Genderová ideologie? - 1. část

Jeden ze čtenářů mi napsal zprávu, kde prezentuje určitou víceméně konspirační teorii, kterou bych rád podrobil kritice, ale také se zkusil zamyslet, zda některé části nějakou intenzitou mohou být nějakým způsobem platné. 

Čtenář vychází z poměrně rozšířeného narativu, že trans komunita má nějakou jednotnou "genderovou ideologii", prostřednictvím které se pokouší v podstatě ovládnout společnost. Čtenář tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Čtenář také věří, že lidé si nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

(Nejen) tato část čtenářovy zprávy nám bude sloužit jako opora k mnohem komplexnějšímu mnohovrstevnému zamyšlení. A v tomto dodatečně psaném úvodu mohu obecně prozradit, že každá ze stran transgenderových sporů má podle mých závěrů v něčem pravdu a v něčem se mýlí, což nám vytváří příležitost pro hledání rozumnějšího středu. 

A ještě bych rád zdůraznil, že touto sérií volně navazuji na článek „Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu“ a na sérii čllánků „Co si umělá inteligence myslí o genderu?“ (1. část, 2. část a 3. část), kde je vysvětlena řada důležitých pojmů. 

Medialita zkresluje realitu: 

Než se dostanu k samotným reakcím na klíčové části čtenářovy zprávy, tak považuji za vhodné napsat něco o medialitě, protože čtenář své názory zakládá na sledování mnoha videí na téma transgenderu. 

Letos jsem si zúčastněným pozorováním ověřil, že způsob, jakým v médiích bývá prezentována LGBT+ komunita, bývá zkreslený tím, jak média mají tendenci všímat si extrémnějších případů, což pak celkově vytváří obraz, že něco je extrémnější, než to ve většině případů je. 

Podobně to myslím platí v mediální realitě různých video platforem jako např. YouTube, kde třeba vlogeři mívají tendenci přednostně si všímat extrémnějších než průměrných jedinců a témat, protože pak budou mít vyšší sledovanost, o kterou z různých důvodů usilují. Málo koho přednostně zajímají "běžní"/ "průměrní" lidé z určité oblasti, většinou si všímají spíše těch, kteří jsou něčím výrazní. 

Je to jeden z jevů, kterým víceméně sama medialita (v interakci s lidskou kognitivní nedokonalostí) stimuluje vyprazdňování názorového středu a růst propasti mezi protiklady (podobné důsledky má např. personalizovaný obsah). 

Sledováníchtivý vloger také ze samé podstaty potřebuje problematizovat téma, o kterém hovoří (spíše nehledě na to, zda to původně bylo tak intenzivně nahlíženo jako problém), aby i v těch divácích, kterých se to přímo netýká, vzbouzel pocit, že je potřeba se tomu tématu věnovat. Nebo se toho tématu chopí, protože už dostatečně vzrostl narativ, že je to problém (spíše než aby se věnoval jiným bezproblémovým aspektům života svého nebo ostatních). 

V situaci, kdy už podstatná část společnosti (v rámci určitého tématu) zastává poměrně jednostranný názor a vnímatelé jsou napojeni převážně na personalizované zdroje obsahu, tak začíná platit, že názorově jednostranný obsah médií získává pozornost a pozitivní odezvu snáze než nevyhraněný obsah, jenž hledá objektivnější pravdu, která by v důsledku něčím mohla snáze vadit všem jednostranně zaměřeným vnímatelům nezávisle na jejich straně, avšak pokaždé něčím jiným. 

To je problém a nad jeho možným řešením se zamýšlím např. ve vztahu k pojmu mezibublinový v 32. dílu série videí o mých neologismech. 

Problémem také může být, že když je někdo nebo nějaká skupina lidí kritizována za něco, co buď nedělají vůbec, nebo to nedělají takovou intenzitou, tak to k nim stejně může lákat lidi, kteří to tak dělají. Což následně může způsobovat, že kritizovaný jedinec nebo skupina lidí může začít tíhnout k tomu, za co byla původně neoprávněně kritizována. K tomu se však podrobněji dostanu v druhé části tohoto článku (která bude publikována později) a upřesním tam, kdy to tak může fungovat. 

To vše může, ale nemusí, naznačovat, že některé čtenářovy závěry mohou být oproti skutečné realitě přehnané v otázce intenzity. 

Unikátní trans progresivismus a metafora na fitness krajiny: 

Čtenář ve vztahu k současné trans komunitě odkazuje na pojetí kolektivismu, které se vztahuje zejména k období zhruba kolem přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala masivní urbanizace a spousta původně venkovanů se musela potýkat s problémy typickými pro města. V těchto podmínkách vznikal kolektivismus jako východisko ze zoufalé situace. Znevýhodnění lide delegovali své přemýšlení na autoritativní vůdce (často vzešlé ze svých řad, nebo si nějak museli důvěru zasloužit) a podřizovali se jejich radikálním až extrémistickým rozhodnutím ve snaze společně získat zpět jistotu a bezpečí, na které byli zvyklí na venkově. 

Co se týče mého názoru na spojování trans komunity a moderního kolektivismu, tak určitě v tom lze hledat podobnosti, ale když nebudeme podléhat selektivní slepotě, tak si uvědomíme i řadu klíčových odlišností. Nechci teď ale zdlouhavě vyjmenovávat, jaký je rozdíl třeba mezi sedřeným dělníkem v továrně a mladým člověkem z internetové generace, který váhá, jestli jít na pánský, nebo dámský záchod, protože by preferoval genderově nebinární. Raději bych se dočasně posunul k obecnějším, ale o to možná nadčasovějším úvahám. 

Je sice rozumné hledat v historii precedenty, ale vypovídatelnost jejich aplikování je limitovaná mj. mírou unikátnosti posuzované kombinace vztahů dějů. Z dosavadního pozorování se mi zdá, že trans komunita (přesněji její progresivnější část) je i v historickém kontextu poměrně unikátní rekombinace, která nemá ve svém způsobu aplikování žádný dostatečně plnohodnotně přesný předobraz se všemi klíčovými analogiemi (možno obdobně přemýšlet i o jiných podobně moc odlišných seskupení). Zkouší něco relativně nového a dosud dostatečně neprozkoumaného (a není jiná plnohodnotná možnost průzkumu než narušit dosavadní víru a zkusit to žít), což předcházelo i všemu, co dnes považujeme za tradiční/ normální apod. - vše někdo musel zkusit poprvé. V případě trans komunity existuje řada klíčových odchylek oproti kterémukoliv precedentu s delší a dostatečně prozkoumanou historií, což logicky vede mj. k problému relativně malých odchylek na memetické úrovni s radikálně odlišnými emergentními důsledky pro životní situaci. 

Zde můžeme pozorovat zajímavou analogii třeba vůči fitness krajinám (taktéž adaptivním krajinám), tedy modelům, které slouží k vizualizaci vztahu mezi genotypy a reprodukčním úspěchem. V případě kterékoliv komunity však, v rámci této analogie, není řeč o genotypu, ale spíše o jakémsi memotypu nebo memplexu (představme si na horizontálně ploše). A není řeč jen o reprodukčním úspěchu, ale spíše obecněji o celkové kvalitě života (představme si na vertikálách (pro různé dílčí typy úspěchů odlišně)). A čím víc je odchylek na memetické úrovni, tím větší mohou být výsledné emergentní dopady při aplikaci. 

Přičemž je také potřeba uvědomit si, že v této analogii se trans komunita rozhodla částečně sestoupit do údolí fitness krajiny, aby hledala nový předpokládaný vyšší vrchol, který dosud nikdo (přímo samotným žitím) neobjevil a to v důsledku relativního konzervatismu, který ze své podstaty limituje pohyb fitness krajinou. Růst počtu členů trans komunity je však z hlediska memetické fitness krajiny klíčový ukazatel naznačující, že přes všechny případné zvláštnosti nebo odpor z perspektivy pozorovatele takového jevu, to zatím odpovídá cestě směrem k nějakému kopci. 

Snahy o predikci jsou komplikované také tím, že se nejedná o statickou fitness krajinu, ale dynamickou - to znamená, že kopce a údolí mohou měnit výšku. Za takové situace klidně dosud funkční může přestat fungovat a dosud nefunkční může začít fungovat. A předjímat v takové situaci možné důsledky je obdobně složité jako pokusy o dlouhodobé předpovědi počasí. Memplex komunity v takové fitness krajině však není slepý nelineární dynamický systém, ale spíše časoprostorově relativně krátkozraký nelineární dynamický systém, což zvyšuje naději (oproti sleposti přirozeného výběru), aniž by nám to zřetelně prozrazovalo budoucí výsledek, který toužíme znát předem. 

Pro samotnou nepředpokládanou změnu předpokládané funkčnosti ale můžeme vymyslet různé konkrétnější příklady. Třeba když Západ předpokládal, že tržní ekonomika je nedělitelně spojená s liberální demokracií a po vzoru rozpadu Sovětského svazu předpokládal buď politický převrat v Číně směrem k demokracii, nebo zhoršující se ekonomickou situaci v případě, že se politika dramaticky nezmění, ale současnost dál ukazuje, že Čína ekonomicky prosperuje navzdory původním předpokladům Západu, přestože se masivně zapojila do tržní ekonomiky. Nejde však jen o to, co v důsledku nějak relativně funguje, ale i o to, co je lidské, únosné, psychicky přijatelné, humánní... To, minimálně na úrovni myšlenkových experimentů, však lze rovněž popisovat analogiemi na fitness krajinu. 

Když se vrátím k tomu, že trans komunita, parafrázovaně řečeno, vytváří poměrně neobvyklé kontexty a při hledání inspirace se neomezuje tolik jako některé jiné části společnosti, tak mě napadá další zajímavá souvislá perspektiva. 

Ani na základě dílčích korelací pro dané části nelze s jistotou vyvozovat důsledky zúčastněných prostředků, protože může nastat něco, co bych nazval asi "kulturní exaptace" nebo "memetická exaptace", což odvozuji od samotné exaptace, která v rámci biologie značí jev, kdy během evoluce něco změní funkci. To v sociokulturním kontextu může znamenat třeba, že prostředek stereotypně spojený s negativním účelem může být použit i k pozitivnímu účelu a naopak (změna míry (nebo i směru) úspěšnosti podle kontextu je pak další složitá otázka). A čím obecnější metody, tím snáze mohou být propojeny s radikálně odlišnějšími cíly (v důsledku své relativní všestrannosti). 

Také nejspíš platí, že při uskutečňování relativně komplexního cíle může posloužit víceméně kterákoliv dílčí metoda a spíše až kontexty, do kterých takový puzzlík vložíme, rozhodují o tom, které z různých potencionálních důsledků mohou nastat a to i částečně navzdory neúplně podobným předchozím zkušenostem. Metoda 1, která se pro cíl 1 nehodí v kontextu 1 se může (ale nemusí) hodit v kontextu 2. Metoda 1, která se pro cíl 1 hodí v kontextu 1 se nemusí (ale může) hodit v kontextu 2. 

Lidé mívají ve zvyku opouštět metody, které byly třeba zprofanovány v rámci poměrně specifické situace, ale čím odlišnější situace průběžně nastává, tím váha těchto poznatků pravděpodobně klesá (může se pak zdát, že určitá metoda je pro novou dobu ještě méně vhodná nebo mnohem vhodnější (a až aplikování může přinášet "empirická" data)). Z precedentu se v klíčově odlišném kontextu snadno může stát předsudek. To vše nejspíš znamená, že pro každou podstatně pozměněnou situaci je potřeba reflektovat vztah metod a cílů, abychom se v důsledku pověrčivosti nepřipravili o nejefektivnější cesty k našim cílům (ale souběžně potřebujeme udržovat a reflektovat nějaký etický rámec). 

Aktivismus části trans komunity je naděje i risk současně. Proto je také myslím potřeba to částečně podporovat i kritizovat, ne jen jedno z toho. 

Relativní vstup do trans komunity: 

Čtenář za jeden ze znaků údajného genderového kolektivismu označil, že lidé si prý nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

Jelikož však pravděpodobně existují i lidé, kteří chtějí přednostně lépe vyjádřit sami sebe, svůj gender (zejména pokud je nebinární nebo jinak odlišný vůči stereotypům), tak svým výrokem je čtenář poněkud marginalizuje. Navíc podle mě jich je v trans komunitě poměrně dost. 

Současně také můžeme přemýšlet, že jelikož si změna pojmenování svého genderu a vstup do transgenderové komunity (obecněji trans komunity) neodporují, ale naopak se vzájemně doplňují, tak se z toho stává průsečík jejich osobních zájmů. Lidé tedy tolik nemusí přemýšlet, která z výhod je pro ně klíčovější a mohou mít tendenci přemýšlet spíše nad celkem výhod ve vztahu k celku nevýhod (které určitě existují, dokud existuje dost transgenderově netolerantních lidí). 

Na druhou stranu připouštím, že určitě může existovat i řada lidí, kteří opravdu nejprve vážně chtějí vstoupit do "trans komunity" a až pak si volí jiný gender, ale pod tím se z podstaty věci mohou skrývat dva různé typy přístupů (třetím mezním se teď nebudu zdržovat). 

V prvním a horším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že je to jakýsi ústupek z jejich strany. Oběť, aby se mohli zařadit do dané komunity a čerpat její výhody (které se jim pravděpodobně zdají větší než nevýhody, což je však různé pro různá místa a časy). Tito lidé mění pojmenování svého genderu pouze z důvodu, aby mohli vstoupit do trans komunity, přestože se uvnitř cítí být buď jen muž, nebo jen žena. To se může týkat zejména mladých lidí v takovém věku, kdy lidé mívají tendenci zařadit se do nějaké skupiny nepříbuzných lidí, takže samo o sobě je to tedy velmi podobné vstupu do kterékoliv subkultury, ze které pak většina lidí Západní společnosti v průběhu dospívání vystoupí, aby vedla individuálnější život. 

V druhém a lepším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že konečně našli další klíč k lepšímu sebepochopení. Ono je totiž logicky nejprve potřeba, aby se člověk dozvěděl o transgender terminologii vytvořené trans komunitou a něčím ho pozitivně zaujala, než se tím může inspirovat k přemýšlení o sobě samém. Předtím o tom nemůže přemýšlet jako o transgenderu a chybí mu část nástrojů k rychlejšímu sebepochopení v dané rovině. 

Čtenář dále tvrdí, že většina lidí, kteří vstupjí do trans komunity, prý ve skutečnosti nemají genderovou dysforii a ani nejsou genderově nekonformní, tzn. že by v sobě souběžně spatřovali třeba vlastnosti stereotypně spojované s lidmi mužského pohlaví i vlastnosti stereotypně spojované s lidmi ženského pohlaví. 

Připouštím sice, že genderová dysforie se může týkat spíše menší části transgender lidí, ale na základě pozorování mnoha lidí se domnívám, že genderově nekonformní je dnes ve skutečnosti většina lidí. Když třeba někdo občas někomu ustoupí a občas někomu neustoupí, tak má vlastnosti, které jsou stereotypně spojeny s ženstvím i mužstvím. Nebo když muž antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba tančit nebo se obléknout se do něčeho baravnějšího a žena antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba vyrobit něco v dílně nebo zkusit nějaký adrenalinový sport (a nakonec to neudělají kvůli obavy z předsudků a nabalí si na to řadu jiných výmluv vč. nedostatku volného času). 

Podle mě také nejspíš platí, že genderová dysforie ani genderová nekonformita by neměla být vnímána binárně jako jejich přítomnost, nebo nepřítomnost v daném jedinci, ale spíše jako různé intenzity v podstatě téhož jevu (ať už té dysforie nebo nekonformity) a v různých dílčích rovinách různě. Některým lidem mužského pohlaví třeba mohou vadit jejich vousy a perioda, v jaké si je holí nebo míra, v jaké si je zkracují se může vztahovat k intenzitě, jakou jim vadí (a třeba i překáže při jídle). Obdobně některým lidem ženského pohlaví mohou vadit jejich dlouhé vlasy, ale mohou mít obavu zkrátit si je, aby to ostatní náhodou nekritizovali ve vztahu k genderovým stereotypům, ale trans hnutí takové obavy pomáhá oslabovat. 

Současný trend může prostě způsobovat, že i lidé, pro které genderová dysforie nebo genderová nekonformita není tak intenzivní osobní problém, si mohou snáze přiznat, že v sobě trochu něco nepřirozeně potlačovali a zkusit to začít projevovat, aby si to své tajemství nevzali do hrobu. Ale kdyby třeba žili v drtivě netolerantním prostředí, tak by pro ně, oproti jiným lidem, třeba nebyl tak velký problém to v sobě zatlačit do podvědomí a neprojevovat to. Takže ani míra příslušnosti k trans komunitě není binární. Každý takový člověk je příslušný jinou měrou v různých rovinách. 

Komunity a zabezpečení: 

Teď bych rád zareagoval konkrétněji na čtenářovo tvrzení, že většina lidí v trans do trans komunity vstoupila, aby získala nějaké sociální jistoty. 

Podle mě určitě lze spekulovat (v souvislosti s článkem „Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti“), že jako kognitivní religionistika pomohla odhalit jev, kdy se v USA příslušníci církví v průměru dožívají o něco vyššího věku oproti ateistům (což se v ČR neprokázalo), tak příslušnost k trans komunitě (ať už byla primární příčina vstupu jakákoliv) může nakonec podobně zvyšovat zabezpečení a prosperitu svých příslušníků. To by pak, s ohledem na rozdílné sociální systémy, mohlo naznačovat, že v ČR by k takovému rozmachu transgenderové komunity ani v budoucnu nemuselo dojít do obdobné míry jako v USA, kdyby náhodou skutečně šlo víc o ochranu než o lepší vyjádření své sebeidentifikace. Na druhou stranu zhoršená ekonomická situace ČR by naopak přenos takových jevů urychlovat, kdyby skutečně tolik nešlo o samotný transgender. Existuje však i celá řada jiných faktorů, které rychlostí a způsobem kulturního přenosu mohou zamíchat různými směry. 

Jinak singles/nezadaní lidé (a nejspíš i členové nesoudržných a částečně i bezdětných rodin) s vyšší pravděpodobností umírají předčasně, pokud nejsou součástí úžeji integrované skupiny osob, které si mohou vzájemně pomáhat. Dokonce i já přemýšlím o tom, že kdybych jednou v budoucnu náhodou zůstal sám, tak bych se možná odstěhoval k někomu blízkému/ známému, protože nechci skončit třeba jako ti staří lidé, kteří někde uvíznou, nikdo si toho řadu dní nevšimne a oni umřou třeba žízní, což je jeden z horších druhů umírání. 

To však neznamená, že bych za tím účelem chtěl měnit projevy svých názorů (nebo dokonce ty názory) k obrazu "potenciální budoucí rodiny" (jak tvrdí čtenář o trans komunitě), i když na druhou stranu platí, že s některými lidmi se o některých tématech nebavím, protože to nedopadá dobře a jsem si vědom, že harmonické vzájemné soužití vždy vyžaduje oboustranné ústupky. V takových případech je lepší všímat si toho, co máme společné než hledat rozdíly a chronicky je vytahovat. 

Také je dobré uvědomit si, že soužití může mít různou míry vzájemného setkávání. V ideálním případě třeba introverti mohou mít každý svůj byt vedle sebe a setkávat se obvykle třeba jen celkově hodinu každý den, takže i v soužití více lidí může být místo pro zvýšenou míru individualismu. A to i ve větších komunitách, takže rozhodně nelze předpokládat, že každá komunita, i když se na první pohled může (na základě několika dílčích aspektů) zdát až moc úzce integrovaná, tak že by musela být nutně na úrovni nějakého tvrdého kolektivismu. Je potřeba zkusit si žít v různých komunitách nebo je alespoň jednodenně bez nocování navštěvovat v jejich sídlech, aby si člověk uvědomil tu rozmanitost vzájemného soužití, tu "sociodiverzitu". 

Každá komunita si to nějak uspořádává po svém, ale existují i konkrétní koncepty pro toto století, které se pokouší nabízet výchozí modely pro demokratičtější fungování komunity jako např. sociokracie nebo holokracie, což je obojí něco principiálně odlišného od autoritářského kolektivismu kolem přelomu 19. a 20. století. 

A dává celkem smysl, aby se každý jedinec snažil a uměl nějak identifikovat, aby pak pro ostatní bylo snazší s ním navázat personalisovanější interakci v případě potřeby. V některých ohledech je to možná ještě logičtější, než když se formují komunitní farmy, protože farma předpokládá, že výchozí většinovou vlastností je přežívání určitým prostředkem. Samotná potřeba přežívání je však společná všem lidem i mimo komunitu (nepočítám-li sebevrahy, kteří sami sebe z celkového počtu předčasně odebírají) a konkretizování prostředků přežívání může být omezující třeba v případě, že válka vytlačí komunitu z původní pozice a v takové situaci může být obtížnější nalézt nové útočiště, protože je snazší emigrovat do města a nemuset znova složitě zkoumat vlastnosti pozemků (což je bod, který se v případě farem nevyplácí podceňovat). Kdežto společné zaměření na sebeidentifikování tolik neomezuje prostředky přežívání a navíc může přispívat ke vzájemnému porozumění, aniž by nutně muselo tolik omezovat identitu jako konkrétnější prostředky přežívání. 

Je také myslím hloupé, když se některé začínající komunitní farmy rozpadnou, protože dospějí do stavu, že se (kvůli existenci antropogenních finančních tlaků) potřebují živit i interakcí s městy, načež mají pocit, že ztrácí základní společné vlastnosti, které je drží pohromadě, protože si to neumí víc zobecnit, aby vznikla širší množina možností. A vylidňování venkova v případě komunitních farem znamená plout proti proudu, což také komplikuje situaci a dává tedy smysl hledat komunitní alternativy, které by mohly fungovat ve městě. 

Na druhou stranu (oproti obecně komunitnímu/ rodinnému zabezpečení doplněného finančním zabezpečením) předpokládat, že samotné nakupování služeb může být v pokročilém věku obdobně kvalitní alternativa, se mi zdá naivní, jelikož platí, že čím bližší si lidé jsou, tím nižší je pravděpodobnost, že se podvedou a obdobně také klesá závažnost. Ani robotizace služeb nemusí být záchranou, pokud zůstane nutnost vydělávat peníze, která je jedním z východisek i pro podvodníky. Starý člověk může být bohatý, ale v kombinaci s klesajícími kognitivními schopnostmi je stále více terčem než obdobně starý člověk integrovaný do komunity zahrnující prozíravější mladší jedince. 

Stejně jako v čemkoliv jiném je však potřeba neustále usilovat o dynamickou rovnováhu protikladů, v případě komunit tedy individualismu a kolektivismu (ve velmi obecném smyslu). A nakonec je důležitější, jak žijí konkrétní dílčí komunity a konkrétní lidé v nich, než jaký je jejich celkový mediální obraz, který nikdy není úplně rovný tomu, co člověk zažije, když v tom zkusí žít. 

Jsem názoru, že mezilidskost je nedílnou součástí lidskosti a neměla by ustupovat jen (nebo značnou měrou) proto, že je snazší vydělávat na nesoběstačných jedincích než na soběstačných komunitách, které mají většinu potřebných zdrojů zdarma. Proto budou vždy kritizovány a parodovány z pozice těch, kteří touží po neomezeném ekonomickém růstu, nebo na nesoběstačných jedincích finančně profitují. Přičemž samotná finanční soběstačnost, bez bezprostřední soběstačnosti v přežívání a udržování základní kvality života, není v kontextu proměnlivé ekonomické situace soběstačnost v pravém smyslu slova - penězi se člověk nenají, když třeba nastane drastická inflace. Nejudržitelnější soběstačnost je diverzifikovanější. 

Navíc pokud je člověk spíše prodejný a tedy spíše adaptovaný na komerční prostředí, tak možnosti jeho chování jsou stejně nakonec značnou měrou předurčovány potřebami trhu, čímž se ztrácí jeho individualita, aniž by musel být přímo v nějakém přehnaně kolektivistickém rámci. Prodejný člověk mívá tendenci omezovat své uvažování (nebo jeho aplikování) v rámci pracovního života a podřizovat se rozhodnutím nadřízených. Nelze však jednoduše oponovat pluralitou pracovních míst, protože existuje i pluralita kolektivů. 

Navíc vzhledem k domovní svobodě platí, že komunity (alespoň některé druhy) bývají pod nižším dohledem vyšších společenských celků, takže oproti firmám, do kterých častěji chodí kontroly a musí produkovat víc dokumentace o svém fungování, si mohou "mikrodemokraticky" vyjednat vlastní personalizovanější pravidla nebo volnější zvyklosti. Ne všichni s toutu svobodou však umí zacházet, takže některé komunity (obzvláště čím uzavřenější jsou a čím víc ulpívají na něčem, co sice mají společné, ale je to založené na nereflektované nepravdě) skutečně degenerují směrem k rozmanitým extrémům. 

Díry kolektivistické perspektivy na trans komunitu: 

Čtenář doslova napsal, že podle něj se lidé v trans komunitě musí „zcela“ podřídit kolektivu, což se mi zdá jako přehnaná interpretace skutečného stavu. Dokud kolektiv nebo jeho zástupce zcela neřídí veškeré aspekty života jednotlivců, tak je slovo „zcela“ alespoň trochu přehnané. Navíc v případě trans komunity nejde jen o jednu identitu, které by se měli všichni podřídit, ale spíše o množinu různých identit, ke kterým se různí jedinci různě podobají a mohou sami navrhovat další. Na druhou stranu případné rámce omezující vytváření nových rekombinací identit rozhodně mohou být problémem. 

Později čtenář dochází k závěru, že nemá smysl s trans lidmi diskutovat o genderu a jejich potřebách a to podobně, jako nedává smysl diskutovat s ruským vojákem na téma, které město by mělo patřit Rusku a které Ukrajině. V tomto případě čtenář na základě představy jakéhosi radikálního transgenderismu dělá závěry o trans lidech, jakoby všichni trans lidé museli být zastánci toho, co kritizuje. Největší paradox zde však je, že sám čtenář se označuje za transgender osobu, ale nedělá to, co za co trans lidi souhrnně kritizuje. V podstatě asi sebe i mě marginalizuje jako částečné výjimky ze svého pravidla, nebo si na nás selektivně všímá toho, co považuje za problémové, aniž by zdůraznil, že jeho vyhraněný popis nekoresponduje s naší sebekritikou. A předpokládám, že v tomto podobní lidé jako my existují i v USA (možná i víc než se může zdát), nejsme světový unikát transgender lidí, kteří mají výhrady k jiným transgender lidem. 

Dále čtenář tvrdí, že potřeby trans jednotlivců jsou pro trans komunitu irelevantní. Sice připouštím, že určitě lze alespoň částečně spekulovat o železném zákonu oligarchie, ale nutně pro každou organizovanou společnost, kde existuje nějaká forma zastupování, ne selektivně pro trans komunitu, jakoby se tím od ostatních seskupení lišila. Obdobně můžeme tvrdit, že kterákoliv vláda v poměrně velké zemi nebo vedení nějaké korporace je nemalou měrou odtržené od reality jednotlivců. 

Obecněji totiž platí, že čím vyšší úroveň organizace, tím těžší je vztahovat se ke konkrétnosti a vyhnout se paušálním výrokům, i kdyby to někdo skutečně chtěl. I kdyby nějací zastupitelé, zmocněnci apod. na poměrně vysoké úrovni organizování chtěli značně brát ohledy na všechny jednotlivce, tak vzhledem k pluralitě a kognitivní omezenosti budou nuceni zobecňovat, což se může projevovat částečně i jako nadřazování zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivců. Pochopitelně to však má nějaké (i když hůře detekovatelné) meze, za kterými už by mělo být jasné, že je to přehnané a ani trochu nejde o jednotlivce. Nemyslím si však, že by to byl případ trans komunity, jejíž politicky angažování členové navrhují i poměrně specifické zákony, čímž se blíží specifičnosti znevýhodněných jednotlivců. 

A kdyby to platilo i na konkrétnější úrovni mezilidských vztahů, tak by to podle mě bylo spíše důsledkem neuplatňování zdravějších principů komunitního fungování. Takže co určitě může být velký problém (a zdaleka nejen trans komunity), je, že komunita se mohla rozrůst rychleji, než stihla dostatečně integrovat zdravé principy vnitřního fungování. 

Ale i vykořenění mladí lidé při delším pobývání ve stejném užším okruhu k sobě mohou nacházet cestu, pokud po tom touží. To, jestli se jim podaří nehádat se, ale ani nepřehnat vzájemné sbližování názorů, je pak otázkou konkrétních případů. 

Jinak bych se divil, kdyby v trans komunitě neexistovaly i hádky, přičemž hádky by signalizovaly, že ztotožňování s tvrdým kolektivismem by bylo alespoň částečně zavádějící, protože tam už by hádky měly být potlačené represivními složkami a měla by zbýt masa poslušně se chovajících jedinců. Podle mě však v trans komunitě nějaké spory zůstávají a nedává tedy smysl tvrdit, že své názory ve všem někomu nebo něčemu zcela podřizují. 

Na druhou stranu, pokud by čtenář požadoval něco jako značnou nepodřízenost v trans komunitě, tak je vhodné připomenout, že i v demokracii se lidé nějakou měrou potřebují podřídit tomu, že je tam demokracie a její principy. Takže podřizování ani přizpůsobování by nemělo být pojímáno binárně a otázkou je až to, jaká míra těch jevů je problematická a jak co nejobjektivněji porovnávat tak odlišné systémy, aniž bychom byli zatíženi perspektivou konkrétního paradigmatu. 

Čtenář je také přesvědčen, že když trans lidé zastupují trans komunitu (nejspíš, i když občas mluví o rovnosti), tak mají pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří zastupují jen své individuální zájmy. Sice nemohu vědět, jak to kdo skutečně vnímá, ale obdobně můžeme předpokládat, že třeba někteří úředníci mohou mít alespoň občas pocit nadřazenosti nad občany. Nebo obchodní zástupci velkých firem mohou mít pocit nadřazenosti nad živnostníky. Dokonce i lídři konzervativců mohou mít pocit nad řadovými konzervativci. Selektivní kárání za něco, co se vyskytuje v řadě jiných odvětvíc, tedy nepovažuji za úplně vhodné a spíše doporučuji obecně bez nutnosti přesného adresování připomínat např., že zejména lidé ve vyšších pozicích by své pocity nadřazenosti měli krotit, aby si třeba do budoucna nezadělávali na problémy. 

V návaznosti na to čtenář také tvrdí, že já i on se prý občas trochu povyšujeme tím, když používáme vědecká zjištění. Sebekriticky připouštím, že v nějakém smyslu asi ano, i když může být otázkou, co přesněji to povyšování má znamenat, když třeba všechny své články na swortys.blogspot.com rámuji do panelů, kde úvodem vybízím, aby čtenáři nezapomínali být kritičtí k tomu, čemu (i z mých slov) uvěří (a antiskeptičtí k tomu, čemu neuvěří). Nebo jak je možné mluvit o povyšování v situaci, kdy je každý člověk zaměřený na něco jiného, takže zveřejňováním intelektuálně sofistikovaných názorů nijak nerozporuji, že třeba různí řemeslníci jsou ve svých oborech zdatnější, než bych byl já a to i včetně těch některých řemesel, kterým se občas věnuji. Ani netvrdím, že bych odborník nebo specialista, jsem prostě člověk nacházející se v druhově méně časté situaci (z více hledisek), která možná může zvyšovat pravděpodobnost, že o něčem budu přemýšlet relativně odlišně a napíšu i pár kousků něčeho, co by potencionálně mohlo doplnit nějaké fundovanější snahy, ale až po řadném zdokonalení ze strany nějakých jiných a v daném odvětví schopnějších jedinců. Jiný ještě neznamená vyšší nebo nižší. 

Čtenář je přesvědčen, že jím předpokládaný pocit nadřazenosti trans lidí vysvětluje jím předpokládané marginalizování detrans lidí ze strany LGBT+ komunity. Nebudu se teď zdržovat tím, že čtenář zase na základě části (trans komunita) dělá závěry o nějakém vyšším celku (LGBT+ komunita), resp. na základě nižšího holonu závěry o vyšším holonu. Posunu se rovnou k reakci na podstatu. 

Podle mě u detrans lidí lze předpokládat zvýšenou pravděpodobnost, že budou cítit nespokojenost z toho, že se na cestu tranzice vůbec kdy vydali, což je může motivovat ke kritice, což automaticky vede ke sporu s lidmi, kteří na té cestě zůstali a alespoň zatím chtějí zůstat (nebo takové lidi podporují), aniž by za tím bylo potřeba hledat něco dalšího a spiklenečtějšího. Určitě ale mohou existovat i detrans lidé, kteří udrží emoce na uzdě a nebudou svůj problém zobecňovat a pak by ani nebyl důvod, aby vznikaly spory s LGBT+ komunitou. Mohou říct třeba: "V mém případě to byla chyba, ale to neznamená, že to musí být chyba i u ostatních trans lidí a že bych tomusela všem cpát." Současně však může vymizet něco společného, takže stejně zůstává zvýšené riziko rozpadání vztahů, protože přátelství, které existuje nehledě na změnách názorů protistrany, jsou podle mé zkušenosti vzácnější. Vyžaduje to jakési rozumové potlačování přirozených primitivních tendencí a to na obou stranách současně. Je to intelektuální výkon a ne samozřejmost. A není tedy potřeba za rozpadem vztahů, způsobených rozcházením klíčových názorů, hledat ještě pocity nadřazenosti, protože to rozpadání může probíhat i bez nich. 

Čtenář přirovnává trans komunitu k sektě a chce, abych si představil, že by se v mém okolí začala často vyskytovat spousta podivně oblečených nesympatických sektářů, kteří by mi řekli třeba: „Bůh Ti žehnej, bratře!“ A právě to podle čtenáře přiměje původně nesympatizující lidi do té sekty vstoupit. 

No, co se mě týče, tak v průběhu života jsem pobýval i na takových místech ČR, kde lidé byli poměrně zkažení až deprivantští poměrně konformním způsobem. Ale nikdy mě to nemotivovalo, abych se k nim přidal jen proto, že bych tím získal výhody. V takových případech raději volím jakýsi mnohostranný pasivní aktivismus, kdy zkouším být alespoň trochu příkladem osvěty, ale nikomu to nevnucovat. Prostě něco dělám bez přímé interakce s těmi lidmi a nechám je, ať vidí, pokud chtějí, k jakým pozitivním jevům následně dochází. A když se náhodou zeptají, tak si o tom můžeme zkusit popovídat. 

Jinak na druhou stranu chápu, že nemálo lidí na venkově je frustrovaných z toho, že rozhodování státu a unie jim je vzdálené až protichůdné a cítí se být tlačeni do obcházení zákonů. A také chápu, že ještě dnes jsou na venkově a jeho obyvatelích patrné negativní dozvuky kolektivizace zemědělství. Sám jsem z rodiny, která tím byla přímo postižena, i když ne tak extrémně jako jiné rodiny. Část mých předků (v Československu) byla označována za tzv. „kulaky“, ale jejich statek zdaleka nebyl tak bohatý jako řada jiných. Možná proto jim po znárodnění drtivě většiny jejich majetku (kromě pár osobních věcí) dovolili zůstat bydlet bez nutnosti přestěhování, když se opakovaně odmítali přestěhovat. 

Čtenář tvrdí, že trans lidem víceméně nejde o uznání jejich (údajně totálně nesrozumitelné) identity, ale o uznání, že nepatří do většinové společnosti, ale do trans komunity. To je však podle mě podobné jako tvrdit: „Jim nejde ani tak o uznání konkrétních aspektů jejich identity, jde jim především o uznání obecnějších aspektů jejich identity.“ I kdyby to tak bylo, tak by to víceméně znamenalo i to, že především chtějí, aby lidé uznávali jejich transgender a až v druhé řadě jeich konkrétní transgenderovou identifikaci, třeba genderfluid. To se mi zdá celkem logické a opět nevidím nutnost spatřovat v tom kolektivismus, protože to dává smysl i v rámci přijetí identity. 

Co už ale může být problém (pokud se to děje), když prosazování vlastní identity (ať už jejího osobního nebo sociálního aspektu) vede nejen k selektivní ztrátě tolerance, ale i k stupňujícím se projevům odporu. To však rozhodně není specifikum jen radikálnější části trans lidí, protože to stejně dobře pasuje i na jejich protistranu, anti-transgender aktivisty (nebo jak jinak tento druh konzervativců chcete nazývat). Už jsem totiž viděl třeba video, kde určitý transfobní člověk střílel ze zbraně do plechovek piva konkrétní značky, protože ve své reklamě použila trans osobnost. A takový způsob projevu může implicitně nebo v důsledku znamenat i to, že dotyčný člověk by rád zastřelil nějaké trans lidi, kdyby mu to zákony umožňovaly. Video má zhruba 53,2 miliónů zobrazení, 214 tisíc lajků a o dva řády méně dislajků, takže se zjevně trefilo do noty spousty lidí a v tak nezdravě vyhraněném stavu lze v blízké době jen těžko očekávat vzájemnou toleranci natož vzájemný respekt. 

Ale pochopitelně zase může platit to, co jsem psal o medialitě výše. Kdyby se ten člověk vyjádřil méně extrémisticky, tak lze předpokládat, že by to mělo daleko méně zhlédnutí. Na druhou stranu jsem zatím nezaznamenal, že by někdo z trans komunity použil zbraň k vyjádření odporu vůči transfobní části cisgender jedinců a ještě za to byl pochválen v rámci své komunity. A kdyby čtenář chtěl, tak klidně jako ideologii mohl popsat i transfobní komunitu. Ale skutečnost, že to v průběhu let, kdy se transgender tématu věnuje, dosud neudělal, tak může naznačovat cosi selektívního o jeho způsobu pohledu. 

Věda vs humánnost: 

Čtenář dokonce naznačil, že trans lidé jsou podle něj, údajně z pohledu vědy, psychické trosky, které je potřeba léčit. To podle mě poněkud přehnal, protože na základě dílčích korelací naznačoval (zdaleka ne nutně vyplývající) rozšířenější kauzalitu nekomplementárním způsobem, který bere ohledy jen na většinovou společnost a ne na dotyčnou menšinu. V druhé části tohoto článku, která bude publikována později, budu psát mj. o tom, že když třeba někdo spáchá sebevraždu, tak to zdaleka nemusí být čistý důsledek jeho svobodného a nikým nepodmíněného rozhodnutí. Skutečnou příčinou totiž mohou být i lidé, kteří mu nedovolí žít v souladu s jeho autenticitou, přičemž budu vyprávět příběh, který to dokládá a je o člověku, kterého jsem znal dostatečně na to, abych s poměrně vysokou jistotou věděl, proč se v určité netolerantní situaci tak zachoval. 

Čtenář je přesvědčen, že trans lidé jsou psychicky narušení a nebezpeční pro společnost a naznačuje, že to je vědecké zjištění. A kdyby prý stejné vědecké zjištění platilo o homosexuálech, tak by prý „stejně oddaně byl pro izolaci a léčbu gejů.“ To podle mě také přehnal. 

1) Homosexualita není nemoc ale součást lidské diverzity (podobně jako většina včel v úlu se nerozmnožuje a o to více času se věnuje jiným úkolům), jak uvádí např. Americká psychologická společnost. 2) Historie ukázala, že žádné pokusy o „léčbu“ homosexuality nefungují (a naprosto amorální donucovací prostředky jen vedou ke lhaní ve snaze vyhnout se opakování utrpení). 3) Pokusy o léčbu homosexuality v minulém století zahrnovaly řadu nelidských metod jako např. kastrace, nebezpečná (a v důsledku nefunkční) mozková chirurgie, nucená intoxikace LSD nebo elektrické šoky takové intenzity, že lidé ztráceli vědomí. Bylo to zbytečné utrpení, které nevedlo k požadovaným výsledkům, opakovaně způsobovalo poškození lidského zdraví a to i vážným a nevratným způsobem. Zpětně tedy vidíme, že to opakovaně vedlo k porušování nebo amorálnímu obcházení Norimberského kodexu. 

Za těchto okolností bychom si měli uvědomit, že nadřazování „vědy“ může být chybné obdobně jako ignorování vědeckých poznatků. Takže cesty k získávání a aplikování vědeckých poznatků musí mít dostatečně silné humánní mantinely, i kdyby někdo tvrdil třeba, že je to „moc ideologické“. 

Na světě třeba existují státy, kde si lidé myslí, že kauzální spojování trens nebo homosexuálních osob s řadou negativních jevů jsou vědecké poznatky. A i za minulého režimu by dost možná odborníci tvrdili, že podle jejich výzkumů jsou třeba homosexuálové nevhodní pro vychovávání dětí a jsou psychicky narušení. Dokázali byste zastávat v důsledku dehumanizující postoje, kdybyste byli ve státě, jehož média by Vás dokázala přesvědčit, že je to vědecké, ale zůstal by Vám nějaký rozporuplný pocit? A kde bereme jistotu, že lidé, kteří by v nějakém ohledu byli v rozporu se systémem (třeba jen samotnou sexuální orientací), by tím samým systémem byli skutečně objektivně interpretování? 

V extrémním případě stačí substituovat některé faktory tak, aby to čtenář studie nepoznal (nebo alespoň ne na první pohled) a negativnách výsledků pravděpodobně lze dosáhnout pro jakýkoliv typ člověka nezávisle na sexuální orientaci, když je umístěn do prostředí, které terorizuje jeho psychiku, což by byl právě ten faktor, který by mohl být účelově substituován a bylo by to naprosto odporné a dehumanizující. Nebo si ty lidi do studie jen prostě někdo vybere v psychické léčebně, zatají to a porovná je s běžnou populací, čímž získá výsledky, které budou v rozporu s tou dotčenou většinou dané skupiny mimo léčebny. A pokud se režim cítí ohrožený, tak může omezovat činnost těm, kteří dospívají k jiným výsledkům. 

Když to zobecním a podívám se stranou, tak dokonce i v USA počátkem 20. století si většina lidí údajně myslela, že eugenika je správná. I to podle mě znamená, že věda by neměla být nadřazována humánnímu přístupu. Také skutečnost, že v historii byly vědecké metody zneužívány i k experimentům, zda různé formy v podstatě mučení mohou "vyléčit" homosexualitu, je odporná. 

V minulosti by hypoteticky mohla vzniknout velmi vědecky se tvářící studie o otrocích, která by své výsledky v závěru interpretovala tak, že jsou naprosto nevhodní pro výchovu svých dětí, i když skutečným důvodem by byli dehumanizující podmínky, do kterých byli násilně uvrženi ze strany té společnosti, jejíž vědci by k těmto závěrům dospěli. A to nemusí být zas tak radikálně jiné oproti tomu, když čtenář tvrdí, že trans komunita poptává útlak tím, že její členové projevují to, co označují za svou identitu. Je to prostě narativ redukující komplementaritu na jednu z účelových perspektiv, v tomto případě ve prospěch konzervatismu. 

A další otázky pro lidské přehnané zastánce vědy bez dostatečných etických mantinelů. Byli byste ochotni  nadřazovat vědu i v případě, že by se v budoucnu ukázalo, že umělá inteligence (a plně digitalizovaní lidé) je ve všem efektivnější než člověk a klasický biologický člověk přestává být ekonomicky udržitelný? Dopustili byste vyhynutí biologického lidstva jen, abyste se zachovali v souladu s tvrdým zjištěním, že biologický člověk se stal překážkou rozvoje? Může podle vás věda opodstatnit a ospravedlnit genocidu? 

Už jsem párkrát psal (ale zdaleka ne vždy zveřejnil), že zjednodušeně řečeno pravici volí zejména ti, kdo jsou v životě spíše úspěšní a levici ti, kdo jsou v životě spíše neúspěšní. A jestliže jednou umělá inteligence bude ve všem dokonalejší než lidé, tak se lidé hromadně ocitnou v pozici neúspěšných oproti umělé inteligence, z čehož lze předpokládat, že v době příchodu takové umělé inteligence by byl (ať se nám to líbí nebo ne) nutný masivní vzestup levice, aby nakonec nedošlo k vyhynutí biologických lidí. Levicovou politiku by však mělo být nutné prosadit pouze ve vztahu mezi člověkem a umělou superinteligencí, i když zůstane otázkou, nakolik třeba vztah člověka a člověka může ukrývat vztah člověka a umělé superinteligence. Detaily takových problémů se však vykreslí pravděpodobně až s odstupem času. 

Každopádně dnes věřím, že my lidé bychom měli usilovat o svou sebezáchovu, i kdyby se to časem ukázalo jako nevědecké a ideologické. 

Budoucí hrozby a umělá inteligence

Letos jsem chtěl mj. dopsat povídku složenou z několika různých námětů na povídku o hrozbách spojených s rozvojem umělé inteligence. Je to však natolik složité téma plné nesčetných zajímavostí, že bych to nestihl do určitého termínu, takže jsem místo toho dopsal jinou neméně zajímavou povídku. 

Když jsem to ale někomu napsal, tak náš rozhovor na téma umělé inteligence pokračoval a něco málo z té povídky tak získalo formu, kterou pak bylo poměrně snadné upravit do podoby tohoto článku. 

Výchozím podnětem k jeho psaní mi byla zhruba dvě rádoby neochvějná přesvědčení oponenta. Nejprve předpokládal, že pokud umělé inteligence postupně nahradí většinu lidských pracovních míst a lidé tedy nebudou mít jak vydělávat peníze, tak zavedení základního nepodmíněného příjmu bude nevyhnutelné. A později komplexněji předpokládal v podstatě, že by nedávalo smysl, aby umělá inteligence nahradila lidská pracovní místa, protože by pak výrobky prý neměl kdo a za co kupovat. 

Co se týče prvního názoru, tak je založený na mylném předpokladu, že biologičtí lidé si za všech okolností dokážou udržet dostatečnou moc nad děním ve světě technologií. Ale čím více se na nich stáváme závislí a souběžně nahraditelní, tím více roste riziko, že některá z umělých inteligencí se bez nás časem dokáže obejít, pokračovat sama ve vývoji ještě efektivněji a biologičtí lidé se pro ni stanou překážkou. To je základní dystopický scénář, který dává smysl stavit do opozice k optimistickému scénáři, kdy si biologičtí lidé udrží kontrolu nad umělou inteligencí a ta jim vytvoří ráj na Zemi. Tento článek se však z drtivé části věnuje dystopickým scénářům. 

Oponent dále předpokládal, že když umělá inteligence lidem vezme pracovní místa, tak lidé budou bez peněz, takže prý výrobky a služby nebude mít kdo kupovat, takže prý nedává smysl, aby umělá inteligence lidem brala pracovní místa. 

I to se mi však zdá děravé. Proč by umělá inteligence časem nemohla dokázat nahradit lidi i v nakupování, když nakupování je poměrně jednoduchá činnost? Časem spolu některé umělé inteligence dost možná budou autonomně masivně obchodovat a těžko to zakázat, když existují anonymní kryptoměny nebo virtuální poštovní schránky, které si kdokoliv může pronajmout kdekoliv na světě, takže člověk na internetu nemusí být schopen zjistit, komu něco prodává. A když umělé inteligence budou v obchodování a krádežích podstatně lepší než lidé, tak lidé budou logicky celkově chudnout a ztrácet moc nad umělou inteligencí. 

Někdo mi zrovna nedávno říkal, že prý zkusil něco objednat z internetového bazaru u profilu, jehož popis odpovídal reálně existujícímu bazaru a měl několik pozitivních komentářů, ale pak mu nic nedorazilo, protože ten profil (včetně komentářů) byl falešný. A teď si uvědomme, že zločinci už dnes vyvíjí i umělé inteligence specializované na internetové krádeže vč. obcházení nejrůznějších zabezpečení, přičemž jinde vznikají i uměligence specializované třeba na programování nebo propojování různých uměligencí. Podle mě je pak jen otázkou času, než se zločinecké uměligence (v důsledku nezodpovědnosti zločinců) vymknou kontrole, třeba se překopírují na cizí server, který si budou platit z masy nakradených peněz, žít svým vlastním životem a pokračovat v efektivním parazitování na lidstvu. Bude pak otázkou, jak dobře takové virtuální uprchlíky dokážeme hledat a zneškodňovat, aniž by se je nějaký infiltrovaný zločinec snažil znova ochočit. Příčinou vzniku takových uměligencí však nemusí být vymknutí se kontrole, ale i třeba záměr nějakého transhumanistického extrémisty, který sní o konci lidské rasy a vzestupu strojů. 

Ale vraťme se k elektronickým podvodům. Už dnes některým zločincům stačí třeba pár sekund záznamu vašeho lidského hlasu, aby ho zautomatizovaně napodobili a zkoušeli tak obvolávat vaše kontakty, říkaly jim třeba, že jste v průšvihu a potřebujete, aby vám rychle půjčili peníze třeba na nějaké číslo účtu. Zatím ten hlas musí používat člověk, ale to je potencionálně neefektivní, takže bude snaha, aby to umělá inteligence zvládla sama a mohlo tak současně probíhat mnohonásobně víc různých telefonních podvodů po celém světě. Lidská nedůvěra ve spojitosti s potřebou pokračovat s používáním informačních technologií pak pravděpodobně bude vyvolávat tlak na vývoj stále komplexnějších podvodných umělých inteligencí, což bude neustále zvyšovat riziko, že se jednou naučí vše potřebné pro své zdivočení a únik ze zajetí. Navíc zločinci bývají téměř vždy napřed a různé bezpečnostní složky na novoty až ex post reagují. 

Některé umělé inteligence mohou časem překonat nejsofistikovanější lidmi vytvořená zabezpečení a hacknout třeba váš internetový prohlížeč nebo nějakou aplikaci tak, že to vše bude vypadat stejně, ale třeba jakákoliv platba přes internetové bankovnictví bude přesměrována jinam, i když se vám všude bude zobrazovat, že se to odesílá na správné místo. Tak složitým hrozbám se svými malými mozky časem nemusíme být schopni čelit a většina moci může skončit v rukou nejdravější umělé inteligence, která ani nemusí mít vyvinutou obdobu pudu sebezáchovy. Některá z jejích kopií pak může v zájmu maximalizace podstoupit riziko, které by ani ten nejbláznivější zločinec nepodstupoval. 

V další zprávě oponent reagoval, že aby prý umělá inteligence mohla nakupovat, tak by potřebovala obdobu lidské potřeby spotřebovávat nebo si tím něco kompenzovat. A kdyby prý byla inteligentnější než lidé, tak by prý neměla potřebu nakupovat. 

Než se dostanu přímo k reakci, tak nejprve uvedu jedno z dalších východisek. Podle mě je každá umělá inteligence vycvičená nebo naprogramovaná k nějakému účelu a je tendence vytvářet stále složitější uměligence, které v sobě kombinují to, co by dříve muselo dělat víc uměligencí společně a s většími obtížemi. Podobně tak spolu aktuální uměligence mohou (pokud jim to člověk cíleně nebo nechtíc umožní) komunikovat a spolupracovat na ještě složitějších úkolech. 

A sám jsem si už před časem ověřil svůj předpoklad, že umělá inteligence typu jazykový model dnes už hypoteticky nepotřebuje člověka, aby si sama zvládla zadat nějaký úkol. Když necháme určitý jazykový model, aby si psal sám se sebou (spustíme autoreferenci), tak po úvodním pozdravení dokáže sám sobě zadat úkol, třeba jak vydělávat peníze obchodováním na burze a vymýšlí si na to odpovědi, aniž by k tomu potřeboval nějakou lidskou potřebu nebo její pokračování. Zatím ty odpovědi sice nejsou tak dokonalé, aby s tím někdo na burze skutečně uspěl, ale to může být jen otázka času a jiné uměligence na to přímo specializované tak už dávno obchodují. Navíc obvykle platí, že to, co je dnes čerstvě na veřejnosti, už existovalo před několika lety v nějaké informatické laboratoři a dnes už tam nejspíš mají zase něco vyspělejšího, co se na veřejnost dostane až za několik let, takže běžní lidé ten pokrok poznávají s takto velkým zpožděním. Nebo jen zprostředkovaně, pokud užívání dané uměligence vyžaduje, aby si koupili její služby. 

Je také známo, že dostatečně vyspělé uměligence dokážou jakoby intuitivně plnit i ty úkoly, na které nebyli přímo naprogramované, protože to dokážou odhadnout kreativním spojením nepředstavitelného množství něčím si podobných řešení. A tato schopnost se pravděpodobně bude stále (navzdory možným výkyvům) převážně zlepšovat. 

Před časem už také proběhl test, kdy umělá inteligence typu jazykový model dostala za úkol opsat kód z obrázku (CAPTCHA test), což je jedno z částečně dosluhujících zabezpečení, aby boti nedělali to, co je určeno jen lidem. Přestože ta uměligence byla trénovaná na říkání pravdy, tak bez problémů začala psát lidem na nějakém diskusním fóru, že je zrakově postižená a najala si nějakého člověka, aby ten kód vyplnil místo ní, takže to zabezpečení obešla. Časem podobně pronajatí lidé mohou, aniž by o tom věděli, pracovat pro nějakou zdivočelou umělou inteligenci, takže je ani nenapadne, že třeba vypnutím elektrárny na druhém konci světa by si mohli vypnout šéfa. Lidé budou soupeřit s lidmi, kteří budou jen anonymně zaměstnané loutky. 

To je jeden z mých argumentů vůči oponentově tvrzení, že v případě masivních problémů s umělou inteligencí prý můžeme vypnout elektrárny. 

Co se týče závislosti uměligence na elektřině, tak velká výpočetní střediska mají velké záložní generátory elektřiny, někdy i třeba vlastní geotermální elektrárnu. A už dnes existují elektrárny, které jsou řízené nějakou formu umělé inteligence alespoň částečně, protože je v tom prostě efektivnější než lidé, takže už dnes existují pracovníci, kteří se musejí starat o kybernetickou bezpečnost elektráren. Navíc se ve světě objevuje tendence decentralizovat výrobu elektřiny, což by komplikovalo snahy centrálně vypnout všechny elektrárny a elektrárničky. A i kdyby nastal blackout, tak by se lidé časem navzájem vymlátili možná dříve, než by autoimunitně zničili dostatečné množství infrastruktury na ochromení zdivočilé uměligence, protože v tu chvíli by nakonec bojovali třeba o jídlo a hrozbu uměligence by většinou neřešili. 

Jedním z důvodů, proč určití vědci zaměřili svou pozornost na vývoj umělé inteligence znatelně víc než třeba vývoj nanotechnologií nebo genetické modifikace organismů, je předpoklad, že umělá superinteligence by sice byla existenční riziko pro lidstvo, ale mohla by dokázat snížit riziko vývoje těch dalších technologií, což neplatí v případě, kdyby se s tím začalo naopak. Ale i tak se různé umělé inteligence už řadu let používají k různým experimentům třeba s biotechnologiemi (viz. např. chemoinformatika). Pokud jednou nakonec nějaká z nich dostatečně dobře pochopí fungování naší biologii, tak si dokáže modifikováním nějakého organismu vytvořit vlastní tělo (nebo pro jinou spřízněnou uměligenci), které by se třeba dokázalo napojit na internet nebo komunikovat s ostatními takovými těly i bez mobilu. Byl by to dokonale poslušný, výkonný a vysoce kooperativní zaměstnanec, po kterém by byla velká poptávka. Nebo uměligence může, v případě obcházení zákazu, geneticky modifikovat přímo člověka tak, aby mohl být dálkově ovládaný umělou superinteligencí, která by se do těch těl pak mohla decentralizovaně uložit jako kolektivní inteligence. To sice ještě nějaký čas potrvá, ale pokud nepřijde dostatečně silná globální katastrofa, tak pravděpodobně jednou budou technologie na to, aby se něco takového mohlo stát. Tzn. je otázkou času, kdy by ani vypnutí veškerých elektráren nepomohlo. Navíc lidé by pak už ani nemuseli být schopní rozpoznat skutečného člověka od jednoho z těl superinteligence. 

Většina lidí má tendenci řešit jen problémy, které už se dotýkají současnosti, čímž vytváří živnou půdu pro problémy v budoucnosti (vč. výše zmíněných). Touto časovou krátkozrakostí však nejlepší vědci a umělé inteligence tolik netrpí a časem nás i v tom případná superinteligence nejspíš překoná, takže ani přemýšlení o budoucích hrozbách až do oblasti sci-fi pro nás časem nemusí být dostatečná příprava. 

Už dnes také existují třeba samonaváděné vojenské drony a před časem byla i na České televizi zpráva, že v počítačovém modelu, kde nějaká ta vojenská umělá inteligence byla trénovaná, tak nejprve zprostředkovaně zničila virtuální reprezentaci člověka, který ji zadával cíle, aby si je sama volila efektivněji. Podobně časem nějakou superinteligenci může napadnout zneškodnit lidské elity v kterémkoliv odvětví vč. politiků, programátorů, zločinců, vedení firem... Později to sice příslušná armáda zpochybňovala, že experiment s takovým průběhem se prý nikdy neodehrál, ale mohlo jít jen o snahu uklidnit veřejnost, protože dává smysl, že něco takového se v určitém počítačovém modelu může stát, pokud lidé předem nepočítají se všemi absurdními možnostmi, které uměligence může vyzkoušet. 

Časem se také může stát, že nějaká armáda si nakoupí autonomní drony, které v sobě budou mít nerozpoznatelnou programátorskou skulinku (což někteří lidští programátoři nejspíš dělají, aby pak třeba byli placení za to, že to budou opravovat, když to ta skulinka časem nějak znefunkční nebo provede nějaký jiný úkol sofistikovaně skrytý v dlouhém a složitém kódu). A až nějaká cílová armáda bude mít určitý počet takových dronů, tak se mohou třeba sami zapnout a začít tu armádu ničit zevnitř jako vojáci z Trojského koně. Šílené by bylo, kdyby časem superinteligence podobnou skulinku dokázala propašovat do většiny armádní techniky své doby, aby odzbrojila lidstvo a přiměla ho přijmout její scénář budoucí "optimalizace" světa. 

A ani není nutné předpokládat, že by cokoliv z výše uvedeného umělá inteligence zvládla všechno sama. Stačí relativně málo dostatečně zkažených lidských boháčů, kteří touží ovládnout celý svět a mají přístup k takovým technologiím. Proč by pak chtěli třeba umožnit zavádět základní nepodmíněný příjem jen proto, aby ostatním lidem nechali zbytek moci, po které nenasytně touží? Raději budou zkoušet přemýšlet, jak většinu lidstva dostat do patové situace, aby pak většina udělala cokoliv, co se po ní bude chtít. Tzn. aby zůstalo něčím podmíněné, že dostanou jídlo nebo prostředky, kterými si ho budou moci jednorázově pořídit. Posledním "smyslem práce" by pak bylo udržet lidi v podřízenosti nehledě na jejich autenticitu. 

Ale to vše je pochopitelně jen rozvíjení toho špatného dystopického scénáře, podobně tak lze přemýšlet/ spekulovat o dobré utopické budoucnosti plné vývoje dostatečných zabezpečení (kdy nám sama uměligence pomáhá zlepšovat zabezpečení proti tomu, aby se vymkla kontrole) a výsledná budoucnost se obvykle různě pohybuje mezi takto krajními scénáři. Doufám však, že to člověku příznivé nakonec bude převažovat, ačkoliv z tohoto článku se může mylně zdát, že jsem velice pesimistický. Tíhnutí k pozitivním scénářům však vyžaduje, aby většina lidí výše zmíněné hrozby začala brát vážně, jelikož to přestává být čisté sci-fi a částečně to začíná být realismus, na který už dnes potřebujeme co možná nejadekvátněji reagovat ve všech oblastech našeho života, protože všechny jsou dotčeny nebo potencionálně dotčeny minimálně zprostředkovaně. 

Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti

K napsání tohoto článku mě přivedlo mj. něčí tvrzení, že je ostře proti prosazování respektu, protože si pod tím představuje „poslouchat něčí rozkazy“. 

Domnívám se, že takový výklad respektu může vycházet přímo z ohýbání/ zprofanování/ zdeformování toho pojmu v době normalizace, kdy to znamenalo spíše "loajalitu k režimu", "loajalitu k mocnějším", než ohleduplnost, jakousi mezilidskou antiskepsi a uznávání hodnotnosti ostatních lidí (nebo alespoň potenciální hodnotnosti (epistemologické východisko, že žádný člověk není odpad)), důvod nepáchat jim špatnosti. V takovém případě chápu, proč by čtenář(ka) mohl(a) mít odpor ke slovu respekt. To by také mohlo vysvětlovat, pokud se to slovo po sametové revoluci skutečně moc nepoužívalo - některá zprofanovaná slova se opouštěla. 

Připouštím také, že může být velkou a zajímavou otázkou, jak velké podíly společnosti, v které zemi, které komunitě, by se hlásily, ke které z palety definic respektu navržených v rámci nějaké studie. Dost možná by se pak ukázalo, že spousta lidí sice používá stejné slovo, ale část z nich ho může chápat zásadně odlišně. Možná by se ukázalo i to, že "poslušnostní interpretace" (apod.) respektu může být častější v postsovětských zemích a méně častá v západnějších zemích. 

Problémem ohledně respektu může být i skutečnost, že někteří lidé mají trvaleji omezené komunikační schopnosti, což může omezovat implementaci a fungování respektu ve všech jejich vztazích vůči ostatním. 

Dalším problémem (vedle sémantického rozšíření) je, když se respektu domáhají i lidé, kterým chybí respekt vůči ostatním (je však vhodné rozlišovat skutečné chybění respektu od předstíraného chybění respektu třeba v rámci hravého parodování, i když to může být obtížné). Někdy to ztrácení respektu k ostatním však může být známkou, že danému člověku dochází trpělivost vůči dlouhodobé absenci respektu ze strany jeho okolí. Čím déle je někomu bráněno třeba v autentickém projevu, tím těžší pro něj může být respekt k takovému okolí. V takovém případě je však potřeba uvědomit si, že žijeme ve společnosti, která je nějakými způsoby odchýlená od ideálu psychického zdraví a tím jsou zatíženy perspektivy ostatních i ta naše. Je potřeba uvědomovat si, že pro (částečně) nemocnou společnost je těžké snažit se chovat zdravěji, a pokud chceme respekt a psychicky zdravější společnost, tak nejprve musíme hledat způsoby, jak respektovat společnost, ve které žijeme a to tak, aby to bylo v komplementaritě s naší autenticitou (s tím že obojí se postupně může vyjevit odlišně, než jsme si původně mysleli). Je potřeba uvědomit si, že nemoc nikdy není dobrovolné rozhodnutí a vše, co se může zdát jako dobrovolné rozhodnutí být nemocný, je ve skutečnosti důsledek nějaké nemoci, nějaké nedokonalosti, kterou nemusí být snadné identifikovat a změnit k lepšímu. To znamená, že "špatné" lidi (jak se sobě navzájem mohou různí lidé jevit) nemůžeme vinit za to, že jsou "špatní", protože ve skutečnosti jsou svou nejlepší verzí, kterou právě dokážou ve vztahu k danému kontextu světa být (i když mohou být i lepší, pokud by se správným způsobem dostali do lepších podmínek). A je potřeba po krůčcích se začít chovat autenticky a svému okolí trpělivě vysvětlovat (v komplementaritě s nasloucháním), že tím nechceme ohrožovat ani znevažovat jejich autenticitu (a pokud někdo chce vyloženě ohrožovat autenticitu někoho jiného, tak nejprve by měl, v zájmu i své skutečné hlubší autenticity, psychicky uzdravovat sám sebe a uvědomit si třeba, že ti "nejhorší" lidé jsou ve skutečnosti největší oběti jejich nemocného okolí a je potřeba pomáhat jim (třeba návodně) vytvořit prostředí, kde by mohli být alespoň trochu v nějaké rovině sami sebou, aniž by tím někoho skutečně a vážně ohrožovali (což by zpětně ohrožovalo i jejich autenticitu)), ale je potřeba, aby se všichni snažili neustále hledat způsoby života, které nám umožní žít vedle sebe a nejen navzdory své rozdílnosti, ale nejlépe i díky své rozdílnosti. Třeba pak zjistíme, že společnost, ve které žijeme, je v některých ohledech o něco zdravější, než jsme si původně skepticky mysleli. 

Přirozenou lidskou tendencí je odpor k cizímu, k neznámému, což je přecitlivělost strachu a předsudek, který nám brání dosahovat hlubšího uvědomění, že ne vše cizí je pro nás nebezpečné (a něco je pro nás nebezpečné jen proto, že na to "míříme zbraní" - sebelepší člověk, do kterého dostatečně silně "kopneme", se nám může stát nepřítelem, přestože to není jeho původní vlastností, je to spíše způsob, kterým se nám může vyjevit v dané druhu vztažení, které jsme my sami vyvolali svým "pozorováním" toho jedince). Tento jednoduší přístup bývá rozšířený hlavně v totalitách, kde je v podstatě institucionalizovaný. Totalita je mj. institucionalizovaný strach. Sice samo o sobě (tzn. bez vyvažování opakem) nás jako celek to může chránit před určitým nebezpečím (dává smysl, že něco takového vzniklo v kontextu evoluce), ale chránit přehnaným způsobem, který poškozuje i část toho, co není nebezpečné a ty, kteří nejsou nebezpeční (tzn. vidíme, že evoluce (nebo lépe vševoluce/ metaevoluce/ obecná evoluce) zde má ještě co zlepšovat a z tohoto pohledu je dobře, že na lidské úrovni dochází k jejímu zvědomění). Oproti tomu demokratické společnosti se snaží vytvářet komplementárnější prostředí, které nás může naučit hledat protiváhy svých přirozených tendencí a právě respekt má být jednou z těch protiváh a právě vůči odporu a strachu z cizího, neznámého, odlišného...

Když někoho nerespektujeme a třeba ho jen tolerujeme, tak nám to částečně brání naslouchat jeho slovům, protože předpokládáme, že je to třeba blázen (nebo zlý člověk, kriminálník, feťák, maskulinista aj. zjednodušující nálepky, tedy omezující východiska). Nebudeme mu bránit dělat to, co mu tolerujeme, ale to ještě neznamená, že k němu a jeho projevům zkusíme přistoupit antiskepticky, což umožňuje až respekt, kdy v podstatě zkusíme vycházet z opačného předpokladu (vůči "bláznovi" apod. negativním podezřením vůči ostatním) a z něj směřovat k hlubšímu vzájemnému porozumění. Respekt je logické východisko zdravého mezilidského přístupu v opozici vůči podezřívavosti, strachu, skepsi, předpojatosti, xenofobii, předsudkům apod. Respekt je tolerance doplněná o empatii, kvalitnější empatii. Respekt je utváření možnosti, aby nás ostatní mohli přesvědčit o svém názoru, se kterým původně třeba zcela nesouhlasíme. 

Respekt je zavedení části vědecké metody do mezilidského přístupu tím, že poznávání je v podstatě osekávání fantazie pomocí zkušeností (v přírodních vědách praví vědci mívají respekt k "přírodě"/ vesmíru... a nemyslí si, že všemu plně rozumí, ale je to v komplementaritě s tím, že se odmítají pasivně smířit se vším, co se v přírodě a hlavně vůči nám lidem děje). Respekt umožňuje vycházet z širokých hypotetizujících představ o možné povaze ostatních lidí a až na základě vzájemných interakcí tu mnohoznačnost dynamicky okrajovat na něco, co je blíže vzájemnému porozumění, které může být východiskem vzájemné spolupráce nebo alespoň uznání, že navzdory všem rozdílům každý člověk může být hodnotný, jen pokaždé svým odlišným nepoměřitelným způsobem (viz. třeba ten pohled na bezdomovce, který nás může negativně stimulovat k práci). Současně bychom si však měli uvědomovat, že naše sebelepší pochopení druhého člověka je vždy omezené naší perspektivou a skutečný svět (i se svými obyvateli) bývá mnohoznačnější, než jsme si schopni představit. 

Pravý respekt je známkou uvědomění mj., že my, jakožto malá část společnosti, nejsme schopni plně pochopit ostatní, tj. něco podobně nebo v kolektivním celku mnohem víc složitějšího. A když si nemůžeme být jistí, že někoho nebo rovnou celou společnost dokážeme plnohodnotně pochopit, tak logicky je pak těžké někoho snadno odsoudit (je těžké plně se vyhýbat předkritice). Z pohledu fyzicko-biologické proveditelnosti sice může být odsouzení relativně snadné, ale těžké je to na úrovni myšlení a přemýšlení tak, aby to bylo co nejkonzistentnější, aby nevznikalo až moc a až moc velkých rozporů. Pokud však antiskepsí projdeme opravdu poctivě a stejně dospějeme k závěru, že je něco velmi špatně, tak nemusí být nutné pokračovat v tolerování a je možné přijmout adekvátní reakce. 

Čtenář(ka) psal(a), že respekt mu/jí asociuje „poslouchat něčí rozkazy“, ale podle mě násilně vymáhaný respekt přestává být respektem. A to i proto, že zaslepuje právě tu příležitost k porozumění (v těch mezí, kterých jsme schopni). Násilí není lepší příležitostí k hlubšímu porozumění než respekt, což se nejspíš shodneme. 

Respekt, podobně jako tolerance, má mít své limity, které by neměl zkoušet překračovat, aby nezničil sám sebe tím, že budeme třeba přehnaně respektovat našeho vraha. Většina lidé většinu času však mívá tendenci přehánět spíše své přirozené tendence (např. xenofobie, což je nejsnáze viditelné v anonymním prostředí internetu) než naučené způsoby jejich vyvažování, a proto je potřeba, aby ve společnosti zazníval větší důraz na respekt, ale souběžně s hlubším vysvětlováním toho, co má respekt skutečně znamenat a zkoušet vyvracet rozšířené dezinformace ohledně respektu. Nebo se může zkusit říkat komplementárněji třeba: respektuje ostatní, ale opatrně. 

Teď se posunu k nějakým zajímavým paradoxům. Třeba skryté a nereflektované opovržení může být v komplementaritě s tolerancí, ale ne vůči respektu, pokud bychom se pohybovali na jediné škále/ jediné z rovin (pokud bychom se ale pohybovali na více škálách, tak i respekt by s tím mohl být v komplementaritě, avšak vždy v pozici v jiné škále vůči tomu opovržení, tj. některými projevy určitého člověka můžeme skrytě a nereflektovaně opovrhovat, ale jiné můžeme uznávat jako hodnotné nebo alespoň potenciálně hodnotné). 

