středa 20. března 2019

Nepoznatelný metafyzický výpočet jako zádrhel Church–Turingovy teze

Uvědomil jsem si, že můj protiargument  (z článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce") k současnému znění Church–Turingovy teze lze zobecnit tak, aby byl platný i v takovém čistě deterministickém vesmíru, kde úplné poznání podstaty vesmíru není možné (čemuž náš vesmír odpovídá alespoň podle současných paradigmat vědy, pokud vím). Pravděpodobně existující metafyzický "výpočet", který není možné poznat, není úspěšně uskutečnitelný algoritmem běžícím na počítači. Neexistuje pro něj uskutečnitelná možnost algoritmizace. To znamená, že absolutní poznatelnost vesmíru je pravděpodobně nevyjádřený předpoklad Churcho–Turingovy teze a její znění by tento rozpor mělo začít reflektovat, aby tato teze byla v komplementaritě s neabsolutní poznatelností vesmíru.

V návaznosti na toto tvrzení se ke mě dostal argument (hájící současné znění oné teze): "Nicméně platnost Churchovy-Turingovy teze pro data a procesy, které neznáme, nelze posoudit (ani vyvrátit). Je možné, že ty procesy jsou Turingovým strojem vyčíslitelné, ale k jejich vyčíslení jsou potřeba data, která není možné získat, v takovém případě by pro ně ta teze dál platila, protože by byly nevyčíslitelné pouze prakticky, ale nikoliv teoreticky."


Na to reaguji, že s tím "nikoliv teoreticky" bych si nebyl tak jistý, protože "teoreticky možné" znamená "matematicky možné" a z hlediska Gödelových vět o neúplnosti v obecnější analogii na vesmír pravděpodobně existuje alespoň jeden metafyzický výpočet, který není algoritmizovatelný ani teoreticky. Pokud tedy není algoritmizovatelný teoreticky ani prakticky, tak logicky není algoritmizovatelný vůbec. A podle mé intuice by se ten metafyzický výpočet mohl týkat třeba otázky vzniku/ existence vesmíru. Proč existuje něco místo nic? Z hlediska cogito ergo sum to nejspíš musí mít nějakou zákonitost (nějak už očividně existujeme, i kdybychom byli třeba tzv. mozek v kádi), ale dost možná není ani v rámci teoretičnosti možné ji s jistotou odhalit/ dokázat/ falzifikovat. Jinak to, že "už existujeme" nejspíš znamená, že ten metafyzický výpočet je alespoň z určitého hlediska konečný, už umožnil existenci.

Pokud to chápu, Church-Turingova teze omezuje pouze formu, do které má být výpočet převeden, ale dosud nevztahuje žádná explicitní omezení na to, kde a jak výpočet vyštrachat. Ale i tak zjištění toho metafyzického výpočtu by sice mohlo vyžadovat třeba nekonečnou rekurzi, avšak sám ten hledaný metafyzický výpočet může být konečný. A i kdyby byl nekonečně rekurzivní, tak z rekurzivních výpočtů lze (pokud vím) udělat konečné tím, že stanovíme, kolikrát se má rekurze opakovat (přičemž výsledek toho metafyzického výpočtu by se pak mohl vztahovat k odpovídajícímu času daného wesmíru a mohlo by to souviset i s vědomím). Ale museli bychom ten výpočet nejprve znát, :D.

Také se domnívám, že za "teoreticky možné" lze racionálně považovat pouze to, co je možné v libovolném existenceschopném wesmíru (přičemž je velmi těžké být si jistý, která forma wesmíru je existenceschopná, a proto je matematika nejspíš o něco svobodnější). Ale možná si nelze představit takový existenceschopný wesmír, ve kterém by bylo možné ověřit, co doopravdy umožňuje jeho existenci. Přesto o tom můžeme spekulovat. Třeba podle mě v hypotetické Neexistenci možná jakoby platí něco jako: Aby mohlo cokoliv existovat, musí to být stvořeno něčím jiným než Neexistencí, i kdyby to mělo být ono samo.

Ale ten nealgoritmizovatelný metafyzický výpočet se klidně může týkat i třeba vědomí, obzvláště pokud má třeba panpsychickou podstatu. Kdo ví...

čtvrtek 28. února 2019

Interpretace videa 3D-Mouchodlakova cesta 2018

Podobně jako jsem publikoval článek interpretující 3D-Mouchodlakovo cestovní video za rok 2016, tentokrát zveřejňuji interpretaci sestřihu pro rok 2018.

Článek popisující nejen rok 2017 je dosud rozepsaný, ale rád bych se k němu někdy vrátil a dokončil ho. Měl by totiž obsahovat mj. podrobnou historii Mouchodlakova života, ale už teď zveřejním stručnou verzi, než se dostanu k interpretaci nového videa.

Malá historie Mouchodlaka: 13.8.2010 mě jako náctiletého v DOXu udivila výstava Pavla Büchlera, což mě 15.8.2010 inspirovalo k vymyšlení obrázku Mouchodlaka na fazolové ovládání. 17.12.2010 mě, v návaznosti na něj, napadla metafora na kulturní evoluci a zapsal si ji do deníku slovy: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Tuto metaforu jsem se 23.2.2011 rozhodl oživit a Mouchodlaka jsem zvolil jako předmět překreslování, ke kterému jsem dosud publikoval dvě videa (1, 2). Nejspíš 8.9.2012 mě napadlo vytvořit 3D-Mouchodlaka, plastickou verzi obrázku, a realizoval jsem ho 22.3.2013, což jsem 6.4.2013 publikoval jako stop motion video. Vzniklého 3D-Mouchodlaka jsem občas natočil při cestování na různých místech a 11.10.2013 jsem zveřejnil první 3D-Mouchodlakovo cestovní video. Roku 2017 jsem vytvořil speciální sestřih za 5 let cestování a letos jsem dokončil šestý díl cestování.

Na první pohled se toto video může zdát jako nahodilá sekvence nesouvislých záběrů, ale ve skutečnosti jsem ho, jako obvykle, pečlivě promýšlel několik dnů tak, aby v nové kombinaci, původně nesouvislých záběrů sbíraných na různorodých místech v různý čas během celého roku 2018, bylo ukryto co nejvíc různorodých myšlenek, podobenství a paradoxů, které mohou stimulovat epistemologický anarchismus. Toto video je tedy uměleckým dílem, které vyrůstá z mého života a dotýká se nejrůznějších filosofických témat.



