K napsání tohoto článku mě přivedlo mj. něčí tvrzení, že je ostře proti prosazování respektu, protože si pod tím představuje „poslouchat něčí rozkazy“.
Domnívám se, že takový výklad respektu může vycházet přímo z ohýbání/ zprofanování/ zdeformování toho pojmu v době normalizace, kdy to znamenalo spíše "loajalitu k režimu", "loajalitu k mocnějším", než ohleduplnost, jakousi mezilidskou antiskepsi a uznávání hodnotnosti ostatních lidí (nebo alespoň potenciální hodnotnosti (epistemologické východisko, že žádný člověk není odpad)), důvod nepáchat jim špatnosti. V takovém případě chápu, proč by čtenář(ka) mohl(a) mít odpor ke slovu respekt. To by také mohlo vysvětlovat, pokud se to slovo po sametové revoluci skutečně moc nepoužívalo - některá zprofanovaná slova se opouštěla.
Připouštím také, že může být velkou a zajímavou otázkou, jak velké podíly společnosti, v které zemi, které komunitě, by se hlásily, ke které z palety definic respektu navržených v rámci nějaké studie. Dost možná by se pak ukázalo, že spousta lidí sice používá stejné slovo, ale část z nich ho může chápat zásadně odlišně. Možná by se ukázalo i to, že "poslušnostní interpretace" (apod.) respektu může být častější v postsovětských zemích a méně častá v západnějších zemích.
Problémem ohledně respektu může být i skutečnost, že někteří lidé mají trvaleji omezené komunikační schopnosti, což může omezovat implementaci a fungování respektu ve všech jejich vztazích vůči ostatním.
Dalším problémem (vedle sémantického rozšíření) je, když se respektu domáhají i lidé, kterým chybí respekt vůči ostatním (je však vhodné rozlišovat skutečné chybění respektu od předstíraného chybění respektu třeba v rámci hravého parodování, i když to může být obtížné). Někdy to ztrácení respektu k ostatním však může být známkou, že danému člověku dochází trpělivost vůči dlouhodobé absenci respektu ze strany jeho okolí. Čím déle je někomu bráněno třeba v autentickém projevu, tím těžší pro něj může být respekt k takovému okolí. V takovém případě je však potřeba uvědomit si, že žijeme ve společnosti, která je nějakými způsoby odchýlená od ideálu psychického zdraví a tím jsou zatíženy perspektivy ostatních i ta naše. Je potřeba uvědomovat si, že pro (částečně) nemocnou společnost je těžké snažit se chovat zdravěji, a pokud chceme respekt a psychicky zdravější společnost, tak nejprve musíme hledat způsoby, jak respektovat společnost, ve které žijeme a to tak, aby to bylo v komplementaritě s naší autenticitou (s tím že obojí se postupně může vyjevit odlišně, než jsme si původně mysleli). Je potřeba uvědomit si, že nemoc nikdy není dobrovolné rozhodnutí a vše, co se může zdát jako dobrovolné rozhodnutí být nemocný, je ve skutečnosti důsledek nějaké nemoci, nějaké nedokonalosti, kterou nemusí být snadné identifikovat a změnit k lepšímu. To znamená, že "špatné" lidi (jak se sobě navzájem mohou různí lidé jevit) nemůžeme vinit za to, že jsou "špatní", protože ve skutečnosti jsou svou nejlepší verzí, kterou právě dokážou ve vztahu k danému kontextu světa být (i když mohou být i lepší, pokud by se správným způsobem dostali do lepších podmínek). A je potřeba po krůčcích se začít chovat autenticky a svému okolí trpělivě vysvětlovat (v komplementaritě s nasloucháním), že tím nechceme ohrožovat ani znevažovat jejich autenticitu (a pokud někdo chce vyloženě ohrožovat autenticitu někoho jiného, tak nejprve by měl, v zájmu i své skutečné hlubší autenticity, psychicky uzdravovat sám sebe a uvědomit si třeba, že ti "nejhorší" lidé jsou ve skutečnosti největší oběti jejich nemocného okolí a je potřeba pomáhat jim (třeba návodně) vytvořit prostředí, kde by mohli být alespoň trochu v nějaké rovině sami sebou, aniž by tím někoho skutečně a vážně ohrožovali (což by zpětně ohrožovalo i jejich autenticitu)), ale je potřeba, aby se všichni snažili neustále hledat způsoby života, které nám umožní žít vedle sebe a nejen navzdory své rozdílnosti, ale nejlépe i díky své rozdílnosti. Třeba pak zjistíme, že společnost, ve které žijeme, je v některých ohledech o něco zdravější, než jsme si původně skepticky mysleli.
