čtvrtek 20. prosince 2018

Koncept myšlenkopocitů


Tímto bych rád upřesnil můj koncept myšlenkopocitů a navázal na druhý výstřižek v článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce". Abych nemusel v zájmu formy překopávat celý text, ponechám ho ve tvaru výstřižku mé odpovědi ze soukromé korespondence.

Obrázek srdce, jehož pravá hemisféra je mozkem, což má symbolizovat myšlenkopocity (autor ilustrace: Sebastián Wortys)Vjem je vznikající vzpomínka (otisk vjemu v mozku) a i vzpomínka na něco konkrétního je podle mě druh myšlenkopocitu, přičemž myšlenková stránka vzpomínky může zachycovat např. subjektivní jevení proměny situace, nebo třeba jen vykreslovat strukturu okamžiku z materiální stránky a třeba i jeho význam vzhledem k něčemu (který může a nemusí být vnímán jako součást dané vzpomínky) (už tady se projevuje pomyslné krájení Celku). Vzpomínky se v mozku vzájemně uspořádávají na vzájemně prolnuté organizační úrovně myšlenkopocitů, které mohou být mj. zhruba následující (ale každý člověk si to asi může krájet trochu jinak): vzpomínka na konkrétní událost (vzpomínka v obecném smyslu by mohla označovat i vše další), názory/ aspekty věcí, modely lidí/ věcí, ideologie (modely společností), model všeho (a z něj vycházející paradigma) (a v další větvi pod názory to může směřovat až třeba k elementárním částicím, ale tím to teď nechci komplikovat). Na této škále podle mě platí, že čím dál od vzpomínky na konkrétnost k modelu všeho, tím decentralizovanější myšlenkopocit. Jeden myšlenkopocit může být uložen na více místech tím, jak si ho opakujeme v různých kontextech a čím analogičtěji přemýšlíme, tím víc jsou tato místa provázána v jedno decentralizované. Při vybavování může docházet k redistribuci z více míst a tím zase vznikat nový způsob uložení.

Je možné, že myšlenkopocit může být uložen v oblasti A (vzpomínková forma myšlenkopocitu), jeho myšlenková stránka při uvědomění vnímána v oblasti B, emoční stránka vnímána v oblasti C a v oblasti D (vědomí) by se to zpětně spojovalo do myšlenkopocitu ve vědomé formě, popř. oblast B a C mohou být víceméně totožné, možná i s D (a šlo by asi o podmnožinu množiny A). Ale v tom zatím nemám moc jasno.

Má reakce na výrok "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci.": Nechci ti brát "analytický" názor (/ hledisko), ale dál považuji za přínosnější spíše ten svůj netradiční komplementární (i když vím, že si tím ani oním nemohu být jistý). Analýza je užitečná, ale podle mě by měla spolupracovat s holističtějším přístupem. Nemyslím, že by šlo o tři různé věci, které spolu jen souvisí, ale jedna komplexnější věc (myšlenkopocit), která se z různých hledisek jeví různě. Podobně jako nelze současně vnímat hmatovou a vizuální rovinu např. hmotného předmětu (viz. Aldo Novák), tak podle mě nelze současně si uvědomovat myšlenkovou i pocitovou (emocionální) stránku myšlenkopocitů. Lze mezi nimi pouze přeskakovat a tím si lze uvědomovat, že nepozorujeme víc jevů, ale jeden komplexnější více způsoby. A čím víc si uvědomujeme jednu ze stránek myšlenkopocitů, tím méně si uvědomujeme tu opačnou odvrácenou "směrem" do podvědomí a máme pak tendenci rozdělovat myšlenkopocity na myšlenky a pocity podle toho, z kterého pohledu jsme zvyklí konkrétní myšlenkopocit vnímat, nebo jak ho začneme vnímat při jeho vznikání. A připouštím i možnost, že tvůj a můj názor na myšlenkopocity nemusí být neslučitelné, ale opět jen dvě různá hlediska na téže holon, přičemž každé může mít svůj smysl podle aktuálních potřeb. Objektivní způsob krájení Celku pravděpodobně neexistuje a každý způsob krájení se někdy může nějak hodit. Třeba život (tvor-y/a) lze vnímat např. jako kooperující organely v buňce nebo jako biochemické reakce a vyspělejší organismy lze vnímat mj. i hlediskem psychologie, přičemž každé z těchto hledisek je použitelné pro jiné účely...

Mimochodem mě napadlo zajímavé "odbočení": Podobně nejspíš každá situace v našem světě je "dobrošpatná", resp. má dobré i špatné stránky (vzhledem k různým aktérům), což umožňuje z kterékoliv situace těžit nebo strádat v závislosti na zvoleném přístupu chování (přičemž "vždy těžit" se s "vždy morální" překrývá jen někdy). Přístup je tedy analogií/ metaforou hlediska při poz-oro/ná-vání a jde o součást mého názoru, že konání života je přemýšlením wesmíru. Z tohoto hlediska jsme mj. my lidé "myšlenkopocitami" v "neuronové síti" zvané wesmír. Částice (vč. těch tzv. virtuálních) mohou být "nervové vzruchy" (nevědomí může být podvědomí wesmíru) a mohlo by to tedy znamenat mj., že vnímáme ještě menší zlomek wesmíru, než jsme si dosud mysleli, protože "mozek" je víc než jen vzruchy v něm. Nemluvě o tom, že může mít i další orgány a tedy i tělo... a nakonec lze přemýšlet třeba až i o tom, že Celek může být "fraktál" s možností nekonečného přibližování i oddalování, přičemž předmět konkretizace ideálu těla je závislý na přiblížení a může jím být ledasco: atom, člověk, Země, wesmír... Vím, že to vše jsou velké spekulace (obzvláště "možnost nekonečného přibližování i oddalování" které nevěřím), ale dle mého moc zajímavé na to, aby byli v koši, protože věřím, že to má potenciál hrát významnou roli v epistemologickém anarchismu, i kdyby to nebyla pravda. Jinak kdyby náš wesmír byl "mozkem", tak by měl smysl/ cíl/ vizi, např. stvořit nový lepší wesmír…

Má reakce na výrok "pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka": To podle mě platí i pro myšlenkovou rovinu myšlenkopocitů, protože myšlenky si můžeme uvědomovat (i když to obvykle znamená neuvědomovat si zrovna tolik okolí).

Má reakce na výrok "myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace": To podle mě platí i pro pocitovou (emocionální) rovinu myšlenkopocitů, protože i emoce jsou významy myšlenkopocitů (zaměřit se na myšlenkopocit A znamená prožívat pocit(y) B) a i emoce lze abstrahovat, protože obvykle zažíváme smíšené pocity (jen ve vyhrocených situacích převáží jeden tak, že zastíní existenci ostatních) a až opakovaným zažíváním sobě podobných konkrétních emočních rovin stavů jsme podle mě schopni abstrahovat např. naší obecnou představu pocitu štěstí (nebo jiný z několika stovek již popsaných pocitů) a navzdory její obecnosti si představovat její prožívání, takže si nemyslím, že by strach obecně byl myšlenka, jak také píšeš. Abstrahování emoční stránky myšlenkopocitů je také to, co nám umožňuje vytvářet obecniny emočních aspektů, prostřednictvím kterých jsme pak schopni kategorizovat/ rozpoznávat druhy konkrétních prožitků a následně je (mj. skrze myšlenkovou stránku myšlenkopocitů) popisovat okolí. A ještě mě napadá, že třeba weltschmerz je celkem jasně myšlenkopocit, protože myšlenková stránka je podle mě předpoklad jeho existence a není snadné v tomto případě oddělit emoce od myšlenky.

Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka, podle mě může být způsoben tím, že tvá představa o abstrahování možná vychází především z vědeckého pojetí abstrahování (které nemusí být totožné s tím v lidské hlavě), do kterého věda odráží svou snahu být neemocionální navzdory tomu, že je dosud provozována lidmi (a že v případě umělé superinteligence schopné provozovat vědu bychom pravděpodobně nebyli schopní vyvrátit, že v ní nevznikli analogie emocí).

Nemyslím, že by abstrahování myšlenkové složky myšlenkopocitu A probíhalo odděleně od abstrahování pocitové složky myšlenkopocitu A, resp. si myslím že myšlenkopocit je abstrahován jako celek a ne jako části, i když to může znamenat, že část procesu probíhá ve vědomí a část v podvědomí. A i kdyby probíhala zvlášť myšlenková a zvlášť emoční abstrakce myšlenkopocitů (tzn. abstrahováním by docházelo i k rozdělování), tak stejnak by třeba k abstrahovaným myšlenkám souběžně vznikaly (ať už ve vědomí či podvědomí) pocity mj. z palety: (ne)jsem rád, že to "vím/ "tak je". To je rovněž protiargument k prohlášení: "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat [...] myšlenky bez pocitů (jako abstrakce)" I uvědomování si myšlenkové stránky myšlenkopocitu tedy podle mě vyvolává (někdy možná v podvědomí) mj. různé pocity-emoce a čím jsou vzájemněji vyvážené (zdánlivě se vzájemně vyrušují), tím spíše se zdají být bezpocitové.

Vzpomínky podle mě mají myšlenkovou i emocionální rovinu a je sice pravda, že se časem redukují, ale nemyslím, že by byla moc pravděpodobná existence takového uskupení souvislých redukovaných vzpomínek, pro které by nekoexistovala hlediska, z nichž z jednoho by se vyjevila myšlenková stránka a z jiného emocionální. A aby to dávalo smysl, tak je asi potřeba uvědomovat si, že např. věta "Myslím, tedy jsem." není v mozku uložena stejně "jednoduchým" způsobem jako na papíru, resp. v mozku je nejspíš uložena pomocí všech potencionálních významů, které pro nás může mít, což nám umožňuje používat různé myšlenky podle aktuálních kontextů, resp. mluvit/ psát/ konat. Součástí takových významů může být i např. vzpomínka na to, jak tu myšlenku někdo militantním způsobem bránil či kritizoval, což se podepisuje na její emocionální rovině i v naší hlavě, protože interagováním s ostatními se naše jevení jejich osobnosti stává součástí naší paměti a má různý potenciál projevit se a stát se i součástí fungování té naší osobnosti (jsme mj. médium pro tok střípků osobností).

Má reakce na výrok "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat pocity bez myšlenek (jako v počítači mohou existovat data bez významu)": Pokud "data bez významu" označují data, ke kterým byl ztracen způsob jejich interpretace, a pokud správně chápu, čemu by to mělo odpovídat v mozku na molekulární úrovni, tak mám pocit, že z tohoto hlediska je to spíše nepravděpodobné, protože by to asi znamenalo ztrátu schopnosti mozku interpretovat neurotransmitery a neuropeptidy. Pokud se zdá, že nějaký pocit nemá emocionální stránku, tak jako pravděpodobnější vysvětlení se mi zdá např., že myšlenková složka sice existuje, ale není jednoduše převoditelná z podvědomí do vědomí. Nebo pokud "data bez významu" označují věci jako "kjnbgvcxsdfghjhgfd", tak si myslím, že i absurdní myšlenka je schopná projevit se formou pocitů.

Aby vjem mohl vyvolat prožitek emoce, tak podle mě nejspíš musí být interpretován/ rozpoznán (minimálně podvědomě) skrze myšlenkovou (rozumovou) stránku příslušného myšlenkopocitu (i když nemusí být nutně logická z hlediska současné logiky) a čím důkladnější ta interpretace je, tím víc může sahat až do konkrétnějších vzpomínek, ze kterých daný myšlenkopocit vychází. Aby se mohl projevit např. strach z pavouků, tak je podle mě nejprve potřeba schopnost rozpoznat ve vizuálním vjemu podobnost s představou o tvaru pavouka, což považuji za spíše myšlenkový výkon. Strach z pavouků nemůže existovat bez schopnosti rozpoznat pavouka. Jinak to, že o pocitech lze přemýšlet a myšlenky mohou vzbuzovat emoce, je podle mě také možná způsobeno tím, že by ve skutečnosti šlo ne o myšlenky a emoce, ale o myšlenkopocity.

Zapomenutí myšlenkové složky podle mě neznamená zánik myšlenky, ale ztrátu aktuální přístupové cesty vlivem nějaké poruchy na úrovni neuronů (např. zánik synapse či neuronu). Je sice pravda, že když nebude nalezena nová cesta či opravena dosavadní, tak je větší pravděpodobnost úplného vyredukování (zapomenutí) takového myšlenkového aspektu myšlenkopocitu vlivem postupné abstrakce, ale tím by se vyredukovala i emocionální stránka, protože její existence by ztratila smysl, pokud by se k ní nedotvořil jakýsi pokus o rekonstrukci té myšlenky. Podle mě je mozek efektivnější v mazání nesmyslů, než počítač závislý na vůli uživatele.

