Založen wortyslovník a Čeština 2.0 na Necyklopedii

Rád bych sem přidal trochu humoru a v rámci toho představil dva mé novější počiny z oblasti tvorby nových slov. Jednak jsem na české Necyklopedii založil poměrně vtipnou stránku Čeština 2.0 a jednak jsem vytvořil zárodek webové stránky Slovník Wo-neologismů ( novotvary.blogspot.com ). 

Necyklopedii znám už delší čas (viz. mj. má tamní stránka Wesmírný omyl z roku 2012). Je to v podstatě parodie na Wikipedii plná vtipných neinformací, které občas bývají až vulgární nebo silně politicky nekorektní, přičemž míra inteligence přispěvatelů bývá velmi rozmanitá (osobně preferuji spíše inteligentní humor jako např. mnou editovaná vědečtina, která naznačuje, co se občas místy děje ve stínu vědecké metody). 

Na české Necyklopedii je aktuálně kolem pět tisíc obsahových stránek a při zběžném procházení mě zaujaly neologismy jako: návist (opak nenávisti), oxyholismus (chorobná závislost na kyslíku), dogmatik (pes vycvičený na matematické úlohy), nábomužství (náboženství přisuzující bohu mužské pohlaví), mehlo (opak nemehla), vyoknění (defenestrace), urokracie (vychcaná forma vlády kdy zdrojem veškeré moči je lid) a v neposlední řadě monofuseklitida (chorobný stav nacházení pouze jedné z páru ponožek). 

Když jsem si uvědomil, že na Neciklopedii chyběla stránka o Češtině 2.0, která by tam krásně pasovala, tak jsem se ji rozhodl založit. A jelikož patřím k k nejčastějším přispěvatelům neologismů v rámci té platformy, tak jsem zapojil i nějakou tu sebeironii. Výsledný text lze chápat i jako volný dodatek k článku „Co je podstatou češství? - 1. část“, protože v jeho rozepsané a dosud nepublikované druhé části se zabývám i Češtinou 2.0. 

Přepis toho mého textu z Necyklopedie uvednu níže, ale nejprve bych ještě rád představil nově založenou stránku Slovník Wo-neologismů, kam plánuji občas přidávat nějaká má nová slova včetně těch, která měsíce nebo roky marně čekají na schválení na Češtině 2.0. 

Zapojuji i některé z funkcí, které na Češtině 2.0 chybí (např. štítky a obrázky), i když ne všechny jsem sám schopen zajistit (např. možnost hlasovit mezi více definicemi téhož slova jako na Urban Dictionary, podrobněji viz. článek 3. várka novotvarů). Štítky umožňují sémantické vyhledávání, tedy zobrazení jiných podobných neologismů - spadajících pod téže kategorii. A obrázky pomáhají rychleji a lépe pochopit významy jednotlivých novotvarů. 

Online Slovník Wo-neologismů je možné označovat jako wortyslovník, ale podle mého plánu to nemá být jediný projekt spadající do této kategorie, jelikož do budoucna chystám mj. tištěný slovník, který by obsahoval směs wortyslov (mých neologismů), zajímavých odborných pojmů, kulturní podivnosti aj. pojmy, které mě do té doby dostatečně zaujmou. Jmenovalo by se to nejspíš Slovník dadavědy, nebo Dadavědecký slovník a už dnes mám rozepsané torzo, ke kterému příležitostně přibývají poznámky. 

A teď už samotný přepis mého parodického textu o Češtině 2.0 na Necyklopedii: 

Čeština 2.0 je rostoucí sbírka neexistujících slovíček (přesněji urážek, hovadin, newspeaku, utajených archaismů, xhfogw@y0nšřů7xq#qqz a občas i těch novotvarů (nových slov)), kterými se opilí uživatelé této drogově populární neplaťformy pokouší hacknout náš rodný jazyk angličtinu. Ne, počkat, to bude až za sto let, teď se tomu pořád ještě říká čeština, pak teprve angličtina. A eště pozdějc bude druhé národní obrození, jak se predikuje v bichli Wesmírný omyl od grafomana Sebastián Wortys, který patří k nejčastějším vymýšlečům neslov na Češtině 2.0. Tuto neplaťformu však založil a provozovkuje novočeský obrozenec a Ctrl+Copywriter jménujíšivšivše Martin Franz Kavkaz a to už od roku 2008 před Kristýnou Kočanskou z Červeného trpaslíka. 

