Toto je třetí část článku „Genderová ideologie?“ (1. část, 2. část), kde jsem začal reagovat na názory určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. V druhé části reaguji na různé čtenářem vyjmenované jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou. A nakonec čtenář poslal odkazy na několik jím okomentovaných videí nebo kanálů a na některé z nich zde zareaguji.
Amala Ekpunobi vs nebinární učitel(ka):
Jediným odkazovaným člověkem, kterého čtenář označil jako osobu s neutrálním postojem a hledající pravdu, je Amala Ekpunobi. Dříve byla údajně levicová aktivistka v rámci woke hnutí, ale změnila názor, jakmile se dozvěděla o statistice, podle které za skutečnost, že černoši jsou zabíjeni častěji než běloši, nemohou tolik bílí policisté a rasismus, ale spíše podíl černých zločinců. V reakci na toto zjištění se rozhodla do svých podcástů zvát vzájemně názorově odlišné lidi, např. jak obhájce trans komunity, tak konzervativní odpůrce.
Schopnost názorového obratu i poskytování prostoru k vyjádření oběma protichůdným stranám je mi samo o sobě velmi sympatické a byl bych rád, kdyby takových influencerů fungovalo víc a měli více odběratelů. Na druhou stranu, co jsem měl možnost zhlédnout čtenářem doporučené video, jsem dospěl k závěru, že Amala Ekpunobi má určité nedostatky ve schopnosti objektivity, ale k tomu se dostanu později.
Před reakcí na video se ještě chvíli vrátím k té statistice o úmrtích při policejních zásazích. Nevím sice, o kterou konkrétní statistiku jde, takže nemohu reagovat přímo na ni, ale na druhou stranu můžeme zkusit kriticky spekulovat, že podíl černých zločinců by hypoteticky také mohl být uměle navýšený v důsledku rasismu. Resp. kdyby policie měla tendenci častěji zasahovat a psát o tom záznamy, když jde o černocha, tak by to snižovalo váhu výše zmiňované statistické souvislosti. Problém však je, že nesrovnalosti při zadávání údajů do statistik se jen těžko dají zjišťovat. Ale nepředpokládám, že by to bylo tak markantní, takže jsem spíše na straně toho, co tvrdí daná statistika. Spekulacemi jsem chtěl ukázat spíše, že ani u statistiky nemůžeme mít stoprocentní jistotu (ale měli bychom se spokojit s nejvyšší dosažitelnou jistotou a v rámci možností usilovat o vyšší jistotu v blízkém budoucnu).
Na druhou stranu taková statistika (podle toho, jak byla popsána), ještě pravděpodobně neřeší, proč by černoši páchali kriminalitu častěji než běloši. Kdyby to náhodou byl důsledek nějaké jiné diskriminace nebo příbuzného jevu, tak by to zpětně také pozměňovalo význam dané statistiky. Současný stav v USA, navzdory řadě změnám k lepšímu, prostě ještě dosud může setrvačně nést stopy skutečnosti, že bílí Američané a Afroameričané zdaleka nezačínali na stejné startovní čáře. Podobně v České republice můžeme vidět, že podstatná část bývalých Sudet měřitelně zaostává za zbytkem České republiky napříč mnoha spektry, přestože od druhé světové války uplynula řada desetiletí.
Společným klíčovým jmenovatelem (těchto jinak poměrně odlišných jevů v USA a ČR) může být dynamický stav, kdy jsou negativní vzorce chování předávány z generace na generaci v poměrně uzavřených skupinách lidí, přičemž zvýšená nedůvěřivost části těchto lidí vůči vzdělávacím systémům omezuje možnost změn k lepšímu. A je také důležité uvědomit si, že úspěšná integrace se pravděpodobně neobejde bez aktivně projevené vzájemné empatie, motivačních stimulů nebo pozitivní diskriminace (tzn. částečné zvýhodňování znevýhodněných, ale způsobem, který nevyvolává chorobnou závislost na udržení takové politiky).
A teď už k čtenářem poslanému videu „* I WISH This Was A Parody Video“, kde Amala Ekpunobi reaguje na video, ve kterém nebinární učitel(ka) učí děti dodržovat zvolená zájmena panenky, které(mu) pro tento účel přisoudil(a) nebinární gender.
Toto reakční video jsem zhlédl celé a jsem názoru mj., že z těch informací si člověk nemůže být úplně jist, nakolik je to přehnaná interpretace, protože nevíme třeba, jak často a jakým jiným způsobem se o tom ty děti učí. Pokud by to však bylo skutečně neúměrně hodně oproti jiným dovednostem, tak bych to také kritizoval a to za ten případný neúměrný čas.
Co se týče následujících odstavců reakce na to video, tak se mi zdá, že při druhém čtení se to bude zdát přesnější než při prvním, kdy se něco může zdát víc zavádějící.
Transfobie, obzvláště v případě nebinárního genderu, může pramenit mj. z neschopnosti nebo nedokonalé schopnosti oslovovat nebinární osoby odpovídajícím způsobem, někdy i z neschopnosti dotázat se, jak si nebinární osoba přeje být oslovována v reálném životě. A i kdyby člověk chtěl nebinární osobě vyhovět, tak toho nemusí být schopen, pokud se to nezačal učit v dostatečný čas. Kdyby se však lidé v dětství učili, jak správně oslovovat nebinární osoby, už by s tím v dospělosti problém mít nemusely. Takže ve světě, kde počet nebinárních osob stále roste, mi připadá vhodné učit lidi v určitý čas, aby s nimi dokázali bez problémů přirozeně mluvit. Otázkou pak může být, který věk je optimální na učení se takovým dovednostem. Nebo proč by se to člověk měl případně učit podstatně později než rozlišování mezi člověkem mužského a ženského pohlaví?
