středa 25. září 2019

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Možný symbol dadavědy či obecněji epistemologického anarchismu: mozek tvaru Newtonova padajícího jablka (s šipkou dolů uprostřed)
Tento článek jsem začal psát jako reakci na video Umělci by měli spolupracovat s filozofy od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství nebo Anarchismus jako součást komplementarity.


pátek 30. srpna 2019

Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.



úterý 2. července 2019

Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí

Když jsem před lety udělal jeden z pokroků v dlouhodobém pozměňování paradigmatu mého vizuálního způsobu obývání světa a vykročil vstříc důkladnější realizaci alternativ, tak jsem si uvědomil mj., že vizuální výtvory (nebo ještě obecněji jevy) v životním prostředí člověka jsou méně uvědomovaným způsobem komunikace. Různé kombinace tvarů a barev, kterými býváme obklopováni, často nevědomě spoluvytváří naší představu o světě, která zpětně ovlivňuje i představu o nás samotných.
Obrázek kvádru, který se s ustupující perspektivou rozpadá na jakousi biomorfní změť... (Autor: Sebastián Wortys)

Jak jsem napsal 30.11.2015 a otiskl v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie, jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.“ Ale čím více lidstvo ovlivňujeme své prostředí, tím méně si uvědomujeme, že naše prostředí ovlivňuje i nás. Čím má člověk vyplněn třeba svůj pokoj nebo pracovnu, to pak ovlivňuje jeho myšlení/ vnímání/ hodnocení/ prožívání/ rozhodování...

Když na chvíli trochu odbočím, tak s tímto vědomím si, od přelomu roků 2018/19 převytvářím obraz 100 x 65 cm s kresbou komplexní vesmírné lodě, ze které umazávám méně zajímavé části a místo nich vkládám nebo dokresluji reprezentace mých oblíbeností, kterých už tam, přes vysokou pečlivost výběru, bude zhruba sto padesát. Dokončení je blízko a těším se, až si tuto kresbu pověsím v pokoji na již mírně pomalovanou zeď, ze které se už naplno začne stávat „beztvará“ či možná přesněji biomorfní asambláž, abych vyrovnával určitý jev, který mě přivedl k napsání tohoto článku.

Je až překvapující, že (především ve městě či v budovách) býváme obklopováni neuvěřitelnou spoustou pravoúhlých předmětů s rovnými hrany a plochy, které lze chápat jako příklady materiálů zmanipulovaných do nepřirozeně unifikované podoby. Je to reprezentace jakési vzpoury proti přírodě a symbol až totalitní jednotnosti.

Tato jakási obdélníkovitost, nebo přesněji kvádrovitost, bývá dokonce i tam, kde nemůže posloužit jako úspora místa, nebo kde dokonce ani není potřeba místem šetřit, takže její přítomnost nelze interpretovat jako ryze praktickou (ale i (v antroposféře) téměř všudypřítomný symbol ryzí praktičnosti by byl příkladem předmětu, který spoluvytváří naše myšlení).

V přírodě existuje i mnoho různě odlišných tvarů, jejichž efektivita je ověřená milióny lety evoluce, takže když v našem prostředí výrazně převažuje kvádrovitost nad „biomorfním designem“, tak nám z myšlení/ povědomí/ života spoluvytlačuje nedílnou část reality. V některých případech by se možná dalo i říct, že nám ji brání vidět.

Když během přemýšlení zkusíme ve svém okolí najít nějakou náhodnou inspiraci či konkrétní reprezentaci pro nějakou obecnou představu, tak často můžeme skončit u kvádrovitého předmětu a třeba takto kvádrovitost může pronikat do našeho myšlení.

Za zmínku nejspíš stojí i to, že v češtině máme dokonce slovo „kvádro“, které označuje víceméně unifikovaný pánský oblek, jenž nosí především muži s osobností či sociální maskou opracovanou metaforicky podobně jako kvádr. A kdo nosí kvádro, ten se obvykle chová jako kvádr, ne jako biomorfní asambláž nebo něco mezi (i když se to možná trochu mění).

Pokud si neuvědomíme třeba, že na jiných místech existují i lidé (nebo jiné bytosti), kteří se kvádrovitostí tak neobklopují a přemýšlí zásadně jinak než lidé ze světa obdélníků, tak nás možná ani nenapadne spekulovat, zda by kvádrovitost/ obdélníkovitost nemohla být třeba prvkem jakési hlubší ideologie, která se zdá být prorostlá většinou naší civilizace. Ideologie, kterou bychom si, podle uměleckého směru zvaného „kubismus“, mohli nazvat kubismokracie, což znamená vláda obdélníkovitosti nad lidmi, jež zahrnuje pojmy jako: opracovanost, jednoduchost, předvídatelnost, manipulovatelnost, jednotnost...

Otázkou však je, nakolik je kubismokracie jakýmsi mimovolným podvědomím naší civilizace a nakolik to může být vědomá snaha elit tajně spoluformovat myšlení masy do snáze manipulovatelného stavu.

pátek 31. května 2019

Recenze filmu Anomalisa jako Fregoli delusion i solipsismus

V tomto článku jsem se rozhodl publikovat mou podrobnou recenzi na Anomalisu (2015), promyšlený stop motion animovaný film pro dospělé. Než budeš pokračovat ve čtení, tak bych rád upozornil, že tato recenze jde do hloubky, takže je plná spoilerů.

Podle mě si lze představit dvě základní možnosti jeho interpretace, které závisí na tom, zda divák za většího „blázna“ považuje spíše Michaela, hlavní postavu, nebo ostatní „lidi“ (dočasně krom Lisy). V prvním případě se film dá chápat jako empatický náhled na syndrom Fregoli delusion (pocit že ostatní jsou jeden člověk) skombinvaný s krizí identity/ středního věku... V druhém případě lze film chápat jako rozpoznání určité formy solipsismu vyplněné filosofickými zombiemi, skombinovanou s kritikou uniformity a s neztotožněním s podstatou fungování světa...



1) Michael jako „blázen“: 

Tento odstavec je spoiler na film V kůži Johna Malkoviche (1999, rovněž Kaufmanův film), ale můžeš ho přeskočit, pokud jsi ten film ještě neviděl/a. Nedlouho po jeho polovině následuje scéna, kdy se Malkovich „fyzicky“ dostává do své mysli a tento rekurzivní paradox vede k tomu, že má podobu světa, kde všichni vypadají jako Malkovich a říkají pouze „Malkovich“. A částečně podobná situace je v Anomalise rozpracovaná do větší hloubky.

