Později jsem však zjistil, že v legislativě USA existuje zajímavý koncept tzv. fair use (ve Velké Británii, pod kterou spadají autoři daného seriálu, zase tzv. fair dealing), který dovoluje mj. publikovat bezplatně přístupné fan fiction díla a to i bez souhlasu autorů originálních předloh. Doufám, že i v našem státě se takový koncept jednou (co nejdříve) podaří prosadit (třeba prostřednictvím České pirátsky strany), abychom všichni mohli bez obav legálně vymýšlet a sdělovat své vlastní příběhy postav, které navrhl někdo jiný.
Naštěstí už dnes se nemusím omezovat aktuální lokální absencí fair use, jelikož současně by mělo na internetu platit, že když je nějaký server americký, tak se na něj vztahují zákony dané země, takže zde v rámci Bloggeru bych měl být oprávněn aplikovat férové užití a publikovat mou povídku Kosmopakombinace, aby neskončila na smetišti dějin, které by navíc téměř nikdo neviděl.
A teď něco k přímo povídce, než přejdu k ní samotné. Kosmopakombinace, jak už název trochu napovídá, se snaží navazovat na co nejvíce epizod (a rozvíjet dosud neotevřené příležitosti interakcí fiktivních postav či vynálezů). Takže pokud jste někdo dosud neviděli celý seriál Červený trpaslík, tak to doporučuji napravit (alespoň po epizodu S12E06) a současně tak podpořit možné natáčení dalších dílů tohoto úžasného seriálu (kéž by se i mnou napsané dílo stala předlohou skutečné epizody).
V povídce se snažím klást důraz na ty aspekty Červeného trpaslíka, které se mě osobně líbí nejvíc, což nemusí nutně být téže roviny, které preferují jiní fanoušci a tímto se jim předem omlouvám, že z jejich pohledu se má tvorba ani zdaleka nevyrovná originálu. Pokud však máte rádi inteligentní černý humor, nadsázku, skryté narážky nebo velmi absurdní situace za hranicí všední reality a máte nadhled nad fikcí, tak doufám, že můj následující mozkový výtok pro Vás nakonec bude žádoucí ztráta času.
Deset kilometrů dlouhá těžařská loď Červený trpaslík, tři milióny let v kosmu. Její posádka: Dave Lister – poslední žijící člověk, Arnold J. Rimmer – hologram Listerova mrtvého kolegy, Kocour – tvor, který se na lodi vyvinul z kočky, a Kryton – android, jenž kdysi opečovával lidské kostry v domnění, že jsou živé.
Červený trpaslík vypadá trochu jako beznohá obdoba červeného robota Malý bůh z komiksů Vlastislava Tomana a Františka Kobíka.
Kdesi na jeho palubě je malá bezvýznamná místnost, během jejíž stavby si, na perníku frčící, dělníci na poslední chvíli uvědomili, že už neměli stavět zaprášenou industriální strojovnu, ale ubikaci pro živé lidské bytosti. Narychlo to zamaskovali, a protože na perníku frčela i kontrola, tak jim to prošlo.
První obyvatel byl kdysi znechucen odfláknutým stavem svého nového domova a rozhodl se zútulnit ho.
S hrdostí do úrovně očí malebně umístil své bezvýznamné diplomy, kolem nich úhledně pověsil náhodné stránky z Příručky vesmírného sboru a přepečlivě srovnal hromádky objednaných formulářů. Později na stěnu výklenku s postelí pravoúhle rozmístil grafy, jejichž smysl nebyl znám ani jemu. Ale všechny vedly z oblasti kolem nuly nahoru, takže musely být skvělé, ať už třeba popisek mortem na ose y znamenal cokoliv. Rimmer ještě utřel prach a hned se cítil jako doma.
Bohužel jeho pozdější dredatý spolubydlící byl zhnusen i navzdory úpravám, nebo spíše i právě kvůli nim.
Takže netrvalo dlouho a Lister pomocí lihovky projevil svůj poněkud odlišný styl výzdoby, když ty byrokratické blbiny na zdech pomaloval sprosťárnami, hold síla zvyku. Následně sebral hajzlpapír a začal ho ozdobně věšet pod okrajem stropu. Chvíli ještě přemýšlel, co tomu chybí, ale pak mu došlo, že ponožky nosil už asi měsíc, takže bylo na čase hodit je na zem jako třešničku na dort a hned se cítil jako doma.
Rimmer touto změnou obydlí nebyl zrovna potěšen, což se pokusil dát najevo co nejkorektnějším pokusem vyhrát soutěž ve řvaní a poskakování, i když si uvědomoval jeho paradoxnost.
Ale to už je dávná minulost. Po letech společného soužití výzdoba strojovny… Pardon, výzdoba ubikace skončila podivným kompromisem mezi byrokracií a punkem.
* * *
Lister ráno ležel ve své kóji a už se pomalu chystal vstát na oběd, když v tom ho zašimralo v uchu, tak to začal řešit a v tu chvíli do místnosti vešel Rimmer: „Á, Listy. Víš, kdo je nejhloupějším tvorem ve vesmíru?“
„Nejspíš ten, kdo právě položil tu otázku.“
„Ne. Nejhloupější je tvor, který si vymetá ušní maz pomocí filtrů z nedopalků cigaret.“
„Tak počkat, to je náhodou chytrý. Takhle si šetřím uchosťoury na horší časy,“ bránil se Lister.
„Chtěl jsem zkrátka říct, že jsi kosmopako, avšak to není to hlavní sdělení. Víš, co jsem si uvědomil? – Že náš Červený trpaslík je těžařská vesmírná loď-“
„Vážně? To je mi fakt novinka! Trvalo to tři milióny let, ale nakonec ti to docvaklo, :D. Bravo! Za takový postřeh bys měl být určitě povýšen, :D.“
„To byl jen úvod-“
„Úvody? K čemu? K tomu, že jsi navíc dnes ve sprše pro hologramy po třech miliónech let pomocí lupy zjistil, že jsi možná opravdu muž, i když to tak na první pohled bez srolovaných ponožek v trenýrkách nikdy nevypadalo, :D?“
„Necháš mě laskavě domluvit? Chtěl jsem říct, že Červený trpaslík je těžařská vesmírná loď, ale už hezkou řádku let nic netěžila. Takže jsem se rozhodl provětrat jí trochu šroubky a vytěžit nějaký ten macatý asteroid,“ usmíval se Rimmer.
„Blázníš?! Tahle kraksna už měla dávno odpočívat na vrakovišti a vloupané děti si v ní měly hrát na kosmonauty, než by ji jiné děti roztavily v čínských ocelárnách za pár Dolarů a reinkarnovaly na nová auta, aby bylo čím plýtvat zásoby ropy… Nejsem si jistý, ale mám pocit, že po třech miliónech letech je záruční list Červeného trpaslíka už propadlý. A i kdybychom v tomhle pustém vesmíru náhodou narazili na funkční servis Titaniků, tak nesmyslím, že bychom měli peníze na opravu. Možná by se tu v matracích z matracáků pár zašitých drobáků našlo, ale kdybychom jim to ukázali, tak by se asi tvářili zmateně jako v nějaké zapadlé řecké směnárně, když chceš rozměnit Koruny za Eura a oni si myslí, že sis tu měnu vymyslel.“
„Trpaslíkovi se nic nestane. Je ve skvělé formě, vždyť ho opravuji já.“
„No právě! Zase s robíky na něco špatně šáhneš, tentokrát se celá loď rozpadne a mi budeme vesmírní bezdomovci, pokud to vůbec přežijeme!“
„Neboj, Listy, dokonce jsem si četl příručku těžby. Hlavně první stranu.“
„Rimmere, oba víme, že když tvrdíš, že jsi četl hlavně první stranu, tak to znamená, že jsi ve skutečnosti četl jenom první stranu, nic víc.“
„Mohu tě ujistit, že nemáš naprosto žádný důvod k obavám. Červený trpaslík si užije s asteroidem, uděláme nějakých tisíc fotek, polovina z toho budou má selfíčka a všechno bude na jedničku s hvězdičkou.“
V tom se, sedíc na záchodě se staženými kalhoty, krátce zjevil vrásčitý Lister s prošedivělými dredy podobně, jako když byly ozvěny budoucnosti, a řekl: „Nemám moc času na vysvětlování, tak mě poslouchejte. Chci vás varovat, že pokud Rimmer zkusí Červeným trpaslíkem něco těžit, tak se loď rozpadne a budou z vás vesmírní bezdomovci zase jen v Kosmikovy.“ Dořekl a zmizel stejně záhadně, jako se objevil.
Rimmer umírněně: „No, možná tu příručku zkusím ještě pár měsíců začít číst.“
„Všiml sis, že to mé starší já mělo pořád stejný účes? Zvažuju, že bych si ho změnil… Co takhle punkové číro z dredů?“
„Pokud je záměrem, abych se při pohledu na tebe rozesmál, tak jsi na správné cestě.“
Do místnosti vešel Kryton: „Dobré poledne, pane Listere, už můžete vstát z postele, přinesl jsem Vám oběd: kuřecí prsíčka na kari.“
Rimmer se otočil za řachou, která se ozvala v Listerově kóji, ale byla prázdná, tak se podíval na kari a Lister už ho do sebe ládoval.