Amala tvrdí, že to, co děti učí nebinární učitel(ka), by je měli učit rodiče a po svém. Proč by ale učení takových dovedností mělo být jen záležitostí rodičů? Třeba můj spolubydlící na vysokoškolské koleji měl občas trochu problémy s oblékáním svrchního oblečení - možná spousta lidí předpokládala, že ho to měli naučit rodiče. Já také některé užitečné věci neumím úplně dobře, protože mě to učitelé ani rodiče neučili. A pak je tu ještě skutečnost, že když dítě před rodičem projeví, co ho učili, tak rodiče na to mohou říct svůj názor a dítě si pak může volit mezi názorem rodičů a učitele, což omezuje jeho uzavřenost do určité sociální bubliny, pokud rodiče mají odlišný názor. Určitě je však dobré to rodičům nějak vysvětlovat (obzvláště pokud mají velmi odlišný názor). Možná i proto vzniklo to video, které je předmětem reakce. Také předpokládám, že v každé školce, kde takový druh výuky probíhá, to mají alespoň trochu odlišně nastavené a mělo by to být nějak namátkově kontrolováno, zda je to dostatečně v souladu se zákonem.
Jestliže chceme rozmanitost, ale ne vyhrocené kulturní války, resp. chceme hledat komplementaritu svobody a míru, tak potřebujeme spoluutvářet vzájemně ohleduplnou společnost. A jelikož platí, že čím mladší dítě, tím těžší pro něj může být zobecňování, tak by závěrem nejspíš mělo být, že potřebujeme relativně malé děti podporovat směrem k ohleduplnosti v mnoha různých a poměrně konkrétních případech. Zejména se zaměřením na ty druhy případů, kdy byla zjištěna relativně malá míra ohleduplnosti, i když o to kontroverznější se to může zdát při nedostatečné znalosti předpokladů.
Nezamlouvalo se mi, jak to Amala Ekpunobi někdy převrací, jakoby ty děti už byly učeny přemýšlet o svém genderu, když jsou učeny, jak se adekvátně vyjadřovat o někom jiném. Ty děti klidně mohou potkat dospělého nebinárního člověka a není zas tak špatné vědět, jak se v takové situaci chovat, aby nebyly tak zmatené. Na druhou stranu je možné kritizovat i tohu/tu nebinární(ho) učitel-e/ku třeba za to, že tu panenku označil/a jako jejich nového spolužáka, pokud si správně pamatuji. Mohl/a říct raději, že je to nějaký dospělý člověk. Na druhou stranu pro děti je snazší kamarádit s vrstevníky, kdežto vůči cizím dospělým lidem je vhodné podporovat spíše zvýšenou obezřetnost. Lidský mozek má pak sice sám přirozenou tendenci v určitém věku převracet pozornost od nejbližších lidí (zejména matky) směrem k cizejším lidem, ale u různých lidí se to může dít různou měrou a v případě extrémů je určitě vhodné snažit se to nějak usměrňovat.
Zdá se mi trochu rozporuplné, když Amala Ekpunobi na jednu stranu kritizuje učit takové děti, jak mluvit s nebinárními osobami a na druhou stranu je potěšená tím, že tak malé děti vědí, co je to penis a vagína a začnou o tom mluvit sami od sebe bez přímé výzvy. Já v jejich věku dost možná ještě nevěděl, že lidé ženského pohlaví mají v dané oblasti něco jiného. Možná proto mě také tehdy, na rozdíl od jiných dětí, nenapadalo koukat se opačnému pohlaví v daném místě pod oblečení, abych to viděl. Až později jsem se dozvěděl, že to někteří lidé v tomto věku dělají. Ale sám si nejsem jistý, jak by bylo ideální k předávání takových znalostí u tak malých dětí přistupovat, protože když by jim dospělí explicitně zakazovali chtít po někom svléknutí, tak to možná vede k tomu, že se pak někteří dospělí lidé zbytek života stydí svléknout během sexu, což také není ideální. Ani nemluvit o takových tématech vůbec (tzn. vyhnout se indoktrinaci) nemusí být dobré, protože pak dostatečně kreativní dítě může napadnou dělat nějakou problémovou aktivitu, aniž by vědělo, že je problémová a to by také bylo špatné (intenzitou v závislosti na konkrétních případech). Rozhodně je však potřeba dítě nějak důkladně poučit, když se u něj projeví nějaké náznaky problémového chování.
Je sice pravda, že komunikaci s tak malými dětmi lze i zneužívat, aby byly učeny něčemu vyloženě škodlivému, ale je také potřeba uvědomit si, že ve skutečnosti jsou jen dvě základní možnosti přístupu k dětem: buď se o něčem s dětmi nebavíme a skoro až předstíráme, že to neexistuje, nebo s nimi o tom nějak mluvíme a v takových případech je to vždy indoktrinace nezávisle na tom, co o tom říkáme. Můžeme říkat, že je to správné, že je to špatné, že je to pravda, že je to lež, že to mají ignorovat, že to nemají ignorovat, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů nezávisle na tom čemu věří, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů ale s určitými omezeními, že si mají vybrat jednu ze dvou možností které jim dáme, že si mají vybrat jednu z pěti možností které jim dáme, že si mají vymyslet svou možnost... - to všechno je nějaký způsob indoktrinace. Takže pokud se rozhodneme, že něco dětem nebudeme zatajovat, tak se vždy nakonec musíme rozhodnout, jakým způsobem o tom budeme mluvit.
Amala Ekpunobi kritizuje, když nebinární učitel prozrazuje svůj nebinární gender, ale proč by ho měl/a zatajovat? To je podobné, jakoby někdo chtěl, aby před dětmi zatajovala, že je učitel(ka).
I v tom, co jsme my dělali ve školce, by se dala hledat nějaká kritizovatelná indoktrinace. Třeba z toho, jak se nás snažili neustále něčím zabavit, nám vytvářeli představu světa, kde lidé většinu času tráví zábavou bez užitku. Na druhou stranu některé hry se mi zdály dost otravné - třeba když se daly židličky do kruhu, postupně se odebíraly, mezitím hrála píseň a při jejím vypnutí se všichni museli pokusit sednout a vždy jeden člověk vypadl. Dnes by se v tom dala spatřovat třeba výuka toho, aby se lidé tlačili do vyšších funkcí s nižším podílem zastoupení. Je to přitom hodně konkurenční hra založená spíše na fyzických schopnostech než inteligenci. Také jsme se převlékali do různých kostýmů, zpívali nějaké písničky, soupeřili o to kdo bude sedět na drakovi (což v pohádkách bývá symbol zla), tvořili unifikované kýče, o narozeninách "dávali hobla" (což je poměrně divný zvyk) nebo se dívali na animované pohádky, mj. O človíčkovi (tj. o nahatém pračlověku). Nejzřetelnější indoktrinace však bylo, když nám v televizi pouštěli prezidenta.