Téměř všichni kromě Michaela, hlavní postavy tohoto filmu, mají stejné obličeje a stejný mužský hlas včetně žen. Vodítkem k vysvětlení tohoto stavu je název hotelu Fregoli, kde je Michael ubytovaný. Odkazuje na syndrom Fregoli delusion/ Fregoliho bludu, resp. paranoidní přesvědčení (založené mj. na poruše rozpoznávání obličejů), že ostatní lidé jsou jediná osoba měnící vzhled. Právě tak Michael vnímá téměř každého, což vede k jeho atypickému způsobu odcizení.

Jinak to, že i ženy mluví mužským hlasem, lze chápat jako kombinaci syndromu Fregoli delusion s genderovou problematikou, která se náznakem objevila už začátkem filmu, kdy spolucestující Michaela chytl za ruku s omluvou, že je to jen reflex, což se mu později možná promítlo do snu s homosexuální tématikou.

Vleklou všednost této navenek neobyčejné postavy (autora úspěšné knihy z oblasti služeb), která má jen neobyčejné tajné onemocnění a víc uznání než jiní, výrazněji narušuje až podivné zmatení u zrcadla po vysprchování. Jakýsi neobvyklý mentální pohnutek při pohledu na vlastní tvář, který se ve filmu projevil šumem, nesrozumitelnými hlasy, střihem záběru na jen mírně odlišný a především náhodným přeskakováním a dočasným odchlípnutím čelisti stop motion figurky Michaela. Toto odchlípnutí části tváře může být i metaforou na jeho krizi identity, spor mezi vnějším a vnitřním pohledem na jeho osobnost.

Tento neobvyklý vnitřní pohnutek mu, navzdory syndromu Fregoli delusion, umožnil zaslechnout odlišnost jednoho ženského hlasu a následně spatřit jedinečnost Lisy, které ten hlas patřil. Možná díky jizvě u oka vnímal i jedinečnost její tváře.

Poté, co si užili románek, Michael na základě předchozích zkušeností pocítil strach, že o Lisu může přijít podobným způsobem jako o předchozí milenky, což se mu následně promítlo do snu, ze kterého se vyklubala noční můra nabízející postupně podrobnější/ intimnější vhled do syndromu Fregoli delusion.

Ředitel hotelu si Michaela pozval k sobě do kanceláře v suterénu, aby mu vyznal svou lásku: „Miluji Vás, chci pro Vás to nejlepší a chápu, že chcete mít s někým poměr. Mějte ho se mnou. Nebo s kýmkoliv jiným, s kýmkoliv, jen ne s Lisou.“ Michael utekl před ním i před nadrženými úřednicemi a Lisu vzal s sebou na pokoj, kde jí vysvětloval: „Nechtějí, abychom byli spolu. Klidně nás zabijí, když budou muset. [...] Jsou všichni jeden člověk a milují mě. Všichni jsou jedna osoba až na tebe a mě. Ty jsi jediný jiný člověk na světě.“ O své ženě a synovi řekl: „Neexistují, jsou to jen oni.“ A když se ocitl v pasti ostatních, probudil se z noční můry.

Michaelova předtucha se začala naplňovat, když Lisa během snídaně cinkla vidličkou o zuby, mluvila s plnou pusou a říkala to, co už slyšel od taxikáře začátkem filmu. Jakmile mu někoho začala připomínat, v hlavě si ji s ním spojoval, a jelikož všechny lidi už měl vzájemně propojené do jedné homogenní asambláže podobností, tak i Lisa se mu do ní rozplynula a z jeho hlediska začala mluvit stejným hlasem jako ostatní. A ačkoliv se jednalo o projev Fregoliho bludu, tak souvisí i se zkušenostmi, které může zažít téměř kdokoliv. Vše nové vzrušující může dříve či později více či méně zevšednět. Jakoby každá jedinečnost popsáním/ abstrahováním zanikala a ostatní lidé pro nás byli zajímaví jen, dokud se nám nezačnou zdát předvídatelní.

Nedlouho po ztrátě schopnosti rozpoznávat jedinečnost Lisy musel Michael v rámci práce přednášet pro plný sál. „Homogenní“ mase diváků rozpačitě říkal, že každý zákazník je jedinečný stejně jako oni, i když tomu na základě své zkušenosti nevěřil. Šlo o krizi středního věku, která v kombinaci s Fregoli delusion přerůstala v zásadní krizi identity a tato jeho vnitřní rozervanost se začala střídavě drát ven ze skořápky úspěšného člověka formou vnitřního souboje projeveného na veřejnosti. Jako mu dříve odpadávala stop motion tvář, tentokrát mu střídavě odpadávala nehmotná sociální maska, takže přednášel „schizofrenně“ (schizofrenie ve skutečnosti neoznačuje rozpolcenou osobnost, to disociativní porucha identity). Chvíli jeho sociální maska četla optimistické rady pro komunikaci se zákazníky a chvíli zase jeho nitro dávalo najevo svou osamělost, neštěstí, bezmoc, pesimismus, vystrašenost, bezvýchodnost, kritičnost vůči Systému, vztek a ztrátu smyslu, než se ke slovu dostala zase sociální maska... A tímto sebeprojevováním Michael současně ztrácel uznání získané dosavadním sebezapíráním.

Návrat domů za milující rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Byla pro něj něčím novým, takže mu také dosud zněla odlišně.

Může být zajímavé představit si, jak by film mohl pokračoval, kdyby Michael navštívil psychologa. Jak by reagoval? Uznal by svou diagnózu, nebo by se ostatním víc vzepřel?

Toto filmové pojetí Fregoliho syndromu dokazuje, že i porucha vnímání může posloužit jako neobvyklá perspektiva, která nastavuje zrcadlo a kriticky doplňuje mozaiku znalostí o jedincích a společnosti, čímž je hodnotná i pro ty, kteří se se reálným Fregoli delusion nikdy nesetkali a nesetkají.