Zapomene-li člověk zrovna nějakou myšlenku, tak pocit v obecnější podobě podle mě přetrvává jen tehdy, pokud člověk stále tuší tématický okruh myšlenky nebo nějak její souvislosti/ možnost dohledání, ale když zapomene vše myšlenkové, tak spolu s tím se vypaří i pocit, nedojde-li k tomu, že ten pocit je vnímán jako nový vjem hodný uložení s tím, že v takovém případě by se myšlenkovou stránkou stali třeba dosavadní vědomosti o chybění, např. že chybění je okolím ztraceného obsahu + nějaké příklady.

Má reakce na výrok "zdrobňování, které do jazyka vnáší snahu vyjádřit místo myšlenky myšlenkopocit": Jelikož slova jsou reprezentacemi myšlenkopocitů, tak v této své hlubší mnohovýznamovější podstatě (bez alespoň malé mnohovýznamovosti slov by nebylo možné skládat je do mnoha nových kombinací) mají emoční složku i bez zdrobňování. Např. samotné slovo "pes" může ve své mnohovýznamovosti v hlavě zahrnovat i strach ze psů, ne jen třeba schopnost psa rozpoznat a vědomosti o výcviku psů (myšlenkopocity se vzájemně překrývají vlivem všepropojenosti mozku). Některá (obzvláště abstraktní) slova sama o sobě nemusí budit konkrétní emoce jen proto, že se vztahují k široké škále emocí v závislosti na svém aktuálním kontextu, ale to samé platí v různé míře i pro myšlenky a každý to může mít pro každé slovo jinak, protože stejná slova různí lidé chápou různě.

Jako lidé kdysi věřili, že myšlenky se odehrávají v hlavě a pocity v srdci, tak i to, že vnímání pocitů a myšlenek se odehrává zvlášť a velmi odlišnými mechanismy, se podle mě časem stane minulostí.

sobota 24. listopadu 2018

Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovala soukromá korespondence, jejíž tématem bylo soukromí a pravidla vztahující se na novináře, ale tématem tohoto článku bude spíše směřování od výchovy dětí k lepší společnosti, přesněji od nadužívání metody cukru a biče k metodě vysvětlování smyslu a od nadužívání dodržování pravidel k čistému svědomí s tím, že by to však nemělo sklouznout ani do opačného extrému a ideál je někde mezi.

Obecněji se snažím chovat především podle svědomí a mé kreativně antiskeptické představy o ušlechtilém smyslu pravidel, abych se vyhýbal takovým případným absolutním a jinak nepovedeným interpretacím pravidel, které v důsledku vedou k porušení smyslu těch pravidel (nebo uplatňování na případy, kde tolik nepasují). Příkladem takového porušení smyslu prostřednictvím dodržení je např. zákon nařizující zemědělcům oznamovat okolním včelařům, kdy na pole budou stříkat pesticidy, aby se z pylů nedostávaly do medů a neohrožovaly zdraví lidí a včel (obzvláště v případě insekticidů). Ale zemědělci včelařům posílají absurdní zprávu, že budou postřikovat celou vegetační dobu, takže zákon sice dodržují, ale včelaři stejnak nezjistí, kdy mají nechat včely zavřené, takže smysl zákona je porušený a pesticidy se zbytečně dostávají tam, kde škodí. A podobné metody obcházení smyslů zákonů skrze jejich dodržování zneužívají různí zločinci (a nikdy nelze zákony utáhnout tak, aby je nešlo obcházet při zachování alespoň částečné svobody). K tomu mě ještě napadá, že třeba ke komunistickému státnímu převratu Václav Havel kdysi řekl: „Únor 1948 proběhl naprosto zákonně, v souladu s literou zákona, ale naprosto proti duchu poválečné Ústavy.“

A společnosti založené výrazně převážně na dodržování pravidel/ zákonů (ty ze své podstaty nikdy nemohou být dokonalé ve všech uskutečnitelných případech a nikdo není schopen dostatečně znát všechny) podle mě nepřímo přispívají k existenci zločinců o něco víc, než hypotetické společnosti založené výrazně převážně na rozvoji svědomí od raného dětství skrze důkladnější vysvětlování smyslu/ podstaty ideálů správného chování, protože vynuceným nevysvětlujícím dodržováním zákonů dítě smysl pravidel chování nepochopí (nebo méně než v případě vysvětlovací metody), což vede k tomu, že mu svědomí nebrání porušovat (jemu víceméně neznámý) smysl pravidel, pokud pravidla dodržuje (viz. pesticidy a včelaři v minulém odstavci) a to se přenáší i do dospělosti. Vyrůstá-li člověk mezi lidmi ochotnými a schopnými převážně moudrého vysvětlování a naučí-li se v dětství chápat čisté svědomí za součást své identity, tak páchání trestných činů je z jeho strany méně pravděpodobné, než když mu to jen zakazují vnější pravidla, z nichž některá poznává až v rebelském dospívání.

Hlavně při cestách občas potkávám rodiče, kteří přímo bez vysvětlování podstaty trestají děti za nedodržování pravidel, ale rodiče, kteří místo toho s dětmi vedou zdravý dialog ve snaze vysvětlovat jim podstatu správného chování, jsem zatím potkal jen párkrát a možná pouze v alternativních komunitách. Když na toto téma diskutuji, tak dospělí obvykle protiargumentují ve smyslu, že děti by to stejnak nepochopily, ale na základě mé zkušenosti je to sebeklam, protože děti rodičů, kteří mají snahu vést je k pochopení podstaty správného chování, podle mé zkušenosti bývají nadprůměrně duševně vyspělé.

Za skutečné důvody toho, proč nemálo rodičů výrazně upřednostňuje metodu cukru a biče nad vysvětlováním podstaty správného chování, považuji to, že rodiče mají tendenci vychovávat víceméně tak, jak byli sami vychováváni (víceméně nezávisle na správnosti způsobu té výchovy). A k tomu se přičítá, když mají lenost vysvětlovat nebo se svými dětmi pobývají nedostatečně dlouho. A školky a školy nemají šanci to nahradit, protože v takovém poměru děti-dospělí a bez přirozeně vzniklého rodičovského pouta nelze předpokládat, že každé dítě dokáže vychovatele/ učitele považovat za přirozenou autoritu, což je předpoklad dostatečného uplatnění schopnosti vysvětlovat dítěti smysl správného chování, i když takovou schopnost vychovatel/ učitel má. Proto jsou školky a především školy založené hlavně na dodržování pravidel, což se podle mě výrazně promítá i do struktury společnosti dospělých. Pokud však někdy rozvoj umělé inteligence bez větších komplikací osvobodí lidi od nutnosti pracovat a bude fungovat základní nepodmíněný příjem, tak rodiče budou na své děti moct mít více času ve prospěch metody vysvětlování, resp. rozvoje svědomí. Školky by pak mohly fungovat víc jako prostor setkávání rodin, než pouze dětí a pár vychovatelů.

Ještě k té vysvětlovací metodě: Při nepochopení ze strany dítěte podle mě nemá automaticky následovat metoda biče ze strany rodiče, pokud to není v zájmu přiměřeného zdraví či dokonce přežití dítěte, popř. jiných lidí. Třeba vystavení riziku malé odřeniny končetin považuji za přípustné - dítě se může případně poučit samo praxí a nemá negativní pocity k rodičům (nabourávající dobré vztahy) jako v případě "biče", kdy se nechápající dítě následky nedozví, takže ani pak nepochopí a vlivem trestu si zbytečně vytváří duševní blok pro něco minimálně trochu jiného než je (nebo by mělo být) záměrem rodiče.

Češi se dnes sice s oblibou hlásí k Janu Husovi, ale když dojde na pravou podstatu toho, proč byl upálen, tak se podle mě ukazuje, že kdyby se jeho projevy "přeložily" do kontextu dnešní doby, tak by za ně v Česku dostal minimálně pokutu, nebo rovnou odnětí svobody (v závislosti na tom, jak bychom postavili konkrétnosti takové metafory). Hus totiž víceméně hlásal, že člověk by se měl chovat především podle svého svědomí a ne především podle zákonů církve (dnes bychom řekli "ne podle zákonů ČR"). A podle toho se i snažil chovat, takže v překladu do dnešních poměrů bychom řekli, že by občas mohl porušovat některé zákony ČR, i když věřím, že pravděpodobně měl nadmíru rozvinuté svědomí a jeho chování bylo lepší minimálně než chování průměrného člověka jeho doby.

Čím důležitější roli v určité společnosti hraje dodržování pravidel a metoda cukru a biče oproti svědomí a vysvětlování smyslu, tím nižší je míra svobody a tím vyšší je míra totalitnosti takové společnosti. Nejde však jen o existující pravidla a jejich počet, ale i o to, jaká je jejich míra omezování svobody oproti hypotetické společnosti založené na svědomí bez vynucovaných pravidel. A problém při snaze o snížení míry totalitnosti na přiměřenou hladinu s určitou převahou svobody je, že čím víc jsou lidé zvyklí žít v čím tvrdším modelu pravidel, cukru a biče, tím těžší a zdlouhavější pro ně je vyvinout se do modelu svědomí a vysvětlování. Kdo nechápe a ani mu nebyl vysvětlován smysl určitých pravidel, ten ho jen těžko může vysvětlovat ostatním. Ale nejspíš vždy se ve větší společnosti najde alespoň několik nadprůměrně vyspělých jedinců, kteří jí mohou pomoct postupně jít na správnou cestu.

Sice ani dnes většina lidí pravděpodobně není připravena žít víc podle svého rozvíjeného svědomí, než podle vnějších pravidel, avšak tuto jakousi duševní zaostalost společnosti nepovažuji za nutnost, nýbrž za důsledek převahy distribuce špatných vzorců chování nad distribucí moudrých vzorců chování přiměřeným způsobem. Když jsme zvládli tak velký technický pokrok, možná časem zvládneme ozdravit i vztahovou strukturu naší společnosti souběžně s naším nitrem. Ani to by sice nevytvořilo zcela dokonalou společnost, ale mohlo by to být dokonalejší, než dnešní situace.

A pochopitelně, že ani jeden z těch dvou přístupů k pravidlům (pravidla na prvním místě vs svědomí na prvním místě) není dokonalý ze všech hledisek a zlatá střední cesta se hledá těžko. Ale i tak je potřeba ji hledat.



Autor článku: Sebastián Wortys

pondělí 29. října 2018

Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství

Podobně jako články "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" a "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce" (na jehož část o (ne)autorství zde volně navážu), i tento článek bude vycházet z toho, co jsem poslal Singularid-ě/ovi, tentokrát 28.10.2018 a napsal jsem to 27.10.2018. Tématem jde o údivovou reformu školství a epistemologický (ne)anarchismus. Zbylé části o (znovu)objevování a (ne)autorství jsem napsal dnes 29.10.2018 dopoledne během vaření vegetariánské koprovky, ale vše to pochopitelně vychází z ještě starších myšlenek. (A k syntéze tohoto článku došlo odpoledne.)

Znázornění souvislostí témat v tomto článku (autor ilustrace: Sebastián Wortys)

(Další kontext + obsah článku: )

Z mé reakce na film Absurdistán/ Idiocracy (2006): Trochu se divím, že ten film má na CSFD tak nízké hodnocení. Přitom film VALL-I (2008) mi připadal tématicky velice podobný, ale je tam zařazený mezi nejlepší filmy. Možná se většina diváků rozhodovala víc podle roztomilosti hlavní postavy, než podle základního poselství filmu, xD. Což tomu poselství přidává na váze.

Tím jsem se znovu dostal k mé vizi údivové reformy školství:

(Obsah článku: )

Jsem zastáncem názoru, že povinná školní docházka by měla fungovat i v době, kdy základní školy, vlivem rozvinuté technické nezaměstnanosti v důsledku rozvoje umělé superinteligence, už nebudou sloužit jako příprava na budoucí zaměstnání. Proces školní výuky by však nikdy (dnes ani v budoucnosti) neměl začínat tím, že se děti zavřou do místnosti, zakáže se jim pohyb z místa bez dovolení a musí se biflovat číslice a písmenka dřív, než pochopí, jaký mají smysl. Spíš mám podezření, že toto je naopak způsob, jak v nich zabít přirozenou dětskou zvědavost, aby byly v budoucnosti snáze manipulovatelnými ovčany. Podle mě by školní výuka naopak měla začínat tím, že učitelé by v dětech probouzeli údiv nad praktickými ukázkami různých nejzajímavějších dostupných přírodních a humanitních jevů (např. vření vody ve vakuové vývěvě při pokojově teplotě či nějaké sociologické hry) tak, aby pomáhali kontinuálně rozvíjet přirozenou dětskou zvědavost na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa. A až pak jim vysvětlovat, že písmena a čísla jsou nepostradatelným klíčem k tomu poznání. Kdokoliv by se mohl ptát na cokoliv, a kdyby učitele nenapadala odpověď, tak by mohl odpovídat ve smyslu: "Nevím, jestli to vůbec někdo ví, ale pokud se budeš opravdu chtít učit, tak to jednou možná zjistíš a třeba pak budeš slavný." A děti by také měly poslouchat zjednodušené životní příběhy různých vědců/ filosofů/ objevitelů aj. inteligentních osobností, aby v nich hledali své vzory. Kdyby školní osnovy vyloženě daly prostor pro takovou motivaci ke vzdělání, tak by se pak dospělí nemuseli divit, když ho děti nechápavě odmítají.