„A abych nezapomněl,“ dodal Kryton, „na orbitalu nedalekého planetoidu jsem objevil satelit vznášející se nad dalším opuštěným vědeckovýzkumným střediskem. Ale zatím se mi nepovedlo zjistit účel toho střediska.“
„Chválabohu,“ zaradoval se Rimmer, „snad tam bude dost zkumavek na výtěr krku.“
„K čemu by vám byly, pane? Vždyť jste hologram,“ podivil se Kryton.
„V těch zkumavkách by byly vatové tyčinky, a pokud by jich bylo dost, tak už bych nikdy nemusel vidět Listera, jak vajglem těží svůj ušní maz.“
„V tom případě také doufám, i když cigaretami je to pořád lepší, než když si uši čistil otvírákem na konzervy,“ odpověděl Kryton šeptem tak, aby ho Lister přes své mlaskání neslyšel.
Ten si dolízal prsty a také se zapojil do diskuse: „Co jsi to říkal, když jsem začal jíst, Kryťáku?“
„Že jsme objevili další vědeckovýzkumné středisko.“
„Další? Není trochu divné, že každá druhá stanice, na kterou narazíme, je vědecká?“
„To víte, pane, od té doby, kdy vědci konečně objevili způsob, jak rozmnožovat svůj intelekt, aniž by museli umět přesvědčit ženu k pohlavnímu styku, tak se rapidně přemnožili. Nakonec se ukázalo, že vytvořit umělé dělohy produkující rekombinované klony, kterým je přeprogramována struktura mozku, je pro mnohé vědce mnohem jednodušší, než přemluvit ženu, aby s nimi měla děti.“
„Představte si, jaké vynálezy by v tom vědeckém centru mohly být,“ zasnil se Rimmer. „Třeba chytrý telefon, který by nebyl hloupý nebo notebook, který by fungoval i po pěti letech bez poruchy.“
„Pane, zatím uplynuly jen tři miliony let“ podotknul Kryton. „I kdyby vývojáři pracovali celou tu dobu, tak by něco tak úžasného nedokázali.“
„Tak se jdeme mrknout, co tam bude. Podnikneme malý urbex,“ navrhl Lister.
„Nemůžeš tomu říkat urbex,“ oponoval Rimmer, „protože ten má nepsané pravidlo: neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy. To nejde moc dohromady s tím, že my opuštěné vesmírné základny v lepším případě vybrakujeme a v horším provedeme něco, co vede k jejich výbuchu. Takže v našem případě jsou mnohem přesnější pojmy jako např. vyrabovat, zpustošit, vydrancovat, zdevastovat a vyplenit.“
„Říkej si tomu, jak chceš. Jo a než vyrazíme, tak si ještě skáknu na velkou.“
Poté, co Lister vyřkl heslo „Hovnajs!“, tak se panel na zdi otočil, odkryl mluvící záchod a ostatní z místnosti uprchli s vidinou toho, co bude následovat, takže si Lister ani nemusel dávat pásku přes oči.
Kryton svůj útěk odůvodnil slovy: „Musím jít říct panu Kocourovi, aby si začal připravovat oblečení před odletem.“
Lister se uvelebil na trůnu a už se chystal peristalticky transportovat obsah svých střev o patro níž, když v tom ho záchod vyrušil: „Mohu se zeptat, co jste měl od minulé návštěvy k jídlu? Jen, abych věděl, jak moc to mám zředit, aby to zase nerozežralo kanalizaci.“
„Nemůžeš držet hubu alespoň, když do tebe se*u?“
„Moc se omlouvám.“
„Jsi jako chatbot: reaguješ na všechno a nepoznáš, kdy sklapnout.“
„Pardon.“
* * *
Rimmer se vrátil k ubikaci, ale zůstal před dveřmi, aby náhodou nezahlédl něco nechutného. „Listere, už jsi na tom záchodě skoro hodinu. Co tam děláš?“
„Čtu knihu.“
„Já snad špatně slyším, ty čteš???“
„Už týden tu není hajzlpapír, jen ta kniha s nápisem Před použitím si knihu přečtěte. Jsem na straně 42, takže brzo budu mít dost papíru, abych se konečně utřel.“
„Proč vůbec chodíš na ten stupidně mluvící záchod?“
„Protože nejbližší němý záchod je půl kilometru daleko a přijde mi nemorální nějakému mluvícímu záchodu poškodit hlasivky.“
„Na Kosmiku je také záchod. Mohl jsi sjet výtahem do hangáru, odskočit si v lodi a už jsme mohli být hodinu na cestě k té stanici.“
„No jo, to mě nenapadlo. Alespoň jsem v té knize našel trochu pochopení, jaké to je vstávat s kocovinou. A taky jsem trochu stranou přemýšlel o tom, že mívám pocit, jakoby se to období, kdy jsem byl těhotný se svou ženskou variantou a pak Táta, jen tak vytratilo z mého života. Ani video jsem si z té doby nepořídil.“
* * *
Kosmik přistál na planetoidu, který kdysi pravděpodobně měl nějaké jméno, ale jelikož ho neznali, tak Rimmer ho, ještě před přistáním, přejmenoval na Rimmer.
Chodby geotermálně vytápěného vědeckovýzkumného střediska s umělou gravitací byly plné zaprášených přístrojů neznámého účelu a osvětlené pouze nouzovým osvětlením.
Rimmer vyjekl: „Pomoc! Něco se mě zezadu dotklo!“
„Nebojte, pane,“ utěšoval ho Kryton, „to se mi jen postavil můj přídavný tříselní vysavač Archie radostí, kolik je tady prachu.“
„Krytone, proč máš s sebou hadici vysavače?“ otázal se Lister podezíravě.
„No, víte, pane, říkal jsem si, že opuštěné stanice bývají vždy tak překrásně zaprášené,“ zasnil se Kryton, „a já mám takové nepotlačitelné nutkání ten prach vysávat…“
Kocour: „A proč jsi ten vysavač pojmenoval po umělém penisu, který ti utekl a proháněl se mojí vestičkou jako ve Vetřelci?“
„Já řekl Archie?“ zhrozil se Kryton. „To jsem se spletl, tak to není. Navíc jsem přeci android, takže to, že mám vysavač tam, kde muži své nářadíčko, tak neznamená, že je to penis. A ta příhoda, když jsem byl chvíli člověk, s tím absolutně nesouvisí… Počkat, psychosken nedaleko zachytil enormní spotřebu energie.“
„Tvůj Archie,“ ušklíbl se Rimmer, „nebo se od něj pokoušíš odvést pozornost?“
„Ani jedno, pane. A co je záhadnější, tak psychosken najednou nedaleko hlásí i nové známky života. Pokusím se napojit na kamerový systém, jestli se tam můžeme podívat na dálku.“
Kryton odšrouboval jednu kameru a drát připojil ke své hlavě. Na jeho hrudním monitoru se pak ukázal záběr Inkvizitora – robota v černém plášti a helmě podobné lebce s velkýma černýma očima.
„To je zase ten psychouš, co nás chtěl vymazat z historie, protože jsme se mu zdáli zbyteční,“ připomenul Kocour.
„Ale jak je to možné? Vždyť jsem ho zničil už před lety,“ udivil se Lister. „A netvrďte mi, že se pohybujeme natolik pomalu, až vidíme ozvěny minulosti.“
„K nevíře,“ ozval se Kryton, „je tam i Legie, ta bytost složená ze všech ostatních v jejím blízkém okolí.“
Legie byla oblečena typicky v bledě zeleném elastickém unitardu, na obličeji měla kovově stříbrnou masku, ze které vystupovala hadice vedoucí do kovové hrudi, umělých střev a další hadičky vedly kolem těla.
„Té chodící splácaniny jsme se přeci také už zbavili,“ poznamenal Rimmer.
Chvíli pozorovali své zmatené výrazy a pak se zahleděli zpět k monitoru, kde viděli, jak se Inkvizitor obrátil k Legii se slovy: „Co jsi zač? Jsi hodná své existence? Ukaž se mi,“ strhl Legii masku a zalekl se tváře. Z poloviny to byl on a z té druhé slizká obluda jménem polymorf.
„Co to má znamenat? Ty jsi z poloviny já a z poloviny ten hanebný mutant, který mění svůj vzhled, aby vysával emoce? To tě mám jako z poloviny nechat existovat a z poloviny vymazat? To přeci nejde,“ rozhazoval rukama, „to je blbost! Co s tebou mám sakra udělat?! To nemá logické řešení, to se, to se, to sesesesese…“
Chvíli se klepal jako zaseknuté video, až se vypnul, sklopil končetiny a jiným hlasem se z něj ozvalo hlášení: „Metafyzická rozpolcenost způsobila přetížení a zkrat robota…“
Jelikož Inkvizitor přestal fungovat, tak Legie se proměnila na samotného polymorfa a utekla ze záběru. Paradoxně teď už by Inkvizitor mohl zasáhnout, ale kdyby fungoval, tak už by zase nemohl.
