neděle 29. dubna 2018

Mé extrémní zkušenosti

V minulém článku jsem mj. zmínil můj pojem štěstítvornost, kde v podstatě píšu i to, že poznávání různorodých extrémů vede k moudrosti (ve smyslu dovednosti efektivně a flexibilně vyvažovat životní extrémy) a ta ke štěstí. A když jsem se před časem zamýšlel, jaké jsou mé nejsilnější životní zkušenosti spoluutvářející mou moudrost, tak mi došlo, že to jsou ty, které se dotýkají smrti, vážného ohrožení zdraví či vážného ohrožení životní situace.

Jsou to zkušenosti, skrz které když se člověk podívá na své všední problémy, tak mu připadají mnohem banálnější (vskutku uvolňující pocit). A jsou to zkušenosti, které duševně zdravý člověk nechce zažít, ale když už se tak stane, tak si z nich vezme silné poučení o fungování života v extrémech (které nám jinak populární filmy předhazují velmi zkresleně).

A rozhodl jsem se, že se o některé z těch zkušeností (více či méně) podělím a možná to pro tebe bude také nějaké poučení.




1) Autonehoda:
Jsem celkem rád, že vůbec žiju, protože jako malého mě málem srazilo auto, paradoxně na přechodu pro chodce. Bylo to na okraji města na rovné silnici, kde následujících necelých 200m po stranách nejsou žádné domy (a po inkriminované straně necelých 500m), takže jistí řidiči si rádi šlápnou na plyn. Už nejspíš nikdy nezjistím, jak přesně se to stalo, ale těsně za sebou jela nějaká dvě auta. Řidič prvního mi ukazoval, ať jdu přes přechod, ale řidič druhého mě asi přes první auto kvůli mému tehdejšímu vzrůstu neviděl a už se asi těšil, že to auto před ním šlápne na plyn. Každopádně výsledkem bylo, že první auto bylo odpáleno nějaký kus dopředu, druhé auto se zastavilo na přechodu a jeho řidič měl dosti překvapený výraz.

A jakto, že z mých vnitřností se nestal barevný obtisk na silnici? Byla se mnou spolužačka, která si včas všimla druhého nezpomalujícího auta a pohotově mě strhla dozadu držákem aktovky. Od té doby si raději dobře obhlédnu okolní situaci a nevsázím jen na řidičovu gestikulaci, abych přešel.

2) Sebevražda kámoše bastlera
:
Ještě na prvním stupni základní školy jsem začal chodit do kroužku mladých debrujářů, i když jsem byl mladší, než byl požadovaný věk. Tak jsem poznal další nadané děti, které se zajímaly o vědu a mezi nimi byl i jistý mladý kutil-génius přes elektrotechniku, resp. bastler, o kterém jsem zjistil, že bydlí nedaleko a začali jsme kámošit.

Tady bych si před tou extrémní zkušeností dovolil rozvést mé vzpomínky na toto přátelství, protože bylo celkem nevšední a pravděpodobně bych se k němu tady jen tak nevrátil.

Byl tak nadšeným sběratelem elektrosoučástek, že vyplňovaly většinu nábytku v jeho pokojíčku. Třeba velký šuplík pod postelí přetékal pouze elektrosoučástkami nebo měl i vlastní organizér na jednotlivé typy součástek.

Dále pamatuji, že si vytvořil jakési vlastní zařízení zabudované do poměrně velké kartonové krabice se spoustou diod a knoflíků. Byl tak nadaný, že sbíral i vyhozené počítače od kontejnerů a pak je opravoval. Nebo jednou ze srandy zprovoznil i demontovaný airbag.

