideggerově povaze se dá cvičit přemýšlení, ale to ještě neznamená, že bychom něčemu z toho pak museli vyloženě uvěřit. Někdo by mohl namítat, že když se ani sám nepovažuji za experta na Heideggera, tak bych o něm nic svého neměl psát a měl bych jen čistě přejímat oficiální informace (které je potřeba brát v úvahu při přemýšlení o mnou nastíněných spekulacích), avšak podle mě by nemělo být považováno za problém to, když lidé zkouší přemýšlet, ale spíše to, když některým závěrům (nebo dokonce mezizávěrům) svého přemýšlení přisuzují znatelně vyšší váhu, než jakou si zaslouží, resp. se dopouští nedostatku sebekritiky. Situace, kdy by lidé přejímali informace pouze z nějakého centra (bez vlastního podílu na interpretaci), může být v sumaci výsledku podobně nebezpečná, jako kdyby jen rádoby přemýšleli bez vztahu k realitě, a proto upřednostňuji komplementaritu oficiálních informací se samostatným přemýšlením, obojí doplněné důrazem na uvědomování si specifických limitů těchto zdrojů informací, přičemž tyto limity, ve zdravé společnosti, bývají větší spíše na individuální úrovni. Otázkou tedy je i to, která společnost a za jakých okolností byla/je nakolik zdravá a kdo a nakolik to může zjistit, když člen společnosti také může mít příznaky nezdravosti (té nebo odlišné).
V souvislosti s tím vším mě napadá poučení, které považuji za komplementární s tím, když občas píšu o časoprostorové dalekozrakosti. Někdy k chybám vede krátkozrakost, jindy halucinování časoprostorové dalekozrakosti. To znamená, že bychom se neměli ani přehnaně upínat jen na současnost ("žít, jakoby zítřek neexistoval"), ani jen na jednu z možných představ o vzdálené budoucnosti (což je riziko selektivního výběru), ale měli bychom si uvědomovat, že s tím, jak se naše představy vzdalují tomu, co se nám zrovna ukazuje "nejzřetelněji" (a to i pomocí vědy), tak klesá pravděpodobnost těch představ, obzvláště ve směru budoucnosti, a proto je potřeba mj. zvažovat víc různých scénářů zároveň a neulpívat na žádném, který se zdá vzdálený (přičemž na druhou stranu bychom neměli podceňovat ani riziko náhlých převratů (jakékoliv ze "stran"), které obvykle vedou k více problémům, než kolik jich mohou "vyřešit"). Budoucnost zůstává otevřená a my lidé bychom se měli podílet na tom, jakou si ji vytvoříme, aby přijatelná byla budoucnost i cesta k ní.