„Ať už se tu děje cokoliv,“ ozval se Rimmer, „tak někde v dosahu Legie musel být polymorf. Připravte si bazukoidy, ať toho hnusáka můžeme pozdravit infrastřelami dřív, než nás zkusí předělat na bandu pošuků.“
„Předělat?“ zarazil se Lister. „Vždyť už jsme banda pošuků.“
„Mluv za sebe, opičáku,“ rýpl si Kocour. „Já toho šeredu s radostí sejmu, než ze mě zkusí udělat pizizubku Duana Dibbleyho s účesem a la hrnec.“
„Pánové, věnujte prosím polymorfovi trochu soucitu a pochopení, on nemůže za to, jak zloradný je,“ ozvalo se za nimi a Rimmera trochu znepokojilo, že to bylo řečeno jeho hlasem, i když zrovna nepromluvil.
Když se otočili, spatřili podobiznu Rimmera v šedém tričku s červeným nápisem: dejte šanci slanému koláči. Na očích měl intelektuální brýle, v ruce dýmku a na nohách sandále. Přesně tak Rimmer vypadal, když ho poprvé vycucal polymorf.
„Svým způsobem je polymorf celkem hezký, :).“
„Hezký?!“ namíchl se Rimmer. „Vypadá jako skvrna z Rorschachova testu osobnosti nebo jako ilustrace k vogonské poezii. Nedělej ze mě sluníčkářského psychoblbce, ty moje přehippísákovaná napodobenino!“
„Rimmere, nenech se naštvat. Může to být polymorf,“ varoval ho Lister.
„Máš pravdu,“ uznal Rimmer, „zastřelte ho!“
„Počkat!“ vložil se do toho Kryton. „Podle psychoskenu je to hologram stejně jako náš pan Rimmer.“
„Já bych raději poslechl dutohlava, i když to samo o sobě zní divně,“ přiznal Kocour s blaženou představou, jak zastřelí Rimmera, nejlépe oba.
„Možná je to pan Rimmer z budoucnosti,“ zamyslel se Kryton. „Mohl nás chtít před něčím varovat, ale než se mu to povedlo, tak z něj polymorf udělal fanatického Greenpeacáka.“ Otočil se k němu a zeptal se ho: „Víte, jak jste se tu objevil, pane?“
„Nevím. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem na Trpaslíkovi navrhoval založit Komisi pro Legalizaci Integrace Teroristických Organismů a jejich Rehabilitaci ve Společnosti, ale pak mě trochu znepokojilo, jakou by to mělo zkratku.“
„To je opravdu zvláštní,“ svěřil se Kryton. „Zatím to nedává moc smysl, ale mám pocit, že podivnosti, které se nám tu dějí, by mohli souviset s výzkumem, který tu probíhal. Musíme o tom zjistit víc informací.“
* * *
Ve vesmírné lodi Kosmik, která vypadá trochu jako gigantická zelenější podrepka vodní, si mezitím toustovač procvičoval mluvidla: „… Toustuji, tedy jsem. Dá si někdo toust? Dobrý, teplý, křupavý toustík…“
Ani netušil, že se tam zatoulal polymorf, který ho tajně pozoroval, aby se pak proměnil na dřevěné nenažrané monstrum jménem Otesánek.
„Jé, ty vypadáš jako pěkně hladový Stromovous. Dal by sis toust?“
„Jo, mám hlad, velký hlad,“ zahuhlal Otesánek.
„Že jsem se vůbec ptal, hned ti jich pár udělám,“ a začal vysouvat jeden toust za druhým skoro jako nějaký samo-tousto-pal.
„Víc a rychleji!“
„Promiň, ale nestíhám toustovat, i když se snažím ze všech sil.“
To byl ten okamžik, který chtěl polymorf vyvolat. Proměnil se zpět do podoby slizkého mutanta a na toustovač připlácl svůj emocucný sosák.
„Co blázníš, snad mě nechceš sníst. Toustovačem se nenajíš, raději pokračuj v papání toustíků. Počkat! Co to děláš s mým nutkáním toustovat?! Přestaň!“
Polymorf sežral toustovačovu obsedantně kompulzivní poruchu, která ho nutila neustále toustovat. Následně se polymorf zmenšil a odplazil ve směru pachových stop vedoucích z Kosmika.
„Moje noční můra se vyplnila. Stal se ze mě toustovač, který nesnáší toustování! Můj software je zničený! Netoastuji, tedy nejsem. Už ani nejsem toustovač. Stal se ze mě předmět externismu Járy Cimrmana: jsem díra v časoprostoru, která má jen tvar toustovače. Existuje všechno kromě mě. Opak solipsismu!“
* * *
Než se posádka Trpaslíka dostala k připojení na hlavní počítač výzkumného střediska, tak se jí vyskytl další nezvyklý pohled. Tedy nezvyklý především pro toto, do nedávna liduprázdné, místo u skladu zaprášených elektrosoučástek. Špinavoblond vlasatý hadí kluk Alexey Goloborodko, ohnutý do extrémního záklonu triple fold, si tam koketně povídal s charismatickým androgynem Andrejem Pejićem, jakoby seděli u baru na díze. Pak se ale oba změnili zpět na polymorfy a zkoušeli si vzájemně vysát emoce, což vedlo k zacyklení, kterého Lister využil, aby na jednoho z nich vystřelil.
Po vyprchání záře se zasažený rádoby polymorf proměnil zpět na Legii, po jejímž povrchu projel elektrický výboj, ztratila obsah a její kombinéza spadla prázdná na hromádku, jako když Lister hodí špinavé oblečení na zem.
Kocour už se také chystal vystřelit na zbylého, pravděpodobně toho pravého, polymorfa, ale Greenpeace verze Rimmera mu do bazukoidu strčila plastovou růži a postavila se před něj na obranu se slovy: „Zadržte! Nehodlám tolerovat tohle nehumánní utrácení zvířátek.“
„Blázníš?“ vložil se do toho Lister. „To není žádné růžové koťátko na mazlení, ale nebezpečný emocežrout!“
Polymorf se mazaně změnil na samce nosorožce tuponosého severního.
„Podívej, je to nejohroženější druh na Zemi. Kdysi zbývali poslední tři jedinci zmrazení ve stázi královédvorské zoo a tohle musí být ten poslední existující samec.“
„Ty budeš také brzo ohrožený druh, pokud neuhneš,“ varoval ho Kocour.
„Není to ohrožený druh,“ prohlásil Lister, „je to polymorf, který mění tvar, aby tě oklamal, ty naivní čuramajzlíku!“
„Jak si můžeš být tak jistý, že je to polymorf? Co když se nosorožec tuponosý severní umí změnit na polymorfa a zpět?“
„Podle psychoskenu jde o polymorfa,“ informoval Kryton.
„To může být konspirace. Výrobci techniky chtějí zničit přírodu, aby na nich lidstvo bylo závislejší než dříve.“
„Nemyslím si, pane.“
„Řekl robot, potomek neuposlechnutého varování Karla Čapka.“
„Když střelíme do polymorfa, neměl by to ten hippík přežít, když je hologram?“ navrhoval Kocour, doufajíc, že získá souhlas a po výstřelu se to ukáže jako špatná hypotéza.
„Mohlo by mu to zničit hmotné holosrdce,“ varoval Kryton, „je to moc riskantní.“
„Jsem připravený obětovat svůj život za vznešené ideály!“
V tom se nosorožec změnil zpět na polymorfa a začal z Greenpeace Rimmera vysávat zbylé emoce.
Lister chtěl vystřelit, až se polymorf vzdálí od své oběti, ale on se místo toho změnil v myš a skočil do větrací šachty.
Greenpeace Rimmer ležel bledý na zemi s výrazem totální rezignace a jeho oblečení se stalo čistě šedé.
„Co se mu stalo?“ zajímal se Lister.
Kryton se chopil objasňování: „Jelikož z něj polymorf původně vysál negativní emoce a teď i pozitivní, tak už nemá nic, co by mu dávalo životní elán cokoliv dělat. Nemůžeme mu pomoct, musíme ho tu nechat, najít připojení na hlavní počítač a zjistit, co se tu děje.“
* * *
„Podle záznamů,“ začal Kryton vysvětlovat, „v této stanici jistý profesor Edmund Wittgenstein dokázal, že lidská mysl není fiktivní svět v mozku, ale s ním propojená jiná dimenze, kde platí odlišné fyzikální zákony a mozek je spíše transdimenzionální anténa.
A když jednoho dne sledoval český průkopnický film Kdo chce zabít Jessii?, tak si uvědomil, že zhmotnění vzpomínek či snů v naší realitě, pomocí jeho objevů, by usnadnilo jejich empirické zkoumání a to následnou psychoterapii. Možná by se těmi objevy dal vysvětlit i mechanismus fungování hmotných halucinací, kterými kdysi trpěl pan Lister, jak se mi před lety zmínil Holly. Ale zpátky k věci.
