V minulosti už jsem publikoval tři články (1., 2. a 3.), které jsem označil jako Asociomety a jde o texty, které jsem napsal bez předem jasného průběhu tak, jak mě to asociativně zrovna napadalo a s důrazem na odbočování, aby se ke slovu dostalo mnoho různých témat. Pro autora to může být dobrodružnější, než psát na předem známé téma, jelikož může zažívat podobné překvapení jako čtenář knihy, kterou dosud nezná.
V tomto článku bych se tedy chtěl pokusit o další Asociomet, i když mám předem trochu omezenější představu v tom, že bych rád naznačil některá z témat, kterým jsem se v poslední době věnoval a doufám, že se časem dostanu k jejich rozepsání a publikování. Zatím si však nejsem úplně jistý, které z témat sem vyberu a kolik jim věnuji času, takže to z mého pohledu zas tak předurčené není.
Jako odrazový můstek si zde mohu položit otázku: Proč zrovna teď píšu další Asociomet? Odpověď se skládá ze dvou hlavních částí. Za prvé od konce roku 2016, resp. od založení této verze mého webu, jsem si zvykl téměř každý měsíc publikovat v průměru jeden článek a tento stav mi celkem vyhovuje, takže se ho snažím udržovat. A za druhé se poslední dobou snažím zaměřovat na tvorbu rychlovideí a dopisování mé třetí knihy, takže z tohoto hlediska považuji za vhodné k napsání volit takové články, které mohou být relativně rychle hotové bez hlubokého ponořování do rozmanitých možností nějaké ucelenější spekulace zapletené do mnoha různých souvislostí.
I když stejně občas něco takového vykvasí jako v případě minulého článku „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“, který vznikl z facebookové reakce na rychlovideo Metcalfův les a ještě mi zbylo dost rozpracovaného textu, aby na jeho základě mohl vzniknout další souvislý článek, pokud ho přestanu příležitostně rozepisovat.
Pominu-li v zájmu zkratkovitosti vybroušenější argumentaci, tak jeho základní a provokativní myšlenkou by mělo být, že život (ve smyslu organismů) je víceméně sociální konstrukt, kterým se snažíme stanovit jasnější hranici mezi jevy, které jsou vzájemně tak různě promíchané, že tam v praxi žádná jednoznačná hranice není a dochází k paradoxu hromady. V souvislosti s tím mohu odkázat mj. na teorii živých jílů, kterou jsem zmínil v článku „Existuje bůh?“ a znejisťuje definování života pouhou evolucí na mikroskopické úrovni.
A z mé druhé knihy mohu odkázat na citát „Říct, že auto není živé, je podobné, jako říct, že enzym není živý.“, který znejišťuje definování zase na makroskopické úrovni, jelikož je zvykem auta chápat jako neživé a enzymy jako živé (přesněji nedílnou součást živého), ale na druhou stranu je faktem, že samotný protein není schopen sebereplikace (i priony k tomu potřebují sofistikované prostředí živého organismu), je to nástroj podobně jako auto a to dnes nedílně figuruje v rámci vznikajícího sociálního superorganismu, takže je to vlastně od samého začátku také součást života, i když v mnohém odlišná od toho, co se běžně zkoumá v biologii.
A když už jsem zmínil ten citát o autu a enzymu, tak mohu říct, že se jedná o jeden z mých citátů, který se nachází na stránce citaty.net a budu velmi rád, pokud si je projdete a těm podle sebe nejlepším dáte srdíčko, aby se víceméně demokraticky ukazovalo, které z nich jsou obecněji nejlepší. Z tohoto důvodu také doporučuji, že pokud už několika citátům dáte srdíčko a zpětně se vám nějaký už nebude zdát tak dobrý, tak mu ho odeberte.
