úterý 3. prosince 2019

Komu náleží uznání?

Vznik tohoto článku je z určitého hlediska příhodný, jelikož vychází z mého žertu o Nobelově ceně v souvislosti s epistemologickým anarchismem. Daný vtip zde zatím nemohu publikovat, ale k pochopení cizí reakce na něj je potřeba vědět, že je o tom, jak jeden člověk něco vymyslel, jiný to rozpracoval, zveřejnil, byl za to oceněn, ale první člověk ne. A nejmenovaný čtenář mi na to odpověděl: Oceňovat původcovství, tedy toho, kdo to „jen vymyslel“, není žádoucí a nemá to smysl. Spojování původcovství s autorstvím je lež.“
Ilustrativní obrázek v podobě otazníku jako trofeje, resp. ocenění ve smyslu uznání.

(Vzkaz onomu čtenáři: Tento článek je víceméně redukovanou a anonymizovanou verzí odpovědi pro tebe, kterou mám teprve rozepsanou.)

Tato reakce podle mého může být založená na kritice autorského práva a neschopnosti oddělit nárok na uznání od tohoto práva. Také to považuji za přehnaně pragmatický přístup, který by v širší aplikaci znamenal, že i třeba literární ceny (obecněji literární uznání) by ztrácely smysl, pokud by třeba každá oceněná kniha neměla silné a jednoznačné pragmatické důsledky.

Na to jsem obdržel další reakci, ze které zde nejprve odpovím na tři klíčové části, než se vrátím k dalším mým argumentům (vycházejícím z první reakce).

1) Zmiňovaný čtenář oponoval mj., že většina lidí má předpoklady být podobně schopnými spisovateli jako ti slavní, pokud chtějí a je jim věnovaná dostatečná odborná péče. To mi připomíná spekulaci, kterou jsem si 17.4.2014 (ale možná už o rok, nebo dva dříve) zapsal do deníku mj. slovy život každého může mít potenciál bestselleru“, přičemž velice záleží na způsobu, jakým se o tom životě napíše a jak se o té knize lidé dozvědí. Nemyslel jsem tím však, že by každý svůj život dokázal sepsat tak, aby mohl být bestsellerem. Muselo by to být v rukou velmi schopného spisovatele.

A co se týče spekulace, že většina lidí má předpoklady být za určitých okolností perfektními spisovateli, tak jak už jsem naznačil, jsem o něco skeptičtější, protože jednou z podmínek této spekulace podle mého je, že téměř každý by chtěl být slavným spisovatelem (tj. „podle sebe soudím tebe“). A těch rozhodujících faktorů je podle mě ještě víc, třeba i tvar lidského obličeje podle týmu Jaroslava Flegra nezanedbatelnou měrou koresponduje s výškou IQ (která literární schopnosti zásadně ovlivňuje) a plastická operace by na tom pravděpodobně nic nezměnila, jelikož jde spíše o (epi)genetiku.

Jinak by dle mého byla pochopitelně spíše blbost oceňovat nějakým velkolepým způsobem každého úplně za všechno, čeho může teprve potencionálně dosáhnout. Nevidím v tom však důvod neoceňovat lidi, kteří už dokázali něco vymyslet.

Ale na druhou stranu dle mého souběžně platí, že když dítě za něco chválíte (aniž by v tom zprvu muselo být nějak extra schopné), tak tím zvyšujete pravděpodobnost, že si to, za co je chváleno, oblíbí a bude se v tom pak samo chtít zdokonalovat, načež si tu předchozí pochvalu může skutečně zasloužit, pokud se v tom opravdu zdokonalí. I toto však podle mého má mít nějaké hranice (a ne nutně striktní a definitivní). Bylo by absurdní, kdyby třeba učitel několik let chválil za něco, v čem se daný žák téměř nezdokonalil. Chválení dětí je sice vlivný faktor výběru zálib, ale rozhodně ne jediný. Velmi záleží třeba i na psychické povaze dítěte, která vychází už z nastavení citlivosti neuronů při embryonálním formování mozku.

Jinak abnormální chválení jednoho člověka určitou skupinou lidí může vést ke vzniku sekty a tedy nežádoucímu omezení schopnosti reflexe, což se nebezpečně podobá názorovým bublinám neschopným konstruktivního dialogu s odlišnějšími lidmi. To je jeden z problémů dneška a nepochybně k němu přispívají sociální sítě (vč. mnoha specializovaných), které pomocí algoritmů oddělují znepřátelené skupiny, čímž zvyšují vzájemné sebeutvrzování v sociálních bublinách. To však neznamená, že by se lidé neměli vzájemně chválit (k čemuž patří i dávání palců nahoru), protože i nedostatečné chválení má své stinné stránky.

2) Další reakcí na mé oponování bylo tvrzení, že spisovatelé nevymýšlí nic nového. To podle mého dnes platí nanejvýš z redukcionistického hlediska, které po analýze zapomíná znovu spojovat. Inovativnost totiž nespočívá nutně jen v částech, ale může být i v jejich kombinacích. Propojí-li se varianty podstatou už vytvořených částí, tak navzdory tomu výsledek může být něčím nový. A samozřejmě větší uznání si zaslouží spíše ten, kdo přišel s obecnější novinkou.

3) A třetí klíčovou částí, na kterou zatím odpovím je argument, že spisovatel je víceméně marketér a jeho jediným přínosem je přesvědčování lidí o něčem. V této redukci se podlé mého silně zrcadlí, že její autor momentálně píše knihu o něčem, co se snaží zpropagovat a už to celkem dobře zná. Ale já, v roli autora filosofické beletrie, psaní literárního díla momentálně chápu spíše jako další z možných způsobů přemýšlení, který je mnohem svobodnější než třeba způsob, jakým přemýšlí tvrdá věda (otevřená mysl bývá první, kdo může zahlédnout to, co se jednou může stát základem velké změny v budoucnosti, i když o to s větší možností omylu). Psaní v mém podání je tvůrčí proces, jehož závěr nikdy předem s jistotou neznám, protože uvnitř jsem ochotný vyvíjet se, mj. pod tíhou argumentů a schopnosti oponovat sám sobě.

Teď se vrátím k mému prvnímu oponování na reakci čtenáře. Zamítat oceňování původcovství, pokud třeba nedošlo k realizaci vymyšleného, by rovněž znamenalo, že třeba Leonardo da Vinci by si nezasloužil uznání za stroje, které sice vymyslel, ale nikdo je za jeho života nevyrobil. Znamenalo by to, že uznání si nezaslouží ti, kdo předběhli dobu, s čímž nesouhlasím. Alespoň zpětné uznání nápadů, které se za života svého autora nedotkly reality, ale z pozdějšího hlediska jsou chápány přínosně, podle mě má smysl.