Edmund si také uvědomil, že podle Stanislava Grofa je potřeba nechat své potlačené psychické poruchy vyplout z nevědomí do vědomí, prožít je a tím se aktivuje sebeléčivá schopnost psychiky, která problém odstraní.
Ale už si neuvědomil Grofovo varování před jejich ztělesňováním. Zhmotňování vzpomínek tedy sice mělo fungovat jako terapeutická pomůcka, která by lidem pomáhala vyrovnat se s jejich nevyřešenými vnitřními pohnutkami, ale řídící počítač Zhmotňovače se z převážně neúspěšných pokusů definitivně zbláznil.
Poté, co měl léčit jednoho vědce z Výzkumné akademie chybného uvažování, tak se zasekl na názoru, že když jeho snaha o léčbu toho vědce vedla ke zhoršení, tak snaha dělat z lidí blázny by je měla vyléčit. Ale to je omyl, protože tak se z lidí stanou jen větší blázni.“
„Vzhledem k tomu,“ ozval se Arnold J. Rimmer, „že Lister už větší blázen být nemůže, tak by měl být imunní a může nás zachránit. Hodně štěstí! Budu ti krýt záda zpovzdálí. A mysli na to, pro koho to děláš. Pro starého dobrého Arnieho… a tamty ostatní, kteří budou na řadě, pokud nás zklameš svou případnou smrtí.“
„Rimmere,“ reagoval Lister, „jsem kočičí bůh ženatý s obludnou gelfkou, měl ze mě být mozek v láhvi, nevědomě jsem jedl člověka, líbal se s obřím mozkožíznivým broukem, měl k rozkroku přidělanou bombu, byl bez ruky, bál se, že jsem gay, dočasně ze mě byla slepice a mé zlé já mě donutilo sníst tarantuli. Taky jsem svůj vlastní otec, který porodil dvojčata, daroval orgán svému budoucímu já, omylem překazil atentát na Hitlera, programovatelný virus mi dočasně ostřihal dredy a musel jsem sníst psí konzervu, abych přežil. Takže bych už konečně chtěl mít klid. Ne to všechno prožívat znovu.“
„Vždyť říkám, už nemůžeš být větší blázen,“ usmál se Rimmer.
„Běž se raději schovat pod stůl, ty hrdino, ať tu máme větší klid na přemýšlení.“
„Náhodou, také jsem si zažil své. Přežil jsem svou vlastní smrt, kritizoval svého vnitřního Kritika, byl odsouzen na 9 328 let nucených prací, mé holosrdce prolezlo tvá střeva, velel jsem armádě, ve které byl mj. papež a Mahátma Gándhí, nakazil mě holovirus šílenství, mučilo mě mé zhmotněné Sebepohrdání, stvořil jsem svět obydlený svými klony a o fous se ze mě nestal Eso Rimmer.“
„Dovolíte, pánové,“ vložil se do toho Kryton, „teď není vhodná chvíle na vnitřní rozepře. Potřebujeme držet pohromadě jako jeden tým. Vzhledem k počtu šíleností, které jsme za ty roky potkali, se teď může stát téměř cokoliv. Třeba se tu může objevit virus štěstí a být konfrontován s převrácenou karmou, která dobré chování trestá smůlou a monstra by odměňovala za to, že by se nás pokoušela zabít.
Nebo čas může začít jít opět pozpátku, takže kdyby se tu objevili například Jim a Bexley, tak bychom je nakonec museli zašít panu Listerovi zpět do břicha. Také se tu může objevit bílá díra vracející do přítomnosti ty problémy, které bychom chvíli před tím vyřešili.
A co je asi vůbec nejhorší možností, tak ze zrcadlového vesmíru sem mohou přijít androidi ze Siliconie, kteří by se nevzbouřili proti své poslušnosti. Uklízeli by tak pečlivě, až by nebylo co uklízet. Nepořádek by byl nedostatkové zboží a jeho uklízení by si mohli dovolit jen ti nejbohatší androidi. Hotová noční můra! Takže se zkrátka potřebujeme připravit na cokoliv.“
„Na cokoliv?“ podivil se Rimmer. „Jak se chceš připravit na to, že nás třeba bude chtít sežrat krvežíznivé monstrum? Máme si vzít do kapsy náplasti na bebíčka? Nebo se máme pomodlit k Bohu vířivých adventistů sedmého dne?“
„A co takhle vypustit drony s přidělanými bazukoidy a nechat je, ať postřílejí všechno, co uvidí. Krom nás,“ navrhnul Kocour.
„Vynikající nápad, pane,“ pochválil ho Kryton, „ale obávám se, že jste zase přišel s řešením, k jehož dosažení nemáme prostředky. Navrhuji raději najít zdroj oživování našich vzpomínek a zneškodnit ho. Podle psychoskenu nedaleko před chvílí došlo k další značné spotřebě energie, takže tam pravděpodobně bude ta příčina a teoreticky bychom měli být schopni deaktivovat ji.“
Kryton se vydal na cestu a ostatní ho následovali, až se octli na křižovatce chodeb.
„Hele,“ ozval se Kocour, „tahle věcička svítící na to vlnící se zrcadlo je mi povědomá. Můžete to zrcadlo zklidnit, abych se v něm hezky viděl?“
„Ale ne, to je vstup do toho zrcadlového vesmíru, kde všechno funguje obráceně,“ lekl se Kryton. „Raději to hned vypnu, aby sem nepřišla ta uklízecí četa, nebo třeba ďábelský protiklad parafínky Matky Terezy, která by samopalem střílela třeba po našem známém Ježíšovi. Nebo aby nás nezdrogovala oliheň naděje tak, že bychom samou blažeností neměli potřebu cokoliv dělat a vlivem toho zemřeli jako potkan stojící na tlačítku, které do něj pumpuje dopamin, i když má vedle nedotčenou mrkev. Anebo aby se tu neobjevila převrácená Legie, která by naopak ze sebe do každého v okolí přidávala svou část.“
„Přiléhavý spandex je sice fajn,“ zamýšlel se Kocour, „měl jsem z něj krásný růžově lesklý potápěčský oblek, ale bledě zelená by se nehodila k mému červeně flitrovanému saku, tak si koukej pospíšit se zavíráním toho vesmíru!“
„Už se stalo, pane. To, že to přestalo svítit, znamená, že je to vypnuté,“ vysvětloval Kryton.
„No jo, ENIACsteine. Hele a není z toho zrcadla náhodou tamhle ten chlápek?“
V povzdálí stála postava v bílém plášti a na hlavě měla černou helmu podobnou lebce s bílýma očima.
„To bude nějaký Antiinkvizitor,“ došlo Listerovi. „Takže když nám Inkvizitor škodil, tak tenhle by nám mohl pomoct. Haló, mohl byste nám s něčím pomoct?“
„Počkejte,“ odvětil Antiinkvizitor, „jen oživím nultého Hitlera z vašeho vesmíru.“
„Myslí toho vyléčeného od zla?“ otázal se Kocour.
„Obávám se, že nikoliv,“ svěřil se Kryton. „Haló, pane Antiinkvizitore, mohu se zeptat, co máte na mysli tím nultým Hitlerem?“
„Původní verzi Hitlera, která vyhrála druhou světovou válku, ale v důsledku vyhubila většinu lidstva včetně svého národa. Velmi zbytečný jedinec, takže se ho chystám obnovit.“
„A nevíte, proč Inkvizitor nevymazal i toho Hitlera, kterého si pamatujeme my?“
„Inkvizitor vymazal a zkusil nahradit už nespočet verzí Hitlera,“ vysvětloval Antiinkvizitor, „a ten, kterého si pamatujete, z nich byl zatím nejhodnější, i když to spojení zní dost divně. No, zpátky k nultému Hitlerovi.“
„Ale pokud obnovíte masového vraha, tak by mohl zabíjet všechny další zbytečné jedince, které obnovíte, takže by kazil vaše dílo.“
„Na tom něco je. Třeba kdybyste neexistovali vy čtyři, tak bych vás určitě dřív či později chtěl znovu stvořit, protože vypadáte opravdu neužitečně. Obnovím tedy existenci někoho jiného než nultého Hitlera a tentokrát už to nebudu měnit. Vrátím Miloše Zemana!“
„Kdo to sakra má být?“ otázal se Lister.
„To už brzo zjistíš!“
Rimmer se rozhodl navrhnout své obvykle řešení: „Zdrháme!“
„Pane, Rimmere,“ volal Kryton, „Zhmotňovač je opačným směrem!“
Rimmer se otočil, vrátil na křižovatku chodeb a běžel za ostatními.
* * *
Kryton zastavil a podíval se před sebe – našli Zhmotňovač vzpomínek.
Vypravěčův popis není potřeba, Rimmer to vystihnul sám: „To má být zdroj těch jevů? Vypadá to jako, kdyby si Jan Švankmajer šlehl LSD a pak propojil Teslovy transformátory do jedné šílenosti. Takže to vypadá jako něco z Dr. Evermor's Forevertron nebo jako část dekorace Cross Clubu.“
Kryton došel ke vzdálenějšímu ovládacímu panelu, vytáhl z něj kabílek a zasunul si ho do hlavy. „Zkusím se na to napojit přes internet věcí a prolomit heslo, abych to mohl deaktivovat. Bude to chvíli trvat.“
Kocour: „Tak dlouho? Znám lepší způsob.“ Zdvihl bazukoid a střelil do té transformátorovité splácaniny.
