sobota 24. září 2022

Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 



Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě.