Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku. 

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 

Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti. 

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě. 

Možnosti zániku ideálů a ideologií

Pokud chceme, aby naše společnost pokračovala ve svém existování a navzdory proměnlivosti světa si zachovala hodnoty, které jsou nám blízké, tak bychom měli vědět něco o tom, jak v minulosti některé společnosti a jejich myšlenkové systémy zanikaly, abychom se mohli zamýšlet a prakticky předcházet možnostem zániku naší společnosti tak, jak jsme na ni zvyklí. 

V tomto článku uvedu mírně upravený přepis vysvětlení posledního novotvaru z čtrnáctého dílu mé série videí o nových slovech, kterým je ideokalypsa. 

Ideokalypsa, případně ideokolaps je zhroucení idey či ideologie. Situace, kdy nějaký způsob myšlení přestává fungovat ve vztahu k aktuální realitě a narůstající problémy začínají převyšovat výhody původních ideálů či ideologie, až stav přestane být udržitelný a zaniká. 

Na rozdíl od změny paradigmatu ideokalypsa nemusí nutně znamenat příchod nového převratného způsobu myšlení, i když ho rozhodně nevylučuje. Může být naopak spojena s úpadkem, neschopností tvořit inovace či dokonce zánikem příslušné skupiny lidí, přičemž tento zánik může mít víc druhů podle příčiny ideokalypsy. Tyto příčiny mohou být z určitého hlediska vnitřní čili principiální rozpory, nebo vnější čili konfrontace s cizorodými vlivy, anebo kombinací obojího. Případně může být otázkou hlediska, co je co. 

Ukázkou vnitřních příčin v podobě sebezničujícího omylu může být kočovný kmen v Austrálii, který s sebou nosil totem znovuzrození, ale když se mu zlomil, tak jeho členové nebyli schopni vykonat rituál spojený s obsazením nového místa, zablokovalo je to a časem zemřeli, protože jejich přesvědčení jim nedovolovalo cokoliv udělat, dokud nebude proveden rituál spojený s totemem znovuzrození. 

Příkladem vnějších příčin mohou být různé kulturní genocidy, kdy nějaká ideologie zkolabuje, protože jsou násilně potlačeni lidé, kteří v danou ideologii věřili. 

A příkladem kombinace vnitřních a vnějších příčin může být jistý domorodý kmen, jehož ekonomika byla založená na sekeromlatech, které se celkem rychle opotřebovávaly. Lidé ze Západu jim zkusili pomoct, když jim dali železné sekery, ale to časem paradoxně vedlo k rozpadu tohoto kmene. Vnitřním podílem na příčině ideokalypsy bylo mít společnost založenou na výrobě nedokonalé vylepšitelné komodity a vnějším podílem krachu nebyl agresivní nepřítel, nýbrž rádoby pomoc z venčí. 

Pokud to trochu zobecníme, tak ideokalypsa může nastat, když je společnost založená na něčem, co se zdá věčné, ale časem výjde najevo, že se to týkalo třeba jen specifického období vývoje Zeměkoule, s čímž mohou souviset i různé omezené zdroje nejen surovin. 

Nejen z tohoto hlediska největší šanci na přežití mají společnosti založené na adaptaci, resp. na aplikovaném názoru, že pokud je to nutné k přežití, lze změnit cokoliv. Ale i přehnaný důraz na přežívání přizpůsobováním však paradoxně může, i dosud nečekanými způsoby, vyvolat svůj vlastní kolaps. Svobody nesmí být regulovány větší měrou, než je nutné pro jakési přiměřené přežití společnosti. Souvisí to ale i s pokusy o lidskou nesmrtelnost a dosud neznámými následky takového snažení. 

Stranou zmiňuji, že pokud lidé přežijí ideokalypsu postrádající změnu paradigmatu, může k této změně dojít se zpožděním, s odstupem času. 

Lze předpokládat, že o některých dávných ideokalypsách nemáme dostatek informací, nebo vůbec žádné, jelikož zanikající společnosti ztrácí čas reflektovat a dokumentovat příčiny vlastního zanikání a vnější pozorovatelé nemusí najít a pochopit vnitřní sebedestruktivní procesy daných společností. 

V minulosti hypoteticky mohl existovat třeba kmen, který chování zvířat nadřadil lidské reprodukci a pak zkolaboval v důsledku nemožnosti generační obměny. Ostatně pokud krátce odbočíme k černému humoru, tak domácí mazlíčci by mohli být v erbu Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva vzhledem k tomu, kolik lidí o ně dnes pečuje místo toho, aby měli vlastní děti. Je to jeden z nejroztomilejších způsobů, jak vyhubit lidstvo, ale konec kontroverzního humoru. 

Dále si lze představit třeba hypotetickou společnost založenou na extrémně silné toleranci, která může zkolabovat při tolerování svých agresivních nepřátel čili v důsledku sebezničující tolerance neregulované svým opakem. Na druhou stranu určitě mohlo existovat mnoho společností, které si tak zakládaly na boji, až se jejich členové vzájemně vyvraždili. 

Takže ideokalypse se nejúspěšněji vyhýbají ti, kdo nepřehánějí toleranci ani nesnášenlivost vzhledem k situaci, které momentálně čelí. Problém je v tom, že hranice takové rovnováhy se mohou ukazovat až s odstupem času, kdy může být už pozdě na klíčová rozhodnutí. 

Za velké ideokalypsy lze označit například rozpad Sovětského svazu, Jonestownský masakr či Nietzscheho ‚Bůh je mrtev‘. A při jejich srovnání se může ukázat například, že ideokalypsa může být relativně rychlá, nebo vleklá, což může být spojené se syndromem vařené žáby. 

Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém gendru

Od podzimu 2021, častěji než dříve, přemýšlím o genderové tématice, což se s odstupem několika měsíců dostává i mezi mé články. Prvním z nich na toto téma byl „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, druhým „Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu“ a teď uveřejňuji další genderově/ nitrohlavově zaměřený článek, který je třetím, ale souběžně chronologicky částečně i druhým a i někde mezi prvním a druhým ve smyslu xenofeminismus. 

Jde totiž o zpětně doplněnou koláž názorů/ nápadů/ spekulací, které jsem v diskusi s jistým čtenářem mých článků vymýšlel v různých časech k různým podtématům naší konverzace. A zatímco články o Mary Maggic a xenofeminismu se týkaly spíše spekulací o komplementárním vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla, tentokrát bude článek zaměřený víc psychologicky a sociologicky. 

Jinak souběžně mám rozepsaný ještě článek spekulující o možné radikalizaci přístupu k identitě/ sebepojetí a další pokračování spekulací o vztahu gendru s chemicko-biologickou úrovní pozorování těla. Nejsem však schopen zaručit, že se mi to časem stane takovou prioritou, abych to také dokončil. 

Jak už jsem trochu zmínil v prvním článku této pomyslné série, tak podle mě pro dobré dorozumění nestačí rozlišovat pohlaví a gender, ale gender je vhodné ještě dále rozdělovat na „psychický gender“ a „sociální gender“, jelikož to jsou v praxi také poměrně zásadní rozdíly. 

Zatímco psychický gender označuje jakési psychické pohlaví, vnitřní genderovou identitu (to, jak chápeme sami sebe ve vztahu k zženštilému a mužnému (feminnímu a maskulinnímu) prožívání a projevování), tak sociální gender označuje spíše různě (ne)přesné představy ostatních o našem psychickém genderu a jeho možných významech vůči ostatním, resp. naši roli či množinu rolí vůči nim. Při krátké sociální interakci to může být až moc jednostranné, při delších to může být víc oboustranně/ zpětnovazebně sjednávané. 

Sociální gender se tedy projevuje a vyčnívá z genderu zejména, když ostatní nechápou nebo nerespektují náš psychický gender. Naopak když ostatní chápou a respektují náš psychický gender (nebo alespoň ti, které neignorujeme), tak se nám může mylně zdát, že jsme si jako společensky nezávislé individuum plně zvolili i svůj sociální gender, svou roli, kterou nám společnost vůči sobě přiznává a pak se nám může jevit, že není potřeba rozlišovat sociální a psychický gender. 

To může být jeden ze spolu-důvodů, proč (alespoň co si všímám v některých diskusích) nebývá moc zvykem takové rozlišení používat, resp. když je řeč o gendru, tak mnohdy nebývá upřesňováno, zda je tím myšlen sociální, nebo psychologický gender. Někteří lidé pak mívají tendenci uvažovat jen nad jedním z těchto významů pro všechny případy užití, což někdy vede k nedorozumění, a proto v situaci užití samotného slova gender doporučuji antiskepticky zvažovat obě interpretace podle kontextu. 

Když třeba někdo mluví o svém gendru, tak tím obvykle myslí psychický gender, nebo když gender kritizuje jako omezující, tak tím naopak obvykle myslí sociální gender, resp. představy ostatních o jeho genderu, tlačení ho do určité pozice. Mohou se však vyskytnout i případy, kdy člověk mluví o svém genderu a myslí tím to, jak ho ostatní chápou, jaké vlastnosti mu přisuzují. Nebo naopak někdo může kritizovat gender, ale myslet tím psychický gender, pokud má třeba egodystonii. 

Zkrátka čím širší kontext nějaké promluvy známe, tím lépe jí můžeme porozumět, i když není úplně jednoznačně řečená. Ale čím přesněji se vyjádříme (s ohledem na rozlišovací schopnosti příjemce informace), tím hypoteticky lépe můžeme být pochopeni. 

