Metcalfův les a jiné ilustrace myšlenek

 Původně jsem chtěl zveřejnit třetí část článku Politické uspořádání buněk lidského těla (1. část zde, druhá zde), ale jistý člověk mi dal podnět, abych to odložil a připadalo mi to jako relativně rozumný krok. Takže místo toho jsem chtěl publikovat něco jiného. 

Během života už se mi párkrát stalo, že mi někdo přisuzoval nadprůměrnou inteligenci a chtěl, abych mu na památku něco nakreslil či napsal. Zatím naposledy se to stalo v říjnu letošního roku a měl jsem čas v klidu doma promyslet, co tomu člověku vytvořím. Problém však spočíval v tom, že jakmile něco nakreslím a rozhodnu se mu to darovat, tak kopii toho obrázku už nebudu moct publikovat jako Sebastián Wortys. 

Tak jsem si řekl, že něco zkusím vymyslet, zrealizovat a podle výsledku se rozhodnu, k čemu to dílo použiji. Zamyslel jsem se nad mnoha různými odbornými pojmy a první, co mě (postupně) napadlo, byl námět obrázku lesa jako Daisyworld a Metcalfůf zákon (na základě mykorhizních „synapsí“) v jednom. Nakreslil jsem to a řekl si, že to prostě musím publikovat jako Wortys (viz. později). 

Druhý pokus o obrázek k darování už se mi zdál přiměřený situaci, protože jsem víc navazoval na svou starší tvorbu a to způsobem, který není jednoznačně identifikovatelný, takže o přesnějším obsahu toho druhého obrázku se pro změnu nedozví čtenáři tohoto článku, přestože ta kresba zachycuje principy, o kterých jsem už jako Wortys veřejně psal. 

Ale zpět (obloukem) k prvnímu obrázku, jehož název si můžeme zjednodušit na Metcalfův les. Už nějaký čas jsem si pohrával s představou, že bych na HumanArt mohl s popisem zveřejnit několik mých ilustrací různých myšlenek. A právě obrázek Metcalfův les do tohoto konceptu krásně zapadl a zalíbil se mi natolik, abych si ho zvolil jako miniaturu této série, což také významně přispělo k jejímu dokončení. 

A než se dostanu k jednotlivým obrázkům, rád bych trochu zateoretizoval o umění. Podle jednoho z hledisek lze uměleckou tvorbu rozdělit do tří pomyslných oblastí (které se v reálu prolínají): 1) díla reprezentující pocity, 2) díla reprezentující myšlenky a 3) díla reprezentující myšlenkopocity. 

U (zde) první kategorie je zajímavé mj. to, že když výtvarné umění zobrazuje spíše negativní pocity, tak (co vím) z řad akademiků obvykle spíše bývá přijímáno jako umění, kdežto zobrazuje-li pozitivní pocity, tak mnohem pravděpodobněji jimi bývá označováno za kýč. Tedy za nízké umění, které se podbízí populární kultuře na základě povrchní líbivosti průměrným člověkem. (O kýči viz. též ve videu, na které reaguji v článku Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání.) 

Aktuálně jsem však názoru, že pozitivní umění lze dělit na kvalitní a nekvalitní, přesněji lze jej škálovitě hodnotit podle míry kvality nejen provedení, ale i podle aktuální relativní neokoukanosti a promyšlenosti způsobu, jakým se dané dílo pokouší vzbuzovat pozitivní emoce. 

Nabízela by se tedy možnost jako kýč označil spíše jen to umění, které má odfláknutý obsah, volbu způsobu i podobu provedení. Z hlediska platnostismu však čistý kýč obvykle neexistuje, spíše je míra kýčovitosti z různých hledisek různě. 

Takže když obraz třeba nemá důkladně vybraný obsah (tzn. zachycuje např. jen roztomilé existující zvířátko), ale na druhou stranu má třeba precizní až fotorealistické provedení sofistikovanými tahy štětcem, tak z hlediska obsahu může být míra kýčovitosti relativně vysoká, ale z hlediska provedení bude relativně nízká, přičemž celkové hledisko nelze „objektivně“ redukovat na „je to kýč“ či „není to kýč“. 

Možná ještě zajímavější to může být u relativně kvalitního obsahu s odfláknutou podobou, jelikož tu můžeme snáze hledat kýčovitost i v oblasti děl reprezentujících myšlenky. Představme si třeba (částicovou) delta vazbu - kovalentní vazbu, kdy hybridizované atomové orbitaly tvarově vypadají trochu jako čtyři u sebe levitující buřty či buráky bez povrchové textury. Jsou to propojené oblasti symbolizující, kde se s jakou pravděpodobností může vyskytovat vazebný elektronový pár. A teď si představme, že nějaký umělec tu delta vazbu nakreslí v podobě třeba těch buřtů, ale pomocí vektorového editoru během pár minut. 

V takovém případě je obsah relativně kvalitní, jelikož třeba můžeme říct, že toto pomyslné dílo nám sděluje, jak moc jsou vlastnosti částic důležité pro formování našeho každodenního života, přestože o nich běžný člověk moc neví. Z tohoto hlediska by míra kýčovitosti byla relativně nízká, kdežto optikou podoby provedení i volby způsobu by byla relativně vysoká. 

A když už se nám naskytla příležitost, tak proč se nezkusit podívat na vědu hlediskem umění? Dejme párky stranou a ponechme prosté znázornění delta vazby. Stále se jedná o hodnotnou myšlenku, ale pokud není vykreslena pomocí vlnové funkce, tak její provedení je z uměleckého hlediska vlastně „kýčovité“. A možná ještě kýčovitější (z hlediska podoby provedení oproti předloze) je, když někdo nakreslí buňku jako pestrobarevné zjednodušené znázornění jejího modelu. 

Můžeme sice buněčné biology kritizovat, že někdy kreslí modely buněk až moc zjednodušeně oproti realitě, kterou mají popisovat (některé „tradičně“ vypuštěné detaily se totiž s časem ukazují jako zásadní), ale musíme si říct, že jejich primární snahou není (či nebývá) tvořit umění, takže umělecká měřítka ve vědě ztrácí smysl (to se týče i té delta vazby). 

Nemůžeme třeba relativně oprávněně říct, že nerealistická barevnost kresby modelu buňky je kýčovitá, jelikož primárním smyslem barevnosti zde není „hrát na city“ (přestože i to se určitou měrou může dít, byť třeba podvědomě), nýbrž zesilovat rozlišovací schopnosti pozorovatelů. Kdybychom totiž nevybarvili třeba část, která má názorně reprezentovat Golgiho aparát, tak bychom z obrázku hůře chápali jeho dynamické ohraničení. 

Teď by se mohlo zdát, že vědecká a umělecká kritéria se nesetkávají, ale ještě tu máme popularizaci vědy a dadavědu. Ale než se k těm setkáním dostaneme, tak si naznačíme některé podobnosti a rozdíly. 

Dadavěda má v síti kategorií podobné umístění jako popularizace vědy (je mezí uměním a vědou/ filosofií, kdežto popularizace vědy je mezi společností a vědou), ale její primární tok informací je spíše opačný. Dadavěda se primárně snaží ovlivnit vědu/ filosofii, kdežto popularizace vědy se především snaží, aby věda ovlivňovala společnost (jejíž členové obvykle snáze rozumí umění než vědě). A ještě zásadnější rozdíly jsou pochopitelně ve způsobech, jakými dadavěda a popularizace vědy zpracovávají informace. 

Ale zpět k setkávání vědeckých a uměleckých kritérií. V případě popularizace vědy je to patrné třeba na obálkách některých knih, jejichž vizualizace bývají mnohem umělečtější, než by se na čistou vědu hodilo. Výjimkou nejsou ani surrealistické motivy, které by za jiných okolností byly označeny jako jednoznačně pseudovědecké. V rámci popularizace jsou však tolerované. 

A to nám vytváří zajímavý pohled na dadavědu, kde se rovněž setkávají vědecká a umělecká kritéria. Neznalý vědec by mohl mít tendenci zaměňovat dadavědu s pseudovědou, ale jaká by to byla rovnoprávnost myšlenek, kdyby souběžně toleroval obálky populárně vědeckých knih? 

Zde se hodí připomenout, že dadavěda, na rozdíl od pseudovědy, nebojuje s vědou o nárok určovat cosi jako „pravdu“. Dadavěda chce vědu jen inspirovat a koexistovat s ní ve vzájemné tvůrčí symbióze. To jí opravňuje uměleckým hlediskem bez zastírání svobodněji přetvářet vědecké a filosofické poznání za účelem hledání dosud dostatečně nerozpoznaných souvislostí, nad kterými se pak věda může zamýšlet objektivnějším erudovanějším způsobem. A aby dadavěda mohla inspirovat vědu, tak hypoteticky ani nemusí učiňovat nějaké objevy, stačí třeba jakési „předobjevy“, resp. díla, bez kterých by vědec nezačal přemýšlet způsobem, který ho k nějakému objevu dovedl. 

Dadavěda nutně ani nemusí znázorňovat myšlenky, může třeba jen zobrazovat pocity, které má z různých vědeckých teorií, ale i jejich možného budoucího vývoje. Teď bych se však rád zaměřil na díla reprezentující myšlenky. 

Nemám rád převažující obrazoborectví (přesněji anikonismus) ve většině současných nejen filosofických knihách, ale i mnoha vědeckých (přestože tam bývá situace lepší). Nebývá výjimkou, že v naučné knize není ani jeden obrázek. Dnes už sice existují i knihy popularizující filosofii (pravděpodobně inspirované popularizací vědy), kde obrázků občas bývá i víc než textu (opačný extrém), ale podle mě by se alespoň pár obrázků hodilo do každé naučné knihy, jelikož pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. 

Jakožto autor, který do svých knih obrázky dal a dávat chce, mohu spíše jen spekulovat, jaké jsou důvody autorů a nakladatelů vyhýbat se jim. Z hlediska nakladatele se může zdát výhodné zaplatit jen spisovateli a nehledat umělce. Také se zrychluje doba, lidé rádi předávají informace co nejrychleji a málo kdo se zdržuje tvorbou promyšlených vizualizací. Dalším důvodem může být, že čím abstraktnější myšlenka, tím obtížněji se ilustruje. Už jsem však viděl několik zdařilých obrázků celkem abstraktních myšlenek, které nebyly jen symbolem, ale vztahovaly se k principiální stránce myšlenky. Ostatně v tomto článku chci pár takových ilustrací představit, i když nechci příměrem tvrdit, nakolik jsou kvalitní, to ať si každý posoudí sám. No a třetím důvodem mohou být postoje samotných spisovatelů. 

Domnívám se, že někteří filosofové natolik bazírují na čistě slovním vyjadřování, až veškeré ilustrace považují za nežádoucí rezignaci. Obzvláště ty symbolické vzdálenější principům příslušných myšlenek. Jakoby použít obrázek neznamenalo komplementárně doplnit myšlenku, nýbrž říct „nerozumím tomu“. Také se mohou obávat, že obrázky zaměřují pozornost na to, co lze snáze zobrazit, což nemusí být jádro sdělení. Dle mého však autor může (spolu)rozhodovat, ke které z myšlenek ilustraci (ne)přiřadit. Mohou však být obecněji i proti zaměřování pozornosti na jakoukoliv část oproti celku textu, což by mohlo znamenat buď obrázek ke každé větě (což dnes není moc realizovatelné), nebo žádný. A také se mohou obávat, že ilustrace by mohla být určitou měrou konkretizací obecnin, což by třeba z fyzikálního hlediska bylo něco jako kolaps kvantové superpozice. Dle mého však čtenáři filosofie bývají schopni zobrazené myšlenky znovu zobecnit. 

Přes to vše se nadále domnívám, že ilustrací by v naučných knihách mělo být více než dnes. Jak už jsem psal, pomáhají snáze pochopit, zapamatovat a připomenout si myšlenky. Což bude doufám znát u následujících obrázků. 

