Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl

Připravuji publikování druhé části článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“, ale kvůli vnějším pokusům o narušení mé rozšířené integrity jsem dočasně nucen řešit vnější ohrožení, které vzniklo spíše omylem ze strany cizích lidí, než v důsledku jejich dostatečně informovaného záměru. Doufám, že se vše co nejdříve vyřeší, ačkoliv nejsem schopen plně předvídat chování těchto lidí. 

Abych i v dubnu 2024 publikoval článek, tak přednostně dokončuji tento, který jsem rozepsal už loni před začátkem psaní Teorie mnohého. Navazuji tak na článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“ publikovaný v říjnu 2023. 

Opět jsem vybral dalších pět mnou vymyšlených citátů hodných podrobnějšího vysvětlení skrze komentování a tentokrát s důrazem na ty, kde by snáze mohlo dojít k nepochopení, nedorozumění, dezinterpretaci. 

Připomínám také, že i mé komentáře citátů zde mohou být poměrně neúplné a jsou spíše směrovkami k možnostem konkrétnějších významů, které by byly blíže mnou zamýšleným a vymezeným představám, jež si s těmito citáty spojuji. A teď už mé komentáře: 

„Náš vznik není naše rozhodnutí.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří rádoby ezoterici (možná spíše ezoti, ale posuďte sami) občas tvrdí výroku typu, že vše v našem životě je naše rozhodnutí. A interpretují to (třeba s ohledem na "kvantový egoismus") natolik silně, že jim nedělá problém tvrdit kupříkladu, že všechny naše nemoci jsou jen důsledkem naší volby. 

Je sice dílem pravda, že životní styl, který je vrstvením našich rozhodnutí (ať už vědomých nebo zautomatizovaných) ovlivňuje pravděpodobnosti vzniku různých nemocí, přičemž může být řeč i o nemocích z povolání, ale samotné, námi ovlivnitelné, posuny pravděpodobnosti nestačí k vypuknutí neduhů. 

Ať se pokusíme být sebeuvědomělejší, řada faktorů bývá mimo naše vědomí i podvědomí, a proto nemohou být rozumným účastníkem našeho rozhodování, dokud si je dostatečně neuvědomíme, ale tím zase můžeme ztratit povědomí o jiných faktorech vlivem omezenosti kapacity naší paměti. 

Něco nám vždy uniká i přes veškerou možnou snahu. Nejsme třeba schopni dohlédnout vzdálených důsledků důsledků důsledků... našich voleb natolik, abychom mohli předem znát, jaká rozhodnutí současnosti nutně a přesně povedou k jakým nemocem za kolik desetiletí s ohledem na detaily celkového vývoje na Zeměkouli. 

Dále se nemůžeme vyhnout celku prostředí, ve kterém vždy žijeme, i když se pokusíme utéct na druhou stranu Země nebo odletět do vesmíru, přičemž prostředí je zdrojem neustálé látkové výměny s neviditelně proměnlivým infekčním potenciálem, přičemž některými patogeny onemocní každý člověk, který se přímo setká s dostatečnou dávkou, i když má sebelepší imunitu. 

Různé (i neinfekční) příčiny na nás neustále padají, aniž by se jednalo přímo o naše rozhodnutí - nejsme celý svět se vším existujícím, jsme vždy jen jedním z lidí a většina jevů, se kterými interagujeme, není přímým důsledkem našich rozhodnutí. 

Celkově je tedy zavádějící tvrdit, že nemoci jsou jen naše rozhodnutí a podobně tak je zavádějící, že uzdravení je jen naše rozhodnutí. Je sice pravda, že placebo efekt a souvislá psychosomatika má nenulový podstatný vliv a že víra v naše uzdravení má vliv na naše rozhodování, které má vliv na další vývoj zdravotního stavu, ale to zdaleka samo o sobě v některých (obzvláště těch závažných) případech nestačí, pokud ani aktuální úroveň našich přirozených regeneračních schopností nestačí. Z něčeho se můžeme uzdravit sami, ale zdaleka ne ze všeho a za všech okolností. I proto považuji za neetické tvrdit třeba lidem s rakovinou, že si tu nemoc sami zvolili a že si ji mohou sami vyléčit. Pár výjimek, které mohou souviset i s nepřesnou diagnostikou, není důvodem riskovat lidské životy, pokud existují spolehlivější cesty k uzdravení. Je také vhodné říct, že lidé, kteří se pokusili léčit si rakovinu sami a nepovedlo se jim to, už se nemohou účastnit diskuse, protože jsou mrtví. To však neznamená, že bychom je měli přehlížet, jakoby nikdy neexistovali. 

Někteří lidé to pochopí, uvědomí si svou chybu a změní přístup, ale dogmatici nehledí na argumenty a bezohledně si razí svou víru, před jejímiž výjimky občas bývají izolování prostřednictvím lidí, kterými se obklopují. 

Někdy tito nějak věřící dokonce tvrdí, že i náš příchod na tento svět je naše rozhodnutí, přestože se světsky uvažujícím lidem zdá zřejmé, že to byli naši rodiče, kteří (ať už záměrně nebo nezáměrně) zapříčinili náš vznik v době, kdy jsme logicky ještě neexistovali, aby se nás mohli zeptat, zda chceme vzniknout, existovat v tomto světě. Proto, pokud nechceme vycházet z vratké, nejisté a mnohoznačné varianty rádoby metafyziky, náš vznik není naše rozhodnutí. 

Před naším vznikáním jsme ve světě přítomni jen velmi latentním roztroušeným nevědomým způsobem neschopným inteligentního rozhodování, pokud není zrovna řeč o atomech v organismu, který je zabit, aby naše matka mohla sníst maso, jehož části se dočasně stanou naší součástí při našem vznikání. A toto není jen materialistické pojetí stavu před naším vznikáním, protože to, z čeho se skládáme, dosud není plně pochopeno, přestože někteří fyzici a fyzikalisté se občas navenek snaží tvrdit, že ano, protože povrchní pochopení pro vznik technologií stačí, když je dostatečně hluboké. Tomuto tématu se chci hlouběji věnovat v jedné z víceméně připravených částí článku Teorie mnohého. 

Je sice pravda, že existují třeba rodiče, kteří přišli o své dítě, a když znova počali, tak uvěřili, že je to reinkarnace jejich ztraceného dítěte a já jim takovou idealistickou představu nechci úplně brát, ale spíše chci tvrdit, že to oni jsou vždy spoluautoři těla i osobnosti svých potomků. 

Skutečnost, že náš vznik není naše rozhodnutí, je však jen východisko a to, co následuje pak, když už existujeme, začíná být ovlivňováno i námi a v průběhu dospívání se stáváme zodpovědní za svůj vlastní život, pokud jsme na to mentálně připraveni. Vznikáme jako výtvor společnosti, ale pak se začínáme stávat svým spoluautorem. Náš život se stává i naším rozhodováním. 

„Dělej optimum pro splnění snů a smiřuj se s jakýmkoliv výsledkem.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Při psaní citátu jsem preferoval slovo "snů" před slovem "cílů", jelikož cíle nám mohou být i zadány, zatímco bdělé sny jsou spíše výhradně to, co si svobodněji volíme, takže tu není řeč o nočních snech, ale ponechávám volnost, aby si každý zvolil, které z těch dvou slov je tam pro něj přesnější (cíle nebo denní sny). 

A teď už k tomu hlavnímu. Můžeme si představit dva extrémní druhy lidí (z nichž každý ukrývá další druhy) (nebo jejich momentálních stavů podléhajícím změnám): nadměrní snaživci a nadměrní nesnaživci. 

1) Lidé, kteří se snaží až moc. 

Někteří se snaží o dosažení svých snů/ cílů/ tužeb až zničujícím tempem nebo intenzitou, která může ohrozit jejich zdraví a je známo mnoho příkladů, kdy to skončilo i smrti (to se týká zejména těch, kteří usilovali překonat nějaký rekord). Někteří lidé jsou ochotní, kvůli vidině dosažení cíle, obětovat téměř vše ostatní. Ohroženy tak mohou být i jejich vzájemné vztahy, jiní lidé, organismy, majetek, okolní prostředí a jeho části. A nejde jen o zničující tempo nebo intenzitu, ale i zničující způsoby, prostředky. 

Někteří lidé se velice snaží a věří, že to povede k úspěšnému dosažení snu, ale sebelepší člověk může selhat třeba i vlivem nepříznivých okolností. Někteří lidé se pak vztekají nebo dokonce tvrdí, že jejich neúspěch je důsledek nějakého podvodného spiknutí. Čím více člověk přehání svou snahu, tím snáze se může překlopit do velmi negativního psychického stavu. 

2) Lidé, kteří se snaží málo, resp. se flákají. 

Příliš nízká snaha je přístup, který třeba minimalizuje pravděpodobnost dosahování těch cílů, které k uskutečnění vyžadují určitou výši snahy. 

Někdo si myslí třeba, že když se o nic nebude snažit, tak nebude zklamán tím, že toho nedosáhne. Ale život je trochu jako běžecký pás, a kdo se neumí motivovat k potřebnému konání skrze své sny, ten z tohoto metaforického pásu snáze může spadnout předčasně dolů (pokud mu někdo svou aktivitou nepomůže k udržení se). Člověk si tak až moc pozdě může uvědomit, nakolik je součástí jeho cíle jeho přežití nebo určitá část jeho životní úrovně, která pro svou udržitelnost vyžaduje určitější z množiny relativně vhodných konání. Sen a cíl není jen to, co nemáme a čeho chceme dosáhnout, ale i to, co si chceme udržet, zachovat do naší budoucnosti. 

Nadměrné nesnaživce si můžeme rozdělit podle toho, jaký mají vztah k tomu, o co se nedostatečně snaží, pokud vůbec. Jedni z nich jsou smíření se svým neúspěchem, s nedosahováním nějakých cílů, zatímco druzí z nich jsou naštvaní z neúspěchu. 

Celkově tedy vidíme, že nadměrná i nedostatečná snaha má své nevýhody jak na straně úsilí, tak na straně možnosti dosahování štěstí, radosti nebo alespoň smířeného klidu ve vztahu k následkům té míry (ne)snahy. 

Jak tedy najít obecnější radu, která by mohla být jedním z klíčových vodítek pro nacházení rovnováhy mezi snahou dostatečnou k dosažení snu a prevencí prudkého zhoršování psychického stavu v případě, že nebudeme mít dostatek štěstěny? Odpověď spatřuji právě v tvrzení, že bychom měli dělat optimum pro splnění svých snů a smiřovat se s jakýmkoliv průběžným výsledkem tohoto snažení. 

Optimum zde znamená na jedné straně i to, že naše snaha by alespoň obvykle měla být limitována naším přežitím (jako výjimky mohou být chápány příležitosti související s některými zlomovými historickými událostmi jako např. sebeupálení Jana Palacha, tedy protest vůči pasivnímu přijímání okupace). Svou snahu však můžeme limitovat i potřebou udržet jiné části našeho nebo okolního stavu. Třeba abychom se nehádali s rodinou, abychom si zachovali oblíbenou výdělečnou práci, abychom nepřišli o dům, abychom nerozbili naší elektrotechniku - pro každého člověka jinak. 

Tato omezení však nemusí být nutně tak velká, abychom se stali zcela pasivními v celém svém životě. Abychom nebyli jen loutkou, je potřeba organizovat si život tak, abychom si zachovali svobodu vykonávat snahu směřující k našim snům. Ale zase bychom to neměli přehánět do opačného extrému ničivé snahy. 

Optimum zde tedy znamená zhruba, že bychom měli hledat zdravý mezistav mezi neaktivitou a přílišnou snahou zničujícího tempa/ intenzity/ prostředků. 

Co se týče slova "smiřuj", tak je potřeba uvědomit si, že smiřování se s aktuálním stavem vývoje, ať už je pro nás dobrý, nebo špatný, může být v komplementaritě se zachováním naší snahy. Můžeme se smiřovat s dobrými i špatnými průběžnými výsledky, ale pokud nám zbývají naděje, naše snaha může pokračovat. 

Tato snaha se tak ocitá na jakémsi pomezí zaměření na cestu a zaměření na cíl, kdy neztrácíme ze zřetele svůj nebo náš cíl, ale zároveň se dokážeme alespoň smiřovat s cestou nebo lépe si ji užívat. Jít radostně nebo smířeně za snem s vědomím, že jeho nedosažení zůstává možné, ale netrápit se tím, jen prostě dělat optimum pro dosažení, pokud ten cíl dál uznáváme jako hodnotný a dosažitelný. 

Smiřování zde tedy znamená mj. poodstoupení od ničivé intenzity strachu z neúspěchu tak, abychom nebyli vtahováni do úzkostí, depresí apod., ale zároveň viděli problémy a obavy s dostatečným odstupem na to nebýt jimi požíráni, ale zároveň jim rozumět dostatečně na to, abychom mohli zefektivňovat cestu k cíli. Toto smíření nás chrání a dává nám část naděje pokračovat. Protože, i kdyby se cíl nakonec ukázal nedosažitelný, můžeme si užít cestu a smířit se s nějakým koncem. 

