(Vzkaz onomu čtenáři: Tento článek je víceméně redukovanou a anonymizovanou verzí odpovědi pro tebe, kterou mám teprve rozepsanou.)
Tato reakce podle mého může být založená na kritice autorského práva a neschopnosti oddělit nárok na uznání od tohoto práva. Také to považuji za přehnaně pragmatický přístup, který by v širší aplikaci znamenal, že i třeba literární ceny (obecněji literární uznání) by ztrácely smysl, pokud by třeba každá oceněná kniha neměla silné a jednoznačné pragmatické důsledky.
Na to jsem obdržel další reakci, ze které zde nejprve odpovím na tři klíčové části, než se vrátím k dalším mým argumentům (vycházejícím z první reakce).
1) Zmiňovaný čtenář oponoval mj., že většina lidí má předpoklady být podobně schopnými spisovateli jako ti slavní, pokud chtějí a je jim věnovaná dostatečná odborná péče. To mi připomíná spekulaci, kterou jsem si 17.4.2014 (ale možná už o rok, nebo dva dříve) zapsal do deníku mj. slovy „život každého může mít potenciál bestselleru“, přičemž velice záleží na způsobu, jakým se o tom životě napíše a jak se o té knize lidé dozvědí. Nemyslel jsem tím však, že by každý svůj život dokázal sepsat tak, aby mohl být bestsellerem. Muselo by to být v rukou velmi schopného spisovatele.
A co se týče spekulace, že většina lidí má předpoklady být za určitých okolností perfektními spisovateli, tak jak už jsem naznačil, jsem o něco skeptičtější, protože jednou z podmínek této spekulace podle mého je, že téměř každý by chtěl být slavným spisovatelem (tj. „podle sebe soudím tebe“). A těch rozhodujících faktorů je podle mě ještě víc, třeba i tvar lidského obličeje podle týmu Jaroslava Flegra nezanedbatelnou měrou koresponduje s výškou IQ (která literární schopnosti zásadně ovlivňuje) a plastická operace by na tom pravděpodobně nic nezměnila, jelikož jde spíše o (epi)genetiku.
Jinak by dle mého byla pochopitelně spíše blbost oceňovat nějakým velkolepým způsobem každého úplně za všechno, čeho může teprve potencionálně dosáhnout. Nevidím v tom však důvod neoceňovat lidi, kteří už dokázali něco vymyslet.
Ale na druhou stranu dle mého souběžně platí, že když dítě za něco chválíte (aniž by v tom zprvu muselo být nějak extra schopné), tak tím zvyšujete pravděpodobnost, že si to, za co je chváleno, oblíbí a bude se v tom pak samo chtít zdokonalovat, načež si tu předchozí pochvalu může skutečně zasloužit, pokud se v tom opravdu zdokonalí. I toto však podle mého má mít nějaké hranice (a ne nutně striktní a definitivní). Bylo by absurdní, kdyby třeba učitel několik let chválil za něco, v čem se daný žák téměř nezdokonalil. Chválení dětí je sice vlivný faktor výběru zálib, ale rozhodně ne jediný. Velmi záleží třeba i na psychické povaze dítěte, která vychází už z nastavení citlivosti neuronů při embryonálním formování mozku.
Jinak abnormální chválení jednoho člověka určitou skupinou lidí může vést ke vzniku sekty a tedy nežádoucímu omezení schopnosti reflexe, což se nebezpečně podobá názorovým bublinám neschopným konstruktivního dialogu s odlišnějšími lidmi. To je jeden z problémů dneška a nepochybně k němu přispívají sociální sítě (vč. mnoha specializovaných), které pomocí algoritmů oddělují znepřátelené skupiny, čímž zvyšují vzájemné sebeutvrzování v sociálních bublinách. To však neznamená, že by se lidé neměli vzájemně chválit (k čemuž patří i dávání palců nahoru), protože i nedostatečné chválení má své stinné stránky.
2) Další reakcí na mé oponování bylo tvrzení, že spisovatelé nevymýšlí nic nového. To podle mého dnes platí nanejvýš z redukcionistického hlediska, které po analýze zapomíná znovu spojovat. Inovativnost totiž nespočívá nutně jen v částech, ale může být i v jejich kombinacích. Propojí-li se varianty podstatou už vytvořených částí, tak navzdory tomu výsledek může být něčím nový. A samozřejmě větší uznání si zaslouží spíše ten, kdo přišel s obecnější novinkou.