Nepamatuji, že by nějaké součástky kupoval, místo toho jsme se šroubováky a štípačkami obcházeli kontejnery, černé skládky nebo jsme nepozorovaně vnikli do kovošrotu a tajně usnadňovali demontáž. Cestou mi vyprávěl např., že prý nějací jeho kámoši si z jednotlivých dílů sestavili vlastní vozidlo, ale elektronika je zajímá spíše tak, aby měli co nejhlasitější reproduktory. Nebo jindy vyprávěl, že zná lidi, kteří se pokoušeli o antigravitaci pomocí elektromagnetů. A ještě po těch výpravách jsme odpočívali třeba v obřím zapomenutém článku betonové roury v areálu opuštěné továrny. Ach ta nostalgie, :D!

Pamatuji si také, že mi jednou ukazoval, jak opravil video přehrávač a z kazety pouštěl scénku, kde byl mluvící smeták. Tehdy jsem to neznal, ale po letech jsem zjistil, že to bylo nejspíš z britského sitcomu Mládí v partě, který mimochodem končí tím, že hlavní hrdinové předčasně zahynou.

Můj kámoš bohužel z okolí nejspíš cítil velké nepochopení. I můj dlouholetější kámoš, který později paradoxně vystudoval ČVUT, se mu tehdy minimálně dvakrát posmíval (a naštěstí jsem se nedostal do střetu zájmů).

Už nevím proč, ale nějak jsme se s tím kámošem bastlerem přestali vídat (dřív než se mu můj jiný kámoš posmíval) a po delším čase jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu. Nejprve to říkal spolužák, ale to mě překvapivě ještě nezasáhlo. (Nejspíš proto, že ten spolužák byl kecka, který byl schopný dvakrát ukrást svému otci peníze a koupit za ně fůru sladkostí celé třídě, aby si získal popularitu.) Ale když jsem pak doma hrál nějakou videohru a řekla mi to i mamka, tak mě to nepříjemně zasáhlo.

Už nevím, kdo mi říkal podrobnosti, ale prý si napustil vanu vodou, omotal se svými oblíbenými dráty a zapojil se do elektřiny. Záchranáři už nic nezmohli, génius byl ztracen.

Ale od té doby jsem o něco odolnější vůči velkým psychickým ztrátám.

3) 40°C:
To, že mě málem srazilo auto rozhodně nebyl jediný případ, kdy mi šlo o život. Jako malý jsem měl také nebezpečně vysokou horečku. Myslím, že kritické to začínalo být ve chvíli, kdy jsem se díval na seriál Méďa Béďa (či Rychlá rota?). Každopádně to byl ten typ scénky, kdy hlavní hrdina uvíznul ve vozidle balancujícím na okraji srázu. Vím, že se mi to nelíbilo, protože jsem si sám připadal jako na houpačce mezi životem a smrtí. Když jsem si pak potřeboval nutně odskočit na záchod, tak jsem se chodbou potácel natolik, že jsem se musel opírat o zdi, abych neomdlel na zem. Po návratu do postele už jsem nebyl schopný vnímat, co se v televizi dělo. Na jednu stranu mě štvalo, že jsem byl v tak mizerném stavu, ale na druhou jsem se moc netrápil tím, že možná zemřu. Bylo by to jako usnout z toho hrozného stavu a už se neprobudit.

Tehdy mamka nebyla doma, a když mi taťka měřil teplotu, tak jsem měl asi 40°C. Ještě nevypršel čas, aby mi mohl dát další prášek a nevěděl, co se mnou má dělat. Později na mě s babičkou dávali mokré obklady a nakonec jsem i ten prášek znovu dostal a horečka začala klesat...

Asi od této zkušenosti už se tolik nebojím mé smrtelnosti. Každý jednou zemře (technika to maximálně oddálí) a kdo se s tím smíří, tak má pak spokojenější život bez úzkosti z konečnosti své osobnosti. Kdybych teď zemřel, tak mi připadá, že už jsem toho udělal dost na to, aby i tak můj život měl smysl. Ale rozhodně chci žít dál a rozvíjet ten smysl tak dlouho, jak budu schopen...