2) Ostatní lidé jako „blázni“: 

Můžeme si myslet, že Michael jen trpí syndromem Fregoli delusion, nebo se na jeho subjektivní pohled můžeme podívat z antiskeptického hlediska a zamyslet se, zda by i tato znepokojivější interpretace mohla dávat smysl. O to zajímavější by film mohl být, protože by zpochybňoval jeden ze základních kamenů zajetých představ o povaze skutečnosti, což může vést k demaskování případné iluze a úvahám o možných alternativních interpretacích (i jiných než naznačuje název hotelu), nad kterými by mnohé ani jinak nenapadlo přemýšlet.

Než mi došlo, že název hotelu je vodítkem k Michaelově diagnóze, vnímal jsem film perspektivou mé myšlenky z 18.12.2012, která je ve Vtiposcifilo-z/s-ofii zapsána takto: „Mnohosvětová interpretace kvantovky může být v komplementaritě se svobodnou vůlí: vědomí by si pozorováním části mnohosvěta relativně svobodně volilo svou realitu. Ale umožňovalo by to existenci skoro nerozpoznatelných tzv. filosofických zombie (funkční těla bez vědomí), což by ohrožovalo lásku.“ (Na úrovni vědomí, „lásku“ bytosti k věci moc ne (to by záleželo na dalších podrobnostech).)

Jak to souvisí s filmem Anomalisa? Pokud bychom předpokládali, že stejné hlasy a tváře jsou zamýšleny jako metafory pro filosofické zombie (resp. bytosti, které by se projevovali úplně normálně, ale v nitru by neměli vědomí, byly by to jen jakési biostroje víceméně dokonale imitující živé bytosti s vědomím), tak by to mohlo znamenat, že Michael má zvláštní schopnost (/ „handicap“) rozpoznávat po hlase vědomé bytosti od filosofických zombie. K jeho smůle je však drtivá většina ostatních lidí filosofickými zombie, takže solipsismus je víceméně jeho realitou. Většinu času se cítí být „jediným člověkem“, podle mého přesněji jediným existujícím vědomím, což vede k jeho chronické osamělosti aj. osobním problémům.

V případě tohoto solipsistického výkladu lze celkem rozumně interpretovat i volbu stop motion loutek. Šlo by o zdůraznění toho, že lidská těla by byla zamýšlena jako manipulovatelní avataři ovládaní buď fundamentálnějším vědomím nebo blíže nespecifikovanou mechaničností (v případě filosofických zombie).

Michaelovu solipsistickou všednost výrazněji narušilo až podivné zmatení u zrcadla, načež se mu jevilo, že zaslechl ženský hlas, tzn. jinou vědomou bytost. V tomto bodě lze druhou základní možnost interpretace rozdělit na dvě podvarianty. Buď došlo k „chybě v matrixu“, nebo dočasné poruše Michaelovi schopnosti.

Z hlediska první podvarianty této verze výkladu se dočasné odchlípnutí Michaelovi čelisti a její sekavé pohyby nemusí interpretovat jen metaforicky, ale může jít o jeden z příznaků „chyby v matrixu“ solipsistického světa a tou další, tentokrát o něco trvalejší, anomálií by bylo objevení se dalšího vědomí, konkrétněji Lisy, kterou pak Michael přejmenoval na „Anomalisu“. Obyčejnost její osobnosti v kombinaci s neobyčejností „hlasu“ (vědomí) by pak podtrhovala téměř-neuchopitelnost vědomí.

V případě druhé podvarianty by Michael v důsledku nějaké dočasné poruchy svého rozšířeného vnímání uvěřil, že Lisa není filosofická zombie, i když by to nebyla pravda. Tato podvarianta se může zdát méně zajímavá, ale sen později ukáže, že tomu tak nemusí být.

Ať už si však vybereme kteroukoliv podvariantu, tak (víceméně) solipsistické okolí vědomí se jeví velmi mechanicky. A ať už je milostný románek Michaela s Lisou v nitru pravý oboustranně, nebo jen jednostranně, stojí za zmínku připomenout, že láska jako vytržení z mechanického společenského systému se nachází i v různých významných dystopiích jako 1984, THX 1138, My či Brazil, což může zdůrazňovat interpretaci filmu jako nějakého solipsistického spiknutí. V případě druhé podvarianty může mít jeden zdroj a u druhé podvarianty může být i třeba distribuovaný skrze systém společenských pravidel, která z většiny „neimunitních“ lidí rutinou dělají bezduché „roboty“.

Tím zdrojem se postupně dostáváme ke zlému snu, který odhaluje (ať už více vědomé či podvědomé) přesvědčení hlavní postavy víceméně, že svět je spiknutí a všichni ostatní „lidé“ jsou ve skutečnosti jen loutky/ avataři jednoho paternalisticko-stalkingujícího „stroje“ (ať už fyzického či dokonce metafyzického, popř. jakéhosi zvráceného Boha) zamilovaného do vědomí (Michaela), které vězní a kterému se snaží sloužit podle jeho potřeb a svých omezených možností. Mj. tím, že pozoruje a analyzuje z vědomí vyplývající těžko uchopitelnou jedinečnost hlavní postavy a na základě ní může zpřesňovat avatary.

Takže podle snu a druhé podvarianty vznik Lisy může být sofistikovaná past, resp. záměrné zmatení Michaelovy schopnosti rozpoznat (ne)přítomnost vědomí, aby měl pocit, že se zamiloval do „skutečného člověka“ a ne loutky nějaké vyšší inteligence. Trochu jako když se pedofilové na internetu prý vydávají za děti, jak (alespoň podle traileru) ukázal dokumentární film V síti (2019), aby získali jejich pozornost snáze než pod svou pravou identitou. A jakmile Michael stvrdil vztah s Lisou a ona postupně začala mluvit jako muž, tak mu paternalisticko-stalkingující „stroj“ dal najevo, že spadl do další léčky.

V případě první podvarianty by objevení se Lisy (s vědomím) bylo nežádoucí konkurencí pro jakéhosi „vládce solipsismu“, jak napovídal sen. A vyprchání charakterističnosti jejího hlasu by bylo známkou, že tato dočasná konkurence byla odstraněna.

