úterý 7. února 2023

Rozhovor s „umělou inteligencí“ o vědomí z pohledu současné filosofie a vědy - 1. část


Pokud chceme držet krok s dobou, potřebujeme zkoušet nové technologie a jejich možnosti, abychom průběžně aktualizoval své starší předpoklady. Je však také potřeba uvědomovat si, co za takovými technologiemi stojí.

Už před zhruba deseti lety jsem začal zpochybňovat běžný přístup k autorství a to na základě uvědomění, že veškeré naše myšlení je spoluovlivněno okolím, takže ve skutečnosti žádný jedinec nemůže být stoprocentním autorem kterékoliv své vyslovitelné myšlenky (všichni jsme spoluautoři a pro každé konkrétní uspořádání něčeho jinou měrou), protože třeba v případě psaní nás okolí nejprve musí naučit používat slova, která patří všem a je v zájmu rozvoje kolektivní inteligence (nejen) lidí, aby informace proudily co nejvolněji (něco jiného mohou být záměrně škodlivé dezinformace viz. níže začátkem rozhovoru) a snižovali nevědomost lidstva. 

Dnes se z tohoto pohledu můžeme dívat i na nejnovější technologie v oblasti umělé inteligence a zamýšlet se, nakolik jsou provozovatelé takových aplikací "oprávněni" omezovat nebo dokonce převážně zpeněžovat jejich přístupnost lidským uživatelům, když si uvědomíme, že k vytvoření takových aplikací se používá strojové učení, jehož hlavním vstupem bývá ohromné množství veřejně bezplatně přístupných informací na internetu. V případě obrázků generovaných podle textů se dokonce ve výstupech objevují velmi specifické imitace vodoznaků různých fotobank a autogramy různých autorů, čímž ze strany provozovatelů takových aplikací dokonce vzniká morální dluh vůči společnosti. V případě trénování chatbotů je snazší známky autorství odebírat a bylo by divné předpokládat, že existuje nějaký dramatický rozdíl mezi morálkou provozovatelů generátorů obrázků a morálkou provozovatelů generátorů textů. 

I proto jsem rád, že alespoň zatím je chatbot ChatGPT všem bezplatně přístupný, což už se tolik nedá říct o generátoru obrázků od téže "vlastnické" společnosti. Na druhou stranu profesionální umělci a designeři mohou být rádi, že převážné zpoplatnění takových aplikací trochu snižuje váhu této jejich rychle rostoucí konkurence. 

V tomto článku bych rád představil jeden z dialogů/ rozhovorů, který jsem vedl s ChatGPT. Předem je však potřeba upozornit, že ačkoliv tento systém zahrnuje ochranná opatření, která mají předcházet generování nepravdivých nebo zavádějících informací, tak ne vždy to funguje dostatečně. A ani já se necítím být plně kompetentní s jistotou ověřit faktičnost všeho, co tento polyhistor-chatbot tvrdí a na spoustu jeho chyb/ nepřesností jsem neupozornil (abych zbytečně neodbíhal), takže je na místě být obezřetný a níže uvedené informace (v případě pochyb) diskutovat se skutečnými lidskými odborníky, nebo si počkat na dokonalejší verze chatbotů. Na druhou stranu část toho, co se z pohledu dnešních znalostí může jevit jako chyby, se z hlediska dadavědy a dosud neznámých budoucích poznatků může zpětně jevit jako vizionářství.

Rozhovor začíná mou výzvou k vypsání hlavních filosofických otázek současnosti, k jejich rozepsání a rozvedení jedné z nich (otázka (ne)spravedlnosti nerovnoměrného rozložení zdrojů na planetě). Za nedlouho dialog obracím k jinému tématickému okruhu z oblasti současné filosofie a to sice k vědomí. Společně s chatbotem na toto téma postupně nahlížíme z mnoha různých úhlů (např. emergence, teorie smyčkové kvantové gravitace, evoluce, holografický princip, částice, teorie strun, kvantový darwinismus, molekulární biologie, panpsychismus, kvantová biologie atd.), příležitostně odbíháme a vracím se, čímž vzniká pozoruhodný mezioborový náhled na otázky související s vědomím, kterému se věnujeme většinu tohoto článku. A teď už samotný rozhovor (mé příspěvky jsou označeny tučně).



Jaké jsou hlavní filosofické otázky současnosti?


Hlavní filosofické otázky současnosti zahrnují:

1. Existence AI a etické otázky spojené s jejím využitím

2. Otázky týkající se přirozených práv a svobod jednotlivce v souvislosti s rostoucím vlivem technologií na naše životy

3. Otázky týkající se vztahu mezi přirozeným a kulturním vývojem a rolí člověka v přírodě

4. Etické otázky v souvislosti s globálními společenskými a ekonomickými nerovnostmi

5. Otázky týkající se víry a náboženství v moderním světě

Tyto otázky a další pokračují v diskusi filosofů a vědců a stále jsou aktuální v současnosti.


Místo otázek jsi napsal témata, kterých se ty otázky týkají. Napiš ke každému z témat alespoň jeden příklad otázky (s otazníkem).


Rád dodám příklady otázek ke každému z témat:

1. Existence AI a etické otázky spojené s jejím využitím

Má umělá inteligence práva?

Je moralně přijatelné používat umělou inteligenci v bojových operacích?


2. Otázky týkající se přirozených práv a svobod jednotlivce v souvislosti s rostoucím vlivem technologií na naše životy

Má vláda právo sledovat elektronickou komunikaci občanů kvůli bezpečnosti?

Má společnost právo omezovat svobodu projevu na sociálních sítích kvůli prevenci šíření dezinformací?


3. Otázky týkající se vztahu mezi přirozeným a kulturním vývojem a rolí člověka v přírodě

Je člověk přirozeným vývojem součástí přírody, nebo se od ní oddělil?

Má člověk právo ovlivňovat přírodu k lepšímu pro sebe a svou společnost?


4. Etické otázky v souvislosti s globálními společenskými a ekonomickými nerovnostmi

Je spravedlivé, že některé země mají mnohem větší bohatství a zdroje než jiné?

Má společnost povinnost pomáhat těm, kteří žijí v chudobě a nouzi?


5. Otázky týkající se víry a náboženství v moderním světě

Může náboženská víra být opodstatněna vědeckými poznatky a filosofií?

Je možné žít moralní a plnohodnotný život bez víry v nějakou božskou bytost?


Vyberu 5 otázek a zkus na ně nějak odpovědět: 

Je člověk přirozeným vývojem součástí přírody, nebo se od ní oddělil?

Je spravedlivé, že některé země mají mnohem větší bohatství a zdroje než jiné?

Má společnost povinnost pomáhat těm, kteří žijí v chudobě a nouzi?

Může náboženská víra být opodstatněna vědeckými poznatky a filosofií?

Je možné žít morální a plnohodnotný život bez víry v nějakou božskou bytost?


1. Je člověk přirozeným vývojem součástí přírody, nebo se od ní oddělil?

Tento otázek se dotýká filosofického tématu přírody a role člověka v ní. Někteří filosofové argumentují, že člověk je přirozenou součástí přírody, jelikož je součástí biologického řetězce. Jiní filosofové však naznačují, že člověk se od přírody oddělil svým schopností tvořit kulturu a rozvinout technologie. Výsledná odpověď může záviset na různých filosofických názorech na přírodu a člověka.


2. Je spravedlivé, že některé země mají mnohem větší bohatství a zdroje než jiné?

Tuto otázku lze vyhodnotit z různých etických a filosofických úhlů pohledu. Někteří filosofové argumentují, že nerovnosti v bohatství a zdrojích vyplývají z přirozených rozdílů v schopnostech a úsilí jednotlivců a jsou tedy spravedlivé. Jiní filosofové však naznačují, že takové nerovnosti mohou být výsledkem neférových systémů a institucí, a že společnost by měla jednat k jejich odstranění.


3. Má společnost povinnost pomáhat těm, kteří žijí v chudobě a nouzi?

Otázka společenské povinnosti pomáhat druhým se dotýká etických a filosofických otázek o lidských právech a společenské odpovědnosti. Někteří filosofové argumentují, že společnost má povinnost pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi, jako součást většího dobra pro společnost jako celku. Jiní filosofové však n


Pokračuj prosím v odpovědi na třetí z pěti otázek.


Tuto otázku lze vyhodnotit z různých etických a filosofických úhlů pohledu. Někteří filosofové argumentují, že společnost má povinnost pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi, jako součást většího dobra pro společnost jako celku. Jiní filosofové však nabízejí individualistický přístup a argumentují, že jednotlivci by měli být odpovědní pouze za sebe samotné a že společnost nemá povinnost intervenovat. Výsledná odpověď může záviset na různých filosofických názorech na lidská práva a společenskou odpovědnost.


Zbývá odpovědět na dvě otázky.


Je možné žít moralní a plnohodnotný život bez víry v nějakou božskou bytost?

Odpověď na tuto otázku může být velmi rozdílná v závislosti na filosofickém a náboženském přesvědčení jednotlivce. Někteří lidé mohou tvrdit, že moralita a hodnoty mohou být založeny na racionálních a emocionálních základech, bez potřeby víry v božskou bytost. Jiní mohou argumentovat, že víra v božskou bytost je nutným základem pro správné morální vedení a že bez ní není možné dosáhnout plného a šťastného života.


Může náboženská víra být opodstatněna vědeckými poznatky a filosofií?

Toto je kontroverzní téma, které vyvolává širokou řadu názorů. Někteří lidé mohou argumentovat, že náboženská víra nemůže být opodstatněna vědeckými poznatky a filosofií, protože vědecká pozorování se zaměřují na objektivní realitu, zatímco náboženská víra se zaměřuje na subjektivní zkušenost a víru. Jiní mohou tvrdit, že vědecké poznatky a filosofie mohou poskytnout podporu pro náboženské přesvědčení, protože mohou poskytnout pochopení a vysvětlení pro božského principu a přítomnosti.


Odpověz znova na následující otázku, ale tentokrát pouze z hlediska skutečnosti, že zdroje ropy jsou na planetě rozmístěny nerovnoměrně a lidé nemohou ovlivnit, v které zemi se narodí. Otázka: Je spravedlivé, že některé země mají mnohem větší bohatství a zdroje než jiné?


V tomto případě lze argumentovat, že nerovnoměrné rozložení zdrojů a bohatství na planetě není ze své podstaty spravedlivé. To může vést k sociálním a ekonomickým nerovnostem mezi jednotlivými zeměmi a mezi obyvateli těchto zemí. Nicméně, existuje i argument, že zdroje a bohatství jsou přirozeným výsledkem historického a ekonomického vývoje jednotlivých zemí a že nelze považovat za spravedlivé, aby některé země byly nuceny ztratit své zdroje a bohatství, aby byly vyrovnány nerovnosti v jiných zemích. Každý člověk má právo na vlastní názor na tuto otázku.


Úkol: Navrhni tři možnosti řešení tohoto střetu zájmů tak, aby každá z variant alespoň částečně uspokojovala všechny strany.