Pokud jsi už video zhlédl(a) a chceš o něm vědět víc, tak si tady můžeš přečíst mé interpretace vybraných střihů.

0:29 - 0:49: Video začíná v poklidné kulturní přírodě, kterou však člověk z lenosti začal nahrazovat technikou, třeba v podobě páternosteru. Ten už je dnes příkladem spíše retra a v módě jsou pro změnu třeba roboti s umělou inteligencí, která v různých oblastech postupně začíná být inteligentnější a schopnější než člověk (např. ten třídící kostičky ve videu), což s ohledem na růst propasti mezi chudými a bohatými může v horším případě vyústit třeba k tomu, že většina lidstva bude trpět chudobou bez schopnosti konkurovat armádám robotů vlastněných boháči žijícími v izolovaných světech. Mezi chudými by zavládl chaos, ale nakonec by mohli začít tvořit novou civilizaci, pokud by jim v tom bohatí nezabránili.

0:50 - 1:12: Nárůst xenofobie obrozuje vlastenectví až nacionalismus, a pokud se to přežene, tak může přerůst v masivní zbrojení a obnovení koloběhu válek a mírů v Evropě. Z této části mě baví záběr tanku, kde amplión hlásá „A k vynucení míru.“, načež se objeví malba obličeje Johna Lennona (s přidělaným nevkusným knírkem), který také usiloval o mír, ale zcela opačným způsobem.

1:07 - 1:43: Pokud se tu začne válčit, tak snad jednou zase přijde na delší čas mír a idealisté budou znovu zkoušet tvořit vysněný svět. Líbil by se mi třeba takový „zeleno-modře umělecký a komplexní...“ Ale nic není věčné...

1:41 - 2:04: Záběry vojenské techniky jsou proložené postupnou přeměnou od živých ptáků (labutě a holubi), přes mrtvou slepici, kuřata stažená z kůže až po mrtvé nevábné „jídlo“ během vaření. To lze chápat jako přirovnání zabíjení lidí během válek k zabíjení zvířat v masném průmyslu, což může vybízet k zamyšlení nad vegetariánstvím či právy zvířat ve smyslu zacházení s nimi.

Z tohoto úseku mě (na úrovni černého humoru) baví dva střihy. Nejprve když v záběru s tankem amplión hlásá: „...ztracené děti, takže přátelé, kdo...“, načež je záběr mrtvé slepice, poblíž které pípají kuřátka (možná děti postrádající maminku). A pak mě baví, když v záběru s odtahovaným pandurem (to bylo jedno z těch předražených vojenských autíček s křehkým čumákem, která se komicky srazila v roce 2016 a pár lidí se lehce zranilo) amplión hlásá: „Dále podařilo se naložit všechny raněné.“ A nejvíc mě to baví, když záběr přeskočí na spoustu mrtvých kuřat stažených z kůže, xD.

2:02 - 2:27: Tato část videa zahrnuje postupně se měnící vizuální podobenství. Hrnec při vaření je přirovnán k hrncům na bleším trhu, jejichž vrchní kružnice jsou přirovnané k prstencům izolátorů ve tmě, které jsou svou komplexností a tmavostí přirovnané k černě zvrásněné Kapli sv. Eliáše, jejíž povrch se podobá nedaleké umělé krápníkové stěně, která je svou komplexností přirovnána k dlouhým svislým izolátorům, jenž jsou připodobněny k obrazu několika svislých domů, kde lze vidět vzdálenou souvislost s obrazem několika koček, což je přirovnáno k obrázku kočky na hrnečku. Tato podobenství, jinak dosti odlišných věcí, mohou vybízet k zamyšlení, jaké další souvislosti mohou mít kterékoliv zdánlivě nesouvislé jevy.

2:25 - 2:35: V jednu chvíli se můžete kochat krásou kočičky a v tu druhou se leknete nečekaného tanku, po kterém následuje chaos... Když člověk vidí jen to, co chce vidět, tak blížící se nebezpečí nemusí zpozorovat včas.

Okolí záběru 2:43 - 2:46 mi nepřipadá z myšlenkového hlediska tak zajímavé, abych se o něm rozepisoval, ale za zmínku určitě stojí, že pokud ti nevadí Geocachingové spoilery (spojení fotohintu z videa s názvem), tak si můžeš přečíst můj log k této kešce, přes který se lze doklikat i na další zajímavé postřehy z toho dne. Třeba intelektuální humor u kešky Elektrický obvod, prolézání sudů kešky Dvořiště nebo odlovení kešky Jump Start Cache bez auta a startovacích kabelů.

2:51 - 3:13: Po příjezdu tanku je chvíli temný chaos, načež je pohled na světlou oblohu, jak odlétá poslední vojenský vrtulník a po něm už se na světlém pozadí začínají tvořit barevné obrazy, které postupně zaplní celý záběr.

3:14 - 3:32: V tomto úseku se nachází tři obrazová podobenství. Nejprve kousky umělé krápníkové stěny, jakožto krásné umění, jsou přirovnané k bahnu na tanku, jakožto něčemu běžně vnímanému jako nežádoucí špína. V návaznosti na to se lze zamýšlet třeba, proč dvě věci podobného tvaru získávají od lidí tak radikálně odlišný přístup. Nebo se lze zamyslet, zda některá „umělecká díla“ nejsou ve skutečnosti spíše ta „nežádoucí špína“, nebo zda nějaká „nežádoucí špína“ není spíše nerozpoznané „umělecké dílo“, třeba náhodovzniklé umění.

Druhé obrazové podobenství přirovnává uměleckou plastiku lidského embrya (zakomponovaného kolem okapové roury) k poupěti rostliny na obrazu (a okap je přirovnán ke stonku). Přes všemožné rozdíly k sobě lidé a rostliny v některých věcech mohou mít překvapivě blízko, třeba svou schopností vnímat.