1) Metcalfův les: 

Tento obrázek mě napadl tak, že jsem přemýšlel nad podobnostmi různých sítí. Metcalfův zákon se vztahuje k tomu, jak se s každým novým uživatelem rapidně zvyšuje počet možných vazeb v telekomunikační síti, přesněji o druhou mocninu jejich celkového počtu. Čím víc uživatelů, o to mnohem víc vazeb. Ale proč bychom tak měli přemýšlet jen v kontextu telekomunikací? A proč jen antropocentristicky? Třeba stromy bývají vzájemně propojené podhoubím, což jsou mimochodem možná největší organismy na planetě. Nejrozlehlejší známé podhoubí má skoro devět kilometrů čtverečních. Tito podzemní obři propojují stromy na les skrze mykorhiza, což je vzájemné symbiotické propojení hub s kořeny vyšších rostlin. A skrze tuto síť, občas přirovnávanou k internetu, si mohou krom živin vyměňovat i signální molekuly, což jim umožňuje vzájemně koordinovat své metabolismy tak, aby snáze čelily různým nepříznivým vlivům (klima, patogeny apod.). 

Takže jsem měl představu nakreslit stromy vzájemně propojené podhoubím, jehož podoba je upravena podle Metcalfova zákonu. To se snáze dělá kruhem, takže vznikla jedna roztomilá planetka, což v tomto kontextu snadno asociuje hypotézu Gaia, podle které je Zeměkoule jedním obřím superorganismem, který provádí globální homeostázi, resp. reguluje sám sebe tak, aby byl schopen dál žít. To bylo prvně demonstrováno počítačovou simulací Daisyworld (Svět sedmikrásek), kde jsou na pomyslné planetě černé a bílé sedmikrásky, jejichž poměr se přirozeně mění tak, aby vyrovnávaly dlouholetý výkyv slunečního záření za vznikání co nejoptimálnějších podmínek pro své životy. V praxi je to však mnohem komplexnější a pravděpodobně to zahrnuje všechny živé organismy. 

A aby můj obrázek odkazoval na Daisyworld, tak některé stromy mají listí tmavší a jiné světlejší. V reálu však pochopitelně existuje mnohem víc způsobů, kterými stromy interagují se svým prostředím. A když už byla řeč o tom, že jednotlivé stromy vzájemně podporují své společné přežití, ale i přežití (minimálně téměř) všeho živého, tak se můžeme ptát, nakolik mohou být tyto dvě homeostáze propojené, pokud vůbec má smysl říkat dvě místo jedné. Aby generační linie nějakého stromu mohla přežít, tak každý jednotlivý strom se musí souběžně starat o přežití své, svého lesa i všeho živého na planetě. A lidé už si pomalu začínají uvědomovat, že ani oni nejsou výjimkou. Abychom nevyvolali zhroucení celosvětového ekosystému, musíme zkrotit přemrštěný materiální konzum lidstva. 

2) Myšlenkopocity: 

Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že když člověk přemýšlí komplementárně, tak souběžně začíná i komplementární prožívat, nebo-li mnohem častěji zažívá ambivalentní pocity, tj. dvousečné složené z pozitivních i negativních emocí. Způsob myšlení neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě ještě více přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož by chtěli být co nejracionálnější. 

Lidé minimálně dnes minimálně v Západní civilizaci mívají tendenci rozlišovat obsah své mysli na jakoby oddělené myšlenky a pocity, ale podle mého se jedná o dvě strany téže mince, které jen neumíme vědomě pozorovat současně. Buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitů, nebo emocionální stránku myšlenkopocitů, a nebo to střídáme. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou, jen se vždy jedna z částí procesu odehrává víc ve vědomí a druhá víc v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenek a vědomého utváření pocitů. 

3) Symbol dadavědy: 

Dadavěda je hybrid mezi uměním, vědou a filosofií. Oproti umění klade větší důraz na znalost přírodních věd a filosofie. Oproti vědě je mnohem svobodnější a smí říkat i nesmysly, aby vědu přiměla k netradičním reakcím, které mohou vést k objevu nových souvislostí. A oproti filosofii mj. klade mnohem větší důraz na vizuální vyjadřování. Smyslem dadavědy je poskytovat inspiraci poznávacím procesům. 

Na obrázku jsou tři pokusy o logo dadavědy. Největším je Newtonovské jablko, které šipkou znázorňuje své padání, jež je symbolem nevypočítatelných/ náhodných/ nečekaných objevů. Dadavěda však tento způsob objevování chce umocňovat souhrou rozumu a iracionality, takže jablko je zde vyplněno mozkovitou texturou, což znázorňuje rozum i iracionalitu, protože mozek sám o sobě bývá symbolem racionality, ale jeho přítomnost v průřezu jablka je iracionální. 

A pak je tam ještě odměrná baňka z chemie, jejíž hrdlo se zahýbá a mění ve štětec (jeden ze symbolů umění), který ji jakoby kreslí. Obdobně třetí logo znázorňuje mikroskop, jehož podstavec se mění na tužku, která kreslí to, co jakoby pozoruje. 

4) Dadavědecká rekombinace: 

Oproti pokusům o logo dadavědy se tento obrázek pokouší naznačit možnosti surrealistických rekombinací nejen výzkumného vybavení, ale i předmětů jimi zprostředkovaného pozorování. Podobnými způsoby lze přimět vzdělanějšího diváka, aby se zamyslel nad souvislostmi, které by ho jinak nemuseli napadnout, kdyby zůstal v „čistě“ vědeckém paradigmatu. 

Podobně inspirativní mohou být dadavědecké otázky, které jsem vymýšlel hledáním souvislostí náhodně zvolených odborných pojmů. Prostě jsem si vylosoval nějaké pojmy, pak zkoušel hledat možnosti souvislostí a ty nejlepší vzniklé otázky jsem zveřejnil na psanci.cz. mezi nimi třeba: „Jakého Wittgensteinova brouka v krabičce má asi chatbot?“, „Je determinismus obdobou Cotardova syndromu?“ či „Patří rozšířený fenotyp člověka do učebnice biologie?“. 

5) Kubismokracie: 

Náš svět je plný obdélníků, kvádrů a běžně si to už ani neuvědomujeme. Přesto se na ně každý den díváme, naše podvědomí si toho může být vědomo a při pohledu na ty pravoúhlé hrany nás může tiše chronicky ujišťovat o smysluplnosti a důležitosti toho, co pro nás symbolizují. Kvádry nejsou v mimolidské přírodě běžné, jsou to idealizované a materializované konstrukty našeho základního způsobu myšlení. Mimo jiné symbolizují unifikovanost, ale i jednoduchost Occamovy břitvy alias KISS. Je až trochu překvapující, v kolika vlastnostech se kvádry shodnou s nejmocnějšími lidmi. Jakoby kvádry byly jejich reprezentace či až náboženské ikony a my na to zapomněli. Jaký je vlastně rozdíl mezi sektou a firmou, kde zaměstnanci musí dodržovat šéfova přikázání, jinak jsou trestáni či dokonce propuštěni? Další souvislosti jsou k přečtení v článku Kubismokracie. 

Politické uspořádání buněk lidského těla - 2. část

 V minulém článku této série jsem se začal zamýšlet, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Postupně jsem dospěl k názoru, že v našem těle nejspíš existuje jakási rovnováha moci: na jednu stranu vědomí ovlivňuje mnoho svalů a na druhou stranu tělesné buňky mohou vědomí vyvolávat bolest, což je obdoba lidového veta. Celkově se to možná podobá sociální demokracii, ale jiné verzi, než jakou prosazuje třeba ČSSD. 

A teď se zkusme vrátit k tvrzení čtenáře knihy Wesmírný omyl, že „režim v lidském těle je v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“ a podíváme se na jednotlivé argumenty, zhruba nakolik jsou dle mého pravdivé a nakolik zavádějící. Tím z mnoha různých pohledů zpřesním představu o politickém uspořádání buněk v lidském těle. 

Prvním argumentem je tvrzení, že lidské tělo je prý proti všemu cizorodému: nevpouští žádné neschválené látky nebo buňky, vše cizorodé rozkládá a vylučuje. Podle mého tomu tak nějakou měrou sice je, ale má to pochopitelně řadu podstatných výjimek. 

Kdybychom té první části argumentu neříkali třeba „molekulární nacismus“ (pravděpodobněji „molekulární izolacionizmus“), tak z našeho hlediska by asi bylo hezké, kdyby do sebe lidské tělo nevpouštělo žádné neschválené látky, protože by to mohlo znamenat, že bychom byli plně odolní vůči všem toxinům. Ale to zjevně nejsme. Čím menší je molekula, tím snáze může proniknout do lidské buňky. A pokud do ní pronikne nějaký jednoznačný toxin, tak to ještě neznamená, že ho buňka umí či stihne rozpoznat a zneškodnit. Klidně pak třeba může rozbít nějaký biomolekulární stroj a to právě díky tomu, že hranice lidských buněk jsou někde na pomezí otevřenosti a uzavřenosti. 

Za zmínku také stojí, že naše tělo a jeho buňky do sebe vpouští i ty molekuly, které na první pohled vypadají jako výhodné živiny, ale mohou být složené z až mnoho radioaktivních atomů. V podstatě takové Trojské koně. Za normální úrovně radiace to není velký problém, ale když se stane třeba nějaká jaderná havárie, tak už to problém být může. 

Teoreticky se do buňky může zatoulat i molekula, které není vyloženě prudce toxická, ale ani užitečná (je tělem nerozložitelná či obsahující nepotřebné atomy). Pokud se jich tam však zatoulá moc, tak z hlediska buňky by se to dalo přirovnat k pracování v podniku, jehož výrobními prostorami prochází dav turistů. Za takových okolností má buňka svou práci rozhodně složitější a i díky tomu nezanedbatelnou měrou platí Paracelsovo (1493–1541) tvrzení, že rozdíl mezi jedem a lékem spočívá v dávce. To mimochodem znamená, že člověk může zemřít v důsledku soutěže v pití vody, nebo třeba vlivem požití jater masožravce, protože obsahují extrémní množství vitamínu A. Dnes se však za jedy považuje to, co nám škodí už v relativně malé dávce. 

Obdobně jako malé molekuly, tak i některé makromolekuly mohou nepříznivě působit na vnitřním i vnějším povrchu těla, aniž by jim v tom někdo zabránil. To se hypoteticky může týkat i třeba mikroplastů. 

V omezené míře funguje xenobiotický metabolismus, který umí z těla odstraňovat minimálně některé druhy xenobiotik (chemických látek nepřírodního původu v organismu), ale vzhledem k tomu, že dochází i k bioakumulaci (postupnému hromadění určitých xenobiotik v organismu) některých látek jako určité pesticidy či těžké kovy, tak to není dostačující podobně, jako současná podoba recyklace není dostatečným řešením skládek lidského odpadu. 

Takže ve zkratce tělo do sebe přijímá i některé neschválené látky, ale nerado, protože neumí dostatečně zabránit jejich vstupu. To je přirozená daň za polo-otevřené hranice, díky kterým můžeme vstřebávat víc užitečných látek, než kolik bychom mohli za důslednějších/ intenzivnějších hranic, přičemž i třeba hranice Evropské unie jsou polo-otevřené (i když pochopitelně těžko porovnávat přesnější míru). 

Teď se od molekul přesuneme k těm cizorodým buňkám. Přestože lidské tělo rozhodně některé cizorodé buňky ničí, tak na druhou stranu v sobě nechává přežít spoustu mikroorganismů, které se dovnitř dostaly z venčí. A podmínkou není, aby ty mikroorganismy byli vůči tělu v symbióze (viz. komenzálové), ale spíše aby to nebyli vyloženě „teroristé“, přičemž ani demokracie do sebe nechce jen tak vpustit jednoznačné teroristy. 