(Kontext + obsah článku: )

Od rozvíjení přirozené dětské zvědavosti na silně motivovanou touhu po poznání fungování světa bych se posunul dál k procesu samotného poznávání z hlediska epistemologického anarchismu (i když při psaní odpovědi tato část předcházela té školní).

Výchozí inspirativní postřeh: Napadlo mě, že mi připadne zvláštní, že na jednu stranu uznáváš metodologický anarchismus a na druhou stranu jsi značně vybíravý v tom, co čteš a čemu věnuješ pozornost. Jak to jde dohromady? Co Tě opravňuje si vybírat? Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?

(Obsah článku: )

Představ si škálu od extrémní interpretace čistě systematické vědy po extrémní interpretaci metodologického/ epistemologického anarchismu/ dadaismu. Čistě systematického vědeckého bádání člověk ani není schopen, protože naše myšlení je nedílně propojeno s nevědeckým prostředím. A kdyby někdo zkusil vytvořit umělou inteligenci, která by byla nějakým zázračným způsobem odříznuta od nevědeckého prostředí a byla by naprogramovaná chovat se pouze čistě v rámci "exaktní empirické objektivní" vědy, tak by se podle mě buď motala v kruzích bez možnosti objevit něco nového, nebo by se zasekla hned na začátku na neschopnosti navrhnout bez kreativity novou vědeckou hypotézu. Na druhé straně extrémní interpretace epistemologického anarchismu by pravděpodobně znamenala poznávat pouze prostřednictvím jakési série iracionálních náhod a takto poznávající jedinec by rovněž nebyl schopen sám cokoliv objevit, protože by to byl takový blázen, že by ani nedokázal rozpoznat, co je a není objev, nedokázal by srozumitelně předávat informace a velmi brzo by zemřel v důsledku neschopnosti přežít, pokud by se o něj nestarali ostatní. Pro ně by sice mohl být podnětný, ale pouze ve spojitosti s jejich určitou mírou racionality. Podle mě je tedy epistemologický anarchismus nutně komplementaritou racionálního a iracionálního způsobu poznávání, resp. na té škále se pohybuje někde různě mezi.

Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu. V knize Vtiposcifilo-z/s-ofie u data 12.12.11 to mám zaznamenáno takto: "Princip navyšování smysluplnosti: V nesmyslech lze hledat nový smysl a ve smyslech ještě vyšší smysl. [Zobecnění myšlenky z 11.9.11.]" A ta myšlenka z 11.9.11 je námět z nenapsané povídky, kde by superpočítač logicky analyzoval výstup generátoru absurdnosti ve snaze objevit něco nového smysluplného. To je podle mě víceméně princip kreativity (nebo jeden z nich), syntéza racionality s iracionalitou, epistemologický anarchismus. Podle mě člověk od přírody přemýšlí (alespoň částečně) tímto způsobem, protože spojení pravé a levé mozkové hemisféry (a rozumu a emocí) je víceméně formou té syntézy racionality s iracionalitou. (Jinak komplementarita hemisfér je podle mě důkaz, že komplementarita není vynález člověka, ale přírody/ evoluce.) Dalo by se říct, že každý se chtě nechtě alespoň potenciálně podílí na epistemologickém anarchismu. Ale kdo to dělá vědomě/ záměrně a vytrvale, tak hypoteticky může lépe využít jeho potenciál. A z těchto hledisek je potřeba vnímat ty otázky.

"Co když Ti pak unikne nějaká podstatná indicie skrytá v něčem, čemu se normálně vyhýbáš?" - To není "co když", ale určitě a platí to pro všechny lidi. Na světě je tolik veřejně dostupných informací/ jevů, že žádný člověk jedinec dnes není schopen (ani s pomocí současných informačních technologií) narazit na úplně všechny informace (a udržet si je všechny současně v krátkodobé paměti), které by bylo vhodné znát pro úplně nejkompletnější přemýšlení/ rozhodování. Navíc z hlediska epistemologického anarchismu je vše potenciální užitečné, takže člověk by musel být vševědoucí, aby mu neuniklo něco, co se mu může hodit.

A ještě mě k tomu napadá, že jsem v minulosti na Facebooku vytvořil akci nazvanou "Náhodovolebné fotografování", při které jsem lidem dal seznam úkolů, jak postupně iracionálně vybrat něco, co následně vyfotí. Volili si myslím třeba podle směru větru a úhel focení z finálního místa hodem kostky. Pochopitelně jsem si to také vyzkoušel a smyslem bylo právě věnovat pozornost tomu, co bychom jinak ignorovali. Tak jsem se mohl zamyslet nad tím, jak je na různých místech v přírodě specifická skladba rostlin a organických zbytků na zemi. A nově mě k tomu napadá třeba, že kdyby vznikla obří databáze povrchu půdy (třeba jen v ČR), tak by pak bylo možné vytvořit takovou umělou inteligenci, že když do ní vložíš nějakou neznámou fotku, tak by ti vyplivla pravděpodobnostní mapu výskytu místa pořízení a mohlo by se to hodit třeba policii. Fascinující je, že kdyby se mi kostka otočila na kteroukoliv jinou stranu, tak by mě tato myšlenka pravděpodobně nenapadla, :D.

"Co Tě opravňuje si vybírat?" - Když tedy nemůžeme vnímat a znát vše, tak jsme nuceni nějak vybírat, čemu budeme věnovat pozornost. A způsob našeho výběru může být komplementaritou racionální i iracionální složky. Součástí racionální složky může být např. výběr knihy tak, aby odpovídala předmětům mého zájmu a součástí iracionální složky např. to, že během čtení v jedoucím vlaku mohu přemýšlet, jakým způsobem čtené souvisí s tím, o čem se baví spolucestující, nebo s tím, co zrovna vidím okýnkem, čímž se také otevírám efektu motýlího křídla. Nebo si jen tak mohu vybrat kteroukoliv knihu z knihovny, otevřít ji na náhodné stránce, něco si tam přečíst a zamyslet se nad tím a klidně třeba v souvislosti s tím, co otevřu na náhodné stránce v tématicky odlišné knize. Mohu se relativně nelogicky posouvat mezi relativně logickými věcmi a tím anarchisticky objevovat (minimálně pro mě) nové myšlenky vzniklé spojením informací, které by se čistě logickou cestou nemohli přímo setkat. Tím jsem odpověděl i na tu otázku "Jak to jde dohromady?".

(Kontext článku: )

Z této části o epistemologickém anarchismu jsem dnes dopoledne pravděpodobně podvědomě navázal na větu: "Navíc epistemologický anarchismus, podobně jako superorganismy, patří k těm myšlenkám, které jsem znovuobjevil a až pak jsem se dozvěděl, že existuje označení pro něco velmi podobného mému objevu."

(Obsah článku: )

Součástí procesu filozofování je i extrahování a zobecňování implikovaného obsahu mezilidské komunikace. Útržkovitá distribuce memů z memplexů do společnosti vede (v relativně vhodných jedincích klidně i třeba na opačné straně Země) ke (znovu)spojování do nové odlišné formy, která mívá inovativní a znovuobjevitelskou složku, což znamená, že znovuobjevování má i tvůrčí potenciál a je nedílnou součástí epistemologického anarchismu.

Znovuobjevování však pravděpodobně nemůže být znovuobjevujícím člověkem záměrně zaměřeno na konkrétní objev, který by se snažil znovuobjevit. Záměrné může být pouze tak, že vyučující/ přednášející apod. by záměrně předkládal studentům/ posluchačům apod. informace roztříštěně/ nespojitě tak, aby byla šance, že si je sami nějak jedinečně spojí do daného znovuobjevu. Znovuobjevení však není důsledkem (znovu)spojení pouze cizích myšlenek, může být i důsledkem syntézy vlastní zkušenosti (fyzické či mentální) s nějakými těmi vnějšími informacemi.

Každé komplexnější objevování je ve skutečnosti (znovu)objevování, resp. komplementaritou objevování a znovuspojování v různém poměru, což souvisí s mou myšlenkou komplementarity (ne)autorství. Jelikož každý jedinec je ovlivněný okolím, tak žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla (/ (znovu)objevu). To však rozhodně neznamená, že nějaká instituce by mohla ospravedlnitelně mít právo prosazovat myšlenky typu: žádné dílo nepatří žádnému jedinci. Rovněž na základě toho nemůže smysluplně prosazovat, že autorská práva na veškerá díla patří celé společnosti a o osudu každého díla tedy může rozhodovat pouze daná instituce společnost zastupující. Důvody k neexistenci takové instituce jsou minimálně dva: 1) Ačkoliv žádný jedinec není stoprocentním autorem žádného svého díla, tak každý jedinec je významným spoluautorem svého díla, pokud ne právě tím nejvýznamnějším. 2) Omezování volného šíření informací je nežádoucím omezováním fungování globálního mozku. (Jde o parafrázi myšlenky, kterou mám ve Vtiposcifilo-z/s-ofii u data 5.5.12 zapsanou takto: "Zvyšování míry absolutnosti autorských práv snižuje fungování planetárního mozku.")

Autor článku: Sebastián Wortys

pondělí 24. září 2018

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 000 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Tento článek není rozhovor a jeho forma je výsledkem kompromisu.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) Rodí se ti takový smyšloslovný popis v hlavě i normálně? – Pokud jde o popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají taková neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“. Myšlenky a pocity mají přeci odlišné mechanismy. – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) Budoucnost superorganismů. – V povídce Přirozená mnohobytost nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem? – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) V souvislosti s mým názorem, že osobnost individua není jediným autorem ničeho: Čím se tedy vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti? Jak může být nějaký názor jeho vlastním? – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) Sapirova–Whorfova hypotéza – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) Co si myslíš o Churchově-Turingově tezi? – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) Základní otázka života, vesmíru a vůbec – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.

čtvrtek 23. srpna 2018

Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra

https://www.psanci.cz/autor.php?trideni=1&id=1638V roce 2017 jsem některé články psal jako tématické výstřižky z mezilidských dialogů (kterých jsem se účastnil) doplněné především o úvod (vysvětlující kontext) a zde se k této formě vracím.

15.8.2018 jsem si všiml, že mi nedávno napsal(a) jak-á/ý-si Singularis (starší popis zde, profil na Psanci.cz zde) v reakci na závěr knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie a mou aktuální poptávku po lidech společných zájmů.

Pro ty, kteří neprozkoumávali odkazy, tak ve stručnosti jde mj. o autorku scénářů epizod seriálu Ester Krejčí z je-jího/ho univerza Eichlerské dopravně demokratické republiky (alternativní historie, zákaz aut => veřejná hromadná doprava zdarma, unisexuální záchody, vykání i přátelům a příbuzným...), stylem navazuje na seriál Daria (sarkasmus ve škole) a Teorie velkého třesku a letos by tento seriál měl vyjít i knižně.

http://ekrejcixf.sweb.cz/about.htmV osobní komunikaci mi Singularis nabídl(a), abych si přečetl je-jí/ho esej o vztahu víry a vědy zvanou Kolik máte před sebou jablek?, načež jsem napsal tu část odpovědi, která bude následovat v tomto článku. To hlavní, co chci sdělit (pojmologické krájení Celku a věda jako vylepšená víra – rozepsání některých myšlenek z Vtiposcifilo-z/s-ofie), by z tohoto článku mělo být pochopitelné i bez znalosti dané eseje, ale není dlouhá, je zajímavá (vč. komentářů) a potřebná k pochopení vedlejších částí mé odpovědi (dva následující odstavce).

K eseji mohu doplnit mj., že při pohledu z blízka lze, za správného osvětlení, vidět i odraz jablka v očích a následně spekulovat, že když jsou v podstatě dvě zrcadla proti sobě, zda těch odrazů jablka není ve zmenšujícím se měřítku ještě jakoby donekonečna víc (podobně jako se nekonečně jeví např. má oblíbená instalace Idiom v Městské knihovně v Praze), :D. A kdyby se do toho zapojil hologram, bylo by to ještě bláznivější. Kolik jablek je na jednom hologramu jednoho jablka? A kolik celých jablek je na hologramu z hlediska všech možných způsobů rozdělení hologramu, :D? ...

Záleží i na definici "jablka". Když se třeba postuluje, že každá informace o daném jablku je jeho nedílnou součástí, tak i veškerý odraz daného jablka je součástí jednoho "jablka". A hmatatelný předmět a jeho odraz jsou pak dva aspekty téhož fenoménu (tzn. dochází k situaci, kdy i odraz jablka je jablko, přesněji součást jablka), takže ke koexistenci světa vědy a víry může dojít i při počtu jedno jablko, ne jen dvě jablka.