U narůstajících obsahů s možností seřadit podle nejoblíbenějších totiž obvykle dochází k jevu, že čím víc je obsahu, tím stejně kvalitní obsah má nižší šanci dostat se výše, jelikož je snáze přehlédnut. Když je „oblíbenost“ založená na počtu zobrazení (jako např. u videí na YouTube), tak to těžko dodatečně změnit, ale když ta možnost existuje a je využívána, tak mnohem lépe může fungovat inteligence rojení, kterou jsem poněkud neobvyklým způsobem zmiňoval v článku „Humor jako důsledek evoluce?“, kde jsem zmiňoval mj. knihu Stopařův průvodce Galaxií.
Z ní pochází např. takzvaná vogonská poezie, ke které jsem relativně nedávno vytvořil animovanou ilustrovanou verzi, která se na facebooku stala hitem během ručníkového dne a zmínka o mém videu se objevila i na oficiální stránce towelday.org (archivní verze stránky zde). Kdyby mi v roce 2015 nekonkurovala Mezinárodní vesmírná stanice, tak se tam mé tehdejší Stopařské video také pravděpobně objevilo.
K letošnímu ručníkovému dni jsem také protlačil, aby na Češtině 2.0 byly publikovány novotvary ručníkový den, vogonit, čtyřicetdvojkař a depkobot, přičemž tři poslední pojmy jsou z mé hlavy. A když už je řeč o Češtině 2.0, tak bych také rád zmínil, že od konce května tam patřím k deseti nejčastějším přispěvatelů nových slov (záloha zde), což trochu komentuji ve čtvrtém dílu série videí o mých novotvarech a možná to rozepíšu i v případném dalším článku o novotvarech, takže zde to nebudu více komentovat.
Část z mých nejzajímavějších novotvarů jsem se také pokusil začlenit do mé stále vznikající další knihy, která bude založená na filosofické/ sci-fi/ dadavědecké povídce Keška Obydlí vědomí z roku 2019 a jde o velkou prioritu. Mezi jedna z hlavních témat knihy patří okraj společnosti a fenomén vědomí, ale proces vzniku zatím není v takové fázi, abych se cítil sdělovat víc konkrétnějších informací. Jakmile se však bude dozrávání chýlit ke konci, tak mám v plánu postupně vypouštět spoustu různých souvislostí a ve Filosofickém kroužku na facebooku chci dát nezávazně hlasovat o názvu knihy, přičemž už jsem asi několik stovek mých návrhů pracně zúžil na 35 variant (jednu z nich navrhl(a) Singularis v návaznosti na pojem z povídky).
Termín dokončení knihy se těžko odhaduje, jelikož mě neustále napadají další vylepšení a musím se krotit, abych si nacházel čas skládat je dohromady, tak doufejme, že to zvládnu a nepřeroste mi to přes hlavu jako třeba dystopické dílo s pracovním názvem Postmoderno, které je založené na mém citátu: „Národní způsoby myšlení jsou nově nahrazovaný subkulturními.“
Tuto myšlenku jsem rozpitval do takové hloubky, až se z povídky stala spíše rozpracovaná spekulativní esej o nezvyklých možnostech relativně blízké budoucnosti, u které snaha o dokončení vedla k pomyslnému otevírání krabic, ve kterých se nacházeli další krabice, ve kterých se nacházeli další krabice...
V případě povídky Keška Obydlí vědomí však nehrozí scénář Postmoderna, jelikož výchozí povídka je hotová a na této kostře se postupně zachytávají různé výběry z úžasných myšlenek, přičemž se celkem úspěšně snažím udržovat dopsanou podobu, takže hypoteticky může být kniha kdykoliv relativně snadno připravitelná na publikování, pokud se rozhodnu nezačleňovat další zpřesnění a použiji aktuálně poslední z ucelených verzí. Hlavním „problémem“ dopsání je tedy přesvědčit sám sebe, abych to už nevylepšoval, ale momentálně mi to psaní ještě nepřipadá tak dlouhé, abych uvažoval o radikálním utnutí, ke kterému jsem více či méně přistoupil u mé první i druhé knihy.