Přirozenou lidskou tendencí je odpor k cizímu, k neznámému, což je přecitlivělost strachu a předsudek, který nám brání dosahovat hlubšího uvědomění, že ne vše cizí je pro nás nebezpečné (a něco je pro nás nebezpečné jen proto, že na to "míříme zbraní" - sebelepší člověk, do kterého dostatečně silně "kopneme", se nám může stát nepřítelem, přestože to není jeho původní vlastností, je to spíše způsob, kterým se nám může vyjevit v dané druhu vztažení, které jsme my sami vyvolali svým "pozorováním" toho jedince). Tento jednoduší přístup bývá rozšířený hlavně v totalitách, kde je v podstatě institucionalizovaný. Totalita je mj. institucionalizovaný strach. Sice samo o sobě (tzn. bez vyvažování opakem) nás jako celek to může chránit před určitým nebezpečím (dává smysl, že něco takového vzniklo v kontextu evoluce), ale chránit přehnaným způsobem, který poškozuje i část toho, co není nebezpečné a ty, kteří nejsou nebezpeční (tzn. vidíme, že evoluce (nebo lépe vševoluce/ metaevoluce/ obecná evoluce) zde má ještě co zlepšovat a z tohoto pohledu je dobře, že na lidské úrovni dochází k jejímu zvědomění). Oproti tomu demokratické společnosti se snaží vytvářet komplementárnější prostředí, které nás může naučit hledat protiváhy svých přirozených tendencí a právě respekt má být jednou z těch protiváh a právě vůči odporu a strachu z cizího, neznámého, odlišného...
Když někoho nerespektujeme a třeba ho jen tolerujeme, tak nám to částečně brání naslouchat jeho slovům, protože předpokládáme, že je to třeba blázen (nebo zlý člověk, kriminálník, feťák, maskulinista aj. zjednodušující nálepky, tedy omezující východiska). Nebudeme mu bránit dělat to, co mu tolerujeme, ale to ještě neznamená, že k němu a jeho projevům zkusíme přistoupit antiskepticky, což umožňuje až respekt, kdy v podstatě zkusíme vycházet z opačného předpokladu (vůči "bláznovi" apod. negativním podezřením vůči ostatním) a z něj směřovat k hlubšímu vzájemnému porozumění. Respekt je logické východisko zdravého mezilidského přístupu v opozici vůči podezřívavosti, strachu, skepsi, předpojatosti, xenofobii, předsudkům apod. Respekt je tolerance doplněná o empatii, kvalitnější empatii. Respekt je utváření možnosti, aby nás ostatní mohli přesvědčit o svém názoru, se kterým původně třeba zcela nesouhlasíme.
Respekt je zavedení části vědecké metody do mezilidského přístupu tím, že poznávání je v podstatě osekávání fantazie pomocí zkušeností (v přírodních vědách praví vědci mívají respekt k "přírodě"/ vesmíru... a nemyslí si, že všemu plně rozumí, ale je to v komplementaritě s tím, že se odmítají pasivně smířit se vším, co se v přírodě a hlavně vůči nám lidem děje). Respekt umožňuje vycházet z širokých hypotetizujících představ o možné povaze ostatních lidí a až na základě vzájemných interakcí tu mnohoznačnost dynamicky okrajovat na něco, co je blíže vzájemnému porozumění, které může být východiskem vzájemné spolupráce nebo alespoň uznání, že navzdory všem rozdílům každý člověk může být hodnotný, jen pokaždé svým odlišným nepoměřitelným způsobem (viz. třeba ten pohled na bezdomovce, který nás může negativně stimulovat k práci). Současně bychom si však měli uvědomovat, že naše sebelepší pochopení druhého člověka je vždy omezené naší perspektivou a skutečný svět (i se svými obyvateli) bývá mnohoznačnější, než jsme si schopni představit.