Na to jsem od čtenáře dostal reakci, že kdyby on hypoteticky vymyslel politický systém lepší než demokracie, ale lidé by ho nepoužívali (tzn. neměli by z něj užitek), tak by si za něj nezasloužil „žádné uznání“, dokud by ho nezačali používat. S tím zásadně nesouhlasím, protože je to skoro jako říct, že Václav Havel si nezasloužil „žádné uznání“ za to, co dělal před Sametovou revolucí, protože tehdy ještě v našem státě byl komunistický režim (což by dle mého bylo tvrzení absurdní jako jeho dramata). Ale právě to silné, nemarginalizovatelné a oprávněné uznání ještě před Sametovou revolucí bylo klíčovým faktorem, který vedl k tomu, že se prezidentem nakonec stal a zásadně ovlivnil historii tohoto státu. A když se vrátím přímo k čtenářově hypotetickému příkladu, tak myslím, že by bylo nepravděpodobné, že by si politický systém lepší než demokracie (třeba nějaká neodemokracie) nechal „v šuplíku“ (to by mu dle mého nějaké uznání stále náleželo, ale nižší v závislosti na překážkách a nebyl by nikdo jiný, kdo by mu ho mohl projevit). A když by se o tom systému dozvěděli nějací jiní lidé, tak možná by mezi nimi sice byli odpůrci, ale pravděpodobně by se našel i někdo, kdo by mu uznání projevil dříve, než by ten systém byl aplikován. Navíc by jich mohlo být o to víc, čím více lidí by s tím bylo seznámeno (i když by nutně nemuseli být většinou). A opět to uznání před realizací by k realizaci mohlo přispět.

Jinak mě zde ještě napadá spojitost s myšlenkou z 12.4.2012 (viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie). To, že žádný „neuron“ není stoprocentním autorem myšlenky „mozku“ (vč. tzv. globálního mozku) neznamená, že všechny „neurony“ by si byly fakticky rovné v nebinární míře své nahraditelnosti z hlediska vynalézavosti. Takže hůře nahraditelní lidé si spíše zaslouží uznání za to, čím jsou nenahraditelní. Z toho však nevyplývá, že by byli nadřazeni ostatním, protože v něčem pravděpodobně budou naopak horší, což je dobře patrné třeba u savantů.

Znovu se vrátím k mému prvnímu oponování na kritiku oceňování původcovství. Někdo může strávit spoustu času promýšlením nějakého nápadu (a nejpodstatnější není, zda je to absolvent odborník, nebo samouk), aniž by ho dostatečně zveřejnil a získal za něj uznání, načež může přijít někdo jiný, kdo tu myšlenku okopíruje, zhmotní, zpropaguje a získá uznání místo něj, což nepovažuji za správné. Konkrétněji třeba ti, kdo v Xeroxu pracně vyvinuli počítačovou myš a grafické uživatelské rozhraní, si byli dobře vědomi velkého potenciálu svých vynálezů. Jejich šéfové ale tak vizionářští nebyli, takže nevědomě poskytli příležitost Stevu Jobsovi „ukrást vývojářům“ tyto nápady, načež se jimi proslavil on místo nich. Zde obzvláště kritiky patentů obecně upozorňuji, aby náhodou nezaměňovali nárok na patent s nárokem na uznání (natož s finančním ohodnocením). A neznamená to, že by si za to Jobs nezasloužil žádné uznání, ale rozhodně menší než kdyby to místo víceméně ukradení vymyslel on.

Jinak z patentového hlediska jsem dal „ukrást vývojářům“ do uvozovek, protože autorská práva by si od vývojářů jinak přivlastnil Xerox na základě jejich pracovní smlouvy. Ale současně, kdyby měli prozíravější šéfy, tak vývojáři by určitě získali nějak přidáno, takže byli okradeni nejen z hlediska uznání, ale i z hlediska financí.

Nebo mě ještě napadá, že třeba politolog Petr Robejšek kdysi v nějakém článku použil bez úpravy texty od svého studenta, aniž by to uvedl, a když z toho měl průšvih, protože i ten student opisoval, tak se hájil, že neuvádět spoluautory, pokud to jsou studenti, je běžná praxe. Takové chování nemám rád, i když někdo může tvrdit třeba, že zveřejněním nějaké myšlenky jménem někoho jiného uznávanějšího té myšlence může pomoct zvýšit šanci získat pragmatické důsledky (připadá mi to spíše jako zástěrka pro sobectví, což však moc nemění na tom, že názory na referenda, které roku 2016 prezentoval v DVTV, jsou velmi inspirativní).

Také mi vadí, že režiséři mívají znatelně větší uznání než scénáristé. Scénárista může vymyslet spoustu perfektních nápadů a vět, ale větší uznání získává ten, kdo spíše jen zasahoval do způsobu, jakým budou řečeny. Jakoby porodník byl důležitější než rodící žena. Přitom na YouTube lze najít videa, jak žena porodí sama mimo nemocnici (i když to pochopitelně může být rizikové v případě, že něco v těle matky nefunguje dostatečně správně, ale to naštěstí rozhodně není většina případů). Dva příklady: první a druhý. Jinak nejde jen o to, že mnoho diváků nemá potřebu rozlišovat mezi scénáristou a režisérem, ale nadržování režisérům z hlediska uznání platí i na úrovni mnoha filmových ocenění. Pokud vím, je třeba zvykem říkat cca „X dostal ocenění za scénář k filmu A“ a spíše „Y dostal ocenění za film B“ místo přesnějšího vyjádření „Y dostal ocenění za režírování filmu B“.

Z reakce na čtenáře uvedu ještě otázku, na kterou zde nebudu odpovídat, ale můžeš si ti zkusit sám/ sama. Kdo si podle tebe zaslouží větší uznání? Člověk, který celý život na něčem systematicky pracoval, aniž by k čemukoliv užitečnému/ smysluplnému dospěl, nebo člověk, který za významně kratší čas než celý život vymyslel něco sice smysluplného, ale nepodařilo se mu to za jeho života realizovat?

Poslední argument, na který budu reagovat, je přesvědčení čtenáře, že běžný člověk, narozdíl od vědce, nepotřebuje ocenění na to, aby něco vymyslel. Zde nechápu, proč by vnější motivace v podobě ocenění měla mít zásadní vliv pouze na vědce a ne na běžného člověka. Sice nevím, nakolik se zde (vzhledem ke své atypičnosti z více různých hledisek) mohou zaměňovat s běžným člověkem, ale nejsem vědecký pracovník a také nejsem profesionální fotograf. Přesto jsem vyhrál jistou fotografickou soutěž (pod jiným pseudonymem) a motivovalo mě to (nejen kvůli finančnímu zisku, ale i kvůli umístění na výstavě) snažit se o další kvalitní fotografie, načež jsem v dané soutěži přihlášený znovu. Ale kdybych poprvé nevyhrál, tak bych se možná ani nezajímal o problematiku tzv. zlaté hodiny. Takže má zkušenost analogicky neodpovídá čtenářově tvrzení.