A jako třetí podobenství tu máme slavný obraz Persistence paměti od Salvadora Dalího, což je typická reprezentace surrealismu. Ten bývá považován za jakýsi protiklad k realismu, ale zde jsem surrealismus k realismu naopak zkusil připodobnit a to formou záběru skutečného místa, které se jeví surrealisticky. V pozadí je barevně posprayovaná zeď, před níž stojí dívka, které jakoby chybí část těla a pokaždé jiná podle toho, jak se zrovna pohne. To je způsobené tím, že ještě před ní (před tou chybějící částí) stojí strom, jehož kůra je posprayovaná velice podobně jako ta barevná zeď. V návaznosti na toto podobenství se lze zamýšlet, zda se některé původně nereálné fantaskní představy nemohou stávat skutečnějšími, než by se zprvu mohlo zdát.

3:44 - 3:54: Tento úsek začíná oděvní látkou připomínající kolonii jednobuněčných řas, i když předcházející záběr vybavení staré elektrárny lze s trochou fantazie chápat jako symbol uměle vyvolané abiogeneze. Po jednobuněčných řasách následují mnohobuněčné řasy, pak vysychání vody (kde řasy jsou) a nakonec suchozemská rostlina přizpůsobená této změně okolních podmínek. Takže celkově jde o příklad evoluce, která komplementárně doplňuje cyklickou rovinu videa.

3:54 - 3:59: Přechod mezi těmito dvěma záběry symbolizuje přechod od neuspořádaných rozházených věcí k unifikovaným předmětům uspořádaným v poličkách. Z hlediska historie lidstva se zdá, že vývoj postupuje tímto směrem, avšak z hlediska vesmíru entropie pravděpodobně spíše roste.

3:56 - 4:06: V této části jsou dvě nástěnná art brut díla konfrontována s graffiti a sbírkou izolátorů, přičemž oba tyto záběry v sobě mají špetku art brutu. Životní fascinace určitým tvarem s estetickou hodnotou, v případě sbírky izolátorů, (spolu s introvertností sběratele) může být symptomem Aspergerova syndromu. A nekvalitní část graffiti je trochu takový outsider art. Jinak další souvislosti s art brut díly, ale i jedním z tanků, lze najít v článku Asociomet 2.

4:20 - 4:30: Zde dochází k vývoji od přírody, přes primitivní obydlí, retro automobil, tank až po zpustošený betonový plac, postapokalipsu. Takže jde o trochu jinou verzi kombinace z času 0:29 - 0:49, avšak bez technické nezaměstnanosti.

4:30 - 4:45: Postapokaliptický svět stimuloval primitivní pudy, což je symbolizované zaměřením pozornosti na plastiky nahých těl, která se však postupně vyvíjí až k hlavě Mona Lisy, která je zde symbolem renesance.

4:50 - 5:14: A symbol renesance nakonec vyústil v ozvěnu umělecké vize z času 1:07 - 1:43, což je z mého subjektivního hlediska jakýsi zvláštní happy end, ze kterého bych ještě rád vyzdvihl připodobnění tří záběrů. Nejprve je řada různorodých konviček, které se natočí do svislé polohy, aby byly lépe přirovnány k řadám různorodých svislých zámečků, které jsou přirovnané k „lesu“ dlouhých svislých izolátorů. A jako video přírodou začalo, přírodou i končí, ačkoliv jeho průběh byl mnohem rozmanitější.

Taková jest přibližně má interpretace videa 3D-Mouchodlaka cesta 2018, ale to neznamená, že by to někoho jiného nemohlo inspirovat k jiným myšlenkám, stejně tak ostatní videa z této cestovní série.

Autor článku: Sebastián Wortys

neděle 27. ledna 2019

Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace

Dokud nějakou knihu nepřečteš, tak o ní můžeš fantazírovat. Ale až ji přečteš, tak si hůře budeš představovat, že byla o něčem trochu jiném, než jsi četl. Mezi takové knihy, které bych si jednou rád přečetl, ale ještě jsem se k tomu nedostal (a mohu o ní tedy fantazírovat), patří mj. Konec civilizace od Aldouse Huxleyho.

Před napsáním tohoto článku jsem nevěděl, že označení "konec civilizace" zde není myšleno jako rozpad společenské struktury na menší skupiny a následný pokles životní úrovně, jako spíše konec vývoje civilizace a dosažení klimaxu. Dynamické rovnováhy společenstva, kdy je téměř nemožné prosadit něco nového, protože se vždy najde dost odpůrců a je i čím dál tím těžší vymyslet něco nového. Na druhou stranu však k této knize koexistuje vize technické singularity (obecněji bych řekl "vývojové singularity"), která naopak předpokládá, že vývoj technologií se bude neustále zrychlovat a je tedy otázkou, co se s naší civilizací bude dít dál.

Následující článek vznikl 7-8.11.2018 jako reakce na tvrzení, že Huxleyho vize Konce civilizace se podobá současnému stavu naší civilizace a že "i rozmnožování je tam převedeno do formy průmyslové výroby, každý jedinec se rodí dokonale optimalizován pro roli, kterou bude ve společnosti vykonávat, není prostor pro jakoukoliv individualitu."

Článek - Nejen buněčná (de)diferenciace jako nemožnost plně předurčené role:

Jsem názoru, že co se týče jedinců přednastavených pro svou předurčenou budoucí roli bez možnosti individuálního vývoje, tak to nefunguje zcela ani třeba na buněčné úrovni (jak se na první pohled může intuitivně zdát), protože kmenové buňky (trochu taková analogie superpozice částic) se mohou stát jakýmkoliv specializovaným druhem buněk podle toho, jaké informace dostávají, jak je sami interpretují a i jak do toho zasahuje motýlí efekt.

Jelikož všechny kmenové buňky mají stejný potenciál stát se kteroukoliv ze specializovaných buněk, tak jejich diferenciace musí být výsledkem vzájemných dohod v průběhu diferenciace. Je to trochu jako kdyby třída studentů dostala za úkol: je potřeba, abyste zvládli těchto 8 profesí, každý jednu a je na vaší vzájemné dohodě, kdo co nakonec bude dělat. Výsledná podoba mnohobuněčného organismu je předem jasná pouze obecně (pokud nedojde k silně negativnímu zásahu z venčí, který by to rozhodil) a možných cest k tomuto obecnému cíli je nesčetné množství.