Tím narážím na myšlenku, kterou jsem ve Vtiposcifilo-z/s-ofii (ve finální verzi na str. 156) formuloval takto: "Pomyslné krájení Celku na pojmy částečně předurčuje výsledek našeho pozorování." (A někdy to označuji třeba jako "pojmologické krájení Celku".) Resp. že wesmír možná existuje jako nedílně všepropojený Celek a teprve až naše potřeba poznávání vyžaduje vnímat ho jako různé části, jejichž ohraničení je výsledek aplikace našich neuniverzálních pravidel rozlišování objektů (ať už vědomých či podvědomých) a až teprve lze snažit se o poznání tím, že si ty pomyslně oddělené fenomény znovu skládáme dohromady na základě objevených souvislostí (které jsme vnímáním pomyslně zpřetrhali).

Pro zajímavost i tělo člověka lze definovat třeba jako vše, co daný člověk (či kterákoliv jeho úroveň) ovlivňuje, takže z tohoto hlediska by se lidé vzájemně prolínali v jedno "mnohotělo" ovládané mnoha vůlemi.

Co se týče samotného vztahu víry a vědy (tedy už bez záměrné návaznosti na jablečnou metaforu na vědu a víru z dané eseje (metafora má vždy omezenou platnost a nechci tím zde omezovat vyjádření mého názoru)), ve Vtiposcifilo-z/s-ofii k tomu píšu mj. další antitradicionalistickou variantu "pojmologického krájení Celku" ve smyslu, že věda je z určitého hlediska víra obohacená o "evoluční mechanismus" (ve smyslu reflexe, ne zájmu o biologickou evoluci).

Tzn. žádný student jakéhokoliv vědního oboru není sám schopen dostatečně hluboko reflektovat veškeré dosavadní vědecké poznání (byť jen ve svém oboru), takže mu prostě musí uvěřit, aby do vědy vůbec mohl proniknout a až pak může být schopen jen některé z poznatků reflektovat – nemá čas na všechny a zbylým musí věřit, aby vůbec mohl vědecky pracovat. Ještě během studia profesoři moc nedovolují rušit přednášky studentskou reflexí, protože ta by při důkladnosti neměla konce, nestíhalo by se probrat stanovené učivo a sami profesoři by si občas nebyli jistí, co odpovídat a dovolili by tím podrývat svou autoritu. V praxi ale mnozí studenti o důkladnou reflexi ani neusilují a na zkoušky se narychlo víceméně nepochybovačně biflují z hromady skript, kde se (minimálně u přírodních věd) obvykle nepíše ani cesta, jakou daný poznatek vznikl a někteří profesoři některé formulace v nich považují za zavádějící.

Z hlediska filosofie vědy nikdo nemůže komukoliv, usilujícímu o rize vědecké poznání, vědecky zaručit, že
  • není "mozek v kádi" ve světě jiných zákonů.
  • některé vědomosti, které se k němu dostávají, nejsou někde (byť trochu) pokřivené záměrem zdroje nějakého z ohromných toků peněz, na kterých je věda závislá.
  • když všichni lidé alespoň v něčem někdy chybují, tak společně dokážou eliminovat veškeré chyby.
  • věda, jakožto továrna na technologie, které jsou nástrojem k manipulování fyzické roviny světa, není i praktikujícím odborníkem na manipulaci lidské mysli podobně jako např. kněží při zpovědi (ústní zkoušce) či kázání (přednášce) pomocí Bible (skript).
  • věda se oprostila od všech paradigmat.
  • někdo třeba omylem/ záměrně nějaký konsenzus nebude prezentovat jako fakt.
  • něco z toho není sofistikovaná fabulace někoho významněji inteligentního než je on sám.
  • ...

Takže navzdory úžasnému vývoji věda v jádru zůstává vírou, která se od víry samotné liší především schopností upravovat předmět svého věření na základě sofistikovaných pravidel poznávání a epistemologického anarchismu (i když víra to umí také, jen mnohem pomaleji a možná jen v některých případech). Každý vědec by si to vše měl uvědomovat, jinak je víc věřící, než si myslí.

Z tohoto hlediska nesouhlasím s tou částí závěru eseje Kolik máte před sebou jablek?, jejímž smyslem je "svět víry a svět vědy existují odděleně", protože podle mě (jak už jsem uvedl), navzdory všem těm velkým snahám, věda (i když to nerada poslouchá) v jádru zůstává propojená s vírou (a trochu jiným způsobem zůstává propojená i s filosofií, ta také s vírou a to jak na úrovni mezilidské, tak i uvnitř jedince, i když v jiném poměru sil).

Sebastián Wortys

čtvrtek 26. července 2018

Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...

Jako jsem před několika měsíci zveřejnil článek "Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů", tak jsem zkusil napsat podruhé něco v podobném stylu. A kde začneme tentokrát? Třeba u toho, co se mi poslední dobou procházelo hlavou v návaznosti na to, co jsem zažíval.

Jednou za čas se v mém životě nečekaně vyskytne něco šíleného. Loni to bylo třeba, když ozbrojení poláci narušili soukromí mého stanu a před pár dny to bylo, když jsem se na jedné soukromé undergroundové akci neplánovaně zdarma svezl zběsilým tankem. Kam se hrabou ukázky z vojenské přehlídky, kterou jsem letos viděl v Brdech na Bahnech, kam jsem se mimochodem také dostal náhodou a s VIP páskou zdarma, i když jsem paradoxně celkem pacifista, xD.


Tank, kterým jsem se svezl, měl několik poklopů a během jízdy z nich čouhalo celkem asi 9 lidí vč. řidiče, který sice věděl, že veze i opilého důchodce, ale nechápal to jako důvod jet jinou než maximální rychlostí. Ještě že staříkovi před jízdou vzali z ruky lahváče, aby ho přiměli držet se oběma rukama, protože když se tank prudce rozjel přes kopečky, tak stařík chvíli trochu poskakoval jako hadrový panák. Nechci si představovat, co by se stalo, kdyby jel s tím pivem...

Když tank na pláni v rychlosti řezal zatáčku, tak od pásů metal do vzduchu hroudy hlíny. Pak třeba vyjel na sráz s náklonem blízko 45°, sjel ho a projel křovím zase do kopečku... Tento adrenalinový zážitek, v souvislosti se spoustou jiných undergroundových akcí, mě nakonec inspiroval k vytvoření námětu povídky, kterou jsem si zatím nazval Anarchomilitantní kalba. Ale nevím, zda to někdy začnu psát, protože různé náměty mě napadají mnohem častěji, než si dokážu najít čas zpracovat je.

Mnohem spíš doufám, že se mi jednou podaří dopsat knihu o zamilovanosti dvou kluků, která vychází z mé rozepsané povídky Do pryč, jejíž scénky pramení z mých představ při nočním poslechu písniček v období střední školy.

V povídce Do pryč měl jeden kluk žít s mamkou řidičkou v kamiónu na cestě a druhý bydlet v domku u benzinové stanice u dlouhé silnice v pustině. Ale nakonec se mi nechtělo fabulovat o realistických okolnostech, protože zajímavé mi připadají spíše až tehdy, když se nějak fyzicky víceméně bezprostředně dotýkají mého života (nebo někoho jiného, pokud to zpracuje on).

Takže jsem se nakonec po letech rozhodl propojit to dílo s detaily mé první a nejsilnější zamilovanosti, místo kamiónu a benzinky ji zasadit do prostředí, kde jsem vyrůstal, zapojit do toho vybrané části mého deníku a okořenit to o zážitky z jiných míst a časů, kde jsem pobýval. Ale nebyl bych to já, kdybych alespoň občas nepovolil uzdu fantazie, takže čistá autobiografie to také nebude.

Už několikrát jsem zvažoval, že bych mohl napsat něco na mé poměry normálnějšího a celkem reálného a dnes už jsem si celkem jistý, že to bude právě ta kniha o zamilovanosti dvou kluků, protože se na to krásně nalepilo celkem dost klíčových částí mého života.

Ačkoliv mám mnohem jasněji, než v případě povídky Do pryč, tak minimálně jedno dilema mi zůstává: nevím, zda chci, aby tam byl sex. Podstatou knihy má být totiž spíše prožívání romantiky po rozpoznání sexuální orientace, což se podle mě nejlépe povede, když ta kniha dokáže být přitažlivá i bez sexu. A pak je tu ještě skutečnost, že toto období zamilovanosti jsem prožíval, když mi bylo 15 let a v knize nechci dělat velké časové skoky. Takže někomu konzervativnímu by se mohlo zdát, že je to na první sex moc brzo, i když od bývalých spolužáků vím, že mezi mladými není moc vzácné mít sex už dříve, což mi ale také nepřipadá úplně dobré.

Na obhajobu sexu v té knize hovoří, že bych tím vytvořil vzorový příklad, jak si to po dlouze rozvíjeném vztahu dva shodně naladění kluci spolu mohou napoprvé užít podle mě víceméně nejlépe. Byl by to jakýsi protiklad k pornu, které se bohužel někdy stává zdrojem "vědomostí" pro zmatené dospívající. Třeba ještě na druhém stupni základní školy jsem zažil, že dva ne úplně duševně vyspělí spolužáci se mi nezávisle na sobě pokoušeli ukazovat porno a třetí mi jen popisoval nějakou šílenost zvanou "kundolízek motorový" (a nejspíš si ani ne všechny případy pamatuji). No a pak je tu pochopitelně argument, že v homosexuální knize se očekává sex. Ještě uvidím, jak se rozhodnu...


Prostřednictvím psaní tohoto díla mj. realizuji i mou myšlenku, že člověk by měl vzpomínat na "staré dobré časy" a vracet z nich do současnosti v nové formě to, co tehdy bylo dobré. V rámci toho jsem si třeba udělal 10 km dlouhou procházku po osobně nostalgických místech, která jsem si fotodokumentoval, aby mi to pak pomáhalo přesněji vzpomínat, i když se pak nějaké místo změní k nepoznání. A minimálně jedno z nich jsem nenavštívil snad 20 let.

Během toho jsem po čase hledal (a nacházel) nejenom kešky, ale také třeba mé oblíbené nezmary (které jsem jeden čas choval v akváriu) či neobvyklé kamínky a vtipně jsem fantazíroval o zdánlivě nepodstatných věcech.

Ale sem víc o té cestě psát nechci, protože spolu s ní a novými náměty do gay knihy se mi vrací věčné dilema, co pod kterou z mých identit publikovat. Vše, co chci zveřejnit, sice mohu publikovat zvlášť, ale trápí mě, že se tím rozpojí některé (minimálně pro mě) podstatné souvislosti. Byl bych spokojený, kdyby všichni lidé našli všechny mé výtvory a příběhy, které je mohou zajímat, ale aby si myslel, že to jsou výtvory a zážitky různých lidí a ne jednoho člověka, který odhaluje zvlášť jednotlivé stránky svého života (i když je to protichůdné a tím málo pravděpodobné). V některých případech bych sice byl i rád, kdyby si to lidé spojili, ale pouze za předpokladu, že by mě pak nechali v reálu na pokoji, pokud bych jim sám nedovolil scházet se.

Vím, že kdybych vše publikoval pod jednou z identit, získal bych i synergicky větší uznání, než mají mé jednotlivé identity zvlášť za úspěchy ve svých oblastech, ale v současnosti je pro mě jakýsi klid stále důležitější. Takže můžete alespoň bez jasné odpovědi fantazírovat, které osobnosti mohou být ve skutečnosti jedna. A nečekejte jen, co vám média zobrazí, ale hledejte i podle vlastních slov...

V souvislosti s váháním, co a jak (ne)publikovat mě (před letošním příjezdem na Festival fantazie) v Psychiatrické léčebně Bohnice (kde jsem, možná k překvapení některých kritiků, byl náhodou jako doprovod návštěvy) trochu překvapila výstavka obrazů od autorů, kteří mají zkušenosti s psychickými obtížemi. Jejich jména tam byla bez pseudonymů přímo spojená často i s tím, jaké měli problémy, tak jsem si říkal, že kdybych tam patřil i já, chtěl bych být pod pseudonymem.

První, čeho jsem si na výstavě všiml, byl obraz astronauta v hejnu zuřivých ptáků z cyklu Modrá sezóna od Štěpánky Jislové, protože její obrazy dobře znám z HumanArt.cz, kde má profil rarach.


Při prohlížení děl dalších autorů jsem si říkal, že někteří "blázni" mi připadají fascinující tím, že vnímají svět jinak a možná jim to umožňuje vidět to, co běžní lidé přehlíží. Pro mě nejpodivnější obraz, jaký jsem tam našel, je neobvyklý portrét Milá S., na kterém je zachycená pravděpodobně Sára Šimků, ale její obličej je jaksi dekonstruovaný (přeskupený), některé dílky chybí, jiné jsou navíc a některé barevně neodpovídají ostatním, což podle mě znázorňuje čísi roztříštěnost osobnosti. Autorem je Vladimír Gaston a v jeho popisu mě nejvíc zaujala poslední věta: "Beznadějný milovník a sběratel podivuhodných lidí, prožitků a dřev."