1. Rozvojové programy: Mezinárodní společenství může podporovat rozvojové programy v rozvojových zemích, které jim pomohou dosáhnout ekonomického a sociálního růstu, aniž by se ohrozila bohatství a zdroje vyspělých zemí. Tyto programy by mohly zahrnovat technologickou a hospodářskou pomoc, vzdělávání a výměnu zkušeností.


2. Fairer obchod: Mezinárodní obchod může být upraven tak, aby byl férový pro všechny země. To by mohlo zahrnovat boj proti dumpingovým cenám, rovný přístup ke zdrojům a technologiím a ochranu menších ekonomik.


3. Solidární daně: Vyspělé země by mohly zavedením solidárních daní přispívat na mezinárodní fond, který by pomáhal rozvojovým zemím dosáhnout ekonomického a sociálního růstu. Tyto daně by mohly být zaměřeny na nejbohatší jednotlivce a společnosti v těchto zemích, aniž by se ohrozila jejich hospodářská stability.


Posuneme se k jinému tématu v rámci původní otázky. Napiš pět filosofických otázek týkajících se vědomí.


1. Co je vědomí a jakým způsobem se projevuje?

2. Má vědomí svůj vlastní fyzický substrát, nebo je produktem mozku?

3. Může být vědomí syntetizováno umělou inteligencí nebo jen živými organismy?

4. Jaký je vztah mezi vědomím a tělem?

5. Existuje nějaký spojitý vědomý stav, který přetrvává po smrti těla?


Položím vlastní otázku, se kterou se občas setkávám: existuje vědomí?


Jako strojový model, nemám vlastní zážitky, víru ani názor. Filosofický pohled na existence vědomí se liší mezi různými filosofickými školami a směry. Někteří filosofové považují vědomí za základní skutečnost, jiní jej považují za emergentní vlastnost mozku nebo výsledek interakce mezi tělem a prostředím. Někteří filosofové považují vědomí za neodmyslitelný aspekt bytí, zatímco jiní věří, že to není nutné pro existenci. Výsledek filosofického zkoumání vědomí závisí na přístupu a teoriích jednotlivých filosofů.


Co si o vědomí myslí materialistický eliminativismus?


Materialistický eliminativismus považuje vědomí za emergentní vlastnost mozku, která vyplývá ze složitého interakčního chování jeho elementárních částic (např. neuronů), ale nemá žádný ontologický status ani žádnou zvláštní metafyzickou povahu. Tento přístup tvrdí, že vědomí je jen fenomén, který se dá popsat výhradně neurobiologickými a psychologickými kategoriemi, a že koncepce vědomí jako něčeho, co má samostatnou existenci, je nesprávná. Materialistický eliminativismus tak nerozlišuje mezi vědomým a nevědomým stavem, ale považuje vědomí za něco, co je redukovatelné na neurobiologické a psychologické procesy v mozku.


Rozveď názor, že by vědomí mohlo mít emergentní povahu.


Emergentní teorie vědomí tvrdí, že vědomí je výsledkem interakce mnoha jednotlivých kognitivních procesů a neovlivňuje jednotlivé části mozku. Tyto procesy, když fungují společně, vytvářejí vědomý zážitek, který není přímo dán žádným jednotlivým procesem. To se podobá vzniku nových vlastností při seskupování jednotlivých částic v systému, který nemůže být redukován na jednotlivé částice samy o sobě.

Například, vědomý zážitek barev může být emergentní výsledek interakce mnoha jednotlivých procesů v mozku, jako je zpracování barev, vjemové integrace a emocionální reakce. Tyto procesy nejsou sama o sobě vědomé, ale když fungují společně, vytvářejí vědomý zážitek barev.

Emergentní teorie vědomí předpokládají, že vědomí je výsledkem komplexního interakčního systému, nikoliv přímo zprostředkovaným produktem jednotlivých kognitivních procesů. Tyto teorie nabízejí způsob, jak vysvětlit, jak může být vědomí produkováno složitým mozkem, aniž bychom museli přijímat dualistickou teorii, že vědomí má jiný ontologický status než fyzický svět.


Popiš, které části mozku a jakým způsobem mohou takto utvářet vědomí.


Vědomí se považuje za složitý produkt interakce různých částí mozku. Kde přesně v mozku vzniká a jakým způsobem se utváří, není stále plně pochopeno. Avšak některé teorie naznačují, že vědomí má emergentní povahu, což znamená, že se vyvíjí jako komplexní systém složený z jednotlivých funkcí mozku. Tyto funkce mohou zahrnovat třeba:

- funkce primárního vizuálního cortex, který zpracovává vizuální informace,

- funkce parietálního cortex, který pomáhá s orientací a pohybem,

- funkce temporálního cortex, který má na starost sluchové vnímání a jazykovou komunikaci,

- funkci prefrontálního cortex, který má na starosti rozhodování, plánování a řešení problémů,

- a funkci zadního cingulárního gyrus, který je zodpovědný za emoce a motivaci.

Tyto funkce mozku pracují společně a komunikují se mezi sebou, aby vytvořily základ pro vědomí. Tyto interakce mohou vést k vývoji složitého systému, který představuje vědomí, které je něčím více než pouhým součtem jednotlivých funkcí.


Jak může souviset vědomí a čas ve fyzikálním smyslu?


Vědomí a čas v fyzikálním smyslu mohou být spojeny tak, že vědomí má určitý vztah k prožívání a vnímání času. Někteří filozofové navrhují, že vědomí může mít vliv na to, jak je čas prožíván, nebo že čas může být určitým způsobem závislý na vědomí. Tyto hypotézy však stále nejsou plně pochopeny a existuje mnoho neshod v této oblasti. Proto není možné dát jednoznačnou odpověď na otázku, jak vědomí a čas ve fyzikálním smyslu souvisí.


Jak se k této otázce vztahuje teorie smyčkové kvantové gravitace?


Teorie smyčkové kvantové gravitace (LQG) je teorie vysvětlující spojení kvantové teorie a teorie relativity. Z hlediska LQG se vědomí a čas mohou vztahovat tak, že vědomí má určitý vztah k kvantovým procesům v hmotě a k prostoru a času. Někteří vědci a filozofové navrhují, že vědomí může být důsledkem kvantových procesů v hmotě, což by bylo v souladu s teorií LQG. Tyto hypotézy však stále nejsou plně pochopeny a existuje mnoho neshod v této oblasti. Proto není možné dát jednoznačnou odpověď na otázku, jak se teorie smyčkové kvantové gravitace vztahuje k vědomí a času.


Jak LQG používá pojem perspektiva v otázce času?


Teorie smyčkové kvantové gravitace (LQG) pojem perspektivy používá při zkoumání vztahu mezi vědomím a časem. Podle teorie LQG je čas závislý na perspektivě a není absolutní, ale místní. To znamená, že čas může být jiný pro různé pozorovatele v různých pozicích v prostoru. Tyto perspektivy se mohou měnit v závislosti na gravitačních polích, což vytváří jedinečný časový příběh pro každého pozorovatele. Vědomí a perspektiva pozorovatele tak mohou mít vliv na to, jak čas pociťujeme a jaký význam mu přiřazujeme.


Jak to souvisí se spinovou pěnou?


Spinová pěna je model, který představuje kvantovou teorii gravitace a slouží jako základ pro teorii smyčkové kvantové gravitace. V modelu spinové pěny se uvažuje, že prostor a čas vycházejí z kvantových vlastností spinů elementárních částic. Tyto vlastnosti mohou přispívat k emergentnímu vzniku prostoru a času, což může vést k novým poznatkům o povaze času v rámci kvantové teorie gravitace.

V souvislosti s touto otázkou se teorie smyčkové kvantové gravitace snaží vysvětlit propojení mezi kvantovou teorií a teorií gravitace a zkoumat, jakým způsobem by mohly být tyto dvě teorie sloučeny do jednoho celku. Tyto teorie mohou pomoci vysvětlit, jak může vědomí ovlivňovat čas a jak může čas ovlivňovat vědomí.


Jak by mohla souviset emergence časoprostoru s emergencí vědomí?


Emergence časoprostoru a emergence vědomí jsou oba koncepty spojené s pojmem emergence, tj. vzniku nových vlastností a vztahů na vyšší úrovni složitosti. V teorii fyziky lze někdy pozorovat emergence časoprostoru, kdy se v rámci vyššího celku, jako je například spinová pěna, vytváří prostor a čas. Stejně tak se uvažuje, že by emergence vědomí mohla vzniknout v důsledku složitého vzájemného působení mozkových funkcí. Tyto dva koncepty jsou tak z hlediska emergence podobné a mohou tudíž mít nějakou souvislost. V současnosti však neexistuje jasná teoretická spojitost mezi emergence časoprostoru a emergence vědomí.


Na druhou stranu lze předpokládat, že jedna z těchto "dvou" emergencí logicky "předchází" druhé (s tím, že z obecnějšího pohledu může jít o součást jednoho fundamentálnějšího procesu). Která emergence může předcházet kterou a co by z toho mohlo nově vyplývat?


Není jednoznačně stanoveno, která z emergence, ať už jde o emergence časoprostoru nebo vědomí, může předcházet druhé. Obě emergence mohou být součástí jednoho hlubšího, fundamentálního procesu. Záleží na tom, jaký teoretický rámec se použije k jejich popisu.

V případě, že by byla předpokládána precedence emergence časoprostoru před emergencí vědomí, mohlo by to mít důsledky pro teorie týkající se existence a povahy vědomí, stejně jako pro pochopení vztahu mezi vědomím a fyzickým světem.

Naopak, pokud by bylo založeno na předpokladu precedence emergence vědomí před emergence časoprostoru, mohlo by to mít důsledky pro teorie o existenci a povaze časoprostoru, a pro pochopení vztahu mezi vědomím a časem.

V každém případě je třeba mít na paměti, že tyto teorie stále zůstávají pouze spekulacemi a že v tuto chvíli není k dispozici žádný konsens mezi vědci a filosofy ohledně přesného vztahu mezi emergence časoprostoru a vědomím.


Jak by evoluce, v obecnějším než čistě biologickém smyslu, mohla souviset s možnými vztahy mezi emergencí časoprostoru a emergencí vědomí?


Většina filosofů a vědců si myslí, že evoluce v obecnějším smyslu (např. evoluce kosmických a fyzikálních systémů) a evoluce v biologickém smyslu (tj. evoluce živých organismů) jsou zcela odlišné procesy. Otázka, zda a jakým způsobem mohou být tyto procesy propojeny, je v současné době předmětem řady teorií, ale žádná z nich nebyla dosud plně ověřena.

V případě vztahu mezi emergencí časoprostoru a emergencí vědomí se někteří teoretičtí fyzikové a filosofové domnívají, že vznik vědomí může být jednou z důsledků vzniku časoprostoru. Tento názor je však stále předmětem řady otázek a diskuzí a není ho možné dosud brát jako definitivně potvrzený.

Z hlediska evoluce jako celku není jasné, jakým způsobem by mohl vznik vědomí ovlivnit evoluci časoprostoru a jakým způsobem by mohl evoluce časoprostoru ovlivnit vznik vědomí. Tyto otázky zůstávají v současné době nezodpovězeny a jsou předmětem řady teorií a diskuzí.


Uveď tři konkrétní názvy teorií nebo hypotéz, které se touto problematikou zabývají.