Navíc počet buněk třeba v lidském těle je zhruba 75*10 na 18-tou a všechny vznikly z jedné (zygoty), která však nemůže být přednastavená na dokonale přesný výsledek (např. fyzikálně zcela konkrétní dospělý člověk) podobně jako dnes (pravděpodobně) nelze vytvořit program na tvorbu programů tvořících programy... tak, aby první program obsahoval jednoznačné nezkreslené instrukce pro část programů třeba v stotisícátý generaci a navíc tak, aby ty instrukce byli přiměřené této budoucí situaci vyplývající z dosavadních změn, které nebyly předem známé. A kdyby to tak bylo, tak by to znemožnilo evoluci prostřednictvím hromadění drobných změn, protože jakákoliv drobná změna (která hraje roli a není ignorována) v první generaci by měla tak radikální důsledky pro stotisícátou generaci, že její fungování by bylo vysoce nepravděpodobné. I když se v případě organismů odebere nějaká z buněk třeba i začátkem diferenciace (třeba z jen sedmé generace po zygotě), tak stejně vznikne nepoškozený organismus, protože ostatní buňky jsou schopné dohodnout se, jak ztracené buňky nahradit, i když tím některé změní směr své specializace (oproti stavu, kdyby nedošlo k odebrání).

Nebo trochu naopak, když se do mnohobuněčného organismu třeba někam mimo hlavu vpraví určitý protein, tak i když jsou buňky v té oblasti specializované na něco zcela jiného, tak si "řeknou" něco jako "Hm, tady je protein, který v mé řeči znamená, že na tomto místě je potřeba vytvořit oko, tak ho tu uděláme.". Ale takové oko není funkční, protože ostatní buňky nepočítaly s tím, že by do toho místa měly natáhnout neuronová vlákna ze zrakového centra mozku, takže to oko je trochu jako funkční kabelový telefon s ustřiženým drátem.

Pokud vím, tak buněčná diferenciace je tak složitý proces, že dosud není do úplných detailů pochopena. Jsme schopní do ní víceméně pouze zasahovat (jako v případě toho oka) a na základě porovnávání výsledků (ne)zásahů upravovat naše představy o buněčné diferenciaci, ale naše znalosti o ní nejsou dostatečné na to, aby ji podle nich bylo možné uskutečnit zcela od nuly. Obecněji doopravdy pochopit život by znamenalo dokázat vytvořit na základě poznatků nový funkční druh organismu úplně od základu, což je zatím stále v plenkách.

Dovolím si spekulovat, protože mám pocit, že buňky mohou být v procesu diferenciace schopné zafungovat i podobně jako genetický algoritmus v informatice, resp. pomocí svých relativně jednoduchých principů a částečného rozrůzňování znovuobjevit nejefektivnější způsob komplexnějšího pokračování ve vývoji organismu jako celku, přičemž na základě svých aktuálních potřeb buňky hledají v genomu (paleta možností (genů) daného organismu), co by se jim mohlo zrovna hodit.

A možná nejvíc proti té představě dokonalé specializace jedince na budoucí doživotní roli analogicky hovoří to, že existuje i dediferenciace, nebo-li proces ztráty specializace, kdy se již specializovaná buňka může za určitých okolností stát až i kmenovou buňkou a pak se třeba "rekvalifikovat" na jiný specializovaný typ buňky, čehož se dnes využívá při léčebných terapiích. Už tedy není potřeba za tímto účelem uchovávat pupečníkovou krev, stačí vzít třeba tukové buňky a udělat z nich kmenové. A kdybych to zkusil převést zpět na lidi v té nejsilnější podobě, tak existují takové psychotropní látky, které jsou schopné vyvolat, že člověk je vnímavější na nové podněty (podobně jako v dětství) a hypoteticky je tedy možné každého člověka jakoby přeprogramovat na velmi odlišnou osobnost. Ve výrazně menší míře se neuroplasticita děje i přirozeně v průběhu celého života, takže třeba i v dospělosti se člověk může relativně dost změnit, i když se předtím úzce specializoval.

Jinak vzhledem k existenci průmyslových revolucí (teď údajně probíhá čtvrtá), jejichž vývoj nelze pořádně předvídat, podle mě také úplně nedává smysl, že by se člověk někdy mohl rodit dokonale nastavený pro svou budoucí roli. Trh práce se neustále mění a nejenom množství potřebných pracovníků v určitých oborech, ale některé typy zaměstnání zanikají a jiné vznikají. Podle mě nelze zcela předpovídat detaily specializací lidí pro budoucnost a je tedy dobře, že jsme do jisté míry schopní měnit se podle okolností (i když s přibývajícím věkem stále méně).

A mimochodem: Jak jsem tak přemýšlel o buněčné diferenciaci, tak mě napadlo, že vývoj částic po velkém třesku lze chápat podobně jako buněčnou diferenciaci a mohlo by jít o další náznak mého názoru (z roku 2009 či dříve), že vesmír je víceméně živý organismus.

Dodatečné zamyšlení z dneška 27.1.2019:

Pravděpodobně žádná dynamická rovnováha není věčná a zcela konzervativní. Maximálně se epicentrum pokroku/ evoluce může postupně přesouvat na vyšší úrovně organizovanosti, ale ty stále mohou na základě svého vývoje ovlivňovat nižší úrovně organizovanosti a jsou z nich složené (evolučně nejzmrzlejší jsou pravděpodobně elementární částice). Tento přesun vývoje na vyšší úrovně by se dal označit za jakousi komplementaritu dynamické rovnováhy a vývojové singularity. Jenže ani dnešní forma člověka pravděpodobně není finální, natož z ní spoluvyplývající mezilidské vztahy, které se občas mění až bouřlivě.

Lze si představit, že třeba technologie typu CRISPR/Cas9 dříve či později budou stále více aplikovány i na lidi, ať už se tomu ze začátku budou věnovat víc totalitnější či demokratičtější státy - bude možné to spíše jen oddalovat než tomu zabránit navěky (pokud nedojde k nepředpokládanému nežádoucímu úpadku dramatického tak, že bychom se z něj do zaniknutí všeho živého nevzpamatovali). Zprvu bude CRISPR používán jako léčba nejzávažnějších genetických chorob, ale až se po čase pravděpodobně vypilují detaily, tak bude používán na stále méně závažné problémy, až se možná stane třeba doprovodnou procedurou plastické chirurgie, pokud ji ve spolupráci s dalšími technologiemi nenahradí úplně.