Následná Michaelova „schizofrenní“ přednáška by tentokrát vyznívala víc jako projev nespokojenosti se základní podstatou solipsistického světa, ale dál platí i krize identity. Michael pod tíhou okolí kdysi uvěřil, že „každý zákazník je jedinečný“, což se mu časem stalo sociální maskou, které přestal věřit v důsledku prokouknutí solipsismu. A i když se po rupnutí nervů otevřel neznámému organizátorovi spiknutí, tak buď nedokázal tomuto „publiku“ naplno vysvětlit, jak chápe svět, ačkoliv ho podezíral z falešnosti, a nebo se obával většího trestu než odmítavého postoje publika.

Návrat domů za rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Šlo by o další léčku (do které také spadl viz. zmínka o spermatu), nebo o pozůstatek jiného vědomí, které před svým zmizením vytvořilo toto osobité dílo a předalo do něj svou duši.



Závěr

Doufám, že touto dvoudílnou recenzí jsem tě dokázal přesvědčit, že film Anomalisa může být zajímavější, než na první pohled vypadá. A závěrem bych rád upozornil, že koexistence těchto dvou, rozdílných ale věrohodných, interpretací tohoto filmu nám může být novým důkazem o moci subjektivního klamu, na který bychom si všichni měli dávat pozor, i když je to z jeho podstaty velmi těžké. Má člověk věřit svému způsobu vidění světa? Nebo má věřit tomu, co říká většina ostatních? Ale co tvrzení, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, které už není jen „příslovím“/ citátem Josepha Goebbelse (1897 – 1945) či subjektivní zkušenost s jistými politiky, ale v rámci experimentální filosofie byla ověřena platnost jeho významu.

Umístíme-li respondenta mezi herce, kteří se vydávají za ostatní respondenty, a pak jim předkládáme třeba různé obrázky a ptáme se jich na některé jejich vlastnosti, tak když herci např. začnou „nezávisle na sobě“ vykřikovat shodnou odpověď a nějaký nastrčený „fundovaný“ dozorce nad experimentem jim dává za pravdu, tak i respondent pak mívá silnou tendenci odpovědět stejně místo toho, aby ostatním vysvětlil svůj původní názor a „přechytračil“ je. Člověk pod sofistikovaným tlakem okolí dokáže uvěřit i lži a myslet si, že on je ten, kdo tomu „nerozumí“, měl by raději mlčet a snažit se pochopit ostatní, aby se jim „vyrovnal“.

Z tohoto hlediska se veškerá „pravda“ jeví jen jako nějaké sociální konstrukty (ústící k existenci postfaktismu), ale přesto můžeme mít pocit, že třeba v základním východisku vesmíru může být cosi objektivně pravdivého a má smysl snažit se k tomu propracovávat, i když to může trvat mnoho dalších generací. Respektive soubor sociálních konstruktů může být analogií na proměnlivé váhy v umělé neuronové síti před ustálení v dosaženém výsledku.

PS: Tato má interpretace Anomalisy mi připadá natolik zajímavá, že jsem se (už před dopsáním) rozhodl zakomponovat ji do nové povídky, která by se dotýkala podobného tématu, ale odehrávala odlišným způsobem v odlišném prostředí.

úterý 30. dubna 2019

Nová operace s iracionálními čísly?

Obrázek periodicky řetězového zlomku pro číslo pí (autor ilustrace: Sebastián Wortys)Původně jsem měl v plánu za duben 2019 publikovat článek, který by pojednával o mém názoru na smysl života (ať už jedince či veškerého života), ale uvědomil jsem si, že stihnout to by znamenalo nedostatečně využít potenciál daného tématu, a proto jsem se rozhodl odložit dokončení tohoto článku na květen a místo něj publikovat spekulaci o možnosti nové matematické operace s iracionálními čísly. Nepovažuji se za matematika, ale myslím, že pro některé matematiky by následující zamyšlení mohlo být zajímavé/ inspirující.

Když jsem jednou umýval nádobí, tak jsem přemýšlel nad číslem pí v souvislosti s historkou, kterou nám říkala matematikářka na střední škole. Vzorce pro posloupnosti vymyslel německý matematik Carl Friedrich Gauss (1777 - 1855). Prý svou genialitou vytáčel učitele matematiky natolik, až od něj dostal za úkol sečíst všechna přirozená čísla od 1 do 100. Matematikář doufal, že ho to zabaví na delší čas, ale on místo toho vymyslel vzorec součtu prvních n členů aritmetická posloupnosti, resp. sn = n/2 * (a1 + an) a překvapivě rychle řekl, že výsledek je 5 050. Mj. o něm je film Jak změřit svět (2012).

No a v souvislosti s tím vzorcem pro posloupnosti jsem spekuloval, zda lze objevit takovou matematickou operaci, která by umožnila třeba i s více iracionálními čísly (jako třeba pí či Eulerovo číslo) libovolně počítat v podobě periodicky řetězových zlomků a v jejich celistvosti bez redukce až do vzdálených desetinných míst tak, aby se snáze získalo třeba jedno nové iracionální číslo, které nebude zapsané jen pomocí symbolů jiných iracionálních čísel.

Součástí takové operace by možná mohlo být vnímat veškerá čísla jako periodicky řetězové zlomky a třeba jednička by pro tento účel nejspíš mohla být používána např. v tomto smyslu: 1 = (1/(1/(1/...)))...

Nejspíš každé racionální číslo lze převést na periodicky řetězový zlomek tak, aby ten zlomek odpovídal určité matematické funkci posloupnosti, přičemž by se obdobně iracionální číslo z formy periodického řetězového zlomku převedlo na funkci posloupnosti a tyto fce. by pak mohly, na základě podobnosti své struktury, různě interagovat. Takže třeba i z několika iracionálních čísel ve formě periodicky řetězových zlomků převedených na funkce posloupností, by mohl vzniknout jeden periodicky řetězový zlomek bez zjednodušení. Teoreticky by pak bylo možné třeba objevit případy, kdy se různá iracionální čísla vyruší na racionální, což by zjednodušilo počítání.

Autor článku: Sebastián Wortys

středa 20. března 2019

Nepoznatelný metafyzický výpočet jako zádrhel Church–Turingovy teze

Uvědomil jsem si, že můj protiargument  (z článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce") k současnému znění Church–Turingovy teze lze zobecnit tak, aby byl platný i v takovém čistě deterministickém vesmíru, kde úplné poznání podstaty vesmíru není možné (čemuž náš vesmír odpovídá alespoň podle současných paradigmat vědy, pokud vím). Pravděpodobně existující metafyzický "výpočet", který není možné poznat, není úspěšně uskutečnitelný algoritmem běžícím na počítači. Neexistuje pro něj uskutečnitelná možnost algoritmizace. To znamená, že absolutní poznatelnost vesmíru je pravděpodobně nevyjádřený předpoklad Churcho–Turingovy teze a její znění by tento rozpor mělo začít reflektovat, aby tato teze byla v komplementaritě s neabsolutní poznatelností vesmíru.