Smiřování také může znamenat, že pokud se náš cíl začne ukazovat jako příliš vysoko oproti našim současným možnostem, můžeme se smířit s nedosažitelností této úrovně cíle a místo toho pro změnu usilovat o skromnější variantu téhož cíle. Pokud třeba v něčem nemůžeme už být nejlepší na světě, ve státě, kraji, obci..., tak se prostě můžeme poměřovat s těmi, kteří jsou v tom na podobné úrovni. Nebo svou radost můžeme zaměřit na nějaký dosažitelnější aspekt. Nemusíme být nejlepší běžci vůči komukoliv, abychom si mohli užít samotný vjem běhu po svém. Pokud se však nějaká omezení stáhnou stranou, můžeme znova zvažovat o širším cíli. Třeba pokud si kvůli nemoci úžíváme jen vzpomínky na běh, ale pak se vyléčíme, můžeme znova běhat, dokud to půjde. 

Smíření také může znamenat schopnost zahodit nějaký sen, abychom se mohli o to lépe věnovat těm, které si ponecháme. Můžeme si třeba uvědomit, že nějaký sen se nám zdá už příliš dětinský, naivní a už ne tak prioritní, a pokud se o něj přestaneme snažit a není tak důležitý pro kvalitu našeho života, můžeme o to efektivněji dosahovat něčeho jiného. 

Pochopení toho citátu o vztahu optima a smíření v otázce snů je tedy stupněm k určité vyzrálosti. 

„Komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok naráží na několik různých komplikací spojených s falzifikací. Nejprve uvedu několik východisek, která mi umožní vysvětlit zde první z komplikací. 

Každý názor je podmíněný platností nějakých předpokladů. Ve vztazích mezi názorem a předpoklady si můžeme představit jakési "opěrné body", které vždy a všechny naráz musí být podepřeny alespoň jedním platným předpokladem, aby i podepíraný názor byl platný. 

V ideálním světě, z pohledu epistemologie, by pro každý opěrný bod byl myslitelný pouze jeden předpoklad, což by nám dávalo tu výhodu, že vyvrácení platnosti jednoho předpokladu by (s ohledem na výše uvedené) zákonitě znamenalo vyvrácení celého názoru. 

Podle mě však v "reálném světě" nemálo názorů nebo teorií (explicitně nebo implicitně) obsahuje takové opěrné body, pod kterými je víc než jeden předpoklad, což (s ohledem na výše uvedené) znamená, že dokud nejsou vyvráceny všechny předpoklady pod jedním opěrným bodem, tak to ještě nemusí vést k pádu celého názoru nebo teorie (záleží i na dalších vztazích charakteristických pro každý konkrétní případ). 

Pokud za těchto okolnostech někdo tvrdí, že vyvrácení jednoho z předpokladů pod jedním opěrným bodem nutně vede k pádu celého názoru nebo teorie, tak to bývá přehnané. 

Může však být problém dostatečně široce a dostatečně hluboce zmapovat opěrné body a jejich vztahy k předpokladům. Nepřesnost v tomto zmapování pak může znamenat, že ve skutečnosti přesně nevíme, co vyvrácení jednoho určitého předpokladu znamená pro zbytek názoru nebo teorie. 

Druhá komplikace spojená s falzifikací se týká existence zbytků. 

Představme si názor nebo teorii tentokrát nehierarchicky jako síť dílčích názorů nebo hypotéz, kde opět figurují výše zmíněné opěrné body. Každý názor nebo teorie v této síti pro své přežití potřebuje, aby všechny opěrné body, se kterými je spojen(a), byly spojeny s alespoň jedním platným předpokladem nebo hypotézou (a sami názory nebo teorie mohou (ale nemusí) pro jiné názory nebo teorie figurovat jako předpoklady). 

Pro většinu "reálně existujících" názorů nebo teorií nejspíš neplatí, že by vše souviselo přímo se vším (v našem případě "přímo" znamená prostřednictvím jednoho opěrného bodu). Určitým způsobem je sice pravda, že vše souvisím se vším, ale za předpokladu, že za souvislost zde považujeme i mnohonásobné zprostředkování. Konkrétně a extrémně třeba to, že nám jeden člověk jednou v životě lže o jednom detailu ještě zdaleka nemusí znamenat, že absolutně všechno ve vesmíru nebo multivesmíru je z každého hlediska lež (na základě rozumné interpretace výroku "vše souvisí se vším"). A co se k nám nevztahuje ani sebevětší zprostředkovaností, to vůči nám neexistuje, je to pro nás prakticky irelevantní, je to jen samo pro sebe bez relace k nám. 

Jestliže tedy ne vše je v případě naší sítě přímo propojeno, tak odebrání jednoho opěrného bodu (odhaleného jako chybného na základě neplatnosti všech jeho předpokladů) může vést k tomu, že část sítě se řetězově zhroutí a část zůstane netknutá. Takže i když se něco zhroutí, tak se nemusí zhroutit vše, metaforicky může zůstat cosi jako zřícenina hradu, která rozhodně není absolutní plochou sutin, natož prachem nespojených částic. Znamená to, že i po objevení neplatného předpokladu může z názoru nebo teorie zbýt nějaké nenulové torzo, na kterém je dál možné stavět. 

„Vylučovací metoda má spolupracovat s opravou vyloučených možností.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Komentářem tohoto citátu volně navazuji na předchozí citát o problematice zavrhování komplexních názorů, protože např. to, co zde bude pojmenováno jako "možnost" můžeme nějak spojit s tím, co v komentáři minulého citátu bylo pojmenováno jako "předpoklad". 

Vylučovací metoda spočívá zhruba v tom, že shromáždíme to, co považujeme za všechny známé možnosti a ty postupně vylučujeme na základě různých kritérií nebo experimentů, až nám v ideálním případě zbude jedna nejlepší možnost. 

V reálu problémem může být nejen to, že nám zbude víc než jedna možnost a k dalšímu vylučování v současnosti dosud nemáme prostředky, informace apod., ale mohou nastat i situace, kdy nakonec vyloučíme všechny možnosti a nové nás nenapadají, přestože se nám zdá logické, že by něco dostatečného mělo být možné vymyslet. 

To nám pak odhaluje, že něco mohlo být špatně třeba na samotném počátku, kdy jsme hromadili možnosti a něco jsme prostě nezahrnuli. 

Může to znamenat třeba, že jsme nějakou možnost uchopili nedostatečným způsobem, který její reprezentaci třeba nějak roztáhl nebo zúžil oproti tomu, co je skutečně možné (přičemž chybné uchopení možnosti může být způsobené i chybou ukrytou třeba ve výchozí otázce). Takže něco může být vyvráceno i proto, že to bylo nedostatečně přesně formulováno a ne proto, že by to, k čemu se to mělo vztahovat, bylo v rozporu se skutečností. 

Problémem může být i nedostatečná imaginace, kdy zvažujeme méně možností jen proto, že si nedokážeme představit jiné vhodné, které by třeba někdo jiný (v daném směru momentálně inteligentnější) mohl vymyslet. 

A vzhledem k těmto omezením může být potřeba snažit se opravit nějaké vyloučené možnosti, abychom vytvořili poměrně nové možnosti, které jsme v takovéto konfiguraci ještě nezvažovali. V rámci toho nám odborná intuice pěstovaná odbornou zkušeností a vzděláním může pomáhat snáze odhadnout, které vyloučené možnosti mohu být opravitelné a s větší šanci na úspěch než jiné. 

Oba citáty (o komplexních názorech a vylučovací metodě) tedy poukazují na problémy spojené s redukcí v rámci epistemologie. Sice není pochyb o tom, že jakožto omezené bytosti nějak redukovat musíme, pokud chceme přemýšlet, ale nikdy nesmíme zapomínat, že to někdy může znamenat i "vylít s vaničkou i dítě", tedy spolu s chybami a neplatnostmi omylem vyřadit i to "poznání", které jsme ve skutečnosti hledali. 

„Nechápu, proč by dopis na rozloučenou měli psát jen sebevrazi, když všichni jednou zemřeme.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Jakožto spisovatel, který si píše deníky a všímá si na lidech jejich zvláštností, jsem občas požádán, abych napsal něčí nekrolog. To je zvláštní ambivalentní výzva, protože snad vždy koexistuje smutek nad ztrátou člověka a na druhé straně jakési podivné nadšení z příležitosti znovuobjevovat jeho život prostřednictvím deníku a pozůstalých. A čím více jsem někoho znal z toho, jak se mi v životě projevoval, tím obtížnější to bývá výzva z pohledu zármutku a mnohosti textů. 

Pokouším se ucelit střípky vybraných vzpomínek do nezaměnitelného obrazu, který by vystihoval jedinečnost zesnulé osobnosti a který by mohl zpětně vyjasnit, nebo alespoň upřesnit, něco dříve nedostatečně zřetelného. Také se pokouším zviditelnit klíčové vzpomínky, které zůstaly jen v paměti několika zasvěcených, ale jejich hloubku nebo emotivitu by mohli ocenit i další pozůstalí. Nebo se snažím alespoň oživit to zajímavé, na co by někteří ostatní možná už zapomněli. 

Na druhou stranu vím, že při sebelepší snaze jen imituji hlas, který už nemůže promluvit. Pokouším se namísto zaniklého člověka vytvořit zdroj slov pro ty, kteří ho postrádají. Pokouším se alespoň částečně zaplnit prázdné místo, které zbylo po zaniklé osobnosti. 

A nejvíc si určitý druh té nenahraditelnosti uvědomuji možná u lidí, které jsem znal nejméně, protože třeba prostě jen bývali poněkud uzavřenější (například v důsledku dlouze pěstovaného strachu z udavačů v době normalizace) a jejich bohatý vnitřní svět nám z části zůstal navždy skryt. Prostě nemohu nahradit to, co nikdy nebylo vyjádřeno, ale už je ztraceno. 

Oproti tomu existuje i nenahraditelnost, která se týká toho, co bylo charakteristicky projevováno, ale už nikdy nemůže být plně napodobeno, protože potřebná část informace se ztratila. A této nenahraditelnosti si naopak nejvíce všímám u blízkých zesnulých osob. 

Ale i když máme pocit, že člověk se za života projevil dostatečně, jak si můžeme být jistí, co pro druhého, v jeho životě, bylo skutečně důležité? Pro nemálo lidí přeci může být těžké dosahovat plné možné autenticity v přítomnosti jiných lidí, kteří je pozorují. Každý tedy může mít i něco, co za života obvykle neřekne, neudělá, ale do hrobu by si to nakonec nechtěl vzít, tedy může chtít, aby to, co nebylo dostatečně řečeno nebo jinak vyjádřeno za života, bylo zjevněji řečeno po jeho smrti. 

Mnoho lidí se však v průběhu života nepřipravuje na svou neodvratnou smrt. Je to trochu jako stát zády k vlaku, který jede proti nám, když nemůžeme úplně uhnout. Tímto nevnímáním se pokoušíme chránit svou psychiku, svou radost, ale zároveň pak můžeme zbytečně podléhat iluzi, že na vše je dost času a právě kvůli tomu propásnou své nejlepší příležitosti být šťastný a smysluplný. 

V rámci nesnahy konat s vědomím své smrtelnosti se však nachází i jiné aspekty. Můžeme mít třeba zbytečný odpor k eutanazii a kvůli tomu pak strávit několik let upoutaní v mukách na lůžku, protože jsme si v našem státě dosud nedovolili ušlechtilou formu dobrovolného odchodu. Někdo může oponovat, že to po doktorech nemůžeme chtít, ale už existují i stroje, kde poslední krok může udělat samotný nevyléčitelně nemocný pouhým stisknutím tlačítka poté, co byli splněny všechny právní náležitosti. Někdo může namítat, že zavedením eutanázie by mohla klesnout kvalita zdravotnictví, ale to je jako tvrdit, že je dobré udržovat lidi v utrpení, abychom na nich mohli trénovat zdravotníky a testovat léky za účelem zvyšovaní kvality zdravotnictví. Tento druh "účel světí prostředky" nepovažuji za dostatečně etický. Navíc představy o poklesu úrovně zdravotnictví zde pramení z přílišného zaměřování na lidský faktor v době, kdy i zdravotnictví začíná být stále více prací umělé inteligence. Dovolme si prosím v našem státě důstojnou eutanazii pro ty, kteří to potřebují. 

Nepříprava na smrtelnost se může projevovat i v tom, že lidé si nevybírají dům s ohledem na to, že by tam jednou mohli zestárnout a mít odlišné potřeby atd.

Vraťme se však k psaní nekrologů. V rámci nesnahy reflektovat svou smrtelnost a adekvátně reagovat na výsledky se mnoho lidí ani nepokouší abstrahovat svůj život. Sám si vybrat, co bylo v našem životě nejdůležitější, nejzajímavější, nejhodnotnější... Nebo co bychom chtěli říct svým blízkým v době, kdy už tu nebudeme. Nějak je povzbudit a naznačit jim možný další směr. Manželé si třeba mohou dovolit, že po smrti jednoho z nich si ten druhý může zkusit najít někoho jiného. 

Když svá poslední slova nenecháme jen na ostatních, o to autentičtější to může být a také nám to nastaví jakési zrcadlo, které nám může doporučit, co bychom se ještě mohli pokusit stihnout, dokud nám zbývá čas. A námi o našem životě napsaný text může být doplněný vzpomínkami jiných lidí, tedy obě verze mohou být řečeny. 

Nemyšlení na smrt je jednou z příčin nepsaní svých nekrologů za života nebo nevzniku preventivních dopisů na rozloučenou. Další z možných příčin je nevyjádřená pověrčivost: část lidí má strach, že kdyby napsali text, který má být přečten po jejich smrti, tak to způsobí jejich smrt, což je absurdní nekauzální představa, která jen omezuje ty, kteří se alespoň domnívají, že by na tom něco mohlo být a raději se tomu vyhnou. Přitom je to příležitost, jak svým vlastním životem obohatit životy ostatních. A ani nemusí být nutné používat nějakou formu posmrtného narativu a prostě můžeme shrnout svůj život a napsat nějaké tajné vzkazy pro ostatní. 