Obzvláště dramatické důsledky na vývoj společnosti by pak mohlo mít zvyšování kapacity a výkonnosti mozku, což by se zprvu odehrávalo geneticky stimulovaným navyšováním počtu synapsí (ptačí mozky jich mají na neuron víc než lidský) a později zvětšováním hlav, což by vyžadovalo nějaká další přizpůsobení (ať už na biologické či technické úrovni). Celkové následky aplikování CRISPRu na lidi (v kombinaci s pravděpodobným rozvojem chemoinformatiky) by pak bylo možné přirovnávat ke kambrické explozi a uspořádání takové hypotetické budoucí společnosti by se pravděpodobně radikálně lišilo od té současné.

čtvrtek 20. prosince 2018

Koncept myšlenkopocitů


Tímto bych rád upřesnil můj koncept myšlenkopocitů a navázal na druhý výstřižek v článku "Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce". Abych nemusel v zájmu formy překopávat celý text, ponechám ho ve tvaru výstřižku mé odpovědi ze soukromé korespondence.

Vjem je vznikající vzpomínka (otisk vjemu v mozku) a i vzpomínka na něco konkrétního je podle mě druh myšlenkopocitu, přičemž myšlenková stránka vzpomínky může zachycovat např. subjektivní jevení proměny situace, nebo třeba jen vykreslovat strukturu okamžiku z materiální stránky a třeba i jeho význam vzhledem k něčemu (který může a nemusí být vnímán jako součást dané vzpomínky) (už tady se projevuje pomyslné krájení Celku). Vzpomínky se v mozku vzájemně uspořádávají na vzájemně prolnuté organizační úrovně myšlenkopocitů, které mohou být mj. zhruba následující (ale každý člověk si to asi může krájet trochu jinak): vzpomínka na konkrétní událost (vzpomínka v obecném smyslu by mohla označovat i vše další), názory/ aspekty věcí, modely lidí/ věcí, ideologie (modely společností), model všeho (a z něj vycházející paradigma) (a v další větvi pod názory to může směřovat až třeba k elementárním částicím, ale tím to teď nechci komplikovat). Na této škále podle mě platí, že čím dál od vzpomínky na konkrétnost k modelu všeho, tím decentralizovanější myšlenkopocit. Jeden myšlenkopocit může být uložen na více místech tím, jak si ho opakujeme v různých kontextech a čím analogičtěji přemýšlíme, tím víc jsou tato místa provázána v jedno decentralizované. Při vybavování může docházet k redistribuci z více míst a tím zase vznikat nový způsob uložení.

Je možné, že myšlenkopocit může být uložen v oblasti A (vzpomínková forma myšlenkopocitu), jeho myšlenková stránka při uvědomění vnímána v oblasti B, emoční stránka vnímána v oblasti C a v oblasti D (vědomí) by se to zpětně spojovalo do myšlenkopocitu ve vědomé formě, popř. oblast B a C mohou být víceméně totožné, možná i s D (a šlo by asi o podmnožinu množiny A). Ale v tom zatím nemám moc jasno.

Má reakce na výrok "Nyní si myslím, že myšlenky, myšlenkopocity a pocity jsou tři související věci.": Nechci ti brát "analytický" názor (/ hledisko), ale dál považuji za přínosnější spíše ten svůj netradiční komplementární (i když vím, že si tím ani oním nemohu být jistý). Analýza je užitečná, ale podle mě by měla spolupracovat s holističtějším přístupem. Nemyslím, že by šlo o tři různé věci, které spolu jen souvisí, ale jedna komplexnější věc (myšlenkopocit), která se z různých hledisek jeví různě. Podobně jako nelze současně vnímat hmatovou a vizuální rovinu např. hmotného předmětu (viz. Aldo Novák), tak podle mě nelze současně si uvědomovat myšlenkovou i pocitovou (emocionální) stránku myšlenkopocitů. Lze mezi nimi pouze přeskakovat a tím si lze uvědomovat, že nepozorujeme víc jevů, ale jeden komplexnější více způsoby. A čím víc si uvědomujeme jednu ze stránek myšlenkopocitů, tím méně si uvědomujeme tu opačnou odvrácenou "směrem" do podvědomí a máme pak tendenci rozdělovat myšlenkopocity na myšlenky a pocity podle toho, z kterého pohledu jsme zvyklí konkrétní myšlenkopocit vnímat, nebo jak ho začneme vnímat při jeho vznikání. A připouštím i možnost, že tvůj a můj názor na myšlenkopocity nemusí být neslučitelné, ale opět jen dvě různá hlediska na téže holon, přičemž každé může mít svůj smysl podle aktuálních potřeb. Objektivní způsob krájení Celku pravděpodobně neexistuje a každý způsob krájení se někdy může nějak hodit. Třeba život (tvor-y/a) lze vnímat např. jako kooperující organely v buňce nebo jako biochemické reakce a vyspělejší organismy lze vnímat mj. i hlediskem psychologie, přičemž každé z těchto hledisek je použitelné pro jiné účely...