Víc než obrazy mě u některých autorů zaujala i část popisu, např.  "I v nejtěžších chvílích maloval – třeba na kartony nalezené u popelnic." u Stanislava Vondrů a podobně "Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední." u Lenky Fridrichové. Říkal jsem si, že kdybych se octnul v hodně nepříznivé situaci, tak bych asi dopadl podobně. Naštěstí z praxe vím, že přes dobrovolničení za jídlo a ubytování se člověk může postupně vzchopit, pokud si zachová naději.


Soucítil jsem s Petrem Lukášem za větu "Léta pracoval na nástěnné malbě ve svém bytě, který následně musel opustit.", protože kdybych se musel rozloučit s nějakým mým dlouholetým dílem, minimálně v některých případech by mi to trhalo srdce (než bych začal pracovat na jiném). A rozhodně není jediný, komu se něco takového stalo, protože nedávno jsem dostal povolení k urbexu v dlouhodobě opuštěném bytovém domě, kde je mj. nástěnná art brut malba srubu v přírodě, abstraktní růžovo-červeno-žluto-černo-bílé obrazce, do zdi vyrytý a růžově přemalovaný reliéf nahé ženy, několik plochých obrazů nahotinek, a když už jsme u nich, tak i třeba popsané a obarvenýma rukama osahané torzo modelu ženského těla.


Fotka z urbexu v domě s art brut výzdobou. Zobrazuje věci pohozené na zemi: starý obraz s andělíčky na zemi a na něm rozebraný videopřehrávač. (Autor: Sebastián Wortys)

Dál jsem tam viděl třeba zápisníček se spoustou kreslených lístků marihuany, knihu o výkladu snů (Annelie Schlobohm - Obrazy našich snů), česky psanou pohlednici Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918 (cca za dva měsíce 100 let stará), cestovní pas z Československé socialistické republiky s dvěma razítky a místo podpisu křížek (majitel byl negramotný) nebo starou německou učebnici autoškoly, ve které je na obrázcích ještě třeba koňské spřežení či parní válec na křižovatce.




A v neposlední řadě jsem tam viděl i dvě fotoalba německých důchodců: jedno z roku 1996, když byli v Alpách (Jochgrimm, Passo Sella, ...) a starší z roku 1961, když byli v Budapešti, Bukurešti, Mamaie, Mangalii, Eforii, Die Halbinselu, Hiddensee, u Balatonu či v Praze.



Je tam tak tuna věcí, ke kterým se dlouho nikdo nehlásí a možná něco z toho jednou uvidíte na bleším trhu U Elektry, kde jsem si připadal podobně...

Autor článku: Sebastián Wortys

čtvrtek 31. května 2018

Překlad "neznámého" smysluplného textu do neexistujícího jazyka

Občas se ve mě probudí nálada na jakési umělecké vyblbnutí a tentokrát jsem se rozhodl, že jen tak přeložím "neznámý" smysluplný text do neexistujícího jazyka. Pochopitelně vím, jaký text jsem překládal, ale ty už pravděpodobně ne.

A jelikož nemám moc rád, když autor něčeho (obvykle konceptuálního díla), co se může jevit jako zcela nesmyslné rychloplácnutí, přenechává popis a výklad jen na divácích, tak tímto úvodem nabízím alespoň nějaká vodítka k interpretaci a především k objasnění, že skutečně došlo k jakémusi překladu, který má svá pravidla a netrval krátce.

Každé slovo se určitým nevyřčeným způsobem vztahuje ke slovu původnímu (pokud nedošlo k nějaké chybě v překladu, :D) a dokonce i skládání slov z předpon, kořenů a pár koncovek je částečně odvozeno od češtiny. Nechci však prozrazovat podstatné detaily, abych neusnadňoval dohledatelnost původního textu (i když si zaslouží být čten (podobně jako mnoho jiných textů)), neboť chci zachovat jeho tajemnost. K podrobnostem způsobu překladu řeknu tedy pouze to, že jsem se snažil téměř do každého slova dát alespoň jedno písmeno s háčkem.

Při vymýšlení těchto cizojazyčných ekvivalentů jsem si uvědomoval mj., že ohromné množství kombinací písmen je v češtině nepřípustných kvůli obtížné vyslovitelnosti pro Čechy, ale minimálně několikrát jsem tyto konvence porušil a pomocí automatického syntezátoru hlasu si můžeš i poslechnout, jak by to skutečně znělo.

Mezi zajímavosti také patří, že jedno slovo je stejné v češtině i ve smyšleném jazyce, ale asi málo kdo ho najde.

Přemýšlel jsem, že dostatečně vyspělá umělá inteligence napojená na internet by časem měla zvládnout určit, jaký byl výchozí text. Zajímavější by však bylo, co by z něj dokázala pochopit bez internetu. Dokázala by třeba srovnáváním struktur textů z různých jazyků určit, že jde o doslovný překlad z češtiny? Jináč bez připojení k internetu (nebo znalosti originálu) pravděpodobně není možné zjistit význam překladu, protože žádná slova (ve smyslu uskupení písmen, ne jejich způsob uložení v lidské hlavě) nemají význam sama o sobě (což nejspíš platí i v tom druhém případě) (možnost významu se odvíjí od nějakých tradičních spojení na různých úrovních a mezi nimi), takže zkoušet můj text přeložit zpět do češtiny je podobně obtížné jako zkoušet přeložit Voynichův rukopis.

Jména autorů původního textu neuvedu, abych nedával moc vodítek k tomu, o jaký text se původně jednalo. Tím se dostávám do velmi zvláštní situace, protože není zcela jasné, jestli cituji bez uvedení autora, nebo jsem vytvořil čistě vlastní text, jehož bych byl autorem. Z hlediska čtenáře, který nemá schopnosti dopátrat, o jaký text se jedná, je můj text zcela nový, ale z mého hlediska jde o překlad (podle určitých pravidel) do neexistujícího jazyka, ke kterému mám i virtuální slovník.

Ačkoliv to nemá přímou záměrnou souvislost, tak tento článek se vztahuje i k jednomu mému textovému dílu na HumanArt (aktuálně nejméněkrát zobrazené a hodnocené), kde si také pohrávám s překladem (ale jiným způsobem). Jde o "Překladegeneraci významu", kde je záznam toho, jak jsem mnohoznačnou větu nechal postupně automaticky překládat do všemožných jazyků, až postupně úplně změnila význam, čímž se to podobá také překreslaci Mouchodlaka na fazolové ovládání (starší video zde).

Ale zpátky k překladu, tady je:



Nýžůl moxábenróři q tawěř pešňůg uřati q vuďoťuřimé vžořešů – x sťuxářbró důčo w tažo sřůňaf číř, jr tžoňu uxóm so ružgoďbloux ny zřuňágo nůčexá iřboňjůza. Jufžógo g tařeňšém sdůťo pňoqíga mruku nůfářibůšr důčo pučůrerga, nůvžáfi, nuř g kuňšób oruvčihu sdřeuvj, suřoxůňeuf ječuř sbabuř quo. Tuge muřeňšáďnó úžexar, sůwiogibří véřoň, jr vůbřošiřkom, něřuxí ž ručihum pňo „nuřfonžej pčóžří“. 



(Pokračování se tu objeví za několik dnů.)

neděle 29. dubna 2018

Mé extrémní zkušenosti

V minulém článku jsem mj. zmínil můj pojem štěstítvornost, kde v podstatě píšu i to, že poznávání různorodých extrémů vede k moudrosti (ve smyslu dovednosti efektivně a flexibilně vyvažovat životní extrémy) a ta ke štěstí. A když jsem se před časem zamýšlel, jaké jsou mé nejsilnější životní zkušenosti spoluutvářející mou moudrost, tak mi došlo, že to jsou ty, které se dotýkají smrti, vážného ohrožení zdraví či vážného ohrožení životní situace.

Jsou to zkušenosti, skrz které když se člověk podívá na své všední problémy, tak mu připadají mnohem banálnější (vskutku uvolňující pocit). A jsou to zkušenosti, které duševně zdravý člověk nechce zažít, ale když už se tak stane, tak si z nich vezme silné poučení o fungování života v extrémech (které nám jinak populární filmy předhazují velmi zkresleně).

A rozhodl jsem se, že se o některé z těch zkušeností (více či méně) podělím a možná to pro tebe bude také nějaké poučení.




1) Autonehoda:
Jsem celkem rád, že vůbec žiju, protože jako malého mě málem srazilo auto, paradoxně na přechodu pro chodce. Bylo to na okraji města na rovné silnici, kde následujících necelých 200m po stranách nejsou žádné domy (a po inkriminované straně necelých 500m), takže jistí řidiči si rádi šlápnou na plyn. Už nejspíš nikdy nezjistím, jak přesně se to stalo, ale těsně za sebou jela nějaká dvě auta. Řidič prvního mi ukazoval, ať jdu přes přechod, ale řidič druhého mě asi přes první auto kvůli mému tehdejšímu vzrůstu neviděl a už se asi těšil, že to auto před ním šlápne na plyn. Každopádně výsledkem bylo, že první auto bylo odpáleno nějaký kus dopředu, druhé auto se zastavilo na přechodu a jeho řidič měl dosti překvapený výraz.

A jakto, že z mých vnitřností se nestal barevný obtisk na silnici? Byla se mnou spolužačka, která si včas všimla druhého nezpomalujícího auta a pohotově mě strhla dozadu držákem aktovky. Od té doby si raději dobře obhlédnu okolní situaci a nevsázím jen na řidičovu gestikulaci, abych přešel.

2) Sebevražda kámoše bastlera
:
Ještě na prvním stupni základní školy jsem začal chodit do kroužku mladých debrujářů, i když jsem byl mladší, než byl požadovaný věk. Tak jsem poznal další nadané děti, které se zajímaly o vědu a mezi nimi byl i jistý mladý kutil-génius přes elektrotechniku, resp. bastler, o kterém jsem zjistil, že bydlí nedaleko a začali jsme kámošit.

Tady bych si před tou extrémní zkušeností dovolil rozvést mé vzpomínky na toto přátelství, protože bylo celkem nevšední a pravděpodobně bych se k němu tady jen tak nevrátil.

Byl tak nadšeným sběratelem elektrosoučástek, že vyplňovaly většinu nábytku v jeho pokojíčku. Třeba velký šuplík pod postelí přetékal pouze elektrosoučástkami nebo měl i vlastní organizér na jednotlivé typy součástek.

Dále pamatuji, že si vytvořil jakési vlastní zařízení zabudované do poměrně velké kartonové krabice se spoustou diod a knoflíků. Byl tak nadaný, že sbíral i vyhozené počítače od kontejnerů a pak je opravoval. Nebo jednou ze srandy zprovoznil i demontovaný airbag.

Nepamatuji, že by nějaké součástky kupoval, místo toho jsme se šroubováky a štípačkami obcházeli kontejnery, černé skládky nebo jsme nepozorovaně vnikli do kovošrotu a tajně usnadňovali demontáž. Cestou mi vyprávěl např., že prý nějací jeho kámoši si z jednotlivých dílů sestavili vlastní vozidlo, ale elektronika je zajímá spíše tak, aby měli co nejhlasitější reproduktory. Nebo jindy vyprávěl, že zná lidi, kteří se pokoušeli o antigravitaci pomocí elektromagnetů. A ještě po těch výpravách jsme odpočívali třeba v obřím zapomenutém článku betonové roury v areálu opuštěné továrny. Ach ta nostalgie, :D!

Pamatuji si také, že mi jednou ukazoval, jak opravil video přehrávač a z kazety pouštěl scénku, kde byl mluvící smeták. Tehdy jsem to neznal, ale po letech jsem zjistil, že to bylo nejspíš z britského sitcomu Mládí v partě, který mimochodem končí tím, že hlavní hrdinové předčasně zahynou.

Můj kámoš bohužel z okolí nejspíš cítil velké nepochopení. I můj dlouholetější kámoš, který později paradoxně vystudoval ČVUT, se mu tehdy minimálně dvakrát posmíval (a naštěstí jsem se nedostal do střetu zájmů).

Už nevím proč, ale nějak jsme se s tím kámošem bastlerem přestali vídat (dřív než se mu můj jiný kámoš posmíval) a po delším čase jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu. Nejprve to říkal spolužák, ale to mě překvapivě ještě nezasáhlo. (Nejspíš proto, že ten spolužák byl kecka, který byl schopný dvakrát ukrást svému otci peníze a koupit za ně fůru sladkostí celé třídě, aby si získal popularitu.) Ale když jsem pak doma hrál nějakou videohru a řekla mi to i mamka, tak mě to nepříjemně zasáhlo.

Už nevím, kdo mi říkal podrobnosti, ale prý si napustil vanu vodou, omotal se svými oblíbenými dráty a zapojil se do elektřiny. Záchranáři už nic nezmohli, génius byl ztracen.