V návaznosti na toto tvrzení se ke mě dostal argument (hájící současné znění oné teze): "Nicméně platnost Churchovy-Turingovy teze pro data a procesy, které neznáme, nelze posoudit (ani vyvrátit). Je možné, že ty procesy jsou Turingovým strojem vyčíslitelné, ale k jejich vyčíslení jsou potřeba data, která není možné získat, v takovém případě by pro ně ta teze dál platila, protože by byly nevyčíslitelné pouze prakticky, ale nikoliv teoreticky."

Obrázek vesmíru jako puzzlí, ve které chybí jeden dílek a je místo něj otazník, což má ilustrovat aplikování Gödelových vět o neúplnosti na vesmír. (Autor: Sebastián Wortys)

Na to reaguji, že s tím "nikoliv teoreticky" bych si nebyl tak jistý, protože "teoreticky možné" znamená "matematicky možné" a z hlediska Gödelových vět o neúplnosti v obecnější analogii na vesmír pravděpodobně existuje alespoň jeden metafyzický výpočet, který není algoritmizovatelný ani teoreticky. Pokud tedy není algoritmizovatelný teoreticky ani prakticky, tak logicky není algoritmizovatelný vůbec. A podle mé intuice by se ten metafyzický výpočet mohl týkat třeba otázky vzniku/ existence vesmíru. Proč existuje něco místo nic? Z hlediska cogito ergo sum to nejspíš musí mít nějakou zákonitost (nějak už očividně existujeme, i kdybychom byli třeba tzv. mozek v kádi), ale dost možná není ani v rámci teoretičnosti možné ji s jistotou odhalit/ dokázat/ falzifikovat. Jinak to, že "už existujeme" nejspíš znamená, že ten metafyzický výpočet je alespoň z určitého hlediska konečný, už umožnil existenci.

Pokud to chápu, Church-Turingova teze omezuje pouze formu, do které má být výpočet převeden, ale dosud nevztahuje žádná explicitní omezení na to, kde a jak výpočet vyštrachat. Ale i tak zjištění toho metafyzického výpočtu by sice mohlo vyžadovat třeba nekonečnou rekurzi, avšak sám ten hledaný metafyzický výpočet může být konečný. A i kdyby byl nekonečně rekurzivní, tak z rekurzivních výpočtů lze (pokud vím) udělat konečné tím, že stanovíme, kolikrát se má rekurze opakovat (přičemž výsledek toho metafyzického výpočtu by se pak mohl vztahovat k odpovídajícímu času daného wesmíru a mohlo by to souviset i s vědomím). Ale museli bychom ten výpočet nejprve znát, :D.

Také se domnívám, že za "teoreticky možné" lze racionálně považovat pouze to, co je možné v libovolném existenceschopném wesmíru (přičemž je velmi těžké být si jistý, která forma wesmíru je existenceschopná, a proto je matematika nejspíš o něco svobodnější). Ale možná si nelze představit takový existenceschopný wesmír, ve kterém by bylo možné ověřit, co doopravdy umožňuje jeho existenci. Přesto o tom můžeme spekulovat. Třeba podle mě v hypotetické Neexistenci možná jakoby platí něco jako: Aby mohlo cokoliv existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.

Ale ten nealgoritmizovatelný metafyzický výpočet se klidně může týkat i třeba vědomí, obzvláště pokud má třeba panpsychickou podstatu. Kdo ví...

čtvrtek 28. února 2019

Interpretace videa 3D-Mouchodlakova cesta 2018

Podobně jako jsem publikoval článek interpretující 3D-Mouchodlakovo cestovní video za rok 2016, tentokrát zveřejňuji interpretaci sestřihu pro rok 2018.

Článek popisující nejen rok 2017 je dosud rozepsaný, ale rád bych se k němu někdy vrátil a dokončil ho. Měl by totiž obsahovat mj. podrobnou historii Mouchodlakova života, ale už teď zveřejním stručnou verzi, než se dostanu k interpretaci nového videa.

Malá historie Mouchodlaka: 13.8.2010 mě jako náctiletého v DOXu udivila výstava Pavla Büchlera, což mě 15.8.2010 inspirovalo k vymyšlení obrázku Mouchodlaka na fazolové ovládání. 17.12.2010 mě, v návaznosti na něj, napadla metafora na kulturní evoluci a zapsal si ji do deníku slovy: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Tuto metaforu jsem se 23.2.2011 rozhodl oživit a Mouchodlaka jsem zvolil jako předmět překreslování, ke kterému jsem dosud publikoval dvě videa (1, 2). Nejspíš 8.9.2012 mě napadlo vytvořit 3D-Mouchodlaka, plastickou verzi obrázku, a realizoval jsem ho 22.3.2013, což jsem 6.4.2013 publikoval jako stop motion video. Vzniklého 3D-Mouchodlaka jsem občas natočil při cestování na různých místech a 11.10.2013 jsem zveřejnil první 3D-Mouchodlakovo cestovní video. Roku 2017 jsem vytvořil speciální sestřih za 5 let cestování a letos jsem dokončil šestý díl cestování.

Na první pohled se toto video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem ho, jako obvykle, pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v nové kombinaci, původně nesouvislých záběrů sbíraných na různorodých místech v různý čas během celého roku 2018, bylo ukryto co nejvíc různorodých myšlenek, podobenství a paradoxů, které mohou stimulovat epistemologický anarchismus. Toto video je tedy uměleckým dílem, které vyrůstá z mého života a dotýká se nejrůznějších filosofických témat.



Pokud jsi už video zhlédl(a) a chceš o něm vědět víc, tak si tady můžeš přečíst mé interpretace vybraných střihů.