Storka vo zrození: 

Ctihodný Kavkaz bloudil ulicemi v Českém Banátu a štvalo ho, že tam slyší samá zastaralá slova. Rovněž si říkal, že tato enkláva staročeské kultury v Rumunsku asi nebude tím nejlepším místem pro hledání českých novoslov, a tak vrtulníkem odletěl do České rap-pub-ligy. Zde bloudil ulicemi měst a zapisoval na pergamen nepřerušovanou řadu právě vznikajících českých urážek, jejichž inkoust dosud neprsknul do žádného slovníku nespisovné češtiny. Prvním neslovem, které si Kavkaz úhledným švabachem naškrábal na pergamen, byl zvukomalebný odborný pojem "sračkogán". Kavkazovi přátelé pak byli nadšení, jak velké záchvaty smíchu dostávají z urážek a sexismů, které zapsal. Výtlemy však byly tak intenzivní, že dva z nich zemřeli zakuckáním a nula lidí bylo schopno srozumitelně zatelefonovat záchranku, takže na počest dvou zesnulých a přeživších se rozhodli, aby Kavkaz založil Češtinu 2.0 pomocí zkopírování a zpřeházení kódu z jistého anglofoního webu, aby se jednalo o ryze český cimrnález (cimrmanovský vynález). 

Počet nadávek: 

Už prvního dne založení byla ve slovníku jedna miliarda a šest set šedesát šest jedenáct neolitologismů. Druhý den bylo o jeden víc. Třetí den Bůh stvořil zem, trávu, byliny a stromy. Čtvrtý den bylo ve slovníku nula slov celkem, protože nějaký dark hacker za čtyřku dopsal číslo 51. Ray Bradbury pohotově vstal ze záhrobí a zombie tempem to běžel škrtnout (bez sirky), ale než doběhl k papírové verzi Češtiny 2.0, která byla webkamerou streamována na internetové stránky, tak v důsledku numerologické kauzality došlo k samovznícení i bez hasišů z románu 451 stupňů Fahrenheita. První monumentální verze Češtiny 2.0 tak dopadla podobně jako Národní divadlo po první české crowdfundingové kampani. Martin Franz Kavkaz se však nedal odradit a tentokrát založil plně internetizovanou verzi slovníku, aby hned o den později vydal hajzlpapírový slovník Hekavá čeština aneb předsmrtné křeče během anglikanizace.

Podle vyjádření z relativně minulého čtvrtka do slovníku přibude někdy i 0 slov za týden. Prognostický ústav tedy odhaduje, že tímto tempem bude na Češtině 2.0 znova miliarda neolitologismů někdy kolem roku 530 před Kristýnou. Český klub septiků Sisyfos je však vůči tomuto tvrzení septický a za aseptické datum považuje okamžik někdy mezi první jednotkou Planckova času a tepelnou smrtí Kosmonautovy kroniky, což je poměrně jisté a poměrně nicneříkající. 

Čeština 2.0 stejnoměrně zahrnuje novoslovce ze všech zákoutí naší paraguayské mateřštiny. Jinými slovy 99% odborných novotvarů bývá zamítnuto a 99% vulgarismů bývá schváleno, což zajišťuje vysoce objektivní vyvážený vzorek neslovní zásoby společnosti. A ani trochu neodráží vkus Franze Kavkaze, dokonce ani slova dne, která vybírá pouze on nehledě na původní počet like a dislike.

Novotvářeči a novočteči: 

Fanouškovskou základnu slovníku tvoří 11 miliard Čechů po celé Antarktidě na planetě Mars obíhající kolem hvězdy Proxima Centauri, která se nachází mimo tento vesmír.^{[1][2][3][4][5]} 

V rámci cenzurokracie platí, že každé novoslovo a slovo dne musí projít desetifázovým schvalovacím procesem, kdy v antimonopolní komisi zasedá pouze Franz Kavkaz. Podle svých vlastních cizích slov takto věnuje Češtině 2.0 alespoň jednu minutu ročně. 