Tady by někdo mohl oponovat Evropskou migrační krizí roku 2015, kdy mezi migranty nejspíš byli i (nejen potencionální) teroristé. Ale to je podobné jako když člověk sní potravu, ve které je velké množství mikroorganismů a mezi nimi i několik patogenních, které třeba vyvolají nějaké střevní onemocnění nebo si toho ani nevšimneme. A přiznejme si, že relativně hodně mikroorganismů je v každé přirozené potravě (UHT mléko apod. není přirozené) a nikdy s jistotou nevíme, jestli tam těch škodlivých mikroorganismů není moc jako že vždy tam nějaké jsou. Větší problém než teroristé byla v případě EU spíše obdoba přežírání, kdy se do Evropy dostalo více lidí, než jsme byli schopni začlenit. 

A mikrobiom v trávicí soustavě a na povrchu těla nezahrnuje všechny naše obyvatele, kteří nemají lidskou DNA. Někteří parazité se totiž dokážou zabydlet téměř kdekoliv a část z nich v nás vydrží až do konce života (obzvláště ti intracelulární - vnitrobuněční, kteří se tak vyhýbají bílým krvinkám). V souvislosti s tím je potřeba říct, že v zájmu parazita není vyloženě zničit celého hostitele, jelikož by tím ztratil útočiště (výjimkou je např., když parazit chce, aby jeho hostitel by sežrán jiným hostitelem, což se lidí na vrcholu potravinové pyramidy moc netýká). 

Lidé, kteří si myslí, že parazité obvykle bývají zabijáci, se tak domnívají spíše na základě svého smyslového vnímání a konfirmačního zkreslení vlivem strachu. Ale kam se hrabou dočasné pandemie oproti těm nejúspěšnějším parazitům člověka, kteří žijí převážně asymptomaticky v drtivé části populace minimálně od dob začátků jejich zkoumání (ale spíše od našich počátků). Takže i ve zdánlivě zdravém lidském těle vždy žijí nějací parazité, kterých se nezbavíme. 

A když už je řeč o parazitech člověka, tak za podrobnější zmínku stojí třeba lidský virom. Dosud není moc prozkoumaný, je proměnlivější a mutativnější než mikrobiom a nejspíš má i vyšší genetickou různorodost než lidský mikrobiom (který sám o sobě má vyšší různorodost než jeho nositel viz. o holobiontech v jedné z dalších částí tohoto článku). Podle velmi hrubých odhadů je ve „zdravém“ lidském těle minimálně zhruba milión krát milión virových částic, přičemž je otázkou, jak by fungoval člověk bez virů oproti běžnou mírou zavirovanému. 

Nelze však říct, že viry jsou jednoznačně špatné. Pravděpodobně se totiž nezanedbatelně podílely a možná dále podílí na evoluci člověka včetně jeho mikrobiomu, jelikož nás mohou v podstatě geneticky modifikovat (koneckonců technologie CRISPR je založená na virech, přesněji bakteriofágách) a retroviry se dokážou přenášet i lysogenním cyklem, což znamená, že se vepíšou do naší DNA a pak už nepotřebují nutně tvořit obalené virové částice, šíří se jako genové sekvence, jejichž interpretaci si tělo může hypoteticky nejen epigeneticky postupně upravovat na něco užitečnějšího. 

O něco méně spekulativní je samotný názor, že horizontální přenos genů skrze parazity byl v historii evoluce nezbytný pro vznik člověka. Tím mám na mysli především mitochondrie (buněčné organely vyrábějící ze sacharidů (úložiště energie) molekuly ATP („palivo“ pro buňky) a to pomocí mj. kyslíku získaného naším dýcháním). 

Existují sice dvě základní hypotézy o vzniku mitochondrií, ale ta autogenní (odštěpení DNA z jádra v době vymezování se bakteriím a archeím) je nejspíš méně pravděpodobná než endosymbiotická. V té se obvykle předpokládá, že předek mitochondrií se do předka eukaryot dostal fagocytózou (aktivní pohlcování vnějších, oproti buňce celkem velkých, částic), resp. jako sousto, které se buňce nepovedlo strávit. Problém však může být, že fagocytóza by bez mitochondrií byla možná až moc energeticky náročná. 

Takže se domnívám, že předchůdci mitochondrií mohli být v minulosti třeba vnitrobuněční parazité bakteriálního původu (jako dnes např. chlamydie). Do předchůdců eukaryot mohli pronikat enzymatickým rozkladem části cytoplazmatické membrány a někteří se dokázali naučit nejen nezabít svého hostitele, ale následně se s těmi našimi dávnými předky naučit žít v symbióze (endosymbióze). Ta je dnes tak silná, že bez mitochondrií bychom téměř okamžitě zemřeli. Ale to i díky nim jsme dnes mnohobuněčnými organismy. A pokud mám pravdu, tak parazitismus může být vývojové stádium určitého druhu symbiogeneze (vznikání symbiózy). 

Obdobně na naší úrovni velikosti někteří manuálně pracující lidé ještě dnes považují manuálně nepracující vzdělance za parazity společnosti, přestože společně vymysleli třeba elektrárny, což jsou pro lidstvo v podstatě obdoby mitochondrií. A to je jen část ze špičky ledovce společensky endosymbiotického užitku lidí, kteří pracují mozkem. 

Čtenář by však na základě mnoha výše uvedených výroků neměl nabývat dojmu, že parazité na buněčné úrovni jsou nakonec „celkem dobří“. Měl by si být spíše vědom i infekčních onemocnění a dojít k nějakému vyváženému názoru (komplementárnímu), jenž zohledňuje dobré i špatné vlastnosti. 

V souvislosti s tím je také potřeba říct, že mnohobuněčné organismy (mezi které patříme) se celkem brání horizontálnímu přenosu genů (např. skrze viry či bakterie). Třeba tím, že naše pohlavní buňky vznikají z relativně malé zárodečné linie (ale třeba virus HIV do ní umí proniknout). A proč se tomu naše tělo brání? Protože čím složitější/ sofistikovanější organismus, tím spíše mutace povede k poškození a ne vylepšení. S tím souvisí i teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce. 

Z podobných důvodů v ČR dosud nefunguje tzv. lidová iniciativa (jedna z metod přímé demokracie umožňující na základě petice vyvolat referendum třeba o zavedení nového zákona/ upravení stávajícího/ ...). Mohlo by se totiž stát, že právně nedostatečně vzdělaní občané by si odhlasovali zákon, který by vedl k chaosu. Jsem však názoru, že podstata lidové iniciativy by na naší úrovni mohla mít uplatnění, kdyby bylo nalezeno přiměřené kvórum a výsledek lidově iniciovaného referenda by byl pro politiky částečně nezávazný, aby ho právně vzdělaní lidé mohli nejprve přizpůsobit kontextu a jazyku dosavadních zákonů. Ale i bez lidové iniciativy se dnes považujeme za demokracii. 

Pokud však jednou lidstvo dosáhne jakéhosi relativního klimaxu (v ekologickém a evolučním smyslu) na úrovni zákonů, tak lidová iniciativa by mohla ztratit smysl i na naší úrovni velikosti podobně, jako ho její obdoba ztratila na úrovni buněk našeho těla. Jsem ale názoru, že „konec dějin“ (ve smyslu „nic lepšího už nevymyslíme“) se nekoná. 

Lidské tělo se sice brání horizontálnímu přenosu genů, ale na druhou stranu je přímo stvořené pro horizontální přenos kulturgenů, což je etymologicky přesnější výraz pro memy v obecnějším smyslu než internetové memy. A tento horizontální přenos kulturgenů (komunikace vč. pokecu) je nedílnou součástí kulturní evoluce probíhající relativně bouřlivě (možná víc než kambrická exploze) a součástí toho jsou průmyslové revoluce (viz. mj. digitální revoluce a průmysl 4.0), které významně transformují vznikající lidský superorganismus (viz. snad poslední článek této série). 

Ale ještě na chvíli zpět k virům (přičemž memy jsou trochu jejich obdobou v kultuře). Weismannovská bariéra (zábrany proti přenosu získaných genetických mutací tělesných buněk na další generace) pro mnohé viry sice může být velkou překážkou, ale pokud se nějaký chronický virus umí velmi snadno přenést z rodiče na potomka třeba dotekem, tak tu bariéru v podstatě obchází a vytváří skulinku pro neolamarkistickou evoluci. Výzkum lidského viromu však dosud ještě není moc daleko, takže se jedná o předběžné spekulace. 

Každopádně oproti nám bakterie mají pro horizontální přenos genetické informace ve své DNA speciálně vymezené místo zvané hotspot. A jelikož náš mikrobiom je plný bakterií, jimiž vypouštěné látky mohou ovlivňovat i nervovou soustavu, tak i to na nás může mít nějaký vliv a zatím ještě neumíme říct, nakolik dobrý a nakolik špatný v kterých případech. 

A když už je v tomto článku řeč o horizontálním přenosu genů mezi různými druhy, tak bych mohl ještě upřesnit, že z tohoto hlediska je strom života (myslím fylogenetický strom, ne ozdobný ezoterický strom) nepřesný. Předpokládá totiž jen větvení a ne srůstání (které občas provádí i stromy organismy, dnes pod vlivem člověka častěji než dříve). Všichni jsme totiž genové asambláže a těžko říct jakou mírou, protože horizontální přenos genů vytváří bordel v historii evoluce. Přesnější by mohli být fylogenetické sítě, ale ty sami o sobě také nejsou všeříkající. Takže strom života a fylogenetické sítě jsou spíše dva úhly pohledu, z nich každý má svou vypovídající hodnotu o něčem trochu jiném a měli bychom se snažit o jejich komplementaritu. 

A ještě jedna bláznivá zajímavost na závěr bodu o cizorodostech: pokud v budoucnosti narazíme na nějaké mimozemšťany a nedokážeme jim dostatečně porozumět, tak pravděpodobně vzniknou vzájemné spory, které evolucí mohou vyústit až k tomu, že mnohočlověk bude pojídat mimozemšťany či jakési mnoho-mimozemšťany. Podobně jako dnes jíme rostliny a přirozeně nerozumíme jejich vzájemné komunikaci. 

Dalším argumentem pro názor, že uspořádání buněk v našem těle je „nacistická totalitní oligarchie“, bylo tvrzení, že naše tělo prý zabíjí všechny zmutované buňky, protože prý nepřipouští žádnou rozmanitost. 

Je sice pravda, že třeba makrofágové pohlcují mj. rakovinné buňky, avšak pokud se mutace neprojeví na vnějších membránových proteinech zmutované buňky (přičemž ne každá zmutovaná buňka je rakovinná), tak může v klidu žít dál. To se může týkat i některých bradavic, pokud třeba virus pozměnil DNA příslušných lidských buněk. A bradavic se lidské tělo obvykle samo nezbaví. Navíc postupem času se drobné neopravitelné mutace objeví ve spoustě somatických buněk a dokud to není problém, tak je zbytek těla nechá dál žít. 

A lidský mikrobiom mutuje ještě rychleji viz. mj. výše hotspot u bakterií ale i antibiotická rezistence přenášená horizontálně skrze plazmidy (malé DNA, obvykle kruhové), takže se dá teoreticky říct, že pokaždé, když jdeme na záchod na velkou, tak ze sebe vyloučíme („porodíme“) nějaký relativně nový druh, přičemž někteří jeho příslušníci zůstanou i uvnitř našeho břicha. 

Tvrzení, že lidské tělo zabíjí všechny zmutované buňky, vyznívá nejparadoxněji, když zmíním, že naše B-lymfocyty (druh bílých krvinek) mutují záměrně a cíleně viz. tzv. somatická hypermutace, kdy je mimochodem trochu jakoby obcházeno tzv. centrální dogma molekulární biologie (nemožnost přepisu proteinu buňkou zpět na genetickou informaci), ale Weismannovská bariéra zůstává neporušena. Během somatické hypermutace buňka rekombinuje část své DNA tak, aby se jí tvořené protilátky lépe přichytávaly na ta místa záškodníka, kde ho mohou zranit. 