Nelíbí se mi, když nebinární učitel(ka) říká, že panenka je nervózní, a proto si vzala speciální oblečení (bílé s červenými hvězdičky). Spíše by měla mít oblečení, ve kterém se cítí klidně. Nebo vymyslet adekvátnější vysvětlení pro "speciální" oblečení. A Amala Ekpunobi si toho sice nevšimla, i když by to pasovalo do její kritiky, ale vzhledem k tomu, že červená hvězda byla mj. symbol Sovětského svazu, tak je to nevhodný vzor na oblečení v rámci výuky. Předtím byla červená hvězda symbolem touhy po mezilidské spravedlnosti, ale tento význam byl zprofanován. Je sice pravděpodobné, že děti tyto významy obvykle nevidí, ale mohou si podvědomě zapamatovat tvar a v pozdějším věku mohou mít zvýšenou tendenci k náklonosti vůči takovému symbolu, což by je v životě mohlo vést špatným směrem, a proto je i takové detaily potřeba reflektovat, i když se to na první pohled může zdát jako bezvýznamné maličkosti.
Stranou mě teď ještě napadá něco, co nebylo ve videu, ale souvisí to s tématem. Považuji za nevhodné říkat dětem, že holky jsou hezčí než kluci, jak jsem už několikrát slyšel. Každý je svým způsobem hezký a spíše až antropogenní výběr kritérii vytváří rozdíl/ pořadí. Naopak považuji za vhodné vyučovat i fyzické sebepřijetí, ale s výjimky souvisejícími se zdravím a prevencí. Člověk by měl pečovat třeba o svou hygienu, resp. neměl by sám sebe přijímat jako ušpiněného, ale umývat se (rozumnou měrou, ne extrémně jako v případě některých lidí s obsedantně kompulzivní poruchou).
Z toho samotného videa se mi nezdá, že by Amala Ekpunobi měla neutrální postoj, jak čtenář uvedl. V podstatě jen razí jeden názorový směr bez náznaků o antiskepsi (tedy bez projevené schopnosti zamýšlet se, zda by v něčem z toho, s čím nesouhlasí, z nějakého hlediska mohlo být něco, s čím souhlasí). Mohla alespoň zkusit spekulovat, zda by to z nějaké perspektivy mohlo mít i nějaká pozitiva, pak to pro změnu zkoušet kritizovat a klidně i skončit tou kritikou (tzn. nemusí nutně dospět k neutrálnímu postoji jako např. "má to dobré i špatné stránky"), ale nevšiml jsem si, že by něco takového pořádně dělala, pokud si správně pamatuji. Možná chvíli trochu, ale v radikálním nepoměru k délce videa. Spíše se mi zdá, že jen v podstatě říkala: „Nemám vůči vám předsudky, ale budu vám předkládat jen svůj jednostranný názor a v rámci toho ukážu opačný názor jen proto, abych měla co kritizovat.“ Je sice příjemné, že nechce mít předsudky vůči divákům (jak tvrdí i na adresu LGBT+), ale to nestačí. Navíc v závěru přiznává, že vede sdružení odpůrců kritizované praktiky, což je známka zaujatosti, nikoliv nestrannosti.
Amala jde tak daleko, až nakonec kritizuje samotné chození dětí do školky, ale je potřeba uvědomit si, že až jednou takové školkou nedotčené děti půjdou do školy, tak mohou mít problém se začleňováním do společnosti. Na druhou stranu domácí výuka/ výchova v poměrně nízkém věku může být východiskem pro relativní originalitu a dostatečné věnování se dětem může vést k až nadprůměrně vysokému IQ (viz. např. Edith Stern), které se může stát výhodou v budoucím profesním životě. A vzhledem k rozvoji umělé inteligence lze předpokládat, že se tito lidé časem už nebudou muset cítit tak osaměle. Současný stav technologií jako např. ChatGPT je však pro tyto intelektuálně-emocionální účely stále nedostačující.
Amala Ekpunobi koncem videa stručně reaguje na jiné nesouvislé video, kde jsou dospělejší děti na akci s drag queens a dochází tam i k rozdávání kondomů. Souhlasím, že rozdávat dětem kondomy může být nevhodné, ale v tom konkrétním případě nebylo řečeno, kolik těm dětem bylo. My jsme měli sexuální výchovu asi v sedmé třídě a tou dobou už pár některých mých spolužáků mělo první sex za sebou (nebo to alespoň tvrdili), přičemž extrémem byl jedinec, který měl dítě už na základní škole (nejspíš v osmé třídě), ale neviděl jsem ho, jen nám to říkala třídní učitelka. Na základě těchto zkušeností bych předpokládal, že by nebylo špatné nám tehdy během sexuální výchovy dát kondomy. Na druhou stranu si moc nemyslím, že by ho ten spolužák použil jinak, než že by si ho nasadil na hlavu, jak jednou dělal i během vyučovací hodiny. My jsme totiž ve třídě běžně měli kondomy, aniž by je nám někdo musel dávat, ale já osobně jsem je tehdy nekupoval a nehrál jsem si s nimi. Každopádně tedy hodně záleží na detailech kontextu.