Ale od té doby jsem o něco odolnější vůči velkým psychickým ztrátám.

3) 40°C:
To, že mě málem srazilo auto rozhodně nebyl jediný případ, kdy mi šlo o život. Jako malý jsem měl také nebezpečně vysokou horečku. Myslím, že kritické to začínalo být ve chvíli, kdy jsem se díval na seriál Méďa Béďa (či Rychlá rota?). Každopádně to byl ten typ scénky, kdy hlavní hrdina uvíznul ve vozidle balancujícím na okraji srázu. Vím, že se mi to nelíbilo, protože jsem si sám připadal jako na houpačce mezi životem a smrtí. Když jsem si pak potřeboval nutně odskočit na záchod, tak jsem se chodbou potácel natolik, že jsem se musel opírat o zdi, abych neomdlel na zem. Po návratu do postele už jsem nebyl schopný vnímat, co se v televizi dělo. Na jednu stranu mě štvalo, že jsem byl v tak mizerném stavu, ale na druhou jsem se moc netrápil tím, že možná zemřu. Bylo by to jako usnout z toho hrozného stavu a už se neprobudit.

Tehdy mamka nebyla doma, a když mi taťka měřil teplotu, tak jsem měl asi 40°C. Ještě nevypršel čas, aby mi mohl dát další prášek a nevěděl, co se mnou má dělat. Později na mě s babičkou dávali mokré obklady a nakonec jsem i ten prášek znovu dostal a horečka začala klesat...

Asi od této zkušenosti už se tolik nebojím mé smrtelnosti. Každý jednou zemře (technika to maximálně oddálí) a kdo se s tím smíří, tak má pak spokojenější život bez úzkosti z konečnosti své osobnosti. Kdybych teď zemřel, tak mi připadá, že už jsem toho udělal dost na to, aby i tak můj život měl smysl. Ale rozhodně chci žít dál a rozvíjet ten smysl tak dlouho, jak budu schopen...

A jak v knize Wesmírný omyl od strany 173 píšu o "chlupatých palačinkách" a omdlévání, tak hádejte, čím to bylo inspirované, xD.

4) Úraz na horách:
Jak jsem dospíval, tak jsem se učil stále lépe vyhýbat nebezpečí. Problém však je, když vás někdo tlačí do něčeho, co se vám jeví nebezpečné. Rodiče mě jako malého vzali na hory, abych se tam učil lyžovat, ale pro mě to bylo moc narychlo a kopec, kde jsem se učil, mi na začátek připadal strmý.

Ale snažil jsem se a dělal pokroky. Jenže ještě asi první den jsem se nechtíc rozjel tak rychle, že jsem to nedokázal uřídit, ztratil jsem rovnováhu a nikdo mě předtím neučil, jak správně padat, takže jsem sebou krkolomně švihnul hlavou dopředu ze svahu a celý se omlátil.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si pravděpodobně natrhnul šlachu u jistého kloubu, v kterém jsem slyšel rupnutí. Postupně mi to oteklo tak, že se mi ohebnost toho kloubu snížila zhruba o polovinu a snažit se ho ohnout víc znamenalo velké bolesti, takže i obyčejná chůze se pro mě stala utrpením.

Rodiče už ale investovali peníze do cesty a ubytování, nechtěli rušit plány a mé zranění podcenili natolik, že mě s ním nakonec nikdy nevzali k doktorovi. Netušili totiž, že bude mít trvalé následky. A pro pořádek: ačkoliv se to z tohoto samotného příkladu nezdá, tak mám celkem fajn rodiče (ve srovnání s rodiči mých tehdejších kámošů), jen prostě být rodič je těžké a každý občas udělá nějakou větší či menší chybu. Soucítím s těmi, kteří na rodiče neměli takové štěstí jako já.

Ale zpět ke zranění. Otok sice časem splasknul a v místě natržení to srostlo do jakési bulky, ale stačilo udělat mírně nešikovný pohyb nebo to moc namáhat a zranění se obnovilo tak, že mi třeba bolest dělala problém usnout. Alespoň, že mi rodiče na požádání ochotně psali omluvenky z tělocviku z důvodu "nachlazení".

Tehdy jsem si ještě myslel, že se to časem zcela zahojí jako všechna má předchozí zranění. Ale trvalo to nějak dlouho a mě štvalo, že jsem kvůli tomu musel omezit můj tehdy tajný sen stát se hadím klukem, protože protahování a léčba nešli dohromady.

Občas se to sice ještě zhoršilo, ale po několika letech sebezapření a pravidelné péče se mi to uzdravilo natolik, že mi už po velké fyzické námaze jen tak nehrozí zhoršení, i když už nikdy to nebude úplně ono.

Sice jsem pak začal znovu trénovat, abych byl víc hadím klukem a udělal jsem i významné pokroky, ale už nikdy nebudu moct být tak ohebný, jak jsem kdysi snil, protože ten správný čas jsem propásnul. Nanejvýš se mohu těšit, pokud existuje reinkarnace, nebo virtuální realita udělá velký pokrok.

Na závěr této zkušenosti bych vyvodil dvě poučení. 1) Nenuťte děti do ničeho, co odmítají a co není úplně nutné. 2) S tím, co nelze změnit, se člověk potřebuje smířit.

5) Pořezaná ruka bráchy:
Když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, tak brácha jednou nechtíc prorazil levou ruku sklem a ošklivě se pořezal pod zápěstím. Tehdy jsme ani jeden nevěděli, jak poznat tepenné krvácení od žilního a netušili jsme, kolik krve může člověk při jaké hmotnosti ztratit, aby to přežil, takže jsme oba měli celkem strach. Reagoval jsem tak, že jsem nejprve bráchu zavedl do koupelny nad umyvadlo a řekl mu, aby si pravou rukou držel levičku pod ránou. Pak jsem seběhnul dolů pro babičku, která následně asi bráchovi zaškrtila ruku psím obojkem a mezitím jsem šel říct dědovi, aby připravil auto z garáže. Dovezli jsme bráchu na pohotovost, tam mu to zručně zašili včetně šlach a dnes mu nedělá problém lézt po horolezeckých stěnách nebo modelovat jemné detaily.

6) Zkoušky z autoškoly:
Před maturitou a závěrečnými zkouškami z autoškoly bych si myslel, že náročnější bude maturita, ale nakonec to hodnotím spíše opačně (odmaturoval jsem bez větších potíží s vyznamenáním a ředitel mi vlivem toho daroval knihu o jisté řece). Během praktické části zkoušek z autoškoly za mnou totiž seděl vyhlášený puntičkářský despota v roli zkušebního komisaře, což pro mě byla poněkud zneklidňující kombinace a musel jsem vynakládat obří snahu, aby se to moc neodráželo na řízení auta.

Z celé jízdy bych sem vybral dva nejbláznivější momenty. Ten první byl, když po mě komisař chtěl, abych zaparkoval na přeplněném parkovišti, ale neřekl mi kde přesně. Nějakou chvíli jsem tam kličkoval, marně hledal volné místo a komisař opakovaně dával najevo, že čeká, až zaparkuji. Ale na otázku ve smyslu "Kde přesně?" odmítal odpovědět, tak jsem nakonec pracně zaparkoval na místo tak úzké, že ani na jedné straně pak nešlo otevřít dveře. Totálně nepraktické, ale na komisaře to možná udělalo trochu dojem a mě také překvapilo, že se mi to povedlo bez štrejchnutí.

A ten druhý bláznivý moment nastal, když se před námi na pustém předměstí uprostřed křižovatky zjevilo zaparkované nákladní auto. Komisař trval na tom, že mám pokračovat v jízdě bez otočení, tak jsem mu vyhověl a udělal jsem to, co pro to bylo nezbytné: levou stranou vozidla jsem na chvíli vyjel na obrubník chodníku, což je jinak věc, za kterou by mě v jiné situaci vyrazil.

Možná právě zvládnutí těchto dvou situací byl důvod, proč jsem ten den z praktické části autoškoly prošel ze sedmi lidí z naší autoškoly pouze já, pokud vím.

7) Chronické onemocnění:
Tady bych to nerozváděl dopodrobna. Někdo dostal ne zcela obvyklé onemocnění, a i když se k doktorce dostavil včas a ona provedla správnou diagnózu, tak se nepohodli, nemocný o diagnóze pochyboval a pravděpodobně vynechával léčbu, nebo ji neprováděl dostatečně dlouho, protože onemocnění se vrátilo, zhoršilo, přeneslo se i na mě a já si toho všimnul až v pozdějším stádiu. A byl jsem tak hloupý, že jsem se řídil podle názorů nemocného, protože jsem si říkal, že když už to má pár měsíců, tak o tom přeci musí něco vědět. Sice se mi povedlo trochu usmířit doktorku a nemocného, abychom získali předpisy na léky, ale i tak má léčba trvala necelý rok. Doprovázeli to komplikace, omezovalo mě to v běžném životě, vyžadovalo to každodenní ošetřování a nikomu bych to nepřál zažít. Ale teď už je to naštěstí zcela vyléčeno.

8) Akutní chirurgický zákrok:
Tady bych to také moc nerozváděl dopodrobna. Z nepozornosti se mi stala nehoda a měl jsem velkou obavu, zda bude mít jednoduché řešení. Nakonec jsem se musel dostavit na chirurgii, tam mi pomohli a naštěstí to nemělo žádné drastické následky. Když jsem pak vycházel z nemocnice, tak jsem pocítil velkou úlevu.

9) Ztráta dat:
U tohoto bodu bych skloubil dvě události z konce roku 2016 a začátku roku 2017, o kterých už jsem psal počátkem této verze mých stránek, takže na to odkážu a nebudu to tady moc recyklovat. Nejprve jsem přišel o mé webové stránky a později se mi nenávratně poškodil HDD. Co pamatuji, tak to byly největší ztráty mých dat, jaké jsem kdy zažil, lze to přirovnávat k částečné ztrátě paměti (mozku) a v datech, která mi zůstala, mi to (v souhře se zálohami různých částí z různých časů) udělala trochu chaos. Ale díky tomu jsem se také naučil používat službu Internet Archive, která mi v případě potřeby může i dokládat autorství textů.

10) Ozbrojení poláci narušili soukromí stanu:
Jak už jsem zmínil v úvodu videa cestování 3D-Mouchodlaka za rok 2017 a v souhrnu za 5 let (článek připravuji), tak se mi v noci do stanu dobývali ozbrojení poláci. Stalo se tak během týdenního road tripu v lesíku u bývalé vojenské pevnost (přestavené na muzeum) u Baltského moře.

Už jsme se pomalu chystali spát, když v tom se k našemu stanu přibližovaly zvuky kroků v listí a okolím šátralo světlo baterky. Byli jsme sice zticha, ale nestačilo to. Dva neznámí poláci došli skoro až k nám a kopnuli do vedlejšího stanu, ve kterém byl známý. Ten vylezl, začal se s nimi polsky bavit, a když se ptal, proč mají pušky, tak jeden pobaveně odpověděl ve smyslu „kdybych tě chtěl zastřelit“.

Později jsme i my otevřeli stan ve snaze zjistit, co se děje, načež se před nás postavil jeden ze dvou poláků, v ruce držel pušku, ale nemířil na nás a začal s mým klukem mluvit. Polsky neumím, ale postupně mi bylo jasné, že poláci bez představení se kladli podezřívavé otázky.

Během toho známý z nakopnutého stanu uvažoval o možnosti sebeobraně, můj kluk se nebojácně snažil poláky uklidnit a já se snažil odhalit, jestli náhodou nejde o loupežné přepadení s tím, že bych případně tajně zatelefonoval 112 a jen nechal, aby slyšeli, co se tu říká. Ale postupně jsem správně usoudil, že to loupežné přepadení nebylo.

Nakonec asi nejvíc pomohlo, když můj kluk několikrát řekl, že jsme trampové. Poláci o nás postupně ztratili zájem a odešli, aniž by nám dodatečně řekli, co jsou zač a o co přesně se snažili.

Už nikdy jsme je znovu neviděli, takže můžeme pouze spekulovat, co se z jejich strany tehdy doopravdy dělo. Jako nejpravděpodobnější mi připadá, že nedaleká bývalá vojenská pevnost byla ještě relativně nedávno v dezolátním stavu jako část jiné nedaleké, takže se tam mohli slézat bezdomovci a po opravě mohla být zřízena jakási noční hlídka, která má zajistit, že se tam bezdomovci nebudou vracet. Ale mohlo jít i o cvoky, kteří si chtěli v noci s puškami zablbnout u bývalé vojenské pevnosti a zneužili nečekanou příležitost.