Níže jsou uvedena naprosto normální rodná jména deseti nejčastějších pisálků, novotvářečů a lajkoholiků, co si cucají z prstu smyšlená neslova, kterými pak nadává celý Český národ (a v závorkách ukázky příslušných výplodů chorobné fantazie): 

• Rostislav Ulička (prcibel, covidiot, mimozoomšťan, koronovela, šitcom, čipochondr)
• mato (trolčáček, povolební vyjebávání, pornolitik, obžerstvení, dobroser, mluvčáček)
• OVO (feriovka, srát mramor, kuleváloš, korosádlo, jebačka, trojpich)
• Lili (jít s pískem, sežrat žábu, vinčenzo makalůzo, trojdílné plavky, rouškomat, vitamín V)
• Sebastián Wortys (soběstatkář, plaťforma, živostavba, šukřoví, domafest, dadavěda, předkritika, neschválené slovo, neschválené slovo, neschválené slovo, ...)
• Luk (dusič, sako, ucvrnknout si, projeb, muří noha, babišistán)
• Pietro (čičibába, lemrošlap, mobík, vypendrekovat, překližka, hatatitla)
• intuic (zášoustí, kočka v prášku, alkorytmus, šrajtoflenka, soudržka, všečuměl)
• L_O_U_S (Zemandov, jít na Zemana, hra o trůny, kvízčubina, třetí svět, pejskařský plurál)
• kmichaal (krulišárna, presstitut, čuramedán, veškrnovné, pomrdný, ocasné)

Jak můžeme vidět výše, čeština ještě není úplně mrtvý jazyk a stále vynalézá nové a nové urážky, kterými obohacujeme své znuděné životy ponořené v sudu piva. 

Reakce zahraničí: 

Ředitel Ústavu pro duševně chorý jazyk český, Kakarel Olivovník Setý, řadí Češtinu 2.0 do kategorie, které se odborně říká tzv. Jazykové legrácky, bžundácky a hovadincátka neschopná generovat neolitologismy. Profeser Jiří Karavan, bohém-ista, slávista a baltazarista, byl ze slovníku tak nadšen, že do něj sám poslal několik novotvarů jako nádor, sračkosračka, chňůbřátko nebo Praotec Čech. Komise pro legalizaci integrace teroristických organismů a jejich rehabilitaci ve společnosti (KLITORIS) považuje Češtinu 2.0 za líbeznou sbírečku rozkošných slovních útvárků, které pouze náhodou až podezřele často souvisí s pohlavními orgány, exkrementy, alkoholem, vulgarismy a (cenzurováno pro lidi, kteří nepatří do kategorie 100+ let). Státní ústav pro kontrolu léčiv doporučuje Češtinu 2.0 jako všelék, obzvláště na kritický nedostatek humoru v modré krvi šlechtických ostrorepů a v lidské hemolymfě.

Co je podstatou češství? - 1. část

Před několika lety jsem byl požádán, abych napsal článek na téma češství do tehdy nově vznikajícího mezioborového časopisu a tuto nabídku jsem s nadšením přijal. Pak ale přišla pandemie covid-19 a hlavní organizátor onoho časopisu patřil k profesím, na které důsledky doléhaly výrazněji než na jiné lidi, takže projekt byl odložen na neurčito. A jelikož nemám už několik let informace o tom, že by se plánovala obnova projektu, tak jsem se rozhodl můj článek z roku 2020 publikovat teď a tady. Druhá část si však zaslouží aktualizované rozepsání některých podtémat, takže nejprve publikuji tuto první část a časem snad i druhou. 

Přestože mám silnou tendenci považovat se (i) za Čecha, tak jsem si vědom, jak těžké je pevněji uchopit jakési češství (bytnost/ ústřední identitu Čechů), aniž bychom účelově míchali různé míry různých faktorů a následně získali něco, co vystihne jen některé z nás. Jelikož Češi jsou relativně malý národ, který byl a je silně ovlivňován svým okolím, tak je pravděpodobně velmi málo atributů, u kterých můžeme bez rozsáhlejších spekulací tvrdit, že jsou (víceméně) rize české. 