O gendru (ať už psychickém nebo sociálním) je řeč, protože se ukazuje, že biologické pohlaví není (alespoň ne zcela) pevně spojené s určitým psychickým (natož sociálním) genderem. Takové spojení je z velké části spíše kulturním stereotypem, který si ústně a nonverbálně předáváme z generace na generaci, původně jako východisko převážně bezmyšlenkovité dělby práce třeba ve starých venkovských podmínkách. Kdysi nebyl čas, aby se lidé dlouze a individuálně dohadovali a smlouvali o tom, kdo bude mít v které oblasti co na starosti, prostě se třeba rozhodlo podle zvyků, že muži půjdou do boje, ženy s dětmi budou hlídat statky a museli se s tím nějak „ztotožnit“ pomocí psychicky vyčerpávajícího sebezapření, pokud jejich rodina měla zvýšit šance na přežití (nebo třeba husité chodili do boje i s ženami a dětmi). 

Staré genderové stereotypy však mohly být důsledek již unifikování při vznikání civilizací a před nimi mohl v jakési pra-před-genderové oblasti panovat ještě větší zmatek než dnes (dnešní zmatek myslím třeba s ohledem na proměnlivost názvosloví viz. později), mohlo být mnoho subjektivních přístupů jak v úrovni sociálního tak psychického gendru, i když tehdy pro to pravděpodobně neexistovala slova. Dodnes třeba mezi domorodými kmeny zůstávají poměrně velké rozdíly v genderových stereotypech. 

V těžkých dobách je reflektování genderových stereotypů luxusním problémem. Dnes ale máme mnohem vyšší životní úroveň najednou máme víc prostoru spolu-vybírat a spolu-tvořit si role ve společnosti podle toho, jak chápeme sami sebe a méně podle stereotypů vycházejících z existenciální nouze. Pro některé příslušníky starší generace to může být nezvyk, ale rozhodně ne všichni muži se cítí být čistě dominantními maskulinisty a ne všechny ženy se cítí být čistě submisivními feminami. 

A nemyslím si, že by takový vnitřní nesoulad vůči přiřazené roli byl nějaký módní trend, ale spíše se víc zajímáme o to, jací ostatní ve skutečnosti jsou pod sociální maskou a méně jim vnucujeme své představy o tom, jací by měli být a třeba s kým by se měli a neměli vdát. 

Kde kdo si to v genderové oblasti dnes ani nechce připustit, ale pokud lidé mají směřovat za štěstím, tak by měli i schůdnou cestou hledat soulad vnitřního prožívání a společenské role, resp. soulad psychického a sociálního genderu. A za situace, kdy je západní civilizace spíše stále trochu víc otevřená toleranci až respektování, považuji za snazší a příjemnější být sám sebou než sebezapřením přizpůsobovat projevy své osobnosti společenské poptávce, jak tomu bývá spíše v totalitě. 

Respektování se však může stávat problémem třeba ve chvíli, kdy někdo vyžaduje respektování i svého nerespektování nějaké stránky jiné osoby. Když někdo po ostatních chce třeba, aby respektovali jeho výrazně transfobní chování, protože to považuje za nedílnou součást své osobnosti. Je však potřeba uvědomit si, že nežijeme a nemůžeme žít v plně idealistickém světě, resp. naše „být sám sebou“ je omezené „být sám sebou“ ostatních. Potřebujeme hledat vzájemnou rovnováhu a kompatibilitu našich psychických genderů, ale nemůžeme a neměli bychom podle svého psychického gendru libovolně měnit psychické gendry ostatních rozvinutých osobností. Svobody ostatních jsou hranicemi naší svobody, která je jednou z hranic pro svobody ostatních. To, co však můžeme dělat, je pomáhat ostatním, aby se osvobodili ze zajetí stereotypů, se kterými se neztotožňují. 

Než se posunu dál, tak bych parafrázováním rád připomenul a rozvinul myšlenku z prvního genderově zaměřeného článku, ke které bych se trochu jiným a obsáhlejším způsobem rád vrátil i v dalším z chystaných článků. Podstatou psychického genderu je podle mě (obzvláště s přibývajícím věkem) něco poměrně hluboce zakořeněného (v našem wetwaru), pro co hledáme slova (obzvláště v mládí), která se s naším hledáním mohou měnit víc než to, co se snažíme popsat. 

Metaforicky řečeno někdy můžeme na stejném místě v hlavě vidět obdélník, jindy zdánlivě neslučitelně trojúhelník, ale ne proto, že by se obdélník změnil na trojúhelník (že by došlo k radikální změně psychického genderu), ale spíše proto, že pozorujeme trojúhelníkový hranol. To však neznamená, že bychom tam měli třeba válec, i když z obdélníkového úhlu pohledu se to tak může zdát. 

Resp. bez transhumanistických zásahů je gender ohebný/ otočný pouze v epigenetickém rámci (reálně v ještě úžím obtížněji popsatelném), ale nemůžeme ho opustit, i když by to třeba ostatní vyžadovali. Jinak nespojitost biologického pohlaví a psychologického genderu také ještě nutně neznamená, že by psychický gender bylo možné změnit, natož snadno jako lusknutím prstu nebo jako názor po akceptování nějakého protiargumentu. 

A z nejednoduchosti správně pochopit a popsat vlastní gender vyplývá mj., že dotyčným zvolené slovní označení jeho gendru by nemělo být chápáno jako něco, co ho zcela popisuje a determinuje, ale spíše jako směrovka navádějící k plnějšímu pochopení toho člověka, té osobnosti. Třeba transgender osoba by pak neměla být chápána jako někdo, kdo změnil podstatu svého gendru, ale někdo, kdo změnil chápání a popis svého gendru. 

Když to vše zvážíme, pak nemusí být nutně protimluv, když někdo tvrdí třeba, že je „genderfluid“ a chce, aby to ostatní zohledňovali nebo dokonce respektovali, jakoby to nemohl změnit či ovládat. 

Pokud někdo vymezuje svůj psychický gender vůči striktně binárnímu pojetí maskulinity a feminnity, obvykle se hlásí mezi množinu nebinárních osob. A jak trefně podotkl jistý čtenář mých článků a jak si dovolím rozvést, tak nebinarita nemusí nutně znamenat, že osoba není žena ani muž, ale přesnější je, že odmítá být pro společnost „jen žena“ nebo „jen muž“, může být různými způsoby, mírou a za různých podmínkách obojí, střídavě nebo něco mezi. 

Trochu stranou mě napadá: z tohoto pohledu se může zdát, že dosavadní nebinární gendry jako celek jsou něco obsáhlejšího, obecnějšího až univerzálního, ale podle mě jsou „pouhou“ superpozicí dosud existujících genderů. Jsou omezené aktuálními možnostmi lidských těl, a kdyby se ty možnosti posunuly např. vlivem transhumanismu, xenofeminismu apod., tak by to bylo lépe demaskováno, i když by to mohlo vyžadovat delší čas na rozpoznání a analyzování. A pak by se buď rozšířilo chápání toho pojmu (což by zpětně zkreslilo představy budoucích generací o minulosti (jak už se určitě mnohokrát stalo (jinak než v genderově nebinární rovině), i když míra zkreslení je ve znalostech různých lidí různá)), nebo by vznikl nový ještě obecnější pojem. 

Když se vrátím k psychickému a sociálnímu gendru, tak v České republice můžeme být rádi, když masmédia vůbec rozlišují mezi pohlavím a gendrem. Šíří se na nich totiž i pojmy jako „nebinární pohlaví“, které z logiky věci nedává doslovný smysl a jen posiluje zmatení občanů v genderové tématice. Doslovně by „nebinární pohlaví“ totiž znamenalo spíše něco jako intersexualita (vzácný stav, kdy má někdo pohlavní orgány částečně mužské i ženské zároveň), ale ve většině případů je tím míněno vymezení psychického gendru vůči striktnímu dělení na maskulinní a feminní. Aby to bylo srozumitelnější i v hospodě, tak pokud se třeba domina necítí být čistě mužem a podpantoflák se necítí být čistě ženou, tak ve skutečnosti také patří mezi nebinární osoby a to nezávisle na tom, jaký pohlavní orgán mají v kalhotách. 

A nejde jen o česká masmédia, ale třeba i Překladač Google slovo „gender“ do češtiny někdy přeloží špatné jako „pohlaví“, jindy správně jako „rod“ a kdejaký čtenář z toho pak může být dost zmatený, když překladem klesá smysluplnost textu. Třeba když větný úryvek „make a distinction between gender and sex“ je přeložen jako „rozlišují mezi pohlavím a pohlavím“. 

Není pak divu, že jsem už mnohokrát slyšel mluvit nebo četl v podstatě o genderu, ale s použitím slova pohlaví a to jsem takové informace ani cíleně nevyhledával. Třeba jsem chvíli seděl vedle ženy, která někomu říkala v podstatě, že dnešní mládež je zblázněná „bezpohlavností“, což je podle ní zcestné a nesmyslné, takže si pod pojmem pohlaví pravděpodobně neuměla představit nic jiného než biologické pohlaví, i když se ta informace zjevně měla týkat nebinárních genderů. 

Nebo jsem před volbami do PS roku 2021 náhodou potkal Tomio Okamuru, když jsem byl na výletě v Plzni. Kázal tam davu lidí (u stánků s přehnaně zlevněnými potravinami jako lákadlem), že podle Pirátů prý existuje ohromné množství druhů pohlaví, což je blbost, protože prý „pohlaví jsou dvě, buď jsme se narodili s pytlíkem, nebo pipinkou“. Ano, pohlaví jsou dvě (nepočítáme-li vzácnou intersexualitu), ale Piráti netvrdili, že je mnoho pohlaví, ale že je mnoho gendrů, tedy mnoho způsobů, jak se vymezit vůči čisté ženskosti a čisté mužnosti, což je pravda. Okamura však minimálně v tomto bodě zjevně nechtěl šířit osvětu jako Piráti, ale klamat neznalé voliče, aby je získal na svou stranu strachem z neznáma, které si účelově překroutil. Je tedy dost možné, že během své předvolební kampaně po ČR nadělal zmatek v představách mnoha lidí o genderu a pohlaví. 

Kdo nad tím víc přemýšlí, tak se může antiskepticky naučit ve většině případů vnímat pojem „pohlaví“ víceznačně v závislosti na kontextu (buď jako biologické pohlaví, sociální gender, nebo psychický gender), ale nemůžeme očekávat, že se to naučí všichni, když musí čelit silné propagandě. Navíc přemýšlení v podstatě o genderové tématice se v ČR šíří rychleji než pojem gender. Z hlediska potřeby vzájemného pochopení to celkově nejsou moc dobré vyhlídky a je potřeba osvěta. 

Někdo by si mohl myslet, že když se za nebinární a transgenderové osoby dnes označují převážně mladí lidé, tak může jít o pouhý módní trend, který nevypovídá nic hlubokého o podstatě lidí, kteří se tak označují a časem se o to lidé přestanou zajímat. Podle mě je ten vzrůst zájmu o genderovou tématiku však způsobené mj. tím, že pojem gender je poslední roky užíván a šířen masivněji, než kdy výrazněji předtím (což jde ruku v ruce s tím, že žijeme v relativně svobodné společnosti), alespoň mě se to šíření tak jeví z mnoha zkušeností. Já se o tom pojmu dozvěděl teprve zhruba roku 2014 a tehdy to bylo ještě v rámci intelektuální diskuse, ve veřejné sféře jsem na to tehdy vůbec nenarážel, to až v posledních pár letech. 

Také je potřeba uvědomit si, že z hlediska snižující se neuroplasticity je pro mladé lidi přehodnocování části sebe sama snazší, než pro dospělé, ale předpokládám, že až současná generace transgender mládeže dospěje, tak to bude znatelnější i mezi dospělými, resp. to nebudou masivně zpětně opouštět, pokud nebudou čelit nějakým silným konzervativním až totalitním tlakům. 

Je sice částečně možné třeba i to, že někdo se cíleně mladé lidi snaží vmanipulovat do pocitu, že mají jiný psychický gender, než jim byl sociálně přidělen (a to nezávisle na tom, jaký skutečně mají), ale podle mě se ve většině lidí mísí feminní a maskulinní vlastnosti, jen nemají potřebu nebo odvahu vyvozovat z toho nějaké veřejné explicitně genderové změno-tvorné závěry. Třeba starý „podpantoflák“ bude pravděpodobně souhlasit a tvrdit, že je na psychické úrovni stoprocentně chlap, i když se vůči své ženě zjevně chová alespoň mírně zženštile a může mu to vyhovovat, nemusí skrytě toužit být dominantní. 

Čtenář se mi zmínil o videu „Top 5 Misconceptions About MASCULINE & ANDROGYNOUS WOMEN“ z YouTube kanálu Cosmicphenomenon, které je příkladem nebinární osoby, která se identifikuje jako „bigender“, tedy druh multigenderu, kdy osoba prožívá přesně dvě genderové identity (obvykle mužství a ženství) a to buď současně nebo střídavě. 

Zaujalo mě to mj. z hlediska problematiky (ne)vztahu gendru a oblečení. Cosmicphenomenon tvrdil(a), že podle oblečení se nedá poznat gender a minimálně pro tu chvíli bylo myslím zřejmé, že genderem myslel(a) psychický gender a spíše vylučoval(a) význam sociální gender. 

Ale ať chceme, nebo ne, tak oblečení je nedílnou součástí běžných sociálních interakcí na nonverbální úrovni a skrze to podle mě nedílnou součástí sociálního genderu (jinak by bylo pro přesnější vyjádření potřeba užívat něco jako pojem „sociální gender bez oblekového genderu“). I kdyby podle oblečení nešlo poznat psychický nebo dokonce ani sociální gender, mnozí lidé se chovají, jakoby to uměli a tím to nabývá na mezilidském významu, ať se nám to líbí nebo ne. 

I kdybychom se nebavilo o genderu, tak z oblečení se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat malá část toho, co se člověku alespoň trochu líbí (i když někdo s oblečením zachází jako se sociální maskou, stále má na výběr mezi více různými „maskami“), protože lidé obvykle nechtějí nosit oblečení, které se jim vůbec ničím nelíbí ani trochu (výjimkou mohou být např. malé děti, které oblékají rodiče a ještě nemají na výběr), takže oblečení má nezanedbatelnou informační hodnotu figurující v sociálních interakcích. Navíc z lidského vzhledu (jehož je oblečení běžnou součástí (s výjimkou např. nudapláží, ale i neoblečení čili nahota může o něčem vypovídat se zvýšenou pravděpodobností)) se dá se zvýšenou pravděpodobností poznat i to, jak moc a jakým způsobem člověk pečuje o své tělo (i když v případě např. nedbalosti z toho nemusí být na první pohled zřejmé, zda je člověk nedbalý, protože se mu to tak líbí, nebo proto, že třeba nemá víc peněz, aby o sebe lépe pečoval, ale část nedbalosti se dá demaskovat jako módní nedbalost, když třeba díry na kalhotách vypadají zjevně uměle, ne reálně obnošeně). Málo kdy se „král převlékne za žebráka“ zela k nepoznání (ale i „kryptické mimikry“, jsou způsobem nonverbální komunikace a to takovým, který je analogický vůči lhaní). Hledání lidmi vloženého významu v oblečení zkrátka není čistá apofenie. 

A všechny tyto informace mnozí běžní lidé zpracovávají (ať vědomě či podvědomě), když přemýšlí, jaký má někdo asi psychický gender (ani takový pojem nemusí znát, v nitru jde hlavně o význam), než s ním třeba poprvé promluví, čímž se oblečení podle mě stává součástí sociálního genderu. Nemluvě podrobně o tom, že v některých profesích existuje silná snaha, aby oblečení prozrazovalo aktuální společenskou roli daného člověka a někdy je ta snaha natolik silná, že může být trestné takové oblečení se vším všudy nosit, pokud daný člověk nemá dostatečné oprávnění příslušnou společenskou funkci vykonávat. To se však nijak nevylučuje ani s tím, že takto uniformovaní lidé také mohou mít rozpor mezi sociálním a psychickým genderm. 

Myslím, že běžný člověk chce, aby oblečení podle nějaké jeho vnitřní „logiky“ (která bývá různě vztažena k představám o představách ostatních) korespondovalo s jeho psychickým genderem (i když u části lidí to může znamenat převracení aktuálních kulturních stereotypů (což je paradox, ne oxymóron)) (výjimkou z běžných lidí mohou být např. jacísi „módní trollové“, kteří se snaží chaoticky rozbíjet jakýkoliv význam oblečení (např. slepě náhodně zvolenou kombinací oblečení bez ohledu na vlastní preference) podobně jako např. internetoví trollové se snaží narušovat smysluplnou diskusi na internetu). 

Je však potřeba doplnit, že odhadování společenského natož psychického gendru by rozhodně nemělo být založené jen na oblečení a už vůbec ne ve všech případech. Vypovídající hodnota oblečení bývá (obzvláště dnes a obzvláště v západní civilizaci) nižší než u slov a podobně jako u slov (za předpokladu, že zúčastněné strany dostatečně ovládají stejný jazyk, jinak lze spekulovat o výjimkách, kdy člověk z oblečení pozná víc než z neznámých cizojazyčných slov) se může měnit význam oblečení. Takže jako si někdo povzdychává nad vývojem názvosloví, tak někdo si může povzdychávat třeba nad vývojem významu určitého oblečení, když se mu třeba dál líbí něco, co pro jeho vrstevníky ztratilo význam třeba „cool“/ „in“/ „top“/ „boží“... Obojí se to týká obecněji změny pod-pravidel hry života (v lidském smyslu, ne ve smyslu celulárního automatu). Zvláštním případem může být i to, jak se v běžném mezilidském kontextu některé původně erotické oblečení stává neerotickým a naopak neerotické oblečení erotickým. 

Čtenář zastává názor, že jedno oblečení by mělo podávat stejnou informaci o biologické ženě i biologickém muži (pokud ho nosí), což podle něj neodpovídá společenské realitě, obzvláště v případě ženských šatů. Podle mě je však rozdíl mezi informací a reakcí na informaci (ve vztahu k jiné informaci v paměti). Když si někdo oblékne ženské šaty, tak ostatní (pokud ho neuvidí chovat se vyloženě maskulinisticky třeba v rámci recese) o něm obvykle budou mít představu, že je nejspíš feminní nezávisle na tom, zda to bude muž či žena. Rozdíl spočívá spíše až ve zpracovávání takto získané informace, resp. v porovnání se stereotypní představou, že žena má být feminní a muž maskulinní. Problém tedy nemusí být vyloženě v tom, jak chápeme oblečení, ale v tom, pokud určitému pohlaví bezmyšlenkovitě a bez zkoumání přisuzujeme určitý sociální a psychický gender, odchylky považujeme za nežádoucí a chováme se podle toho. 

A vzhledem k tomu, že dlouholeté feministické hnutí více či méně posunulo význam mužského oblečení směrem k jakési neutralitě, tak stereotypně ženské oblečení na biologickém muži pravděpodobně budí vášnivější reakce než stereotypně mužské oblečení na biologické ženě. Na druhou stranu se poslední roky myslím celkem podařilo (k mému potěšení), aby těsně přiléhavé džíny (dříve stereotypně spojené jen s ženami) mohli nosit i muži, aniž by to lidem ve městech připadalo nesnesitelně divné (na vesnicích se změny myšlení obvykle prosazují pomaleji). 

Když se posunu dál, tak občas v anglické Wikipedii narazím na popis člověka bez fotky a uvedení, zda je to biologicky muž či žena (natož jak se chápe z hlediska genderové identity), takže když se chci zamyslet třeba, jak se asi utvářela jeho osobnost v kontextu, kterému byl pravděpodobně vystavován v návaznosti na své pohlaví, tak mám smůlu (pokud tu informaci nenajdu jinde). Nemálo genderových aktivistů hájí, aby biologické pohlaví bylo zatajováno v zájmu rovnoprávnosti, ale podle mě to může být i kontraproduktivní. 

Představme si, že by někdo z paměti lidstva smazal, že třeba Marie Curie-Skłodowská byla žena. Pak bychom o ní mylně předpokládali, že úspěchu ve své společnosti mohla dosáhnout se stejnou pravděpodobností jako biologičtí muži, což by byl nesmysl, jehož důsledkem by pravděpodobně bylo, že bychom ji já ani ty neznali, protože by z hlediska váhy objevů mnohem víc spadla do stínu A. Eistaina, kvantových fyziků aj. vědců. Takže zatajit její biologické pohlaví by paradoxně zvýšilo výslednou nerovnost pohlaví, což je opak záměru. Je to paradoxní situace, kdy zatajování vede k přeměně pozitivní diskriminace na negativní diskriminaci. 

(A ne třeba snad dlouze vysvětlovat, že masivní zatajování biologického pohlaví může vést mj. k reprodukčním problémům - jak by se lidé asi rozmnožovali, kdyby třeba v budoucnu všichni tajili své pohlaví? Někdo možná počítá s transhumanismem, ale taková řešení zatím stále nejsou dostupná, natož běžně dostupná a přiměřeně bezpečná (třeba používání metody CRISPR u lidí podle studií významně zvyšuje riziko rozvoje rakoviny).) 

Raději bych uvítal, kdyby společnost dokázala dosahovat rovnoprávnosti pohlaví bez možného budoucího masového zatajování pohlaví a s tím spojenými problémy. Aby společnost fungovala na tom, že se lidé vzájemně poznávají a respektují, ne na zvyšování vzájemné nepoznatelnosti (teď už nemluvím jen o biologickém pohlaví) jako kompenzaci vzájemné nesnášenlivosti. 

Čtenář předpokládá, že dává větší smysl místo slova „gender“ dosadit „sebepojetí“ a místo „autentický život“ psát „seberealizace“. A podle něj je v současnosti hlavní cíl LGBT+ hnutí uvolnit společenské meze sebepojetí a seberealizace podobně, jako se je podařilo uvolnit u sexuální orientace. To zní zajímavě, ale myslím, že sebepojetí a seberealizace jsou dostatečně obecné pojmy, aby se do nich vešla i ta sexuální orientace, což by znamenalo, že současné LGBT+ hnutí se v jádru záměru neliší od svých kořenů. Z tohoto pohledu to jsou jen různé manifestace stejné podstaty, kdy rozdíl vyplývá spíše z nastavení okolní společnosti (a s tím souvisí změny intenzit priorit) než radikálněji kvalitativní změny smýšlení jádra LGBT+ hnutí. Ale čím méně obecně se na LGBT+ hnutí podíváme, tím „větší“ změny můžeme vidět v průběhu času. A čím déle nějaký kulturní jev trvá, tím obecnější podstatu lze nacházet (dokud i ta se časem nezmění). Jinak vytrvalost podstaty nemusí znamenat vytrvalost prostředků dosahování cílů, i když i tam míra změny závisí na tom, jak moc obecně se podíváme (třeba propagace vs. konkrétní metoda a její poměrové zastoupení). 

Čtenář tvrdí, že pro některé lidi může být (vzhledem k jejich genderové identitě) až neuvěřitelně moc ponižující oslovení „paní“ či „pane“. Podle mě skutečně lze vymyslet situace, kdy to může být relativně velmi ponižující, ale myslím, že míra ponížení je hodně závislá i na tom, jak na to dotyčný reaguje v závislosti na typu společnosti, ve které k tomu dojde (rodina/ přátelé/ kolemjdoucí...). Sociálně zdatný jedinec z toho mnohdy dokáže třeba s humorem charismaticky „vybruslit“. 

Je také potřeba uvědomit si, že naše reakce (vnější i vnitřní) na situaci jsou z podstatné části rozhodnutí (ať už vědomé, nebo podvědomé). Když se člověk setká s nějakým pro něj nepříznivým podnětem, tak má na vybranou (v závislosti na (ne)pružnosti své osobnosti, což lze určitou měrou ovlivňovat viz. později), zda se bude třeba vztekat, cítit úzkost, nebo se tomu s nadhledem zasměje... (mohou existovat i komplexnější možnosti) (případná slovní reakce může mít také víc podob). 

A i když je člověk pod vlivem vzorců chování, všechny se vyvinuly nějakým opakováním, a když si to člověk uvědomí a začne po krůčkách vědomě reagovat jinak, tak se z těch vzorců chování může různou měrou osvobodit (v závislosti na různých faktorech, mj. míře (ne)změnitelnosti různých aspektů člověka jako celku) a pak se může cítit (alespoň částečně) šťastnější nebo alespoň klidnější i v situacích, které mu dříve vadily, aniž by se zřekl své identity. 

Co se mě týče, oslovení typu „pane“ vědomě nevnímám (pokud to není v nějakém nezvyklém kontextu) a na oslovení typu „paní“ reaguji obvykle lehce pobaveným úsměvem a je to pro mě, jako bych byl označen za krásného (tzn. lichotka - biologické ženy dnes a v minulosti podléhaly pohlavnímu výběru pravděpodobně víc než muži, a proto se myslím obvykle víc blíží jakémusi kolektivnímu ideálu krásy), i když vím, že to lidé říkají omylem s pohledem na mé vlasy a oblečení. 

A kdybych byl sociálně zdatnější než jsem, tak by pro mě bylo i snazší veřejně nosit oblečení, které ještě víc koresponduje s mou vnitřní identitou (i když to pochopitelně má své limity v hranicích nastavení okolních lidí). A pokud sociální sítě aj. digitální technologie omezují rozvoj sociálních dovedností v praxi, tak by hypoteticky mohl (oproti době předinternetové) růst podíl jedinců se sníženou schopností prosazovat své sebepojetí, což by mohlo spolu-vysvětlovat zvyšování veřejného zájmu o genderová hnutí. 

To však neznamená, že genderová hnutí by byla zbytečná ve společnosti, kde by každý člověk byl schopen prosazovat své sebepojetí běžnou či lehce nadprůměrnou měrou oproti naší společnosti, protože ani v takové hypotetické společnosti by jednotlivé snahy nebyly vždy dostačující a bylo by je potřeba spojovat, aby docházelo k synergii, ale jen v přiměřené míře. 

Když se ještě na chvíli vrátím k tomu, že někomu může vadit oslovení „paní“ či „pane“, tak zajímavým paradoxem je, že kdyby se rozšířilo nějaké genderově neutrální oslovení a začalo se běžně používat, tak by bylo různými způsoby nepříjemné pro některé cisgender jedince. Není možné vymyslet oslovení, které by se v pluralitní společnosti zamlouvalo všem. A z vlastního výzkumu, kdy jsem se spousty náhodných lidí přes internet anonymně sériově ptal na jejich gender, tak vím, že některé taková otázka uráží. 

Dokonce jsem narazil v živém vysílání na biologického muže, který se převlékal do oblečení stereotypně spojeného s biologickými ženami, a když jsem se ho ptal na gender, tak reagoval ve smyslu: „Co si o mě sakra myslíš?! Jen proto, že se ze srandy oblékám jako holka, tak musím být nějaký buzerant?“ To je také zajímavý paradox: zkusil jsem k tomu člověku přistupovat bez genderových předsudků, když jsem se ho na gender nejprve zeptal, ale on to naopak zmateně pochopil jako genderový předsudek (nebo se tak alespoň zachoval před svými diváky, těžko říct jestli to uvnitř cítil stejně). 

Čtenář se domnívá, že ve vztahu k uvolnění společenských mezí sebepojetí (jakožto předpokládanému hlavnímu cíli LGBT+ hnutí) je matoucí, že prý nejde o gender v žádném původní smyslu: psychický natož sociální, vztah k maskulinnímu či femininnímu chování. Podle mě je však paradoxní, když tvrdil, že vůbec nejde o sociální gender a o něco později psal mj., že jde o společenská očekávání (jejichž je myslím sociální gender součástí). Když to převedu do matematické analogie, tak mi to celé zní, jako by tvrdil(a), že vůbec nejde o čísla mezi jedničkou a čtyřkou, ale jde o čísla mezi nulou a desítkou. To však neznamená, že by nešlo i o ty čísla mezi jedničkou a čtyřkou. Podle mě je psychický gender součástí sebepojetí a sociální gender jsou spíše cizí představy o části sebepojetí někoho jiného, obvykle na základě běžných očekávání, což je v podstatě to samé, co předpochopení v epistemologii. A když se někdo dlouhodoběji chová podle předsudků (tzn. očekávání s nepříznivým dopadem na dotyčné jedince), tak to v podstatě znamená, že není schopen poznávání v dané oblasti, protože je v ní příliš závislý na dogmatismu. 

A sbližování psychického a sociálního sebepojetí (a tedy i psychického a sociálního genderu, probíhá-li sbližování na všech úrovních sebepojetí) je základním předpokladem utváření zdravých mezilidských vztahů. Vztahy a identita jsou v komplementaritě, jedno bez druhého nemůže fungovat. Je sice jednoduché říct, že naše vztažení k jinému člověku by mělo být očištěno od všech stereotypních očekávání o jeho identitě, ale každé reálně možné vztažení k člověku v sobě něco takového nutně ukrývá alespoň v omezené míře. V podstatě je sice správné snažit se omezit stereotypní očekávání, ale jen do nějaké mnohorozměrné míry, o které má každý člověk trochu jinou představu a z těch rozdílů pramení mnoho problémů v mezilidských vztazích, úplné sjednocení té míry v pluralitní společnosti není možné a v uniformní společnosti by to problém nevyřešilo, jen skrylo. Pokud je však od určité míry něco neřešitelné jedním způsobem, může pomoct změna způsobu řešení za touto nejasnou hranicí (které naznačím později u pod-tématu dýchání vzduchu). 

Myslím, že podstata problému, proč vzniklo LGBT+ a genderové hnutí, je přetrvávající nezanedbatelná míra lidské (v různém poměru) neschopnosti a neochoty se s někým vzájemně projevit, pochopit a soužít. Takže podstatou problému je nedokonalost lidské schopnosti poznávání (nejen v rozumovém smyslu) (dogmatismus, ze kterého vychází různé urážky, je také známkou určitého druhu nedokonalosti poznávání). Žádný člověk není schopen dokonale pochopit a vyjádřit sám sebe, žádný člověk není schopen dokonale pochopit jiného člověka a žádný člověk není schopen dokonale soužít s jiným člověkem (vždy je nutné vzájemné přizpůsobení, které je založené na poznávání a mívá různé nedokonalosti podobně jako jiné nedokonalosti má samotářský život). 

Ať uděláme cokoliv, vždy zbude nějaké místo pro alespoň minimální mezilidský problém. A pak je na nás otázka, které druhy problémů si zvolíme (v případech kdy to můžeme alespoň částečně ovlivnit na nějaké úrovni života), zda je nutné se jimi trápit a zda se jimi chceme trápit v kterém případě a jakým způsobem. Případně jak jinak na to chceme reagovat, když víme, že dokonalé řešení je v rámci lidského života nemožné (a pravděpodobně i v životě hypotetické umělé superinteligence, jen se obecnější podstata problémů projeví na jiné úrovni), vždy je něco za něco, zvýšení adaptace v jednom směru bývá snížením adaptace v jiném směru. 

Také je myslím potřeba uvědomit si, že omezování stereotypních očekávání by mělo mít své přibližné hranice (i když jejich stanovení je sociální konstrukt, který se neustále mění). I když černou labuť nelze předem vyloučit, bylo by poněkud absurdní ptát se člověka v běžném životě, zda pro něj platí něco, co platilo a platí pro všechny dosud existující lidi. Třeba: „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ Původně mě napadla otázka „Dýcháte také vzduch?“, ale existují (nebo alespoň existovaly) pokusy s tekutým dýcháním pro lidi s nějakou specifickou poruchou plic, takže už dnes by mohl být předsudek předpokládat, že všichni lidé dýchají vzduch. Myslím však, že samo o sobě to není dostatečný důvod, abych o lidech, se kterými se setkávám v textové komunikaci přes internet, nepředpokládal, že dýchají vzduch. 

A pokud čirou náhodou narazím na člověka, který bude dýchat tekutinu, tak by se neměl trápit/ užírat tím, když ostatní lidé zprvu předpokládají, že nejspíš dýchá kyslík. Teprve až když by to někomu vysvětlil a ten druhý mu na to odpověděl třeba urážkou spojenou s jeho zdravotním stavem, tak by jeho mezilidské trápení mohlo mít pevnější základ, ale ještě by nemuselo být nutností, protože by si o tom urážlivém člověku mohl pomyslet, že je hloupý a nemá smysl trápit se hlupákem, který na chvíli vkročil do jeho života a pak už si s ním třeba nikdy nic nenapíše. Teprve až kdyby těch urážek bylo víc od různých zasvěcených lidí, tak by mohlo být na místě znepokojení a potřeba zahájit třeba nějakou osvětovou kampaň. Jinak i ta otázka „Potřebujete ke svému životu také kyslík?“ může být časem aktuální, pokud např. začne existovat nějaká digitální obdoba organických lidí (ale muselo by se to přeformulovat, jelikož i v počítačích jsou sloučeniny kyslíku, což je jiný smysl kyslíku než dýchací řetězec v biochemii). 

Čtenář tvrdí, že u „sebepojetí“ („genderu“) zatím nevidí rozumné meze. Resp. někteří lidé svou genderovou identitu nejspíš zneužívají třeba k získávání většímu vlivu, než by jim spravedlivě náležel, když to zkusím konkretizovat, ale lze si pod tím představit i poněkud jiné věci. Podle mě je jakýsi „gender boom“ relativně čerstvý fenomén na to, aby existovali nějaké společensky relativně stabilizované rozumné meze - teprve se vyvíjí a jejich ustalování je spíše otázkou času. V genderové oblasti se podle mě mohou disipačně vyjasnit poté, co by ještě víc vzrostlo napětí mezi příznivci a odpůrci takových představ, což by bylo spojené se zvýšenou mediální pozorností a zpětnovazebně by to lidi vedlo k znovuhledání rovnováhy. Jinak myslím, že ani dosavadní konsenzus nemusí být úplně stabilní a může se časem pohnout kterýmkoliv směrem v závislosti na různých okolnostech. Také myslím, že o gendru chtějí diskutovat především mladí a nechtějí o tom diskutovat především starší, a pokud to mladí nebudou opouštět, tak zesílení současné diskuse by bylo otázkou času. 

Čtenář zmiňuje bakalářskou práci Kateřiny Stachové nazvanou „Nebinární gender identity“, ale k ní se tu nebudu vyjadřovat, protože jsem ji pročítal jen zběžně, spíše ji chci zmínit jako další možný zdroj čtení o genderové tématice. Je to ovšem případová studie (doplněná o mezikazuistické srovnání), jejímž vzorkem bylo „pouze“ 6 respondentů, takže se nedočkáme žádného velkého statistického vyhodnocení. 

Čtenář se, na základě výše zmíněné práce, domnívá, že pro nebinární osoby je nejdůležitější, aby je okolí označovalo preferovaným rodem, čímž prý vlastně chtějí, aby jim okolí potvrzovalo víru v jejich genderovou identitu, což se dostává do konfliktu s vírou dnes relativně mnoho lidí. Čtenář to klade do kontrastu se situací, kdy diskutují ateista/ka a věřící křesťan/ka, kteří si podle něj svým vzájemným označováním nevnucují víru a analogií k transgender osobám by prý bylo, kdyby třeba věřící chtěl/a, aby se atesita/ka modil/a. 

Podle mě v tom však není zas tak zásadní rozdíl a přesnější analogií byl požadavek ateistů být teisty označováni za ateisty (a ne třeba neznabozi nebo satanisté) a požadavek teistů být označováni jako teisté (případně specifičtěji, např. křesťané nebo jakkoliv chtějí) a ne třeba ezomagoři, Otec Ted, ministrantofilové nebo papežovy ovečky. A myslím, že v tomto si obvykle vycházejí vstříc, aniž by to chápali jako potvrzování víry druhé strany. Něco jiného by však bylo, kdyby ateisté od teistů místo neutrálního vyžadovali označení, které by je nějak povyšovalo v rozporu s vírou teistů, třeba nadbozi. Podobně přehnané by bylo, kdyby teisté od ateistů vyžadovali označení třeba pravdovidové. 

Otázkou pak může být, k čemu z toho přirovnat které konkrétnější genderové požadavky u kterých gendrů. Zůstane však každopádně rozdíl oproti (a)teismu, že mluvit o někom v preferovaném rodě je mentálně náročnější aktivita, obzvláště v češtině a obzvláště, pokud si dotyčný vymýšlí a mění vlastní modifikace gramatických rodů. 

Důležitý problém je také ve zřetelnosti oddělení genderové víry označujícího a označovaného. Možná by pomohla veřejná změna chápání významu toho, když někdo o někom mluví v jím preferovaném rodě tak, aby to nebylo chápáno jako potvrzování víry v určitý gender, ale spíše jako implicitní tvrzení typu „to je ten, co si nechává říkat tímto způsobem“. Nebo spíše vymyslet co nejjednodušší způsob, jak někdo může o někom mluvit v jím preferovaném rodě a současně korektně upozornit, že tím nevyjadřuje nutně svůj názor o jeho rodu, že je to nezávislé na názoru mluvčího o rodu označovaného člověka. A transgender osoby by korektně doplněný způsob označování měly respektovat, jinak by teprve daly okatěji najevo, že by chtěly něco víc než rovnoprávnost. Jinak příkladem takového korektního doplnění by mohla být např. věta: „Ona, jak si přeje být oslovována, tam byla také.“ Ale určitě lze vymýšlet další možnosti a zkoušet, jak by na ně lidé reagovali. 

Čtenář se domnívá, že lidé se slovně neidentifikují proto, aby někomu o sobě něco sdělili a on je lépe pochopil, ale aby ostatní přiměli chovat se podle jejich představ. To však jako celek může dávat smysl spíše jen v případech, kdy někdo chce matoucím genderovým označením někoho zmást nebo v něm probouzet údiv, protože podle mě určitý způsob pochopení identifikace obvykle bývá předpokladem k odpovídajícímu rozhodnutí, jak na ni nezmateně reagovat. 

A nejsem tak skeptický, abych si myslel, že třeba většina nebinárních osob se jen snaží někoho zmást nezávisle na tom, jak se skutečně uvnitř chápou. Podle mě převažují spíše nebinární osoby, které chtějí jen říct svůj psychický gender a druhým, aby bylo alespoň částečně jasné, co z toho zhruba vyplývá. Když třeba někdo řekne, že je nebinární, tak nejspíš chce, aby nám bylo jasné, že ho nemáme chápat čistě jen jako muže nebo čistě jen jako ženu, protože by to bylo v rozporu s tím, jaký uvnitř je. Resp. jeho záměrem pravděpodobně není, abychom si pak zmateně říkali např.: „Tak když není jen muž ani jen žena, tak kdo sakra asi je?“ 

Transgender osoby obvykle chtějí být pochopeny, když řeknou svůj gender podobně, jako nemocný by rád říkal jen název své nemoci, aby nemusel dokola vysvětlovat, jaké speciální zacházení z toho podle něj a mediků má vyplývat (což u některých i popularizovanějších nemocí může být poměrně dlouhý výčet). Ale pokud je to člověk ochoten trpělivě dokola vysvětlovat, tak to v roli na něj reagujícího člověka vítám lépe, než očekávání, že z pouhého názvu gendru pochopím, co vše z toho má vyplývat. 

Čtenář za matoucí označení genderové identity považuje např. „nebinární muž“ a „transmuž lesba“. Připouštím sice, že někdo takové pojmy může použít pro zmatení, ale také se domnívám, že někdo jiný v nich určitě může vidět smysl a neuvědomovat si, že někomu jinému by se to mohlo zdát jako nesmysl. Třeba pod tím prvním pojmem „nebinární muž“ si dokážu představit, že tím někdo myslí genderovou nebináritu biologického muže, resp. když to někdo použije jako označení genderu, tak to naznačuje neúplnou schopnost rozlišovat gender a pohlaví. 

Čtenář si dále stěžoval na relativně rychlý vývoj genderového názvosloví, což komplikuje dorozumění v genderové oblasti. Také mě to trochu trápí, ale nemyslím, že by takový důsledek byl záměrem, spíše je to jakýsi transvliv, nedomyšlený důsledek emergence toho, že si kde kdo (obzvláště mladí) zkouší vymýšlet vlastní genderový pojem bez dostatečných znalostech o dosavadní genderové pojmologii. A pokud chceme říct svůj gender a být si jistější, že budeme lépe pochopeni třeba i budoucími genracemi, tak podle mě určitě může pomáhat mnohonásobné parafrázování. Čím více způsoby člověk řekne jednu věc, tím spíše ji nakonec pochopí i ten, kdo nějaké ze slov chápe odlišně. 

Je to i jedním z důvodů, proč už dnes průběžně píšu vlastní významový slovník (kromě např. snahy propagovat málo známé zájmuhodné pojmy) - když vytvořím síť popisů souvislých pojmů (a některé chci doplnit i pomocí obrázků), tak i po mé smrti by to hypoteticky mohlo usnadnit interpretaci mých textů. A čím větší pozornost člověk získá (nejen v souvislosti s parafrázováním a slovníkem), tím hlouběji se někteří z ostatních lidí budou zajímat o jeho názory, čímž snáze odhalí chyby v běžnější plytší interpretaci a mohou to porozumění předávat dál. 

Co se týče odhadování budoucího vývoje genderové oblasti, tak mám obavy, že to, co začalo s dobrým úmyslem zespoda, může (ale nemusí) být ukradeno nějakými demagogy, kteří to zneužijí k získávání moci, přičemž řadovým členům LGBTQIA (lesbian, gay, bisexual, transgender/transsexual, queer/questioning, intersex, and allied/asexual/aromantic/agender) komunity budou jen tzv. mazat med kolem huby a v důsledku na tom budou tratit. 

Existuje racionální role iracionalismu?

Video Náhodné citáty z odborných knih nebylo záznamem mého prvního ani posledního namátkového čtení (které v rámci vzdělaneckých textů můžeme řadit mezi metody dadavědy). Bylo však mým prvním rozsáhlejším videem na toto téma a teď bych rád představil další podobné video, kde pro změnu budu citovat pouze z díla jednoho jmenovaného autora a především na to budu reagovat. 

Jelikož se bude jednat o tématiku poznávání (konkrétněji problematiky iracionalismu), tak ještě odkážu na relativně nedávný článek Myslet neznamená přemýšlet, na který sice nebudu přímo navazovat, ale mj. právě tyto články se mohou v obecné rovině vzájemně doplňovat. 

Aktualizovaný přepis videa: 

Když si nově koupím publikaci, rád si z ní přečtu nějakou náhodně nalistovanou část nebo části. Tak jsem udělal i v případě knihy od polského analytického filosofa jménem Józef Maria Bocheński. A to, co jsem nalistoval, mě inspirovalo, že bych občas mohl tvořit videa, kde bych představil nějaké tvrzení a pak ho doplnil o svůj komentář. 

A podnětem, který mě k vytvoření tohoto videa dovedl, byl Bocheńského popis iracionalismu. Prohlásil, že iracionalismus je „pověra vyplývající z víry, že člověk může prostřednictvím citů, intuice atd. poznávat lépe než prostřednictvím rozumu.“ To má na první pohled celkem logiku, ale podle mě to není jediná interpretace slova iracionalismus. A díky namátkovému čtení vím, že když Bocheński u některých slov předpokládal i jiný význam, tak se to snažil uvést, zde však padl jen jeden význam. Je to význam zatížený historickým faktem, že slovo iracionalismus vzniklo jako pejorativum, kdy na straně čtenáře mohl být nedostatek antiskepse a na straně autorů takto označovaných textů šlo o poněkud přehnané vyhranění vůči racionalismu, pokud v některých případech nešlo o vědomou nadsázku. V podstatě jejich argumenty mohly mít dobrý směr, ale obloukem minuly cíl a překlopily se do opačného názoru ad absurdum, čímž vznikla pomyslná jizva, která iracionalismu přetrvala. Jak ale plynul čas, vyskytly se i umírněné implicitní formy iracionalismu, které nechtějí racionalismus nahradit, ale být s ním v komplementaritě, doplňovat ho. 

Na druhou stranu, když zde Bocheński mluví o rozumu, tak tím nenaráží na pojetí v dávném osvícenském racionalismu, ale na jeho aktuálnější podobu, takže vlastně útočí na filosoficky zastaralou podobu iracionalismu z pozice sobě současné vývojové fáze racionalismu a není pak divu, že se mu iracionalismus jeví jako zcela zavrženíhodný. 

K tomu nezmiňuje, že část toho, co je dnes považováno za racionální, kdysi bylo nebo by bylo považováno za iracionální. Z toho vyplývá filosofický problém, že i nám předem neznámá část toho, co se dnes většině filosofů může zdát spíše potvrzeně iracionální, tak se později může většině filosofů zdát spíše potvrzeně racionální. To však rozhodně neznamená, že vše dnes iracionální má šanci přejít časem na stranu racionality. Také uznávám, že iracionalismus, jak ho Bocheński popsal, pokračuje dál, ale podle mě spíše mimo sféru současné filosofie, alespoň většiny té mě známé. A je nešťastné, jakým nesmyslům lidé dokážou uvěřit, když třeba v oblasti náležící přírodním vědám usuzují podle své emocionální touhy. 

Bocheński dále prohlásil, že „všechno, co víme o světě, jsme získali díky zkušenosti a usuzování, tj. pomocí rozumu.“ To má také na první pohled celkem logiku, ale jen částečnou, protože to nezohledňuje mj. fakt, že spolu-příčinou některých zkušeností může být i iracionální chování a to i v případě filosofů a vědců viz. třeba část serendipity. Nemálo zkušeností v průběhu života získáváme neplánovaným chybováním opřeným o různé mylné domněnky a nevidím rozumný důvod vypustit takové zkušenosti s následným usuzováním, takže znalosti lze získávat i v důsledku iracionálního chování. To však nepopírá, že relevantní poznatky s iracionálním východiskem s vyšší pravděpodobností vyvodí ten, kdo zároveň pečuje o svůj rozum, než ten, kdo by skutečně a ne jen domněle iracionalitu nadřazoval rozumu. 

A co se týče usuzování, také těžko předpokládat, že všechny znalosti vznikají čistě rozumovou cestou. Přemýšlení třeba není izolované čistě jen v jedinci, ale komunikací pokračuje z jedince na jedince, přičemž nemálo poznatků vzniklo mj. v reakci na iracionální prohlášení jiných lidí. Kdyby rozumní lidé zcela ignorovali iracionální argumenty, tak by ty argumenty nemohly fungovat jako provokace, které rozumné lidi stimulují k přemýšlení. 

Ale ani na úrovni jedince, který k nějakému relevantnímu poznatku dospěl, těžko předpokládat, že jeho myšlenková cesta byla čistě racionální bez sebemenšího nezbytného kousku iracionality. Například všichni lidé kdysi byli iracionálním dítětem, cesta směrem k rozumu není skoková, absolutní rozum je utopie a během toho limitního zrozumování vzniklo nemálo geniálních nápadů, které se opíraly o rozum i nerozum zároveň. 

Je neúplné myslet si, že znalosti vznikají jen logickým usuzováním zcela zbaveným intuice, protože mozek mnohdy do vědomí vhazuje víceméně hotový nápad, který není produktem logického postupu krok za krokem, ale prostě zvnitřněný výstup neuronové sítě a jeho racionalizace je dodatečná. Něco nám bleskne z podvědomí a až pak třeba přemýšlíme, nakolik je to logické, přičemž nám může blesknout plno dalších postřehů, jejichž vznikání nestíháme plně pozorovat, natož kontrolovat. To však rozhodně neznamená, že bychom měli rezignovat na rozumové reflektování své intuice. 

Někdo by mohl zkusit argumentovat, že původní postup vedoucí k nějaké znalosti lze dodatečně napodobit tak, aby se obešel bez iracionality, ale takového člověka můžeme odkázat na rčení po bitvě je každý generál. 

Podobně jako náš mozek, tak umělé neuronové sítě fungují víceméně na základě postupně zpřesňované statistické umělé intuice než na základě nějakých oddělených logických kroků podle nějaké sady rozumových pravidel, a přesto díky speciálním umělým inteligencím na bázi perceptronů získáváme plno poznatků. 

Jinak když píšu o sadě rozumových pravidel, tak vzhledem ke kontextu tím mám pochopitelně na mysli pravidla, která předpokládají nějakou komplexnější rozlišovací schopnost, ne elementární pravidla neuronové úrovně, natož elementární pravidla fyzikální úrovně. 

Bocheński komplementárně připouští jednu výjimku z iracionalismu a to, že „ve vztazích mezi lidmi hraje intuitivní chápání skutečnosti významnou roli, že například intuicí nadaná žena ví o někom druhém často mnohem víc než ten nejerudovanější psycholog.“ To mu přičítám k dobru, i když z opačného pohledu mohu oponovat, že kdyby intuicí nadaná žena a psycholog měli stejný čas na poznání nějakého jim dosud neznámého člověka, nemuselo by to být tak jednoznačné. 