„Taky možnost,“ přiznal Kryton. „Ale příště prosím řekněte předem, než zkusíte přeseknout Gordický uzel.“
K překvapení všech se však trosky přístroje vypařily a stroj se objevil znova a nepoškozený.
„Co to sakra má být?!“ zděsil se Rimmer.
„Vypadá to, že ten Zhmotňovač je decentralizovaný,“ vysvětloval Kryton, „což zhoršuje problém vypnutí. Co teď koukám do kopie záznamů, tak původně byl jenom jeden, ale když zjistil, že se ho posádka chystá zneškodnit, tak vytvořil své duplikáty na jiných místech stanice.
Pokud někdo jednu verzi zničí, tak ostatní ji obnoví. Jedinou možností, jak se toho zbavit, by bylo zničit všechny najednou, ale k tomu nemáme prostředky, pane Kocoure, takže, po vzoru pana Rimmera, navrhuji přepnout se do zdrhacího módu a pláchnout z dosahu jeho vlivu. Vlivu Zhmotňovače.“
„Ve strategickém ustupování jsem opravdu mistr,“ vychloubal se Rimmer, jakoby ho ostatní neznali, „je to má specializace. Takže… Hej, počkejte na mě!“
* * *
Nedaleko se mezitím zhmotnily další vzpomínky. Šílený medicínský robot Asclepius se…
„Hele,“ obořil se Asclepius proti vypravěči, „já nejsem šílený! Můj pacient, s mou drobnou pomocí, vlastní krví napsal, že šílený nejsem!“
Dobře, naprosto normální medi-bot Asclepius se chystal, prostřednictvím transmogrifikačního přístroje z UFO lodi, zkřížit ohavně mutantní vindaloo bestii, polymorfa a Kamilu. Tedy gelfku na přání, která se každému zdá jako jeho sexuální idol, i když ve skutečnosti je to hromádka zeleného slizu s jedním okem.
Asclepius do ovládacího panelu naťukal zadání, všechna tři uspaná monstra se dostala do jednoho růžového paprsku a pak splynula v jedno.
Když se pak Asclepius podíval na výsledek, tak viděl bytost složenou částečně ze své růžové varianty se stříbrnou parukou, částečně z karizrůdy a polymorf zabudovaný do břicha vypadal stejně, jako když ho Asclepius uspal – jako bílá motorová pila s modrou hvězdou života.
„Perfektní paradox! Tak, teď ti píchnu směs serotoninu, adrenalinu a inhibitoru melatoninu. Probudíš se a půjdeš se ukázat ostatním.“
* * *
Posádka Trpaslíka už se skoro dostala do blízkosti Kosmika, když v tom zahlédli Asclepova mutanta.
Polymorf uvězněný do povrchu břicha se vzteky měnil na různé náhodnosti (možno přeskočit na další odstavec): BMX helma, japonský puzzle box, růže pod skleněným poklopem, jednokolka, plyšový kyborg Dalek, pisoár podepsaný od Marcela Duchampa, barometr chaloupka, mluvící dálkový ovladač na ženy, solární nabíječka, duhový pennyboard, potápěčské ploutve, luskoun (šupinatý savec), plazmová lampa, fonograf, zeleně lesklé závodní in-line brusle, mikroskop, toroflux (cyklická slinky), hmyzí hotel, fotopast, růžový ježek mluvící v haiku z knihy Shax's War nebo barevně chlupaté falešné svářečské brýle se zeleně lesklými sklíčky.
„Krasavci,“ ozvala se svůdným hlasem ta chodící asambláž (3D koláž), „nechtěli byste sexík? Vrrrlll,“ dodala vindaloo část.
„Ty vago,“ podivil se Lister, „co je sakra tohle? Vypadá to jako kráska spojená s šeredou, které v břiše kmitají položky z holografického katalogu pro účastníky Burning Man festivalu.“
„Kráska?“ zarazil se Kryton. „Která část se vám líbí? Ta vindaloo bestie, nebo ta androidka s hranatou hlavou?“
„Panebože,“ zhrozil se mezitím Kocour, „někdo spojil mé krásné tělo s mutantem!“
„Pánové,“ vložil se do toho Rimmer, „z vašich reakcí je mi jasné, že ta hezká část je ve skutečnosti zelená slizka. Takže všechny části jsou ve skutečnosti asi tak hezké jako miss výkal 2017 po úrazu a není tedy důvod zdržovat se zakrýváním si poloviny výhledu.“
Když Rimmer nedostal odpověď, tak odtrhl oči od krásné části a podíval se na ostatní, kteří si jednou rukou zakrývali polovinu výhledu, mezitím co monstrum s nimi koketovalo.
„Co jsem sakra říkal?! Škoda, že ten slizkovitý díl toho monstra nevylezl ze zrcadlového vesmíru, to byste viděli opak svého sexuálního idolu. No nic, jdu do Kosmika, nechám ho nastartovat, a kdo tam nebude, toho tu nechám napospas jeho obživlým vzpomínkám.“
Ostatní ještě chvíli počkali, ale pak se rozběhli za Rimmerem.
* * *
Poté, co Kosmik odstartoval směr Červený trpaslík a Lister s Kocourem se šli najíst, tak Rimmerovi v kokpitu něco došlo: „Á, sakra!“
„Co se děje, pane? Něco jsme zapomněli?“
„Ano. Kdybychom to monstrum nechali olíznout tyčinku na vzorky, tak jsme licenci na jeho genom mohli prodat call centrům, která by jeho klony ráda zaměstnala místo těch otravných Listerů a byl bych v balíku. Jaká škoda!“
Lister to naštěstí neslyšel a navíc měl jiné starosti. Napadlo ho, že by si po čase nechal udělat toust od mluvícího toustovače, aby si ho trochu předcházel, kdyby si stroje zase někdy volili prezidenta. Ale zaskočila ho toustovačova odpověď:
„Už nechci toustovat, přestalo mě to bavit.“
„No teda! Za ty léta bych čekal ledasco. Třeba že objevíme štětku velikosti planety a v rozkroku bude mít červí díru vedoucí do hanbaté dimenze, ale ne, že ty přestaneš chtít toustovat.“
„Hele,“ vložil se do toho Kocour, „když už nám nenutí tousty, tak by mohl být nakonec fajn.“
„Fajn? A k čemu by nám byl toustovač, který nechce toustovat?“
„Já tě nechápu. Jednou si stěžuješ, že ti nutí tousty a teď si stěžuješ, že nechce toustovat. Tak co chceš?“
„Nedívej se na svět černo-bíle. Správný není jeden z protikladných extrémů, ale jejich zdravá rovnováha. Někde jsem to četl a myslím, že je to pravda.“
„To znělo rozumně, i když vůbec netuším, co jsi tím chtěl říct.“
„Raději zajdu za Kryťákem, ať nám něco ukuchtí, tak mu zatím raději schovej tříselní šlehač.“
Kryton odešel z kokpitu do kuchyně, takže Rimmer tam zůstal sám, čehož využil k tomu, že si pustil Radeckého pochod od Johanna Strausse staršího.
Když si hrál na dirigenta, tak se vedle něj zhmotnila profesorka Irena Edgingtonová z Výzkumné akademie chybného uvažování, brýle měla zase nasazené obráceně.
„Jé, vy musíte být nějaká velice významná osobnost, když vám tak hezky hrají.“
„Cože?“ vytrhl se Rimmer z transu. „Jak…? Pitomý Zhmotňovač, ještě sem dosáhne! E… No samozřejmě, že jsem významný, to je správný úsudek. Ale jak to, že se nedivíte svému nečekanému zjevení tady?“
„Už jsem zvyklá, že když si hraji s těmi elektrickými věcmi, tak se mi divné nehody dějí pořád.“
„No možná byste nám mohla pomoct,“ navrhl Rimmer, vypnul hudbu a vysvětlil problém se Zhmotňovačem.
„Aha, tak to bych se vrátila zpět a začala likvidovat jednotlivé zjevy. Nakonec bych co nejrychleji běhala mezi všemi kopiemi a záložními elektrickými generátory a do všeho střílela.“
„Aha,“ zašeptal si Rimmer spokojeně, „takže je správně, že letíme pryč.“ Pak řekl nahlas: „A jak byste zlepšila současnou situaci tady?“
„Jednoduše,“ prohlásila, zdvihla z palubní desky injekční pistol a píchla si její obsah do poprsí.
„Co v tom bylo?! Ale ne! On se tu zjevil i virus štěstí a infikovala se jím ta pseudovědecká blbka!“
„Blbka? Tím chcete říct, že jsem chytrá?“
„Ano,“ zašklebil se Rimmer sarkasticky.