Pravý respekt je známkou uvědomění mj., že my, jakožto malá část společnosti, nejsme schopni plně pochopit ostatní, tj. něco podobně nebo v kolektivním celku mnohem víc složitějšího. A když si nemůžeme být jistí, že někoho nebo rovnou celou společnost dokážeme plnohodnotně pochopit, tak logicky je pak těžké někoho snadno odsoudit (je těžké plně se vyhýbat předkritice). Z pohledu fyzicko-biologické proveditelnosti sice může být odsouzení relativně snadné, ale těžké je to na úrovni myšlení a přemýšlení tak, aby to bylo co nejkonzistentnější, aby nevznikalo až moc a až moc velkých rozporů. Pokud však antiskepsí projdeme opravdu poctivě a stejně dospějeme k závěru, že je něco velmi špatně, tak nemusí být nutné pokračovat v tolerování a je možné přijmout adekvátní reakce.
Čtenář(ka) psal(a), že respekt mu/jí asociuje „poslouchat něčí rozkazy“, ale podle mě násilně vymáhaný respekt přestává být respektem. A to i proto, že zaslepuje právě tu příležitost k porozumění (v těch mezí, kterých jsme schopni). Násilí není lepší příležitostí k hlubšímu porozumění než respekt, což se nejspíš shodneme.
Respekt, podobně jako tolerance, má mít své limity, které by neměl zkoušet překračovat, aby nezničil sám sebe tím, že budeme třeba přehnaně respektovat našeho vraha. Většina lidé většinu času však mívá tendenci přehánět spíše své přirozené tendence (např. xenofobie, což je nejsnáze viditelné v anonymním prostředí internetu) než naučené způsoby jejich vyvažování, a proto je potřeba, aby ve společnosti zazníval větší důraz na respekt, ale souběžně s hlubším vysvětlováním toho, co má respekt skutečně znamenat a zkoušet vyvracet rozšířené dezinformace ohledně respektu. Nebo se může zkusit říkat komplementárněji třeba: respektuje ostatní, ale opatrně.
Teď se posunu k nějakým zajímavým paradoxům. Třeba skryté a nereflektované opovržení může být v komplementaritě s tolerancí, ale ne vůči respektu, pokud bychom se pohybovali na jediné škále/ jediné z rovin (pokud bychom se ale pohybovali na více škálách, tak i respekt by s tím mohl být v komplementaritě, avšak vždy v pozici v jiné škále vůči tomu opovržení, tj. některými projevy určitého člověka můžeme skrytě a nereflektovaně opovrhovat, ale jiné můžeme uznávat jako hodnotné nebo alespoň potenciálně hodnotné).