A jak v knize Wesmírný omyl od strany 173 píšu o "chlupatých palačinkách" a omdlévání, tak hádejte, čím to bylo inspirované, xD.

4) Úraz na horách:
Jak jsem dospíval, tak jsem se učil stále lépe vyhýbat nebezpečí. Problém však je, když vás někdo tlačí do něčeho, co se vám jeví nebezpečné. Rodiče mě jako malého vzali na hory, abych se tam učil lyžovat, ale pro mě to bylo moc narychlo a kopec, kde jsem se učil, mi na začátek připadal strmý.

Ale snažil jsem se a dělal pokroky. Jenže ještě asi první den jsem se nechtíc rozjel tak rychle, že jsem to nedokázal uřídit, ztratil jsem rovnováhu a nikdo mě předtím neučil, jak správně padat, takže jsem sebou krkolomně švihnul hlavou dopředu ze svahu a celý se omlátil.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si pravděpodobně natrhnul šlachu u jistého kloubu, v kterém jsem slyšel rupnutí. Postupně mi to oteklo tak, že se mi ohebnost toho kloubu snížila zhruba o polovinu a snažit se ho ohnout víc znamenalo velké bolesti, takže i obyčejná chůze se pro mě stala utrpením.

Rodiče už ale investovali peníze do cesty a ubytování, nechtěli rušit plány a mé zranění podcenili natolik, že mě s ním nakonec nikdy nevzali k doktorovi. Netušili totiž, že bude mít trvalé následky. A pro pořádek: ačkoliv se to z tohoto samotného příkladu nezdá, tak mám celkem fajn rodiče (ve srovnání s rodiči mých tehdejších kámošů), jen prostě být rodič je těžké a každý občas udělá nějakou větší či menší chybu. Soucítím s těmi, kteří na rodiče neměli takové štěstí jako já.

Ale zpět ke zranění. Otok sice časem splasknul a v místě natržení to srostlo do jakési bulky, ale stačilo udělat mírně nešikovný pohyb nebo to moc namáhat a zranění se obnovilo tak, že mi třeba bolest dělala problém usnout. Alespoň, že mi rodiče na požádání ochotně psali omluvenky z tělocviku z důvodu "nachlazení".

Tehdy jsem si ještě myslel, že se to časem zcela zahojí jako všechna má předchozí zranění. Ale trvalo to nějak dlouho a mě štvalo, že jsem kvůli tomu musel omezit můj tehdy tajný sen stát se hadím klukem, protože protahování a léčba nešli dohromady.

Občas se to sice ještě zhoršilo, ale po několika letech sebezapření a pravidelné péče se mi to uzdravilo natolik, že mi už po velké fyzické námaze jen tak nehrozí zhoršení, i když už nikdy to nebude úplně ono.

Sice jsem pak začal znovu trénovat, abych byl víc hadím klukem a udělal jsem i významné pokroky, ale už nikdy nebudu moct být tak ohebný, jak jsem kdysi snil, protože ten správný čas jsem propásnul. Nanejvýš se mohu těšit, pokud existuje reinkarnace, nebo virtuální realita udělá velký pokrok.

Na závěr této zkušenosti bych vyvodil dvě poučení. 1) Nenuťte děti do ničeho, co odmítají a co není úplně nutné. 2) S tím, co nelze změnit, se člověk potřebuje smířit.

5) Pořezaná ruka bráchy:
Když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, tak brácha jednou nechtíc prorazil levou ruku sklem a ošklivě se pořezal pod zápěstím. Tehdy jsme ani jeden nevěděli, jak poznat tepenné krvácení od žilního a netušili jsme, kolik krve může člověk při jaké hmotnosti ztratit, aby to přežil, takže jsme oba měli celkem strach. Reagoval jsem tak, že jsem nejprve bráchu zavedl do koupelny nad umyvadlo a řekl mu, aby si pravou rukou držel levičku pod ránou. Pak jsem seběhnul dolů pro babičku, která následně asi bráchovi zaškrtila ruku psím obojkem a mezitím jsem šel říct dědovi, aby připravil auto z garáže. Dovezli jsme bráchu na pohotovost, tam mu to zručně zašili včetně šlach a dnes mu nedělá problém lézt po horolezeckých stěnách nebo modelovat jemné detaily.