Vzápětí po výjimce Bocheński zdůrazňuje ve zkratce, že intuice ve vědě nefunguje. K tomu budu nepřímo citovat: „„iracionalismus znamená přenášení intuitivního chápání z mezilidských vztahů na oblast poznávání světa a materiálních objektů, kde se stává zcela průkazně něčím zavádějícím.““ Souhlasím z podstatou ve smyslu, že intuice nemůže být třeba ve vědě podobně úspěšná jako v mezilidských vztazích, ale nezamlouvá se mi užití pojmu „zcela“, protože obzvláště třeba během vymýšlení vědeckých hypotéz se intuice může uplatnit, pokud vyrostla na dostatečném množství odborných znalostí. 

Bocheński uvádí příklad údajné nesmyslnosti intuice ve vědě, že prý intuitivně nelze objevit Einsteinovu teorii. To je poněkud nejednoznačný pojem vzhledem k tomu, že Albert Einstein vymyslel několik teorií, ale předpokládejme, že Bocheński myslel buď speciální nebo na ni navazující obecnou teorii relativity v její tehdejším znění. Minimálně speciální teorie relativity však vychází mj. z myšlenkových experimentů, což je v podstatě fundovaný druh intuice, není to usuzování ze skutečného experimentu, ty se odehrály až potom. A sám Einstain prohlásil například: „Jsem dost umělec, abych mohl volně čerpat ze své představivosti. Představivost je důležitější než znalosti. Znalosti jsou omezené. Představivost obklopuje svět.“ To rozhodně není ukázka čistého vědeckého racionalismu. Einstein také prohlásil: „Logika vás dostane od A do Z; představivost vás dostane všude.“ Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že obyčejná intuice vypěstovaná jen běžným životem by k žádné teorii relativity nevedla. Bylo potřeba pěstovat ji přemýšlením o matematicko-fyzikálních poznatcích a fyzikální představivost se potřebovala střetávat s racionálním oponováním. Z tohoto hlediska to tedy vypadá, že Albert Einstein byl jedním z dadavědců, resp. kombinoval vědu, umění a filosofii. 

Závěrem dodávám, že kdyby Bocheński připustil argumenty, které jsem zde nastínil, tak se pravděpodobně v řadě jeho dalších závěrů objeví trhlina. Nemohl by totiž už bez velkého přemýšlení kompletně zavrhovat téměř vše, v čem objeví špetku iracionality. Je však potřeba regulovat iracionalitu pěstováním rozumu, případně naopak, aby se nic nehrotilo do nebezpečného extrému.

Xenofeminismus - dystopie hormonálního osvobození genderu

Když jsem se dozvěděl o Mary Maggic, tak během dokončování článku „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, který reagoval zejména na jednu z je-ho/jích mikroperformancí, tak jsem objevil relativně zvláštní pojem xenofeminismus, ke kterému se Mary hlásí a nabízí řadu příležitostní k antitradicionalistickým zamyšlením. Zkusil jsem o tom zjistit víc, popsat to a spolu s mým názorem to shrnout v tomto článku, který víceméně doplňuje ten tématicky předchozí. 

Xenofeminismus je v podstatě názor, že ulpívání na aktuální přirozenosti (obzvláště ve smyslu pohlaví a genderu) nás zotročuje, a proto bychom (prý) měli jít směrem radikálního odcizení. Domnívám se tedy, že xenofeminismus pravděpodobně vznikl mj. vlivem velkoměstského odtržení od soužití s nečlověčí přírodou spolu s intelektuálním odtržením od praktických aplikací a každodenních zkušeností s nimi. Takže i když své vize možná myslí dobře, nabývají poněkud absurdní podoby vůči naší aktuální realitě. 

Po pročítání manifestu xenofeminismu si myslím, že jeho zástupci přistoupili na nějakou formu akceleracionismu a to v reakci na postupnou stagnaci výsledků kyberfeminismu začátkem 21. století. To znamená zhruba, že umírněné snahy o změny společnosti kontraintuitivně považují za chorobnou nežádoucí inhibici pozitivních změn (přičemž užití „záchranné brzdy“ by podle nich pomohlo jen pár vyvoleným a pro zbytek by to bylo katastrofou), a proto chtějí (s pomocí širší queer a trans komunity (ale její postoje ke xenofeminismu nejsou jednotné)) zesilovat dopady kapitalistického odcizení, aby (v rámci metamoderní metaxie, kterou však nezmiňují) kyvadlově vyvolali radikální změny společnosti (nejen gendru ale i pohlaví a jiných aspektů lidského života), která by se tím odcizila vůči současné a podle nich zotročující představě o přirozenosti (která je prý útočištěm nespravedlnosti), přičemž manifest má fungovat jako sebenaplňující se proroctví. 

Připouštím sice, že přehnané ulpívání na konstruktu přirozenosti může omezovat naší svobodnou seberealizaci, ale zastávám názor, že mezi přirozeností a pokrokem je potřeba hledat zdravou mírně dynamickou rovnováhu, ne jedno z toho vychýlit do divokého extrému. Podobně je potřeba hledat rovnováhu v rychlosti změn: měly by být dostatečné, aby vedly k přiměřenému rozvoji společnosti, ale ne tak velké, že by se většina nestíhala dostatečně přizpůsobovat. Je totiž absurdní, že akceleracionisté chtějí zhoršit to, co jim vadí s vidinou, že o to silněji se od toho společnost odkloní. A není přijatelné vytvářet na společnost umělý nátlak k radikalizaci, aby rychleji přistoupila na nějakou radikálně odlišnou formu fungování. A i kdyby se tím nějaký problém vyřešil, mnohem víc by jich nejspíš vzniklo a ne malých. 

Také je potřeba uvědomit si, že xenofeminismus svou radikální jinakostí paradoxně může motivovat konzervativce k většímu odporu, takže v důsledku by xenofeminismus přehnanou sebedůvěrou mohl nechtěně převrátit sebenaplňující proroctví do stavu, kdy by víc ztratí než získal. Už dnes vlivem mj. koronakrize a války na Ukrajině žijeme v mnohem dynamičtějším světě než třeba před deseti nebo dvaceti lety, ale nevypadá to, že by to xenofeministickým vizím pomáhalo. Spíše naopak dnes dochází ke spojování křesťanů, ruských oligarchů a ultrapravice třeba kolem názoru, že je potřeba zakazovat potraty, i když třeba žena byla znásilněna, což je podle mě amorální. Není přijatelné, aby žena byla povinná porodit dítě úplně cizího kriminálníka. Má mít právo na informované svobodné rozhodnutí jako je tomu dnes v České republice. Podobně xenofeminismus může svou snahou pošlapat různé mírumilovné snahy o rovnoprávnost. 

Xenofeminismus se chce stát univerzální konkurencí kapitalismu a utkat se s ním o roli hegemonie (doslova chce vytvořit „lepšího sémiotického parazita“). Spolu s tím jeho zastánci také asi chtějí dotlačit kapitalismus do stavu hyperlogiky, resp. přehnaně doslovné interpretace logiky se sebedestruktivními účinky. Chtějí totiž rozložit kapitalismus pomocí kapitalismu a ze zbytků stvořit „nový svět“. A nejsou jediní, kdo chce proti kapitalismu bojovat kapitalismem, Čína údajně usiluje kapitalistickou cestou získat takovou moc, aby přepnula globalizaci z kapitalizujících tendencí na socializující (pravděpodobně v totalitním čínském smyslu) viz. toto video. 

Xenofeminismus dále uvádí, že kyberprostor původně nabízel svobodu, ale sociální sítě dnes tíhnou k opaku, k omezování, k útlaku. S tím se myslím dá celkem souhlasit, není to ideální, ale dokážu si představit mnohem horší varianty. To vše mimochodem souvisí s cenzurokracií viz. 4. díl videa o novotvarech a s algocenzurou viz. 9. díl. 

Xenofeministé lokální progresivní snahy považují za sice úctyhodné, ale nedostatečné, načež v manifestu obsáhle parafrázují původní význam fráze: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jejich pojetí vykořisťovaných (tzn. proletářů) je však rozšířené o queer a trans komunitu. To znamená, že u nich chtějí hledat podporu, ne že ji už převážně mají. Queer a trans komunita jsou ti, kdo mají v běžném životě větší nebo menší problém kvůli menšinové identitě a xenofeministé jsou jedni z těch, kteří se jim snaží vnuknout své řešení, takže nesmí docházet k zaměňování podobně jako neplatí, že každý manuálně pracující člověk by byl komunista, dnes je to podle výsledků voleb spíše výjimkou. 

Úlpívání na přirozenosti podle xenofeministů tlumí příznivou změnu světa, ale nic prý není tak svaté, aby se to nemohlo změnit za účelem osvobození. Na tom sice něco pravdy do určité míry je (např. pokud lze těžkou vrozenou nemoc relativně bezpečně vyléčit, tak by měla být vyléčena a neříkat třeba: „Smiř se s břemenem, které ti Bůh nadělil.“), ale xenofeministé to přehánějí ad absurdum a chtějí si hrát s biochemickou úrovní zdravých lidí. A není prý nic, s čím by se nedalo vědecky manipulovat. Manipulovat možná lze, ale podle mě je zásadní rozdíl mezi úspěšným a neuspěšným manipulováním vzhledem k záměru. V manifestu však před žádnými riziky hrátek s biochemickou úrovní organismu nevarují, protože to nepasuje do jejich pozitivní vize budoucnosti, což je nezodpovědné. A antinaturalismus je pro ně tak důležitý, že si ho zvolili i jako závěrečnou výzvu: „If nature is unjust, change nature!“ (Pokud je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!) V souvislosti s tím tématem také zmiňují, že morálka zotročuje, a proto chtějí její „rozklad“. Pravděpodobně morálku považují za zkažené vnucované chování, které je v rozporu s etickými principy rovnosti. Jejich představa o správnosti je však podle mě zkreslená, především v prostředcích dosahování cílů. 