0:29 - 0:49: Video začíná v poklidné kulturní přírodě, kterou však člověk z lenosti začal nahrazovat technikou, třeba v podobě páternosteru. Ten už je dnes příkladem spíše retra a v módě jsou pro změnu třeba roboti s umělou inteligencí, která v různých oblastech postupně začíná být inteligentnější a schopnější než člověk (např. ten třídící kostičky ve videu), což s ohledem na růst propasti mezi chudými a bohatými může v horším případě vyústit třeba k tomu, že většina lidstva bude trpět chudobou bez schopnosti konkurovat armádám robotů vlastněných boháči žijícími v izolovaných světech. Mezi chudými by zavládl chaos, ale nakonec by mohli začít tvořit novou civilizaci, pokud by jim v tom bohatí nezabránili.

0:50 - 1:12: Nárůst xenofobie obrozuje vlastenectví až nacionalismus, a pokud se to přežene, tak může přerůst v masivní zbrojení a obnovení koloběhu válek a mírů v Evropě. Z této části mě baví záběr tanku, kde amplión hlásá „A k vynucení míru.“, načež se objeví malba obličeje Johna Lennona (s přidělaným nevkusným knírkem), který také usiloval o mír, ale zcela opačným způsobem.

1:07 - 1:43: Pokud se tu začne válčit, tak snad jednou zase přijde na delší čas mír a idealisté budou znovu zkoušet tvořit vysněný svět. Líbil by se mi třeba takový „zeleno-modře umělecký a komplexní...“ Ale nic není věčné...

1:41 - 2:04: Záběry vojenské techniky jsou proložené postupnou přeměnou od živých ptáků (labutě a holubi), přes mrtvou slepici, kuřata stažená z kůže až po mrtvé nevábné „jídlo“ během vaření. To lze chápat jako přirovnání zabíjení lidí během válek k zabíjení zvířat v masném průmyslu, což může vybízet k zamyšlení nad vegetariánstvím či právy zvířat ve smyslu zacházení s nimi.

Z tohoto úseku mě (na úrovni černého humoru) baví dva střihy. Nejprve když v záběru s tankem amplión hlásá: „...ztracené děti, takže přátelé, kdo...“, načež je záběr mrtvé slepice, poblíž které pípají kuřátka (možná děti postrádající maminku). A pak mě baví, když v záběru s odtahovaným pandurem (to bylo jedno z těch předražených vojenských autíček s křehkým čumákem, která se komicky srazila v roce 2016 a pár lidí se lehce zranilo) amplión hlásá: „Dále podařilo se naložit všechny raněné.“ A nejvíc mě to baví, když záběr přeskočí na spoustu mrtvých kuřat stažených z kůže, xD.

2:02 - 2:27: Tato část videa zahrnuje postupně se měnící vizuální podobenství. Hrnec při vaření je přirovnán k hrncům na bleším trhu, jejichž vrchní kružnice jsou přirovnané k prstencům izolátorů ve tmě, které jsou svou komplexností a tmavostí přirovnané k černě zvrásněné Kapli sv. Eliáše, jejíž povrch se podobá nedaleké umělé krápníkové stěně, která je svou komplexností přirovnána k dlouhým svislým izolátorům, jenž jsou připodobněny k obrazu několika svislých domů, kde lze vidět vzdálenou souvislost s obrazem několika koček, což je přirovnáno k obrázku kočky na hrnečku. Tato podobenství, jinak dosti odlišných věcí, mohou vybízet k zamyšlení, jaké další souvislosti mohou mít kterékoliv zdánlivě nesouvislé jevy.

2:25 - 2:35: V jednu chvíli se můžete kochat krásou kočičky a v tu druhou se leknete nečekaného tanku, po kterém následuje chaos... Když člověk vidí jen to, co chce vidět, tak blížící se nebezpečí nemusí zpozorovat včas.

Okolí záběru 2:43 - 2:46 mi nepřipadá z myšlenkového hlediska tak zajímavé, abych se o něm rozepisoval, ale za zmínku určitě stojí, že pokud ti nevadí Geocachingové spoilery (spojení fotohintu z videa s názvem), tak si můžeš přečíst můj log k této kešce, přes který se lze doklikat i na další zajímavé postřehy z toho dne. Třeba intelektuální humor u kešky Elektrický obvod, prolézání sudů kešky Dvořiště nebo odlovení kešky Jump Start Cache bez auta a startovacích kabelů.

2:51 - 3:13: Po příjezdu tanku je chvíli temný chaos, načež je pohled na světlou oblohu, jak odlétá poslední vojenský vrtulník a po něm už se na světlém pozadí začínají tvořit barevné obrazy, které postupně zaplní celý záběr.

3:14 - 3:32: V tomto úseku se nachází tři obrazová podobenství. Nejprve kousky umělé krápníkové stěny, jakožto krásné umění, jsou přirovnané k bahnu na tanku, jakožto něčemu běžně vnímanému jako nežádoucí špína. V návaznosti na to se lze zamýšlet třeba, proč dvě věci podobného tvaru získávají od lidí tak radikálně odlišný přístup. Nebo se lze zamyslet, zda některá „umělecká díla“ nejsou ve skutečnosti spíše ta „nežádoucí špína“, nebo zda nějaká „nežádoucí špína“ není spíše nerozpoznané „umělecké dílo“, třeba náhodovzniklé umění.

Druhé obrazové podobenství přirovnává uměleckou plastiku lidského embrya (zakomponovaného kolem okapové roury) k poupěti rostliny na obrazu (a okap je přirovnán ke stonku). Přes všemožné rozdíly k sobě lidé a rostliny v některých věcech mohou mít překvapivě blízko, třeba svou schopností vnímat.

A jako třetí podobenství tu máme slavný obraz Persistence paměti od Salvadora Dalího, což je typická reprezentace surrealismu. Ten bývá považován za jakýsi protiklad k realismu, ale zde jsem surrealismus k realismu naopak zkusil připodobnit a to formou záběru skutečného místa, které se jeví surrealisticky. V pozadí je barevně posprayovaná zeď, před níž stojí dívka, které jakoby chybí část těla a pokaždé jiná podle toho, jak se zrovna pohne. To je způsobené tím, že ještě před ní (před tou chybějící částí) stojí strom, jehož kůra je posprayovaná velice podobně jako ta barevná zeď. V návaznosti na toto podobenství se lze zamýšlet, zda se některé původně nereálné fantaskní představy nemohou stávat skutečnějšími, než by se zprvu mohlo zdát.