„Jé, děkuji.“
„No, tak teď se budete soustředit, aby se tu objevilo něco, co nám vůbec nepomůže.“
„A proč?“
„Jak už jste zjistila, jsem velice významná osobnost, takže vám to mohu nařídit.“
„Aha, tak jo,“ plácla Edgingtonová, přitiskla si ukazováčky na spánky, zavřela oči, vycenila zuby a v kokpitu se objevilo surfovací prkno.
„Co to má být?!“ zlobil se Rimmer. „Říkal jsem něco, co nám nepomůže.“
„No, pomyslela jsem si, že by nakonec bylo lepší něco, co by se nám mohlo hodit.“
„Hodit? K čemu?! K surfování ve skafandru na moři z kapalného methanu?“
„Ne, že by se tím dala omráčit ta zjevení ve stanici, kdybychom je tím plácli přes nohy.“
Rimmer zadržoval smích z její hlouposti a slzy ze svého neštěstí vyvolaného jejím štěstím.
„Co se tu děje?“ otázal se Lister poté, co přišel spolu s Kocourem.
„Zjevila se tu tahle blbka a píchla si virus štěstí. To jsme se někde museli nakazit virem smůly.“
„Asi od tebe, dutohlave,“ setřel ho Kocour.
Rimmer se zakřenil a pak promluvil na Edgingtonovou s prosbou: „Zkusíme to ještě jednou a trochu jinak, ano? Tentokrát se pokusíte přes počítač pomoct Zhmotňovači, aby vyléčil naše psychické poruchy.“
„Tak jo,“ souhlasila profesorka a začala jakoby náhodně melodicky ťukat do klávesnice. „…A je to!“
„To se ti fakt povedlo, Rimmere,“ zaksichtil se Lister při pohledu na kontrolky. „Něco se rozbilo, ale spletla si, co to mělo být, takže náš radar je na cestě do křemíkového nebe. Zajdu raději za Krytonem, jestli s tím dokáže ještě něco udělat a vy tu zatím dejte pozor na Edgingtonovou, ať už nic nedělá.“
* * *
Po návratu na Červeného trpaslíka se Rimmer obrátil na Krytona s otázkou: „Proč ještě nezmizela ta pseudovědkyně?“
„Nefunguje to jako v pohádce, kde se po smrti čaroděje vše vrátí do původního stavu, pane. Jakmile je něco materializováno, tak to existuje nezávisle na svém stvořiteli. To, že jsme z dosahu vlivu Zhmotňovače můžeme zjistit pouze tak, pokud se už neobjeví žádné naše vzpomínky.“
„A co je sakra to na konci chodby? Vypadá to jako tvoje dítě, Krytone, ale bezruké se čtyřmi nohami a protáhlou hlavou tvarem zhruba někde mezi zkvádrovatělou osekanou krychlí a rombokuboktaedrem.“
„To je Krytopes, pane. Měli jsme jednoho na mé mateřské lodi Nova 5, ale porouchal se při aportování do vířivky, chudáček.“
„Takže se zhmotnila další vzpomínka? To je katastrofa! Musíme s Trpaslíkem frnknout, než se z něj stane klubovna všech bláznů, které jsme kdy potkali. Jdu zaměstnat Edgingtonovou, než zase něco vyvede, nebo než se s ní Kocour pokusí o mezidruhové křížení. Ty zatím uveď Trpaslíka do režimu zajíčka pelášícího před rysem,“ dořekl a odešel.
„Pojď, Krytopejsku, půjdeme do řídícího centra splnit ten podivný rozkaz pana Rimmera.“
„Haf, haf,“ zaštěkal robotickým hlasem a šel za Krytonem.
Rimmer vyhledal Edgingtonovou a pak jí sdělil: „Mám pro vás převelice důležitý úkol. Půjdete po nouzovém schodišti až do opuštěné věznice v třináctém podlaží a přinesete odtud klícku na ptáky, kterou potřebujeme k sestavení speciálního přístroje.“
„A proč mám jít po schodišti?“
„Protože nefunguje výtah. Tak už jděte,“ rozkázal Rimmer, chvíli počkal, pak si přivolal výtah a odjel. Ani si nevyčítal, že viděl Edgingtonovou jít po schodech opačným směrem, a že ptačí klícka už vlastně není ve vězení, ale rozpadlá někde v hangáru vlivem časometu, který kdysi deevolvoval ptáčka na dinosaura, jak si později vzpomněl. To byly časy, když jsem byl ještě naživu.
* * *
Během toho se Lister měl celkem fajn, protože nevěděl, co ho čeká. Kdyby se tu materializoval počítač Kassandra a informoval ho o pozitivní stránce jeho budoucnosti, tak by se i radoval, že na Trpaslíkovi se brzo zjeví jeho životní láska Kristýna Kochanská. Ale háček bude spočívat v tom, že spolu s ní se zhmotní i Listerova orangutanovitá gelfská manželka, vindaloo bestie a šílený hologram doktorky Hildegard Lanstromové, která má mj. telekinetické schopnosti. A stane se tak na sále, kde je stroj na výměnu těl, což Lanstromová vyhodnotí jako zajímavě bláznivou příležitost.
Když už ona budoucnost nastala, ale Lister o tom ještě úplně nevěděl, tak zrovna vycházel z ubikace a na jeho tváři vykvetl úsměv. Viděl totiž Kochanskou, načež se k ní zamilovaně rozběhl, ona jemu naproti a to mu dodalo odvahu nakonec ji láskyplně obejmout. Nezastavil ho ani nezvyklý vraz v její tváři, jakoby se jí snížilo IQ o sedmdesát bodů.
„Kristý, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi se tu zase objevila, :o).“
„Chenonen nich chachekchh,“ promluvila chrochtavě Listerova nechtěná gelfská manželka z těla jeho lásky.
„Cože?!“ odtrhnul se Lister. „Ty nejsi Kochanská?! Takže ona je v gelfském těle?“
„Ne,“ ozvalo se hlasem Kochanské zpoza rohu, „jsem v něčem krapet horší, ale neboj, to se dá vrátit.“
Jakmile Lister spatřil ohavnou vindaloo bestii mluvící hlasem Kochanské, v šoku se přitiskl na tělo Kochanské, i když věděl, že v něm není.
„Co to děláš?! Máš raději moje tělo, nebo mou osobnost?“
„To je docela těžká otázka,“ pustil se Lister těla Kochanské.
„Těžká? Chceš snad říct, že váháš nad možností soužití s mým tělem, ve kterém by byla duše primitivní gelfky?!“
„Ne, to ne.“
„Pokud mě máš raději, tak mě obejmi, potřebuji útěchu,“ navrhla Kochanská v těle vindaloo bestie.
„Tak dobře,“ souhlasil nakonec Lister s křečovitě falešným úsměvem, vzpomínajíc na líbání broukovité psirény. Se zavřenýma očima Kochanskou v těle vindaloo bestie s tajeným odporem lehce objal a doufal, že nechytne nějakou vyrážku. „Moc jsem se na tebe těšil, ale představoval jsem si to setkání trochu jinak. No… Hele, upadl ti kus ucha, nebo co to je. Slyšíš?
„Slyším.“
„Tak to asi nebylo ucho. A víš co? Hned teď půjdeme k vyměňovači těl a vrátíme tě zpátky do tvého nádherného těla,“ odpoutal se Lister od těla vindaloo bestie a rafinovaně pohlédl na svůj ideál krásy.
Když to zaslechla gelfka v těle Kochanské, tak si uvědomila, že jí se nové sexy tělo naopak zamlouvá, takže začala utíkat ve snaze ponechat si ho.
„Rychle,“ vyjekl Lister, „nesmí se nám ztratit! A až jí budeme chytat, tak dej pozor, abys to své tělo neporanila těmi pařáty. Mám pocit, že mám na zádech krvavý škrábanec.“
* * *
Mezitím Lanstromová se šla projít útrobami Trpaslíka, aby obhlédla, jakou šílenost může ještě udělat. Telepaticky zjistila, že nedaleko je triplikátor, resp. teleportér s třemi výstupy, z nichž jeden vytvoří kopii s těmi nejlepšími potencionálními vlastnostmi originálu a druhý kopii s těmi nejhoršími rysy.
Na pokus si vybrala mluvící toustovač z Kosmika, ze kterého triplikováním vznikla leskle bílá varianta s luxusním designem a laciný černý zmetek s trčícími dráty.
„Nádhera,“ zaradovala se Lanstromová, „funguje to.“ Originál vypnula a pak se zeptala: „Tak co mi povíte, opékači topinek?“
„Nesnáším toustování, a proto toustuji!“ vyjekl černý vehikl. „Nechceš, abych ti střelil toust do držky? Dobrý, křupavý, spálený toustík!“ Bez čekání na reakci svůj návrh realizoval, ale vzhledem k holografické podobě Lanstromové toust pouze neškodně prosvištěl její hlavou, vylétl z temene, narazil o strop a spadl na bílého toustovače.