A co se týče rozmanitosti, tak vzhledem třeba i k buněčné diferenciaci (postupná přeměna kmenových buněk na specializované) se nedá říct, že režim lidského těla neakceptuje jakoukoliv diverzitu či pluralitu. Naopak lidské tělo je složené z téměř nesčetného množství různých druhů lidských buněk: potřebuje kooperaci plurality, aby mohlo fungovat. A součástí té naší plurality je i mikrobiom, který je pro nás natolik důležitý, že se celkově označujeme za holobionty, resp. asambláže hostitele a mnoha jiných druhů buněk žijících s ním i v symbióze. 

Podobně lidé žijí víceméně v souladu např. s hospodářskými plodinami, zvířaty či domácími mazlíčky. Na druhou stranu však běžně zabíjíme třeba komáry, když nám vlétnou oknem do domu nebo klademe pastičky na hlodavce či si někteří bereme antibiotika (když máme v těle vážnější bakteriální infekci) a obvykle tomu neříkáme holokaust, genocida ani nacismus. 

Tím bych druhou část tohoto článku nejspíš ukončil a v třetí se podíváme, nakolik DNA je či není dogmatická. 

Politické uspořádání buněk lidského těla - 1. část

Pravděpodobně v novele Z lidstva jsem se poprvé zamýšlel mj. nad tím, jak by se uspořádání buněk v lidském těle dalo metaforicky nazvat z politického hlediska. Tehdy na střední škole jsem byl názoru, že oproti např. stromu je lidské tělo víceméně jakýmsi totalitním režimem, jelikož na rozdíl od rostlin je prorostlé centrálním nervovým systémem, který mnoha ostatním buňkám uděluje rozkazy. Z tohoto východiska jsem se za ty roku posunul ke komplementárnější představě, ale k té až později. 

Otázku, jak nazvat uspořádání buněk v lidském těle z hlediska politiky jsem vznesl také letos šestého července v živém rozhovoru s Antonínem Dolákem, Jamesem Heatherem a Simeonem Lichnovským v čase videa 1:05:47 a v 1:06:18 na to začínali reagovat, což mohu shrnout v následujícím odstavci. 

Dolák odpověděl, že podle něj je mezi buňkami v našem těle hierarchie a kooperace, takže jde o hierarchickou spolupráci. Pak ještě dodal, že tam je dělba práce. Simeon zavtipkoval, že komunisté by to nazvali demokratický centralismus. V návaznosti na to Dolák vtipkoval, že podle demokratického centralismu třeba jaterní buňky volí nervové buňky, aby rozhodovaly, protože ví, že ony „umí akorát tu žluč“ (velké zjednodušení, ale v humoru naživo snad omluvitelné, byď v inteligentním humoru). Podle Jamese si rakovina „myslí“, že je tím nejlepším v celém těle, na což Dolák reagoval, že rakovina jsou rebelové, které je v tomto případě asi opravdu potřeba potírat. 

V témže rozhovoru (o dvou částech (první (jen s jednou mou otázkou), druhá)) jsem se ptal mj. ještě na humor z hlediska evoluce (můj článek), hypotetický vliv buddhismu na evoluci (můj článek), (již zmiňované politické pojmenování uspořádání lidských buněk,) panpsychismus, vědomí jako synergii částic (můj souvislý článek) či vědu jakožto víru vylepšenou o evoluční mechanismus (můj souvislý článek). 

A později mi přišla další odpověď na politické uspořádání buněk lidského těla od jistého čtenáře knihy Wesmírný omyl. Dle jeho názoru je „režim v lidském těle v podstatě nacistická totalitní oligarchie s otroctvím“, což se pokusil doložit řadou příkladů, na kterých sice dle mého něco do určité míry je, avšak bývají až moc jednostranné, takže by si to zasloužilo komplementárnější přístup, abychom mohli vidět, že je to něčím více či méně vyvažováno. 

Než se však dostanu k jednotlivým argumentům, tak se pokusím doplnit a zpřesnit můj původní názor o vztahu mozku ke zbytku těla. 

Představa, že (nejen lidský) mozek/ vědomí je nějaký jednoznačně nadřazený vládce těla pravděpodobně vyplývá z relativně přímé zkušenosti vědomí. Z toho, že většinu masy svalů ve svém těle jsme schopni vědomě ovládat nebo minimálně ovlivňovat. A to i takovými způsoby, které podle většiny nás lidí z hlediska buněk nedávají moc smysl. 

Jaký má pro buňky našeho těla smysl třeba výtvarné umění? Žádná z nich o tom sice pravděpodobně není schopna přemýšlet sama (některé z nervových buněk pouze společně, ale už jako vědomí) a podle nás to pro ně na první pohled smysl nemá, ale při hlubším zamyšlení si můžeme uvědomit třeba, že umění mj. poutá a ovlivňuje pozornost dalších lidí (z hlediska mj. kulturního kapitálu však umění není zaměnitelné za reklamu), což může vést k prospěchu pro celé tělo včetně buněk. Třeba když umělec prodá obraz, tak si může koupit mj. jídlo. Nebo mu jeho obrazy mohou zvýšit šanci v pohlavním výběru a tím šanci, že buňky jeho těla budou mít genetické potomky i po jeho smrti. 

Spoustu věcí my (jakožto mozek/ vědomí/ mysl/ duše/ ... - co se vám zdá přesnější) děláme i proto, abychom uspokojili potřeby svých somatických buněk a jsme tedy mj. prostředkem zefektivnění jejich blahobytu. 

Zde mi bylo oponováno, že i vězni dostávají jídlo, což by prý analogicky znamenalo, že věznice jsou prostředkem zefektivnění blahobytu vězňů, což však obvykle moc neplatí. Je to zajímavý argument, ale zásadní rozdíl mezi vězením a lidským tělem spočívá mj. v tom, jak dobře by se „vězni“ měli na „svobodě“ oproti „vězení“. Běžný člověk je raději na svobodě (výjimkou jsou např. někteří japonští senioři, kteří se do vězení snaží dostat, aby o ně bylo pečováno), kdežto buňky lidského těla jsou tak „rozmazlené“, že i když je šetrně oddělíme od těla a pustíme na „svobodu“, tak se o sebe neumí postarat, protože jsou zvyklé na luxus, který mají v rámci těla. Podle mého jsou na tom dokonce lépe než běžní pracující lidé, ale o tom budu psát později. 

Celkem silným důkazem, že vědomí neslouží jen čistě samo sobě, ale (minimálně) i svému tělu, je například, že potřeba dýchat není naše rozhodnutí. Někdo může namítnout, že člověk umí zadržet dech, kdykoliv se mu zachce, ale to umí jen dočasně a nejspíš proto, že existují (nebo v relativně nedávné historii evoluce existovaly) případy, kdy je pro tělo jako celek vhodné, aby vědomí upravilo frekvenci dechu. Třeba když střídavě plaveme a potápíme se. 

Chceme-li získat jistotu, že potřeba dýchat není rozhodnutí vědomí, ale služba samotným tělesným buňkám, tak se potřebujeme podívat na jeden z nepříjemných extrémů, kterým je fenomén sebevraždy. Člověk, který už nechce žít, je schopen zapříčinit svou vlastní smrt, ale nedokáže to udělat samotným zadržením dechu. Pokud vím, tak jeho vůle zemřít nikdy není silnější než vůle těla začít znovu dýchat čili poskytovat buňkám kyslík, který potřebují ke svému životu. Minimálně zde je služba buňkám zjevně nadřazena rozhodnutí vědomí. 

Zde si také můžeme povšimnout, že potřeby (relativně zdravého) vědomí jsou zajímavým způsobem sladěné s potřebami buněk těla. Co je dobré pro tělo, bývá dobré i pro vědomí a naopak co je dobré pro vědomí, bývá dobré i pro tělo. Z tohoto hlediska dochází velkou měrou k obcházení železného zákonu oligarchie, resp. veřejně prospěšná elita (mozek) se nemění na čím dál tím víc jen sobě-prospěšnou, jelikož její prospěch je dnes téměř neoddělitelný od prospěchu buněk těla. 

Je však možná pravdou, že v určitých ohledech evoluce lidské mysli výrazně předběhla evoluci těla (přestože v sobě stále máme prastaré vzorce chování), takže některé relativně modernější činnosti jsou intenzivněji prospěšnější pro vědomí než pro tělo a často jde o různé neřesti typu závislosti, přičemž však lze spekulovat nakolik jsou vědomí prospěšné skutečně a nakolik jen domněle. 

V reakci na tento výrok mi jistým čtenářem bylo řečeno, že v případě problematiky kouření cigaret je na vině jednoznačně vědomí, avšak dle mého to tak zas tak jednoduché není. Chce to však nejprve malou odbočku. 

O homeostázi se v biologii obvykle mluví ve smyslu udržování nějakých základních fyziologických veličin v určitých mezích (např. tlaků, teploty, pH či koncentrace cukru v krvi), ale podle mého k homeostázi u zdravého člověka dochází třeba i na úrovni vzájemných vztahů jednotlivých neuronů (i neuroglií) v mozku a to včetně vzájemné rovnováhy neuroreceptorů a neurotransmiterů. 

Psychotropní látky z vnějšího prostředí však tuto homeostázi mohou hacknout tak, že v důsledku vyvolají částečné poškození úsudku nejen vědomí, ale především podvědomí. Pokud jde třeba o návykové látky vyvolávající euforii, tak nervový systém se při tom mylně domnívá zhruba, že nějaká jiná část jeho či těla ho „odměňuje“ za nějaké „správné“ počínání (z hlediska hodnotového systému organismu), přestože k němu ve skutečnosti nedošlo, resp. může mít chybný pocit, že tělu pomáhá, přestože mu třeba i škodí. V důsledku toho může vzniknout závislost na látkách, které nejen vyvolávají různé falešné „odměny“, ale jsou spojené i s jinými negativními důsledky pro tělo, např. právě vliv kuřáctví nejen na plíce. 

A podobně může být mozek hacknut i různými zkreslenými informacemi, čímž může vzniknout závislost třeba na počítačových hrách (oproti běžnému životu je to druh zkreslující iluze). 

Ale zpět ke kouření cigaret. Pro tělo to je (jen z určitých hledisek) podobná závislost jako pro stát používání komunikačních zařízení nestátního původu: stát je na nich závislý, je si vědom možných rizik, ale nemůže se těch zařízení snadno zbavit, i kdyby chtěl, protože až moc ovlivnila fungování jeho struktury. U kuřáctví však nevýhody pravděpodobně převažují. 

A teď možná nejdůležitější argument, proč vinu za problém kuřáctví nelze házet jen na vědomí, obecněji nervovou soustavu. Ty buňky, které nikotin do těla pouští, nejsou neurony, ale právě ty buňky (hlavně v plicích), které kouření nejvíc ohrožuje (ne však nikotinem). To znamená, že vinu, za negativní důsledky kouření, nelze házet čistě jen na nervovou soustavu, protože nikotin se do těla vstřebává přes jiné buňky, které se tomu vůbec nebrání, pokud vím, i když je to přímo v jejich zájmu. Je to sice relativně malá molekula, ale vzhledem k tomu, jak dokáže být v důsledku škodlivá, by se dotyčným buňkám vyplatilo tvořit nějaké specializované enzymy, které by nikotin zneškodňovaly. Jenže ony to nejspíš neumí podobně, jako mozek neumí rozlišit psychotropní látky vnějšího a vnitřního původu. 

Lepším příkladem, kdy se již dnes celkem rozchází zájmy vědomí a těla, je estetická plastická chirurgie, i když se domnívám, že většiny lidí (z hlediska ČR) se zatím netýká. Jinak z evolučního hlediska jde o žhavou novinku, na kterou lidská těla dosud nejspíš moc neodpověděla. 

Podíváme-li se na to třeba z hlediska liposukce, tak primárním zájmem vědomí operovaného však není vyhostit a zničit část tukových buněk svého těla, nýbrž být štíhlejší. 

To mj. znamená, že liposukce není jediná cesta k naplnění takové potřeby a z hlediska možností tohoto vesmíru rozhodně není nejlepší, protože při ní hrozí mj. infekce, bolest (i chronická) a objem tukových buněk se do několika měsíců obnoví na víceméně původní úroveň. Takže ideálním řešením (z hlediska vědomí i buněk) by bylo nějak změnit nastavení homeostáze v oblasti vstřebávání a zpracovávání lipidů. Lze tedy předpokládat, že výzkum půjde tímto (nebo podobným) směrem. 

