sobota 24. listopadu 2018

Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovala soukromá korespondence, jejíž tématem bylo soukromí a pravidla vztahující se na novináře, ale tématem tohoto článku bude spíše směřování od výchovy dětí k lepší společnosti, přesněji od nadužívání metody cukru a biče k metodě vysvětlování smyslu a od nadužívání dodržování pravidel k čistému svědomí s tím, že by to však nemělo sklouznout ani do opačného extrému a ideál je někde mezi.

Obecněji se snažím chovat především podle svědomí a mé kreativně antiskeptické představy o ušlechtilém smyslu pravidel, abych se vyhýbal takovým případným absolutním a jinak nepovedeným interpretacím pravidel, které v důsledku vedou k porušení smyslu těch pravidel (nebo uplatňování na případy, kde tolik nepasují). Příkladem takového porušení smyslu prostřednictvím dodržení je např. zákon nařizující zemědělcům oznamovat okolním včelařům, kdy na pole budou stříkat pesticidy, aby se z pylů nedostávaly do medů a neohrožovaly zdraví lidí a včel (obzvláště v případě insekticidů). Ale zemědělci včelařům posílají absurdní zprávu, že budou postřikovat celou vegetační dobu, takže zákon sice dodržují, ale včelaři stejnak nezjistí, kdy mají nechat včely zavřené, takže smysl zákona je porušený a pesticidy se zbytečně dostávají tam, kde škodí. A podobné metody obcházení smyslů zákonů skrze jejich dodržování zneužívají různí zločinci (a nikdy nelze zákony utáhnout tak, aby je nešlo obcházet při zachování alespoň částečné svobody). K tomu mě ještě napadá, že třeba ke komunistickému státnímu převratu Václav Havel kdysi řekl: „Únor 1948 proběhl naprosto zákonně, v souladu s literou zákona, ale naprosto proti duchu poválečné Ústavy.“

A společnosti založené výrazně převážně na dodržování pravidel/ zákonů (ty ze své podstaty nikdy nemohou být dokonalé ve všech uskutečnitelných případech a nikdo není schopen dostatečně znát všechny) podle mě nepřímo přispívají k existenci zločinců o něco víc, než hypotetické společnosti založené výrazně převážně na rozvoji svědomí od raného dětství skrze důkladnější vysvětlování smyslu/ podstaty ideálů správného chování, protože vynuceným nevysvětlujícím dodržováním zákonů dítě smysl pravidel chování nepochopí (nebo méně než v případě vysvětlovací metody), což vede k tomu, že mu svědomí nebrání porušovat (jemu víceméně neznámý) smysl pravidel, pokud pravidla dodržuje (viz. pesticidy a včelaři v minulém odstavci) a to se přenáší i do dospělosti. Vyrůstá-li člověk mezi lidmi ochotnými a schopnými převážně moudrého vysvětlování a naučí-li se v dětství chápat čisté svědomí za součást své identity, tak páchání trestných činů je z jeho strany méně pravděpodobné, než když mu to jen zakazují vnější pravidla, z nichž některá poznává až v rebelském dospívání.

Hlavně při cestách občas potkávám rodiče, kteří přímo bez vysvětlování podstaty trestají děti za nedodržování pravidel, ale rodiče, kteří místo toho s dětmi vedou zdravý dialog ve snaze vysvětlovat jim podstatu správného chování, jsem zatím potkal jen párkrát a možná pouze v alternativních komunitách. Když na toto téma diskutuji, tak dospělí obvykle protiargumentují ve smyslu, že děti by to stejnak nepochopily, ale na základě mé zkušenosti je to sebeklam, protože děti rodičů, kteří mají snahu vést je k pochopení podstaty správného chování, podle mé zkušenosti bývají nadprůměrně duševně vyspělé.