Chtějí změnit svět tak, aby problémy už nebyly problémy. Gender a pohlaví považují za zdroj nerovnosti a útlaku, takže systematizování a sjednocování genderové terminologie chápou spíše jako pokusy opravovat prostředky nadvlády a naopak pomocí rozumu chtějí vytvářet jakousi trvale neuchopitelnou dynamickou pluralitu gendrů a pohlaví (podobně podporují mezirasové sňatky) tak, aby je nepohltil „eurocentrický universalismus“. Výslovně píšou, že nechtějí snižovat pohlavní diverzitu (jak se mi to jevilo v případě Mary Maggic) a naopak tvrdí doslova: „Let a hundred sexes bloom!“ (Nechť kvete sto pohlaví!) V návaznosti na to vše mě napadlo tvrzení: „Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ To mi samo o sobě sice dává smysl, ale raději bych to viděl v kontextu hledání zdravé rovnováhy protikladů. A především způsob, jakým xenofeminismus chce dosahovat té svobody, se mi zdá bláznivý, protože spolu s přirozeností mohou ztratit i zdraví. 

S využitím veřejného endokrinologického know-how chtějí bez institucionálních zásahů nabourávat genderové systémy (tzn. wetware generu) pomocí hormonů, jak mi to došlo u Mary Maggic, než jsem se dozvěděl o xenofeminismu (jinak v manifestu se nepíše o moči jako u Mary). Je však potřeba uvědomit si, že je to něco mnohem radikálnějšího, než ušlechtilá názorová změna chápání svého genderu, kterou prosazují běžní genderoví aktivisté. Jako pro software vznikl oupen source, pro wetware xenofeministé chtějí rozvíjet otevřený „gender hacking“ a dokonce chystají platformu bezplatné open source medicíny (mj. pomocí reactionware (3D tisk reakčních aparatur), telemedicíny či fór DIY hormonální substituční terapie). Pojem „medicína“ mi v tomto kontextu však připadá jako eufemismus, jelikož to zavání nějakou anarchistickou verzí „pozitivní“ eugeniky, resp. nechtějí lidi léčit od nemocí, ale „vylepšovat“ podle svých nepřirozených představ o genderu a pohlaví. Uvedené metody mi však vzhledem k jejich velkolepým cílům připadají nedostatečné (a je to asi slabší než kyberfeministické spekulace o kyborgách), takže určitě plánují časem implementovat další souvislé technologie vč. genové terapie, která je rizikovější než hrátky s hormony. Už dnes je dokonce možné objednat si biologickou sadu s CRISPRem, ovšem za účelem výuky. A když se ještě vrátím k biohackingu endokrinního systému, tak i když si jedinec pomocí znalostí dokáže vyrobit nebo extrahovat potřebné hormonálně aktivní látky, stane se víceméně závislý na tom, že potřebuje aktivně získávat něco, co předtím jako biochemicky přirozený člověk nepotřeboval (obzvláště pokud si na tělo zvykne a vytvoří si na tom nějaký druh závislosti). Pokud by to zůstalo u jedinců, kteří si dobrovolně a informovaně skrze hormony pohrávají se svým tělem, bylo by to myslím ještě tolerovatelné (ať si každý dělá co che, pokud tím neomezuje a neomezí ostatní), ale když xenofeminismus explicitně tvrdí, že chce nahradit kapitalismus, začíná být nebezpečný. 

V souvislosti s biohackingem se může zdát více či méně pozoruhodné, že o xenofeminismu se začalo mluvit už relativně nedlouho před rozšířením nemoci covid-19, tedy před institucionálním objevem návazných mRNA vakcín, což podobně jako plány xenofeminismu probíhalo akceleracionistickým způsobem vzhledem k rychlosti vývoje vakcíny, jejího schválení a masivitě aplikování a šlo o napravování nedostatků lidské biologické přirozenosti, konkrétněji imunity a obzvláště ve stáří. Nejen tím byla prolomena některá tabu a především vzrostl vliv zdravotnické frakce biomoci, tedy vliv paternalističtější konkurence vůči anarchističtějšímu xenofeminismu. Ale ukazuje se, že mRNA vakcína má obvykle jen relativně mírné a dočasné vedlejší účinky, což v některých lidech (např. právě v příznivcích xenofeminismu) může snížit obavy z genetické modifikace, i když ta probíhá zásadně odlišným razantnějším způsobem a narozdíl od mRNA jde o trvalé změny genetických informací v somatických buňkách. Jinak se nepřikláním ke spekulaci, že by šíření nemoci covid-19 začalo vlivem lidského záměru, ale předpokládám, že pak začalo být využíváno a zneužíváno mnoha různými lidskými záměry, ve kterých určitě převažovala i touha po moci. 

Mám pocit, že xenofeministé volně navazují i na anarchokomunismus. Sice nejdou tak daleko, aby požadovali zrušení peněz v zájmu rovnosti a přerozdělování komodit podle potřeb (což je utopie, pokud nepočítám „ledničkový komunismus“ v úzkých rodinách apod. viz. mj. článek Politikohled), ale chtějí masivní rozšíření komunitního způsobu života a ve své podstatě tíhnou k anarchii. Nepřímo kritizují nedotknutelnost obydlí, což mi samo o sobě dost vadí. Člověk by podle mě měl mít na výběr, koho si pustí, nebo nepustí k sobě domů a měl by k tomu mít právní oporu podobně jako dnes. Xenofeministé chtějí transformovat zažité představy o domově a upřednostňují sdílené bydlení a sdílené pracoviště (komunitní život bez stažení z ekonomické sféry). V rámci toho chtějí transformovat nukleární rodinu (tzn. když v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti), která se podle nich snaží izolovat ženy z veřejné sféry a muže z výchovy dětí. Ale podle mě už to neplatí tolik jako kdysi vzhledem k tomu, že podíl žen ve veřejné sféře roste a i muži mohou mít rodičovskou dovolenou, což považuji za správné. Jinak více či méně komunitní způsob života podle mě nemůže být pro každého, všichni by měli mít na výběr a i v komunitě by každý měl mít příležitost najít dostatečné soukromí. Vím totiž, že i lidé, kteří chtějí a zkusí žít komunitně, tak nakonec potřebují nějaké minimální soukromí, protože jsem jich už několik poznal na různých ekologických farmách. 

Anarchistický způsob myšlení se v xenofeminismu neobjevuje jen v otázkách genderu a pohlaví, ale i v otázce samotného fungování xenofeministické komunity. Nechtějí vytvářet hieararchie, ale horizontální koordinaci, přičemž jako inspiraci uvádí „protivníkovu“ neviditelnou ruku trhu a podle mě to může souviset s hledáním komplementarity individuální svobody a kolektivní rovnosti (což se nějak odlišně děje i v běžné zastupitelské demokracii). Také tvrdí, že chtějí vytvořit společnost založenou na nezištné solidaritě a kolektivním sebeovládání. To je hezké, ale očekávat něco takového od všech svobodných lidí je vzhledem k nastavení většiny těch současných poněkud utopické. Na druhou stranu můžeme spekulovat, zda to nemá souvislost s tím, že chtějí být jako „oupen source software“, k čemuž výslovně dodávají, že: „Open, however, does not mean undirected.“ („Otevřený však neznamená neřízený.“)

Tím však nejspíš myslí řídit své tělo jako jednotlivce. Když si to ale spojíme s hledáním inspirace v neviditelné ruce trhu, tak si pod tím lze představit mj., že pokud by xenofeministická společnost poptává ideální lidi (solidární a sebeovládající se), tak by se každý jednotlivec měl na biologické úrovni pomocí technologií přizpůsobovat takové poptávce, což paradoxně zavání větším či menším unifikováním jednotlivců a směřováním k jakési transhumanistické totalitě. Navíc i kdyby byl objeven nějaký skutečně ušlechtilý člověk jako vzor a důkladně prozkoumán, tak by pravděpodobně bylo nemožné na biologické úrovnni upravit všechny ostatní, aby byli stejně ideální bez ztráty zdraví. Ale ať už se xenofeminismus ujme, nebo ne, tak nejspíš dříve či později nějaké státy legalizují genetickou modifikaci lidských embrií a nějaká „neviditelná ruka“ se na tom bude podepisovat, zprvu nedostatečně povedeně. A až se to rozvine, tak se to rozšíří i do některých dalších států. 

Když se vrátím k horizontální koordinaci, tak xenofeminismus chce být maximálně horizontální, což mi metaforicky připomíná horizontální přenos genů typický mj. u bakterií, mezi kterými také panuje jakési rovnostářství, i když v mnohem jednodušší formě. To jim oproti eukaryotickým buňkám brání tvořit emergentnější struktury typu lidské tělo a mezi vrcholy mezi-bakteriálních interakcí patří spíše jevy jako quorum sensing (schopnost přizpůsobit svůj metabolismus vůči koncentraci bakterií v roztoku, tedy vůči lidem relativně jednoduchá forma samoorganizace). Z tohoto hlediska se tedy nabízí otázka, zda má xenofeminismus na emergentní úrovni šanci konkurovat hegemonii kapitalismu, jak má v plánu. To by pravděpodobně vyžadovalo mj. 3D tiskárny schopné tisknout funkční mobily či notebooky (což by vyžadovalo i jakýsi maloobchodní prodej vzácných surovin). Takovéto decentralizování výdobitků kapitalismu by však pravděpodobně vždy o několik let či desetiletí zaostávalo oproti kapitalismu. Pokud tedy chceme mnohohlediskově dokonalejší společnost než dnes, měli bychom dál přemýšlet, jak jinak (a umírněněji než xenofeminismus) k tomu směřovat...