Ke vzniku, rozvoji a udržení takovýchto charakteristických unikátností může docházet tím spíše, čím izolovanější náš národ zrovna je. O kolik méně si všímáme okolí (a ono nás), tím spíše půjdeme jinou (ne nutně horší či lepší) cestou než ostatní a to tím způsobem, ve které z paralelních rovin míra naší oddělenosti převažuje. A čím déle to trvá, aniž by to zaniklo, tím spíše se nějaká z unikátností může rozšířit na všechny Čechy (což je i důvod, proč izolovanost, jakožto obdoba autismu na mezinárodní úrovni, hraje větší roli než možná absence výrazného důvodu napodobovat nějakou jinakost). 

Naopak při otevřenosti se češství rozpouští v mnohosti dalších otevřených národů. Čím více se s nimi koordinujeme nebo až integrujeme, tím spíše napodobujeme my je a oni nás, čímž vzniká cosi trochu nového a mezitím původní češství se krok za krokem vytrácí. 

Rozvoj jeho originality (nebo alespoň jedinečnosti) však rozhodně není jediné podstatné hledisko. Uzavřenost i otevřenost mají své výhody i nevýhody a za různých historických okolností různě, takže je potřeba mezi nimi neustále hledat dynamickou rovnováhu, pokud nechceme dopadnout bídně (viz. KLDR jako jeden extrém a převážně germanizovaní Lužičtí Srbové jako druhý extrém). 

Co je tedy češství? Nějaká jeho unikátní podstata může být myslitelná jedině na základě toho, co z nás nejvíc dělá sociální bublinu v mezinárodním hledisku. Takže pravděpodobně nejjistější těžiště češství lze hledat v jazyce českém, který mj. je z určitého hlediska tak dokonalý, že umožňuje co nejpřesnější formulování myšlenek. Nedorozumění pak často bývá spíše důsledkem nedostatečného využití možností češtiny. A není to směska různých jazyk jako francouzština nebo částečně i angličtina.

Čeština z mezinárodního hlediska údajně patří mezi deset nejkrásnějších jazyků světa. Můžeme se také pyšnit nejlepším systémem chemické názvosloví na světě, které bylo zvažováno i jako možnost mezinárodního názvosloví, ale primárně anglofonní země nechtějí přejímat naší diakritiku. 

Čeština je sice nositelem těžiště češství, ale i zde mají spekulace své příležitosti, které lze rozdělit minimálně do tří skupin a to příbuzné jazyky, přejímání a cizí překladatelé. Stranou nechávám česká nemluvňata a lidi s velmi silnou autistickou poruchou, protože ti první se češtinu časem pravděpodobně naučí a ti druzí jsou spíše osobitou enklávou téměř neposkvrněnosti českým jazykem a kulturou. 

1) Příbuzné jazyky: 

Přestože samotné rozdělování na jednotlivé jazyky je do určité míry umělý konstrukt, protože různí lidé (a v různé časy) mají třeba různé slovní zásoby a i dnes používají různá nářečí či dokonce subkulturní hantýrky a nesčetné přechody mezi nimi, tak stejně má v určitých případech smysl rozdělovat na jednotlivé jazyky, abychom snížili míru dosud nezničitelného nedorozumění. A češtině se nejvíc blíží slovenština a téměř zaniklá lužická srbština. Takže pokud bychom chtěli z (alespoň dnešní) češtiny vydestilovat jakýsi, žádným jiným národem nenapodobený, základ (dnešního) češství, tak bychom od ní (její deskriptivní verze, nikoliv preskriptivní, která o dnešních Češích vypovídá pravděpodobně méně) museli složitě odečíst vše, co má společného minimálně se slovenštinou a lužickou srbštinou (nejlépe však skutečně se všemi jazyky). 

Mnoho by toho asi nezůstalo a i s relativně vysokorychlostní analýzou pomocí sofistikované umělé inteligence by mohlo docházet k efektu červené královny. Výsledek by v lepším případě mohl být brzy zastaralý, v horším ještě před dokončením analýzy. 