A na závěr článku je potřeba říct pozitivní objasnění, že s takovýmito extrémními zkušenostmi to (alespoň podle mých zkušeností) bývá podobně jako s historií lidstva. Ačkoliv se historie jeví víceméně jako jedna katastrofa za druhou, přesto naše civilizace dosáhla velkého (hlavně materiálního) pokroku. Což je krásně vysvětleno japonským příslovím: „Strom, který padá, nadělá víc hluku než celý les, jenž roste.“ Nebo-li rychlých negativ si všímáme snáze, než dlouhodobých pozitiv. Relativně tiše se životem posouvám za lepším a jen občas se ozve rána v podobě nějaké té extrémní zkušenosti dokreslující mozaiku možností světa.

pátek 30. března 2018

2. várka novotvarů - vtiposcifárna, roztomiláček, přežívánítvornost, lechtomil či soběstatkář

Tímto textem bych chtěl navázat na článek "Odpadotvorbie" v tištěném slovníku Čeština 2.0?, kde jsem představil internetovou platformu Čeština 2.0 a první várku mých neologismů, které jsem tam zkusil přidat.

Ačkoliv crowdfundingový projekt Vytiskni Češtinu 2.0! krachnul a peníze se vrátili nám přispěvatelům, tak Martin Kavka mi psal, že slovník stejnak nějak vznikne, jen o něco později, než původně chtěl. Tak doufejme, že se to opravdu stane a bibliofilové (knihomilové) budou uspokojeni, :D.

Čeština 2.0 je sice zajímavá platforma, ale podle mého si zaslouží konstruktivní kritiku, protože má jeden zásadní nedostatek oproti Urban Dictionary. Pokud dnes někdo na Čeština 2.0 přidá druhou definici k téže slovu, tak tam vznikne číslovaný soubor definic. Uživatelé pak mohou hodnotit pouze ten soubor definic jako celek a nemohou hodnotit jednotlivé definice zvlášť, i když se jim jedna z nich líbí a jiná protiví. Takže ať dají palec nahoru nebo dolů, tak tím nemohou dát najevo, kterou z definic považují za správnou a kterou za špatnou. Třeba pojem sluníčkář tam má tolik různých definicí, že některé jdou i proti sobě navzájem. Podle mého by tedy definice měli vzájemně soutěžit o to, která z nich je v očích uživatelů lepší. Už jsem to Martinovi psal a doufejme, že to opraví a i již spojené definice nějak co nejelegantněji rozpojí, aby to už nebylo zavádějící.

A teď už bych se posunul k té druhé várce novotvarů, kterou jsem tentokrát rozdělil na dvě skupiny. V první jsou novotvary, které jsem vymyslel já (vč. definic) a v druhé jsou novotvary, které sice vymyslel někdo jiný (často neznámý člověk), ale já k nim formuloval vlastní definice. Všechny ty neologismy se opět chystám přidat na Čeština 2.0 a uvidíme, která se tam dostanou...

1) Mé novotvary:

vtiposcifárna: Něco, co je součástí sci-fi a současně je to vtipné. Ale může to být i nějaká ne přímo humorná scifárna či podivnost, která vás ale fascinuje natolik, až z toho máte také úsměv. Vtiposcifárny lze nalézt např. ve Stopařově průvodci Galaxií, v seriálech Futurama, Rick a Morty nebo v české knize Wesmírný omyl.
Příklad:
"Mou nejoblíbenější vtiposcifárnou je asi polymorf ze seriálu Červený trpaslík."

hipstereotyp: Něco původně hipsterského, co se ale stalo tak běžné, až se z toho stal stereotyp, který zná většinová společnost, čímž to přestalo být hipsterské (a správný hipster to včas opustí).
Příklad:
"Hipsterem se nestaneš tak, že budeš napodobovat hipstereotypy, ale tím, že budeš výrazně jiný a originálnější než většina ostatních."

roztomiláček: Roztomilý miláček (člověk kterého milujete).
Příklad:
"Ty jseš můj roztomiláček, :o)."

lechtomil: Člověk, který rád lechtá (aktivní lechtomil), nebo je rád lechtán (pasivní lechtomil).
Příklad:
"Ten můj kluk je pasivní lechtomil, takže má štěstí, že jsem aktivní lechtomil."

antiskepse: Protiklad skepse, který je neméně důležitý, protože jde o snahu pochopit, jak myšlenky/ nápady ostatních mohou být pravdivé/ funkční/ smysluplné, i když se nám na první pohled mohou vlivem nedorozumění jevit nepravdivé/ nefunkční/ nesmyslné.
Příklad:
"Kdybych netrénoval antiskepsi, tak samotnou skepsí by mi nikdy nedošlo, že říkal pravdu. Ale mohl to popisovat jinak a lépe."


postapokalipťáci: Subkultura fascinovaná postapokalyptickými vizemi, příznivci filmů Mad Max (2015 i 1979) a Vodní svět (1995), navštěvují český festival Junktown (popř. Metroplex), nosí otrhané oblečení a vlastnoruční výtvory ze šrotu. Mohou to být preppeři či larpeři a čtenáři postapo (postapokalyptického sci-fi, popř. apokalyptického).
Příklad:
A: "Co je to za divně voháklý týpky? Vypadaj, jakoby prolezli trním a vykradli kovošrot."
B: "To jsou postapokalipťáci."


soběstatkář: Soběstačný statkář. Permakulturně si pěstuje vlastní potraviny, pitnou vodu čerpá z vlastní studny, dřevo na topení si bere z vlastního lesa, vše se snaží spíše vyrobit či opravit místo koupit, má blízko k prepperům, nepoužívá kanalizaci, snaží se neprodukovat odpadky a mívá odpor k nadnárodním organizacím...
Příklad:
"Soběstatkáři dokáží přežít těžké krize, za kterých by města vychcípala, ale nezvládají přežít zesilování represí za svou snahu izolovat se od Systému."

seberevoltisté: Komunita následovníků/ fanoušků rappera Revolty (Marka Kalety) a účastníci jeho akcí Seberevolta. Vedou zdravý životní styl, trénují fyzickou i psychickou zdatnost a zastávají hodnoty jako např. poctivost, zodpovědnost, tolerance, úcta, morálka, disciplína, pozitivní myšlení, vytrvalost, abstinence, tvořivost, spolupráce, přátelství, mír, láska, jednota, zábava či pokojná bojovnost.
Příklad:
"Seberevoltisté jsou nadějí, že se vyhrabeme z čecháčkovství, vulgarismů, alkoholismu a pesimismu."

volbovražedná rozmanitost: Jev, kdy kvalitní strany nebo kandidáti prohrávají ne proto, že by byli horší, ale proto, že inteligentní voliči mají problém vytvořit větší shodu názorů, než jakou mají stádně se chovající a jednodušeji myslící ovčané.
Příklad:
"Pokud se odpůrci Zemana před prezidentskými volby nesjednotí, tak vlivem volbovražedné rozmanitosti zase vyhraje Zeman."

ČechoČínyzace: Historické období, během kterého je Česko, pomocí Miloše Zemana, rozprodáváno komunistické Číně a Češi v Čínských fabrikách na území ČR začínají pracovat na realizaci ekonomických zájmů Číny.
Příklad:
"Dokud Zeman s Babišem budou u moci, tak ČechoČínyzace bude pokračovat."

odpadkorost: Když někdo někam hodí odpadek, kolemjdoucí tam začnou házet další, hromádka odpadků roste a zrcadlí části osobností kolemjdoucích.
Příklad:
"Včera někdo v centru města do výkopu hodil igelitku a dnes je tam odpadkorost, jakoby tam nebylo košů dost."

Zemanočong: Bývalý člen KSČ, který se stal prezidentem ČR, aby mj. podporoval rozprodávání českých firem komunistické Číně.
Příklad:
"Kdyby byl v každém státě takový Zemančong jako u nás, tak si Čína brzo koupí celou Zem a děti se ve škole budou učit čínsky."

mnohočlověk: Jako se buňky kdysi spojily na mnohobuněčné organismy, podobně se možná lidé v budoucnosti spojí do jakéhosi mnohočlověka, organismu složeného z jednotlivých lidí.
Příklad:
"Spisovatelé sci-fi by se měli experimentovat s pojmem mnohočlověk."

změnosmysl: Když někdo používá nějaké slovo, jakoby znamenalo něco jiného a nový význam se pak uchytí minimálně v okruhu přátel.
Příklad:
"Před měsícem jsme domácím úkolům začali říkat nášlapné miny a dnes už jim u nás ve třídě nikdo jinak neřekne."

průzkumovláda/ průzkumokracie: Stav, ve kterém jakoby vládnou předvolební průzkumy, protože voliči, z obavy přerozdělení svého hlasu, mají tendenci volit především ty, které vidí v průzkumech jako nadějné.
Příklad:
"Kdyby voliči měli víc hlasů, tak průzkumovláda padne."

Babišova břitva: Nahrávky jsou pravdivé pouze tehdy, pokud nahrávaný řekne, že jsou pravdivé. Popř. nahrávky jsou pravdivé pouze tehdy, pokud nekompromitují na nich nahraného člověka. Pojem je odvozen od tzv. Popperovy břitvy a kauzy s odposlechem bývalého ministra financí Andreje Babiše, který podle kompromitujících nahrávek protiprávně manipuloval svá média proti politickým oponentům.
Příklad:
"Spolužáci nahráli, jak ředitel lhal o Sametové revoluci, ale on pak použil Babišovu břitvu a ještě jim dal důtky."

světovládci: 1% těch nejbohatších lidí světa, kteří vlastní víc jak polovinu veškerého světového bohatství a to jim dává ohromnou moc. Slovo pochází z novely Z lidstva (2010).
Příklad:
"Hnutí Occupy Wall Street protestuje proti světovládcům."

štěstítvornost/ felicitogeneze: Názor, podle kterého nejspolehlivější cestou k přiměřenému a co nejtrvalejšímu štěstí je častá bdělost, která včas rozpoznává vnitřní a vnější extrémy a preventivně je vyrovnává pomocí dovedností a moudrosti založené na dlouholetých zkušenostech z mnoha sfér života. Tedy názor, že cesta ke zdravé rovnováze je cesta ke štěstí. A současně jde o uvědomění, že člověk nemůže být šťastný v nešťastném prostředí, takže ho potřebuje spolupřetvářet na šťastnější.
Příklad:
"Už si nedokážu představit život bez štěstítvornosti."

přežívánítvornost: Jakési tvůrčí přežívání, kdy člověk (často soběstatkář) jako součást smyslu svého života chápe přežívání pomocí jedinečných improvizací vyžadujících velmi rozvinutý selský rozum (praktickou inteligenci).
Příklad:
"Nebýt přežívánítvornosti, tak bych si nedokázal postavit kůlnu jen z toho, co jsem našel v lese."

kutilorost: Vesnický/ městský „samorost“ vytvořený (minimálně jedním) kutilem z různých původně nesouvislých dílů. Může (ale nemusí) mít praktické použití.
Příklad:
"Sešli se u nás kováři z celých Čech, každý si přenesl svůj kousek železa a pak to spojili v jeden kutilorost, který se hýbe, když fouká vítr."

alternativosféra: Místa, kde se setkávají alternativci a proudí mezi nimi alternativní myšlenkové směry jako např. disfrutalismus, anarchokapitalismus, permakultura, disidentství, kvantový aktivismus, neohippies, nerůst, multikulturalismus, biosémiotika, zenbuddhismus, transhumanismus, underground, kryptoanarchismus, hipsterství...
Příklad:
"Kdo navštíví a prožije alternativosféru, tomu to změní život."

mnohoživočich: Společenství mnoha živočichů, kteří vzájemně spolupracují natolik efektivně, až fungují jako jeden organismus. Příkladem jsou mravenci, včely, rypoš lysý, garnáti rodu Synalpheus či termiti. Slovo mnohoživočich má podobný význam jako anglický pojem "superorganism", které je však zavádějící, protože neoznačuje organismy s nějakými hrdinskými superschopnostmi a jmenuje se tak i známá kapela.
Příklad:
"Včely jsou můj nejoblíbenější mnohoživočich."

kapkočekanec: Něco, čemu stačí "kapka" (málo) na to, aby to mělo mnohonásobně silnější důsledky. Něco, co postupně nahromadilo spoustu energie a jakoby to čekalo na poslední "kapku". Například když zafouká vánek a ze stromu spadne obří větev nebo když na sněhovou pokrývku dopadne pár vloček a spustí se lavina či když občanům dojde trpělivost a zažehnou revoluci.
Příklad:
"Sice dnes vůbec nefoukalo, ale na zahradě nám spadla tak velká větev, že ohnula rybíz k zemi. Hotový kapkočekanec."

změnúčélnost: Věc používaná k jinému účelu, než jaký byl záměr výrobce/ tvůrce.
Příklad:
"Změnúčelností je třeba, když používáš starý odrbaný zubní kartáček k čištění kořenové zeleniny."

nudotvorba: Výtvory udělané z nudy během dlouhé chvíle a mohou mít až uměleckou hodnotu. Některé podkategorie: nudopisy, nudokresy, nudasambláže, nudohry, nudozpěvy…
Příklad:
"Při odpočinku v lese jsme se začali věnovat nudotvorbě a postavili úžasné miniaturní městečko z klacíků, šišek a kamenů."

náhodovzniklé umění: Něco umělecky hodnotného, co však lidé nemohou vytvořit záměrně, ale mohou to najít jako výtvor přírody či chaosu.
Příklad:
"Jedno z nejzajímavějších náhodovzniklých umění, jaké jsem našel, je oprýskaná zeď připomínající portrét Listera z Červeného trpaslíka."

kontejnerotápěč: Odpůrci konzumního plýtvání, kteří vytahují prošlé nezkažené jídlo z odpadkových kontejnerů za hypermarkety aj. sklady a používají ho. Na rozdíl od bufeťáků bývají inteligentnější, vybírají si lepší kousky, nebývají ve finančních problémech a najdou se mezi nimi i studenti vysokých škol. Slovo je odvozeno z anglického "dumpster diving".
Příklad:
"Kontejnerotápeči sice navštěvují hypermarkety, ale z jiné strany než většina ostatních."