3) A třetí klíčovou částí, na kterou zatím odpovím je argument, že spisovatel je víceméně marketér a jeho jediným přínosem je přesvědčování lidí o něčem. V této redukci se podlé mého silně zrcadlí, že její autor momentálně píše knihu o něčem, co se snaží zpropagovat a už to celkem dobře zná. Ale já, v roli autora filosofické beletrie, psaní literárního díla momentálně chápu spíše jako další z možných způsobů přemýšlení, který je mnohem svobodnější než třeba způsob, jakým přemýšlí tvrdá věda (otevřená mysl bývá první, kdo může zahlédnout to, co se jednou může stát základem velké změny v budoucnosti, i když o to s větší možností omylu). Psaní v mém podání je tvůrčí proces, jehož závěr nikdy předem s jistotou neznám, protože uvnitř jsem ochotný vyvíjet se, mj. pod tíhou argumentů a schopnosti oponovat sám sobě.
Teď se vrátím k mému prvnímu oponování na reakci čtenáře. Zamítat oceňování původcovství, pokud třeba nedošlo k realizaci vymyšleného, by rovněž znamenalo, že třeba Leonardo da Vinci by si nezasloužil uznání za stroje, které sice vymyslel, ale nikdo je za jeho života nevyrobil. Znamenalo by to, že uznání si nezaslouží ti, kdo předběhli dobu, s čímž nesouhlasím. Alespoň zpětné uznání nápadů, které se za života svého autora nedotkly reality, ale z pozdějšího hlediska jsou chápány přínosně, podle mě má smysl.
Na to jsem od čtenáře dostal reakci, že kdyby on hypoteticky vymyslel politický systém lepší než demokracie, ale lidé by ho nepoužívali (tzn. neměli by z něj užitek), tak by si za něj nezasloužil „žádné uznání“, dokud by ho nezačali používat. S tím zásadně nesouhlasím, protože je to skoro jako říct, že Václav Havel si nezasloužil „žádné uznání“ za to, co dělal před Sametovou revolucí, protože tehdy ještě v našem státě byl komunistický režim (což by dle mého bylo tvrzení absurdní jako jeho dramata). Ale právě to silné, nemarginalizovatelné a oprávněné uznání ještě před Sametovou revolucí bylo klíčovým faktorem, který vedl k tomu, že se prezidentem nakonec stal a zásadně ovlivnil historii tohoto státu. A když se vrátím přímo k čtenářově hypotetickému příkladu, tak myslím, že by bylo nepravděpodobné, že by si politický systém lepší než demokracie (třeba nějaká neodemokracie) nechal „v šuplíku“ (to by mu dle mého nějaké uznání stále náleželo, ale nižší v závislosti na překážkách a nebyl by nikdo jiný, kdo by mu ho mohl projevit). A když by se o tom systému dozvěděli nějací jiní lidé, tak možná by mezi nimi sice byli odpůrci, ale pravděpodobně by se našel i někdo, kdo by mu uznání projevil dříve, než by ten systém byl aplikován. Navíc by jich mohlo být o to víc, čím více lidí by s tím bylo seznámeno (i když by nutně nemuseli být většinou). A opět to uznání před realizací by k realizaci mohlo přispět.
Jinak mě zde ještě napadá spojitost s myšlenkou z 12.4.2012 (viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie). To, že žádný „neuron“ není stoprocentním autorem myšlenky „mozku“ (vč. tzv. globálního mozku) neznamená, že všechny „neurony“ by si byly fakticky rovné v nebinární míře své nahraditelnosti z hlediska vynalézavosti. Takže hůře nahraditelní lidé si spíše zaslouží uznání za to, čím jsou nenahraditelní. Z toho však nevyplývá, že by byli nadřazeni ostatním, protože v něčem pravděpodobně budou naopak horší, což je dobře patrné třeba u savantů.
Znovu se vrátím k mému prvnímu oponování na kritiku oceňování původcovství. Někdo může strávit spoustu času promýšlením nějakého nápadu (a nejpodstatnější není, zda je to absolvent odborník, nebo samouk), aniž by ho dostatečně zveřejnil a získal za něj uznání, načež může přijít někdo jiný, kdo tu myšlenku okopíruje, zhmotní, zpropaguje a získá uznání místo něj, což nepovažuji za správné. Konkrétněji třeba ti, kdo v Xeroxu pracně vyvinuli počítačovou myš a grafické uživatelské rozhraní, si byli dobře vědomi velkého potenciálu svých vynálezů. Jejich šéfové ale tak vizionářští nebyli, takže nevědomě poskytli příležitost Stevu Jobsovi „ukrást vývojářům“ tyto nápady, načež se jimi proslavil on místo nich. Zde obzvláště kritiky patentů obecně upozorňuji, aby náhodou nezaměňovali nárok na patent s nárokem na uznání (natož s finančním ohodnocením). A neznamená to, že by si za to Jobs nezasloužil žádné uznání, ale rozhodně menší než kdyby to místo víceméně ukradení vymyslel on.