Ještě mě napadá trochu stranou, že jsem jednou slyšel jednu ženu někomu říkat, jestli náhodou nechce jeden z buřtů, který upekla. Dotyčný člověk se ohradil zhruba: "Ty už jsi zapomněla, že jsem vegetarián?" A žena pak odpověděla zhruba: "Nezapomněla, ale nechci ti nic upírat pro případ, že by ses někdy rozhodl jinak." To se mi moc líbilo, protože mám zkušenost spíše s lidmi, kteří si mě nějak pamatují a pak mají tendenci se tak ke mě chovat celý život nezávisle na tom, jak se vyvíjím (a sám to určitě občas nevědomě nějakou nenulovou měrou dělám). K extrémnějším případům patří senioři, kteří se ke svým vnoučatům i v jejich dospělosti občas chovají jako k dětem (na druhou stranu chápu, že pro starší lidi může být těžší změnit přístup podle okolností). Přitom je vědeckým faktem, že neměnné věci v našem pozorovatelném vesmíru neexistují - existují pouze dějící se procesy/ události (vč. elementárních částic) a to, co se nám zdá jako neměnné, se jen prostě určitý omezený čas více nebo méně dokonale opakuje, např. kámen. Na základě toho všeho mi dává smysl učit děti, aby dokázaly vyvíjet svůj přístup k ostatním podle změny aktuálního stavu. A také, aby si uvědomovaly, že vědecké poznatky se také vyvíjejí. Konkrétnější provedení takových výuk však může být otázkou. Na druhou stranu také může být problémem tvrdit, že něco se mění rychleji nebo intenzivněji, než tomu ve skutečnosti je.
V dynamickém neopakovatelně se vyvíjejícím světě je konzervatismus spíše jen dočasné řešení, díky kterému chceme mj. dožít v tom, na co jsme zvyklí. Ale nakonec je vždy nějaká změna nutná, obzvláště pokud se v myšlení neomezujeme na svůj život a svou generaci. Dává však smysl regulovat nebo podporovat rychlost změny, u různých změn různým směrem.
Buck Angel vs trans žena:
Další z čtenářem doporučených youtuberů je Buck Angel, což je údajně jeden z nejstarších žijících transsexuálů (FtM = z "ženy" na "muže" v pohlavním smyslu). Na druhou stranu je poměrně konzervativní, konkrétně mu vadí současný vývoj LGBT+ komunity, která se prý vzdaluje jeho identitě, přičemž on klade důraz na zkušenost a nikoliv názory.
V tomto případě nebudu reagovat na celé video, ale jen na výrok jednoho člověka (nad kterým Buck nechápavě kroutil hlavou), abych se tak zamyslel nad dalšími biologickými souvislostmi. Konkrétně šlo o osobu, která tvrdila, že je trans žena a na ničem jiném (než tom tvrzení) prý nezáleží (v otázce genderu). Tak to sice na mezilidské úrovni může mít určitou váhu (obzvláště v některých kontextech), ale třeba v otázce tělesného zdraví by to mohlo být nebezpečné, protože třeba tělo člověka mužského nebo ženského pohlaví na různé látky (v molekulárním smyslu) reaguje odlišně specificky ve vztahu k pohlaví. Z biologického hlediska ani nejdokonalejší trans žena dosud nemá všechny aspekty člověka ženského pohlaví, ačkoliv z makroskopické úrovně vizuálně patrné části fenotypu se to tak může zdát. V tomto kontextu je vhodné uvědomit si také, že třeba člověk ženského pohlaví se ztrátou plodnosti je rovněž nějak částečně vzdálený biologické definici ženy ve smyslu zdravého člověka ženského pohlaví (přičemž většina lidí tu definici a její větve pravděpodobně splňuje a drtivá většina z velké části, a proto je poměrně dobře použitelná a usnadňuje to lékařský přístup k pohlavním záležitostem, aniž by se to komplikovalo tím, že bychom ke každému člověku přistupovali jako k mimozemšťanovi, jehož biologii musíme pokaždé znova od základu pochopit). A to, že někdo nemá fundované znalosti biologie (vč. buněčné a molekulární biologie) ještě neznamená, že na těch rozdílech vůbec nezáleží. Záleží na tom, ale ne tak obsáhle, jak se dnes někteří lidé domnívají.
Na druhou stranu s postupným rozvojem metod čtení a interpretování lidského genomu ve spojitosti s personalizovanými doporučeními na změnu životního stylu a přehodnocováním přístupu ze strany společnosti lze předpokládat, že část dříve marginalizovaných mezilidských rozdílů na genetické úrovni bude dříve či později hrát větší roli (ať se nám to líbí nebo ne). Je také možné, že zaměstnavatelé v budoucnosti budou preferovat lidi, kteří určité alely budou mít a určité ne. Například do pozice, která vyžaduje dobré kognitivní schopnosti se nehodí lidé, kteří mají takové varianty genů, které jim v pokročilém věku se zvýšenou pravděpodobností přivodí nějaké závažné neurodegenerativní onemocnění. Ale zpět k pohlaví.
Z čistě genetického hlediska se rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví dá poměrně dobře spočítat (oproti rozdílům ve fenotypu vč. úrovně molekulární biologie vč. exprese). Lidský chromozom Y má zhruba desetkrát méně genů kódujících proteiny než chromozom X (při započtení nekódujících je chromozom Y zhruba jen třikrát menší - jelikož nemá druhý homologní chromozom, tak obsahuje duplikáty, aby mohl opravovat sám sebe), ale vzhledem k tomu, že crossing-over mezi lidskými chromozomy X a Y probíhá jen na 5% chromozomů Y, tak 95% chromozomu Y je unikátních oproti chromozomu X. Takže rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví je zhruba 70 genů (přibližně 30 milionů párů bází), přičemž celkový lidský genom má přibližně 22 000 genů (přibližně 3 miliardy bází).
To nám však moc neříká o dopadu na fenotyp a porovnávání důsledků genové exprese by bylo mnohem složitější. Dá se však předpokládat, že geny chromozomu Y mají v průměru o trochu větší důsledky na výsledný fenotyp (ve srovnání s X), mj. prostřednictvím regulování důsledků chromozomu X, přičemž v důsledku pohlavně specifických selekčních tlaků chromozom X nejspíš moc nereguluje chromozom Y. To znamená, že přestože chromozom Y je poměrně malý, tak v důsledku může přepnout poměrně mnoho genů v lidském genomu (oproti stejnému počtu genů na X), ale těžko to spočítat a zároveň to ani zdaleka neznamená, že by se chromozom Y mohl ve výsledném efektu vyrovnat autozomálním chromozomům. Každopádně jeden gen z chromozomu Y může v důsledku změnit fungování některých jiných genů z těch přibližně 22 000, které jsou téměř v každé lidské buňce vč. neuronů (výjimkou jsou např. červené krvinky, které při svém vzniku ztrácí celé jádro).