3:44 - 3:54: Tento úsek začíná oděvní látkou připomínající kolonii jednobuněčných řas, i když předcházející záběr vybavení staré elektrárny lze s trochou fantazie chápat jako symbol uměle vyvolané abiogeneze. Po jednobuněčných řasách následují mnohobuněčné řasy, pak vysychání vody (kde řasy jsou) a nakonec suchozemská rostlina přizpůsobená této změně okolních podmínek. Takže celkově jde o příklad evoluce, která komplementárně doplňuje cyklickou rovinu videa.

3:54 - 3:59: Přechod mezi těmito dvěma záběry symbolizuje přechod od neuspořádaných rozházených věcí k unifikovaným předmětům uspořádaným v poličkách. Z hlediska historie lidstva se zdá, že vývoj postupuje tímto směrem, avšak z hlediska vesmíru entropie pravděpodobně spíše roste.

3:56 - 4:06: V této části jsou dvě nástěnná art brut díla konfrontována s graffiti a sbírkou izolátorů, přičemž oba tyto záběry v sobě mají špetku art brutu. Životní fascinace určitým tvarem s estetickou hodnotou, v případě sbírky izolátorů, (spolu s introvertností sběratele) může být symptomem Aspergerova syndromu. A nekvalitní část graffiti je trochu takový outsider art. Jinak další souvislosti s art brut díly, ale i jedním z tanků, lze najít v článku Asociomet 2.

4:20 - 4:30: Zde dochází k vývoji od přírody, přes primitivní obydlí, retro automobil, tank až po zpustošený betonový plac, postapokalipsu. Takže jde o trochu jinou verzi kombinace z času 0:29 - 0:49, avšak bez technické nezaměstnanosti.

4:30 - 4:45: Postapokaliptický svět stimuloval primitivní pudy, což je symbolizované zaměřením pozornosti na plastiky nahých těl, která se však postupně vyvíjí až k hlavě Mona Lisy, která je zde symbolem renesance.

4:50 - 5:14: A symbol renesance nakonec vyústil v ozvěnu umělecké vize z času 1:07 - 1:43, což je z mého subjektivního hlediska jakýsi zvláštní happy end, ze kterého bych ještě rád vyzdvihl připodobnění tří záběrů. Nejprve je řada různorodých konviček, které se natočí do svislé polohy, aby byly lépe přirovnány k řadám různorodých svislých zámečků, které jsou přirovnané k „lesu“ dlouhých svislých izolátorů. A jako video přírodou začalo, přírodou i končí, ačkoliv jeho průběh byl mnohem rozmanitější.

Taková jest přibližně má interpretace videa 3D-Mouchodlaka cesta 2018, ale to neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám, stejně tak ostatní videa z této cestovní série.

Autor článku: Sebastián Wortys

neděle 27. ledna 2019

Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace

Dokud nějakou knihu nepřečteš, tak o ní můžeš fantazírovat. Ale až ji přečteš, tak si hůře budeš představovat, že byla o něčem trochu jiném, než jsi četl. Mezi takové knihy, které bych si jednou rád přečetl, ale ještě jsem se k tomu nedostal (a mohu o ní tedy fantazírovat), patří mj. Konec civilizace od Aldouse Huxleyho.

Před napsáním tohoto článku jsem nevěděl, že označení "konec civilizace" zde není myšleno jako rozpad společenské struktury na menší skupiny a následný pokles životní úrovně, jako spíše konec vývoje civilizace a dosažení klimaxu. Dynamické rovnováhy společenstva, kdy je téměř nemožné prosadit něco nového, protože se vždy najde dost odpůrců a je i čím dál tím těžší vymyslet něco nového. Na druhou stranu však k této knize koexistuje vize technické singularity (obecněji bych řekl "vývojové singularity"), která naopak předpokládá, že vývoj technologií se bude neustále zrychlovat a je tedy otázkou, co se s naší civilizací bude dít dál.

Následující článek vznikl 7-8.11.2018 jako reakce na tvrzení, že Huxleyho vize Konce civilizace se podobá současnému stavu naší civilizace a že "i rozmnožování je tam převedeno do formy průmyslové výroby, každý jedinec se rodí dokonale optimalizován pro roli, kterou bude ve společnosti vykonávat, není prostor pro jakoukoliv individualitu."

Článek - Nejen buněčná (de)diferenciace jako nemožnost plně předurčené role:

Jsem názoru, že co se týče jedinců přednastavených pro svou předurčenou budoucí roli bez možnosti individuálního vývoje, tak to nefunguje zcela ani třeba na buněčné úrovni (jak se na první pohled může intuitivně zdát), protože kmenové buňky (trochu taková analogie superpozice částic) se mohou stát jakýmkoliv specializovaným druhem buněk podle toho, jaké informace dostávají, jak je sami interpretují a i jak do toho zasahuje motýlí efekt.

Jelikož všechny kmenové buňky mají stejný potenciál stát se kteroukoliv ze specializovaných buněk, tak jejich diferenciace musí být výsledkem vzájemných dohod v průběhu diferenciace. Je to trochu jako kdyby třída studentů dostala za úkol: je potřeba, abyste zvládli těchto 8 profesí, každý jednu a je na vaší vzájemné dohodě, kdo co nakonec bude dělat. Výsledná podoba mnohobuněčného organismu je předem jasná pouze obecně (pokud nedojde k silně negativnímu zásahu z venčí, který by to rozhodil) a možných cest k tomuto obecnému cíli je nesčetné množství.

Navíc počet buněk třeba v lidském těle je zhruba 75*10 na 18-tou a všechny vznikly z jedné (zygoty), která však nemůže být přednastavená na dokonale přesný výsledek (např. fyzikálně zcela konkrétní dospělý člověk) podobně jako dnes (pravděpodobně) nelze vytvořit program na tvorbu programů tvořících programy... tak, aby první program obsahoval jednoznačné nezkreslené instrukce pro část programů třeba v stotisícátý generaci a navíc tak, aby ty instrukce byli přiměřené této budoucí situaci vyplývající z dosavadních změn, které nebyly předem známé. A kdyby to tak bylo, tak by to znemožnilo evoluci prostřednictvím hromadění drobných změn, protože jakákoliv drobná změna (která hraje roli a není ignorována) v první generaci by měla tak radikální důsledky pro stotisícátou generaci, že její fungování by bylo vysoce nepravděpodobné. I když se v případě organismů odebere nějaká z buněk třeba i začátkem diferenciace (třeba z jen sedmé generace po zygotě), tak stejně vznikne nepoškozený organismus, protože ostatní buňky jsou schopné dohodnout se, jak ztracené buňky nahradit, i když tím některé změní směr své specializace (oproti stavu, kdyby nedošlo k odebrání).