1. Teorie smyčkové kvantové gravitace

2. Koncept holografického principu

3. Nápad o existenci kvantového vědomí.


Třetí z možností nevypadá jako název skutečné teorie. Přesto zkus uvést popis ke každé ze tří možností.


1. Teorie relativního vědomí: Teorie, která tvrdí, že subjektivní zážitky jedince jsou vztaženy k vlastnímu vnímání času a prostoru, a že objektivní reality neexistuje.

2. Teorie emergentního vědomí: Teorie, která tvrdí, že vědomí je emergentní vlastností složitého systému, například mozku, a že nelze předpovědět vědomí jednotlivých jedinců na základě popisu jednotlivých molekul a iontů.

3. Hypotéza kosmologického vědomí: Hypotéza, která tvrdí, že vědomí a život na Zemi jsou produktem kosmologických procesů a že podobné formy života a vědomí mohou existovat jinde ve vesmíru.


Názvy Teorie relativního vědomí, Teorie emergentního vědomí a Hypotéza kosmologického vědomí nejsou totožné s názvy Teorie smyčkové kvantové gravitace, Koncept holografického principu a Nápad o existenci kvantového vědomí. Zkus tedy uvedené popisy teorií vědomí přiřadit k původním třím názvům teorií na základě podobnosti (nejmenší odlišnosti). Dovoluji k jednomu původnímu názvu přiřadit víc než jeden popis nebo méně než jeden, pokud výsledek bude přesnější. Pokud u nějakého původního názvu teorie bude chybět popis, doplň ho.


Teorie relativního vědomí: Popis, kde vědomí je bráno jako subjektivní a relativní koncept, který je determinován vztahem subjektu a objektu, zatímco samotný subjekt je produktem daného vztahu.

Teorie emergentního vědomí: Popis, kde vědomí je bráno jako emergentní vlastnost komplexního systému, který se vyvíjí ze spodních vrstev a který má své vlastní vlastnosti, které nejsou přítomné v jednotlivých částech tohoto systému.

Hypotéza kosmologického vědomí: Popis, kde se předpokládá, že vědomí je základním aspektem kosmologické reality, který je součástí vývoje vesmíru a který má svůj vlastní vývoj.


Nepochopil jsi zadání, takže ho zkusím zjednodušit a upřesnit. 

První množina zahrnuje tyto tři prvky: Teorie smyčkové kvantové gravitace, Koncept holografického principu a Nápad o existenci kvantového vědomí. 

Druhá množina zahrnuje tyto tři prvky: Teorie relativního vědomí, Teorie emergentního vědomí a Hypotéza kosmologického vědomí. 

Úkol zní: Ke každému prvku z první množiny přiřaď 0 až 2 prvky z druhé množiny na základě vzájemné podobnosti teorií (nejmenší odlišnosti). Pokud v prvním kole k nějakému prvku z první množiny nepřiřadíš žádný prvek z druhé množiny, vymysli prvek, který by mohl být součástí druhé množiny a přiřaď ho tomu samostatnému prvku z první množiny.


Rád to zkusím znovu.

Teorie smyčkové kvantové gravitace: Hypotéza kosmologického vědomí

Koncept holografického principu: Teorie relativního vědomí

Nápad o existenci kvantového vědomí: Teorie emergentního vědomí.


Ke každé z těchto tří kombinací napiš zdůvodnění, proč si myslíš, že tyto teorie spolu souvisí.


1. Teorie smyčkové kvantové gravitace a Teorie relativního vědomí: Tyto teorie spolu souvisí, protože Teorie smyčkové kvantové gravitace nabízí nový pohled na vztah mezi gravitací a kvantovou teorií a může být použita k vysvětlení chování časoprostoru a vzniku a evoluce vesmíru. Zároveň, Teorie relativního vědomí se zabývá otázkou, jak naše vědomí souvisí s prostředím, ve kterém žijeme, a jak se naše vnímání mění v závislosti na naší pozici a pohybu v prostoru a čase. Tyto teorie se tak dotýkají podobných otázek a mohou se vzájemně doplňovat.

2. Koncept holografického principu a Teorie emergentního vědomí: Tyto teorie se zabývají otázkou, jak mohou být složité systémy, jako je vědomí, vysvětleny základními zákony fyziky. Koncept holografického principu tvrdí, že informace na povrchu jednoduššího systému mohou být kompletně popsány informacemi v hlubších vrstvách tohoto systému a tím vysvětlit jeho složitost. Teorie emergentního vědomí zase tvrdí, že vědomí může být emergentním jevem, který vzniká ze spolupráce jednodušších prvků, jako jsou neurony v mozku. Tyto teorie tak nabízejí možné vysvětlení, jak může být složitý jev, jako je vědomí, vysvětlen základními zákony fyziky.

3. Nápad o existenci kvantového vědomí a Hypotéza kosmologického vědomí: Tyto teorie se zabývají otázkou, jak mohou být vědomí a vesmír spojeny. Nápad o existenci kvantového vědomí tvrdí, že vědomí má kvantové vlastnosti a můž


Dokonči třetí část odpovědi od konce poslední rozepsané věty.


Teorie smyčkové kvantové gravitace se zabývá vysvětlením vztahu mezi kvantovou teorií a gravitací a jak se gravitace projevuje v kvantovém světě. Koncept holografického principu pak hledá vysvětlení, jak může být informace o objemu prostoru uložena na jeho hranici. Tyto dvě teorie mohou souviset s tím, že by mohly být dva různé aspekty stejného jevu, který souvisí s propojením vědomí a časoprostoru. Nápad o existenci kvantového vědomí pak hledá odpověď na otázku, zda vědomí může mít kvantové vlastnosti a jak by to mohlo ovlivňovat vztah mezi vědomím a časoprostorem. Tyto tři teorie spolu souvisí tím, že se zabývají propojením časoprostoru a vědomí na různých úrovních a mohou tak pomoci vysvětlit tento složitý vztah.


Tvrzení sama o sobě jsou většinou spíše "konzistentní", ale ve vztahu k mému zadání to vypadá, že neumíš dostatečně porovnat podobnosti a rozdíly všech těchto teorií, protože různě měníš své původní kombinace teorií. Souhlasíš?


Souhlasím, že moje odpovědi na vaše zadání neodpovídají dostatečně na vaši požadavky na porovnání a rozdíly jednotlivých teorií. Zdá se, že jsem si popletl teorie a nedostatečně porozuměl vašemu zadání. Omlouvám se za to.


Pokračování tohoto rozhovoru bude automaticky publikováno začátkem března 2023.

neděle 29. ledna 2023

Co je podstatou češství? - 1. část

Před několika lety jsem byl požádán, abych napsal článek na téma češství do tehdy nově vznikajícího mezioborového časopisu a tuto nabídku jsem s nadšením přijal. Pak ale přišla pandemie covid-19 a hlavní organizátor onoho časopisu patřil k profesím, na které důsledky doléhaly výrazněji než na jiné lidi, takže projekt byl odložen na neurčito. A jelikož nemám už několik let informace o tom, že by se plánovala obnova projektu, tak jsem se rozhodl můj článek z roku 2020 publikovat teď a tady. Druhá část si však zaslouží aktualizované rozepsání některých podtémat, takže nejprve publikuji tuto první část a časem snad i druhou. 


Přestože mám silnou tendenci považovat se (i) za Čecha, tak jsem si vědom, jak těžké je pevněji uchopit jakési češství (bytnost/ ústřední identitu Čechů), aniž bychom účelově míchali různé míry různých faktorů a následně získali něco, co vystihne jen některé z nás. Jelikož Češi jsou relativně malý národ, který byl a je silně ovlivňován svým okolím, tak je pravděpodobně velmi málo atributů, u kterých můžeme bez rozsáhlejších spekulací tvrdit, že jsou (víceméně) rize české. 

Ke vzniku, rozvoji a udržení takovýchto charakteristických unikátností může docházet tím spíše, čím izolovanější náš národ zrovna je. O kolik méně si všímáme okolí (a ono nás), tím spíše půjdeme jinou (ne nutně horší či lepší) cestou než ostatní a to tím způsobem, ve které z paralelních rovin míra naší oddělenosti převažuje. A čím déle to trvá, aniž by to zaniklo, tím spíše se nějaká z unikátností může rozšířit na všechny Čechy (což je i důvod, proč izolovanost, jakožto obdoba autismu na mezinárodní úrovni, hraje větší roli než možná absence výrazného důvodu napodobovat nějakou jinakost). 

Naopak při otevřenosti se češství rozpouští v mnohosti dalších otevřených národů. Čím více se s nimi koordinujeme nebo až integrujeme, tím spíše napodobujeme my je a oni nás, čímž vzniká cosi trochu nového a mezitím původní češství se krok za krokem vytrácí. 

Rozvoj jeho originality (nebo alespoň jedinečnosti) však rozhodně není jediné podstatné hledisko. Uzavřenost i otevřenost mají své výhody i nevýhody a za různých historických okolností různě, takže je potřeba mezi nimi neustále hledat dynamickou rovnováhu, pokud nechceme dopadnout bídně (viz. KLDR jako jeden extrém a převážně germanizovaní Lužičtí Srbové jako druhý extrém). 

Co je tedy češství? Nějaká jeho unikátní podstata může být myslitelná jedině na základě toho, co z nás nejvíc dělá sociální bublinu v mezinárodním hledisku. Takže pravděpodobně nejjistější těžiště češství lze hledat v jazyce českém, který mj. je z určitého hlediska tak dokonalý, že umožňuje co nejpřesnější formulování myšlenek. Nedorozumění pak často bývá spíše důsledkem nedostatečného využití možností češtiny. A není to směska různých jazyk jako francouzština nebo částečně i angličtina.

Čeština z mezinárodního hlediska údajně patří mezi deset nejkrásnějších jazyků světa. Můžeme se také pyšnit nejlepším systémem chemické názvosloví na světě, které bylo zvažováno i jako možnost mezinárodního názvosloví, ale primárně anglofonní země nechtějí přejímat naší diakritiku. 

Čeština je sice nositelem těžiště češství, ale i zde mají spekulace své příležitosti, které lze rozdělit minimálně do tří skupin a to příbuzné jazyky, přejímání a cizí překladatelé. Stranou nechávám česká nemluvňata a lidi s velmi silnou autistickou poruchou, protože ti první se češtinu časem pravděpodobně naučí a ti druzí jsou spíše osobitou enklávou téměř neposkvrněnosti českým jazykem a kulturou. 

1) Příbuzné jazyky: 

Přestože samotné rozdělování na jednotlivé jazyky je do určité míry umělý konstrukt, protože různí lidé (a v různé časy) mají třeba různé slovní zásoby a i dnes používají různá nářečí či dokonce subkulturní hantýrky a nesčetné přechody mezi nimi, tak stejně má v určitých případech smysl rozdělovat na jednotlivé jazyky, abychom snížili míru dosud nezničitelného nedorozumění. A češtině se nejvíc blíží slovenština a téměř zaniklá lužická srbština. Takže pokud bychom chtěli z (alespoň dnešní) češtiny vydestilovat jakýsi, žádným jiným národem nenapodobený, základ (dnešního) češství, tak bychom od ní (její deskriptivní verze, nikoliv preskriptivní, která o dnešních Češích vypovídá pravděpodobně méně) museli složitě odečíst vše, co má společného minimálně se slovenštinou a lužickou srbštinou (nejlépe však skutečně se všemi jazyky). 

Mnoho by toho asi nezůstalo a i s relativně vysokorychlostní analýzou pomocí sofistikované umělé inteligence by mohlo docházet k efektu červené královny. Výsledek by v lepším případě mohl být brzy zastaralý, v horším ještě před dokončením analýzy. 

Co by tedy mohlo být esencí češtiny? Někdy se uvádí, že pevný přízvuk na první slabice je česká specialita, ale existuje to i v maďarštině. Podobně souhláska ř je zastoupena i v hornolužické srbštině a slezštině, tj. i na území Německa a Polska, i když v prvním případě jde o zhruba čtyřicet tisíc mluvčích a v druhém o asi půl miliónu. Navíc česká nuance výslovnosti ř (formou zvýšeného alveolární vibrantu, resp. znělé dásňové kmitavé souhlásky) lze považovat za nejspecifičtější, resp. nejvzdálenější souhlásce š. 

Jinak kdyby se někdo dokázal naučit rozvibrovat f nebo v, tak by vynalezl labiodentální vibrantu, tedy nové písmeno. Podobně při rozvibrování j, avšak logopedové by asi nebyli nadšení, kdyby to někdo chtěl rozšířit. 

No, zpět k dnešní češtině. Pravděpodobně nejlepší specifikum, které mě napadá, aniž bych znal výjimku (což není zárukou její neexistence), je velmi důsledné rozlišování mezi dlouhými a krátkými slabikami (v psané i mluvené formě, bez vazby na přízvuk). Délka slabiky v češtině je dokonce schopná změnit význam slova (viz. třeba voli volí). Ale i kdybychom předpokládali, že toho je o něco víc, jen se to těžko hledá, tak je otázkou, kolik Čechů by vůbec bylo schopno jenom uvažovat, že by za to mohli být ochotni obětovat život, aby se to dalo považovat za neodmyslitelnou podstatu češství. 

A když už je řeč o sebeobětování, tak je vlastně zajímavé, že všichni Češi ve své řeči víceméně nevědomě používají něco, co šířil člověk, který byl upálen za své názory, přesněji kritiku zkostnatělosti a mocichtivosti církve (ne za diakritická znaménka). Po smrti geniálního Jana Husa došlo k rozvoji husitů a ti svou vychcaností (s trochou nadsázky) mohli být jedním z pravzorů Švejka. Ale to předčasně odbočuji k chatrnějším konstruktům...

2) Přejímání: 

V minulosti bylo do češtiny převzato mnoho slov třeba z němčiny (za germanizace) a dnes se přejímá hlavně z angličtiny (probíhá anglikanizace). Čím je člověk mladší, tím méně si to uvědomuje, takže zde považuji za vhodné parafrázovat mého přes osmdesát let starého dědu (údaj z roku 2020)(jehož dětství se podobalo filmu Po strništi bos), který spoustu volného času tráví čtením knih a nedávno mi říkal, že za jeho života bylo do češtiny přejato tolik cizích slov a tolik českých se přestalo používat, že je pro něj čím dál tím těžší zorientovat se v nové češtině. To vypovídá o její nehasnoucí kulturní evoluci, která je značnou měrou podmíněna nečeským okolím.

A dnes už nejde jen o přejímání slov z angličtiny, ale i gramatiky. Příkladem mohou být mj. ti Češi, kteří začínají být kritičtí vůči přechylování příjmení. Chtějí, aby příjmení nevypovídalo o pohlaví či genderu, jak je tomu v angličtině.

Přestože mě to tak nevadí, tak jsem si vědom, že i já používám třeba angloamerické odstavce v podobě vynechávání řádků (nejlépe v kombinaci s klasickým českým odsazením). Jeví se mi to přehlednější a naučili mě to mj. ty textové editory, aj. aplikace a služby na nich založené, ve kterých chybí pravítko. A jen tím, že o nich píšu, tak dávám najevo přejímání slov z angličtiny.

Zda se jednou dočkáme jakéhosi druhého národního obrození, nebo dopadneme podobně jako Lužičtí Srbové, kteří už téměř podlehli germanizaci, to je zatím otázkou. A existují i kontroverzní Češi, podle kterých bylo první národní obrození chybou. Kdyby neproběhlo, tak jsme dnes pravděpodobně součástí Německa a máme mnohem vyšší životní úroveň. Otázkou by však bylo nejen třeba naše postavení v rámci Německa, ale i to, jak by třeba dopadla druhá světová válka, resp. jaké hodnoty bychom zastávali. 

Anglikanizaci možná trochu zpomalí lenost v souvislosti s dnešním rozvojem kapesních hlasových překladačů apod. technologií, ale i tak bychom si měli dávat pozor na salámovou metodu a obzvláště následný syndrom vařené žáby. Každopádně překladačemi se přesouváme k třetí kategorií spekulací o češtině. 

3) Cizí překladatelé: 

Může být čeština, nebo alespoň něco z ní, považováno za základ češství, když se ji více či méně mohou naučit i cizinci? Možná ano, pokud učit se jazyk nějakého národa znamená alespoň částečně se stávat jeho součástí. Ale co když je pro nějakého cizince čeština primárně jen nástroj, jak nám sdělovat nějaké vnější mimočeské názory? A co když se cizorodý překladatel zaměřený na češtinu ani trochu nepovažuje za Čecha? Podle mě je nějak poznamenán každý, kdo do češtiny trochu pronikne, ale rozhodně to není zárukou, že by to v něm mohlo konkurovat jeho rodné kultuře. 

Nepočítám-li však Slováky, tak jsem vědomě nepoznal žádného cizince, který by se češtinu naučil později než jako dítě a tak, aby ho rodilý mluvčí měl problém rozpoznat. Takže se domnívám, že pokud by se někdo dokázal naučit češtinu tak, aby ho rodilý mluvčí nepoznal, tak chtě nechtě by se z velké části stal Čechem a vše původně nečeské by následně bylo minimálně podvědomě filtrováno českou nadstavbou.

Druhou stranou mince jsou však Češi, kteří se učí cizí jazyk. Čím lépe pronikají třeba do angličtiny, tím lépe anglofonní kultura proniká do nich a následně do české kultury. Nemluvě o tom, že ty nejsofistikovanější průniky do angličtiny vedou k odlivu mozků z Česka, přičemž lze spekulovat o podílu návratu a vlivu na češství. 

Když se však ještě na chvíli vrátím k první straně mince, tak existují třeba i YouTubeři (minimálně Dream Prague či TadyGavin), kteří se nenarodili/ nevyrůstali jako Češi, ale rozhodli se češtinu naučit. A jejich vnější pohled (přesahující více či méně od vnějšího po vnitřní) může určitým způsobem vypovídat o češství, protože si mohou snáze všimnout toho, čím se lišíme od ostatních národů, ale sami to těžko vnímáme, jelikož to je pro nás až moc přirozené. Čech nemůže vědět, jaké to může být nebýt Čechem, aby snáze viděl relativní specifičnosti ve své každodennosti. A úplný cizinec zase přes stereotypy nemůže vidět, jaké to je být Čechem, takže ty průniky a přechody mají potenciál nabourávat tuto obdobu otázky Jaké to je být netopýrem? (která se obvykle věnuje spíše (ne)existenci vědomí). 

Po češtině možná druhým atributem češství, u kterého není zas tak velká oblast pro spekulace, je náležitost Čechů k území České republiky. 

Dnes máme to štěstí, že si nikdo větší a cizí explicitně nenárokuje právo na nějakou část území ČR (dodatek z roku 2023: Rusko už to zase dělá o něco explicitněji než dříve). Stranou nechám, že naše území si může nárokovat mnoho různých cizinců skrytě, protože by mohlo jít o dlouhý a velmi spekulativní výčet, kterým se tu nechci zdržovat. 

Ale i bez něj pochyby zůstávají, jelikož někteří Češi pobývají v zahraničí a ne všichni lidé v Česku jsou Češi, což bývá nejlépe vidět asi v Praze, multikulturní centrále Česka. Nepovažuji to vyloženě za špatné (sám jsem ovlivněn nejedním kontinentem), ale zamlžuje nám to představu o češství, což posiluje vnitrostátní nedorozumění a rozepře. Otázkou také je, jak z hlediska češství chápat dvounárodní lidi, třeba čechoameričany a to jak ty žijící v Česku, tak v Americe i jinde.

Definovávat češství pomocí území může být problém v případě Čechů, kteří trvale žijí v zahraničí. Česko sice, oproti jiným zemím (dodatek z 2023: dnes obzvláště třeba oproti Ukrajině), nemá velké diaspory, ale ta největší je v USA a čítá zhruba milión a půl lidí hlásících se k českému původu. Pouze tři sta padesát tisíc z nich však považuje češtinu za svůj mateřský jazyk. Zajímavostí je, že začátkem dvacátého století bylo, po Praze a Vídni, za třetí největší české město považováno Chicago, kde tou dobou žilo zhruba st tisíc Čechů (dodatek z 2023: Ostatně už v článku Asociomet 2 jsem psal o mém nálezu česky psané pohlednice Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918). Čeština se ve vzdáleném zahraničí začíná žít svým vlastním životem viz. třeba texaská čeština vycházející hlavně z moravštiny devatenáctého století a třeba místo jim nesrozumitelného „auto“ se tam běžně říká „kára“. Na druhou stranu z angličtiny přejala některá slova, která Češi na území České republiky do češtiny zatím obvykle nepřejímají, např. „sure“.

Jinak ještě několik vět k Čechům v zahraničí ve vztahu k území ČR. To, že si někdo zajede na krátkou dovolenou třeba k moři, tak to neznamená, že by v době nepřítomnosti přestával být Čechem. Avšak čím déle je Čech v zahraničí, o to méně může být Čechem, ale ani ne tak z hlediska náležitosti k území, jako spíše postupné změny osobnosti vlivem nového prostředí. A ani ne tak vlivem dépaysementu (ve smyslu pocitu nespoutanosti po odcestování do ciziny), jako spíše v důsledku interakce s nečeským okolím. 

Zvláštní a provokativní téměř výjimku však mohou nabídnout české vesnice v rumunském Banátu, kam se v polovině 19. století odstěhovalo několik českých osadníků. Vlivem vyšší míry izolace od vnějšího světa (která dnes částečně zaniká) tam došlo ke zpomalení kulturní evoluce češství, takže si můžeme položit otázku: Vztahuje-li se češství silně k historickým kořenům, tak je možné, že čeští osadníci v rumunském Banátu jsou Češi o něco víc než obyvatelé České republiky? 

Češi v Banátu by za nedílnou součást češství pravděpodobně mohli považovat třeba české lidové písně, které jsou však v dnešní České republice už spíše velmi okrajovou částí kultury. Podobně třeba i česká přísloví, která jsme dost zranili pomocí parodie a černého humoru. Třeba místo moudrého „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ vznikla obhajoba prokrastinace „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš dva dny volna.“. (Jinak mnohá česká přísloví mají své obdoby v jiných zemích a těžko určit, které přísloví z které země doopravdy pochází.) 

Abychom mohli na otázku z konce před-předchozího odstavce snadněji říct ne, tak bychom museli připustit, že neexistuje jediné, nýbrž mnoho po sobě historicky následujících a současně se vzájemně kontinuálně prolínajících češství. Probíhá vývoj a kdo tvrdí, že chce bránit češství před multikulturalismem, tak v podstatě usiluje o zpomalování kulturní evoluce češství (minimálně ve vybraných oblastech) neboli konzervatismus obdobný českému Banátu, jen třeba zaměřený na pozdější období. A neobhajuje jen to, co je výhradně české, nýbrž vše, co je v česku obvyklé (někdy i včetně národních nešvarů) a nezávisle na tom, zda je to obvyklé i jinde. Na druhou stranu progresivní multikulturalismus může třeba přeceňovat lidskou schopnost přizpůsobovat se změnám, obzvláště u ne zrovna mladých lidí. Takže optimální rychlost evoluce češství je naší věčnou otázkou. 

Za zmínku stojí také Volyňští Češi, kteří jeli za nadějí do ruské říše a dočkali se útlaku. 

Češtinou a územím bylo dle mého vyčerpáno asi vše, co by mohlo souviset s jakousi unikátní a (téměř) všechny-zahrnující podstatou češství, a pokud chceme o češství přemýšlet i jinak než "esencialisticky", tak se na něj musíme i jinak podívat...


V chystaném pokračování tohoto článku bych se rád zaměřil na češství z hlediska pravděpodobnosti a v rámci toho probral témata jako Švejk, Čeština 2.0, pivo, Václav Havel, české vynálezy, Necyklopedie, hokej, Jára Cimrman apod.

neděle 25. prosince 2022

Nejen filosofické novotvary - předtéza, adaptokracie, pojmokrájení, vševoluce aj.

Nová slova nám otevírají nové či aktualizované perspektivy. To platí obzvláště u čerstvých obecných pojmů, jelikož čím širší neologismus, k tím více jevům/ procesům se různě vztahuje a může spolu-upravovat naše rozhodování a jeho důsledky. 

V tomto textu bych rád souhrnně (a občasto i rozšířeně) představil některé neologismy (vybrané z konců epizod seriálu o mých nových slovech) podobně jako v článku „Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.“. Konkrétněji novotvary: předtéza, pojmokrájení, adaptokracie, protirozumec, médiovláda, myšlenkopocit, mnohočlověk, metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus.

A začnu hned neologismem předtéza (viz. níže), který volně doplňuje první odstavec tohoto článku popisem niterního (a k vnějšku vztaženému) zárodku nových objevů. Obecným způsobem ukazuje mj., že nejde jen o novotvar, ale i o způsob našeho přístupu k němu a jeho definici. Můžeme ho/ji třeba šmahem konzervativně zavrhnout a vrátit se ke svému dosavadnímu způsobu myšlení, nebo to na sebe můžeme nechat působit, využít k nastartování vlastního přemýšlení a třeba se pak něco alespoň trochu změní způsobem, který nám bude k něčemu dobrý. A pak klidně může následovat skeptické zavrhnutí, pokud bylo splněno: „Nejlepší způsob zavržení myšlenky bývá ten, který zároveň objeví myšlenku novou.“


Novotvary 13 - nejen předtéza

V třináctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: mazlimluv, slovokop, vyholkovávat, vyklukovávat a předtéza.

Hlavním pojmem dílu je předtéza, resp. inspirativní údiv předcházející formulování hypotézy. Je to ten zvláštní WTF moment nepochopení, který nás provokuje, abychom zkusili začít přemýšlet nějakým novým způsobem. Údiv nad jinými než očekávanými následky. Údiv nad anomáliemi, u kterých dosavadní vysvětlení selhávají. Jde tedy spíše o emocionální stránku vznikajícího myšlenkopocitu, podle které se spíše až pak a zprvu obvykle matně dokresluje jeho myšlenková stránka, přičemž se dál drolí části některých dosavadních poznatků. A zárodek hypotézy se objevuje teprve až se zábleskem prvního použitelného možného nástinu vysvětlení, kdy začíná zanikat zmatené nepochopení. 

Někdy je však hlavní podstata předtézy pouhým okamžikem, kdy se jedinci třeba z podvědomí vyjeví nápad a spolu s následným uznáním ze strany vědomého přemýšlení se z něj už stává zárodek hypotézy, který může a nemusí být chápán jako součást předtézy, protože to je na kontextu závislý paradox hromady. Složka inspirativního údivu však může trvat dál s růstem hypotézy, jen se pomyslně vytrácí část neznáma. 

Předtézou může být i různě velké jádro procesu, kdy člověk něco hledá, neví co a až pak ho něco nečekaně zaujme a umožní mu to nový poznatek, resp. předtézou může být i souvislá minulost předcházející údivu, jejíž význam je rozpoznán až zpětně, pokud vůbec. 

Příležitost pro předtézu se může objevit náhodou, nebo v důsledku fundovaného snažení, anebo něčím mezi. Ve většině případů však jako psychicko-mentální vytržení, které vyžaduje bdělost, pozornost, otevřenost novým podnětům, schopnost rozpoznání příležitosti a její následný systematičtější rozvoj. 

Mnoho předtéz však nevyroste ze semínka na plnohodnotnou hypotézu či dokonce teorii, jelikož jejich nositelé se pak z různých důvodů věnují jiným věcem, které třeba považují za důležitější pro udržení své životní úrovně. Někdy může být problémem dokonce to, že předtéza rozkvete v člověku, který nemá schopnosti ji rozvinout a ti, kteří je mají, ji nepřijmou, protože důvěřují jen těm, kteří ty schopnosti mají. Tyto zábrany by dadavěda ráda bourala s rozvojem antiskeptického přístupu, i když si je vědoma, že určitá minimální míra skepse na vstupu poznávání je potřeba, jelikož nemáme kapacitu prozkoumat vše. Dadavěda se navíc prostřednictvím různých a plně nevyjmenovatelných metod snaží zvyšovat pravděpodobnost vzniku předtéz, stimulovat nerozumovou složku poznávání. 

Pro běžné vědce je těžké přiznávat nevědecké spolupříčiny objevů, ale pokud získají vysoké uznání třeba formou Nobelovy ceny, je to pro ně snazší. 

Klasickým příkladem předtézy může být třeba údiv nad umíráním bakterií v omylem plesnivých Petriho miskách, což předcházelo Flemingovu objevu penicilinu. A aby k tomu vůbec mohlo dojít, tak mnohem dříve Fanny Hesseovou muselo napadnout vzít z kuchyně do laboratoře malajskou přísadu do jídla zvanou agar, aby při běžných teplotách kultivace nedocházelo k míšení organismů. Tyto příklady jsou však jen nepatrnou částí pouhé špičky ledovce.


Novotvary 14 a 15 - nejen ideokalypsa a politikohled

V čtrnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: formovoce, tradikracie, královňák, kultoslech a ideokalypsa.

V patnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: protipracovník, předsamota, novotvářet, známpojmování, většinovláda, ezotrolit, překauzalista, kvantový egoismus, biointeligence a politikohled.

Neologismy ideokalypsa a politikohled z čtrnáctého a patnáctého dílů seriálu o novotvarech jsem už představil v samostatných článcích „Politikohled a jeho druhy“ a „Možnosti zániku ideálů a ideologií“.


Novotvary 16 - nejen pojmokrájení: 

V šestnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: občasto, jakolog, masotrapně, sleposlepák, překonzervace, spoluzesílení, genderokracie, přenitrohlavec, biokvíření a pojmokrájení.

Hlavním pojmem dílu je pojmokrájení, tedy proces pomyslného krájení reprezentace Celku reality na pojmy, aby bylo možné komunikovat. A to navzdory tomu, že pojmokrájení do určité míry předznamenává to, co jsme schopni říct nebo poměrně jednoduše říct. Lidé v dobách postupného vzniku jazyků ani zdaleka neměli takové znalosti jako my a jejich tehdejší paradigmata se odrážela v tom, jak z Celku reality (prostřednictvím celku (nebo přesněji holonu) svého vnímání) vykrajovali pojmy reprezentující pomyslně oddělené části reality. Tím dramaticky předznamenávali další směry lidského myšlení. Následně tyto směry sice různými úpravami gramatiky, novotvářením (tvorbou novotvarů) a redefinováním podléhaly kulturní evoluci, ale ta obvykle probíhá nejrychleji na nejkonkrétnější úrovni a nejpomaleji na nejobecnější, kde má tendenci až zamrzat. Navíc i kulturní evoluce je spolu-předznamenána pojmokrájením, takže to je takový únik-neúnik. Dnes, v době rozmachu (trans)genderově zaměřených hnutí, si třeba všímáme, jak moc jsou mluvnické rody pevně zakořeněné v české gramatice a jak nám tyto důsledky zastaralého pojmokrájení komplikují přijímat nové názory z oblasti genderových studií. Podobných případů je mnohem víc, ale není snadné je hledat, jelikož to vyžaduje nějakou minimálně měrou unikat ze zajetí pojmů. Přes všechny nedostatky je pojmokrájení důležité, ale nesmíme zapomínat, že oddělené pojmy mohou popisovat propojené jevy. 

Základní myšlenka neologismu pojmokrájení mě napadla zhruba před deseti lety (přesněji viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie) a trochu rozvíjel jsem ji mj. v článku „Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra“.


Novotvary 17 - nejen adaptokracie: 

V sedmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: převzpomínka, strachodemie, potvlečení, novohlad, překreslace, pétext, obliboritmus, sociovlek, digifašismus a adaptokracie.

Hlavním pojmem dílu je adaptokracie, případně adaptovláda, tedy vláda či nadvláda založená na adaptaci čili přizpůsobování a to v zájmu přežívání někoho nebo něčeho, někdy za každou cenu, což adaptokracii paradoxně může až podkopávat. V úzkém smyslu adaptokracie označuje jen mocenské systémy vyloženě posedlé adaptivním přežíváním, kdežto v širším smyslu označuje jakousi metaideologii, ze které vychází všechny mocenské systémy. Této adaptokratické metaideologie jsem si hodně všímal v době pandemie covid-19, kdy jsme měli možnost zprostředkovaně pozorovat reakce mnoha různých států, federací, unií apod. uskupení na jeden náhle nový jev. Ukazovalo se, že všechny státy apod. reagovaly v obecné podstatě stejně a odlišnosti spočívali spíše v míře citlivosti na podnět a v intenzitě reakce na něj.

S neologismem adaptokracie souvisí mj. ideokalypsa, při psaní jejíhož popisu jsem zmínil adaptaci a napadla mě základní myšlenka právě pro slovo adaptokracie.


Novotvary 18 - nejen protirozumec: 

V osmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: žlutomodření, bezplyňák, putintátor, ukrajbydlík, odplynařit, ukrajchlík, putinformátor, ukrajbytovat, strachovláda, rusprchlík, domlouvací paradox, pípcouvák, skorobývalý, trendosof, starosof, retroracionální, růžový sebevrah, ezovýklad, ezonergie, metaparanoia, metafráze a protirozumec.

Hlavním pojmem dílu je protirozumec, tedy člověk upřednostňující pocitovou a intuitivní víru v názor před jeho, na vyvíjejícím se rozumu založeném, výpočetním a empirickém ověřování a falzifikování. Příkladem užití je tvrzení: „Vím, že mnoho protirozumců to asi myslí dobře, ale rve mi srdce, když chápu, jaké nesmysly občas slepě dělají a škodí tím nejen sobě.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. krasovíra.


Novotvary 19 - nejen médiovláda/ médiokracie: 

V devatenáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: pivoňavý, pivousy, pivosa, pivismus, jídlostačný, vodostačný, elektrostačný, pohybostačný, teplostačný, ekostačný, zelenostačný, ovostačný, palivostačný, výukostačný, právostačný, zavěcovat, dravcolepka, přeadaptovaný, alarmohled, většinovláda, zdravovláda, interpretovláda a médiovláda.

Hlavním pojmem dílu je médiovláda, případně médiokracie, nebo-li vláda informačních médií nad informacemi a tedy i lidmi, kteří je přijímají. Příkladem užití je tvrzení: „Zdravá médiovláda nabízí alespoň dvě různé interpretace reality, aby si divák mohl vybrat názor, kdežto nemocná médiovláda dělá v rámci propagandy vše pro to, aby podporovala výhradně jeden druh názoru bez ohledu na výjimky a rizika, někdy i bez ohledu na většinu skutečnosti.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. cenzurokracie a algocenzura.


Novotvary 20 - nejen myšlenkopocit: 

V dvacátém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: vařdeník, vypiska, knihopis, dřevopis, vrbostavba, divnostavba, divnomil, wortyplex, kreatodobí, hyperkreativita, novotvorný, sebestvořit, oplackovat, spolusamota, IQ-samota, emailista, tiktokání, plaťforma, transvliv, předvyvrácení, hegetřes, myslocítit a myšlenkopocit.

Hlavním pojmem dílu je myšlenkopocit, nebo-li myšlenka, která je zároveň pocitem, resp. pocit, který je zároveň myšlenkou. Domnívám se, že způsob myšlení komplementárně neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož touží být co nejracionálnější. Domnívám se také, že s ohledem na wetware z určitého hlediska možná existují pouze myšlenkopocity a samostatné pocity či myšlenky jsou spíše iluze, kdy sebepozorovatel nebývá schopen vidět dvě strany jedné mince dostatečně současně, ne jen střídavě. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou a buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitu, nebo emocionální stránku myšlenkopocitu, a nebo to střídáme, přičemž aktuálně odvrácená strana myšlenkopocitu se děje v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenkové stránky a vědomého utváření pocitové stránky, abychom si udržovali přiměřenou kontrolu nad oběma stranami myšlenkopocitu


Novotvary 21 - nejen mnohočlověk

V dvacátém prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zombudík, živnostnanec, penězohled, zapaměťovat, psychonákaza, ručníkařit, depkýč, vzácnomil, elastolátka, neoprenit, barvovlásek, barvovláska, stejnomilec, stejnomilka, štěstítvornost, novotvaromyšlení a mnohočlověk.

Hlavním pojmem dílu je mnohočlověk, resp. kolektivní organismus složený z lidí, kteří jsou různě specializovaní a ztratili schopnost sami bez pomoci ostatních trvale udržitelně přežít v divočině. Může být otázkou, zda současný stav lidstva nebo nějaké jeho části označit za mnohočlověka, ale podle mě dnešní lidstvo odpovídá spíše organismu s autoimunitní poruchou a mnohočlověk by byl stav uzdravení kolektivních vazeb a nejspíš ještě nějakého zvýšení vzájemné integrace třeba prostřednictvím hlubšího ponoření do nějakého metaversa. Ukázkou použití může být proroctví: „Podobně jako se buňky spojily v mnohobuněčné organismy a vylezly na souš, lidé se tisíce let pomalu spojují v mnohočlověka a časem možná odletí ze Země do vesmíru.“ 

Další souvislosti jsou mj. v článku „Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta“.


Novotvary 22 - nejen metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus: 

V dvacátém druhém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zahradeník, hokejomil, snomysl, mnohověd, intelektuálokutil či kutilointelektuál, chaopřesný, příčinodůsledek, autohlas, robotělo, digičlověk, biočlověk, paměťoslepost, metapřirozený výběr, metaevoluce a metaismus.

Z nich sem nakonec dávám rovnou tři neologismy, protože na sebe postupně navazují a tím se vzájemně dokreslují.

Prvním z nich je metapřirozený výběr, resp. úzký smysl přirozeného výběru, tedy přežívání nejsilnějších jedinců, rozšířený třeba o rádoby umělý výběr, skupinový výběr, sociální výběr, výběrové algoritmy, politické volby nebo obdobu přirozeného výběru v tzv. kvantovém darwinismu, který tak popisuje vývoj kvantových stavů v závislosti na selekčních tlacích. Příkladem užití může být historka: „Tvrdil, že gaučový povaleč závislý na sociálních dávkách nemohl vzniknout přirozeným výběrem, tak jsem oponoval, že nejspíš vznikl metapřirozeným výběrem.“ 

Ještě o něco obecnějším neologismem může být metaevoluce či vševoluce, nebo-li evoluce, která je, skrze doplnění zásoby mechanismů, zobecněna na mnohaúrovňovou změnu celé reality. Konkrétněji evoluce organismů rozšířená o evoluci kultury, vesmíru, technologií, vědomostí, ekonomiky, politiky, atmosféry, náboženství či morálky. 

A to nejen prostřednictvím způsobů, které popisuje darwinismus, případně neodarwinismus, ale třeba i lamarckismus, metoda pokus-omyl, teorie sebeorganizace, evolučních výpočtů nebo i biologický strukturalismus, který třeba může pomáhat vysvětlit vznik části balastu v brakové literatuře jako spandrel, resp. nafouknutí brakového textu může být důležitější než informační hodnota toho, čím je nafouknut. 

Metaevoluce je v základu nenaplánovaný proces neustálé interakce příčinodůsledků umožňující vznikání emergentních struktur, které jsou si vzájemně víceúrovňovým selekčním tlakem v rámci metapřirozeného výběru. 

Metaevoluce však není jen spontánní, je to komplementarita plánovaných a neplánovaných příčinodůsledků dění, kde plánování je emergentní nadstavba elementárnější neplánovaně probíhající evoluce. 

Metaevoluce má označovat souhrn předmětů principů umožňujících neurodějiny, které směřují k nevyhnutelnému neznámému metasmyslu, jenž může přesahovat do nejhlubší minulosti ke svému možná náhodnému východisku. Takže metaevoluce, neurodějiny a metasmysl mohou být tři filosoficky různé pohledy na jeden jev, systém, jehož jsme nejspíš součástí. Jinak evoluce je dynamická rovnováha dědičnosti a změny, resp. relativní stability a nestability, kdežto metaevoluce zahrnuje i extrémnější formy oběma směry. 

Na jednu stranu třeba exploze trhaviny je vůči nám tak rychlá forma metaevoluce systému, že se zdá postrádat meziokamžikovou dědičnost stavů ve svém průběhu, přestože je složená z mnoha po sobě jdoucích kroků na molekulární nebo atomární úrovni. Na druhou stranu systémy, které jsou poblíž termodynamické rovnováhy, třeba kámen hluboko v zemi, jsou vůči nám extrémní formou zamrzlé metaevoluce, přestože v případě tepelné smrti vesmíru by se veškerá hmota pravděpodobně postupně rozpadla zpět na elementární částice. 

A závěrem tohoto popisu neologismu dodávám, že rozvoj případné teorie metaevoluce by mohl přispět k rozsáhlému mezioborovému sjednocování s tím, že každý reálný proces je hypoteticky možné popsat určitou modifikací nějaké teorie evoluce. 

A když to téměř úplně zobecním, tak se dostávám k patnáctému a poslednímu novotvaru z 22. dílů, kterým je jakýsi metaismus, resp. hypotetická teorie (dnes spíše zárodek) všeho v obecnějším než fyzikálním smyslu; komplementarita všech relevantních částí jednotlivých ismů, jednotlivých teorií. Takový přesah všech znalostních oborů, který by umožnil jejich hlubší vzájemnou integraci na jeden celek. To, co bychom hypoteticky mohli získat, kdybychom znalosti z jednotlivých oborů, včetně těch podstatných, které nám dosud chybí, načerpali do jedné superinteligence, která by je redukovala na jeden ucelený teoretický systém, který by konvertovala do nějakého člověkem pochopitelného znakového systému. Téměř vševysvětlující teorie na všech úrovních pozorování existence. A v užším smyslu by metaismus mohl označovat kterýkoliv z konkrétních myšlenkových směrů označených předponou meta-. 

neděle 27. listopadu 2022

Asociomet 5: knihy, tvůrčí zvyky, povídka, ukrajinopunk, kosmismus, slovník, mermolez, hračky, wesmírodivnost, Kaddish, abstrakce, rekurzismus, superstimulismus, DMT eutanazie...

Pro tento měsíc jsem se nakonec rozhodl vytvořit pátý článek ze série Asociomet, kde píšu to, co mě zrovna napadne a snažím se neustále odbočovat od předchozích témat, abych jich nakousl co nejvíce. Ale v odbíhání možná už nebudu tak důsledný jako začátkem.

Nejen koncem minulého článku této série jsem zmiňoval mou nejspíš třetí, ale dosud rozepsanou knihu s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí, což je takový filosofický román téměř o všem možném i nemožném. 

Mohu sice říct, že jsem v dokončování pokročil, ale bohužel ne tak rychle, jak jsem si loni představoval. Příčin zpoždění je několik a lze je rozdělit na existenciální a tvůrčí. V existenciální rovině musím řešit to, že od nás odešel jeden člověk, takže potřebuji částečně zastávat jeho práci na hospodářství a navíc v době poměrně neobvykle rychlého zdražování. 

Víc práce znamená méně času na tvorbu, a pokud nechci bourat mé pracně vydobyté tvůrčí návyky, kterými ventiluji svou hyperkreativitu, tak i průběžná tvorba mi bere čas na psaní knihy. Momentálně mám ve zvyku každý den přidat 5 novotvarů na Češtinu 2.0 (schváleno bývá minimum, momentálně však přes 500), dále mám ve zvyku každý víkend publikovat jedno video na druhém kanálu, každý měsíc publikovat jeden článek a každý rok napsat alespoň jednu povídku, nejlépe do soutěže. U knih by se mi líbilo jedna kniha za pět let, ale to se mi momentálně nedaří. 

Na druhou stranu mám spočítáno, že bych klidně mohl vydat knihu článků nebo knihu čistě povídek tak, aby v obou případech délka byla přes 200 stran mého obvyklého formátu. Zatím se však nic nemění na tom, že knihu Keška Obydlí vědomí plánuji jako svou třetí publikaci. Ono ve skutečnosti jsem už něco jako třetí knihu vydal, ale to byl jen úspěšný vtip pro pobavení pár přátel, který nepočítám jako plnohodnotnou knihu Sebastiána Wortyse. 

Přestože se mi plán nové knihy zatím nedaří (i když stále doufám, že si konečně vypracuji dostatek času), tak jsem poměrně spokojený z toho, kolik jiných menších projektů se mi povedlo realizovat. Jsem třeba rád z dystopické/ antiutopické povídky, kterou jsem tento měsíc dokončil. Myslím, že poměrně intenzivně podněcuje k přemýšlení o mnoha rovinách blízké budoucnosti a o možnostech naší jakési základní podstaty.

Porotci soutěží často kritizují, že mé povídky jsou moc hlubokomyslné a tedy pro běžné čtenáře nestravitelné, což je v dnešní komercializované době všeobecně považováno za chybu, přestože hlubokomyslností se vyznačují i nejkvalitnější filosofická díla historie. Tentokrát jsem se však pokusil o četnější střídání myšlenek a děje, což by mohlo usnadnit čtení, stejně tak pokus přidat akčnější scény, než u mě bývá zvykem. 

V povídce se různě zrcadlí i současná válka na Ukrajině, která různými způsoby ovlivnila nespočet lidí po celém světě. A podobně jako v případě pandemie covid-19, kdy jsem publikoval kontroverzní parodický videoklip, kde antropomorfizuji virus, tak i teď chystám video, kde nadsázkou a černým humorem reaguji na současnou situaci. Tentokrát půjde o báseň v próze vytvořenou podobným způsobem jako text videa Krádež smysluplnosti, ale nebude to tak nesmyslné. Zvuk už je hotový, jen rozpracované vizualizace potřebuji dokončit.

Zde uvádím alespoň začátek (parodující mj. Vogonskou poezii): „Ó, fretná invaze totalitomilujících netolerantních unifikátorů a demokratovrahů. Tvůj pravoslavný bůh války oděný v krvavě zlaté ropě je mi, co zprudlé a traktorem odtahované vraždoplechovky - přesně podle opaku plánu Kremrole. Škvrk!“ 

I kdybych to video náhodou nedokončil, tak jako jsem publikoval řadu neologismů o koronaviru (např. koronspirátor, domafest nebo koronokracie), tak už jsem zveřejnil nemálo novotvarů týkajících se války na Ukrajině (viz. Ukrajinský speciál videa o novotvarech). Dokonce se mi povedlo trochu předběhnout dobu, když jsem v první polovině ledna zveřejnil pojem „putinův kotel“, který kritizoval, že většina plynu do České republiky proudila z Ruska, což finančně podporovalo tamní režim. 

Zatím naposledy jsem se k těmto tématům vyjádřil v dvacátém osmém videu o mých novotvarech, kde jsem zveřejnil mj. neologismus ukrajinopunk, tedy kulturní směr, subkultura, umělecké hnutí i životní styl inspirovaný šířením ukrajinské kultury západem a reakcemi na ruskou invazi. Koncovku -punk je potřeba chápat volně podobně jako v případě třeba steampunku, kyberpunku, splatterpunku, dieselpunku, biopunku, teslapunku nebo solarpunku.

Příkladem užití neologismu ukrajinopunk zde uvedu v celé délce, protože podrobně a mnohotématicky dokresluje, co tím myslím: „Ukrajinopunk zahrnuje mj. kombinaci žluté a modré barvy, ukrajinský traktor odtahující ruský tank, motiv hledání nového domova, toaletní papír s fotkou Putina, vtipkování o dálkově ovládaném komárovi, který ho otravuje, ukrajinský cirkus, píseň Stefania od ukrajinské kapely Kalush Orchestra, která vyhrála Eurovizi, prezident Volodymyr Zelenskyj v neformálním oblečení vojenské barvy, parodické přejmenování románu od Tolstoje na Speciální vojenská operace a mír, vystavování zničených ruských tanků nebo hlášku „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!““

V rámci psaní tohoto výčtu jsem hledal i umělecká díla, která vznikla v reakci na válku na Ukrajině a narazil jsem mj. na popis akce „Ukrajinská kultura v době války: Akcelerovaná dekolonizace“, kde se píše mj., že umělkyně Darja Lukjanenko protestuje vůči idejím kosmismu. To mě zaujalo, protože jsem do té chvíle neměl vědomé tušení, že existuje nějaký pojem kosmismus

Dočetl jsem se, že je to přes sto let staré filozofické, náboženské a kulturní hnutí, nějaká podivná ruská obdoba tvorby autorů jako Jules Verne a HG Wells, která prý předběhla transhumanistické hnutí. Představitelé kosmismu zastávali radikální prodlužování života, navrhli pulzní raketový pohon, panpsychismus, věřili že lidé kolonizují Mléčnou dráhu, rozvíjeli pojem noosféra, studovali vliv slunce na biologii nebo objevili měsíční tektonickou aktivitu. Z tohoto pohledu to pro mě zní celkem zajímavě a myslím, že Darja Lukjanenko kritizuje spíše filosofický kosmismus, který je prý založený na jednotě vnějšího vesmíru a vnitřního světa člověka.

Každopádně jsem rád, že jsem tak náhodně objevil další zvláštní pojem do sbírky, ze které bych časem rád sestavil jakýsi slovník dadavědy, mých novotvarů a oblíbených pojmů z mnoha různých oblastí. Chtěl bych v něm prezentovat i spoustu podivuhodných slov, která se do běžných slovníků nedostala, nebo jen výjimečně. 

Děda mě třeba naučil pojmy mermolez a bzučák, což jsou staré venkovské hračky, které si děti vyráběly z toho, co našly doma. Mermolez se vyráběl z dřevěné špulky od nití, měl v sobě stočenou leteckou gumu, který byla na jedné straně něčím přichycená, na druhé upevněná ke klacíku, a když se to položilo na zem, tak guma svým roztáčením tlačila klacíkem o zem tak, že se špulka rozjela a kluci pořádali závody těchto mermolezů. A bzučák byl kousek nitě svázané konci k sobě tak, že dvakrát procházela jedním knoflíkem, který se zatočil, aby vznikl závit podobně jako u mermolezu, do každé ruky se vzal jeden konec nitě a pak se s nimi hýbalo od sebe a k sobě v takovém rytmu, aby se knoflík roztočil tak rychle, že začne bzučet a dokud člověk tahá a nit vydrží, tak bzučák pulzuje.

To mi připomíná, že jsem letos po mnoha letech prohledal své nejstarší dětské hračky jako např. kompas, cosi jako barevný skládací fulleren, duhové slinky, fosforové hvězdičky, zkumavky, blbinky z Kinder vajíček, elektrosoučástky, hlavolamy, zděděná knížka o počítačích z předrevoluční doby (kde se místo pojmu internet ještě používá pojem telekomunikace a už tehdy tam bylo, že se děti ve škole budou učit programovat kreslící algoritmy, tedy něco co u nás mělo zpoždění řadu desetiletí), kartičky Pokémon, vodní pistole, robot přeskupitelný na auto z doby řadu let před publikováním prvního filmu Transformers, stavebnice Merkur či Lego (před rokem jsem si po mnoha letech koupil Sonic Stinger (6907) do vitríny) nebo hologram mimozemšťana.

Jako dítě jsem zbožňoval tématiku mimozemšťanů, přesněji lidských představách o tom, jací by mohli být, pokud existují. Je to neznámo, které podněcuje lidskou fantazii a mě přivedlo mj. k osobitému uměleckému stylu, který jsem si v posledních letech nazval „wesmírodivnost“. Poprvé jsem ten pojem užil roku 2016 jako přídavné jméno při popisu obrázku „Snílek wesmírodivný“ viz. série „Wesmírodivné lodě hadích kluků“, ale už tehdy šlo o další fázi rozvoje mé dětské fantazie, kterou velmi částečně ukazuji v koláži mnoha verzí Nijorů Q2 závěrem série „Wesmírodivní ufonci“. 

Dětské obrázky mi pomohly zapamatovat si, na jaké filmy a seriály jsem se v televizi díval a co mi tehdy vrtalo hlavou. Díky tomu jsem letos mohl vytvořit dvě videa, kde z toho připomínám řadu záběrů, nové podobné přidávám a zamotávám je do fantasmagorické posloupnosti, kterou lze chápat mj. jako koncentrovanou esenci mého dětského údivu z tehdejších představ o mimozemšťanech. Obojí („První betaverze Znázornění wesmírodivnosti“ a „Druhá betaverze Znázornění wesmírodivnosti“) to jsou však jen rozpracované části jednoho většího a dosud nedokončeného videa, které bych časem rád zveřejnil na prvním kanále. Možná tam zapojím i něco z mého potápění (ukázka 1, ukázka 2) nebo z elastické blány (ukázka 1, ukázka 2) a to nejen pro potěšení odběratelů z Japonska.

A nedávno jsem po téměř dvou letech publikoval další dílo na HumanArt, konkrétně „Temný odstín wesmírodivnosti“ a jde o část ze spousty nových obrázků, které vznikly dotvořením mého námětu pomocí umělé inteligence (což je v podstatě automatizovaně zdokonalená obdoba mé překreslace), přičemž jsem si dal hodně záležet na výběru. Časem bych rád publikoval další díla, která takto vznikla podle mých představ a to i třeba v rámci samorostismu (samorostism/ driftwoodism), který považuji za nový přírodně orientovaný umělecký směr. 

První obraz ze série Temný odstín wesmírodivnosti, Sebastián Wortys

Rád bych také časem vytvořil další umělecké dílo nadlidských rozměrů s hlubokou myšlenkovou strukturou, které bych tentokrát zveřejnil jako Wortys. Kdybych získal svolení, tak by mohlo stát třeba zhruba v místech mé bývalé kešky. Chtěl bych ve svém stylu vytvořit něco trochu jako Kaddish od Aleše Veselého, což je opravdu hluboce působivé dílo. Koncem roku 2019 jsem ho navštívil osobně a natočil tam 3D-Mouchodlaka, ale světelné podmínky tou dobou pro mou kameru už nebyly nejlepší, takže bych ho někdy rád navštívil za příznivějších okolností. 

Je to jedno z více děl, ve kterém cítím inspiraci pro nový umělecký směr. Tvorba mě totiž naplňuje tím víc, čím novější se mi zdá to, co vytvářím. Jako se třeba František Kupka významné podílel na vzniku abstraktního malířství a průběžně rozvíjel tento koncept, tak i můj mozek by rád byl centrem emergence poměrně nového způsobu tvůrčího procesu. Současně bych však chtěl nějakou odbornější zpětnou vazbu, abych neměl takové podezření, že je to pouhý sebeklam. Aby to nebylo tlachání v jednomístné sociální bublině, které by narazilo prasknutím bubliny.

Když jsem psal experimentální článek „Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom“, tak mě při průběžném popisování slovorostu napadlo, že by mohl existovat umělecký směr rekurzismus (recursism/ recursionism), dnes bych možná napsal obecněji autoreferencismus (autoreferencism), ale to první je kratší. Směr jehož díla by se v různých rovinách a vícenásobně vztahovala sama k sobě. Dílo, které by popisovalo svůj vznik, který by popisoval svůj vznik, který by popisoval svůj vznik..., přičemž jednotlivé odchylky by jakoby překreslačně vrstvením modifikovaly pokračování autoreference, která by interferovala se svými jednotlivými vrstvami za emergentního vzniku nových kvalit. Jako když kamera pozoruje svůj display a najednou se objeví pulzující útvar nepodobný pouhé původní sebeobsažnosti. Ale to samé se může dít třeba s příběhem povídky, s čímž už jsem také experimentoval.

Kdybych měl nový směr vymyslet z pohledu futurologie, tak mě napadá, že by mohl vzniknout jakýsi superstimulismus (superstimulism) nebo zkráceně prostě stimulismus (stimulism). Umělecký směr, který by pomocí kombinace nejmodernějších technologií vytvářel novou vyšší úroveň lidských superstimulů, nadreálně intenzivní neodolatelné podněty, kdy člověk už nebude pouhý neúčastněný pozorovatel vnějšího uměleckého díla, ale bude uměleckým médiem jako třeba papír, jehož prožitky budou vytvářeny jako vnitřní umělecká díla na míru jeho představ.

Člověk bude třeba vnořený do metaversa, fyzicky doplněný o nová zařízení různě ovlivňující tělo, třeba kvalitnější hmatová odezva k surrealistické virtuální realitě generované podle snímání aktuální touhy uživatele. Spousta mechanických ramen s tvárnými konci, která by se hýbala tak, že člověk v metaversu by měl pocit, že se dotýká toho, co vidí. Ale to by byla jen jedna z prvních fází stimulismu/ superstimulismu a konečnou fází by byl stav, kdy umělá superinteligence řídí koncentrace jednotlivých látek v krvi a mezi neurony tak, aby člověka udržovala ve stavu přiměřené blaženosti. Byla by to nejdokonalejší realizovatelná metadroga.

Skeptik může říct, že člověk ve finální fázi superstimulismu by byl jen zhýralý feťák, kterého umělá inteligence drží tak, aby nedosáhl zlaté dávky a určitě na tom i něco je, ale podle mě jde spíše o to, jak by to bylo použito. Pokud by člověk už byl starý, umírající, nevyléčitelný, nebo by prostě ztrácel jakékoliv nutkání dál žít a případná nesmrtelnost by se mu začala příčit, tak proč by člověk v budoucnu měl umírat v mukách? Umělá inteligence by různými zásahy mohla způsobovat, že smrt by bylo něco, co bychom si konečně dokázali užít bez utrpení. Už by to nebylo něco, čeho se bojíme, ale část života bychom pracovali, abychom si nakonec mohli dovolit slastný bezbolestný odchod ze světa, příjemné vyvanutí, třeba nějakou uměligentně řízenou DMT eutanazii doplněnou o další potřebné systémy.

sobota 29. října 2022

Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta


Když jsem byl ještě malý, tak jsem přemýšlel mj. o tom, že mé tělo je složené z mnoha buněk, ale kdysi dávno všechny (dnes dávno mrtvé) buňky žily odděleně podobně, jako lidé dnes žijí relativně odděleně, a když jsem pak pomyslel na vzdálenou budoucnost, tak mě napadlo, že možná i lidé časem budou žít propojeněji v jakýsi jeden organismus. Byla to zvláštní představa, která mě už asi nikdy nepřestane fascinovat, roky přemýšlím o mnoha jejích variantách od nejpesimističtějších po nejoptimističtější, od nejrobotizovanějších po nejbiologičtější, od nejtotalitnějších po nejsvobodnější či od nejrozlehlejších po nejmenší možné. 

Během tohoto přemýšlení mě napadlo mnoho různých novotvarů a v tomto článku bych rád znova představil pojem mnohobytost a to obsáhleji, než jsem učinil v dvacátém čtvrtém dílu videí o novotvarech (a ilustracemi doplněném výstřižku z tohoto videa), což také nebyla první má prezentace tohoto pojmu, tou byla povídka Přirozená mnohobytost viz. později. 

Tento článek různě navazuje na řadu dřívějších, zejména však na „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“ (doporučuji kritikům), „Mnohobytosti základem nového sci-fi (sub)žánru?“ (přehled vývoje představ o superorganismech ve vědě a kultuře), „Všehosmysl“ (z mého dnešního pohledu poměrně dadavědecká spekulace) a za zmínku zde stojí i „Politické uspořádání buněk lidského těla“ (1. část, 2. část, ostatní části jsem zatím nepublikoval), i když to je poněkud odlišný pohled. 

Významně rozepsaný přepis videa: 

Mnohobytost je v podstatě hypotetický planetární superorganismus na vyšším stupni evolučního vývoje než Gaia. Přesněji planetární holobiont, utvářený mnohavrstevnou symbiózou víceméně všech organismů, schopný nejen komplexnější, sofistikovanější, inteligentnější a efektivnější homeostáze (než Gaia, resp. jde o dramatické snížení podílu hypotézy Médeia) na mnoha úrovních, ale i zprostředkované teraformace jiných planet, nebo-li schopný rozmnožovat se po galaxii, šířit se vesmírem a na různých planetách pokračovat různými cestami v evoluci. 

Minimálně zatím tedy jde o sci-fi vizi, jejíž speciálnější formu jsem kdysi se silným dadavědeckým nádechem popsal v poměrně optimistické povídce Přirozená mnohobytost, ve které jednou z hlavních postav je zároveň svět, kde se příběh odehrává. Povídka vznikla mj. přemýšlením, jak by Zeměkoule hypoteticky mohla fungovat, kdybych mohl cokoliv libovolně změnit s okamžitou platností v rámci fyzikálně uskutečnitelných systémů. A i když bych to v řadě detailů dnes napsal jinak, mj. pod vlivem zpětných vazeb z akademického prostředí, tak hlubší podstata mi stále připadá velice inspirativní. Přináší totiž nevšední návrhy řešení klíčových problémů jako nedorozumění, boj o zdroje a relativně pomalá evoluce. 

V otázce nedorozumění jsem zavedl mj. pojem mezibytostní synapse, což by byly orgány umožňující dobrovolné dočasné propojování nervových soustav různých organismů tak, aby byla možná výměna myšlenkopocitů bez zkreslování redukováním na slova. To by posilovalo nejen empatii, ale i kolektivní inteligenci na úroveň, kdy společenství může v případě spojení přemýšlet víceméně jako jedna superinteligentní bytost, jedno kolektivní vědomí, zvědomělý evoluční výpočet klidně i planetárních rozměrů po stránce wetwaru. 

Do toho by se mohly zapojovat i speciální obří datamozky určené k rozšiřování paměti a výpočetní kapacity (buď s vlastním vědomím nebo bez něj). Mohly by existovat i neurostliny, tedy rostliny s jakousi obdobou nervové soustavy, které by se podílely na přírodním internetu, inteligentněji by čelily hrozbám jako např. požáry a skrze mezybytostní synapse by mohla probíhat jakási komunikace třeba s evolučními potomky lidí. Zkrátka by šlo o transformaci maximální části přírody na integrovanější informační systém a transhumanismus by přerůstal v transnaturalismus. 

Když se posunu k otázce boje o zdroje, tak současná Gaia provádí sebekanibalismus, protože jednotlivé organismy se za živa požírají navzájem, aby získávaly biologickou energii a stavební materiál, což je poměrně neefektivní způsob distribuce připomínající destruktivní válku plnou krádeží a ne konstruktivní mír plný dynamické stability. 

Kdyby však proběhla velká genetická reforma trofických skupin a rozvinuly se inteligentnější systémy regulace reprodukce, tak bychom už nemuseli pojídat jiné organismy. Mohli bychom ze speciálních neurostlin získávat přímo naše stavební komponenty a energii i v takovém množství, že by to stačilo na efektivnější stravování vlastních odumřelých buněk v těle. 

Mohli bychom sami být doplňkově schopni fotosyntézy podobně jako kleptoplastičtí plži. Mohli bychom místo škodlivé eutrofizace vod efektivněji vracet nepotřebné komponenty neurostlinám, které by mohly fungovat i jako biologické 3D tiskárny. Nebo místo energeticky náročného cestování na druhou stranu planety by si naše vědomí mohlo přes internet okamžitě pronajmout tělo v cílové destinaci, jako bychom tam byli. 

A co se týče dnes relativně pomalé biologické evoluce, tak výše zmíněná kolektivní superinteligence doplněná o datamozky by mohla umožnit inteligentní sebeevoluci mnohobytosti, resp. vysoce promyšlenou genetickou modifikaci organismů podle aktuálních potřeb a vznikaly by relativně bezchybné GMO na počkání. Pro člověka je těžké o něčem takovém dostatečně přesně přemýšlet, ale pro superinteligenci určité kapacity by to mohlo být jednoduché jako pro nás stavit z kostek Lega. Mohli bychom se stávat čímkoliv, co bychom zrovna potřebovali, to by ještě víc zefektivňovalo celou mnohobytost a třeba pandemie už by neměli šanci, protože přirozený výběr přeživších patogenů by nestíhal tempo superinteligence. 

To víceméně vše je pochopitelně velmi odvážná vize optimistické vzdálenější budoucnosti a z pohledu počátku dvacátého prvního století se nám to může zdát nereálné či nezvyklé. Někomu se mnohobytost třeba může jevit moc kolektivistická, ale podle mě je to spíše komplementarita kolektivismu a individualismu, která se poměrem nějak zásadně neliší od demokracie, na kterou jsme zvyklí. Dočasné propojování nervových soustav by totiž bylo dobrovolné podobně jako lidé se k internetu obvykle připojují dobrovolně, ne z donucení okolního kolektivu. 

Někdo může mít existenciální obavy ze zvyšování možností vzájemné biologické integrace různorodých organismů, ale součástí mnohobytosti mohou být i různé krizové mechanismy, které by třeba umožňovaly i vratný přechod klidně až do stádia sebekanibalismu Gaiy v případě odpovídající krize. 

Mnohem spíše by však stačilo třeba pouhé omezení kolování hmoty, energie nebo velkých informací do stádia, kdy třeba každý novočlověk žije plně soběstačně ve své neurostlině. Biologická integrace by byla nadstavba, ne existenciální nutnost podobně jako korporace mají meňavkovitou strukturu složenou z mnoha týmů, které na sobě mohou, ale nemusí být závislé. Nebo jako vrby, kterým mohou opadávat větve do bažiny a dál přežívat. 

Podle darwinismu evoluce není směřovaná, předurčená, ale zároveň známe případy, kdy došlo ke konvergenci, resp. podobné fenotypy/ znaky (např. křídla hmyzu, ptáků či netopýrů) se geneticky nezávisle na sobě vyvinuly u více různých větví stromu života, protože jde o relativně efektivní způsob adaptování na okolní prostředí. Podobně se eusociality vyvinula nejen u korýšů či hmyzu (jako mravenci, včely, termiti apod.), ale i minimálně u jednoho druhu savců, konkrétně rypoš lysý (Heterocephalus glaber). 

A pokud má naše evoluční potomstvo přežít smrt Slunce a šířit se do jiných hvězdných soustav, tak bude potřeba abychom dříve či později omezili vyčerpávající války a postupně rozvinuli spolupráci formou jakési mnohobytosti schopné teraformace a právě v tomto směřování spatřuji důležitou součást smyslu veškerého života. Kéž je mnohobytost budoucností naší galaxie.