Z hlediska genetické (nikoliv však epigenetické) rovnosti může být zajímavé, že podle lineární extrapolace lidský chromozom Y ztrácí přibližně 4,6 genů za milión let, a kdyby se to limitně nezpomalovalo (což se mi však zdá pravděpodobnější), tak zhruba za 44 miliónů let by lidé mužského a ženského pohlaví neměli rozdíly v genofondu. Byla by pak otázka, zda by z nich přirozeně vznikli hermafrodité, nebo by pohlaví bylo determinováno jinými než genetickými vlivy.
Při rešerši, v rámci psaní jisté biologicky laděné povídky, mě zaujalo, že ryby klauni očkatí jsou údajně schopní změnit své pohlaví „doslova „silou myšlenky““ (ale asi jen jedním směrem), což se projevuje nejprve snižováním počtu mozkových buněk typických pro samce a množením mozkových buněk typických pro samice, což se později projeví na reprodukční úrovni. To by mohlo mít zajímavé důsledky. 1) Naznačovalo by to minimální spojitost genderu a pohlaví minimálně u tohoto druhu. 2) Dočasný stav „na půl cesty“ by hypoteticky mohl mít obdobu i u lidí, což by mohlo znamenat, že pravá změna lidského genderu by mohla mít nějaké charakteristické změny ve struktuře mozku, které však nemají schopnost změnit reprodukční orgány. 3) Důkladné pochopení tohoto mechanismu by v budoucnosti mohlo hypoteticky vést (v souvislosti s genetickou modifikací první generace) ke vzniku lidí, kteří by také dokázali měnit pohlaví podle rozhodnutí nebo prostředí.
Nick Jones vs genderově neutrální WC:
Po řadě kritiky (vůči trans komunitě) ze strany čtenáře je teď zajímavé, když pro změnu chválí genderově neutrální veřejný záchod, čímž se vymyká z klasického jednostranného genderového konzervatismu, kterým je jeho zpráva jinak poměrně charakteristická (což se však o jeho dřívějších zprávách natolik říct nedá).
Konkrétně čtenář odkazuje na video, kde Nick Jones značně kritizuje genderově neutrální veřejný záchod, ale podle čtenáře je udělaný kvalitně a problém naopak vidí v lidech, kterým se to nelíbí. Uspořádání záchodu je zhruba takové, že jsou dvě oddělené koupelny, každá je nejspíš adaptovaná pro jedno ze dvou základních pohlaví a kdokoliv může chodit do kterékoliv části s tím, že prostor mimo kabinky je v zájmu bezpečnosti monitorovaný kamerovým systémem.
Co se týče mého názoru, tak nejprve uvádím, že já osobně bych s genderově neutrálními toaletami neměl problém. Ale když se zamyslím nad možnými vztahy vůči jiným lidem, tak mě napadají nedořešené aspekty odkazovaného provedení.
Nějakou měrou souhlasím s čtenářem v tom smyslu, že část nezaujatých lidí by s tím pravděpodobně neměla problémy, ale podle mě vůči tomu jiná část nezaujatých lidí může mít výhrady z důvodu pragmatických obav, že by třeba jednou někdo mohl nařídit hromadnou přestavbu WC v rámci třeba celého státu nebo unie a oni by museli zajistit a zaplatit jejich předělávání nebo i řešit situace, kdy není dostatek místa nebo financí na požadované úpravy. Bylo by myslím absurdní, kdyby si z takového důvodu udělovali vysoké pokuty a zavíraly podniky.
Co se týče konkrétně uspořádání, které bylo v tom videu, tak jeho výhodou je, že jsou jen dvě koupelny místo tří, ale to může být vstřícný krok vůči menšině a nevstřícný vůči cisgender většině, zejména její konzervativní části. Domnívám se, že průměrného Čecha by to možná naštvalo víc než tři různé koupelny, protože by nešlo o změnu, která by se odehrála za dveřmi, kam by nechodil, ale v místě, kam někteří lidé chodí téměř každý den.
Jinak nápis "all gender" by možná mohl být o trochu větší nebo doplněný nějakým odpovídajícím symbolem, protože třeba člověk ve spěchu si toho nemusí všimnout (nebo člověk s jinak zvýšenou nepozorností).
Z vlastní zkušenosti v rámci ČR vím, že obzvláště někteří lidé ženského pohlaví se mohou projevit jako velmi hákliví na přítomnost lidí mužského pohlaví na WC určeném pro lidi ženského pohlaví. Kdyby tito (nebo podobní) lidé vešli na genderově neutrální veřejný záchod, aniž by si všimli popisku, tak by mohlo snáze vznikat zbytečné nedorozumění a konflikty, i když by snad neměl být problém je rychle vyřešit. Ale když už se někdo naladí na negativní emoce, tak by snáze mohl jen trochu posunout téma/ cíl a spustit na jiného člověka kritiku takového uspořádání veřejných toalet.
Nevšiml jsem si z videa, jestli v těch koupelnách jsou k dispozici pisoáry. Pokud tam lidé s penisem (nebo nějakým nástavcem) musí močit jen do záchodů, tak část lidí mužského pohlaví na takových toaletách prostě bude čurat bez zdvihání prkénka a občas jim to prostě ukápne. Když si toho pak někdo nevšimne, tak může být dost nepříjemné si do toho sednout. A i samotná nutnost to nejprve otírat může být zbytečnou komplikací. Pokud tam však pisoáry jsou zachované, tak to považuji za vhodné.
K tématu genderově neutrálních toalet se o několik odstavců dál ještě vrátím, ale teď už k dalšímu hypertextovému odkazu.