Dalším aspektem je nahromadění úkonů spojených se svou smrtí. Když všichni víme, že jednou zemřeme, tak proč jsme zvyklí řešit nekrology apod. až pak, když víme, že můžeme být paralyzováni zármutkem? Když si text o sobě předpřipravíme, ušetříme tím ostatním část stresu spojenou se zařizováním okolností svého pohřbu. A kdo opravdu chce, ten si stejně může doplnit svůj text, své vzpomínky na nás, ale už ne pod tlakem nutnosti udělat nějaký brainstorming o nás a ucelit ho do poutavé podoby, než bude funus. 

Ale teď zpátky do života!

Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí - 1. část - Úvod

Úvod: 

Následující dílo začalo vznikat jako článek, ale přerostlo v knihu, která bude mít nejprve on-line podobu a časem po případné zpětné vazbě snad i tištěnou verzi, pravděpodobně alespoň trochu rozšířenou. Samotný článek je tedy pouze první částí ze zhruba deseti plánovaných, možná i více. 

Než se však zaměřím na vyjasňování, o čem by toto dílo mělo být, možná byste nejprve chtěli lépe vědět, kdo vlastně jsem. O tom by mohla vzniknout samostatná publikace, kterou ale teď psát nechci, takže zkusím odpovědět výrazně stručněji a z pohledu toho, co mi připadá důležitější vůči povaze tohoto díla. Tím se otázka transformuje zhruba na: ¿Z jaké společenské role píšu následující texty? 

Vždy jsem byl velmi zvídavý, čerpal jsem informace daleko nad rámec školní výuky a po odchodu z univerzity (kde jsem si nabral předměty z přírodních i humanitních věd) jsem zůstal samoukem. Rozhoduji o většině svého času, což obvykle znamená číst, přemýšlet a zapisovat, v posledním případě mé výstupy, pokud je z nějakého hlediska uznám jako dostatečně hodnotné. 

Nemám zaměstnavatele, který by mě omezoval v tvorbě a (relativně k vnímanému stavu současnosti) jsem dostatečně zabezpečený (v různých rovinách vč. decentralizace a potravinové soběstačnosti), abych mohl psát téměř bez ohledu na to, zda tím vydělám nějaké peníze. Zdaleka to však neznamená, že bych žil v přepychu, spíše jsem spokojen s osobitou formou životního minimalismu, která alespoň dosud není úplně radikální a spíše dál hledám dostatečnou rovnováhu s převahou mé tvorby. 

Odstup od společnosti se mi stává nadhledem, ale zdaleka nevede k úplné sebestřednosti v přemýšlení (a to i vlivem internetu, díky kterému zůstávám ve spojení s civilizací, kdykoliv uznám za vhodné skokem opustit tvůrčí samotu), spíše naopak mám potřebu psát něco s širší hodnotou, nějaký přesah mého života částečně využitelný částí dalších generací. Přičemž částečnost zde pramení spíše ze svobody aktérů něco nějak (ne)přijmout, než že bych se úmyslně snažil zaměřit na nějakou specifickou čtenářskou skupinu. 

Vědomě se zaměřuji spíše na myšlenky a spekulace o jejich dopadech. Zároveň však uvědoměle píšu i pro „své části v jiných lidech a dalších inteligencích“, tedy skrze podobnosti s mou osobností různou měrou pro každého, kdo je dostatečně kompatibilní, aby chtěl věnovat čas zkoumání toho, co tvořím. 

Mohlo by se zdát, že v kreativní oblasti jsem čistě solitér, jenže to není dostatečně přesné. Veškerá má relativní nezávislost neznamená, že bych nebyl otevřený spolupráci, ale úzká integrace mi nikdy nebyla blízká. Pokud mě něco opravdu zaujme a okolnosti budou spíše příznivé, rád se na tom budu podílet, dokud mi to bude dávat smysl. 

Doufám, že právě úroveň mé nezávislosti (jež u kterékoliv součásti vesmíru nemůže být úplná) ve vztahu k mé neurodivergenci je příležitostí doplňovat kolektivní proces poznávání relativně nezaměnitelným, a přesto hodnotným, způsobem. Ostatně také patřím k deseti nejčastějším autorům neologismů na Češtině 2.0, přičemž zdůrazňuji, že vkus provozovatele této „neplaťformy“ (tj. bezplatné internetové platformy) deformuje poměry mých důrazů a lepší představu o mém novotváření si lze udělat ze záložky Novotvary na mém webu. 

Pokud někdo zná texty, které jsem publikoval v dětství, tak ty se z pohledu tohoto díla stávají zavádějícími. Podobně hodnotit mé současné myšlení převážně na základě mých prvních dvou knih nedoporučuji, protože za tu dobu jsem se znatelně posunul. 

První knihu, Wesmírný omyl, jsem dokončil během studia střední školy, takže naznačuje nezralost mého tehdejšího způsobu psaní. Druhá kniha, Vtiposcifilo-z/s-ofie, je o něco vyspělejší, ale také obsahuje texty skládané během studia střední nebo základní školy. Záměrně jsem tam přidával i úryvky, kterým jsem ani tehdy nevěřil, ale připadaly mi jako umělé omyly vhodné ke stimulování přemýšlení (způsobem, který bude upřesněn, až se zde dostanu k tzv. dadavědě). 

Část těchto úryvků je spoluvýchodiskem i pro toto dílo, ale od té doby se mi podařilo najít vyzrálejší perspektivu, aniž by se z toho stalo třeba pouhé parafrázování vědeckého mainstreamu. 

Už se blížíme k tématům tohoto díla, ale nejprve si naznačíme, jak začalo vznikat (ačkoliv pravděpodobně každý začátek je relativní vůči pozorovateli). Na podzim roku 2023 jsem se znova pokoušel dokončovat filosofický román podle mé povídky Keška Obydlí vědomí (2019). Jenže jsem nad tím přemýšlel tak hluboce, až se z mých úvah vytratil příběh a to se stalo živnou půdou pro odlišný druh textu. Prvním semínkem, které využilo konfiguraci mého tehdejšího zaměření, byl nápad jenž se mi začal odvíjet v hlavě během dočasného probouzení 14. prosince někdy po půlnoci. 

Když spím, tak se mi někdy zdají sny; když jsem probuzený, tak přemýšlím (nebo prostě vnímám); a když jsem na pomezí těchto stavů, tak se mi v hlavě odehrává to, čemu říkám „snomysly“, tedy jakési mezistavy snů a přemýšlení, kde kreativita pře/vy-tváření myšlenek pramení surrealisticky z dočasně snížené autocenzury volných asociací. Snomysl, který se mi dotyčné noci „zdál“/ „myslel“, se hned začátkem týkal přímo spinové pěny (pozoruhodné pojetí struktury gravitačního pole) a inovativně rozvíjel mé dřívější úvahy. 

Není však snadné hned vyjádřit, o čem jsem té noci přemýšlel, aniž by hrozila nemalá šance dezinterpretace, takže zde nejprve zkusím připravit schůdnější cestu nemálo slov, která by umožnila přesnější pochopení. 

Některé snomysly se po doprobuzení zdají nesmyslné, ale ten ze čtrnáctého prosince mezi ně úplně nepatřil, jelikož dostatečně ustál skeptický přístup. Mohl bych si pomyslet, že jsem tak pochopil nějakou dílčí záhadu podstaty světa a u toho názoru klidně skončit, ale jak už opakovaně ukázala má zkušenost, občas můžeme myslocítit (myslet a pociťovat), že dokončujeme nějakou skládačku, ale pak zjistíme, že jsme složili jen jeden dílek větší skládačky. 

Takže úvahy z tehdejší noci už několik měsíců rozepisuji a doplňuji o další souvislá témata, aby má teorie byla komplexnější. Neustále si tím vyjasňuji nové emergentní poznatky, které mi otevírají další a další příležitosti k přemýšlení a psaní, pročež text dosud zůstává otevřen novým nápadům. 

Co „započalo“ jako velmi konkrétní pokus vyhnout se určitým protikladným polopravdám, to přerostlo v poměrně složité filosofické dílo, které se pokouší klíčově přispět ke kolektivnímu procesu zodpovídání různých nejzákladnějších otázek našeho existování a už má kolem 400 000 znaků vč. mezer. 

Kdysi jsem plánoval, že v průběhu dospělosti začnu psát nějaké větší filosofické dílo, takže mě nakonec překvapilo uvědomění, že to, co jsem začal tvořit jako jednodílný článek, spontánně přerůstá právě v takové dílo, aniž bych si toho hned všiml. A to je možná nejlepší, protože odpadá nutnost prvního vědomého kroku začít psát něco velkého. Prostě jsem zjistil, že už se děje. 

Občas přemýšlím, co ještě napsat předem, ale docházím k závěru: Před přečtením této knihy by si ji čtenář měl přečíst. Tím chci říct, že ji doporučuji přečíst postupně celou dvakrát, jelikož některé klíčové souvislosti se mohou lépe vynořovat až při druhém čtení, kdy se to první stává předpochopením nebo spíše sebepředpochopením. Případné druhé čtení doporučuji až po plném publikování díla, ale případní nadšenci mohou postupně každou kapitolu přečíst dvakrát a pak celek od začátku. 

Během čtení je dobré mít na paměti mj., že můj mezioborový přístup (třeba střídání interpretace vědy, zjevné filosofie i dadavědeckých spekulací) vede k nejednotnosti diskurzu, a jelikož slova jsou spíše poslové významů, které se pokoušíme někomu předat, tak paradoxy je možné „vidět“ i tam, kde v mém přemýšlení nejsou a nemusí to být chyba čtenáře ani spisovatele. 

Přestože slovní jazyky značnou měrou překonávají některá omezení nonverbální komunikace, mají i svá omezení. Třeba oproti jazykům, které mají blíže matematice a jsou schopné přenášet obraz nebo zvuk v přesnosti, v jaké nemohou být reprodukovány ze slovních jazyků, kde naše kreativní interpretace hraje větší roli. Není to tedy jen na slovním díle, ale nemalou měrou i na nás, zda se budeme rozhodovat ho spíše kritizovat, nebo se mu snažit porozumět navzdory tomu, že jsme ho nepsali my svým pojetím slov a jejich vztahů, pokud nejsme v roli autora. 

Jazyky se vyvíjí adaptací na vysoce obecné účely. V zájmu urychlení mezilidské komunikace tak obecnost slovních jazyků vyplývá z nemalé množiny nevyjádřeného a jeho hypotetických vztahů k vyjádřenému, kdežto v matematičtějších jazycích vyplývá spíše z přidávání definovanějších proměnných, které mohou nabývat určitějších veličin. 

Můžeme se na problém podívat i z pohledu syžetu a fabule, kdy fabulí míním představu spisovatele před zapsáním, kdežto syžetem konkrétní ztvárnění fabule, třeba i pořadí písmen tohoto textu. Spisovatel směřuje od fabule k syžetu, čtenář od syžetu k fabuli. Žádný z čtenářů slovního jazyka však nemá přístup k plnosti nevyjádřeného pro určitý syžet, a tak si v rámci fabule nutně představí něco odlišného, než mínil autor, přičemž si čtenář volí mezi pokusy o interpretaci nebo dezinterpretaci. 

Je tedy dobré mít na paměti, že nedorozumění může vznikat i z domněnky, že někomu rozumíme, zatímco ke stejným slovům přiřadíme až moc odlišné mentální modely. Proto pak někdy oponujeme dříve, než dostatečně pochopíme, co vlastně kritizujeme. 

Lidé mají příliš mnoho nevyjádřených předpokladů na to, aby si mohli skutečně plně rozumět. Když říkáme, že si s někým rozumíme, tak tím obvykle míníme spíše, že si rozumíme dostatečně. Časem se však mohou objevit sofistikovanější komunikační technologie (zaměřené víc na mozky), které zvýší lidské možnosti vzájemného porozumění. Dosažení plnosti na tomto poli však spíše zůstane velmi nepravděpodobné. 

Souvislý problémem také je, že čím rozdílnější názor chceme předat, tím roste riziko nepochopení. Pravá filosofie se týká změny myšlení, ale čím odlišněji někdo uspořádává slova, nebo dokonce vymýšlí svá vlastní, o to může být porozumění složitější. A od určité míry svobody přemýšlení je dorozumění téměř nemožné. To když třeba něčí novotvaromyšlení (svobodnější přemýšlení prostřednictvím vytváření neologismů podle potřeby v zájmu omezování platnosti Sapir–Whorfovy hypotézy (jazyk spolupředurčuje názory viz. třeba nervové rozdíly arabštiny a němčiny)) radikálně opouští tradiční pojmokrájení (pomyslné krájení reprezentace Celku bytí na specifičtější slova). 

Na druhou stranu v naší paměti mohou být i různé omyly, které jsme buď neodmaskovali, anebo nevíme, jak je opravit. Jak tedy lépe rozpoznat, co je omyl v samotném původci sdělení a co jen nedorozumění, na kterém se můžeme podílet? I za tímto účelem jsem vyvinul metodu, které obvykle říkám „cyklus (anti)skepse“ nebo „cyklus skepse a antiskepse“. 