Mimochodem mě napadlo zajímavé "odbočení": Podobně nejspíš každá situace v našem světě je "dobrošpatná", resp. má dobré i špatné stránky (vzhledem k různým aktérům), což umožňuje z kterékoliv situace těžit nebo strádat v závislosti na zvoleném přístupu chování (přičemž "vždy těžit" se s "vždy morální" překrývá jen někdy). Přístup je tedy analogií/ metaforou hlediska při poz-oro/ná-vání a jde o součást mého názoru, že konání života je přemýšlením wesmíru. Z tohoto hlediska jsme mj. my lidé "myšlenkopocitami" v "neuronové síti" zvané wesmír. Částice (vč. těch tzv. virtuálních) mohou být "nervové vzruchy" (nevědomí může být podvědomí wesmíru) a mohlo by to tedy znamenat mj., že vnímáme ještě menší zlomek wesmíru, než jsme si dosud mysleli, protože "mozek" je víc než jen vzruchy v něm. Nemluvě o tom, že může mít i další orgány a tedy i tělo... a nakonec lze přemýšlet třeba až i o tom, že Celek může být "fraktál" s možností nekonečného přibližování i oddalování, přičemž předmět konkretizace ideálu těla je závislý na přiblížení a může jím být ledasco: atom, člověk, Země, wesmír... Vím, že to vše jsou velké spekulace (obzvláště "možnost nekonečného přibližování i oddalování" které nevěřím), ale dle mého moc zajímavé na to, aby byli v koši, protože věřím, že to má potenciál hrát významnou roli v epistemologickém anarchismu, i kdyby to nebyla pravda. Jinak kdyby náš wesmír byl "mozkem", tak by měl smysl/ cíl/ vizi, např. stvořit nový lepší wesmír…

Má reakce na výrok "pocity jsou určité uvědomované signály v nervové soustavě konkrétního člověka": To podle mě platí i pro myšlenkovou rovinu myšlenkopocitů, protože myšlenky si můžeme uvědomovat (i když to obvykle znamená neuvědomovat si zrovna tolik okolí).

Má reakce na výrok "myšlenky jsou významy myšlenkopocitů abstrahované od jejich konkrétní reprezentace": To podle mě platí i pro pocitovou (emocionální) rovinu myšlenkopocitů, protože i emoce jsou významy myšlenkopocitů (zaměřit se na myšlenkopocit A znamená prožívat pocit(y) B) a i emoce lze abstrahovat, protože obvykle zažíváme smíšené pocity (jen ve vyhrocených situacích převáží jeden tak, že zastíní existenci ostatních) a až opakovaným zažíváním sobě podobných konkrétních emočních rovin stavů jsme podle mě schopni abstrahovat např. naší obecnou představu pocitu štěstí (nebo jiný z několika stovek již popsaných pocitů) a navzdory její obecnosti si představovat její prožívání, takže si nemyslím, že by strach obecně byl myšlenka, jak také píšeš. Abstrahování emoční stránky myšlenkopocitů je také to, co nám umožňuje vytvářet obecniny emočních aspektů, prostřednictvím kterých jsme pak schopni kategorizovat/ rozpoznávat druhy konkrétních prožitků a následně je (mj. skrze myšlenkovou stránku myšlenkopocitů) popisovat okolí. A ještě mě napadá, že třeba weltschmerz je celkem jasně myšlenkopocit, protože myšlenková stránka je podle mě předpoklad jeho existence a není snadné v tomto případě oddělit emoce od myšlenky.

Pocit, že abstrahováním se v mozku vytrácí emocionální složka, podle mě může být způsoben tím, že tvá představa o abstrahování možná vychází především z vědeckého pojetí abstrahování (které nemusí být totožné s tím v lidské hlavě), do kterého věda odráží svou snahu být neemocionální navzdory tomu, že je dosud provozována lidmi (a že v případě umělé superinteligence schopné provozovat vědu bychom pravděpodobně nebyli schopní vyvrátit, že v ní nevznikli analogie emocí).

Nemyslím, že by abstrahování myšlenkové složky myšlenkopocitu A probíhalo odděleně od abstrahování pocitové složky myšlenkopocitu A, resp. si myslím že myšlenkopocit je abstrahován jako celek a ne jako části, i když to může znamenat, že část procesu probíhá ve vědomí a část v podvědomí. A i kdyby probíhala zvlášť myšlenková a zvlášť emoční abstrakce myšlenkopocitů (tzn. abstrahováním by docházelo i k rozdělování), tak stejnak by třeba k abstrahovaným myšlenkám souběžně vznikaly (ať už ve vědomí či podvědomí) pocity mj. z palety: (ne)jsem rád, že to "vím/ "tak je". To je rovněž protiargument k prohlášení: "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat [...] myšlenky bez pocitů (jako abstrakce)" I uvědomování si myšlenkové stránky myšlenkopocitu tedy podle mě vyvolává (někdy možná v podvědomí) mj. různé pocity-emoce a čím jsou vzájemněji vyvážené (zdánlivě se vzájemně vyrušují), tím spíše se zdají být bezpocitové.

Vzpomínky podle mě mají myšlenkovou i emocionální rovinu a je sice pravda, že se časem redukují, ale nemyslím, že by byla moc pravděpodobná existence takového uskupení souvislých redukovaných vzpomínek, pro které by nekoexistovala hlediska, z nichž z jednoho by se vyjevila myšlenková stránka a z jiného emocionální. A aby to dávalo smysl, tak je asi potřeba uvědomovat si, že např. věta "Myslím, tedy jsem." není v mozku uložena stejně "jednoduchým" způsobem jako na papíru, resp. v mozku je nejspíš uložena pomocí všech potencionálních významů, které pro nás může mít, což nám umožňuje používat různé myšlenky podle aktuálních kontextů, resp. mluvit/ psát/ konat. Součástí takových významů může být i např. vzpomínka na to, jak tu myšlenku někdo militantním způsobem bránil či kritizoval, což se podepisuje na její emocionální rovině i v naší hlavě, protože interagováním s ostatními se naše jevení jejich osobnosti stává součástí naší paměti a má různý potenciál projevit se a stát se i součástí fungování té naší osobnosti (jsme mj. médium pro tok střípků osobností).

Má reakce na výrok "Ale nesouhlasím s tvrzením, že by nemohly existovat pocity bez myšlenek (jako v počítači mohou existovat data bez významu)": Pokud "data bez významu" označují data, ke kterým byl ztracen způsob jejich interpretace, a pokud správně chápu, čemu by to mělo odpovídat v mozku na molekulární úrovni, tak mám pocit, že z tohoto hlediska je to spíše nepravděpodobné, protože by to asi znamenalo ztrátu schopnosti mozku interpretovat neurotransmitery a neuropeptidy. Pokud se zdá, že nějaký pocit nemá emocionální stránku, tak jako pravděpodobnější vysvětlení se mi zdá např., že myšlenková složka sice existuje, ale není jednoduše převoditelná z podvědomí do vědomí. Nebo pokud "data bez významu" označují věci jako "kjnbgvcxsdfghjhgfd", tak si myslím, že i absurdní myšlenka je schopná projevit se formou pocitů.