Lily Alexandre vs intelektuální transfobové:
Poslední video, které čtenář zmiňuje, je pro něj údajně důležité, jelikož se (minimálně v době psaní své zprávy) považuje za „intelektuálního transfoba“, což je pojem, který Lily Alexandre ve zmiňovaném videu definuje v rámci zamýšlení se nad transfobními lidmi z pohledu trans člověka, kterým je.
Připadá mi poměrně rozumné, když Lily Alexandre říká zhruba, že transaktivismus existuje, protože trans lidé chtějí víc bezpečí a ne zrušit gender. Také se přikláním k názoru, že něco jako jednotná genderová ideologie neexistuje, jsou pouze různé dílčí a protichůdné názory/ ideologie podobně jako jednotlivé nebinární gendery. Připouštím však také, že občas může vykrystalizovat dostatečně konkrétní shoda určité části lidí, aby se to třeba stalo předlohou pro návrh zákona.
Lily tvrdí, že otevřená transfobní nenávist má v USA problém s image, takže část z takto smýšlejících lidí přijala novou strategii, rámují trans komunitu jako něco potencionálně nebezpečného a právě je Lily označuje jako intelektuální transfoby.
Navržení pojmu „intelektuální transfobie“ je podle mě zajímavý krok, a kdybych měl obdobně zkusit definovat svůj přístup, možná bych se označil jako „intelektuální transagnostik“, čímž chci říct zhruba, že navzdory všemu poměrně hlubokému přemýšlení si nejsem úplně jistý, jestli budou ve výsledku převažovat spíše pozitivní nebo negativní dopady toho, co se děje v trans komunitě a jak se mi to ukazuje, takže dosud nehodlám redukovat své názory na jeden z jednostranných přístupů, jak to obvykle má většina lidí.
Lily mezi intelektuální transfoby řadí např. aktivistku jménem Corinna Cohn, která tvrdí např. zhruba: ústředním principem genderové ideologie je, že trans ženy jsou ženy a trans muži jsou muži a později byla upravena tak, aby přidala, že nebinární identity jsou platné. Dále Corinna říká, že to jde daleko za hranice pouhé ochrany občanských práv, je to touha po některých zásadních změnách ve společnosti, konkrétně zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, protože se předpokládá, že tyto konstrukty byly vytvořeny mocenskými rozdíly a jinými zdroji intersekcionálního útlaku. K tomu oponentka Lily podotýká, že nikdo z intelektuálních transfobů dosud nevysvětlil, jak přesně prý trans komunita plánuje zrušit pohlaví a gender, protože žádný takový plán údajně neexistuje.
Já k tomu dodávám mj., že v první řadě je potřeba rozlišovat tři základní postoje jedinců ke genderu nebo pohlaví a ne je míchat dohromady. Těmito postoji zde míním: 1) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale nechce k tomu tlačit jiné jedince, 2) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví a chce k tomu tlačit jiné jedince a 3) jedinec, který nechce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale chce k tomu tlačit jiné jedince.
Domnívám se, že sice existují i lidé s postojem 2) a možná i pár s postojem 3), ale podle mého pozorování je většina trans komunity tvořena spíše lidmi 1), resp těmi, kteří chtějí svou změnu, ale ne někomu proti jeho vůli vnucovat tu samou změnu, což však nesmí být zaměňováno s tím, že tito lidé obvykle chtějí být ostatními lidmi respektováni. Když Corinna Cohn tvrdí v podstatě, že respekt vůči trans lidem vede ke zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, tak poněkud přehání. Sebezměna ještě neznamená nutit ostatní ke stejné změně.
Reálné hnutí, které má asi nejblíže k tomu, před čím Corinna Cohn varuje, je transhumanistická varianta postgenderismu, tedy snaha o dobrovolnou eliminaci svého genderu a pohlaví v souvislosti s rozvojem asistované reprodukce, aby v budoucnu třeba i člověk původně mužského pohlaví mohl mít dítě a člověk s dělohou byl schopen dočasné neplodnosti v momentě, kdy chce nezávazný sex. V postgenderismu tedy nejde o to nutit cisgender binární jedince přirozeného pohlaví, aby se začali označovat jako genderově nebinární nebo dokonce v budoucnosti podstoupili hlubokou modifikaci, která by z nich udělala hermafrodity, ale jde o to, aby lidé původně mužského pohlaví mohli porodit dítě nebo aby dva lidé ženského pohlaví oba mohli být biologickými rodiči jednoho dítěte atd. Tak mohu vypadat skutečné cíle postgenderismu.
Dalším možným, z hlediska společnosti nejspíš kontroverznějším, cílem postgenderismu může být, aby jakýkoli člověk (pokud to jeho rodiče před jeho početím chtějí) byl přirozeně schopný v dospělosti porodit dítě, nebo oplodnit jiného člověka podle toho, jak se rozhodne, ne podle náhody, jak je tomu dnes, kdy o pohlaví člověka rozhoduje závod spermií o oplodnění vajíčka. Výhodou by bylo, že uměle přirozený lidský hermafroditismus by člověku dal svobodu zastávat kteroukoliv z genderových rolí vč. rodičovských, aniž by musel podstupovat tranzici a s ní spojené problémy. Otázkou však zůstává, jak se k takovým stavům dostat eticky přijatelným způsobem, i kdyby to všichni dotyční (rodiče a souvislí specialisté) chtěli a řada jiných lidí byla proti nim.
Na druhou stranu konzervativci se v případě posledního zmiňovaného cíle právem mohou obávat, že kdyby podíl uměle přirozených lidských hermafroditů ve vzdálené budoucnosti vzrostl nad nějakou mez, tak by mohl získat dostatečnou politickou moc tlačit na pohlavně binární lidi, aby třeba mohli mít jen hermafroditní děti. Řešení takových dystopických obav bych však neviděl v omezování lidského potenciálu těch, kteří svůj potenciál chtějí rozvíjet v souladu s aktuálně eticky uznanými metodami (což se časem (částečně provázaně) mění), ale spíše v explicitním ústavním zakotvení práva už narozeného člověka počít člověka kteréhokoliv pohlaví a ponechat si své pohlaví, ať už by bylo mužské, ženské, intersexuální, nebo hermafroditní. Cokoliv podstatně jiného kterýmkoliv směrem by bylo omezování (kompatibilistické) svobodné vůle lidí, ať už progresivních nebo konzervativních, na základě názoru jiných lidí, ať už konzervetivních nebo progresivních.