A podobně myslím bude operativní změna pohlaví člověka časem nahrazena (epi)genetickou změnou pohlaví, která už nebude tak invazivní a nejspíš bude inspirovaná mj. schopností některých jiných organismů měnit pohlaví v průběhu života. A také je potřeba říct, že nesoulad mezi duševním a tělesným pohlavím se pravděpodobně týká jen malého podílu lidí a rozhodně nejde o vyloženě zdravý stav, kdežto já chci primárně popsat cosi jako politické uspořádání buněk relativně zdravého těla. Ale i v případě té pohlavní disharmonie jsou pro téma tohoto článku rozhodující pouze ty případy, kdy to vede k zásadnímu poškozování buněk. 

Ale ještě na chvíli zpět k relativnímu množství tělesného tuku. Co se týče BMI indexu mého těla, tak jsem štíhlý a pravděpodobně (epi)geneticky, protože se mohu přežírat jak chci a pořád vážím zhruba stejně, přestože nemám bulimii. A jelikož takových lidí určitě není jen pár a dochází k sexuálnímu výběru, tak časem bude poměr dědičně štíhlých ve společnosti nejspíš narůstat (pokud se obezita celospolečensky nezmění na převažující ideál krásy), protože čím víc se fenotyp člověka vzdaluje ideálu krásy, tím spíše bude daný člověk nakonec pravděpodobně bezdětný. 

Lze sice oponovat, že i obézní lidé spolu mohou mít děti, ale podle mých zkušeností většina obézních lidí preferuje raději štíhlé protějšky, takže nejspíš platí, že dva štíhlí lidé se k sobě vzájemně přitahují intenzivněji, než dva obézní lidé. 

Také lze oponovat, že v posledních desetiletích v západní civilizaci dochází k nárůstu obezity, ale dle mého jde spíše o důsledek zvyšující se životní úrovně z materiálního hlediska, což znamená, že ti, kdo by za nižší životní úrovně nebyli obézní, tak dnes spíše mohou být. Takže vlastně dochází ke zvýšení intenzity vlivu „genů obezity“ (a ne nutně jen lidského původu) na vzhled člověka, což pravděpodobně zefektivňuje sexuální výběr ve prospěch dědičně štíhlých, a pokud nedojde k převrácení ideálu krásy nebo jinému dostatečně protichůdnému vlivu, tak obézních lidí nejspíš časem začne ubývat. Byla by to však otázka několika generací. 

Jinak pohlavní výběr ovlivňuje i koncentraci různých obličejových rysů ve společnosti, což z dlouhodobého hlediska také může omezit užívání estetické plastické chirurgie. 

A ještě víc do toho nejspíš zasáhne genetické inženýrství. Už dnes totiž existují technologie na to, aby mohli vznikat geneticky upravené děti na zakázku, jen to ještě není legální, nebo-li už se to pravděpodobně děje, ale zatím ilegálně a ne masivně. Legalizace však nejspíš bude jen otázkou času a stejně tak dopad (nejen) na vzhled průměrného člověka. 

Přesto se domnívám, že v budoucnu si lze představit ještě větší rozkoly mezi potřebami vědomí a lidských buněk a to v souvislosti s transhumanismem. Časem bude třeba možné transplantovat lidskou hlavu či mozek a většinu původního těla klidně nechat zemřít, což by mohlo být (za určitých okolností) výhodné pro vědomí a nevýhodné pro dotčené lidské buňky. A možná to povede k bláznivým situacím, jelikož přeživší hlava/ mozek člověka bude moct přijít na pohřeb zbytku vlastního těla. (Dnes je nemožné být živý na pohřbu svého skutečného těla.) 

A tím to nekončí. Pokud ještě později objevíme technologii nahrávání mysli/ vědomí do počítače (částicový panpsychismus takovou možnost dosud hypoteticky připouští), tak potřeby vědomí a lidských buněk se mohou rozejít natolik radikálně, aby vznikl prostor pro (minimálně hybridní) válku mezi organickými a digitalizovanými lidmi. V souvislosti s tím bude velmi aktuální otázka: Co je ještě člověk a co už je elektrotechnika? Přičemž možné odpovědi budou s časem nejspíš čím dál tím složitější. Otázkou by také bylo: Jaká práva má mít digitalizovaný člověk? A pokud bude zachována demokracie a dojde k její digitalizaci, tak organičtí lidé pravděpodobně budou digitalizované lidi podezírat z manipulace na takových úrovních, které nebudou schopni kontrolovat. 

Vraťme se však z technologicko-dystopického sci-fi do současnosti, kdy jsou potřeby vědomí ještě relativně sladěné s potřebami buněk příslušného těla. V souvislosti s tím jsem také v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie v povídce Přirozená mnohobytost (2012) na straně 89 psal, že bolest je projevem „demokracie“ těla. 

Když tělesným buňkám něco vadí, tak skrze specifické chemické signály předají zprávu nervovým receptorům, které to pošlou dál a my to vnímáme jako určitý druh bolesti na určitém místě, což nás má nutit nějak to vyřešit. V určitém smyslu se tedy bolest podobá lidovému vetu, což je nástroj z přímé demokracie. 

Zde mi bylo oponováno, že u lidového veta je jasné, co občané vetují, kdežto u bolesti prý není tak zřejmé, co buňkám vadí. Podle mě však u lidového veta ze samotného hlasování také nemůže být zcela zjevné třeba, které přesně části např. vetovaného zákona občanům vadí, přesněji které části jakou měrou vadí u kterých skupin obyvatel z jakých důvodů a jak jinak by to kdo chtěl. 

Na druhou stranu v případě bolesti neexistuje jediný druh bolesti, ale pro každý problém trochu jiný (a to jak signální molekuly ze strany dotčených buněk, tak odlišné receptory pro bolest). Takže buňky neříkají na každý problém jen „jsem nespokojena“, ale určitou měrou (v rámci schopností svého omezenějšího „myšlení“) upřesňují, co jim vadí. Třeba svaly dávají najevo únavu zvýšenou koncentrací kyseliny mléčné, ale kdyby měly jiný problém, tak zvýšenou měrou vypouští jinou látku, kterou nervové receptory vnímají určitou měrou odlišně. 

Jinak se domnívám, že jak lidé upřednostňují rozum před instinkty více než některá jiná zvířata, tak v rámci toho možná přestávají chápat, jak mají reagovat na kterou bolest, protože se to těžko racionalizuje, když se pocity bolesti těžko objektivizují. Přesto se domnívám, že lidové veto je celkem dobrá analogie k bolesti. 

A v případě buněk lidského těla je to natolik propracované, že se buňky nepotřebují zajímat o nějaké případné a relativně složité znění zákonů či volební programy názorových proudů v mysli daného těla, k jejichž pochopení by potřebovaly s nadhledem rozumět skupinové dynamice na mezibuněčné úrovni, ne jen své roli a krátkozrakým zájmům v tomto systému. 

Navíc nemají schopnosti porozumět tomu podobně jako neupgradovaní lidé nejspíš časem nebudou mít schopnosti téměř ani trochu porozumět přemýšlení umělé superinteligence. Buňky nepotřebují volební programy, jelikož bolest už od dospívání tvaruje možnosti naší mysli tak, abychom konali víceméně jen v souladu s blahobytem buněk našeho těla a lépe, než by ony bez mozku vymyslely. Takže jde o jakýsi hybrid přímé a zastupitelské demokracie, kde podle mého převažuje tzv. výsledková demokracie nad procesní a dále tzv. elitní demokracie převažuje nad participační (nad maximalizací rozhodnutí, na kterých se mohou znatelně podílet všichni - pro lidskou buňku je nejspíš důležitější její blaho než maximalizace jejího vlivu). 

Ještě se na chvíli vrátím k tomu přirovnání o vztahu člověka a umělé superinteligence. Předpokládám, že v budoucnosti neupgradovaní lidé nebudou schopni porozumět třeba ani tomu, o čem umělá superinteligence přemýšlí, resp. o co se snaží, jaký má smysl. Třeba přijde na to, že fyzikální zákony jsou nějak flexibilnější, než si dosud myslíme a bude přemýšlet, jak to využít, ale my nebudeme schopni pochopit, o čem přemýšlí, protože ani nebudeme schopni pochopit, jak by fyzikální zákony mohly být flexibilnější. Spíše si budeme myslet, že je to blbost. Podobně z hlediska buněk může být většina našeho chování „blbost“, protože nemohou pochopit, jak to vede k našemu společnému blahobytu, i kdybychom vymysleli nějaký geniální způsob, jak náš pohled na svět redukovat do jazyků používaných na úrovni pozorovanou molekulární biologií. 

Když (z hlediska mechanismu bolesti zdravé) tělo něco rozbolí, tak dotyčné buňky tím víceméně donutí mozek, aby třeba odpovídajícím způsobem upravil svou pohybovou aktivitu. Třeba když si natrhneme sval, tak nám buňky de facto zakazují výrazněji ho používat, dokud se jeho stav nezlepší vlivem regenerace. Přitom vědomí by klidně mohlo mít potřebu dál pokračovat v pohybu (např. vyhrát nějaké probíhající mistrovství světa), a kdyby člověk měl nějakou poruchou bolesti, tak by se nejspíš ještě dokázal dál hýbat i díky ostatním svalům. U relativně zdravého člověka to však bolest zakazuje nebo minimálně výrazně omezuje. 

Utrpení ještě relativně do nedávna silně ovládalo náš mozek nejspíš téměř pokaždé. Teď sice vznikají různé látky na tlumení bolesti, se kterými evoluce úplně nepočítala, ale skutečnost, že na nich může vzniknout závislost a člověk jich potřebuje stále víc na víceméně stejnou bolest, tak naznačuje, že cosi jako evoluce bolesti není zas tak pozadu, i když víceméně stejně by to nejspíš fungovalo už před objevem prvních analgetik, takže to nebude taková novinka. 

Představu, že bolest je projevem „demokracie“ těla, určitou měrou v určitých případech nabourává i masochismus. 

Bylo mi sice řečeno, že zde si prý oponuji celkem zbytečně, avšak já v určitých formách masochismu vidím paralelu k tomu, že v autoritářských režimech vláda hledí na spokojenost občanů méně než v demokracii. Autoritářské režimy jsou více postižené železným zákonem oligarchie, což znamená, že jejich vláda mnohem víc upřednostňuje své zájmy před zájmy svých občanů, resp. si dělá menší starosti s jejich „bolestí“ viz. třeba Masakr na náměstí Nebeského klidu. 

Pokud však vím, tak obvyklý masochista chce cítit bolest pouze v čase sexuálního uspokojování a nechce si způsobit nějaká závažná trvalá poškození těla. Třeba relativně běžný pravý piercing je sice v podstatě trvalé poškození těla, pokud si ho člověk na dlouho nevyndá, ale není to nic závažného, pokud je to bez komplikací. A závažné není ani, když si za něj občas nechá tahat v určitých mezích. Takže i mnozí masochisté se v podstatě starají o buňky svého těla (vyhledávají potravu, vodu, ...), jen se občas více či méně pohybují v okolí hranice. 

Zajímavé je, že čím extrémnější masochista je, o to méně demokratické je uspořádání buněk jeho těla. Z tohoto hlediska jsou mimochodem tyranské diktatury víceméně státní obdobou extrémních masochistů. A pokud se někdo pokouší získat trvalé závažné poškození těla z důvodu masochismu a ne třeba invalidního důchodu, tak to už sice může být podstatný rozkol zájmů vědomí a buněk těla, avšak celkem vzácný a pravděpodobně dříve či později povede k sebezničení - předčasné smrti, přičemž je otázkou, zda něco takového může být považováno za zájem vědomí. 