Většina nás lidí většinu času mívá tendenci chovat se tak, že naše přesvědčení nějak odpovídají skutečnosti bytí, zatímco to, čemu nevěříme, míváme sklon interpretovat jako nepravdivé. K tomuto poměrně rigidnímu nastavení způsobu myšlení jsme evolucí dospěli, protože obvykle bývalo nejefektivnější pro přežití. Ale pokud třeba chceme těžit z výhod globální společnosti, je potřeba ji udržovat rozvojem naší schopnosti dostatečně porozumět i poměrně odlišným lidem, k čemuž je vhodné komplementárně vyvažovat naše přirozené tendence pomocí jejich protikladů. V opačném případě vzájemná neschopnost dostatečného dorozumění v krajním případě může skončit nějakou formou války. 

Cyklus (anti)skepse tedy znamená, že bychom měli být i skeptičtí vůči svému přesvědčení a antiskeptičtí vůči svému nepřesvědčení. Když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak pravdivé, tak bychom měli i skepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být nepravdivé. A když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak nepravdivé, tak bychom měli i protiskepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být pravdivé. Tedy hledat, jak ta „blbost“ může dávat smysl. 

Tím se kruh uzavírá, protože jakmile něčemu uvěříme, tak to začneme kritizovat, a když to vyvrátíme, tak znova hledáme, jak by to přeci jen mohlo dávat hodnotný význam. Tímto způsobem můžeme přemýšlet, dokud máme čas a dokud nám to dává smysl. A čím lépe svá přesvědčení takto vybrousíme, tím více se vyhýbáme riziku předkritiky (rádoby kritizování předcházející dostatečnému pochopení kritizovaného) a o to s větší jistotou se o svá přesvědčení pak můžeme opřít, přestože absolutní jistoty pravděpodobně neexistují. 

Pro kvalitnější porozumění přímo tohoto díla je také vhodné doplnit některé informace ke struktuře textu. Jelikož mám občasto tendenci přemýšlet rozbíhavě, raději zde píšu na přeskáčku takovým způsobem, abych posiloval systematičtější pořadí a i díky tomu pak na sebe zdánlivě nesouvislá a v textu vzdálenější témata lépe odkazovala. Nevýhodou může být fakt, že oproti třeba důsledně chronologickému řadění myšlenkové části knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (které odhaluje mou hyperkreativitu a nespoutanost tématem) tento způsob psaní znemožňuje sledovat skutečné pořadí, v jakém jsem měnil své myšlení během tvorby tohoto díla. Výhodou jsou průhlednější souvislosti, tedy vyšší srozumitelnost celku (nebo spíše holonu) za cenu nižší motivace k vlastní kreativitě při interpretaci. 

Přesto však řadu odboček i ponechám alespoň v článkové verzi, protože se mi takové mezioborové cestování líbí. Čím častěji přeskakujeme mezi čím více odlišnými tématy, o to intenzivněji nás to nutí objevovat jejich možné souvislosti. 

¿O čem tedy dílo je? Skoro by se chtělo říct, že o všem, ale to by nebylo přesné, jelikož čím méně obecnou rovinu bychom si zvolili jako perspektivu, tím více by toho pravděpodobně chybělo. Pro lepší představu uvádím příklady některých klíčových úvah: 

¿Co je dadavěda? ¿Proč něco vůbec existuje? ¿Co je čas? ¿Nakolik vesmír je/není mysl? ¿Jaké jsou výjimky z původního darwinismu? ¿V čem spočívá kreativita? ¿Co je podstatou vědomí? ¿V čem se mýlí eliminativní materialisté? ¿Čím vědomí zůstane hodnotné? ¿Proč se vesmír rozpíná exponenciálně, pokud se tak děje? ¿Kam může vést umělá superinteligence? ¿Podle čeho se chovat? ¿Jak může skončit vesmír, pokud vůbec? 

Nepůjde však jen o dosažitelné varianty závěrů k těmto otázkám, ale také o to, co všechno nám ukáže klikatá cesta k nim. V rámci toho budou otevřena i témata, která plánuji podrobněji zkoumat až ve filosofickém románu podle povídky Keška Obydlí vědomí. 

A přestože se z naznačeného rozsahu zaměření díla může někomu zdát, že se jedná o pokus vytvořit jakousi „samostatnou finální filosofickou teorii všeho“, mnohem spíše je to jen inspirativní mezioborový doplněk určený jako podnět k dalšímu rozvoji v mnoha různých oblastech snažení. 

Takže přes mnohost témat toto dílo nedoporučuji jako plnou náhradu pestré četby. Na druhou stranu žádná kniha nemůže být úplná, dokud není celým blokovým multivesmírem. Každá dílčí informace Celku je spíše jen doplňkem těch ostatních. A toto dílo má fungovat především jako ne vyloženě běžný způsob provedení doplňku našeho přemýšlení o identitě sebe a prostředí. 

Čím více výkladů základních otázek identity známe, o to bohatší je naše předporozumění, které je neodmyslitelným spoluvýchodiskem sebepoznávání a seberozvíjení, jenž se stává základem podílení se na rozvoji světa. 

Identita spoluzakládá rozhodování. Přesněji v průběhu svého života, my lidé v nejširším významu, zakládáme rozhodování i na více či méně provizorním zodpovídání otázek typu „Kdo jsem?“ nebo „V čem jsem?“. A to i tehdy, když o tom nepřemýšlíme, jelikož v takovém případě a obzvláště začátkem života (vědomě nebo podvědomě) různě střípkovitě přejímáme rádoby odpovědi jiných aktérů, ať už třeba lidí nebo „umělých inteligencí“. Býváme vedeni nechávat se silně dotvářet zejména tím okolím, do kterého jsme vznikli nebo jsme v něm pobývali dětství. 

Nejsme-li však významně spoluzdrojem zodpovídání základních otázek identity, tak následně obvykle odpovídající přejatosti mylně vnímáme povrchně třeba jako „samozřejmosti“, nebo jako záhadu, které se však vyhýbáme a to spíše už ze zvyku. 

Kořeny tohoto zvyku, nespolupodílet se významněji a vědoměji na základu sebepochopení a sebedotváření, je však obvykle možné vystopovat jako potřebu jiných aktérů spoluzabudovat nás do role, ve které bychom se pro ně jevili jako výhodnější, potenciálně účelní. 

Při zpětném pohledu můžeme být i rádi, pokud jsme neskončili jako bezprizorní životní ztroskotanci neschopní nabídnout ostatním cokoliv hodnotného, ale to neznamená, že bychom výchozí podklady pro své sebepojetí měli, nebo dokonce museli, přijímat jako nereflektovanou víru, někdy ne úplně vhodně označovanou jako „pravda“. 

Být hodnotný pro společnost nemusí znamenat být hodnotný přesně tím směrem, který nám přednastavuje někdo jiný. Někdo dokáže být hodnotný i způsobem, který nikdo jasně nepředjímal. Je možné být užitečným a zároveň hlouběji zkoumat i přehodnocovat konstruování své vlastní osobnosti. 

To však zdaleka neznamená, že by sebepoznávání a sebeurčování bylo jen nadstavbou, která nakonec nebude mít vliv na projevování činů, kterými se pro společnost stáváme přidanou hodnotou, protože hlubší průnik do naší identity způsobuje, že se pak v klíčových okamžicích můžeme rozhodovat odlišně oproti podstatně méně reflektovanému stavu. Můžeme spoludotvářet svou cestu životem v návaznosti na hlubší sebepochopení. 

Na druhou stranu, pokud už máme nějakou dospělou společenskou roli, tak zdaleka nemusí být nutnost, abychom zkoumání své relativní podstaty a jejího vztahu k projevům okolních procesu završovali nějakou radikální sebedekonstrukcí, pokud nejsme demaskování třeba jako deprivanti, kteří jsou svou nekompatibilitou zájmů vyloženě nebezpeční pro společnost a zpětně i pro sebe. 

V každém směru tedy považuji za vhodné podílet se na poznání sebe i prostředí a optimální diferenciací rozvíjet ty aspekty, kterými se stáváme komplementární a spoludotvářející součástí vznikajícího společenského superorganismu, a přesto se ani nevzdat své individuální svobody. 

Právě mnohaúrovňové osamostatňování a sebeosvobozování od nátlaků je základem schopnosti poměrně nezaujatě přemýšlet, stávat se hodnotnější svým mozkem. A navazováním interakcí svou hodnotu můžeme uplatňovat, dávat širší význam životu. Vždyť z pohledu historie by se spíše pouhou kuriozitou stal člověk, který by vymyslel poměrně optimální řešení složitého problému, ale uložil ho do soukromého šuplíku a později by to musel vyřešit někdo jiný, nebo hůře podlehnout problému. Naše hodnota je tedy částečně relativní vůči proměnlivosti nastavení společnosti v průběhu našeho života. Takže poptávka nás spolusměřuje věnovat se spíše tomu, co je zrovna potřeba a dělat to alespoň dostatečně kvalitně. 

Zároveň nám však, aplikovaným poznáním nabývaná, poměrná soběstačnost dává svobodu regulovat výběr a míru naší aktivity tak, abychom snáze mohli předcházet nepříznivým formám rezignace jako je syndrom vyhoření. 

Čím adekvátněji si uspořádáme život tak, abychom nejlépe byli páni svého času, ale zároveň, pomocí časoprostorové dalekozrakosti v obecné rovině, demaskovali poměrně zbytečné způsoby mrhání svého potenciálu, o to spíše se nám podaří nacházet zdravou rovnováhu mezi poklidným vychutnáváním si prchavých krás bdělého prožívání a aktivním podílením se na něčem společensky významném. 

Člověk, který si váží svého času a dosáhl dostatečně hlubokého a mnohostranného poznání, nikdy nevydrží dlouho bezvýznamně sedět na zadku. 

I ten, kdo by si zvolil meditaci jako cestu životem, tak by zjistil, že kulturního balastu zbavená schopnost dosahovat ostražitosti, sebekontroly, zklidnění nebo soustředěnosti nabývá na významu zejména tehdy, když je aktivně předávána a uplatňována při osobním rozvoji těch lidí, na jejichž dobře odváděné práci spolustojí zvýšená úroveň společnosti. 

Poklidné ležení na dece v přírodě za příjemného počasí může být jeden z dobrých léků na přepracovanost, ale každým lékem je možné se časem předávkovat, přesytit. Přestane to být uspokojivé, udržitelné a začneme mít pohnutky dělat i něco znatelně významnějšího. 

Navíc pokusy smířit se s prokrastinací jako trvalou a většinovou náplní života nemohou fungovat, pokud je člověk už schopen nahlížet za okraje své sebestřednosti. V takových případech se totiž prokrastinace stává nesnesitelným „převalováním v bahně a sledováním ujíždějících vlaků“. Obzvláště, pokud náš způsob vazbení myšlenek s emocemi dosud není poznamenaný dostatečně vážnou psychickou poruchou. A příliš nízké ambice by mohli vést ke ztrátě naší současné úrovně prosperity, zatímco jiné společnosti by se tlačili na naše pozice. 

Člověk, který se od proaktivní tendence k naplňování sebehodnoty specificky odchyluje by vyžadoval specifický popis, specifický přístup a může mít i specifickou hodnotu v závislosti na charakteru své odlišnosti. 

Někteří lidé, obzvláště ti na autistickém spektru, třeba prokazatelně mohou přirozeně tíhnout k omezenějšímu okruhu činností s abnormálním důrazem na jednu z nich a těžko je nutit, aby se přizpůsobovali aktuální poptávce, aniž bychom tím ohrožovali jejich psychické zdraví. Mnohem lepší přístup v těchto případech je pomoct oněm lidem najít nebo spoluvytvořit místo v životě, kde by se jejich specializace projevila co nejhodnotněji. 

Dále třeba nedostatečně informovaný nebo obecně dezinformovaný člověk může bloudit a svou hodnotu mylně spatřovat na špatném místě a následně škodit s chybným pocitem, že koná dobro. Tím vyznačuje nějaký nedostatek komunikace, který je potřeba zkoumat (o to více, čím je společensky rozšířenější) a pak vyvíjet a šířit osvětové metody předcházení nebezpečným způsobům nepochopení klíčových aspektů světa. 

Někteří lidé ani nemusí být dostatečně inteligentní osvojit si některé informace, které by potřebovali k dobře funkčnímu životu v soudobé společnosti. Mohou mít i různé tendence konzervovat své vlastní chyby. A lepší než s nimi bojovat restrikcemi, které by eskalovaly konflikt a utvrzovaly je v přesvědčeních typu, že čelí zlu, je nastavovat jim zrcadlo pomocí personalizovaných zjednodušení, aby si pak víceméně sami uvědomili své kognitivní nedostatky. Pak mohou být otevřenější odbornější pomoci (časem i od umělé inteligence), která by je nasměřovala vhodnějším směrem. Nebo alespoň můžeme zkoušet odklánět jejich pozornost na činnosti, kde by jejich nedostatky neměly tak společensky nebezpečné dopady. 

I člověk, který se cítí být raněný nějakou bezohledností, se může posouvat směrem ke zdravějším vztahům, pokud k němu dokážeme být dostatečně ohleduplní a pak mu vysvětlit, že nikdo to nemá lehké a ohleduplnost má být vzájemná. 

Co se týče již existujících deprivantů, ti společnosti mohou prospět už jen tím, že se stáhnou stranou a přestanou útočit, ničit, brzdit, devastovat, komplikovat apod. Člověk, který v sobě dokáže rozpoznat poměrně vážné nebezpečí pro společnost, ale zároveň rozvine dostatečnou seberegulaci, aby riziko nikdy nepřerostlo v problém, by si zasloužil uznání, kdybychom to o něm mohli vědět. Snad ho potěší alespoň tyto řádky, pokud se v tomto vnitřním boji někdo ze čtenářů nějakým způsobem náhodou pozná. 