Transhumanistické pojetí postgenderismu však není jen vize budoucnosti, ale už dosáhlo i reálných a eticky uznaných výsledků. Některé potencionální matky mohou trpět některou ze závažných mitochondriálně dědičných chorob, což je nešťastné, ale už vznikla metoda mitochondriálního dárcovství, které umožňuje poškození mitochondrie vajíčka nahradit zdravými mitochondriemi dárce, což umožňuje vznik dítěte, které bude zdravé a jako vedlejší produkt bude mít fakticky tři genetické rodiče. V případě této metody např. USA legalizovali výzkum, Velké Británii aplikování a první takové dítě s třemi rodiči se oficiálně narodilo už roku 2016 v Severní Americe. Co se mého názoru týče, tak jsem rád, že i někteří nemocní rodiče mohou mít zdravé děti díky pokroku vědy a práva, ale vždy je potřeba zajistit bezpečné aplikování takových metod.
Na druhou stranu považuji za smutné, že lidé ženského pohlaví např. v Polsku mají v podstatě povinnost porodit dítě, i kdyby mělo sebezávažnější nevyléčitelnou nemoc, protože v těchto případech dnes interrupce v Polsku není legální. Za takových okolností bych se nedivil, kdyby se objevilo nemálo lidí, jenž by rodičům, kteří se rozhodli využít mitochondriální dárcovství, radili, aby si to rozmysleli, třeba v souladu s „Boží vůli“. Ale i kdyby ten jejich „Bůh“ nějak existoval, měl nějakou „vůli“ a byl milosrdný, tak proč by chtěl, aby člověk trpěl v případě, kdy je světskou nekriminalizovaná možnost, aby netrpěl, a přesto žil? Byla by to jen prázdná fráze obhajující konzervatismus aplikovaný na lidi, kteří ho nezastávají. Na druhou stranu existují odlišné případy, kdy je progresivismus méně opodstatněný a konzervatismus více, což by však nemělo být chápáno jako věčná pravda, ale jako něco relativního vůči míře aktuálního vědeckého pokroku v dané oblasti. To by v případě nějakého radikálního kolapsu civilizace mohlo znamenat i to, že část dnes legálních metod by přestala být legální, pokud by po kolapsu nebyli dostatečně bezpečné a efektivní, takže za určitých okolností i regresivní formy konzervatismu dočasně mohou dávat smysl.
Ale ještě zpět přímo k postgenderismu: jeho součástí mohou být i snahy vyvinout metody, které by lidem umožnily měnit to, zda jim rostou vousy, aniž by to ovlivňovalo jiné pohlavní aspekty, takže lidé mužského pohlaví už by se nemuseli holit, pokud nechtějí být vousatí (třeba z důvodu, že to překáží při konzumaci potravin), aniž by ten stav museli udržovat nějakou vědomou aktivitou nebo došlo k jiné modifikaci jejich pohlavních znaků. Na druhou stranu osobně znám dospělého člověka mužského pohlaví, kterému nerostou vousy, ale projevil zájem, že by je chtěl mít. Dnes by to však mohlo mít i vlivy, které nechce.
Je také potřeba zdůraznit, že postgenderismus není transgenderismus, i když stále víc lidí to považuje za synonyma (což může být i součástí názorového boje o „finální“ vyznění). Transgenderismus je dnes však spíše pojem, do kterého se anti-transgender aktivisté snaží nacpat různé názory, které podle nich zastává většina trans lidí a podle anti-transgender aktivistů jsou nebezpečné pro společnost. To (s ohledem na odstavce výše) znamená, že význam postgenderismu je dnes dosud tvořen spíše trans aktivisty, zatímco význam transgenderismu je dnes tvořen spíše jejich odpůrci, takže odlišné perspektivy vytváří odlišnou náplň.
Teď zpět k Lily Alexandre, která dále zmínila, že objektivně tranzice dělá lidi měřitelně šťastnějšími. Zde předpokládám, že v různých časech vůči započetí nebo dokončení tranzice se to různě mění, takže lidé různých názorů mohou stejná data interpretovat v určitých mezích různě. Hypoteticky je také možné neobjektivně přefiltrovat respondenty z jiných objektivnějších studií tak, aby člověk získal požadovaný závěr, za který dostane od někoho zaplaceno, proti čemuž je potřeba bojovat ať už je posun v zájmu kohokoliv na úkor kohokoliv. V souvislosti s tím připomínám, že existence detrans lidí by neměla být marginalizována ani početně nadhodnocována.
Tím se dostávám k tomu, že se mi nelíbí, když Lily Alexandre řekla, že neexistuje žádná nevratná škoda způsobená "transgender šílenstvím" (jak tvrdí Abigail Shrier). Když je někomu odoperován nějaký specifický orgán, tak dnes v některých případech může být problém transplantovat mu nějaký cizorodý zpátky tak, aby fungoval správně (navíc pak může být potřeba řešit problémy s imunitní reakcí, pokud to není vytvořeno de novo z jeho kmenových buněk). Na druhou stranu se však domnívám, že většina lidí, kteří podstoupí tranzici, tak už nepodstoupí detranzici, takže by bylo lepší, aby argumentovala objektivněji tím a nedržela se jednostrannosti v případě, kde to částečně selhává. Lepší připustit výjimky než vytvořit jasný terč kritiky.