Aby vjem mohl vyvolat prožitek emoce, tak podle mě nejspíš musí být interpretován/ rozpoznán (minimálně podvědomě) skrze myšlenkovou (rozumovou) stránku příslušného myšlenkopocitu (i když nemusí být nutně logická z hlediska současné logiky) a čím důkladnější ta interpretace je, tím víc může sahat až do konkrétnějších vzpomínek, ze kterých daný myšlenkopocit vychází. Aby se mohl projevit např. strach z pavouků, tak je podle mě nejprve potřeba schopnost rozpoznat ve vizuálním vjemu podobnost s představou o tvaru pavouka, což považuji za spíše myšlenkový výkon. Strach z pavouků nemůže existovat bez schopnosti rozpoznat pavouka. Jinak to, že o pocitech lze přemýšlet a myšlenky mohou vzbuzovat emoce, je podle mě také možná způsobeno tím, že by ve skutečnosti šlo ne o myšlenky a emoce, ale o myšlenkopocity.

Zapomenutí myšlenkové složky podle mě neznamená zánik myšlenky, ale ztrátu aktuální přístupové cesty vlivem nějaké poruchy na úrovni neuronů (např. zánik synapse či neuronu). Je sice pravda, že když nebude nalezena nová cesta či opravena dosavadní, tak je větší pravděpodobnost úplného vyredukování (zapomenutí) takového myšlenkového aspektu myšlenkopocitu vlivem postupné abstrakce, ale tím by se vyredukovala i emocionální stránka, protože její existence by ztratila smysl, pokud by se k ní nedotvořil jakýsi pokus o rekonstrukci té myšlenky. Podle mě je mozek efektivnější v mazání nesmyslů, než počítač závislý na vůli uživatele.

Zapomene-li člověk zrovna nějakou myšlenku, tak pocit v obecnější podobě podle mě přetrvává jen tehdy, pokud člověk stále tuší tématický okruh myšlenky nebo nějak její souvislosti/ možnost dohledání, ale když zapomene vše myšlenkové, tak spolu s tím se vypaří i pocit, nedojde-li k tomu, že ten pocit je vnímán jako nový vjem hodný uložení s tím, že v takovém případě by se myšlenkovou stránkou stali třeba dosavadní vědomosti o chybění, např. že chybění je okolím ztraceného obsahu + nějaké příklady.

Má reakce na výrok "zdrobňování, které do jazyka vnáší snahu vyjádřit místo myšlenky myšlenkopocit": Jelikož slova jsou reprezentacemi myšlenkopocitů, tak v této své hlubší mnohovýznamovější podstatě (bez alespoň malé mnohovýznamovosti slov by nebylo možné skládat je do mnoha nových kombinací) mají emoční složku i bez zdrobňování. Např. samotné slovo "pes" může ve své mnohovýznamovosti v hlavě zahrnovat i strach ze psů, ne jen třeba schopnost psa rozpoznat a vědomosti o výcviku psů (myšlenkopocity se vzájemně překrývají vlivem všepropojenosti mozku). Některá (obzvláště abstraktní) slova sama o sobě nemusí budit konkrétní emoce jen proto, že se vztahují k široké škále emocí v závislosti na svém aktuálním kontextu, ale to samé platí v různé míře i pro myšlenky a každý to může mít pro každé slovo jinak, protože stejná slova různí lidé chápou různě.

Jako lidé kdysi věřili, že myšlenky se odehrávají v hlavě a pocity v srdci, tak i to, že vnímání pocitů a myšlenek se odehrává zvlášť a velmi odlišnými mechanismy, se podle mě časem stane minulostí.

sobota 24. listopadu 2018

Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovala soukromá korespondence, jejíž tématem bylo soukromí a pravidla vztahující se na novináře, ale tématem tohoto článku bude spíše směřování od výchovy dětí k lepší společnosti, přesněji od nadužívání metody cukru a biče k metodě vysvětlování smyslu a od nadužívání dodržování pravidel k čistému svědomí s tím, že by to však nemělo sklouznout ani do opačného extrému a ideál je někde mezi.

Obecněji se snažím chovat především podle svědomí a mé kreativně antiskeptické představy o ušlechtilém smyslu pravidel, abych se vyhýbal takovým případným absolutním a jinak nepovedeným interpretacím pravidel, které v důsledku vedou k porušení smyslu těch pravidel (nebo uplatňování na případy, kde tolik nepasují). Příkladem takového porušení smyslu prostřednictvím dodržení je např. zákon nařizující zemědělcům oznamovat okolním včelařům, kdy na pole budou stříkat pesticidy, aby se z pylů nedostávaly do medů a neohrožovaly zdraví lidí a včel (obzvláště v případě insekticidů). Ale zemědělci včelařům posílají absurdní zprávu, že budou postřikovat celou vegetační dobu, takže zákon sice dodržují, ale včelaři stejnak nezjistí, kdy mají nechat včely zavřené, takže smysl zákona je porušený a pesticidy se zbytečně dostávají tam, kde škodí. A podobné metody obcházení smyslů zákonů skrze jejich dodržování zneužívají různí zločinci (a nikdy nelze zákony utáhnout tak, aby je nešlo obcházet při zachování alespoň částečné svobody). K tomu mě ještě napadá, že třeba ke komunistickému státnímu převratu Václav Havel kdysi řekl: „Únor 1948 proběhl naprosto zákonně, v souladu s literou zákona, ale naprosto proti duchu poválečné Ústavy.“

A společnosti založené výrazně převážně na dodržování pravidel/ zákonů (ty ze své podstaty nikdy nemohou být dokonalé ve všech uskutečnitelných případech a nikdo není schopen dostatečně znát všechny) podle mě nepřímo přispívají k existenci zločinců o něco víc, než hypotetické společnosti založené výrazně převážně na rozvoji svědomí od raného dětství skrze důkladnější vysvětlování smyslu/ podstaty ideálů správného chování, protože vynuceným nevysvětlujícím dodržováním zákonů dítě smysl pravidel chování nepochopí (nebo méně než v případě vysvětlovací metody), což vede k tomu, že mu svědomí nebrání porušovat (jemu víceméně neznámý) smysl pravidel, pokud pravidla dodržuje (viz. pesticidy a včelaři v minulém odstavci) a to se přenáší i do dospělosti. Vyrůstá-li člověk mezi lidmi ochotnými a schopnými převážně moudrého vysvětlování a naučí-li se v dětství chápat čisté svědomí za součást své identity, tak páchání trestných činů je z jeho strany méně pravděpodobné, než když mu to jen zakazují vnější pravidla, z nichž některá poznává až v rebelském dospívání.