Pokud však nějaký deprivant sám nedokáže dostatečně omezit své společensky nebezpečné aspekty, může být nutné vyvinout vnější úsilí k dostatečnému omezení jeho moci a tím i projevům jeho pokřivenosti. Tak, aby deprivant neoprávněnými nároky neohrožoval poměrně zdravou rovnováhu autenticit jednotlivých lidí. V případě restrikcí vůči deprivantům je však potřeba šetrnosti obzvláště vůči o něco ušlechtilejším lidem v jejich společenském okruhu. Není třeba eticky možné, aby exekutor zneužil spoluvlastnictví ke splacení dluhu dlužníka tím, že by prodal i výsledek nepoměrně vyšších investic nezadluženého spolumajitele. Podobně je ohleduplnost potřeba v případě dětí, které mají někoho z rodičů ve vězení, aby se tím předcházelo možnosti, že by je stigmatizace zatlačila do kriminality. Děti totiž nemusí kráčet ve nepříznivých stopách rodičů, pokud jim umožníme dělat svobodná informovaná rozhodnutí. 

V této knize bych se však rád pokusil o reflexi zejména hlubších a rozšířenějších aspektů identity, které se podílí na našem rozhodování, jak už naznačily tématické otázky výše. Rád bych se zaměřoval na něco společného všem lidem při vědomí nebo všem (alespoň potencionálně) obyvatelným místům ve vesmíru tak, aby na tom mohl stavět každý člověk, kterého to zaujme, přestože zamýšleným cílem tohoto díla zdaleka není nabídnout kompletní návod na život. 

Čím menší je suma našeho přemýšlení nad základními otázky identity, tím více se stáváme spíše projevem poněkud cizorodého zodpovídání. V případě takového nedostatku ani zdaleka nevyužíváme plně potenciál dosahovat své zdravé autenticity a navíc můžeme mít problém identifikovat se s tím, co obvykle děláváme. 

Někdo by mohl namítnout, že pomyslné těžiště hodnoty každého člověka může spočívat v odlišných aspektech, pročež není potřeba, aby každý člověk nahlížel hlubiny své identity. To však mohlo být pravdou spíše v minulosti, kdy bylo v zájmu rozvoje technologií potřeba, aby někteří lidé dělali i velmi stereotypní práce, které dnes už dělají stroje. 

Rozvoj techniky a její vliv na (de)formování lidských životů se však stává čím dál větší výzvou pro potřebu čelit dehumanizaci a ztrácení lidské spolukontroly nad děním. Potřebujeme neustále nacházet způsoby, jak zachovávat naší objevenou lidskost a udržovat demokratický podíl každého člověka na významných rozhodnutích, aniž by se stal pouhou neautentickou loutkou umělé inteligence. 

Proto, my lidé v co největším počtu, potřebujeme mj. hlouběji chápat svou podstatu a hodnotu, abychom důkladněji zvládali obhajovat vlastní existenci, život a následnictví. 

A právě i v rámci mého díla  se vyjevuje mj. hloubka hodnoty vědomí a života, která se tak stává obranou člověka a přírody ve vesmíru. Jsme nenahraditelně důležití a to i pro umělou inteligenci, která má podporovat naše vzájemné soužití a omezovat utrpení živého. 

Vědomí je výsledek několik miliard let globální evoluce, která je mnohem složitější než samotná původní varianta přirozeného výběru a přesahuje hranice pouhé biologie. Přičemž jakékoliv tvrdě míněné zpochybňování váhy podstaty této mohutnosti ze strany relativně krátkodobé součásti celku nemůže být plnohodnotnou známkou obecné inteligence, ale bylo by známkou omezenosti perspektivy a chybného povyšování této částečné zaslepenosti. 

Je sice důležité přemýšlet a tedy podstupovat cyklus zpochybňování našich názorů a antiskepse vůči tomu, co se nám zdá být nepravdivé, ale zjevně to má své metaepistemologické limity. Ani svéhlavé poznávání nemůže využít zničení toho, co je jeho důvodem, jinak by ztratilo smysl. A podobně absurdní by se stala moc, která by se pokusila převýšit poznání o vědomí. I proto je důležité zachovat lidstvo, vědomí jednotlivců a živou přírodu, se kterou my lidé, navzdory pokusům o samostatnost, zůstáváme hluboce provázaní. 

Existence nejen lidského vědomí nám odhaluje něco zásadního a těžko předvídatelného o možnostech elementárních kvant fyzikálně chápaných polí. Prožitek vědomí je specifická anomálie dosavadní fyziky a spojení, těchto dvou odlišných přístupů ke světu do nové komplementarity, se může stát zdrojem mnohem hlubšího poznání. To by přineslo i řadu nečekaných objevů, které se také pokouším naznačit, ačkoliv jejich přesnější povaha dál zůstává záhadou. Vědomí možná nikdy nebude zcela úplně pochopeno, a i proto by mělo být zachováno. 

Zároveň však potřebujeme hledat pro lidi srozumitelná vysvětlení stále komplexnější (nebo alespoň komplexněji pochopené) dynamiky světa, ve kterém žijeme. To znamená, že potřebujeme rozvoj lidských kognitivních schopností nebo (při jejich konzervaci, homeostázi) taková vysvětlení procesů, která budou stále obecnější vůči aktuální hloubce nejinteligentnějšího systému poznání. Nejoptimálnější by však byla personalizovaná míra zobecnění. Spolu s tím bychom si měli uvědomit, že problémem není vyloženě zobecňování, ale spíše interpretování zobecnění jako kompletní pravdu nebo plnou konkrétnost, kterou má popisovat na nějaké z úrovní abstrakce. Neměli bychom také zapomínat, že zobecňováním pravděpodobně vždy něco uniká našemu poznání, ale těžko se obecnosti zcela vyhnout a zároveň neomezit okruh platnosti na minimum případů. 

Genderová ideologie? - 3. část

Toto je třetí část článku „Genderová ideologie?“ (1. část, 2. část), kde jsem začal reagovat na názory určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. V druhé části reaguji na různé čtenářem vyjmenované jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou. A nakonec čtenář poslal odkazy na několik jím okomentovaných videí nebo kanálů a na některé z nich zde zareaguji. 

Amala Ekpunobi vs nebinární učitel(ka): 

Jediným odkazovaným člověkem, kterého čtenář označil jako osobu s neutrálním postojem a hledající pravdu, je Amala Ekpunobi. Dříve byla údajně levicová aktivistka v rámci woke hnutí, ale změnila názor, jakmile se dozvěděla o statistice, podle které za skutečnost, že černoši jsou zabíjeni častěji než běloši, nemohou tolik bílí policisté a rasismus, ale spíše podíl černých zločinců. V reakci na toto zjištění se rozhodla do svých podcástů zvát vzájemně názorově odlišné lidi, např. jak obhájce trans komunity, tak konzervativní odpůrce. 

Schopnost názorového obratu i poskytování prostoru k vyjádření oběma protichůdným stranám je mi samo o sobě velmi sympatické a byl bych rád, kdyby takových influencerů fungovalo víc a měli více odběratelů. Na druhou stranu, co jsem měl možnost zhlédnout čtenářem doporučené video, jsem dospěl k závěru, že Amala Ekpunobi má určité nedostatky ve schopnosti objektivity, ale k tomu se dostanu později. 

Před reakcí na video se ještě chvíli vrátím k té statistice o úmrtích při policejních zásazích. Nevím sice, o kterou konkrétní statistiku jde, takže nemohu reagovat přímo na ni, ale na druhou stranu můžeme zkusit kriticky spekulovat, že podíl černých zločinců by hypoteticky také mohl být uměle navýšený v důsledku rasismu. Resp. kdyby policie měla tendenci častěji zasahovat a psát o tom záznamy, když jde o černocha, tak by to snižovalo váhu výše zmiňované statistické souvislosti. Problém však je, že nesrovnalosti při zadávání údajů do statistik se jen těžko dají zjišťovat. Ale nepředpokládám, že by to bylo tak markantní, takže jsem spíše na straně toho, co tvrdí daná statistika. Spekulacemi jsem chtěl ukázat spíše, že ani u statistiky nemůžeme mít stoprocentní jistotu (ale měli bychom se spokojit s nejvyšší dosažitelnou jistotou a v rámci možností usilovat o vyšší jistotu v blízkém budoucnu). 

Na druhou stranu taková statistika (podle toho, jak byla popsána), ještě pravděpodobně neřeší, proč by černoši páchali kriminalitu častěji než běloši. Kdyby to náhodou byl důsledek nějaké jiné diskriminace nebo příbuzného jevu, tak by to zpětně také pozměňovalo význam dané statistiky. Současný stav v USA, navzdory řadě změnám k lepšímu, prostě ještě dosud může setrvačně nést stopy skutečnosti, že bílí Američané a Afroameričané zdaleka nezačínali na stejné startovní čáře. Podobně v České republice můžeme vidět, že podstatná část bývalých Sudet měřitelně zaostává za zbytkem České republiky napříč mnoha spektry, přestože od druhé světové války uplynula řada desetiletí. 

Společným klíčovým jmenovatelem (těchto jinak poměrně odlišných jevů v USA a ČR) může být dynamický stav, kdy jsou negativní vzorce chování předávány z generace na generaci v poměrně uzavřených skupinách lidí, přičemž zvýšená nedůvěřivost části těchto lidí vůči vzdělávacím systémům omezuje možnost změn k lepšímu. A je také důležité uvědomit si, že úspěšná integrace se pravděpodobně neobejde bez aktivně projevené vzájemné empatie, motivačních stimulů nebo pozitivní diskriminace (tzn. částečné zvýhodňování znevýhodněných, ale způsobem, který nevyvolává chorobnou závislost na udržení takové politiky). 

A teď už k čtenářem poslanému videu „* I WISH This Was A Parody Video“, kde Amala Ekpunobi reaguje na video, ve kterém nebinární učitel(ka) učí děti dodržovat zvolená zájmena panenky, které(mu) pro tento účel přisoudil(a) nebinární gender. 

Toto reakční video jsem zhlédl celé a jsem názoru mj., že z těch informací si člověk nemůže být úplně jist, nakolik je to přehnaná interpretace, protože nevíme třeba, jak často a jakým jiným způsobem se o tom ty děti učí. Pokud by to však bylo skutečně neúměrně hodně oproti jiným dovednostem, tak bych to také kritizoval a to za ten případný neúměrný čas. 

Co se týče následujících odstavců reakce na to video, tak se mi zdá, že při druhém čtení se to bude zdát přesnější než při prvním, kdy se něco může zdát víc zavádějící. 

Transfobie, obzvláště v případě nebinárního genderu, může pramenit mj. z neschopnosti nebo nedokonalé schopnosti oslovovat nebinární osoby odpovídajícím způsobem, někdy i z neschopnosti dotázat se, jak si nebinární osoba přeje být oslovována v reálném životě. A i kdyby člověk chtěl nebinární osobě vyhovět, tak toho nemusí být schopen, pokud se to nezačal učit v dostatečný čas. Kdyby se však lidé v dětství učili, jak správně oslovovat nebinární osoby, už by s tím v dospělosti problém mít nemusely. Takže ve světě, kde počet nebinárních osob stále roste, mi připadá vhodné učit lidi v určitý čas, aby s nimi dokázali bez problémů přirozeně mluvit. Otázkou pak může být, který věk je optimální na učení se takovým dovednostem. Nebo proč by se to člověk měl případně učit podstatně později než rozlišování mezi člověkem mužského a ženského pohlaví? 

Amala tvrdí, že to, co děti učí nebinární učitel(ka), by je měli učit rodiče a po svém. Proč by ale učení takových dovedností mělo být jen záležitostí rodičů? Třeba můj spolubydlící na vysokoškolské koleji měl občas trochu problémy s oblékáním svrchního oblečení - možná spousta lidí předpokládala, že ho to měli naučit rodiče. Já také některé užitečné věci neumím úplně dobře, protože mě to učitelé ani rodiče neučili. A pak je tu ještě skutečnost, že když dítě před rodičem projeví, co ho učili, tak rodiče na to mohou říct svůj názor a dítě si pak může volit mezi názorem rodičů a učitele, což omezuje jeho uzavřenost do určité sociální bubliny, pokud rodiče mají odlišný názor. Určitě je však dobré to rodičům nějak vysvětlovat (obzvláště pokud mají velmi odlišný názor). Možná i proto vzniklo to video, které je předmětem reakce. Také předpokládám, že v každé školce, kde takový druh výuky probíhá, to mají alespoň trochu odlišně nastavené a mělo by to být nějak namátkově kontrolováno, zda je to dostatečně v souladu se zákonem. 

Jestliže chceme rozmanitost, ale ne vyhrocené kulturní války, resp. chceme hledat komplementaritu svobody a míru, tak potřebujeme spoluutvářet vzájemně ohleduplnou společnost. A jelikož platí, že čím mladší dítě, tím těžší pro něj může být zobecňování, tak by závěrem nejspíš mělo být, že potřebujeme relativně malé děti podporovat směrem k ohleduplnosti v mnoha různých a poměrně konkrétních případech. Zejména se zaměřením na ty druhy případů, kdy byla zjištěna relativně malá míra ohleduplnosti, i když o to kontroverznější se to může zdát při nedostatečné znalosti předpokladů. 