2) Mé definice pro novotvary vymyšlené jinými lidmi:

prepper: Člověk, který se připravuje pro případ zániku civilizace a na život v postapokaliptickém světě. Obvykle si doma tvoří nadměrné zásoby trvanlivých potravin, nosí s sebou krabičku poslední záchrany, vlastní zbraň, plynovou masku, nůž, křesadlo, provaz, lopatu, nepromokavou plachtu... Pořádný prepper si předělává sklep na bunkr, snaží se být nezávislý na sítích (elektřina, voda, plyn, kanalizace...) a pěstuje si vlastní zeleninu a ovoce. Preppeři obvykle netvrdí, že nutně přijde nějaká katastrofa, ale že je lepší být připravený, než pak litovat.
Příklad:
"Dnes jsem na kase potkal chlápka, který si kupoval skoro metrák mouky."
"Tak to byl asi prepper."


larp: Hra v reálném světě, kdy skupina lidí nosí kostýmy a hrají role zvolených postav z dohodnutého světa fantastiky (sci-fi/ fantasy/ horor). Používají kulisy a kvalitní rekvizity, často ruční výroby. Pojem larp pochází z anglického "live action role play" (živá akční hra na role).
Příklad:
A: "Kam to jedeš, že si s sebou bereš cosplay?"
B: "Na larp."


cosplay: Kostýmová hra, kdy člověk v převleku předstírá, že je nějaká postava (obvykle jeho oblíbená) ze světa fantastiky (sci-fi/ fantasy/ horor/ anime); odvozeno z anglického "costume play" (kostýmová hra).
Příklad:
A: "Co to máš za fajne cosplay?"
B: "Shinji Ikari z Neon Genesis Evangelionu, :o)."


permakultura: Přístup k zemědělství a přírodě, který se snaží o trvalou udržitelnost (dobrovolné předcházení možným problémům v budoucnosti) a to neustálou přiměřenou péčí o přírodní zdroje. Permakultura používá mulčování, polykultury, remízky, kompostování, zadržování vody v krajině, podporování přirozených predátorů, byliny odpuzující škůdce, zónování, znovupoužitelnost, lokální obchodování místo globálního, ekostavby, obnovitelné zdroje energie či jedlé lesy... Permakultura se vymezuje proti pesticidům, umělým hnojivům, monokulturám, konzumu, velkým polím, tvorbě odpadů, drancování omezených přírodních zdrojů...
Příklad:
"Jezdíval traktorem pro Agrofert, ale vadilo mu, kolik chemie se stříká na pole, tak dal padáka a dělá permakulturu."

číro: Extravagantní punkový účes v podobě vztyčeného ježatého pruhu vlasů uprostřed hlavy od čela po zátylek. Občas bývá obarven.
Příklad:
A: "Co to má ten týpek na hlavě?"
B: "Číro přeci."


hackerspace: Místo připomínající laboratoř či dílnu, kde se setkávají podobní svobodomyslní lidé (hackeři) s hlubokým zájmem o počítače, elektroniku či digitální umění. Sdílí zde své vědomosti, dovednosti a dobrovolně spolupracují na společných technických projektech.
Příklad:
"Nejznámější hackerspace v Práglu je asi Brmlab."

Duhová rodina: Komunita hippíků, která členy své subkultury chápu jako jednu velkou rodinu. Zastávají lásku, mír, svobodu, pozitivní myšlení, přirozenost, pospolitost či odpor vůči konzumu a nemálo kdy i vůči moderním technologiím (z obavy velkobratrismu). Jde o překlad anglického "Rainbow Family".
Příklad:
"Pořád se objímají a cestují, všichni mají dlouhé vlasy, malují na oblečení, děti učí doma a všude chodí spolu. Prostě taková duhová rodina."

prostor: Obecně místo uvnitř budovy, které slouží k setkávání a pobývání lidí či k jiným aktivitám.
Příklad:  
"Můj nejoblíbenější prostor v Praze je Cross Club."

permakulturník: Člověk, který se věnuje permakultuře, resp. trvale udržitelnému zemědělství bez pesticidů, drancování či monokultur. Naopak podporuje mulčování, polykultury, remízky, přirozené predátory, kompostování, ekostavby či obnovitelné zdroje energie...
Příklad:
"Permakulturníci jsou opozicí Agrofertu."

zeměloď: Ekostavba z odpadu nezávislá na sítích (vodovodních, elektrických, plynovodných, teplovodných či kanalizačních). Bývá vybavena kořenovou čističkou, skleníkem, solárními panely či domácí větrnou elektrárnou dynasféra.
Příklad:
"Už nechci bydlet v paneláku, rád bych si svépomocí postavil zeměloď."

disfrutalismus: Životní filosofie založená na užívání si a vychutnávání života bez konzumního utrácení peněz. Součástí disfrutalismu je i rozvíjení fyzické sítě přátel a smysluplná práce. Odvozeno ze španělského „disfrutar“ = vychutnat/ užívat si.
Příklad:
A: "Jaká kniha tě poslední dobou zaujala?"
B: "Manifest disfrutalismu, je to o nekonzumní životní filosofii."


disfrutalista: Ten, kdo žije podle disfrutalismu: vychutnává si pobyt s přáteli, je v ekonomice daru, užívá si smysluplnou práci a zisk pro něj není prioritou č. 1. Odvozeno ze španělského „disfrutar“ = vychutnat/ užívat si.
Příklad:
A: "Jak se stanu disfrutalistou?"
B: "Přečti si Manifest disfrutalismu a přeměň slova v činy."


ekonomika daru: Alternativní ekonomika založená na utváření důvěry lidí, kteří se vzájemně obdarovávají věcmi, služby a informacemi. A to ve snaze pomáhat, mít z toho dobrý pocit, posilovat přátelství a získávat to, co opravdu potřebují.
Příklad:
"Jednou z českých platforem ekonomiky daru je hearth.net."

gaučsurfing: Český výraz pro "couchsurfing", tedy (obvykle) béčkové ubytování u cizích lidí (např. právě na gauči) za to, že si s nimi pokecáte.
Příklad:
"Včera u mě gaučsurfoval jeden týpek z Kalifornie, tak jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí, který jen tak nezjistíš."

lokální měna: Alternativa k celostátní měně založená na vzájemné důvěře lidí, kteří se znají a chtějí mít dobré vztahy. Lokální měna podporuje spolupráci lidí bydlících v jedné lokalitě a tím omezuje jejich závislost na nadnárodních organizacích.
Příklad:
A: "Všichni nakupují v hypermarketech, krámečky zanikají a až v hypermarketech budou pracovat jen roboti, lidé zchudnou."
B: "Pak se možná víc rozšíří lokální měny."


paralélní polis: Alternativní společenský prostor rozvíjející paralelní společenské, ekonomické, vzdělávací a politické struktury co nejvíce nezávislé na státní centralizované autoritě. Pojem vymyslel předrevoluční disdent Václav Benda a počátkem 21. st. si ho přivlastnili současní disidenti z umělecké skupiny Ztohoven, kteří tak pojmenovali centrum svého prolínání s hackerspace Institut kryptoanarchie.
Příklad:
A: "Nevíš, kde koupit něco, aniž by mi museli dát účtenku, kterou bych dal do babikoše?"
B: "Zajdi si do Paralelního polis, tam se platí bez EET s Bitcoinama, se kterými Babiš nepočítal."


food not bombs: Hnutí kontejnerotápěčů (dumpster diving), kteří vytahují prošlé nezkažené jídlo z odpadkových kontejnerů za hypermarkety a po mírné úpravě ho za libovolný příspěvek či zdarma rozdávají lidem, např. v sociálně kulturních centrech nebo na alternativních akcích.
Příklad:
A: "Dneska všechno jídlo pořád zdražuje."
B: "Všechno ne, zkus to od food not bombs."


kryptoanarchismus: Nový filosofický směr zaměřený na ochranu soukromí a individuální svobody na internetu pomocí sofistikovaného šifrování. Centrem kryptoanarchismu v ČR je Paralélní polis.
Příklad:
A: "Slyšel jsem, že stát může číst mé e-maily."
B: "Může, pokud nepoužíváš kryptoanarchistické vychytávky."


objímač: Člověk, který je na veřejnosti s cedulí "obejmutí zdarma" nebo anglicky "free hugs" a radostně obejme kohokoliv, kdo má zájem.
Příklad:
"Ráno jsem potkala jednoho objímače, tak jsem to jen tak zkusila a pak jsem celý den měla fajn pocit."

heteroflexibilní: Heterosexuální s občasnými homosexuálními úlety a experimenty (např. po zhulení). Takového člověka přednostně přitahuje opačné pohlaví, ale nedělá mu problém přizpůsobit se na stejné.
Příklad:
A: "Škoda, že je to heterák. S takovým kunďákem bych chtěl něco mít."
B: "Neboj, je heteroflexibilní, takže s ním něco možná bude."


homoflexibilní: Homosexuální s občasnými heterosexuálními úlet a experimenty (např. po zhulení). Takového člověka přednostně přitahuje stejné pohlaví, ale nedělá mu problém přizpůsobit se na opačné.
Příklad:
A: "Škoda, že je to gay. S takovým kunďákem bych chtěla něco mít."
B: "Neboj, je homoflexibilní, takže s ním něco možná bude."


žůžo růžo: Úžasná bájo (báječná) růžová věcička, nebo něco jiného růžového.
Příklad:
A: "Koukej, koupila jsem si nový růžově lesklý kryt mobilu."
B: "Jé, to je žůžo růžo!"


kvantovka: Zkratka pro kvantovou mechaniku.
Příklad:
"Podle kvantovky mohou být částice ve více různých stavech současně."

strunovka: Zkratka pro kteroukoliv druh teorie strun, podle které má wesmír víc než 3 prostorové rozměry a základními stavebními kameny wesmíru nejsou částice s nulovými rozměry, ale jednorozměrné struny vibrující různými způsoby, z nichž každý odpovídá nějakému druhu částic.
Příklad:
"Sheldon Cooper se zajímá o strunovku."

Systém: Víceméně zkostnatělá, nehmotná struktura společnosti, která je roztroušena po všech jedincích, brání změně myšlení a hlavně jednání k lepšímu. Systém (s velkým S, ne malým) je stav společnosti, kdy mnozí jedinci, vlivem velkobratrismu a obavy z trestu, poslušně dodržují dosavadní řád, i když jim zdravý rozum radí, aby jednali jinak. Je to i přehnaně doslovné dodržování pravidel, které brání reagovat na aktuální situaci tak, aby byla vyřešena co nejlépe.
Příklad:
A: "Tak co, jak jsi pochodil u operátora?"
B: "Horor, si mě tam přepojovali jeden na druhýho a nikdo nevěděl, kdo je za ten problém zodpovědný a ani, kdo by mi ho vyřešil. Pitomej Systém!"


alternativec: Člověk, který si ze škály možných životních stylů vybral jiný (alternativní), než většinová společnost. Mezi alternativce patří např. hipsteři, vegetariáni, disidenti, punkáči, disfrutalisti, kryptoanarchisté, kontejnerotápěči, zenbuddhisté, netradiční umělci, soběstatkáři, anarchokapitalisté, permakulturníci, seberevoltisté, preppeři, ...
Příklad:
A: "Hele, co je to za zajímavého týpka?"
B: "Nevím, nějaký alternativec."


konzument: Všeobecně nenasytný člověk, který spotřebovává (konzumuje) víc materiálních věcí, než objektivně potřebuje k plnohodnotnému životu. Nedělá mu problém vyhodit nedojedené jídlo do smíšeného odpadu. Vlastní prospěch je pro něj důležitější, než omezení se v zájmu zdraví jeho životního prostředí. Vlastní mnohem víc oblečení, než nosí a některé kousky měl na sobě jen jednou: ve zkušební kabince. Nový smartphone si kupuje, když ten jeho vyjde z módy, nebo mu praskne display, i když vše dál funguje...
Příklad:
"Jestli těch konzumentů bude pořád tolik, tak nám příroda časem vychcípá a my všichni s ní."

Autor článku: Sebastián Wortys