Co by tedy mohlo být esencí češtiny? Někdy se uvádí, že pevný přízvuk na první slabice je česká specialita, ale existuje to i v maďarštině. Podobně souhláska ř je zastoupena i v hornolužické srbštině a slezštině, tj. i na území Německa a Polska, i když v prvním případě jde o zhruba čtyřicet tisíc mluvčích a v druhém o asi půl miliónu. Navíc česká nuance výslovnosti ř (formou zvýšeného alveolární vibrantu, resp. znělé dásňové kmitavé souhlásky) lze považovat za nejspecifičtější, resp. nejvzdálenější souhlásce š. 

Jinak kdyby se někdo dokázal naučit rozvibrovat f nebo v, tak by vynalezl labiodentální vibrantu, tedy nové písmeno. Podobně při rozvibrování j, avšak logopedové by asi nebyli nadšení, kdyby to někdo chtěl rozšířit. 

No, zpět k dnešní češtině. Pravděpodobně nejlepší specifikum, které mě napadá, aniž bych znal výjimku (což není zárukou její neexistence), je velmi důsledné rozlišování mezi dlouhými a krátkými slabikami (v psané i mluvené formě, bez vazby na přízvuk). Délka slabiky v češtině je dokonce schopná změnit význam slova (viz. třeba voli volí). Ale i kdybychom předpokládali, že toho je o něco víc, jen se to těžko hledá, tak je otázkou, kolik Čechů by vůbec bylo schopno jenom uvažovat, že by za to mohli být ochotni obětovat život, aby se to dalo považovat za neodmyslitelnou podstatu češství. 

A když už je řeč o sebeobětování, tak je vlastně zajímavé, že všichni Češi ve své řeči víceméně nevědomě používají něco, co šířil člověk, který byl upálen za své názory, přesněji kritiku zkostnatělosti a mocichtivosti církve (ne za diakritická znaménka). Po smrti geniálního Jana Husa došlo k rozvoji husitů a ti svou vychcaností (s trochou nadsázky) mohli být jedním z pravzorů Švejka. Ale to předčasně odbočuji k chatrnějším konstruktům...

2) Přejímání: 

V minulosti bylo do češtiny převzato mnoho slov třeba z němčiny (za germanizace) a dnes se přejímá hlavně z angličtiny (probíhá anglikanizace). Čím je člověk mladší, tím méně si to uvědomuje, takže zde považuji za vhodné parafrázovat mého přes osmdesát let starého dědu (údaj z roku 2020)(jehož dětství se podobalo filmu Po strništi bos), který spoustu volného času tráví čtením knih a nedávno mi říkal, že za jeho života bylo do češtiny přejato tolik cizích slov a tolik českých se přestalo používat, že je pro něj čím dál tím těžší zorientovat se v nové češtině. To vypovídá o její nehasnoucí kulturní evoluci, která je značnou měrou podmíněna nečeským okolím.

A dnes už nejde jen o přejímání slov z angličtiny, ale i gramatiky. Příkladem mohou být mj. ti Češi, kteří začínají být kritičtí vůči přechylování příjmení. Chtějí, aby příjmení nevypovídalo o pohlaví či genderu, jak je tomu v angličtině.

Přestože mě to tak nevadí, tak jsem si vědom, že i já používám třeba angloamerické odstavce v podobě vynechávání řádků (nejlépe v kombinaci s klasickým českým odsazením). Jeví se mi to přehlednější a naučili mě to mj. ty textové editory, aj. aplikace a služby na nich založené, ve kterých chybí pravítko. A jen tím, že o nich píšu, tak dávám najevo přejímání slov z angličtiny.

Zda se jednou dočkáme jakéhosi druhého národního obrození, nebo dopadneme podobně jako Lužičtí Srbové, kteří už téměř podlehli germanizaci, to je zatím otázkou. A existují i kontroverzní Češi, podle kterých bylo první národní obrození chybou. Kdyby neproběhlo, tak jsme dnes pravděpodobně součástí Německa a máme mnohem vyšší životní úroveň. Otázkou by však bylo nejen třeba naše postavení v rámci Německa, ale i to, jak by třeba dopadla druhá světová válka, resp. jaké hodnoty bychom zastávali. 