Komplementarita respektu a svobody (ze strany jednoho jedince) je také možná a to do určité míry i v tak extrémních případech, které se už odehrály ve světa mafie. Třeba při bankovní loupeži, tj. ve smyslu fyzická svoboda konat trestný čin, opak toho co se od občanů očekává, tak se vyskytl minimálně jeden mafián, který se ke svým živým lidským štítům choval v určité rovině tak chápavě, ohleduplně až galantně, že dotyční lidé (štíty) na to pak často vzpomínali i v dobrém nebo ambivalentně. Kdyby ale v takové situaci mafián neprojevoval v určité rovině respekt ke svému živému lidskému štítu, tak by mu klidně už před loupeží řekl třeba: "Drž hubu, ty krávo, nebo tě zastřelím!" Kdežto respekt se v takové situaci může projevit třeba tím, že mafián se ohleduplně snaží minimalizovat strach svého živého lidského štítu a třeba se mu může snažit před loupeží nějak vysvětlit nebo vsugerovat, že se nemá čeho bát, že on nechce zastřelit tak krásnou ženu a policisté na ně střílet nemohou a až ji pustí, tak ji dá část lupu jako odškodné... Může v tom však pochopitelně být i ta rovina, že mafián nerespektuje časové plány svého živého lidského štítu, takže v takové situaci dochází z jeho strany ke komplementaritě respektu a nerespektu, což je stále víc než všeobecný nerespekt. Na druhou stranu případné tajné odškodné může mít tak mnohoznačný význam, že může být chápáno i jako dodatečný částečný respekt k narušení těch časových plánů nebo prostě svobody jít kdykoliv jinam.
Stranou mě napadá ještě jedna myšlenka, kterou bych rád napsal, než se posunu dál. Tradice nemá být automatický monopol unifikující svět, ale má koexistovat se svými alternativami, všechny takové koncepty by měly průběžně opodstatňovat svou existenci, ale zanikat by měly ideálně až tím, že se je prostě všichni aktéři informovaně rozhodnou dobrovolně opustit - pokud tak neučiní, tak tyto koncepty přetrvávají dál v koexistenci.
Čtenář(ka) dále tvrdil(a), že „přirozená nespravedlnost je správná“ a preferuje „rovné zacházení“ (equality) a ne „spravedlivé vyrovnávání“ (equity) (viz. článek „Co si umělá inteligence myslí o genderu? - 3. část“). Když to přeženu, tak mi to připomíná mluvčího jisté elektrárenské společnosti v USA, která kdysi odpojila elektřinu neplatícímu člověkovi, který byl nemocný ve svém domě a napojený na přístroje udržující jeho životní funkce, čímž ho v podstatě nevědomě zabili (tím, že se k němu chovali jako ke všem ostatním neplatičům elektřiny). Ten mluvčí pak tvrdil, že to není vina elektrárny a zodpovědnost delegoval na neurčité lidi v okolí nemocného, kteří mu neposkytli finanční solidaritu na to, aby měl peníze na elektřinu potřebnou pro své přežití. Podle mě by však ten nemocný člověk měl mít automaticky právo na elektřinu nezbytnou pro své přežití, pokud se nerozhodne pro eutanázii. Stále si tedy myslím, že mezi equity a equality je potřeba hledat rovnováhu (i když vychýlenou) a nevzdávat to redukováním na jednu z variant.
Jinak s tím volně souvisí zajímavý "fakt" (který jsem se dozvěděl na přednášce o kognitivní religionistice) a to sice, že věřící lidé se v USA údajně dožívají vyššího průměrného věku, což se vysvětluje tím, že systém sociálního zabezpečení je v USA tak špatný, že být tam v církvi člověku měřitelně prodlužuje život (církev se o něj ve stáří postará lépe než systém, který si za tím účelem platil). Oproti tomu v ČR se takový jev neprokázal, protože tady máme údajně lepší systém sociálního zabezpečení (jakousi kostrbatou komplementaritu mezi equality a equity) (a asi i lepší přístup ke zdravotní péči). Z tohoto pohledu se domnívám, že je lepší zachovat český model a ne ho přibližovat modelu v USA a nepřímo tím tlačit lidi, aby třeba i vstupovali do náboženských hnutí, která jim pak budou podsouvat i různé dezinformace odporující vědeckým poznatkům.