Lily Alexandre se také ptá zhruba: "Pokud chtějí dámské koupelny udělat bezpečnější, proč je nezajímá, že trans ženy nepředstavují zvláštní hrozbu v koupelnách?" Podle mě sice trans ženy (MtF) sami o sobě nepředstavují zvýšené riziko oproti jiným lidem, ale co jsem viděl to Nickovo video z nebinárních toalet, tak se mi zdálo, že člověk mužského pohlaví tam může bez problémů jít do části adaptované pro lidi ženského pohlaví a to nehledě na svou genderovou identitu. Za takových podmínek se pak časem sex na WC snáze může stát zvykem. A jestliže se sex na WC stane zvykem, tak tam bude i zvýšené riziko znásilnění. Na druhou stranu lidé na WC a v jeho okolí obvykle hledají soukromí, takže dávat tam do chodby kamery není dokonalé řešení. To by pak musela i umyvadla a zrcadla být uvnitř záchodových kabinek, ale tuto variantu je určitě možné zvažovat při budování některých nových záchodů. Nerad bych to však viděl jako paušální nařízení. Na druhou stranu tříkoupelnový systém by mohl být ještě větší riziko, že by se sex na WC stal více zvykem než dnes, protože třetí koupelna by dnes byla navštěvována nejméně, takže by tam lidé obvykle měli víc soukromí.
Lily dále říká zhruba: "Pokud jde o feministický zájem, proč jim nezáleží na tom, že jejich politika vytlačuje také genderově nekonformní a intersexuální ženy?" Zde oponuji, že existuje mnoho různých feministických hnutí s protichůdnými názory a některé víc tíhnou i k uznávání takových jedinců, aniž by to musel být zrovna poněkud přehnaně výstřední xenofeminismus. Třeba transfeminismus uznává genderově nekonformní a intersexuální ženy. Taková kritika by tedy neměla směřovat obecně na feminismus, ale spíše na lidi, kteří se svými slovy nebo činy hlásí k TERF (trans-exclusionary radical feminist), kdy trans ženy nejsou považovány za legitimní součást feministického hnutí.
Myslím také, že by bylo dobré, kdyby si Lily Alexandre (a někteří jiní trans lidé (ačkoliv v mládí to může být těžší)) uvědomil/a, že přijmout částečně debatu nastolenou intelektuálními transfoby ještě neznamená nutně opustit debatu o smysluplnosti zlepšování podmínek pro trans lidi. Někdy (ale ne vždy) člověk snáze dosáhne svého, když o krok ustoupí (nesmí se to však přehnat) a ve vhodné chvíli zase udělá krok vpřed, ale ne tak daleko, aby se stal snadným terčem kritiky. Myslím, že se o to částečně pokusil/a, ale zhruba ta druhá polovina videa by mohla být mnohem zdařilejší.
Závěr:
Každý závěr je nějakým způsobem redukce, takže ani zde neshrnu celou sérii těchto článků. Přesto zkusím něco málo napsat a to prostřednictvím rozšířených parafrází.
Považuji za vhodné, aby se lidé snažili získávat informace i z míst, kde se přímo bezprostředně nevyskytují (což je jedna z podmínek fungování „globálního mozku“), ale je potřeba mít nejprve na paměti, že medialita nám vždy nějakou minimální měrou zkresluje realitu, i kdyby se to média snažila napravit.
Precedenty nám mohou napovídat, jak se některé společenské jevy mohou vyvíjet, ale je chybné používat je způsobem, jakoby něco plně determinovaly.
Komunity mohou snáze fungovat demokratičtěji než větší společenské celky a s rostoucím počtem členů je vždy postupně těžší zachovat spravedlivě personalizovaný přístup i rozhodnost, ale existují a vznikají technologie, které se tyto spektrální hranice snaží oddalovat.
Pohlavní chromozomy tvoří maximálně zhruba 6% genomu člověka, nezdá se, že by svým vlivem převyšovaly ostatní chromozomy a jiný primární vnitřní zdroj pohlavní binarity (nebo vzácnější intersexuality) pravděpodobně neexistuje, takže rozmanitost lidských osobností by neměla být redukována na mužství nebo ženství, pokud si to daný člověk nepřeje.
Pokud rodič svému dítěti radikálně brání v naplňování jeho sebeidentifikace, tak to může vést až k sebevraždě dítěte, takže rodiče a děti musí neustále hledat kompromisy projevů svých sebeidentifikací.
Způsob umisťování trans kriminálníků do vězení vyžaduje další reflexi tak, aby se omezila šikana trans osob, ale také zneužívání pravidel lidmi, kteří se ve skutečnosti necítí být trans osobou.
Lidé by nezávisle na své politické orientaci měli vyvíjet snahu, aby nedocházelo k radikalizaci jak trans komunity tak anti-trans komunity.
Ve světě, kde svou trans identitu odhaluje stále víc osob, může být vhodné učit děti, aby i s těmito lidmi uměly neurážlivě mluvit a nebyly z toho zmatené, ale nesmí to být na úkor včasného dosažení jiných důležitých dovedností.
Na jedné straně se dokonalá lidská genderová binarita ukazuje jako iluze, ale na druhou stranu nedává smysl, abychom ke každému jednotlivému člověku přistupovali, jakoby se jednalo o nově objeveného mimozemšťana, což znamená, že je potřeba hledat a používat nějaké mezipřístupy, kdy třeba naše poznání druhých směřuje od pomyslné stejnosti k personalizovanému přístupu, dokud nacházíme kontextuálně relevantní odlišnosti.
Genderově neutrální veřejné záchody jsou obecně morálně správné, ale jejich ideální provedení dosud může být otázkou a souvislé úpravy dosavadních záchodů by neměly být paušálně povinné.
Podle mě si různí trans lidé zaslouží konstruktivní kritiku i podporu souběžně, ne jen jedno z toho. Mnoho transgenderových nebo postgenderových aktivistů by se mělo snažit být empatičtější k různým konzervativcům nebo transfobům, aby jim o tom lépe dokázali vysvětlovat své postoje a nedocházelo tolik ke zbytečnému nedorozumění z neznalosti jinakosti, které jen živí mediální prostor balastem a zadělává na větší konflikty v realitě, které nakonec mohou uškodí většině lidem nezávisle na orientaci jejich názorů. Na druhou stranu genderoví konzervativci nebo transfobové by se také měli snažit být empatičtější vůči různým menšinám vč. trans lidí, aby si uvědomili, že jim jde o to, aby měli spokojeně nerušený život a to ještě nemusí znamenat, že tím chtějí omezovat jiné lidi nad rámec spravedlnosti.