Za skutečné důvody toho, proč nemálo rodičů výrazně upřednostňuje metodu cukru a biče nad vysvětlováním podstaty správného chování, považuji to, že rodiče mají tendenci vychovávat víceméně tak, jak byli sami vychováváni (víceméně nezávisle na správnosti způsobu té výchovy). A k tomu se přičítá, když mají lenost vysvětlovat nebo se svými dětmi pobývají nedostatečně dlouho. A školky a školy nemají šanci to nahradit, protože v takovém poměru děti-dospělí a bez přirozeně vzniklého rodičovského pouta nelze předpokládat, že každé dítě dokáže vychovatele/ učitele považovat za přirozenou autoritu, což je předpoklad dostatečného uplatnění schopnosti vysvětlovat dítěti smysl správného chování, i když takovou schopnost vychovatel/ učitel má. Proto jsou školky a především školy založené hlavně na dodržování pravidel, což se podle mě výrazně promítá i do struktury společnosti dospělých. Pokud však někdy rozvoj umělé inteligence bez větších komplikací osvobodí lidi od nutnosti pracovat a bude fungovat základní nepodmíněný příjem, tak rodiče budou na své děti moct mít více času ve prospěch metody vysvětlování, resp. rozvoje svědomí. Školky by pak mohly fungovat víc jako prostor setkávání rodin, než pouze dětí a pár vychovatelů.

Ještě k té vysvětlovací metodě: Při nepochopení ze strany dítěte podle mě nemá automaticky následovat metoda biče ze strany rodiče, pokud to není v zájmu přiměřeného zdraví či dokonce přežití dítěte, popř. jiných lidí. Třeba vystavení riziku malé odřeniny končetin považuji za přípustné - dítě se může případně poučit samo praxí a nemá negativní pocity k rodičům (nabourávající dobré vztahy) jako v případě "biče", kdy se nechápající dítě následky nedozví, takže ani pak nepochopí a vlivem trestu si zbytečně vytváří duševní blok pro něco minimálně trochu jiného než je (nebo by mělo být) záměrem rodiče.

Češi se dnes sice s oblibou hlásí k Janu Husovi, ale když dojde na pravou podstatu toho, proč byl upálen, tak se podle mě ukazuje, že kdyby se jeho projevy "přeložily" do kontextu dnešní doby, tak by za ně v Česku dostal minimálně pokutu, nebo rovnou odnětí svobody (v závislosti na tom, jak bychom postavili konkrétnosti takové metafory). Hus totiž víceméně hlásal, že člověk by se měl chovat především podle svého svědomí a ne především podle zákonů církve (dnes bychom řekli "ne podle zákonů ČR"). A podle toho se i snažil chovat, takže v překladu do dnešních poměrů bychom řekli, že by občas mohl porušovat některé zákony ČR, i když věřím, že pravděpodobně měl nadmíru rozvinuté svědomí a jeho chování bylo lepší minimálně než chování průměrného člověka jeho doby.

Čím důležitější roli v určité společnosti hraje dodržování pravidel a metoda cukru a biče oproti svědomí a vysvětlování smyslu, tím nižší je míra svobody a tím vyšší je míra totalitnosti takové společnosti. Nejde však jen o existující pravidla a jejich počet, ale i o to, jaká je jejich míra omezování svobody oproti hypotetické společnosti založené na svědomí bez vynucovaných pravidel. A problém při snaze o snížení míry totalitnosti na přiměřenou hladinu s určitou převahou svobody je, že čím víc jsou lidé zvyklí žít v čím tvrdším modelu pravidel, cukru a biče, tím těžší a zdlouhavější pro ně je vyvinout se do modelu svědomí a vysvětlování. Kdo nechápe a ani mu nebyl vysvětlován smysl určitých pravidel, ten ho jen těžko může vysvětlovat ostatním. Ale nejspíš vždy se ve větší společnosti najde alespoň několik nadprůměrně vyspělých jedinců, kteří jí mohou pomoct postupně jít na správnou cestu.

Sice ani dnes většina lidí pravděpodobně není připravena žít víc podle svého rozvíjeného svědomí, než podle vnějších pravidel, avšak tuto jakousi duševní zaostalost společnosti nepovažuji za nutnost, nýbrž za důsledek převahy distribuce špatných vzorců chování nad distribucí moudrých vzorců chování přiměřeným způsobem. Když jsme zvládli tak velký technický pokrok, možná časem zvládneme ozdravit i vztahovou strukturu naší společnosti souběžně s naším nitrem. Ani to by sice nevytvořilo zcela dokonalou společnost, ale mohlo by to být dokonalejší, než dnešní situace.

A pochopitelně, že ani jeden z těch dvou přístupů k pravidlům (pravidla na prvním místě vs svědomí na prvním místě) není dokonalý ze všech hledisek a zlatá střední cesta se hledá těžko. Ale i tak je potřeba ji hledat.



Autor článku: Sebastián Wortys