Jinak z patentového hlediska jsem dal „ukrást vývojářům“ do uvozovek, protože autorská práva by si od vývojářů jinak přivlastnil Xerox na základě jejich pracovní smlouvy. Ale současně, kdyby měli prozíravější šéfy, tak vývojáři by určitě získali nějak přidáno, takže byli okradeni nejen z hlediska uznání, ale i z hlediska financí.
Nebo mě ještě napadá, že třeba politolog Petr Robejšek kdysi v nějakém článku použil bez úpravy texty od svého studenta, aniž by to uvedl, a když z toho měl průšvih, protože i ten student opisoval, tak se hájil, že neuvádět spoluautory, pokud to jsou studenti, je běžná praxe. Takové chování nemám rád, i když někdo může tvrdit třeba, že zveřejněním nějaké myšlenky jménem někoho jiného uznávanějšího té myšlence může pomoct zvýšit šanci získat pragmatické důsledky (připadá mi to spíše jako zástěrka pro sobectví, což však moc nemění na tom, že názory na referenda, které roku 2016 prezentoval v DVTV, jsou velmi inspirativní).
Také mi vadí, že režiséři mívají znatelně větší uznání než scénáristé. Scénárista může vymyslet spoustu perfektních nápadů a vět, ale větší uznání získává ten, kdo spíše jen zasahoval do způsobu, jakým budou řečeny. Jakoby porodník byl důležitější než rodící žena. Přitom na YouTube lze najít videa, jak žena porodí sama mimo nemocnici (i když to pochopitelně může být rizikové v případě, že něco v těle matky nefunguje dostatečně správně, ale to naštěstí rozhodně není většina případů). Dva příklady: první a druhý. Jinak nejde jen o to, že mnoho diváků nemá potřebu rozlišovat mezi scénáristou a režisérem, ale nadržování režisérům z hlediska uznání platí i na úrovni mnoha filmových ocenění. Pokud vím, je třeba zvykem říkat cca „X dostal ocenění za scénář k filmu A“ a spíše „Y dostal ocenění za film B“ místo přesnějšího vyjádření „Y dostal ocenění za režírování filmu B“.
Z reakce na čtenáře uvedu ještě otázku, na kterou zde nebudu odpovídat, ale můžeš si ti zkusit sám/ sama. Kdo si podle tebe zaslouží větší uznání? Člověk, který celý život na něčem systematicky pracoval, aniž by k čemukoliv užitečnému/ smysluplnému dospěl, nebo člověk, který za významně kratší čas než celý život vymyslel něco sice smysluplného, ale nepodařilo se mu to za jeho života realizovat?
Poslední argument, na který budu reagovat, je přesvědčení čtenáře, že běžný člověk, narozdíl od vědce, nepotřebuje ocenění na to, aby něco vymyslel. Zde nechápu, proč by vnější motivace v podobě ocenění měla mít zásadní vliv pouze na vědce a ne na běžného člověka. Sice nevím, nakolik se zde (vzhledem ke své atypičnosti z více různých hledisek) mohou zaměňovat s běžným člověkem, ale nejsem vědecký pracovník a také nejsem profesionální fotograf. Přesto jsem vyhrál jistou fotografickou soutěž (pod jiným pseudonymem) a motivovalo mě to (nejen kvůli finančnímu zisku, ale i kvůli umístění na výstavě) snažit se o další kvalitní fotografie, načež jsem v dané soutěži přihlášený znovu. Ale kdybych poprvé nevyhrál, tak bych se možná ani nezajímal o problematiku tzv. zlaté hodiny. Takže má zkušenost analogicky neodpovídá čtenářově tvrzení.
Jinak z hlediska uznání mi připadá zajímavý i způsob, jak jsem se do té fotografické soutěže vůbec dostal. Přestože si připadám lepším spisovatelem než fotografem, tak mnozí lidé snáze odhalí kvality fotografie než kvality filosofické beletrie, takže člověk, který chválil mé fotografie byl ten, kdo mě přiměl, abych se přihlásil do té fotografické soutěže. Člověk, který mě zatím bohužel nepřesvědčil, že mou filosofii dostatečně chápe.
Také mě ještě napadá, že zpětné (tj. i posmrtné) uznání má i takový efekt, že ve spoustě jiných lidí dosud bez uznání (za svou ušlechtilou činnost) podporuje naději, že nezemřou neuznaní a zapomenutí. Nebo alespoň naději, že mohou být uznáni posmrtně, přičemž si mohou být vědomi, že takové uznání by mohlo přispět k posouvání světa k těm ideálům, ke kterým šli za svého života. Mohlo by jim to přidat následovníky.