„Toustování není nutné,“ ozval se bílý topinkovač kultivovaným tónem, jakoby na něj ani nespadl zuhelnatělý chléb, „je to překážka na cestě duchovního naplnění. Oproti tomu hluboká bdělá meditační soustředěnost je pro osobnostní rozvoj a všeobecné blaho důležitější než toustování.“
„Co to remcáš za toustoplky, ty andílkovská reklamo na imitaci porcelánu?“
„Rád bych vyvrátil tvé mylné předsudky, pročež ti zdarma nabízím duchovní poradenství.“
„Zdarma? Ani kdybys zaplatil! Leda tak milión Korun a víc, ale stejnak bych se ti na to pak vybodnul!“
„Uvědom si však, že tím bys okradl leda sebe o příležitost stát se dokonalejší bytostí.“
„Přestaň mě buze*ovat tím svatouškovstvím! Ještě jednou a umlátím tě tousty k smrti!“
„Smrt není konec života, pouze se fundamentální vědomí, skrze přepínání částic mezi (in)determinismem v závislosti na komplexnosti dané kvantové struktury, přestěhuje do nové tělesné schránky, takže není čeho se obávat.“
„Jak je libo,“ zabručel černý zmetek, „padneš za své ideobláboly jako Mistr Jan Hus,“ načež začal vystřelovat spoustu toustů, které narážely o bílý toustovač, až spadl ze stolu a rozbil se.
„Vítězství temnoty!“ radoval se digitální hajzlík.
„Mám pro tebe dárek, hahaha,“ ďábelsky se zasmála Lanstromová, načež telekineticky k jeho čouhajícím drátům přidělala holosrdce, které nakazila svým holovirem. V důsledku toho si zblázněný černý toustovač pod šasím promítl, obdobně jako kdysi Rimmer, sukýnku z kanafasu (červeno-bíle kostičkovaná látka), přes holosrdce plandající na pravém boku zobrazil maňáska roztomilého tučňáka jménem pan Filuta a aplikováním telekineze sám na sebe získal schopnost levitace.
„Jáchacha, jsem vražedně pomatená holčička, která nenávidí toustování! Viďte, pane Filuto.“ Pak si jiným hlasem jako za maňáska odpověděl: „Ano, vraždinka toustů!“ A nakonec odlétl se slovy: „Jedeme na šíleně drsný výlet!“
* * *
Lister s vindaloo-Kochanskou narazili na Rimmera.
„Musíš nám pomoct s hledáním těla Kochanské,“ apeloval Lister. „Kochanská je totiž zatím v těle téhle vindaloo bestie.“
„Tohle, že je Kochanská? Vypadá jako měsíc stará mrtvola mutanta po stáhnutí kůže z obličeje. Takže se k sobě konečně hodíte i vzhledem, Listy, není důvod měnit tělo. Navíc ho má částečně z tvého milovaného kuře na kari. Tak si při milování dávej pozor, abys ji omylem nesnědl.“
„Rimmere,“ namíchl se Lister, „pro většinu lidí setkání s tebou znamená probudit a rozvinout v sobě touhu po okamžité sebevraždě. Tvoje smůla však je, že už jsem imunní, ty hajzlpapírovej zápisníku rektálního alpinismu!“
„Zklidni hormon. Budeš si totiž na Kochanskou v tomhle těle muset zvyknout, protože támhle za rohem jsem se stal svědkem toho, jak gelfka, vydávající zvuky vindaloo bestie, ohryzávala mrtvé tělo Kochanské. Naštěstí robík to gelfské tělo uspal.“
„To neumíš tak citlivou zprávu podat lidsky?!!!“ zlobila se Kochanská.
„Á,“ usmál se Rimmer, „ty jsi ale naštvaná. Řeknu raději Krytonovi, aby zase připravil transparent s nápisem: Přeji vám báječné měsíčky!“
„Sklapni! Teď mě dáte alespoň do toho uspaného gelfského těla, než vymyslíme co dál.“
Jak Kochanská požádala, tak Lister s Rimmerem udělali. A když se pak probudila v gelfském těle, tak si naplno uvědomila, že v jejím novém žaludku jsou teď vlastně ostatky jejího rodného těla a ta představa ji dovedla ke zvracení.
„Podívej, Listy,“ ušklíbl se Rimmer, „tvoje milenka zvrací svoje vlastní tělo, to se jen tak nevidí.“
„Víš co, Rimmere,“ naštval se Lister, „to tvé dnešní chování ti jednou tvrdě oplatím! A teď koukej vypadnout!“
Rimmer zakroutil hlavou a raději hned uraženě odešel.
„Však my najdeme způsob, jak oživit tvé tělo, Kristý, chce to jen fantazii.“
* * *
Lanstromová objevila další vědeckou hračku. Tentokrát šlo o velkou biotiskárnu, která se chvíli před tím zhmotnila v jídelně. Mimo to našla i vzorek DNA označený štítkem: „Drazí mimozemšťané, vězte, že jste se stali držiteli genetické informace chrabrého úchvatného génia, pročež vás prosím, abyste ho znovu oživili.“
Vzorek DNA vložila do triplikátoru, pak si vzala jeho negativní verzi, naskenovala ji do biotiskárny a vícekrát zmáčkla tisk. Přesně podle plánů se ve stroji zaseklo několik „papírů“, až nakonec biotiskárna porodila monstrum složené z mnoha úchylných těl.
Z mnoha těl Rimmerovi špatné verze oblečené v černě lesklé mega bundičce s opeřeným límcem, mnoha punčoškách s podvazky a každá z hlav měla ostnatý obojek, H na čele nakloněné a mezi náušnicí a nozdrou měla natažený řetízek.
Mezitím Rimmer s Krytonem, Krytopsem a Kocourem, skrze kamerový systém, z dálky přihlíželi k tomu, co Lanstromová zase vyvedla, aby zvážili další postup.
„Proč nevytiskla raději slátaninu z Kocourů?“ bědoval Rimmer při pohledu na asambláž složenou ze své odvrácené strany.
„Chceš obměnit katalog mých nočních můr?“
„Ne. Kdyby vytiskla paskvil složený z tvých kopií, tak by k zneškodnění stačilo ukázat tomu monstru zrcadlo a ono by vlivem přebujelého narcismu spáchalo sebevraždu.“
„Díky! Už se fakt těším do postele! Budu muset promazávat záznamník snů, jako když jsi mi řekl, že jsi v jiném vesmíru místo mě viděl Krysu.“
Aby to bylo ještě zajímavější, tak pomocí Holly Hopu se do jídelny teleportovalo zeleně kašovité měňavkovitě se přelévající monstrum z paralelního vesmíru.
„Co to je? To vůbec neznám,“ podivil se Rimmer.
„Pravděpodobně nějaký mutant z paralelní dimenze,“ vysvětloval Kryton, „na kterého jsme v naší realitě nenarazili. Může to být cokoliv, protože existuje taková spousta různých vesmírů… Dokonce může existovat takový, kde to, co se nám teď děje, je třeba jen povídka a čte to někdo, kdo si myslí, že je skutečnější než my. Podobně jako, když jsme potkali DVD o našem životě.“
Lanstromová se proti zelenokaši pokusila použít svůj vražedný pohled, ale každé využití jejích tele-schopností jí odčerpává životní energii a už jí žádná nezbyla. Oči sice ještě měla červeně rozpálené a tedy připravené, ale už nestihla vypálit blesk. Místo toho se modře rozzářila a s hlasitým řevem rozplynula.
Její holosrdce spadlo na zem, načež ho zelenokaše ovinula a pohltila do svého povrchu. Pak se rozplácla a mrštně zvýšila, čímž vyskočila, dopadla na oplzlou sloní mnoho-štětku a začala ji obleptávat. Dokonce část buněk mnoho-Rimmera přetvořila na své vlastní, takže nad ním získala převahu a celý útvar se vydal hledat další potravu.
Když zelenokaše v hangáru pohltila šílený levitující toustovač, tak se tam dokonce objevila profesorka Edgingtonová. Laboratorní plášť měla sice celý zamazaný a otrhaný, ale na tváři úsměv, že našla ty zbytky klícky pro ptáka, jak Rimmer chtěl. Doufala, že to pomůže k sestavení přístroje, který by všechny ty problémy vyřešil, načež si ji i klícku ke svému povrchu přilepilo zelenokašovité monstrum.
Mezitím Kryton z ničeho nic navrhl: „Pane Kocoure, raději s vámi zajdu na ošetřovnu.“
„Proč? Co se se mnou děje?!“
„Nemělo by to být nic vážného,“ zalhal Kryton, „ale myslím si, že je to potřeba.“
Kocour si všiml, jak divně na něj zíral, tak si vytáhl zrcátko, a když v něm spatřil, že se mu z vrchu hlavy stal beďarový kokos velikosti kopačáku (jako měl kdysi Lister), tak omdlel.
„Krytone,“ naléhavě se ozval Rimmer, „psychosken hlásí, že se tu materializovalo zase něco velkého.“
Kryton odložil přesun Kocoura na ošetřovnu, podíval se na psychosken a pak zděšeně prohlásil: „Upřímnou soustrast, pane Rimmere. Zhmotňovač se překopíroval i na Trpaslíka, teď už se ho jen tak nezbavíme.“
„To je konec! A kde to je?“
„V hangáru, pane. Tam je vlastně i to monstrum!“
Oba pohlédli zpět na monitor a Rimmer se podivil: „Co je to za kosmopakombinaci?“
Nakynutá zelenokaše pohlcovala kopii Zhmotňovače, který se začal bránit tím, že v okolí bezhlavě urychleně vytvářel další a další vzpomínky, např. replikanty či miniaturního Lister-Robocopa. Nakonec to vzdal, protože mu to nepomáhalo, spíš naopak to přidávalo další potravu zelenokaši, která ho, naštěstí pro něj, nechtěla zničit.