Anglikanizaci možná trochu zpomalí lenost v souvislosti s dnešním rozvojem kapesních hlasových překladačů apod. technologií, ale i tak bychom si měli dávat pozor na salámovou metodu a obzvláště následný syndrom vařené žáby. Každopádně překladačemi se přesouváme k třetí kategorií spekulací o češtině. 

3) Cizí překladatelé: 

Může být čeština, nebo alespoň něco z ní, považováno za základ češství, když se ji více či méně mohou naučit i cizinci? Možná ano, pokud učit se jazyk nějakého národa znamená alespoň částečně se stávat jeho součástí. Ale co když je pro nějakého cizince čeština primárně jen nástroj, jak nám sdělovat nějaké vnější mimočeské názory? A co když se cizorodý překladatel zaměřený na češtinu ani trochu nepovažuje za Čecha? Podle mě je nějak poznamenán každý, kdo do češtiny trochu pronikne, ale rozhodně to není zárukou, že by to v něm mohlo konkurovat jeho rodné kultuře. 

Nepočítám-li však Slováky, tak jsem vědomě nepoznal žádného cizince, který by se češtinu naučil později než jako dítě a tak, aby ho rodilý mluvčí měl problém rozpoznat. Takže se domnívám, že pokud by se někdo dokázal naučit češtinu tak, aby ho rodilý mluvčí nepoznal, tak chtě nechtě by se z velké části stal Čechem a vše původně nečeské by následně bylo minimálně podvědomě filtrováno českou nadstavbou.

Druhou stranou mince jsou však Češi, kteří se učí cizí jazyk. Čím lépe pronikají třeba do angličtiny, tím lépe anglofonní kultura proniká do nich a následně do české kultury. Nemluvě o tom, že ty nejsofistikovanější průniky do angličtiny vedou k odlivu mozků z Česka, přičemž lze spekulovat o podílu návratu a vlivu na češství. 

Když se však ještě na chvíli vrátím k první straně mince, tak existují třeba i YouTubeři (minimálně Dream Prague či TadyGavin), kteří se nenarodili/ nevyrůstali jako Češi, ale rozhodli se češtinu naučit. A jejich vnější pohled (přesahující více či méně od vnějšího po vnitřní) může určitým způsobem vypovídat o češství, protože si mohou snáze všimnout toho, čím se lišíme od ostatních národů, ale sami to těžko vnímáme, jelikož to je pro nás až moc přirozené. Čech nemůže vědět, jaké to může být nebýt Čechem, aby snáze viděl relativní specifičnosti ve své každodennosti. A úplný cizinec zase přes stereotypy nemůže vidět, jaké to je být Čechem, takže ty průniky a přechody mají potenciál nabourávat tuto obdobu otázky Jaké to je být netopýrem? (která se obvykle věnuje spíše (ne)existenci vědomí). 

Po češtině možná druhým atributem češství, u kterého není zas tak velká oblast pro spekulace, je náležitost Čechů k území České republiky. 

Dnes máme to štěstí, že si nikdo větší a cizí explicitně nenárokuje právo na nějakou část území ČR (dodatek z roku 2023: Rusko už to zase dělá o něco explicitněji než dříve). Stranou nechám, že naše území si může nárokovat mnoho různých cizinců skrytě, protože by mohlo jít o dlouhý a velmi spekulativní výčet, kterým se tu nechci zdržovat. 

Ale i bez něj pochyby zůstávají, jelikož někteří Češi pobývají v zahraničí a ne všichni lidé v Česku jsou Češi, což bývá nejlépe vidět asi v Praze, multikulturní centrále Česka. Nepovažuji to vyloženě za špatné (sám jsem ovlivněn nejedním kontinentem), ale zamlžuje nám to představu o češství, což posiluje vnitrostátní nedorozumění a rozepře. Otázkou také je, jak z hlediska češství chápat dvounárodní lidi, třeba čechoameričany a to jak ty žijící v Česku, tak v Americe i jinde.