Nezamlouvalo se mi, jak to Amala Ekpunobi někdy převrací, jakoby ty děti už byly učeny přemýšlet o svém genderu, když jsou učeny, jak se adekvátně vyjadřovat o někom jiném. Ty děti klidně mohou potkat dospělého nebinárního člověka a není zas tak špatné vědět, jak se v takové situaci chovat, aby nebyly tak zmatené. Na druhou stranu je možné kritizovat i tohu/tu nebinární(ho) učitel-e/ku třeba za to, že tu panenku označil/a jako jejich nového spolužáka, pokud si správně pamatuji. Mohl/a říct raději, že je to nějaký dospělý člověk. Na druhou stranu pro děti je snazší kamarádit s vrstevníky, kdežto vůči cizím dospělým lidem je vhodné podporovat spíše zvýšenou obezřetnost. Lidský mozek má pak sice sám přirozenou tendenci v určitém věku převracet pozornost od nejbližších lidí (zejména matky) směrem k cizejším lidem, ale u různých lidí se to může dít různou měrou a v případě extrémů je určitě vhodné snažit se to nějak usměrňovat. 

Zdá se mi trochu rozporuplné, když Amala Ekpunobi na jednu stranu kritizuje učit takové děti, jak mluvit s nebinárními osobami a na druhou stranu je potěšená tím, že tak malé děti vědí, co je to penis a vagína a začnou o tom mluvit sami od sebe bez přímé výzvy. Já v jejich věku dost možná ještě nevěděl, že lidé ženského pohlaví mají v dané oblasti něco jiného. Možná proto mě také tehdy, na rozdíl od jiných dětí, nenapadalo koukat se opačnému pohlaví v daném místě pod oblečení, abych to viděl. Až později jsem se dozvěděl, že to někteří lidé v tomto věku dělají. Ale sám si nejsem jistý, jak by bylo ideální k předávání takových znalostí u tak malých dětí přistupovat, protože když by jim dospělí explicitně zakazovali chtít po někom svléknutí, tak to možná vede k tomu, že se pak někteří dospělí lidé zbytek života stydí svléknout během sexu, což také není ideální. Ani nemluvit o takových tématech vůbec (tzn. vyhnout se indoktrinaci) nemusí být dobré, protože pak dostatečně kreativní dítě může napadnou dělat nějakou problémovou aktivitu, aniž by vědělo, že je problémová a to by také bylo špatné (intenzitou v závislosti na konkrétních případech). Rozhodně je však potřeba dítě nějak důkladně poučit, když se u něj projeví nějaké náznaky problémového chování. 

Je sice pravda, že komunikaci s tak malými dětmi lze i zneužívat, aby byly učeny něčemu vyloženě škodlivému, ale je také potřeba uvědomit si, že ve skutečnosti jsou jen dvě základní možnosti přístupu k dětem: buď se o něčem s dětmi nebavíme a skoro až předstíráme, že to neexistuje, nebo s nimi o tom nějak mluvíme a v takových případech je to vždy indoktrinace nezávisle na tom, co o tom říkáme. Můžeme říkat, že je to správné, že je to špatné, že je to pravda, že je to lež, že to mají ignorovat, že to nemají ignorovat, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů nezávisle na tom čemu věří, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů ale s určitými omezeními, že si mají vybrat jednu ze dvou možností které jim dáme, že si mají vybrat jednu z pěti možností které jim dáme, že si mají vymyslet svou možnost... - to všechno je nějaký způsob indoktrinace. Takže pokud se rozhodneme, že něco dětem nebudeme zatajovat, tak se vždy nakonec musíme rozhodnout, jakým způsobem o tom budeme mluvit. 

Amala Ekpunobi kritizuje, když nebinární učitel prozrazuje svůj nebinární gender, ale proč by ho měl/a zatajovat? To je podobné, jakoby někdo chtěl, aby před dětmi zatajovala, že je učitel(ka). 

I v tom, co jsme my dělali ve školce, by se dala hledat nějaká kritizovatelná indoktrinace. Třeba z toho, jak se nás snažili neustále něčím zabavit, nám vytvářeli představu světa, kde lidé většinu času tráví zábavou bez užitku. Na druhou stranu některé hry se mi zdály dost otravné - třeba když se daly židličky do kruhu, postupně se odebíraly, mezitím hrála píseň a při jejím vypnutí se všichni museli pokusit sednout a vždy jeden člověk vypadl. Dnes by se v tom dala spatřovat třeba výuka toho, aby se lidé tlačili do vyšších funkcí s nižším podílem zastoupení. Je to přitom hodně konkurenční hra založená spíše na fyzických schopnostech než inteligenci. Také jsme se převlékali do různých kostýmů, zpívali nějaké písničky, soupeřili o to kdo bude sedět na drakovi (což v pohádkách bývá symbol zla), tvořili unifikované kýče, o narozeninách "dávali hobla" (což je poměrně divný zvyk) nebo se dívali na animované pohádky, mj. O človíčkovi (tj. o nahatém pračlověku). Nejzřetelnější indoktrinace však bylo, když nám v televizi pouštěli prezidenta. 

Nelíbí se mi, když nebinární učitel(ka) říká, že panenka je nervózní, a proto si vzala speciální oblečení (bílé s červenými hvězdičky). Spíše by měla mít oblečení, ve kterém se cítí klidně. Nebo vymyslet adekvátnější vysvětlení pro "speciální" oblečení. A Amala Ekpunobi si toho sice nevšimla, i když by to pasovalo do její kritiky, ale vzhledem k tomu, že červená hvězda byla mj. symbol Sovětského svazu, tak je to nevhodný vzor na oblečení v rámci výuky. Předtím byla červená hvězda symbolem touhy po mezilidské spravedlnosti, ale tento význam byl zprofanován. Je sice pravděpodobné, že děti tyto významy obvykle nevidí, ale mohou si podvědomě zapamatovat tvar a v pozdějším věku mohou mít zvýšenou tendenci k náklonosti vůči takovému symbolu, což by je v životě mohlo vést špatným směrem, a proto je i takové detaily potřeba reflektovat, i když se to na první pohled může zdát jako bezvýznamné maličkosti. 

Stranou mě teď ještě napadá něco, co nebylo ve videu, ale souvisí to s tématem. Považuji za nevhodné říkat dětem, že holky jsou hezčí než kluci, jak jsem už několikrát slyšel. Každý je svým způsobem hezký a spíše až antropogenní výběr kritérii vytváří rozdíl/ pořadí. Naopak považuji za vhodné vyučovat i fyzické sebepřijetí, ale s výjimky souvisejícími se zdravím a prevencí. Člověk by měl pečovat třeba o svou hygienu, resp. neměl by sám sebe přijímat jako ušpiněného, ale umývat se (rozumnou měrou, ne extrémně jako v případě některých lidí s obsedantně kompulzivní poruchou). 

Z toho samotného videa se mi nezdá, že by Amala Ekpunobi měla neutrální postoj, jak čtenář uvedl. V podstatě jen razí jeden názorový směr bez náznaků o antiskepsi (tedy bez projevené schopnosti zamýšlet se, zda by v něčem z toho, s čím nesouhlasí, z nějakého hlediska mohlo být něco, s čím souhlasí). Mohla alespoň zkusit spekulovat, zda by to z nějaké perspektivy mohlo mít i nějaká pozitiva, pak to pro změnu zkoušet kritizovat a klidně i skončit tou kritikou (tzn. nemusí nutně dospět k neutrálnímu postoji jako např. "má to dobré i špatné stránky"), ale nevšiml jsem si, že by něco takového pořádně dělala, pokud si správně pamatuji. Možná chvíli trochu, ale v radikálním nepoměru k délce videa. Spíše se mi zdá, že jen v podstatě říkala: „Nemám vůči vám předsudky, ale budu vám předkládat jen svůj jednostranný názor a v rámci toho ukážu opačný názor jen proto, abych měla co kritizovat.“ Je sice příjemné, že nechce mít předsudky vůči divákům (jak tvrdí i na adresu LGBT+), ale to nestačí. Navíc v závěru přiznává, že vede sdružení odpůrců kritizované praktiky, což je známka zaujatosti, nikoliv nestrannosti. 

Amala jde tak daleko, až nakonec kritizuje samotné chození dětí do školky, ale je potřeba uvědomit si, že až jednou takové školkou nedotčené děti půjdou do školy, tak mohou mít problém se začleňováním do společnosti. Na druhou stranu domácí výuka/ výchova v poměrně nízkém věku může být východiskem pro relativní originalitu a dostatečné věnování se dětem může vést k až nadprůměrně vysokému IQ (viz. např. Edith Stern), které se může stát výhodou v budoucím profesním životě. A vzhledem k rozvoji umělé inteligence lze předpokládat, že se tito lidé časem už nebudou muset cítit tak osaměle. Současný stav technologií jako např. ChatGPT je však pro tyto intelektuálně-emocionální účely stále nedostačující. 

Amala Ekpunobi koncem videa stručně reaguje na jiné nesouvislé video, kde jsou dospělejší děti na akci s drag queens a dochází tam i k rozdávání kondomů. Souhlasím, že rozdávat dětem kondomy může být nevhodné, ale v tom konkrétním případě nebylo řečeno, kolik těm dětem bylo. My jsme měli sexuální výchovu asi v sedmé třídě a tou dobou už pár některých mých spolužáků mělo první sex za sebou (nebo to alespoň tvrdili), přičemž extrémem byl jedinec, který měl dítě už na základní škole (nejspíš v osmé třídě), ale neviděl jsem ho, jen nám to říkala třídní učitelka. Na základě těchto zkušeností bych předpokládal, že by nebylo špatné nám tehdy během sexuální výchovy dát kondomy. Na druhou stranu si moc nemyslím, že by ho ten spolužák použil jinak, než že by si ho nasadil na hlavu, jak jednou dělal i během vyučovací hodiny. My jsme totiž ve třídě běžně měli kondomy, aniž by je nám někdo musel dávat, ale já osobně jsem je tehdy nekupoval a nehrál jsem si s nimi. Každopádně tedy hodně záleží na detailech kontextu. 

Ještě mě napadá trochu stranou, že jsem jednou slyšel jednu ženu někomu říkat, jestli náhodou nechce jeden z buřtů, který upekla. Dotyčný člověk se ohradil zhruba: "Ty už jsi zapomněla, že jsem vegetarián?" A žena pak odpověděla zhruba: "Nezapomněla, ale nechci ti nic upírat pro případ, že by ses někdy rozhodl jinak." To se mi moc líbilo, protože mám zkušenost spíše s lidmi, kteří si mě nějak pamatují a pak mají tendenci se tak ke mě chovat celý život nezávisle na tom, jak se vyvíjím (a sám to určitě občas nevědomě nějakou nenulovou měrou dělám). K extrémnějším případům patří senioři, kteří se ke svým vnoučatům i v jejich dospělosti občas chovají jako k dětem (na druhou stranu chápu, že pro starší lidi může být těžší změnit přístup podle okolností). Přitom je vědeckým faktem, že neměnné věci v našem pozorovatelném vesmíru neexistují - existují pouze dějící se procesy/ události (vč. elementárních částic) a to, co se nám zdá jako neměnné, se jen prostě určitý omezený čas více nebo méně dokonale opakuje, např. kámen. Na základě toho všeho mi dává smysl učit děti, aby dokázaly vyvíjet svůj přístup k ostatním podle změny aktuálního stavu. A také, aby si uvědomovaly, že vědecké poznatky se také vyvíjejí. Konkrétnější provedení takových výuk však může být otázkou. Na druhou stranu také může být problémem tvrdit, že něco se mění rychleji nebo intenzivněji, než tomu ve skutečnosti je. 

V dynamickém neopakovatelně se vyvíjejícím světě je konzervatismus spíše jen dočasné řešení, díky kterému chceme mj. dožít v tom, na co jsme zvyklí. Ale nakonec je vždy nějaká změna nutná, obzvláště pokud se v myšlení neomezujeme na svůj život a svou generaci. Dává však smysl regulovat nebo podporovat rychlost změny, u různých změn různým směrem. 

Buck Angel vs trans žena: 

Další z čtenářem doporučených youtuberů je Buck Angel, což je údajně jeden z nejstarších žijících transsexuálů (FtM = z "ženy" na "muže" v pohlavním smyslu). Na druhou stranu je poměrně konzervativní, konkrétně mu vadí současný vývoj LGBT+ komunity, která se prý vzdaluje jeho identitě, přičemž on klade důraz na zkušenost a nikoliv názory. 

V tomto případě nebudu reagovat na celé video, ale jen na výrok jednoho člověka (nad kterým Buck nechápavě kroutil hlavou), abych se tak zamyslel nad dalšími biologickými souvislostmi. Konkrétně šlo o osobu, která tvrdila, že je trans žena a na ničem jiném (než tom tvrzení) prý nezáleží (v otázce genderu). Tak to sice na mezilidské úrovni může mít určitou váhu (obzvláště v některých kontextech), ale třeba v otázce tělesného zdraví by to mohlo být nebezpečné, protože třeba tělo člověka mužského nebo ženského pohlaví na různé látky (v molekulárním smyslu) reaguje odlišně specificky ve vztahu k pohlaví. Z biologického hlediska ani nejdokonalejší trans žena dosud nemá všechny aspekty člověka ženského pohlaví, ačkoliv z makroskopické úrovně vizuálně patrné části fenotypu se to tak může zdát. V tomto kontextu je vhodné uvědomit si také, že třeba člověk ženského pohlaví se ztrátou plodnosti je rovněž nějak částečně vzdálený biologické definici ženy ve smyslu zdravého člověka ženského pohlaví (přičemž většina lidí tu definici a její větve pravděpodobně splňuje a drtivá většina z velké části, a proto je poměrně dobře použitelná a usnadňuje to lékařský přístup k pohlavním záležitostem, aniž by se to komplikovalo tím, že bychom ke každému člověku přistupovali jako k mimozemšťanovi, jehož biologii musíme pokaždé znova od základu pochopit). A to, že někdo nemá fundované znalosti biologie (vč. buněčné a molekulární biologie) ještě neznamená, že na těch rozdílech vůbec nezáleží. Záleží na tom, ale ne tak obsáhle, jak se dnes někteří lidé domnívají. 