6) Zkoušky z autoškoly:
Před maturitou a závěrečnými zkouškami z autoškoly bych si myslel, že náročnější bude maturita, ale nakonec to hodnotím spíše opačně (odmaturoval jsem bez větších potíží s vyznamenáním a ředitel mi vlivem toho daroval knihu o jisté řece). Během praktické části zkoušek z autoškoly za mnou totiž seděl vyhlášený puntičkářský despota v roli zkušebního komisaře, což pro mě byla poněkud zneklidňující kombinace a musel jsem vynakládat obří snahu, aby se to moc neodráželo na řízení auta.

Z celé jízdy bych sem vybral dva nejbláznivější momenty. Ten první byl, když po mě komisař chtěl, abych zaparkoval na přeplněném parkovišti, ale neřekl mi kde přesně. Nějakou chvíli jsem tam kličkoval, marně hledal volné místo a komisař opakovaně dával najevo, že čeká, až zaparkuji. Ale na otázku ve smyslu "Kde přesně?" odmítal odpovědět, tak jsem nakonec pracně zaparkoval na místo tak úzké, že ani na jedné straně pak nešlo otevřít dveře. Totálně nepraktické, ale na komisaře to možná udělalo trochu dojem a mě také překvapilo, že se mi to povedlo bez štrejchnutí.

A ten druhý bláznivý moment nastal, když se před námi na pustém předměstí uprostřed křižovatky zjevilo zaparkované nákladní auto. Komisař trval na tom, že mám pokračovat v jízdě bez otočení, tak jsem mu vyhověl a udělal jsem to, co pro to bylo nezbytné: levou stranou vozidla jsem na chvíli vyjel na obrubník chodníku, což je jinak věc, za kterou by mě v jiné situaci vyrazil.

Možná právě zvládnutí těchto dvou situací byl důvod, proč jsem ten den z praktické části autoškoly prošel ze sedmi lidí z naší autoškoly pouze já, pokud vím.

7) Chronické onemocnění:
Tady bych to nerozváděl dopodrobna. Někdo dostal ne zcela obvyklé onemocnění, a i když se k doktorce dostavil včas a ona provedla správnou diagnózu, tak se nepohodli, nemocný o diagnóze pochyboval a pravděpodobně vynechával léčbu, nebo ji neprováděl dostatečně dlouho, protože onemocnění se vrátilo, zhoršilo, přeneslo se i na mě a já si toho všimnul až v pozdějším stádiu. A byl jsem tak hloupý, že jsem se řídil podle názorů nemocného, protože jsem si říkal, že když už to má pár měsíců, tak o tom přeci musí něco vědět. Sice se mi povedlo trochu usmířit doktorku a nemocného, abychom získali předpisy na léky, ale i tak má léčba trvala necelý rok. Doprovázeli to komplikace, omezovalo mě to v běžném životě, vyžadovalo to každodenní ošetřování a nikomu bych to nepřál zažít. Ale teď už je to naštěstí zcela vyléčeno.

8) Akutní chirurgický zákrok:
Tady bych to také moc nerozváděl dopodrobna. Z nepozornosti se mi stala nehoda a měl jsem velkou obavu, zda bude mít jednoduché řešení. Nakonec jsem se musel dostavit na chirurgii, tam mi pomohli a naštěstí to nemělo žádné drastické následky. Když jsem pak vycházel z nemocnice, tak jsem pocítil velkou úlevu.