Definovávat češství pomocí území může být problém v případě Čechů, kteří trvale žijí v zahraničí. Česko sice, oproti jiným zemím (dodatek z 2023: dnes obzvláště třeba oproti Ukrajině), nemá velké diaspory, ale ta největší je v USA a čítá zhruba milión a půl lidí hlásících se k českému původu. Pouze tři sta padesát tisíc z nich však považuje češtinu za svůj mateřský jazyk. Zajímavostí je, že začátkem dvacátého století bylo, po Praze a Vídni, za třetí největší české město považováno Chicago, kde tou dobou žilo zhruba st tisíc Čechů (dodatek z 2023: Ostatně už v článku Asociomet 2 jsem psal o mém nálezu česky psané pohlednice Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918). Čeština se ve vzdáleném zahraničí začíná žít svým vlastním životem viz. třeba texaská čeština vycházející hlavně z moravštiny devatenáctého století a třeba místo jim nesrozumitelného „auto“ se tam běžně říká „kára“. Na druhou stranu z angličtiny přejala některá slova, která Češi na území České republiky do češtiny zatím obvykle nepřejímají, např. „sure“.

Jinak ještě několik vět k Čechům v zahraničí ve vztahu k území ČR. To, že si někdo zajede na krátkou dovolenou třeba k moři, tak to neznamená, že by v době nepřítomnosti přestával být Čechem. Avšak čím déle je Čech v zahraničí, o to méně může být Čechem, ale ani ne tak z hlediska náležitosti k území, jako spíše postupné změny osobnosti vlivem nového prostředí. A ani ne tak vlivem dépaysementu (ve smyslu pocitu nespoutanosti po odcestování do ciziny), jako spíše v důsledku interakce s nečeským okolím. 

Zvláštní a provokativní téměř výjimku však mohou nabídnout české vesnice v rumunském Banátu, kam se v polovině 19. století odstěhovalo několik českých osadníků. Vlivem vyšší míry izolace od vnějšího světa (která dnes částečně zaniká) tam došlo ke zpomalení kulturní evoluce češství, takže si můžeme položit otázku: Vztahuje-li se češství silně k historickým kořenům, tak je možné, že čeští osadníci v rumunském Banátu jsou Češi o něco víc než obyvatelé České republiky? 

Češi v Banátu by za nedílnou součást češství pravděpodobně mohli považovat třeba české lidové písně, které jsou však v dnešní České republice už spíše velmi okrajovou částí kultury. Podobně třeba i česká přísloví, která jsme dost zranili pomocí parodie a černého humoru. Třeba místo moudrého „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ vznikla obhajoba prokrastinace „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš dva dny volna.“. (Jinak mnohá česká přísloví mají své obdoby v jiných zemích a těžko určit, které přísloví z které země doopravdy pochází.) 

Abychom mohli na otázku z konce před-předchozího odstavce snadněji říct ne, tak bychom museli připustit, že neexistuje jediné, nýbrž mnoho po sobě historicky následujících a současně se vzájemně kontinuálně prolínajících češství. Probíhá vývoj a kdo tvrdí, že chce bránit češství před multikulturalismem, tak v podstatě usiluje o zpomalování kulturní evoluce češství (minimálně ve vybraných oblastech) neboli konzervatismus obdobný českému Banátu, jen třeba zaměřený na pozdější období. A neobhajuje jen to, co je výhradně české, nýbrž vše, co je v česku obvyklé (někdy i včetně národních nešvarů) a nezávisle na tom, zda je to obvyklé i jinde. Na druhou stranu progresivní multikulturalismus může třeba přeceňovat lidskou schopnost přizpůsobovat se změnám, obzvláště u ne zrovna mladých lidí. Takže optimální rychlost evoluce češství je naší věčnou otázkou. 

Za zmínku stojí také Volyňští Češi, kteří jeli za nadějí do ruské říše a dočkali se útlaku. 

Češtinou a územím bylo dle mého vyčerpáno asi vše, co by mohlo souviset s jakousi unikátní a (téměř) všechny-zahrnující podstatou češství, a pokud chceme o češství přemýšlet i jinak než "esencialisticky", tak se na něj musíme i jinak podívat...

V chystaném pokračování tohoto článku bych se rád zaměřil na češství z hlediska pravděpodobnosti a v rámci toho probral témata jako Švejk, Čeština 2.0, pivo, Václav Havel, české vynálezy, Necyklopedie, hokej, Jára Cimrman apod.