Na druhou stranu s postupným rozvojem metod čtení a interpretování lidského genomu ve spojitosti s personalizovanými doporučeními na změnu životního stylu a přehodnocováním přístupu ze strany společnosti lze předpokládat, že část dříve marginalizovaných mezilidských rozdílů na genetické úrovni bude dříve či později hrát větší roli (ať se nám to líbí nebo ne). Je také možné, že zaměstnavatelé v budoucnosti budou preferovat lidi, kteří určité alely budou mít a určité ne. Například do pozice, která vyžaduje dobré kognitivní schopnosti se nehodí lidé, kteří mají takové varianty genů, které jim v pokročilém věku se zvýšenou pravděpodobností přivodí nějaké závažné neurodegenerativní onemocnění. Ale zpět k pohlaví. 

Z čistě genetického hlediska se rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví dá poměrně dobře spočítat (oproti rozdílům ve fenotypu vč. úrovně molekulární biologie vč. exprese). Lidský chromozom Y má zhruba desetkrát méně genů kódujících proteiny než chromozom X (při započtení nekódujících je chromozom Y zhruba jen třikrát menší - jelikož nemá druhý homologní chromozom, tak obsahuje duplikáty, aby mohl opravovat sám sebe), ale vzhledem k tomu, že crossing-over mezi lidskými chromozomy X a Y probíhá jen na 5% chromozomů Y, tak 95% chromozomu Y je unikátních oproti chromozomu X. Takže rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví je zhruba 70 genů (přibližně 30 milionů párů bází), přičemž celkový lidský genom má přibližně 22 000 genů (přibližně 3 miliardy bází). 

To nám však moc neříká o dopadu na fenotyp a porovnávání důsledků genové exprese by bylo mnohem složitější. Dá se však předpokládat, že geny chromozomu Y mají v průměru o trochu větší důsledky na výsledný fenotyp (ve srovnání s X), mj. prostřednictvím regulování důsledků chromozomu X, přičemž v důsledku pohlavně specifických selekčních tlaků chromozom X nejspíš moc nereguluje chromozom Y. To znamená, že přestože chromozom Y je poměrně malý, tak v důsledku může přepnout poměrně mnoho genů v lidském genomu (oproti stejnému počtu genů na X), ale těžko to spočítat a zároveň to ani zdaleka neznamená, že by se chromozom Y mohl ve výsledném efektu vyrovnat autozomálním chromozomům. Každopádně jeden gen z chromozomu Y může v důsledku změnit fungování některých jiných genů z těch přibližně 22 000, které jsou téměř v každé lidské buňce vč. neuronů (výjimkou jsou např. červené krvinky, které při svém vzniku ztrácí celé jádro). 

Z hlediska genetické (nikoliv však epigenetické) rovnosti může být zajímavé, že podle lineární extrapolace lidský chromozom Y ztrácí přibližně 4,6 genů za milión let, a kdyby se to limitně nezpomalovalo (což se mi však zdá pravděpodobnější), tak zhruba za 44 miliónů let by lidé mužského a ženského pohlaví neměli rozdíly v genofondu. Byla by pak otázka, zda by z nich přirozeně vznikli hermafrodité, nebo by pohlaví bylo determinováno jinými než genetickými vlivy. 

Při rešerši, v rámci psaní jisté biologicky laděné povídky, mě zaujalo, že ryby klauni očkatí jsou údajně schopní změnit své pohlaví „doslova „silou myšlenky““ (ale asi jen jedním směrem), což se projevuje nejprve snižováním počtu mozkových buněk typických pro samce a množením mozkových buněk typických pro samice, což se později projeví na reprodukční úrovni. To by mohlo mít zajímavé důsledky. 1) Naznačovalo by to minimální spojitost genderu a pohlaví minimálně u tohoto druhu. 2) Dočasný stav „na půl cesty“ by hypoteticky mohl mít obdobu i u lidí, což by mohlo znamenat, že pravá změna lidského genderu by mohla mít nějaké charakteristické změny ve struktuře mozku, které však nemají schopnost změnit reprodukční orgány. 3) Důkladné pochopení tohoto mechanismu by v budoucnosti mohlo hypoteticky vést (v souvislosti s genetickou modifikací první generace) ke vzniku lidí, kteří by také dokázali měnit pohlaví podle rozhodnutí nebo prostředí. 

Nick Jones vs genderově neutrální WC: 

Po řadě kritiky (vůči trans komunitě) ze strany čtenáře je teď zajímavé, když pro změnu chválí genderově neutrální veřejný záchod, čímž se vymyká z klasického jednostranného genderového konzervatismu, kterým je jeho zpráva jinak poměrně charakteristická (což se však o jeho dřívějších zprávách natolik říct nedá). 

Konkrétně čtenář odkazuje na video, kde Nick Jones značně kritizuje genderově neutrální veřejný záchod, ale podle čtenáře je udělaný kvalitně a problém naopak vidí v lidech, kterým se to nelíbí. Uspořádání záchodu je zhruba takové, že jsou dvě oddělené koupelny, každá je nejspíš adaptovaná pro jedno ze dvou základních pohlaví a kdokoliv může chodit do kterékoliv části s tím, že prostor mimo kabinky je v zájmu bezpečnosti monitorovaný kamerovým systémem. 

Co se týče mého názoru, tak nejprve uvádím, že já osobně bych s genderově neutrálními toaletami neměl problém. Ale když se zamyslím nad možnými vztahy vůči jiným lidem, tak mě napadají nedořešené aspekty odkazovaného provedení. 

Nějakou měrou souhlasím s čtenářem v tom smyslu, že část nezaujatých lidí by s tím pravděpodobně neměla problémy, ale podle mě vůči tomu jiná část nezaujatých lidí může mít výhrady z důvodu pragmatických obav, že by třeba jednou někdo mohl nařídit hromadnou přestavbu WC v rámci třeba celého státu nebo unie a oni by museli zajistit a zaplatit jejich předělávání nebo i řešit situace, kdy není dostatek místa nebo financí na požadované úpravy. Bylo by myslím absurdní, kdyby si z takového důvodu udělovali vysoké pokuty a zavíraly podniky. 

Co se týče konkrétně uspořádání, které bylo v tom videu, tak jeho výhodou je, že jsou jen dvě koupelny místo tří, ale to může být vstřícný krok vůči menšině a nevstřícný vůči cisgender většině, zejména její konzervativní části. Domnívám se, že průměrného Čecha by to možná naštvalo víc než tři různé koupelny, protože by nešlo o změnu, která by se odehrála za dveřmi, kam by nechodil, ale v místě, kam někteří lidé chodí téměř každý den. 

Jinak nápis "all gender" by možná mohl být o trochu větší nebo doplněný nějakým odpovídajícím symbolem, protože třeba člověk ve spěchu si toho nemusí všimnout (nebo člověk s jinak zvýšenou nepozorností). 

Z vlastní zkušenosti v rámci ČR vím, že obzvláště někteří lidé ženského pohlaví se mohou projevit jako velmi hákliví na přítomnost lidí mužského pohlaví na WC určeném pro lidi ženského pohlaví. Kdyby tito (nebo podobní) lidé vešli na genderově neutrální veřejný záchod, aniž by si všimli popisku, tak by mohlo snáze vznikat zbytečné nedorozumění a konflikty, i když by snad neměl být problém je rychle vyřešit. Ale když už se někdo naladí na negativní emoce, tak by snáze mohl jen trochu posunout téma/ cíl a spustit na jiného člověka kritiku takového uspořádání veřejných toalet. 

Nevšiml jsem si z videa, jestli v těch koupelnách jsou k dispozici pisoáry. Pokud tam lidé s penisem (nebo nějakým nástavcem) musí močit jen do záchodů, tak část lidí mužského pohlaví na takových toaletách prostě bude čurat bez zdvihání prkénka a občas jim to prostě ukápne. Když si toho pak někdo nevšimne, tak může být dost nepříjemné si do toho sednout. A i samotná nutnost to nejprve otírat může být zbytečnou komplikací. Pokud tam však pisoáry jsou zachované, tak to považuji za vhodné. 

K tématu genderově neutrálních toalet se o několik odstavců dál ještě vrátím, ale teď už k dalšímu hypertextovému odkazu. 

Lily Alexandre vs intelektuální transfobové: 

Poslední video, které čtenář zmiňuje, je pro něj údajně důležité, jelikož se (minimálně v době psaní své zprávy) považuje za „intelektuálního transfoba“, což je pojem, který Lily Alexandre ve zmiňovaném videu definuje v rámci zamýšlení se nad transfobními lidmi z pohledu trans člověka, kterým je. 

Připadá mi poměrně rozumné, když Lily Alexandre říká zhruba, že transaktivismus existuje, protože trans lidé chtějí víc bezpečí a ne zrušit gender. Také se přikláním k názoru, že něco jako jednotná genderová ideologie neexistuje, jsou pouze různé dílčí a protichůdné názory/ ideologie podobně jako jednotlivé nebinární gendery. Připouštím však také, že občas může vykrystalizovat dostatečně konkrétní shoda určité části lidí, aby se to třeba stalo předlohou pro návrh zákona. 

Lily tvrdí, že otevřená transfobní nenávist má v USA problém s image, takže část z takto smýšlejících lidí přijala novou strategii, rámují trans komunitu jako něco potencionálně nebezpečného a právě je Lily označuje jako intelektuální transfoby. 

Navržení pojmu „intelektuální transfobie“ je podle mě zajímavý krok, a kdybych měl obdobně zkusit definovat svůj přístup, možná bych se označil jako „intelektuální transagnostik“, čímž chci říct zhruba, že navzdory všemu poměrně hlubokému přemýšlení si nejsem úplně jistý, jestli budou ve výsledku převažovat spíše pozitivní nebo negativní dopady toho, co se děje v trans komunitě a jak se mi to ukazuje, takže dosud nehodlám redukovat své názory na jeden z jednostranných přístupů, jak to obvykle má většina lidí. 

Lily mezi intelektuální transfoby řadí např. aktivistku jménem Corinna Cohn, která tvrdí např. zhruba: ústředním principem genderové ideologie je, že trans ženy jsou ženy a trans muži jsou muži a později byla upravena tak, aby přidala, že nebinární identity jsou platné. Dále Corinna říká, že to jde daleko za hranice pouhé ochrany občanských práv, je to touha po některých zásadních změnách ve společnosti, konkrétně zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, protože se předpokládá, že tyto konstrukty byly vytvořeny mocenskými rozdíly a jinými zdroji intersekcionálního útlaku. K tomu oponentka Lily podotýká, že nikdo z intelektuálních transfobů dosud nevysvětlil, jak přesně prý trans komunita plánuje zrušit pohlaví a gender, protože žádný takový plán údajně neexistuje. 

Já k tomu dodávám mj., že v první řadě je potřeba rozlišovat tři základní postoje jedinců ke genderu nebo pohlaví a ne je míchat dohromady. Těmito postoji zde míním: 1) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale nechce k tomu tlačit jiné jedince, 2) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví a chce k tomu tlačit jiné jedince a 3) jedinec, který nechce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale chce k tomu tlačit jiné jedince. 

Domnívám se, že sice existují i lidé s postojem 2) a možná i pár s postojem 3), ale podle mého pozorování je většina trans komunity tvořena spíše lidmi 1), resp těmi, kteří chtějí svou změnu, ale ne někomu proti jeho vůli vnucovat tu samou změnu, což však nesmí být zaměňováno s tím, že tito lidé obvykle chtějí být ostatními lidmi respektováni. Když Corinna Cohn tvrdí v podstatě, že respekt vůči trans lidem vede ke zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, tak poněkud přehání. Sebezměna ještě neznamená nutit ostatní ke stejné změně. 

Reálné hnutí, které má asi nejblíže k tomu, před čím Corinna Cohn varuje, je transhumanistická varianta postgenderismu, tedy snaha o dobrovolnou eliminaci svého genderu a pohlaví v souvislosti s rozvojem asistované reprodukce, aby v budoucnu třeba i člověk původně mužského pohlaví mohl mít dítě a člověk s dělohou byl schopen dočasné neplodnosti v momentě, kdy chce nezávazný sex. V postgenderismu tedy nejde o to nutit cisgender binární jedince přirozeného pohlaví, aby se začali označovat jako genderově nebinární nebo dokonce v budoucnosti podstoupili hlubokou modifikaci, která by z nich udělala hermafrodity, ale jde o to, aby lidé původně mužského pohlaví mohli porodit dítě nebo aby dva lidé ženského pohlaví oba mohli být biologickými rodiči jednoho dítěte atd. Tak mohu vypadat skutečné cíle postgenderismu. 