Rovné zacházení je spíše logické východisko, které v praxi vyžaduje minimální diferencování směrem k equity a otázkou je pak spíše míra (např. do jakých detailů je to relativně spravedlivě měřitelné), než nějaký radikální postoj. Nejrovnější mezilidské zacházení může operovat maximálně s pojmem typu „každý člověk“ (tzn. bez rozdílu národnosti, zdravotního stavu, genderu, genů v genomu, bydliště, zaměstnání, stáří, rasy, sexuální orientace, víry, názoru, výše platu, pořadí v abecedě...), směrem k equity se to může rozšiřovat o další podmínky třeba formou „každý člověk, který...“ až po velmi personalizovaný přístup, jehož proveditelnost se může usnadňovat v souvislosti s rozvojem umělé inteligence, takže i to měřitelné se může posouvat. Ale logicky jakási postupná institucionalizace personalizovaného přístupu (v rámci možností) by měla přiměřeně růst spolu s tím, jak se vlivem růstu společnosti vytrácí z mezilidských vztahů ve společnosti, pokud nechceme žít v silně odlidštěném prostředí.
V souvislosti s tím je dobré uvědomit si, že v relativně funkční společnosti je její velikost úměrná složitosti jejích pravidel - chtít pro relativně velkou společnost stejně jednoduchá pravidla jako pro relativně malou společnost by byla utopie (pokud chceme, aby to fungovalo), nebo dystopie (pokud se předem smíříme s tím, že to ve spoustě případů nebude fungovat a s růstem populace společnosti se to bude zhoršovat, mj. nespravedlnost). Skutečnost, že růst společnosti přirozeně vyžaduje a vyvolává růst dělby práce/rolí a zkomplexňování pravidel (přičemž růst by měl být úměrně limitován pravidly typu KISS (ne nadměrně ani nedostatečně vůči aktuálnímu stavu)) je však problém, který může limitovat maximální velikost společnosti pro určitou výši technologického pokroku. To jako jedinci nejsnáze vidíme na celkovém množství pravidel, jejichž plné pamatování mnohonásobně převyšuje naše schopnosti, a proto hledáme kolektivní způsoby, jak pravidla třídit a distribuovat tak, abychom se už zase jako jednotlivci dostali k těm, která v reálném životě potřebujeme nejvíc znát (a některá nadlidsky složitá pravidla už řadu let delegujeme na stroje a pravděpodobně toho bude přibývat). Z této mravenčí neúplné perspektivy se pak leccos v jiném odvětví společnosti může zdát absurdní ve vztahu k našim dílčím pravidlům, přestože to může být v komplementaritě z hypotetického pohledu celkové emergentní sumy pravidel. Ale podíl zastoupení takových žádoucích komplementarit pravděpodobně klesá spolu s tím, jak roste nepoměr mezi mnohostranně nejinteligentnějším jedincem spoluformujícím pravidla a velikostí společnosti + jejích pravidel, načež místo žádoucích komplementarit neplánovaně vznikají destruktivní spory (a vidět v tom záměr bývá zkreslení). Takže jednodušeji: stejná pravidla s růstem společnosti (bez dostatečného růstu inteligence společnosti) vedou k růstu nespravedlnosti. Nadměrná velikost společnosti nás nutí volit mezi institucionalizovanou nespravedlností a chaosem rozmanitosti. A poslední nejdéle udržitelnou možností myslím zůstává hledání rovnováhy, ne redukce na jeden ze sebedestruktivních extrémů.
A také je dobré uvědomit si, že koncentrace lidského osídlení zdaleka není homogenní, takže třeba vesnice o pěti chalupách vyžaduje podstatně odlišná pravidla než velkoměsto. Z tohoto pohledu sama demokracie dnes inherentně částečně přispívá k urbanizaci a na druhé straně k vylidňování venkova, protože má tendenci pravidla adaptovat pro většiny bez dostatečného ohledu na demografické rozložení. Není se pak čemu divit, že lidé z venkova bývají deprimovaní z toho, jak se společenská pravidla stále méně a méně vztahují k jejich realitě. To, co je na venkově potřeba podporovat je regulováno, protože ve městech to je potřeba naopak regulovat (v jiných případech naopak) a města dnes mívají větší moc získat ta pravidla, která potřebují na úkor venkova (místo toho, aby intenzivněji hledala způsob, jak žít v tvůrčí komplementaritě).