Nebo trochu naopak, když se do mnohobuněčného organismu třeba někam mimo hlavu vpraví určitý protein, tak i když jsou buňky v té oblasti specializované na něco zcela jiného, tak si "řeknou" něco jako "Hm, tady je protein, který v mé řeči znamená, že na tomto místě je potřeba vytvořit oko, tak ho tu uděláme.". Ale takové oko není funkční, protože ostatní buňky nepočítaly s tím, že by do toho místa měly natáhnout neuronová vlákna ze zrakového centra mozku, takže to oko je trochu jako funkční kabelový telefon s ustřiženým drátem.

Pokud vím, tak buněčná diferenciace je tak složitý proces, že dosud není do úplných detailů pochopena. Jsme schopní do ní víceméně pouze zasahovat (jako v případě toho oka) a na základě porovnávání výsledků (ne)zásahů upravovat naše představy o buněčné diferenciaci, ale naše znalosti o ní nejsou dostatečné na to, aby ji podle nich bylo možné uskutečnit zcela od nuly. Obecněji doopravdy pochopit život by znamenalo dokázat vytvořit na základě poznatků nový funkční druh organismu úplně od základu, což je zatím stále v plenkách.

Dovolím si spekulovat, protože mám pocit, že buňky mohou být v procesu diferenciace schopné zafungovat i podobně jako genetický algoritmus v informatice, resp. pomocí svých relativně jednoduchých principů a částečného rozrůzňování znovuobjevit nejefektivnější způsob komplexnějšího pokračování ve vývoji organismu jako celku, přičemž na základě svých aktuálních potřeb buňky hledají v genomu (paleta možností (genů) daného organismu), co by se jim mohlo zrovna hodit.

A možná nejvíc proti té představě dokonalé specializace jedince na budoucí doživotní roli analogicky hovoří to, že existuje i dediferenciace, nebo-li proces ztráty specializace, kdy se již specializovaná buňka může za určitých okolností stát až i kmenovou buňkou a pak se třeba "rekvalifikovat" na jiný specializovaný typ buňky, čehož se dnes využívá při léčebných terapiích. Už tedy není potřeba za tímto účelem uchovávat pupečníkovou krev, stačí vzít třeba tukové buňky a udělat z nich kmenové. A kdybych to zkusil převést zpět na lidi v té nejsilnější podobě, tak existují takové psychotropní látky, které jsou schopné vyvolat, že člověk je vnímavější na nové podněty (podobně jako v dětství) a hypoteticky je tedy možné každého člověka jakoby přeprogramovat na velmi odlišnou osobnost. Ve výrazně menší míře se neuroplasticita děje i přirozeně v průběhu celého života, takže třeba i v dospělosti se člověk může relativně dost změnit, i když se předtím úzce specializoval.

Jinak vzhledem k existenci průmyslových revolucí (teď údajně probíhá čtvrtá), jejichž vývoj nelze pořádně předvídat, podle mě také úplně nedává smysl, že by se člověk někdy mohl rodit dokonale nastavený pro svou budoucí roli. Trh práce se neustále mění a nejenom množství potřebných pracovníků v určitých oborech, ale některé typy zaměstnání zanikají a jiné vznikají. Podle mě nelze zcela předpovídat detaily specializací lidí pro budoucnost a je tedy dobře, že jsme do jisté míry schopní měnit se podle okolností (i když s přibývajícím věkem stále méně).

A mimochodem: Jak jsem tak přemýšlel o buněčné diferenciaci, tak mě napadlo, že vývoj částic po velkém třesku lze chápat podobně jako buněčnou diferenciaci a mohlo by jít o další náznak mého názoru (z roku 2009 či dříve), že vesmír je víceméně živý organismus.

Dodatečné zamyšlení z dneška 27.1.2019:

Pravděpodobně žádná dynamická rovnováha není věčná a zcela konzervativní. Maximálně se epicentrum pokroku/ evoluce může postupně přesouvat na vyšší úrovně organizovanosti, ale ty stále mohou na základě svého vývoje ovlivňovat nižší úrovně organizovanosti a jsou z nich složené (evolučně nejzmrzlejší jsou pravděpodobně elementární částice). Tento přesun vývoje na vyšší úrovně by se dal označit za jakousi komplementaritu dynamické rovnováhy a vývojové singularity. Jenže ani dnešní forma člověka pravděpodobně není finální, natož z ní spoluvyplývající mezilidské vztahy, které se občas mění až bouřlivě.

Lze si představit, že třeba technologie typu CRISPR/Cas9 dříve či později budou stále více aplikovány i na lidi, ať už se tomu ze začátku budou věnovat víc totalitnější či demokratičtější státy - bude možné to spíše jen oddalovat než tomu zabránit navěky (pokud nedojde k nepředpokládanému nežádoucímu úpadku dramatického tak, že bychom se z něj do zaniknutí všeho živého nevzpamatovali). Zprvu bude CRISPR používán jako léčba nejzávažnějších genetických chorob, ale až se po čase pravděpodobně vypilují detaily, tak bude používán na stále méně závažné problémy, až se možná stane třeba doprovodnou procedurou plastické chirurgie, pokud ji ve spolupráci s dalšími technologiemi nenahradí úplně.

Obzvláště dramatické důsledky na vývoj společnosti by pak mohlo mít zvyšování kapacity a výkonnosti mozku, což by se zprvu odehrávalo geneticky stimulovaným navyšováním počtu synapsí (ptačí mozky jich mají na neuron víc než lidský) a později zvětšováním hlav, což by vyžadovalo nějaká další přizpůsobení (ať už na biologické či technické úrovni). Celkové následky aplikování CRISPRu na lidi (v kombinaci s pravděpodobným rozvojem chemoinformatiky) by pak bylo možné přirovnávat ke kambrické explozi a uspořádání takové hypotetické budoucí společnosti by se pravděpodobně radikálně lišilo od té současné.