Nemělo by také moc hrozit, že by knihu vytlačila z mých hlavních priorit nějaká aktuálně silnější priorita, jelikož jsem ji vybíral tak dlouho, pečlivě a dotáhl do tak pokročilé fáze, že se mi to zdá nepravděpodobné. Koncem roku 2020 sice trochu konkurovala představa, že bych vznikající sérii článků „Politické uspořádání buněk lidského těla“ převedl na knihu (což by vyžadovalo mj. velké přepsání prvního článku), ale teď mám jasno, že má další kniha by měla být založená na povídce Keška Obydlí vědomí a biologická kniha musí počkat.
Určité štěstí je, že téměř jakákoliv tvorba, která by mohla konkurovat mé chystané knize, do ní může být alespoň částečně začleněna díky jejímu širokému rozpětí podtémat, což omezuje mé váhání, čemu věnovat volný čas. Vypadá to tedy, že abych byl schopen dopsat knihu, tak musí být potencionálně víceméně o všem, jelikož podobně to bylo i u dopisování předchozích knih a co momentálně pamatuji, tak žádný z mých monotématičtějších projektů zatím nevyrostl do nějaké převratné velikosti, jelikož mě obvykle nakonec víc přitahovala mnohost v nějakém jiném projektu (to však neznamená, že by můj největší z monotématičtějších projektů byl relativně malý).
Kdysi jsem třeba alespoň chvíli váhal mezi dopsáním Postmoderna a napsáním povídky Keška Obydlí vědomí a nakonec jsem to udělal tak, že jsem na bezdomovce z Kešky celkem elegantně narouboval mikrostát, abych alespoň částečně naznačil něco z Postmoderna.
Podobně nedávno kniha vcucla mou myšlenku neurodějin dříve, než jsem k ní dokončil dabované video. Nakonec jsem k automatickému publikování připravil zatím jen torzo bez hlasu a vysvětlení myšlenky bude v popisu videa. V podstatě jde o to, že někteří filosofové označují dějiny za bezcílné nepředvídatelné směřování, které prý nemůže mít smysl, ale já si už před lety studováním vícevrstvých neuronových sítí všiml, že vývoj jejich nastavení může také probíhat dost divoce a zdánlivě bez cíle, i když jim člověk zadal z našeho pohledu celkem jasný cíl. Takže nesmyslnost dějin nepovažuji za tak jednoznačnou, jelikož lze spekulovat o možnosti jakýchsi neurodějin, resp. že by chaos dějin mohl být jen zdánlivý, přičemž neuron nemusí být ani schopen dostatečně pochopit neuronovou síť, ve které se nachází, resp. žádný člověk dnes není schopen plně pochopit vznikající sociální superorganismus (natož v kontextu celého evolučního výpočtu), ale to neznamená, že by musel být nutně absurdní.
Sice může probíhat proudění myšlenek i v opačném směru, resp. z knihy do jiných děl, ale to jsou momentálně rychloprojekty, resp. projekty, které mohou být relativně rychle dokončeny jako třeba právě tento článek. Podobně tomu je i u demo video fraktálové animace, které vzniklo jako jedna z vizualizací k silně dadavědeckému textu, u kterého jsem se dost inspiroval metafyzickými spekulacemi koncem mé knihy. Až si najdu čas, tak bych ty vizualizace rád propojil, přidal text a publikoval to na hlavním kanálu (i když původně to mělo být rychlovideo). Z mého pohledu se sice jedná o spoiler, ale je formulovaný tak absurdním způsobem, že to podle mě většina lidí prokoukne, až když se to v knize explicitně objeví v racionálnější formě (a část lidí to neprokoukne ani po přečtení).
Nevím však, kdy to dokončím, jelikož rychloprojekty je alespoň občas potřeba odkládat, aby si člověk nacházel čas na velké projekty jako jsou sofistikované knihy. Je tedy možné, že dříve či později omezím průměrný čas věnovaný na vytvoření jednoho rychlovidea, i když už se to možná děje viz. třeba Vodní dataprojektor.
A jak tak koukám, tak tento článek už je celkem dlouhý, takže ho zde ukončím a hurá zase k dokončování knihy s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí.