Otázkou rovněž je, jaké jsou skutečné příčiny masochismu. Nakolik to vyplývá spíše ze struktury vědomí a nakolik z tělesných buněk včetně těch, které nemají lidskou DNA. Teoreticky totiž i tělesné buňky mohou být masochistické: buď přímo sami k sobě nebo zprostředkovaně skrze vědomí. Neznám výzkum, který by mi v tom udělal jasno, což vytváří nejistotu v tom, jak z politického hlediska chápat uspořádání buněk v těle masochisty. Takže tuto specifickou otázku zatím určitou měrou přenechávám někomu jinému. 

Ať se podíváme na analgetika či masochismus, tak relativně zdravé vědomí je dál více či méně závislé na rozhodnutí buněk svého těla. A pokud jsou některé značně nespokojené, tak jsou na vědomí občas i natolik kruté, že mu skrze periferní nervovou soustavu působí nesnesitelnou bolest, i když nevíme, jak ji odstranit nebo když dokonce víme, že možná brzy zemřeme (vědce to však nutí přemýšlet, jak to vyřešit). Z tohoto hlediska doufám, že obdobně svaly necítí bolest, když jim nervové buňky dávají pokyny k hýbání, protože by bylo těžké smířit se s tím. Ale vzhledem k tomu, že buňky nám bolest mohou oplácet a při běžném pohybu zdravý člověk bolest necítí, tak doufám, že ji necítí ani jeho svaly. 

V souvislosti s tím si dovolím malou odbočku k rostlinám. Někteří vědci se domnívají, že minimálně některé rostliny jsou schopné cítit bolest třeba při okusování živočichem. Podle mého je však zásadní rozdíl za prvé mezi prožíváním bolesti a samotným reagováním na okusování a za druhé mezi reagováním na negativní vlivy u živočichů vs u rostlin. 

Tím samotným ještě netvrdím, že rostliny nemohou cítit bolest, ale zkuste se zamyslet: člověk je schopen cítit bolest, protože je výhodné, aby v závislosti na ní vědomě upravoval svůj pohyb, ale rostliny na okusování neumí reagovat pohybem (a u některých masožravek apod. je to nedostatečné), tak proč by měly cítit bolest? 

Pokud u rostlin stačí podvědomé procesy na řešení vzniklých problémů, tak jaký by bolest u rostlin měla smysl z hlediska evoluce? Momentálně se mi zdá, že žádný. Je sice možné, že časem se objeví nějaké nové převratné vědecké poznatky, které mě donutí znova upravit názor, ale teď si myslím, že vegetariáni a hlavně vegani mají stále o důvod víc mít lepší pocit než všežravci či případní lidští „masožravci“. Každopádně vegetariáni a obzvláště vegani zatěžují životní prostředí výrazně méně než běžní lidští všežravci. 

Teď se vrátím k člověku a mému názoru, že bolest je projevem „demokracie“ těla a zkusím to spojit s původní představou, že mozek/ vědomí je nadřazené zbytku těla. Jako mozek může ovládat svaly, tak zbytek těla může ovládat mozek, když mu zprostředkovaně působí bolest. I na základě této rekurze dochází k vzájemnému provazování potřeb tam, kde by jinak mohly být po určitou dobu relativně nezávislé. Přesto však občas mohou převážit potřeby buněk nad potřebami vědomí viz. výše o zadržování dechu a naopak mohou převážit potřeby vědomí viz. závislosti. 

Takže tu vlastně dochází k dvojnásobné komplementaritě, kdy za prvé vědomí může sloužit vědomí a tělo může sloužit tělu a za druhé tělo může sloužit vědomí a vědomí může sloužit tělu a podobný je dle mého mimochodem i třeba vztah buněk a genů (o „sobeckém“ genu bude ještě trochu řeč později). Takže uspořádání buněk relativně zdravého lidského těla, které na první pohled vypadalo jako totalita, je možná jednou z nejlepších forem demokracie, jakou evoluce dosud objevila. Jen je potřeba podívat se na to z více úhlů pohledu. Totalitou či hybridním režimem je možná jen tělo některých masochistů, ale ne nutně. 

A co se týče politického směru, ke kterému celkově tíhnou buňky relativně zdravého lidského těla, tak se domnívám (i v souvislosti s informacemi z dalších částí tohoto článku), že jde víceméně o jakousi obdobu demokratického socialismu (s prvky přímé demokracie) či sociální demokracie, přesněji výsledková elitní sociální demokracie a to píšu jako člověk, který dosud nikdy nevolil ČSSD. Lidé totiž železný zákon oligarchie neobešli ještě tak dobře jako jejich buňky. 

Původně jsem měl v plánu, že napíšu jeden článek, který bude zahrnovat popis rovnováhy moci mezi vědomím a somatickými buňky, dále oponování argumentům pro totalitnost lidského těla, vložku o sobeckém gen ve vztahu k článečku Klan renegátských buněk (2015) a nakonec spekulace o budoucí podobě mnohočlověka. 

Psaní však bylo natolik plodné, že jsem překonal hranici 85 000 znaků vč. mezer (což už podle některých verzí kritérií stačí na diplomovou práci) a to jsem ještě nedopsal vše. Takže jsem se rozhodl oddělit část o mnohočlověku jako další článek a později i vše, co ještě nebylo ve finální podobě tohoto článku, aby to nebylo moc dlouhé. Takže po tomto článku bych rád postupně publikoval ještě minimálně dva navazující plné inspirativních metafor aj. představ. Rád bych také vybrané články z tohoto webu publikoval ve fyzické knižní podobě (mj. s rejstříkem), kde bych tyto souvislé spojil v jedno dílo rozdělené na kapitoly. 

Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom

Relativně nedávno jsem na psanci.cz publikoval experiment, který začal na tvorbou nekonečného slova složeného ze vzájemně prolnutých slov, která od jedenáctého začínají jakoby dávat smysl, přičemž dílo začalo jednovětně popisovat vlastní vznik tak, že se popis začal stávat svým vlastním popisem, což mě inspirovalo mj. k vymyšlení pojmu rekurzismus.

Audioverze (původní verze, odlišné pořadí částí díla): ZDE

Původní úvod slovorostu, který přerostl v dlouhý leč jednovětný popis:
Po zběžném pročítání závěrečných prací „Myšlení a hodnoty tří uměleckých generací české avantgardy (1919-1989)“ (2014, Jan Bulíček) a „Mozek a událost“ (2007, Dita Malečková) a průběžném vypisování poznámek jsem psal reakci na báseň od jedné mé nejmenované známé, načež jsem šel na záchod, kde mi hlavou prolétla krátká sekvence slov „diktafon fonograf“, z nichž se zrodil nápad, který původně spočíval v tvorbě jednoho dlouhého slova složeného ze vzájemně se prolínajících slov na základě shodných koncovek a předpon, avšak v průběhu jeho tvorby mi rychle došlo, že pro mnohé čtenáře bude přijatelnější, když prolnutá slova budou zvlášť, aby byla čitelnější, čímž také lépe vynikne uvědomění, že v rámci této experimentální formy dochází k zesílení vlivu Sapir–Whorfovy hypotézy/ diskurzu, respektive jazyk zde omezuje to, co tímto způsobem můžeme říct, a když jsem ten vznikající slovorost dopsal až po „chloupků kůrovce“, tak mě napadlo průběžně psát jeho popis, přičemž se tento odraz procesu vzniku začal stávat součástí tohoto díla, jelikož v obou případech se jedná o jednu hypoteticky nekonečnou větu, což je z jistého hlediska analogické i k překreslaci Mouchodlaka (obživlá metafora na kulturní evoluci), která také může pokračovat dál a dál, resp. dokud se najdou ochotní překreslovatelé, mezi které se zařadila i autorka básně zmiňované „začátkem“ této věty a to ještě před tím, než tu koronavirovou báseň napsala, ale to už trochu moc odbíhám od tématu slovorostu, ve kterém je teď vhodné pokročit zase dál od slov „chloupků kůrovce“ a než jsem dopsal po slova „homogenního hořícího“ (která mimochodem mohou změnit pořadí bez narušení formy díla), tak jsem si uvědomil třeba, že zajímavější než samotné dílo mi teď připadá tento jeho rádoby popis, který už se vlastně stal i svým vlastním popisem, což mě inspirovalo k vymyšlení pojmu rekurzismus, jenž může označovat výtvarný směr zaměřený na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi, která je zaměřená na rekurzi a tak dál, čímž jsem si také uvědomil, že možným předpokladem kreativity je schopnost vést absurdní monolog v komplementaritě s logickým uvažováním, načež může vzniknout něco relativně originálního jako např. tato věta, která je pravděpodobně tou nejdelší, jakou jsem dosud v životě napsal a lituji člověka, který by se pokusil o její větný rozbor a to i proto, že už mám vymyšlený chyták na „konec“, který může nastat hypoteticky skoro kdykoliv si usmyslím, nebo „nikdy“, ale teď si říkám, že bych měl nejprve dopsat anotaci, ve které bych mohl zmínit, že od jedenáctého slova slovorost jakoby začíná dávat smysl a v návaznosti na tuto úvodní větu bych zase mohl napsat, že dílo zachycuje i popis vlastního vzniku způsobem analogickým k jedné z rovin samotného díla, kterým je právě dlouhatánskost obou vět, čímž se do této dostává i část momentální verze anotace, ale zpět zase k tvorbě slovorostu od „homogenního hořícího“, přičemž mi došlo, že v této větě zaniká hranice mezi tvořením a myšlením nebo že některé teď už trochu starší zajímavosti jsem do této věty zapomněl vepsat, čímž mám na mysli, že původní název měl být „Navazování nítí“, pak jsem ho změnil na „Čočka kanálem lemuje“, ale ani to nemusí být finální verze a za zmínku také jistě stojí, že celé toto dílo vznikalo jako součást mého deníku, který obsahuje ještě další popisy souvislostí, takže jde v podstatě i o ukázku z mého deníku, i když ne zrovna typickou, ale to zde mohu krátce napravit, když napíšu, že po dopsání slov „pádlem lemuřího“ bylo krátce před desátou hodinou večer, tak jsem šel pomalu spát a další den pokračoval v psaní slovorostu, přičemž jsem zvažoval vytvořit syntetickým hlasem zvukový doprovod, ve kterém by se z té jedné věty slovorostu stalo jediné dlouhatánské slovo, ze kterého by každý slyšel trochu jiné pomyslné výřezy, a když jsem pak při dalším psaní slovorostu byl u slov „nízké kéžby“, tak bylo potřeba, abych pomohl vztyčit druhý kůl jisté dřevostavby, načež jsem pokračoval v tvorbě a uvědomil si, že tato věta poodhaluje mé myšlenkové pochody, čímž názorně vysvětluje, co mám na mysli, když mluvím o hyperkreativitě, načež jsem si říkal, že by mě zajímalo, jaká nejdelší věta na světě dosud vznikla, avšak po zkušenostech s touto předpokládám, že může mít rozsah knihy, ale tak dlouho psát nehodlám, takže slovorost zakončuji relativně smysluplnými slovy „kázání nízkého hodnocení“ a jak lépe zakončit tuto větu než cyklickou nekonečností, resp. uzavřít ji na fraktál „postupně proměnlivého tvaru výkladu“, což znamená vrátit se na začátek této věty, kde se píše, že po zběžném pročítání závěrečných prací...