Dalším možným, z hlediska společnosti nejspíš kontroverznějším, cílem postgenderismu může být, aby jakýkoli člověk (pokud to jeho rodiče před jeho početím chtějí) byl přirozeně schopný v dospělosti porodit dítě, nebo oplodnit jiného člověka podle toho, jak se rozhodne, ne podle náhody, jak je tomu dnes, kdy o pohlaví člověka rozhoduje závod spermií o oplodnění vajíčka. Výhodou by bylo, že uměle přirozený lidský hermafroditismus by člověku dal svobodu zastávat kteroukoliv z genderových rolí vč. rodičovských, aniž by musel podstupovat tranzici a s ní spojené problémy. Otázkou však zůstává, jak se k takovým stavům dostat eticky přijatelným způsobem, i kdyby to všichni dotyční (rodiče a souvislí specialisté) chtěli a řada jiných lidí byla proti nim. 

Na druhou stranu konzervativci se v případě posledního zmiňovaného cíle právem mohou obávat, že kdyby podíl uměle přirozených lidských hermafroditů ve vzdálené budoucnosti vzrostl nad nějakou mez, tak by mohl získat dostatečnou politickou moc tlačit na pohlavně binární lidi, aby třeba mohli mít jen hermafroditní děti. Řešení takových dystopických obav bych však neviděl v omezování lidského potenciálu těch, kteří svůj potenciál chtějí rozvíjet v souladu s aktuálně eticky uznanými metodami (což se časem (částečně provázaně) mění), ale spíše v explicitním ústavním zakotvení práva už narozeného člověka počít člověka kteréhokoliv pohlaví a ponechat si své pohlaví, ať už by bylo mužské, ženské, intersexuální, nebo hermafroditní. Cokoliv podstatně jiného kterýmkoliv směrem by bylo omezování (kompatibilistické) svobodné vůle lidí, ať už progresivních nebo konzervativních, na základě názoru jiných lidí, ať už konzervetivních nebo progresivních. 

Transhumanistické pojetí postgenderismu však není jen vize budoucnosti, ale už dosáhlo i reálných a eticky uznaných výsledků. Některé potencionální matky mohou trpět některou ze závažných mitochondriálně dědičných chorob, což je nešťastné, ale už vznikla metoda mitochondriálního dárcovství, které umožňuje poškození mitochondrie vajíčka nahradit zdravými mitochondriemi dárce, což umožňuje vznik dítěte, které bude zdravé a jako vedlejší produkt bude mít fakticky tři genetické rodiče. V případě této metody např. USA legalizovali výzkum, Velké Británii aplikování a první takové dítě s třemi rodiči se oficiálně narodilo už roku 2016 v Severní Americe. Co se mého názoru týče, tak jsem rád, že i někteří nemocní rodiče mohou mít zdravé děti díky pokroku vědy a práva, ale vždy je potřeba zajistit bezpečné aplikování takových metod. 

Na druhou stranu považuji za smutné, že lidé ženského pohlaví např. v Polsku mají v podstatě povinnost porodit dítě, i kdyby mělo sebezávažnější nevyléčitelnou nemoc, protože v těchto případech dnes interrupce v Polsku není legální. Za takových okolností bych se nedivil, kdyby se objevilo nemálo lidí, jenž by rodičům, kteří se rozhodli využít mitochondriální dárcovství, radili, aby si to rozmysleli, třeba v souladu s „Boží vůli“. Ale i kdyby ten jejich „Bůh“ nějak existoval, měl nějakou „vůli“ a byl milosrdný, tak proč by chtěl, aby člověk trpěl v případě, kdy je světskou nekriminalizovaná možnost, aby netrpěl, a přesto žil? Byla by to jen prázdná fráze obhajující konzervatismus aplikovaný na lidi, kteří ho nezastávají. Na druhou stranu existují odlišné případy, kdy je progresivismus méně opodstatněný a konzervatismus více, což by však nemělo být chápáno jako věčná pravda, ale jako něco relativního vůči míře aktuálního vědeckého pokroku v dané oblasti. To by v případě nějakého radikálního kolapsu civilizace mohlo znamenat i to, že část dnes legálních metod by přestala být legální, pokud by po kolapsu nebyli dostatečně bezpečné a efektivní, takže za určitých okolností i regresivní formy konzervatismu dočasně mohou dávat smysl. 

Ale ještě zpět přímo k postgenderismu: jeho součástí mohou být i snahy vyvinout metody, které by lidem umožnily měnit to, zda jim rostou vousy, aniž by to ovlivňovalo jiné pohlavní aspekty, takže lidé mužského pohlaví už by se nemuseli holit, pokud nechtějí být vousatí (třeba z důvodu, že to překáží při konzumaci potravin), aniž by ten stav museli udržovat nějakou vědomou aktivitou nebo došlo k jiné modifikaci jejich pohlavních znaků. Na druhou stranu osobně znám dospělého člověka mužského pohlaví, kterému nerostou vousy, ale projevil zájem, že by je chtěl mít. Dnes by to však mohlo mít i vlivy, které nechce. 

Je také potřeba zdůraznit, že postgenderismus není transgenderismus, i když stále víc lidí to považuje za synonyma (což může být i součástí názorového boje o „finální“ vyznění). Transgenderismus je dnes však spíše pojem, do kterého se anti-transgender aktivisté snaží nacpat různé názory, které podle nich zastává většina trans lidí a podle anti-transgender aktivistů jsou nebezpečné pro společnost. To (s ohledem na odstavce výše) znamená, že význam postgenderismu je dnes dosud tvořen spíše trans aktivisty, zatímco význam transgenderismu je dnes tvořen spíše jejich odpůrci, takže odlišné perspektivy vytváří odlišnou náplň. 

Teď zpět k Lily Alexandre, která dále zmínila, že objektivně tranzice dělá lidi měřitelně šťastnějšími. Zde předpokládám, že v různých časech vůči započetí nebo dokončení tranzice se to různě mění, takže lidé různých názorů mohou stejná data interpretovat v určitých mezích různě. Hypoteticky je také možné neobjektivně přefiltrovat respondenty z jiných objektivnějších studií tak, aby člověk získal požadovaný závěr, za který dostane od někoho zaplaceno, proti čemuž je potřeba bojovat ať už je posun v zájmu kohokoliv na úkor kohokoliv. V souvislosti s tím připomínám, že existence detrans lidí by neměla být marginalizována ani početně nadhodnocována. 

Tím se dostávám k tomu, že se mi nelíbí, když Lily Alexandre řekla, že neexistuje žádná nevratná škoda způsobená "transgender šílenstvím" (jak tvrdí Abigail Shrier). Když je někomu odoperován nějaký specifický orgán, tak dnes v některých případech může být problém transplantovat mu nějaký cizorodý zpátky tak, aby fungoval správně (navíc pak může být potřeba řešit problémy s imunitní reakcí, pokud to není vytvořeno de novo z jeho kmenových buněk). Na druhou stranu se však domnívám, že většina lidí, kteří podstoupí tranzici, tak už nepodstoupí detranzici, takže by bylo lepší, aby argumentovala objektivněji tím a nedržela se jednostrannosti v případě, kde to částečně selhává. Lepší připustit výjimky než vytvořit jasný terč kritiky. 

Lily Alexandre se také ptá zhruba: "Pokud chtějí dámské koupelny udělat bezpečnější, proč je nezajímá, že trans ženy nepředstavují zvláštní hrozbu v koupelnách?" Podle mě sice trans ženy (MtF) sami o sobě nepředstavují zvýšené riziko oproti jiným lidem, ale co jsem viděl to Nickovo video z nebinárních toalet, tak se mi zdálo, že člověk mužského pohlaví tam může bez problémů jít do části adaptované pro lidi ženského pohlaví a to nehledě na svou genderovou identitu. Za takových podmínek se pak časem sex na WC snáze může stát zvykem. A jestliže se sex na WC stane zvykem, tak tam bude i zvýšené riziko znásilnění. Na druhou stranu lidé na WC a v jeho okolí obvykle hledají soukromí, takže dávat tam do chodby kamery není dokonalé řešení. To by pak musela i umyvadla a zrcadla být uvnitř záchodových kabinek, ale tuto variantu je určitě možné zvažovat při budování některých nových záchodů. Nerad bych to však viděl jako paušální nařízení. Na druhou stranu tříkoupelnový systém by mohl být ještě větší riziko, že by se sex na WC stal více zvykem než dnes, protože třetí koupelna by dnes byla navštěvována nejméně, takže by tam lidé obvykle měli víc soukromí. 

Lily dále říká zhruba: "Pokud jde o feministický zájem, proč jim nezáleží na tom, že jejich politika vytlačuje také genderově nekonformní a intersexuální ženy?" Zde oponuji, že existuje mnoho různých feministických hnutí s protichůdnými názory a některé víc tíhnou i k uznávání takových jedinců, aniž by to musel být zrovna poněkud přehnaně výstřední xenofeminismus. Třeba transfeminismus uznává genderově nekonformní a intersexuální ženy. Taková kritika by tedy neměla směřovat obecně na feminismus, ale spíše na lidi, kteří se svými slovy nebo činy hlásí k TERF (trans-exclusionary radical feminist), kdy trans ženy nejsou považovány za legitimní součást feministického hnutí. 

Myslím také, že by bylo dobré, kdyby si Lily Alexandre (a někteří jiní trans lidé (ačkoliv v mládí to může být těžší)) uvědomil/a, že přijmout částečně debatu nastolenou intelektuálními transfoby ještě neznamená nutně opustit debatu o smysluplnosti zlepšování podmínek pro trans lidi. Někdy (ale ne vždy) člověk snáze dosáhne svého, když o krok ustoupí (nesmí se to však přehnat) a ve vhodné chvíli zase udělá krok vpřed, ale ne tak daleko, aby se stal snadným terčem kritiky. Myslím, že se o to částečně pokusil/a, ale zhruba ta druhá polovina videa by mohla být mnohem zdařilejší. 

Závěr: 

Každý závěr je nějakým způsobem redukce, takže ani zde neshrnu celou sérii těchto článků. Přesto zkusím něco málo napsat a to prostřednictvím rozšířených parafrází. 

Považuji za vhodné, aby se lidé snažili získávat informace i z míst, kde se přímo bezprostředně nevyskytují (což je jedna z podmínek fungování „globálního mozku“), ale je potřeba mít nejprve na paměti, že medialita nám vždy nějakou minimální měrou zkresluje realitu, i kdyby se to média snažila napravit. 

Precedenty nám mohou napovídat, jak se některé společenské jevy mohou vyvíjet, ale je chybné používat je způsobem, jakoby něco plně determinovaly. 

Komunity mohou snáze fungovat demokratičtěji než větší společenské celky a s rostoucím počtem členů je vždy postupně těžší zachovat spravedlivě personalizovaný přístup i rozhodnost, ale existují a vznikají technologie, které se tyto spektrální hranice snaží oddalovat. 

Pohlavní chromozomy tvoří maximálně zhruba 6% genomu člověka, nezdá se, že by svým vlivem převyšovaly ostatní chromozomy a jiný primární vnitřní zdroj pohlavní binarity (nebo vzácnější intersexuality) pravděpodobně neexistuje, takže rozmanitost lidských osobností by neměla být redukována na mužství nebo ženství, pokud si to daný člověk nepřeje. 

Pokud rodič svému dítěti radikálně brání v naplňování jeho sebeidentifikace, tak to může vést až k sebevraždě dítěte, takže rodiče a děti musí neustále hledat kompromisy projevů svých sebeidentifikací. 

Způsob umisťování trans kriminálníků do vězení vyžaduje další reflexi tak, aby se omezila šikana trans osob, ale také zneužívání pravidel lidmi, kteří se ve skutečnosti necítí být trans osobou. 

Lidé by nezávisle na své politické orientaci měli vyvíjet snahu, aby nedocházelo k radikalizaci jak trans komunity tak anti-trans komunity. 

Ve světě, kde svou trans identitu odhaluje stále víc osob, může být vhodné učit děti, aby i s těmito lidmi uměly neurážlivě mluvit a nebyly z toho zmatené, ale nesmí to být na úkor včasného dosažení jiných důležitých dovedností. 

Na jedné straně se dokonalá lidská genderová binarita ukazuje jako iluze, ale na druhou stranu nedává smysl, abychom ke každému jednotlivému člověku přistupovali, jakoby se jednalo o nově objeveného mimozemšťana, což znamená, že je potřeba hledat a používat nějaké mezipřístupy, kdy třeba naše poznání druhých směřuje od pomyslné stejnosti k personalizovanému přístupu, dokud nacházíme kontextuálně relevantní odlišnosti. 

Genderově neutrální veřejné záchody jsou obecně morálně správné, ale jejich ideální provedení dosud může být otázkou a souvislé úpravy dosavadních záchodů by neměly být paušálně povinné. 

Podle mě si různí trans lidé zaslouží konstruktivní kritiku i podporu souběžně, ne jen jedno z toho. Mnoho transgenderových nebo postgenderových aktivistů by se mělo snažit být empatičtější k různým konzervativcům nebo transfobům, aby jim o tom lépe dokázali vysvětlovat své postoje a nedocházelo tolik ke zbytečnému nedorozumění z neznalosti jinakosti, které jen živí mediální prostor balastem a zadělává na větší konflikty v realitě, které nakonec mohou uškodí většině lidem nezávisle na orientaci jejich názorů. Na druhou stranu genderoví konzervativci nebo transfobové by se také měli snažit být empatičtější vůči různým menšinám vč. trans lidí, aby si uvědomili, že jim jde o to, aby měli spokojeně nerušený život a to ještě nemusí znamenat, že tím chtějí omezovat jiné lidi nad rámec spravedlnosti.