Hlavně při cestách občas potkávám rodiče, kteří přímo bez vysvětlování podstaty trestají děti za nedodržování pravidel, ale rodiče, kteří místo toho s dětmi vedou zdravý dialog ve snaze vysvětlovat jim podstatu správného chování, jsem zatím potkal jen párkrát a možná pouze v alternativních komunitách. Když na toto téma diskutuji, tak dospělí obvykle protiargumentují ve smyslu, že děti by to stejnak nepochopily, ale na základě mé zkušenosti je to sebeklam, protože děti rodičů, kteří mají snahu vést je k pochopení podstaty správného chování, podle mé zkušenosti bývají nadprůměrně duševně vyspělé.

Za skutečné důvody toho, proč nemálo rodičů výrazně upřednostňuje metodu cukru a biče nad vysvětlováním podstaty správného chování, považuji to, že rodiče mají tendenci vychovávat víceméně tak, jak byli sami vychováváni (víceméně nezávisle na správnosti způsobu té výchovy). A k tomu se přičítá, když mají lenost vysvětlovat nebo se svými dětmi pobývají nedostatečně dlouho. A školky a školy nemají šanci to nahradit, protože v takovém poměru děti-dospělí a bez přirozeně vzniklého rodičovského pouta nelze předpokládat, že každé dítě dokáže vychovatele/ učitele považovat za přirozenou autoritu, což je předpoklad dostatečného uplatnění schopnosti vysvětlovat dítěti smysl správného chování, i když takovou schopnost vychovatel/ učitel má. Proto jsou školky a především školy založené hlavně na dodržování pravidel, což se podle mě výrazně promítá i do struktury společnosti dospělých. Pokud však někdy rozvoj umělé inteligence bez větších komplikací osvobodí lidi od nutnosti pracovat a bude fungovat základní nepodmíněný příjem, tak rodiče budou na své děti moct mít více času ve prospěch metody vysvětlování, resp. rozvoje svědomí. Školky by pak mohly fungovat víc jako prostor setkávání rodin, než pouze dětí a pár vychovatelů.

Ještě k té vysvětlovací metodě: Při nepochopení ze strany dítěte podle mě nemá automaticky následovat metoda biče ze strany rodiče, pokud to není v zájmu přiměřeného zdraví či dokonce přežití dítěte, popř. jiných lidí. Třeba vystavení riziku malé odřeniny končetin považuji za přípustné - dítě se může případně poučit samo praxí a nemá negativní pocity k rodičům (nabourávající dobré vztahy) jako v případě "biče", kdy se nechápající dítě následky nedozví, takže ani pak nepochopí a vlivem trestu si zbytečně vytváří duševní blok pro něco minimálně trochu jiného než je (nebo by mělo být) záměrem rodiče.

Češi se dnes sice s oblibou hlásí k Janu Husovi, ale když dojde na pravou podstatu toho, proč byl upálen, tak se podle mě ukazuje, že kdyby se jeho projevy "přeložily" do kontextu dnešní doby, tak by za ně v Česku dostal minimálně pokutu, nebo rovnou odnětí svobody (v závislosti na tom, jak bychom postavili konkrétnosti takové metafory). Hus totiž víceméně hlásal, že člověk by se měl chovat především podle svého svědomí a ne především podle zákonů církve (dnes bychom řekli "ne podle zákonů ČR"). A podle toho se i snažil chovat, takže v překladu do dnešních poměrů bychom řekli, že by občas mohl porušovat některé zákony ČR, i když věřím, že pravděpodobně měl nadmíru rozvinuté svědomí a jeho chování bylo lepší minimálně než chování průměrného člověka jeho doby.

Čím důležitější roli v určité společnosti hraje dodržování pravidel a metoda cukru a biče oproti svědomí a vysvětlování smyslu, tím nižší je míra svobody a tím vyšší je míra totalitnosti takové společnosti. Nejde však jen o existující pravidla a jejich počet, ale i o to, jaká je jejich míra omezování svobody oproti hypotetické společnosti založené na svědomí bez vynucovaných pravidel. A problém při snaze o snížení míry totalitnosti na přiměřenou hladinu s určitou převahou svobody je, že čím víc jsou lidé zvyklí žít v čím tvrdším modelu pravidel, cukru a biče, tím těžší a zdlouhavější pro ně je vyvinout se do modelu svědomí a vysvětlování. Kdo nechápe a ani mu nebyl vysvětlován smysl určitých pravidel, ten ho jen těžko může vysvětlovat ostatním. Ale nejspíš vždy se ve větší společnosti najde alespoň několik nadprůměrně vyspělých jedinců, kteří jí mohou pomoct postupně jít na správnou cestu.

Sice ani dnes většina lidí pravděpodobně není připravena žít víc podle svého rozvíjeného svědomí, než podle vnějších pravidel, avšak tuto jakousi duševní zaostalost společnosti nepovažuji za nutnost, nýbrž za důsledek převahy distribuce špatných vzorců chování nad distribucí moudrých vzorců chování přiměřeným způsobem. Když jsme zvládli tak velký technický pokrok, možná časem zvládneme ozdravit i vztahovou strukturu naší společnosti souběžně s naším nitrem. Ani to by sice nevytvořilo zcela dokonalou společnost, ale mohlo by to být dokonalejší, než dnešní situace.

A pochopitelně, že ani jeden z těch dvou přístupů k pravidlům (pravidla na prvním místě vs svědomí na prvním místě) není dokonalý ze všech hledisek a zlatá střední cesta se hledá těžko. Ale i tak je potřeba ji hledat.



Autor článku: Sebastián Wortys