Slovorost Čočka kanálem lemuje:
Diktafon fonograf grafická kámen mentální nítě těkavé védy dynamický kýč čočka kanálem lemuje jednotu tunelu luhačovického hovna na nanebevzetí tíživého holuba bazalkou koukajícího honem nemaskovat vatu tuhé hédonistické kérky kytarou roušky škytající cítění nízkého holiče čekajícího holení nízkých chloupků kůrovce centralizovaného houbou boudy dyslektika kamarádícího homosexuálně někým kým kýmat matematika kalkulací církevního hostelu luxusního holismu musí sílu lunárního homosexualismu mutujícího homeopatického holiče čekat kata tabuizace celibátu tukana kanalizaci civícího honem nemáčet četného hospodina na namočeném močeném némlich Lichtenštejnsko skotsky Skyty tyranizující cílem lemujícího homogenního hořícího hovnivála lapajícího houževnatě tělo tělovýchovného chovného housera radikálně několik kolik liknavě větu tu tuší šíleně němotu tutlající cívka katalyzátoru rukodělně několikanásobně někoho koho ho houpá pádlem lemuřího horoskopu kopu puntičkáře řezníků kůlem lemry rychle ledničku kupodivu vulkanického hobita bita ta tatranka kajak jak Jakubova ovarová vánočka kapr proč očekávám kávám vámi minerální nízkotučné tučné nést staršímu muzeálnímu muflonovi novičokem kempujíc jícen cen centralizovaného houmlesáka lesáka kapustového housenkou koukal kalnou nouzovou vousatou touhu hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba babičky kytky kyselinou linou ouvej vejce ceněné nést statečně někomu komu muži životem temného houslisty ty tygry rychle chleba baští štípaného hojného hovězího houskou kousajícího hořčici cizokrajnou nouzi zimního holohlavého horolezce cestujícího hospodou doufajíce ceny nyní nízké kéžby byli libovolné volné nést stěží žíznivého hokejistu studna dna na nabádat bádat dat datového hormon monstra traktor torza začíná nábožně něžně někam kamiónem nemravně vnější šíje je jeptiška kaká kázání nízkého hodnocení.

Jednoslovná verze daného slovorostu:
Diktafonografickámentálnítěkavédynamickýčočkanálemujednotuneluhačovickéhovnanebevzetíživéholubazalkoukajícíhonemaskovatuhédonistickérkytarouškytajícítěnízkéholičekajícíholenízkýloupkůrovcentralizovanéhouboudyslektikamarádícíhomosexuálněkýmatematikalkulacírkevníhosteluxusníholismusílunárníhomosexualismutujícíhomeopatickéholičekatabuizacelibátukanalizacivícíhonemáčetnéhospodinamočenémlichtenštejnskotskytyranizujícílemujícíhomogenníhořícíhovniválapajícíhouževnatělovýchovnéhouseradikálněkoliknavětušíleněmotutlajícívkatalyzátorukodělněkolikanásobněkohoupádlemuříhoroskopuntičkářezníkůlemrychledničkupodivulkanickéhobitatrankajakubovarovánočkapročekáváminerálnízkotučnéstaršímuzeálnímuflonovičokempujícentralizovanéhoumlesákapustovéhousenkoukalnouzovousatouhubouchnulovéhonosnéhoupačkousnutéholubabičkytkyselinouvejceněnéstatečněkomuživotemnéhouslistygrychlebaštípanéhojnéhovězíhouskousajícíhořčicizokrajnouzimníholohlavéhorolezcestujícíhospodoufajícenynízkéžbylibovolnéstěžíznivéhokejistudnabádatovéhormonstraktorzačínábožněžněkamiónemravnějšíjeptiškakázánízkéhodnocení.

Na závěr chci říct, že budu rád, pokud někdo zkusí v tomto stylu navázat (a zmíní toto dílo). Klidně i na konec mého slovorostu, přičemž po „hodnocení“ může následovat nějaká forma slova „ceník“.

Humor jako důsledek evoluce?

V tomto článku bych se rád zamyslel nad teorií humoru a to do takové hloubky, abych koncem odhalil, zda by mohl logicky vyplývat z evoluce či nikoliv. A považuji za vhodné uvést to zamyšlení cestou, která mě k němu dovedla.

Bylo mi řečeno, že můj literární humor, obzvláště v povídce Trosečník na přechodu, je poněkud arogantní a současně, že je to absurdní, protože to tak nemyslím. A v souvislosti s tím mi byla doporučena esej od Singularis nazvaná Spekulace o původu arogance.

Na ni samotnou bych ve stručnosti mohl zareagovat, že mezi maximálním a minimálním sebevědomím by měla být rovnováha, tj. že i čistý nedostatek arogance je špatný, čímž (možná trochu překvapivým způsobem) v podstatě souhlasím se Singularis v tom, že člověk by se měl cítit „rovnocennou součástí celku“. Je to souhlas, protože úplný nedostatek arogance podle mě není normalita, nýbrž sebepodceňování, které je rovněž nežádoucí.

A co se humoru týče, tak už před lety jsem se zkoušel zamyslet, jaká je jeho nejhlubší podstata. Tehdy mi došlo, že se dělá těžko, aniž by někdo/ něco nebylo vyobrazen(o) víceméně hloupě. V návaznosti na to jsem, při psaní závěru povídky Věkomysl (2015), zkoušel vymyslet humor, který by byl ke všem ohleduplný, milý a nikoho/ nic nezesměšňoval, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže asi je potřeba vyobrazovat nějaký druh hlouposti, chceme-li někoho pobavit (tj. rozesmát humorem, ne lechtáním či aplikací např. salvinorinu A).

Bylo mi sice určitou měrou dáno za pravdu, avšak dodáno, že „pro čtenáře je mnohem přijatelnější, když má pocit, že na to, že to vypadá hloupě, přišel sám.“ A tento argument byl ilustrován dvěma odlišnými popisy téže události (pocházející z díla Svižný průlet intuicí ticha):

1) „Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.“

2) „Pak ten blbec musel přes půlku podzemí, protože gumičku do vlasů nechal v daleké chodbě. Když chodbě vymýšlel jméno, což byla sama o sobě blbost, byl úplně vygumovaný, takže jí teď říkal Sportovní rubrika. Stejně by, blbec, nic lepšího nevymyslel. Po deseti letech samoty mu už opravdu úplně přeskočilo, takže si po cestě myslel, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje jeho, ve skutečnosti schlíplé a zubožené, tělo. A tak se k nim po cestě přibližoval, pomrkával a představoval si, jak je to prý jako dráždí. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec došel na to místo a vzal si tam tu zatracenou gumičku. Sepnul si vlasy a nezbylo mu, než se tou stejnou cestou zase vydat nazpět. Ani mu nedošlo, jaká to byla blbost. Blbec.“

Podle mě je samo o sobě zajímavé zkoumat styly humoru na různých popisech (víceméně) stejné situace. To, že druhý příklad se mi však nezdá reprezentativní, je věc jiná a dostanu se k tomu později.

Nepodívám-li se na kontext v odkazu, tak z toho prvního samotného úryvku (na rozdíl od druhého) mi není zřejmé, zda je to míněno surrealisticky, nebo realisticky, a když se tam čtenář pokusí o empatii, tak mu to ani nemusí přijít vtipné, pokud výsledkem empatie bude zaslepená hloupost (=> smutné) a ne sebeironická spontaneita (která není ve schodě s druhým úryvkem), což jsou další dvě rozšiřující možnosti interpretace.

Takže podle mě u toho úryvku samo o sobě je částečně možná i podobná dezinterpretace jako třeba u písně „Láska, pokora a sluníčko“ od Kapitána Demo. On to myslí jako sarkasmus, ale někteří lidé (obzvláště pokud mají blízko k New Age nebo nevidí obrázek u písně), se mohou mylně domnívat, že to myslí vážně. A pak je zajímavé, že se jim to sice může líbit, ale nepřipadá jim to vůbec vtipné (já k nim obvykle patřím zhruba na půl, xD, a nedělá mi problém poslechnout si to téměř plně antiskepticky).

Podobně Tomáš Klus složil píseň Pánubohudooken, kterou původně myslel jako parodii na pasivní hospodské kritiky politiků, ale pak se stala jejich neoficiální hymnou. Tady sice humor zůstává, ale mění se to, komu se ti lidé smějí. Místo aby se smáli sobě, jak chtěl Klus, tak se dál smějí politikům, což může být i nebezpečné sebenaplňující proroctví, protože tím konzervují mezilidsky decentralizovanou dehonestaci té funkce, což omezuje ambice poctivých schopných lidí dosáhnout na ni.

A teď k druhému úryvku. Když se v něm nahradí ta zbytečně moc urážlivá, spíše nekreativní a občas i nadbytečná slova jako „blbec“, „blbost“, „vygumovaný“, „zatracenou“, „schlíplé a zubožené“ (popř. se ještě trochu jinak upraví), tak mi připadá vtipnější a srozumitelnější než ten první úryvek. Takto jsem ho zkusil upravit (bez doplňování znalosti kontextu) a připadá mi opravdu vtipnější než první (i druhý):

3) „Pak musel jít dva kilometry podzemní chodbou, protože tam nechal svou milovanou gumičku do vlasů. A když té chodbě vymýšlel jméno, což bylo samo o sobě poněkud výstřední, byl mírně řečeno totálně mimo, takže jí říkal Sportovní rubrika. Deset let samoty se na něm asi trochu podepsalo, což bylo rovněž patrné, když nabýval dojmu, že vodovodní trubky na zdech se na něj koukají a že je sexuálně vzrušuje - svým tělem, se kterým by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby. A tak se k nim rajcovně přibližoval, infantilně pomrkával a představoval si, jaký je štramák a jak je to musí dráždit. S žádnou neflirtoval příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Milostné námluvy však trvaly celou věčnost, jelikož trubky nějak ne a ne získat odvahu k opětování „své“ náklonnosti. Ale nakonec došel až ke svůdnému otvoru té nejhezčí trubky a vítězoslavně uchopil tu milovanou... pižmově zapáchající gumičku. Sepnul si vlasy a jakoby nic odešel stejnou cestou. Nedošlo mu totiž, že hned vedle je skrytý východ.“

Ale napadlo mě také, jak pomocí vulgarismů udělat myslím celkem dobrý i přijatelný vtip: „Byl to takový hajzl! Takový kretén! Takový debil! Škoda, že jsem to byl já!“ To zní zprvu velmi arogantně, ale pak se z toho vyloupne jakási sebeironie zpytující svědomí.

Zpátky však k tomu druhému úryvku a mé upravené verzi. Byl jsem odchovaný mj. na humoru seriálu Červený trpaslík, takže podle mě samotné obyčejné urážky nefungují moc vtipně, což je hlavní vada toho druhého úryvku. Takové urážky vyznívají spíše jako zcela vážně míněné hrubé opovržení než humor a nemyslím, že takový by mohl být můj literární styl a to ani ve zmiňované povídce Trosečník na přechodu. Na druhou stranu jaksi lehkovážně hravé kreativní překvapivé urážky už podle mého humorně fungují a mému stylu jsou bližší. Z toho seriálu tu vtipnost dobře ilustruje např. hláška: „Jsi užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“ Nevím, jak jsou na tom tví známí, ale většinu mých to dost pobaví (obzvláště když to slyší prvně). Člověk ovšem musí být obeznámen mj. s celibátem.

A nejde jen o to, aby zesměšnění (tzn. vykreslení jako hloupost) bylo kreativní, ale dobrý je také ten prvek nečekanosti, přičemž těžko vynechatelným těžištěm pořád zůstává, že někdo/ něco je zesměšněno. Tomu odpovídá třeba ta věta končící: „Svým tělem by klidně mohl vyhrát Miss Universe, ovšem ve vesmíru, kde je vše na ruby.“ Čtenář může na krátko uvěřit nějaké představě, načež mu dojde, že pravda je opakem, takže se může zasmát i vlastní naivitě, pokud není arogantní.

Možná aby čtenář mohl plně docenit určitou škálu humoru, tak musí být schopen dělat si srandu i sám ze sebe. Aby se třeba nějaký pozemšťan mohl zasmát tomu, že celý popis naší planety Země ve Stopařově průvodci Galaxií zní „převážně neškodná“, tak nesmí ulpívat na nějakém svém přebujelém egu, protože ten popis Země je sebeironie zahrnující i všechny její obyvatele včetně něj. Kdyby byl arogantní, resp. na egu ulpíval, tak označení „převážně neškodná“ by pro něj nebylo vtip (natož poučení), ale sprostá nežádoucí urážka jeho nabubřelého ega, které si myslí: „Země je důležitá, protože tam žiju já.“

Když si Douglas Adams dělal srandu z Arthura Denta, tak pořád jde o sebeironii, jelikož Arthur je symbolem lidstva, jehož byl nejen Douglas součástí. Napadá mě však, že arogantní čtenář by se mohl smát, pokud by dokázal ignorovat podobnosti, aby se od zesměšněné postavy mohl distancovat. Jinak vrcholem rozšiřování pole sebeironie bylo, když si Douglas dělal srandu z celého vesmíru viz. třeba: „Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“ Tady sebeironii neuniknou ani mimozemšťané.