9) Ztráta dat:
U tohoto bodu bych skloubil dvě události z konce roku 2016 a začátku roku 2017, o kterých už jsem psal počátkem této verze mých stránek, takže na to odkážu a nebudu to tady moc recyklovat. Nejprve jsem přišel o mé webové stránky a později se mi nenávratně poškodil HDD. Co pamatuji, tak to byly největší ztráty mých dat, jaké jsem kdy zažil, lze to přirovnávat k částečné ztrátě paměti (mozku) a v datech, která mi zůstala, mi to (v souhře se zálohami různých částí z různých časů) udělala trochu chaos. Ale díky tomu jsem se také naučil používat službu Internet Archive, která mi v případě potřeby může i dokládat autorství textů.

10) Ozbrojení poláci narušili soukromí stanu:
Jak už jsem zmínil v úvodu videa cestování 3D-Mouchodlaka za rok 2017 a v souhrnu za 5 let (článek připravuji), tak se mi v noci do stanu dobývali ozbrojení poláci. Stalo se tak během týdenního road tripu v lesíku u bývalé vojenské pevnost (přestavené na muzeum) u Baltského moře.

Už jsme se pomalu chystali spát, když v tom se k našemu stanu přibližovaly zvuky kroků v listí a okolím šátralo světlo baterky. Byli jsme sice zticha, ale nestačilo to. Dva neznámí poláci došli skoro až k nám a kopnuli do vedlejšího stanu, ve kterém byl známý. Ten vylezl, začal se s nimi polsky bavit, a když se ptal, proč mají pušky, tak jeden pobaveně odpověděl ve smyslu „kdybych tě chtěl zastřelit“.

Později jsme i my otevřeli stan ve snaze zjistit, co se děje, načež se před nás postavil jeden ze dvou poláků, v ruce držel pušku, ale nemířil na nás a začal s mým klukem mluvit. Polsky neumím, ale postupně mi bylo jasné, že poláci bez představení se kladli podezřívavé otázky.

Během toho známý z nakopnutého stanu uvažoval o možnosti sebeobraně, můj kluk se nebojácně snažil poláky uklidnit a já se snažil odhalit, jestli náhodou nejde o loupežné přepadení s tím, že bych případně tajně zatelefonoval 112 a jen nechal, aby slyšeli, co se tu říká. Ale postupně jsem správně usoudil, že to loupežné přepadení nebylo.

Nakonec asi nejvíc pomohlo, když můj kluk několikrát řekl, že jsme trampové. Poláci o nás postupně ztratili zájem a odešli, aniž by nám dodatečně řekli, co jsou zač a o co přesně se snažili.

Už nikdy jsme je znovu neviděli, takže můžeme pouze spekulovat, co se z jejich strany tehdy doopravdy dělo. Jako nejpravděpodobnější mi připadá, že nedaleká bývalá vojenská pevnost byla ještě relativně nedávno v dezolátním stavu jako část jiné nedaleké, takže se tam mohli slézat bezdomovci a po opravě mohla být zřízena jakási noční hlídka, která má zajistit, že se tam bezdomovci nebudou vracet. Ale mohlo jít i o cvoky, kteří si chtěli v noci s puškami zablbnout u bývalé vojenské pevnosti a zneužili nečekanou příležitost.



A na závěr článku je potřeba říct pozitivní objasnění, že s takovýmito extrémními zkušenostmi to (alespoň podle mých zkušeností) bývá podobně jako s historií lidstva. Ačkoliv se historie jeví víceméně jako jedna katastrofa za druhou, přesto naše civilizace dosáhla velkého (hlavně materiálního) pokroku. Což je krásně vysvětleno japonským příslovím: „Strom, který padá, nadělá víc hluku než celý les, jenž roste.“ Nebo-li rychlých negativ si všímáme snáze, než dlouhodobých pozitiv. Relativně tiše se životem posouvám za lepším a jen občas se ozve rána v podobě nějaké té extrémní zkušenosti dokreslující mozaiku možností světa.

Žádné komentáře:

Okomentovat