Jinak z hlediska uznání mi připadá zajímavý i způsob, jak jsem se do té fotografické soutěže vůbec dostal. Přestože si připadám lepším spisovatelem než fotografem, tak mnozí lidé snáze odhalí kvality fotografie než kvality filosofické beletrie, takže člověk, který chválil mé fotografie byl ten, kdo mě přiměl, abych se přihlásil do té fotografické soutěže. Člověk, který mě zatím bohužel nepřesvědčil, že mou filosofii dostatečně chápe.

Také mě ještě napadá, že zpětné (tj. i posmrtné) uznání má i takový efekt, že ve spoustě jiných lidí dosud bez uznání (za svou ušlechtilou činnost) podporuje naději, že nezemřou neuznaní a zapomenutí. Nebo alespoň naději, že mohou být uznáni posmrtně, přičemž si mohou být vědomi, že takové uznání by mohlo přispět k posouvání světa k těm ideálům, ke kterým šli za svého života. Mohlo by jim to přidat následovníky.

středa 25. září 2019

Dadavěda aneb umění i beze smyslu jako katalyzátor poznávání

Možný symbol dadavědy či obecněji epistemologického anarchismu: mozek tvaru Newtonova padajícího jablka (s šipkou dolů uprostřed)
Tento článek jsem začal psát jako reakci na video Umělci by měli spolupracovat s filozofy od YouTubera Antonína Doláka (kterého jsem zmínil už v článku Kompatibilita předpovědi chování s indeterminismem?).

Souhlasím s podstatou videa, že umělci by měli spolupracovat s filozofy (v zájmu poznávání). Dobré je i to, když se člověk na univerzitě přihlásí k oborům z přírodních i humanitních věd současně (popř. i k oborům hůře umístitelným na tuto škálu), čímž se může stávat jakýmsi mezioborovým prostředníkem, který je mj. schopen vést dialog přírodních a humanitních věd i na úrovni jedince (vnitřní dialog) (za zmínku v této souvislosti stojí též článek „Potřeba zdravého dialogu věda-filosofie“). A podobně člověk může studovat obory z filosofie i umění a být prostředníkem mezi filosofy a umělci (nejen na vnitřní úrovni). S takovými lidmi bych se rád seznámil, protože bych k nim mohl mít blízko.

A teď bych přešel k části videa, se kterou už tolik nesouhlasím. Přestože mám raději umělecká díla obsahující myšlenku, tak nesouhlasím, že umění bez nějaké důležité myšlenky ve filosofickém smyslu by nemohlo být hodnotné/ přínosné, protože umění může mj. podchytit aktuální podvědomí/ pocit (více pocit než myšlenka) ve společnosti (třeba v podobě surreálného výjevu rekombinujícího nějaké nedávné společenské události, klidně ovlivněného i „psychickou poruchou“ (ačkoliv vůči tomu se A. Dolák vymezil) a realizovaného v obřím měřítku ve veřejném prostoru), což může být hodnotným nastavením zrcadla, které by alespoň část společnosti posunulo jiným směrem (aniž by to musel být záměr autora), než jakým by se ubírala v případě nevytvoření a především nezveřejnění takového díla.

A ačkoliv, vzhledem k rozmanitosti umění a jeho důsledků, nelze říct, že by takový směr byl jednoznačně k lepšímu či horšímu z hlediska rozvoje a štěstí společnosti, tak lze říct, že alespoň část možných uměleckých děl by společnost mohla posunout k lepšímu. Na taková díla se sice mohou nabalit interpretace přisuzující přímo jim nějaké myšlenkové poselství (čímž díla začínají žít vlastní život), ale to je až ex post a ne z hlavy autora daného díla. Ten by se s takovými výklady ani nemusel ztotožňovat.

A z hlediska epistemologického anarchismu/ metodologického dadaismu platí, že umělecká originálnost bez silné myšlenky může později třeba pozměnit úhel pohledu nějakého vědce tak, že objeví něco převratného, co by jinak neobjevil.

Přestože sny nebývají chápány vyloženě jako umění, tak z hlediska surrealismu k němu mají blízko a z tohoto hlediska bych to pro představu doplnit o příklad, že Niels Bohr vymyslel první kvantový model atomu údajně v návaznosti na sen, který se mu zdál. Takže pomocí nějaké nesmyslné rekombinace smysluplnosti lze objevit novou smysluplnost s myšlenkovou váhou, přestože prostřední vývojový článek je iracionální. A tím článkem může být i umělecké dílo (jeho vnímání někým).

K tomu považuji za vhodné dodat, že ze samotného nesmyslu smysluplnost s velkou pravděpodobností nevznikne, teprve až v emergentní kombinaci s rozumem, který by však sám o sobě takového výtvoru mimo svou vytyčenou trasu také nebyl schopen.

V souvislosti s tématem tohoto článku za zmínku určitě stojí i fakt, že se chystám začít tvořit druhý Wortysovský YouTube channel specializovaný na videa s méně propracovanou formou (ale o to teoreticky častěji by vycházela), přičemž jedním z chystaných typů videí jsou umělecké experimenty, kam by se dala zařadit i představa videí s náhodně absurdní kombinací převážně vědeckých (či filosofických) pojmů (časem možná až do rozměrů slam poetry či videoklipů) jako např. tato věta:

„Technická nezaměstnanost technické singularity řešená prostřednictvím analýzy velkých dat o motýlím efektu virtuálích částic u horizontu událostí černé díry je disipační systém Gödelovy věty o neúplnosti, pročež kulturní evoluce kolektivního vědomí globálního mozku vyvolává metafyzické změny v holografickém vesmíru před zánikem možnosti jeho tepelné smrti.“

Přestože se jedná o improvizovanou absurdnost, tak podle mého podobné výplody fantazie mohou inspirovat vědce i filosofy ke skutečným objevům. Sám si kolikrát vymýšlím další podobné absurdogramy a občas s překvapením zjišťuji, že nějaká ta náhodná kombinace může dávat smysl.

Z antiskeptického hlediska např. hned tomu začátku „technická nezaměstnanost technické singularity“ můžeme přisoudit význam třeba že to, co bychom dnes považovali za technickou singularitu, může být jednou v daleké budoucnosti v podobné roli, v jaké by byl dnešní člověk vůči té první technické singularitě. Přitom ta slovní kombinace vznikla jen proto, že oba pojmy obsahují slovo „technická“ a nic hlubšího v tom původně nebylo. To je kouzlo kreativity.

Dokážu si představit, že časem by podobný hybrid vědy (/ filosofie) a umění mohl být mnohem rozšířenější, šlo by o jakousi profesionálnější záměrnou uměleckou katalýzu vynalézání a mohlo by se to jmenovat třeba dadavěda (dadaismus + věda, což mimochodem dohromady zní lépe než případný doslovný anglický překlad dadascience). A dadavěda netvrdí, že má pravdu, nebo že ji sama umí najít a rozpoznat. Tvrdí to, že ji může pomoct hledat.