Čtenář se sice může v nějaké přihlouplé postavě částečně poznávat, ale pokud není schopen sebeironie kupříkladu vlivem té arogance, tak se s ní bude odmítat ztotožnit navzdory těm podobnostem. A pokud je nebude/ nedokáže ignorovat, tak se tomu nebude smát a může pak tvrdit, že je to třeba špatně napsané a že té postavě je křivděno, přestože je to zjevná nadsázka vůči realitě a spíše než o ohleduplnost vůči fiktivní postavě jde o humor a poučení z hlouposti.

To celkem pasuje i na tu povídku Trosečník na přechodu. Podle mě se v Trojsefovi řada českých čtenářů jistě alespoň částečně pozná, protože obvyklí Češi nebývají hrdinové (nebo alespoň obvyklá představa o nich), občas si připadají jako v Kocourkově a málo kdo z nich najde odvahu jít proti přesile. Prostě občas nějakou absurdnost takříkajíc skousneme. Kolik už jsem viděl lidí, kteří stáli na červené, když v dohledu nebylo žádné auto ani nepřehledná zatáčka... Co kdyby je natočila nějaká kamera a pak dostali pokutu, xD?! A i já si občas v něčem mohu připadat trochu jako Trojsef.

A pravda, že kdybych to psal dnes a primárně za účelem poučení z hlouposti, tak už bych to dělal sofistikovaněji, aby se čtenář mohl na začátku s Trojsefem snáze ztotožnit dříve, než vyjdou najevo nějaké jeho negativní stránky. Ale kdybych to tak chtěl upravit ex post, tak bych to musel dost znásilnit, překopat a vyhodit celou řadu zajímavých vět a to už píšu o nové verzi po vydání knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie. Upravil jsem ji před pár lety ve stejném duchu, přičemž jsem se snažil mj. zvýšit počet vtipů.

Jinak ta povídka je určitou nemalou měrou i tragikomedie, černý humor a hloupé (tzn. humorné) není jen to, jak se chová Trojsef, ale i to, jak se k němu chovají třeba ty byrokraticky odlidštěné ženy na telefonu. A to, co říkají, sice v rámci jejich fiktivního až surrealistického universa může být míněné vážně, ale vzhledem k naší realitě to vyznívá jako nadsázka a absurdnost, což je humorné. Má nám to ukázat, že takoví nechceme být a nakopnout ke změně k lepšímu, abychom podobným dystopickým stavům předcházeli. V tom se to mimochodem podobá filmu Brazil, který je parodií na román 1984 a viděl jsem ho až po napsání té povídky.

A ještě zpět k té sebeironii. Když jsem třeba v průběhu psaní tohoto textu vařil oběd a prošel kolem mě můj kluk s lopatkou hlíny a ze srandy se ptal, kam s tím, tak správná humorná odpověď byla např.: „Půlku do toho hrnce a zbytek necháme v lednici k večeři.“ Museli jsme si oba udělat srandu sami ze sebe (tzn. říct něco hloupějšího, než bychom řekli, kdybychom to mysleli vážně), abychom vytvořili humornou situaci. Ale kdyby na to člověk nebyl ochoten vymyslet vtipnou odpověď (i kdyby měl delší čas na rozmyšlenou) a zareagoval by třeba „Vypadni s tím!“, tak by v podstatě odmítl implicitní nabídku spoluvytvořit humornou situaci, což by mohlo značit aroganci, ale v praxi klidně i nepřítomnost bdělého vědomí vedoucí k automatickém reakci či nepřipravenost, resp. neschopnost být rychle připravený na trefnou pohotovou odpověď.

Vskutku arogantní člověk sebeironii pravděpodobně nepovažuje za dobrou vlastnost, protože ji není schopen (minimálně projevit), pročež je to z jeho hlediska přeci zbytečná a tím nežádoucí vlastnost, když on je ten nejdokonalejší (nebo alespoň jeden z nich). Nebo nějaký hypotetický arogantní skeptický determinista by si mohl myslet, že člověk, který si rád dělá srandu sám ze sebe před ostatními, je potupnou obětí kolektivní manipulace, protože třeba v dětství nevědomě plnil implicitní objednávku ostatních tím, že jim ze sebe dělal „šaška“, aby se měli komu smát, což se naučil chápat jako pozitivní zpětnou vazbu, která ho v tom utvrzovala. Dosti arogantní člověk však už pravděpodobně nechce vidět, že sebeironií si kdekdo může získat jistý druh uznání (viz. komici), jelikož takto arogantní člověk vyžaduje jakékoliv uznání, pročež odmítá akceptovat, že nějaké by mohlo být podmíněné komplementaritou se sebeironií. Ale já budu ve své naivitě doufat, že jsem si takového člověka jen vymyslel a nikdo ve skutečnosti není tak arogantní, xD.

To by klidně mohl být závěr jinak nazvaného článku, ale argumenty pokračují a možný vztah humoru k evoluci se blíží. Ve snaze omezit míru platnosti mého názoru, že podstatou humoru je prozření nad hloupostí, byla zmíněna ukázka ze seriálu Daria, konkrétně z epizody S02E02 nazvané Lovkyně Daria (00:13:28). V tomto záběru Daria a Jane jdou po silnici přírodou, a když se rozprší, Daria řekne: „Bezva, už jsem se cítila moc suchá.“ Zde údajně nikdo nepůsobí hloupě, aby to mohlo být vtipné.

Ale podle mě to vyznívá jako zesměšnění přehnaně pozitivního myšlení, resp. myšlenky být pozitivní za každých okolností. A v čím horší situaci někdo řekne to, co by z hlediska samotných zvolených slov znělo optimisticky (ne z hlediska kontextu či zabarvení hlasu při vyřčení těch slov), tím absurdněji vykreslí extrémní pozitivismus. Ukáže situaci, kde přestává fungovat, resp. vyznívá hloupě.

Jinak poněkud hloupé, tj. vtipné, je i to, že když začne pršet, tak ony jdou dál stejnou rychlostí a navíc očividně nemyslely předem na deštník či pláštěnku.

Dalším protiargumentem bylo tvrzení, že „diváky pobaví dokonce i překvapivě nápadité řešení nějakého problému, i když bys mohl namítnout, že v takovém případě se v roli blbců ocitají oni, protože je to nenapadlo“. Není mi však jasné na základě čeho autor tohoto výroku z humoru vylučuje sebeironii (byť občas nevědomou). A nechápu, proč je tam zase vměstnáno to slovo „blbec“, které mi tam připadá zbytečně silné. Podle mě při nečekanosti člověk prostě zažívá pocit: „Tak to by mě tedy nenapadlo.“ Je to trochu jako když se kouká na optickou iluzi třeba reverzní perspektivy a pak mu při pohledu z boku dojde, jak je jeho rozumové chápání nedokonalé (a slovo „blbec“ tu není potřeba). Obdobně to podle mě funguje i s narušováním konvencí pomocí humoru, aby se člověk mohl zasmát popření očekávání. Lidé jsou zvyklí na nějakou kulturní všednost a jak zapomínají, že je to jen společenský konstrukt a ne nějaký (v rámci času našeho vesmíru) neměnný fyzikální zákon, tak je pobaví, když je někdo vyvádí z omylu. Mohou se zasmát vlastní nedokonalosti: naivitě, krátkozrakosti, jednotvárnosti... Takže podle mě „zasmát se jakékoliv hlouposti“ je zkrátka hlubší vysvětlení humoru než samotné popření očekávání, ze kterého podle mě humor tak zcela logicky nevyplývá. Jak byst chtěl(a) vysvětlit fungování humoru, kdybys vypustil(a) to prozření? A proč popření očekávání nefunguje, když třeba stěnu tvého obýváku prorazí kamión?

Co se týče samotného tvrzení, že „podstatou většiny druhů humoru je popření očekávání“, tak mě napadá zajímavá výjimka. Když jsem psal článek o češství do jednoho časopisu, který má teprve vzniknout, tak jsem narazil mj. na scénku Čeština ze stand-up comedy Na stojáka, která naopak funguje spíše na principu očekávanosti, protože závěr je tam několikrát vždy stejný. Diváci navíc i ten první závěr očividně uhádli dříve než ho Lukáš Pavlásek řekl a zjevně se tomu smáli. Takže je to humor, který není založený na popření očekávání, ale zůstává tam ten můj prvek, že „někdo/ něco je vykresleno hloupě“. Ale připouštím, že to jde obvykle ruku v ruce s nečekaností, i když se mi nezdá hlubší než to prozření nad hloupostí.

Takže vlastně z mého hlediska humor funguje jako další princip podílející se na přirozené kolektivní inteligenci lidstva. Když člověk nově rozpozná nějakou blbost, tak svým smíchem může nonverbálně upozornit ostatní, že by něco mohla být hloupost. A čím víc lidí se tomu zasměje a čím intenzivněji, tím spíše dochází k nonverbální kolektivní shodě.

Přičemž intenzita smíchu jednotlivých lidí se může v průběhu času měnit, takže může docházet k tzv. lidskému rojení (human swarming) nebo obecněji k inteligenci roje (swarm intelligence), což je zajímavý druh kolektivní inteligence, kdy lidé, na rozdíl třeba od jednorázové demokratické volby, mohou v průběhu času upravovat svou volbu mj. v závislosti na aktuálních volbách ostatních. Třeba když se většina začne smát, tak člověk si pomyslí, že to, čemu se smějí, je asi fakt nějaká hloupost, takže se buď začne smát, nebo se směje o to víc. Nebo naopak když se člověk začne smát sám a moc lidí se nepřidá pokud vůbec, tak v návaznosti na ostatní svůj smích spíše omezí a může si pomyslet, že to nemusí být zas taková blbost, jaký byl jeho dojem. Takže třeba stand-up comedy je víceméně zvláštní druh inteligence lidského rojení.

Rozpozná-li člověk nějakou novou hloupost, tak vlastní smích je epifenoménem jeho odměny v podobě mozkem uvolněných endorfinů. Takže v podstatě se dá říct, že humor je důsledkem evoluce. Vyvinul se, aby lidé měli mechanismus, který je bude nutit rozpoznávat nejrůznější formy hlouposti a vyhýbat se jim, i když třeba z krátkodobého hlediska mohou být udržitelné a pohodlné.

Ale podobně jako lidé pochopili, jak kondomem a masturbací hacknout sex, tak třeba předstíranou hloupostí hacknuli i humor.

Z hlediska evoluce je také zajímavě uvědomit si, že smích může být nástrojem uniformity (jednoty) a ostrakizace (vyčleňování). Když se lidé smějí někomu, kdo po tom netouží, tak daný jedinec je v očích smějících se obvykle postaven mimo společenskou normu, což může časem vyústit v přerušení styku s daným člověkem (popř. jeho přechodu k jakési opozici), nebo naopak podlehne konformitě a přizpůsobí se uniformitě, přičemž směřování k jednotě je prevencí rozhádanosti (a má být v komplementaritě s pluralitou). V obou případech to má vliv na průběh kolektivní inteligence, která se vrstvením dál podepisuje do evoluce. Takže humor může být nejen důsledkem evoluce, ale i spoluautorem jejího dalšího průběhu. S tím souvisí i možná skutečnost, že potřeba humoru stále víc než dříve narušovat konvence vede k jejich postupnému rozvolňování, což může mít velké společenské dopady, pokud si nad humorem neudržíme nadhled.

Jinak možná bude potřeba objevit jakousi neurohumorologii, aby vznikl někdo, kdo nakonec na základě vědecké metody odpoví třeba: „Hm, Wortys byl vedle. Ne počkat, koukám na jinou studii.“

Sebastián Wortys