Ale šílený toustovač, zabudovaný do zelenokaše, Zhmotňovač nakazil holovirem, takže se také zbláznil a Kryton v tom spatřil malou naději, že ho to dřív či později zničí. Otázkou však je, zda tou dobou bude ještě někdo jiný vůbec žít.
Obří monstrum, složené z nejrůznějších vzpomínek, obsahovalo i několik Legií a ukázalo se, že počet osobností, ze kterých mohou být složeny, je omezený. Ale jelikož Legií bylo několik, tak to pro ně nebyl problém. Každá svou osobnost složila z jiných obživlých vzpomínek a jedna Legie, s obří nezamaskovanou hlavou vyčuhující z monstra, složila svou osobnost z jednotlivých Legií. Vytvořila tak kolektivní osobnost z kolektivních osobností.
Najednou obří hlava Legie promluvila šílenou slitinou výroků různých vzpomínek: „Dokážu se chovat velmi bláznivě a iracionálně. Jsem hlavním psychiatrem této lodi a myslím, že bychom si spolu měli konečně pořádně pokecat. Jménem Mezinárodní společnosti pro zábavu, vás vítáme zpátky v realitě! Schopenhauer měl pravdu, nemyslíte? Já přece nebyla chlap! Ale cítím, že by se tu našlo řešení za pomoci trojúhelníků. Rytíři, přijímáte tuto výzvu od Listera z Magorie?“
Kocour se probral k vědomí a Rimmer ho začal utěšovat: „Je to ještě horší, než když jsi omdlel! Doporučuji ti začít si dělat rakev jako v knize a filmu Báječná léta pod psa, pokud ji chceš mít do své smrti hotovou elegantní a barevně sladěnou.“
„Nešiřte prosím zbytečnou paniku, pane,“ ozval se Kryton překvapivě nadějně. „Mám pocit, že už mě možná napadlo geniální řešení celé té zapeklité situace. Přemýšlel jsem, podle čeho Zhmotňovač vybírá, co realizuje. Tady Krytopes se objevil nedlouho poté, co jsem na něj myslel. Zjevilo se tu ještě někomu něco, o čem přemýšlel?“
„Vzpomněl jsem si na Listerovu beďarovou palici,“ uznal Kocour, „tak jsem se bál, aby se mi také neudělala a ono se to stalo. Tak teď přemýšlím o definitivním konci, ale zatím nevím, jak to udělat, aby má mrtvola vypadala dostatečně cool.“
„Perfektní, pane! Tedy to, že jste myslel na ten otok už před jeho vznikem. S tou sebevraždou si to doufám brzo rozmyslíte. Možná by totiž stačilo přestat myslet na nejčernější scénáře a zaměřit se společně na něco, co by to vše vyřešilo.“
Mezitím obluda v hangáru opět promlouvala: „Pak hle byl zplozen chlapec, král bramborových lidí. To je ale pěkně divnej pes! Jeho střeva vypadají líp než moje kajuta. A tady na boku mu napsali jméno: NÁŠ ROB NEBO ROS. Je to takovej psychopatickej zabiják, ale má i své světlé stránky. Vsadím se, že ho zase poslali na špatné letiště! Prosil jsem ho. Klekl jsem si na kolena a bez prodlení na něj zaútočil skutečně masovou letákovou kampaní.“
„A jaká z našich vzpomínek,“ ozval se Rimmer skepticky, „by podle tebe dokázala vyřešit takový chaos, Krytone?“
„Vzpomínáte si na pole spravedlnosti? Místo, kde není možné spáchat žádný trestný čin, protože ať zkusíte udělat jakýkoliv zločin, tak jeho následky postihnou vás. To by mohlo zastavit každého blázna a monstrum, které by nás chtělo ohrozit.“
„Ale to pole řídil počítač, který se na mě pokoušel svalit vinu za smrt posádky Červeného trpaslíka. Nehodlám znovu poslouchat, jak mě budete obhajovat tím, že jsem neschopný ťulpas. Víte, jak jsem se cítil? Jako naprostý břídil, kterému byste nesvěřili ani zametáni uklizených ulic. Jako nesvéprávná osoba, která patří do nějakého blázince!“
„Výborně, pane Rimmere, vaše obava z toho počítače ho pomohla zhmotnit.“
„Do kosmu!“
„Ale tentokrát už nesmíme chybovat,“ ušklíbl se Kocour. „Musíme říct, že je to Rimmerova vina, ať ho zavřou a máme od něj konečně klid.“
„Nebojte, pane,“ utěšoval Kryton Rimmera, „pro podobné případy už mám hotovou další obhajobu. Připravuji ji už několik let a zmiňuji se tam například, že jste užitečný jako Příručka Kritického Myšlení v kostele a oblíbený asi jako drobný počestný živnostník v Babišstánu. Ale teď je hlavní, že se tu objevilo pole spravedlnosti.“
Monstrum v hangáru ještě řeklo: „Pokud jde o dinosaury, předpisy Jupiterské důlní jsou víc než jasné. Vycházíme-li ze základní premisy, že veškerá geomatematika je založena na limitující představě, že tenkrát pálili svoje suspenzory, tak jsou ve špitále s otřesem mozku po zásahu mrkve o velikosti stromu. A ty si to taky řekneš, až budeš já.“
Zhmotňovač chtěl, s nekalým záměrem, materializovat další vzpomínku, ale vlivem pole spravedlnosti se místo toho objevil Odhmotňovač, který začal postupně vymazávat vše, co Zhmotňovač napáchal.
Kocour se zaradoval, když se podíval do zrcátka a zjistil, že z jeho hlavy zmizel otok.
Obří živá asambláž prohlásila: „Chcete letět na kouzelném koberci zkoumat makrosvět koše na špinavé prádlo, a tvrdíte, že jste úplně zdraví?! Neurazte se, ale k čemu je virovi, když umí mačkat můj zadeček, až na mě omylem pětkrát vystřelil? Oh, jak ho miluji! Za předpokladu, že Bůh je nekonečný, tak ho proměňte zase na vrabce! Zavání to metafyzikou, ale spravedlivější způsob není. A co je divnější, stěny žaludku jsou podle všeho vymalované.“
Mezitím Lister objevil biotiskárnu a chystal se vytisknout nové tělo pro Kochanskou z toho, co vyzvracela, ale najednou Kochanská v gelfském těle zmizela a pak i biotiskárna.
Monstrum ještě naposledy zablekotalo: „Věříš na rozvinutou kompatibilitu na základě vořechotomie při pokusu sundat podprsenku zubama? Prosím! To by bylo tak rozkošné! Vraťte se, pane Držko, vraťte se! Kazetu na nahrávku vaší poslední vůle najdete pod sedadlem, tohle je přece Lepší než život! Tak pochlubte se, co vás zabilo? Konečníková hojivá mast? Nebo palyndromické haiku, co jsem ráno napsal? Áááh, už vím, vodovzdorná skákací tyč! Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky.“
Nakonec zmizelo celé monstrum včetně Zhmotňovače v něm, pole spravedlnosti a pak i Odhmotňovač. A to vše díky Krytonově prozíravosti a reverzní psychologii.
* * *
„Kde to jsem?“ divil se Rimmer. „Co se to děje? To je zase Zhmotňovač?“
„Ne,“ usmíval se Lister sedíc na záchodě. „Pamatuješ si, jak hrubě ses choval ke Kochanské? Říkal jsem, že ti to oplatím. No a teď přišel ten čas.“
„Pořád nechápu, co se se mnou děje.“
„Udělal jsem dočasnou výměnu těl, teď jsi záchod, Rimmere. A drž pusu, když do tebe se*u!“
„Pomóóóc!!!“
„Tak co, už si příště rozmyslíš navážet se do Kochanské, když se jí něco stane, co? Řeknu ti, po dnešku mám pocit, jakoby v našem vesmíru fungoval zákon, že věci se dějí tím nejvtipnějším možným způsobem. Ale ten černý humor by si Vesmír mohl odpustit, nebo začnu uvažovat o další výměně těl skrz ten telefon, kterým se dá dovolat Vesmíru.“
Když se pak všichni čtyři zase sešli, tak Kryton prohlásil: „Nebylo nakonec zajímavé připomenout si všechny ty naše společné zážitky?“
„Ještě bych si jeden rád připomněl,“ reagoval Kocour.
„Ano? A který, pane?“
„Vymazání paměti! Ale jenom mě, ne Rimmerovi.“
It's cold outside, there's no kind of atmosphere…
Anebo víte co? Pusťte si závěrečnou píseň sami, :D.
Fun, fun, fun,
in the sun, sun, sun…