Jinak podobné ale dětinštější absurdogramy jsem vymýšlel už dříve, než jsem uměl psát a mamka mi některé z nich zaznamenávala na papír. Tady jsou na ukázku tři úryvky: 1) „Potřebuju chemiku zapojit do šoku.“ 2) „Přístroj, který vyrábí Egypty. – 6 let“ 3) „Půjdu do vesmírný jeskyně a v té jeskyně se odeberu do lehátka č. 4 a pájkou tam spojim obvody, který tam ještě nejsou.“ S nadsázkou by se dalo říct, že tímto článkem dovysvětluji názor, ke kterému jsem se přikláněl už ve školce. Dokonce ještě předtím jsem začal chovat umělecký obdiv k drátům a později dalším elektrosoučástkám, což už také byla jakási snaha o propojení umění s vědou.

A ještě zpět k reakci na video. Podíváme-li se na poznávací proces ještě z hlediska umělé inteligence, tak třeba pro nastavení umělých neuronových sítí jsou důležité atypické případy na vstupu, jelikož mají potenciál zahýbat s jednotlivými vahami mnohem víc než typické/ sobě velmi podobné případy, přičemž k jakýmkoliv případům nemusí být optikou umělé neuronové sítě předurčen jakýkoliv myšlenkový význam, aby mohla vymyslet to, co se po ní chce. Takže analogicky i z této perspektivy umělecké originálnosti bez myšlenky mohou překvapivě významně figurovat v lidském poznávacím procesu.

Souvislé informace lze objevit i v článcích Údivová reforma školství, epistemologický (ne)anarchismus, (znovu)objevování a (ne)autorství nebo Anarchismus jako součást komplementarity.


pátek 30. srpna 2019

Inteligence, deprivanti, transhumanismus a školní šikana

Člověk podléhá evoluci a dnes začíná mít na výběr, zda se dál nechá formovat pomalým způsobem „kam ho vítr zavane“, nebo zkusí využívat svou inteligenci i na to, aby do tohoto procesu začal vědomě zasahovat podle svých záměrů. V souvislosti s tímto jakýmsi evolučním antitradicionalismem se (i umírněné) transhumanistické vize některým lidem mohou zdát nepřirozené podobně, jako kdysi by se trilobitům mohli lidé zdát nepřirození, ačkoliv lidé si to dnes o sobě obvykle nemyslí (minimálně ne o svých nedávných prapředcích v jeskyních) a je předem nezodpověditelnou otázkou, jestli by to lidé po nějaké zásadní sebeúpravě s odstupem času hodnotili podobně, nebo by svou změnu považovali za chybný krok do nějaké zcestné nepřirozenosti. Každopádně transhumanismus se dnes čím dál víc začíná jevit víceméně nevyhnutelným stupínkem evoluce, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otázkou zůstává spíše konkrétní způsob a načasování. A podobně jako generace Baby boomers mívá problémy s adaptací na digitální revoluci, tak současníci by měli problémy s adaptací na případnou transhumanistickou revoluci, což je také jeden z důvodů k jejímu oddalování.

Tímto dodatečným úvodem bych se rád dostal k tomu, že koncem článku „Vývojová singularita vs klimax Huxleyho Konce civilizace“ jsem v podstatě psal, že dříve či později lze předpokládat nějaké technologické vylepšování lidského mozku. V návaznosti na to jsem pak dostal reakci, že daná vylepšení by mohla vést k neschopnosti takto upravené lidi vychovávat, což by z nich mohlo dělat deprivanty. A také jsem dostal otázku, co si myslím o deprivantech (tak jak jsou teď popsaní na Wikipedii), čímž bych zde rad začal.

Ještě ale upozorním, že tento článek není nutné vztahovat jen k transhumanismu na úrovni mozku, protože už dnes existují deprivanti i značné rozdíly v inteligenci (viz. Gaussova křivka IQ), k čemuž předem dodávám, že spojování nadprůměrné inteligence s deprivanty nepovažuji za tak jednoznačné.

Pokud je deprivant definován jako člověk odkloněný od normality, tak si myslím, že ty „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii jsou nedostatečně obecné a popisují spíše blíže nepojmenovaný typ deprivanta, nebo je moc obecná úvodní definice.

Normalita je relativní. Co bývá považováno za normalitu ve společnosti 1, nemusí být považováno za normalitu ve společnosti 2. I funkční pojetí normality bych považoval za relativní, protože co je funkční ve společnosti 1, nemusí být nutně funkční i ve společnosti 2, jelikož tam může být spousta odlišných faktorů (i mimo společnost) ovlivňujících, co bude funkční. Takže člověk odkloněný od normality 1 ve společnosti 1 se bude pohybovat v jiné škále možných charakteristik, než člověk odkloněný od normality 2 ve společnosti 2. Na Wikipedii se dokonce píše, že „deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic“, takže v jejich sdružení může být normalitou být deprivant podle „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, což z tohoto hlediska odporuje definici, že jde o odchylku od normality, protože normalita tam není blíže specifikována.

Problém definice nastane, i když se budeme pohybovat pouze v jedné společnosti. Třeba odklon od funkčního pojetí normality může být silná víra v názor co je krásné, to je pravdivé“, ale výsledné charakteristiky by byly zásadně odlišné. Nebo odklon od sociokulturního pojetí normality může v ČR být třeba názor, že pití alkoholu by se mělo zakázat, protože dělá z lidí hlupáky, přičemž výsledné charakteristiky by byly opět jiné.

Co se týče mého názoru samostatně na „Charakteristiky deprivanta“ na Wikipedii, tak si myslím, že nějací určitě existují, ale je těžké dokázat, kdo mezi ně patří a kdo ne. Obzvláště, pokud se daný člověk vyhne důkladnějším psychotestům. Mimochodem znám pár lidí, kteří prosazují, aby všichni politici museli projít psychotesty a něco na tom určitě je, ale bylo by složité uvést to v praxi na všechny a bez korupce.

A teď bych začal reagovat na tvrzení, že bychom prý nebyli schopni vychovávat lidi s uměle zvýšenou kapacitou mozku, čímž by se z nich stávali deprivanti. Osobně nezastávám názor, že mít vyšší paměť/ výpočetní kapacitu by nutně znamenalo stávat se deprivantem (ve smyslu podle „Charakteristiky deprivanta“), vyrůstá-li daný člověk ve vhodném sociálním prostředí.

Podle mě duševně zdravý člověk chce štěstí, ale nemůže být dostatečně a trvaleji šťastný, když jsou lidé kolem nešťastní (a on jim může pomoct a nepomůže), takže se snaží dělat i něco společensky užitečného. A pokud by se dítě s vyšším počtem synapsí (či jiným vylepšením mozku) narodilo zdravé a vyrůstalo ve velmi časté přítomnosti morálních dospělých (nejlépe asi intelektuálů), tak nemyslím, že by z něj vyrostl amorální jedinec, který by se z předchozí věty vymykal. Navíc s rostoucí inteligencí (nepočítám-li vzácné savanty) se obvykle zvyšuje schopnost celostnějšího přemýšlení a tím i uvědomění, že štěstí jedince je spojené se štěstím jeho sociálního okolí, které se přes tzv. „šest stupňů odloučení“ rozlévá na celou společnost, takže kdo omezuje štěstí ostatních, ten v důsledku omezuje své vlastní šance být šťastný, jelikož vytváří/ přiživuje bludný kruh špatné nálady ve společnosti.

Amoralita přichází spíše od amorálních lidí a okolností (i skrze média, školy či amorální příbuzné), podle mě nevzniká z inteligence samotné. To si možná myslí deprivanti, že amorálnost je důsledkem inteligence a usilovně se o tom snaží přesvědčovat ostatní (třeba skrze filmy a seriály), aby posilovali svou vlastní pozici.

Také podle mě dosud bohužel platí, že když se člověk společenskou hierarchií dostává nahoru, tak čím výš je, tím víc se bojí pádu (což časem může znamenat třeba i výsměch od většiny národa) a tím víc může být ochoten (co nejskrytěji) používat amorální metody, aby se vyhnul svému pádu. Takže ve špatně nastaveném systému se z inteligentních lidí nahoru dostávají především ti amorálnější (nebo ti kteří se jimi postupně stali) (což jim dává větší moc prosazovat své názory) a morální inteligenti zůstávají tam, kam se dostanou morální cestou. Ale mohou z vrchu cítit amorálnost a říct si třeba až to, že si odsednou z krysího závodu a spokojí se s přiměřenými potřebami pomalejšího a klidnějšího života nebo se i pokusí tvořit nějakou paralélní společnost, kde mohou získat vysoké postavení morální cestou.

Možné je i to, že nadprůměrná inteligence v určitých situacích zvyšuje pravděpodobnost neschopnosti začlenit se do kolektivu s průměrnou inteligencí, což v současném uspořádání škol minimálně v ČR může zvyšovat pravděpodobnost šikany (těchto jedinců), ta v některých případech pravděpodobnost vzniku jakési misantropie zaměřené na lidi s některými aspekty agresora (mj. i nižší inteligence), čímž se z nich mohou zbytečně stávat deprivanti. Nebo může jít o nepřiměřené přejímají amorálního/ bezcitného chování za své ve snaze obstát před amorálním/ bezcitným chováním agresorů. Ani zde však nejde o přímý důsledek inteligence, takže je možné to zprostředkovaně zvrátit.

Než se k tomu dostanu, tak uvedu ještě další faktor přispívající ke vzniku šikany (obecněji (a tím i k možnému rozvoji deprivantů)) a to samotnou existenci umělých společností s nepřirozeně vysokým podílem dětí (obzvláště různého socioekonomického původu) vůči dospělým. V takovém prostředí dnešní základní školy se obvykle najde několik amorálních dětí, ale ne dostatek dospělých (přestože bývají vybíráni ti morálnější), kteří by je všechny byli schopni usměrňovat, takže skupinová dynamika pak může vést k šikaně těch odlišných, mj. nadprůměrně inteligentních (pokud nedokážou (z)měnit pozornost/ myšlení agresorů).

Takže kdyby děti s vysokou či technologicky zvýšenou inteligencí vyrůstaly v takovém sociálním prostředí, které by zásadně eliminovalo možnost šikany, tak by i dílčí efekt „šikany za nadprůměrnou inteligenci“ byl značně potlačen a tím i možný vliv na vznik deprivantů. V tomto směru by k tomu mohlo napomoct mj. vyváženější složení třídy (aby nadprůměrná inteligence nevypadala tak menšinově) či vyšší přítomnost vychovatelů (prevence šikany obecně), kteří by měli být morální, pohodoví (=> potenciál přirozené autority) a neměli by kriticky zasahovat do výuky. A postupně, s rozvojem společnosti vědění, by lidé technologiemi osvobození od nezáživné práce mohli být čím dál častěji vychovateli, až by se základní školy mohly transformovat do jakýchsi vzdělávacích kolektivů rodin (čímž navazuji na myšlenku v mém článku „Svědomí a vysvětlování smyslu – rozvoj člověka a společnosti“).

Ke snížení rizika poškození charakteru mladých inteligentů by přispívalo i postupnější zavádění navyšování počtu synapsí (či jiného vylepšení mozku) a to jak v poměru daných jedinců ke společnosti, tak v poměru přidané inteligence k té původní.

Značný vliv na vznik deprivantů může mít i narušenost rodiny vedoucí k nedostatečné či nesprávné citové/ hodnotové výchově dítěte, ale v tomto případě inteligence dítěte na rozvoj jeho deprivantství podle mě nehraje tak zásadní roli, protože i člověk s průměrnou či podprůměrnou inteligenci, který vyrůstá v narušené rodině, se může stát deprivantem. V tomto případě je z hlediska prevence deprivantství zásadnější, aby rodiny byly zdravě soudržné rodiny, ale to už někdy možná příště...



PS: Koncem psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že šikana spoluupevňuje mainstream. Terčem šikany totiž bývá jinakost, takže jedním ze způsobů obrany je maskovat svou jinakost, což iluzorně posiluje mainstream, ale dostatečně na to, aby to mělo faktické důsledky. K dosažení tohoto efektu člověk ani nemusí být šikanován, stačí když ví o šikanování někoho jiného ve svém okolí. V důsledku to přispívá k faktu, že mladí se obvykle navenek tváří velmi vzájemně podobně, ačkoliv uvnitř bývají více odlišní a je myslím zajímavou otázkou, zda by znatelná eliminace šikany tento fenomén omezila a časem vedla k větší pluralitě projevování se.



úterý 2. července 2019

Kubismokracie a vzájemné spoluvytáření člověk-prostředí

Když jsem před lety udělal jeden z pokroků v dlouhodobém pozměňování paradigmatu mého vizuálního způsobu obývání světa a vykročil vstříc důkladnější realizaci alternativ, tak jsem si uvědomil mj., že vizuální výtvory (nebo ještě obecněji jevy) v životním prostředí člověka jsou méně uvědomovaným způsobem komunikace. Různé kombinace tvarů a barev, kterými býváme obklopováni, často nevědomě spoluvytváří naší představu o světě, která zpětně ovlivňuje i představu o nás samotných.
Obrázek kvádru, který se s ustupující perspektivou rozpadá na jakousi biomorfní změť... (Autor: Sebastián Wortys)

Jak jsem napsal 30.11.2015 a otiskl v knize Vtiposcifilo-z/s-ofie, jsme spoluutvářeni okolím, které spoluutváříme.“ Ale čím více lidstvo ovlivňujeme své prostředí, tím méně si uvědomujeme, že naše prostředí ovlivňuje i nás. Čím má člověk vyplněn třeba svůj pokoj nebo pracovnu, to pak ovlivňuje jeho myšlení/ vnímání/ hodnocení/ prožívání/ rozhodování...

Když na chvíli trochu odbočím, tak s tímto vědomím si, od přelomu roků 2018/19 převytvářím obraz 100 x 65 cm s kresbou komplexní vesmírné lodě, ze které umazávám méně zajímavé části a místo nich vkládám nebo dokresluji reprezentace mých oblíbeností, kterých už tam, přes vysokou pečlivost výběru, bude zhruba sto padesát. Dokončení je blízko a těším se, až si tuto kresbu pověsím v pokoji na již mírně pomalovanou zeď, ze které se už naplno začne stávat „beztvará“ či možná přesněji biomorfní asambláž, abych vyrovnával určitý jev, který mě přivedl k napsání tohoto článku.

Je až překvapující, že (především ve městě či v budovách) býváme obklopováni neuvěřitelnou spoustou pravoúhlých předmětů s rovnými hrany a plochy, které lze chápat jako příklady materiálů zmanipulovaných do nepřirozeně unifikované podoby. Je to reprezentace jakési vzpoury proti přírodě a symbol až totalitní jednotnosti.

Tato jakási obdélníkovitost, nebo přesněji kvádrovitost, bývá dokonce i tam, kde nemůže posloužit jako úspora místa, nebo kde dokonce ani není potřeba místem šetřit, takže její přítomnost nelze interpretovat jako ryze praktickou (ale i (v antroposféře) téměř všudypřítomný symbol ryzí praktičnosti by byl příkladem předmětu, který spoluvytváří naše myšlení).

V přírodě existuje i mnoho různě odlišných tvarů, jejichž efektivita je ověřená milióny lety evoluce, takže když v našem prostředí výrazně převažuje kvádrovitost nad „biomorfním designem“, tak nám z myšlení/ povědomí/ života spoluvytlačuje nedílnou část reality. V některých případech by se možná dalo i říct, že nám ji brání vidět.

Když během přemýšlení zkusíme ve svém okolí najít nějakou náhodnou inspiraci či konkrétní reprezentaci pro nějakou obecnou představu, tak často můžeme skončit u kvádrovitého předmětu a třeba takto kvádrovitost může pronikat do našeho myšlení.

Za zmínku nejspíš stojí i to, že v češtině máme dokonce slovo „kvádro“, které označuje víceméně unifikovaný pánský oblek, jenž nosí především muži s osobností či sociální maskou opracovanou metaforicky podobně jako kvádr. A kdo nosí kvádro, ten se obvykle chová jako kvádr, ne jako biomorfní asambláž nebo něco mezi (i když se to možná trochu mění).

Pokud si neuvědomíme třeba, že na jiných místech existují i lidé (nebo jiné bytosti), kteří se kvádrovitostí tak neobklopují a přemýšlí zásadně jinak než lidé ze světa obdélníků, tak nás možná ani nenapadne spekulovat, zda by kvádrovitost/ obdélníkovitost nemohla být třeba prvkem jakési hlubší ideologie, která se zdá být prorostlá většinou naší civilizace. Ideologie, kterou bychom si, podle uměleckého směru zvaného „kubismus“, mohli nazvat kubismokracie, což znamená vláda obdélníkovitosti nad lidmi, jež zahrnuje pojmy jako: opracovanost, jednoduchost, předvídatelnost, manipulovatelnost, jednotnost...

Otázkou však je, nakolik je kubismokracie jakýmsi mimovolným podvědomím naší civilizace a nakolik to může být vědomá snaha elit tajně spoluformovat myšlení masy do snáze manipulovatelného stavu.

pátek 31. května 2019

Recenze filmu Anomalisa jako Fregoli delusion i solipsismus

V tomto článku jsem se rozhodl publikovat mou podrobnou recenzi na Anomalisu (2015), promyšlený stop motion animovaný film pro dospělé. Než budeš pokračovat ve čtení, tak bych rád upozornil, že tato recenze jde do hloubky, takže je plná spoilerů.

Podle mě si lze představit dvě základní možnosti jeho interpretace, které závisí na tom, zda divák za většího „blázna“ považuje spíše Michaela, hlavní postavu, nebo ostatní „lidi“ (dočasně krom Lisy). V prvním případě se film dá chápat jako empatický náhled na syndrom Fregoli delusion (pocit že ostatní jsou jeden člověk) skombinvaný s krizí identity/ středního věku... V druhém případě lze film chápat jako rozpoznání určité formy solipsismu vyplněné filosofickými zombiemi, skombinovanou s kritikou uniformity a s neztotožněním s podstatou fungování světa...



1) Michael jako „blázen“: 

Tento odstavec je spoiler na film V kůži Johna Malkoviche (1999, rovněž Kaufmanův film), ale můžeš ho přeskočit, pokud jsi ten film ještě neviděl/a. Nedlouho po jeho polovině následuje scéna, kdy se Malkovich „fyzicky“ dostává do své mysli a tento rekurzivní paradox vede k tomu, že má podobu světa, kde všichni vypadají jako Malkovich a říkají pouze „Malkovich“. A částečně podobná situace je v Anomalise rozpracovaná do větší hloubky.

Téměř všichni kromě Michaela, hlavní postavy tohoto filmu, mají stejné obličeje a stejný mužský hlas včetně žen. Vodítkem k vysvětlení tohoto stavu je název hotelu Fregoli, kde je Michael ubytovaný. Odkazuje na syndrom Fregoli delusion/ Fregoliho bludu, resp. paranoidní přesvědčení (založené mj. na poruše rozpoznávání obličejů), že ostatní lidé jsou jediná osoba měnící vzhled. Právě tak Michael vnímá téměř každého, což vede k jeho atypickému způsobu odcizení.

Jinak to, že i ženy mluví mužským hlasem, lze chápat jako kombinaci syndromu Fregoli delusion s genderovou problematikou, která se náznakem objevila už začátkem filmu, kdy spolucestující Michaela chytl za ruku s omluvou, že je to jen reflex, což se mu později možná promítlo do snu s homosexuální tématikou.

Vleklou všednost této navenek neobyčejné postavy (autora úspěšné knihy z oblasti služeb), která má jen neobyčejné tajné onemocnění a víc uznání než jiní, výrazněji narušuje až podivné zmatení u zrcadla po vysprchování. Jakýsi neobvyklý mentální pohnutek při pohledu na vlastní tvář, který se ve filmu projevil šumem, nesrozumitelnými hlasy, střihem záběru na jen mírně odlišný a především náhodným přeskakováním a dočasným odchlípnutím čelisti stop motion figurky Michaela. Toto odchlípnutí části tváře může být i metaforou na jeho krizi identity, spor mezi vnějším a vnitřním pohledem na jeho osobnost.

Tento neobvyklý vnitřní pohnutek mu, navzdory syndromu Fregoli delusion, umožnil zaslechnout odlišnost jednoho ženského hlasu a následně spatřit jedinečnost Lisy, které ten hlas patřil. Možná díky jizvě u oka vnímal i jedinečnost její tváře.

Poté, co si užili románek, Michael na základě předchozích zkušeností pocítil strach, že o Lisu může přijít podobným způsobem jako o předchozí milenky, což se mu následně promítlo do snu, ze kterého se vyklubala noční můra nabízející postupně podrobnější/ intimnější vhled do syndromu Fregoli delusion.

Ředitel hotelu si Michaela pozval k sobě do kanceláře v suterénu, aby mu vyznal svou lásku: „Miluji Vás, chci pro Vás to nejlepší a chápu, že chcete mít s někým poměr. Mějte ho se mnou. Nebo s kýmkoliv jiným, s kýmkoliv, jen ne s Lisou.“ Michael utekl před ním i před nadrženými úřednicemi a Lisu vzal s sebou na pokoj, kde jí vysvětloval: „Nechtějí, abychom byli spolu. Klidně nás zabijí, když budou muset. [...] Jsou všichni jeden člověk a milují mě. Všichni jsou jedna osoba až na tebe a mě. Ty jsi jediný jiný člověk na světě.“ O své ženě a synovi řekl: „Neexistují, jsou to jen oni.“ A když se ocitl v pasti ostatních, probudil se z noční můry.

Michaelova předtucha se začala naplňovat, když Lisa během snídaně cinkla vidličkou o zuby, mluvila s plnou pusou a říkala to, co už slyšel od taxikáře začátkem filmu. Jakmile mu někoho začala připomínat, v hlavě si ji s ním spojoval, a jelikož všechny lidi už měl vzájemně propojené do jedné homogenní asambláže podobností, tak i Lisa se mu do ní rozplynula a z jeho hlediska začala mluvit stejným hlasem jako ostatní. A ačkoliv se jednalo o projev Fregoliho bludu, tak souvisí i se zkušenostmi, které může zažít téměř kdokoliv. Vše nové vzrušující může dříve či později více či méně zevšednět. Jakoby každá jedinečnost popsáním/ abstrahováním zanikala a ostatní lidé pro nás byli zajímaví jen, dokud se nám nezačnou zdát předvídatelní.

Nedlouho po ztrátě schopnosti rozpoznávat jedinečnost Lisy musel Michael v rámci práce přednášet pro plný sál. „Homogenní“ mase diváků rozpačitě říkal, že každý zákazník je jedinečný stejně jako oni, i když tomu na základě své zkušenosti nevěřil. Šlo o krizi středního věku, která v kombinaci s Fregoli delusion přerůstala v zásadní krizi identity a tato jeho vnitřní rozervanost se začala střídavě drát ven ze skořápky úspěšného člověka formou vnitřního souboje projeveného na veřejnosti. Jako mu dříve odpadávala stop motion tvář, tentokrát mu střídavě odpadávala nehmotná sociální maska, takže přednášel „schizofrenně“ (schizofrenie ve skutečnosti neoznačuje rozpolcenou osobnost, to disociativní porucha identity). Chvíli jeho sociální maska četla optimistické rady pro komunikaci se zákazníky a chvíli zase jeho nitro dávalo najevo svou osamělost, neštěstí, bezmoc, pesimismus, vystrašenost, bezvýchodnost, kritičnost vůči Systému, vztek a ztrátu smyslu, než se ke slovu dostala zase sociální maska... A tímto sebeprojevováním Michael současně ztrácel uznání získané dosavadním sebezapíráním.

Návrat domů za milující rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Byla pro něj něčím novým, takže mu také dosud zněla odlišně.

Může být zajímavé představit si, jak by film mohl pokračoval, kdyby Michael navštívil psychologa. Jak by reagoval? Uznal by svou diagnózu, nebo by se ostatním víc vzepřel?

Toto filmové pojetí Fregoliho syndromu dokazuje, že i porucha vnímání může posloužit jako neobvyklá perspektiva, která nastavuje zrcadlo a kriticky doplňuje mozaiku znalostí o jedincích a společnosti, čímž je hodnotná i pro ty, kteří se se reálným Fregoli delusion nikdy nesetkali a nesetkají.



2) Ostatní lidé jako „blázni“: 

Můžeme si myslet, že Michael jen trpí syndromem Fregoli delusion, nebo se na jeho subjektivní pohled můžeme podívat z antiskeptického hlediska a zamyslet se, zda by i tato znepokojivější interpretace mohla dávat smysl. O to zajímavější by film mohl být, protože by zpochybňoval jeden ze základních kamenů zajetých představ o povaze skutečnosti, což může vést k demaskování případné iluze a úvahám o možných alternativních interpretacích (i jiných než naznačuje název hotelu), nad kterými by mnohé ani jinak nenapadlo přemýšlet.

Než mi došlo, že název hotelu je vodítkem k Michaelově diagnóze, vnímal jsem film perspektivou mé myšlenky z 18.12.2012, která je ve Vtiposcifilo-z/s-ofii zapsána takto: „Mnohosvětová interpretace kvantovky může být v komplementaritě se svobodnou vůlí: vědomí by si pozorováním části mnohosvěta relativně svobodně volilo svou realitu. Ale umožňovalo by to existenci skoro nerozpoznatelných tzv. filosofických zombie (funkční těla bez vědomí), což by ohrožovalo lásku.“ (Na úrovni vědomí, „lásku“ bytosti k věci moc ne (to by záleželo na dalších podrobnostech).)

Jak to souvisí s filmem Anomalisa? Pokud bychom předpokládali, že stejné hlasy a tváře jsou zamýšleny jako metafory pro filosofické zombie (resp. bytosti, které by se projevovali úplně normálně, ale v nitru by neměli vědomí, byly by to jen jakési biostroje víceméně dokonale imitující živé bytosti s vědomím), tak by to mohlo znamenat, že Michael má zvláštní schopnost (/ „handicap“) rozpoznávat po hlase vědomé bytosti od filosofických zombie. K jeho smůle je však drtivá většina ostatních lidí filosofickými zombie, takže solipsismus je víceméně jeho realitou. Většinu času se cítí být „jediným člověkem“, podle mého přesněji jediným existujícím vědomím, což vede k jeho chronické osamělosti aj. osobním problémům.

V případě tohoto solipsistického výkladu lze celkem rozumně interpretovat i volbu stop motion loutek. Šlo by o zdůraznění toho, že lidská těla by byla zamýšlena jako manipulovatelní avataři ovládaní buď fundamentálnějším vědomím nebo blíže nespecifikovanou mechaničností (v případě filosofických zombie).

Michaelovu solipsistickou všednost výrazněji narušilo až podivné zmatení u zrcadla, načež se mu jevilo, že zaslechl ženský hlas, tzn. jinou vědomou bytost. V tomto bodě lze druhou základní možnost interpretace rozdělit na dvě podvarianty. Buď došlo k „chybě v matrixu“, nebo dočasné poruše Michaelovi schopnosti.

Z hlediska první podvarianty této verze výkladu se dočasné odchlípnutí Michaelovi čelisti a její sekavé pohyby nemusí interpretovat jen metaforicky, ale může jít o jeden z příznaků „chyby v matrixu“ solipsistického světa a tou další, tentokrát o něco trvalejší, anomálií by bylo objevení se dalšího vědomí, konkrétněji Lisy, kterou pak Michael přejmenoval na „Anomalisu“. Obyčejnost její osobnosti v kombinaci s neobyčejností „hlasu“ (vědomí) by pak podtrhovala téměř-neuchopitelnost vědomí.

V případě druhé podvarianty by Michael v důsledku nějaké dočasné poruchy svého rozšířeného vnímání uvěřil, že Lisa není filosofická zombie, i když by to nebyla pravda. Tato podvarianta se může zdát méně zajímavá, ale sen později ukáže, že tomu tak nemusí být.

Ať už si však vybereme kteroukoliv podvariantu, tak (víceméně) solipsistické okolí vědomí se jeví velmi mechanicky. A ať už je milostný románek Michaela s Lisou v nitru pravý oboustranně, nebo jen jednostranně, stojí za zmínku připomenout, že láska jako vytržení z mechanického společenského systému se nachází i v různých významných dystopiích jako 1984, THX 1138, My či Brazil, což může zdůrazňovat interpretaci filmu jako nějakého solipsistického spiknutí. V případě druhé podvarianty může mít jeden zdroj a u druhé podvarianty může být i třeba distribuovaný skrze systém společenských pravidel, která z většiny „neimunitních“ lidí rutinou dělají bezduché „roboty“.

Tím zdrojem se postupně dostáváme ke zlému snu, který odhaluje (ať už více vědomé či podvědomé) přesvědčení hlavní postavy víceméně, že svět je spiknutí a všichni ostatní „lidé“ jsou ve skutečnosti jen loutky/ avataři jednoho paternalisticko-stalkingujícího „stroje“ (ať už fyzického či dokonce metafyzického, popř. jakéhosi zvráceného Boha) zamilovaného do vědomí (Michaela), které vězní a kterému se snaží sloužit podle jeho potřeb a svých omezených možností. Mj. tím, že pozoruje a analyzuje z vědomí vyplývající těžko uchopitelnou jedinečnost hlavní postavy a na základě ní může zpřesňovat avatary.

Takže podle snu a druhé podvarianty vznik Lisy může být sofistikovaná past, resp. záměrné zmatení Michaelovy schopnosti rozpoznat (ne)přítomnost vědomí, aby měl pocit, že se zamiloval do „skutečného člověka“ a ne loutky nějaké vyšší inteligence. Trochu jako když se pedofilové na internetu prý vydávají za děti, jak (alespoň podle traileru) ukázal dokumentární film V síti (2019), aby získali jejich pozornost snáze než pod svou pravou identitou. A jakmile Michael stvrdil vztah s Lisou a ona postupně začala mluvit jako muž, tak mu paternalisticko-stalkingující „stroj“ dal najevo, že spadl do další léčky.

V případě první podvarianty by objevení se Lisy (s vědomím) bylo nežádoucí konkurencí pro jakéhosi „vládce solipsismu“, jak napovídal sen. A vyprchání charakterističnosti jejího hlasu by bylo známkou, že tato dočasná konkurence byla odstraněna.

Následná Michaelova „schizofrenní“ přednáška by tentokrát vyznívala víc jako projev nespokojenosti se základní podstatou solipsistického světa, ale dál platí i krize identity. Michael pod tíhou okolí kdysi uvěřil, že „každý zákazník je jedinečný“, což se mu časem stalo sociální maskou, které přestal věřit v důsledku prokouknutí solipsismu. A i když se po rupnutí nervů otevřel neznámému organizátorovi spiknutí, tak buď nedokázal tomuto „publiku“ naplno vysvětlit, jak chápe svět, ačkoliv ho podezíral z falešnosti, a nebo se obával většího trestu než odmítavého postoje publika.

Návrat domů za rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Šlo by o další léčku (do které také spadl viz. zmínka o spermatu), nebo o pozůstatek jiného vědomí, které před svým zmizením vytvořilo toto osobité dílo a předalo do něj svou duši.



Závěr

Doufám, že touto dvoudílnou recenzí jsem tě dokázal přesvědčit, že film Anomalisa může být zajímavější, než na první pohled vypadá. A závěrem bych rád upozornil, že koexistence těchto dvou, rozdílných ale věrohodných, interpretací tohoto filmu nám může být novým důkazem o moci subjektivního klamu, na který bychom si všichni měli dávat pozor, i když je to z jeho podstaty velmi těžké. Má člověk věřit svému způsobu vidění světa? Nebo má věřit tomu, co říká většina ostatních? Ale co tvrzení, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, které už není jen „příslovím“/ citátem Josepha Goebbelse (1897 – 1945) či subjektivní zkušenost s jistými politiky, ale v rámci experimentální filosofie byla ověřena platnost jeho významu.

Umístíme-li respondenta mezi herce, kteří se vydávají za ostatní respondenty, a pak jim předkládáme třeba různé obrázky a ptáme se jich na některé jejich vlastnosti, tak když herci např. začnou „nezávisle na sobě“ vykřikovat shodnou odpověď a nějaký nastrčený „fundovaný“ dozorce nad experimentem jim dává za pravdu, tak i respondent pak mívá silnou tendenci odpovědět stejně místo toho, aby ostatním vysvětlil svůj původní názor a „přechytračil“ je. Člověk pod sofistikovaným tlakem okolí dokáže uvěřit i lži a myslet si, že on je ten, kdo tomu „nerozumí“, měl by raději mlčet a snažit se pochopit ostatní, aby se jim „vyrovnal“.

Z tohoto hlediska se veškerá „pravda“ jeví jen jako nějaké sociální konstrukty (ústící k existenci postfaktismu), ale přesto můžeme mít pocit, že třeba v základním východisku vesmíru může být cosi objektivně pravdivého a má smysl snažit se k tomu propracovávat, i když to může trvat mnoho dalších generací. Respektive soubor sociálních konstruktů může být analogií na proměnlivé váhy v umělé neuronové síti před ustálení v dosaženém výsledku.

PS: Tato má interpretace Anomalisy mi připadá natolik zajímavá, že jsem se (už před dopsáním) rozhodl zakomponovat ji do nové povídky, která by se dotýkala podobného tématu, ale odehrávala odlišným způsobem v odlišném prostředí.