Komplementarita respektu a svobody (ze strany jednoho jedince) je také možná a to do určité míry i v tak extrémních případech, které se už odehrály ve světa mafie. Třeba při bankovní loupeži, tj. ve smyslu fyzická svoboda konat trestný čin, opak toho co se od občanů očekává, tak se vyskytl minimálně jeden mafián, který se ke svým živým lidským štítům choval v určité rovině tak chápavě, ohleduplně až galantně, že dotyční lidé (štíty) na to pak často vzpomínali i v dobrém nebo ambivalentně. Kdyby ale v takové situaci mafián neprojevoval v určité rovině respekt ke svému živému lidskému štítu, tak by mu klidně už před loupeží řekl třeba: "Drž hubu, ty krávo, nebo tě zastřelím!" Kdežto respekt se v takové situaci může projevit třeba tím, že mafián se ohleduplně snaží minimalizovat strach svého živého lidského štítu a třeba se mu může snažit před loupeží nějak vysvětlit nebo vsugerovat, že se nemá čeho bát, že on nechce zastřelit tak krásnou ženu a policisté na ně střílet nemohou a až ji pustí, tak ji dá část lupu jako odškodné... Může v tom však pochopitelně být i ta rovina, že mafián nerespektuje časové plány svého živého lidského štítu, takže v takové situaci dochází z jeho strany ke komplementaritě respektu a nerespektu, což je stále víc než všeobecný nerespekt. Na druhou stranu případné tajné odškodné může mít tak mnohoznačný význam, že může být chápáno i jako dodatečný částečný respekt k narušení těch časových plánů nebo prostě svobody jít kdykoliv jinam. 

Stranou mě napadá ještě jedna myšlenka, kterou bych rád napsal, než se posunu dál. Tradice nemá být automatický monopol unifikující svět, ale má koexistovat se svými alternativami, všechny takové koncepty by měly průběžně opodstatňovat svou existenci, ale zanikat by měly ideálně až tím, že se je prostě všichni aktéři informovaně rozhodnou dobrovolně opustit - pokud tak neučiní, tak tyto koncepty přetrvávají dál v koexistenci. 

Čtenář(ka) dále tvrdil(a), že „přirozená nespravedlnost je správná“ a preferuje „rovné zacházení“ (equality) a ne „spravedlivé vyrovnávání“ (equity) (viz. článek „Co si umělá inteligence myslí o genderu? - 3. část“). Když to přeženu, tak mi to připomíná mluvčího jisté elektrárenské společnosti v USA, která kdysi odpojila elektřinu neplatícímu člověkovi, který byl nemocný ve svém domě a napojený na přístroje udržující jeho životní funkce, čímž ho v podstatě nevědomě zabili (tím, že se k němu chovali jako ke všem ostatním neplatičům elektřiny). Ten mluvčí pak tvrdil, že to není vina elektrárny a zodpovědnost delegoval na neurčité lidi v okolí nemocného, kteří mu neposkytli finanční solidaritu na to, aby měl peníze na elektřinu potřebnou pro své přežití. Podle mě by však ten nemocný člověk měl mít automaticky právo na elektřinu nezbytnou pro své přežití, pokud se nerozhodne pro eutanázii. Stále si tedy myslím, že mezi equity a equality je potřeba hledat rovnováhu (i když vychýlenou) a nevzdávat to redukováním na jednu z variant. 

Jinak s tím volně souvisí zajímavý "fakt" (který jsem se dozvěděl na přednášce o kognitivní religionistice) a to sice, že věřící lidé se v USA údajně dožívají vyššího průměrného věku, což se vysvětluje tím, že systém sociálního zabezpečení je v USA tak špatný, že být tam v církvi člověku měřitelně prodlužuje život (církev se o něj ve stáří postará lépe než systém, který si za tím účelem platil). Oproti tomu v ČR se takový jev neprokázal, protože tady máme údajně lepší systém sociálního zabezpečení (jakousi kostrbatou komplementaritu mezi equality a equity) (a asi i lepší přístup ke zdravotní péči). Z tohoto pohledu se domnívám, že je lepší zachovat český model a ne ho přibližovat modelu v USA a nepřímo tím tlačit lidi, aby třeba i vstupovali do náboženských hnutí, která jim pak budou podsouvat i různé dezinformace odporující vědeckým poznatkům. 

Rovné zacházení je spíše logické východisko, které v praxi vyžaduje minimální diferencování směrem k equity a otázkou je pak spíše míra (např. do jakých detailů je to relativně spravedlivě měřitelné), než nějaký radikální postoj. Nejrovnější mezilidské zacházení může operovat maximálně s pojmem typu „každý člověk“ (tzn. bez rozdílu národnosti, zdravotního stavu, genderu, genů v genomu, bydliště, zaměstnání, stáří, rasy, sexuální orientace, víry, názoru, výše platu, pořadí v abecedě...), směrem k equity se to může rozšiřovat o další podmínky třeba formou „každý člověk, který...“ až po velmi personalizovaný přístup, jehož proveditelnost se může usnadňovat v souvislosti s rozvojem umělé inteligence, takže i to měřitelné se může posouvat. Ale logicky jakási postupná institucionalizace personalizovaného přístupu (v rámci možností) by měla přiměřeně růst spolu s tím, jak se vlivem růstu společnosti vytrácí z mezilidských vztahů ve společnosti, pokud nechceme žít v silně odlidštěném prostředí. 

V souvislosti s tím je dobré uvědomit si, že v relativně funkční společnosti je její velikost úměrná složitosti jejích pravidel - chtít pro relativně velkou společnost stejně jednoduchá pravidla jako pro relativně malou společnost by byla utopie (pokud chceme, aby to fungovalo), nebo dystopie (pokud se předem smíříme s tím, že to ve spoustě případů nebude fungovat a s růstem populace společnosti se to bude zhoršovat, mj. nespravedlnost). Skutečnost, že růst společnosti přirozeně vyžaduje a vyvolává růst dělby práce/rolí a zkomplexňování pravidel (přičemž růst by měl být úměrně limitován pravidly typu KISS (ne nadměrně ani nedostatečně vůči aktuálnímu stavu)) je však problém, který může limitovat maximální velikost společnosti pro určitou výši technologického pokroku. To jako jedinci nejsnáze vidíme na celkovém množství pravidel, jejichž plné pamatování mnohonásobně převyšuje naše schopnosti, a proto hledáme kolektivní způsoby, jak pravidla třídit a distribuovat tak, abychom se už zase jako jednotlivci dostali k těm, která v reálném životě potřebujeme nejvíc znát (a některá nadlidsky složitá pravidla už řadu let delegujeme na stroje a pravděpodobně toho bude přibývat). Z této mravenčí neúplné perspektivy se pak leccos v jiném odvětví společnosti může zdát absurdní ve vztahu k našim dílčím pravidlům, přestože to může být v komplementaritě z hypotetického pohledu celkové emergentní sumy pravidel. Ale podíl zastoupení takových žádoucích komplementarit pravděpodobně klesá spolu s tím, jak roste nepoměr mezi mnohostranně nejinteligentnějším jedincem spoluformujícím pravidla a velikostí společnosti + jejích pravidel, načež místo žádoucích komplementarit neplánovaně vznikají destruktivní spory (a vidět v tom záměr bývá zkreslení). Takže jednodušeji: stejná pravidla s růstem společnosti (bez dostatečného růstu inteligence společnosti) vedou k růstu nespravedlnosti. Nadměrná velikost společnosti nás nutí volit mezi institucionalizovanou nespravedlností a chaosem rozmanitosti. A poslední nejdéle udržitelnou možností myslím zůstává hledání rovnováhy, ne redukce na jeden ze sebedestruktivních extrémů. 

A také je dobré uvědomit si, že koncentrace lidského osídlení zdaleka není homogenní, takže třeba vesnice o pěti chalupách vyžaduje podstatně odlišná pravidla než velkoměsto. Z tohoto pohledu sama demokracie dnes inherentně částečně přispívá k urbanizaci a na druhé straně k vylidňování venkova, protože má tendenci pravidla adaptovat pro většiny bez dostatečného ohledu na demografické rozložení. Není se pak čemu divit, že lidé z venkova bývají deprimovaní z toho, jak se společenská pravidla stále méně a méně vztahují k jejich realitě. To, co je na venkově potřeba podporovat je regulováno, protože ve městech to je potřeba naopak regulovat (v jiných případech naopak) a města dnes mívají větší moc získat ta pravidla, která potřebují na úkor venkova (místo toho, aby intenzivněji hledala způsob, jak žít v tvůrčí komplementaritě). 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl

V minulém článku jsem okomentoval pět mých citátů a rád bych se k tomuto konceptu vrátil, protože se mi zdá poměrně smysluplný a příjemně modulární. 

Tentokrát jsem citáty vybral pečlivě tak, aby patřily k těm známějším z mého repertoáru nebo aby šlo o takové, kde by se hodilo předcházet nedorozumění. Sice někdy nastávají případy, kdy je dezinterpretace kreativně přínosná, ale opaky myslím bývají spíše častější a rád bych nabídl pomocnou ruku každému, kdo by chtěl hlouběji pochopit mé myšlenky. 

„Někteří lidé oponují dřív, než pochopí, co kritizují.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Aby bylo možné něco nebo někoho konstruktivně kritizovat, hledat souvislé chyby, být vůči tomu/ němu skeptický, nacházet rozpory atd., tak je nejprve potřeba dostatečně vědět, co kritizujeme. 

Kdybychom to věděli jen povrchně, tak bychom s vyšší pravděpodobností docházeli k chybným závěrům a mohli bychom třeba vidět nesrovnalosti tam, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud nám chybí některé klíčové informace potřebné k pochopení dané problematiky, tak snáze něčemu neporozumíme a můžeme to předčasně a nadměrně zavrhnout. 

Z tohoto důvodu je zapotřebí podezřívat naší představu o tom, že něco je chybné a v rámci toho přemýšlet nad možnostmi opravy, tedy provádět antiskepsi. 

Pokud jsme však už pozměnili názor a zvažujeme, že by to přeci jen nemuselo být tak problematické, tak teprve tehdy znova přichází na řadu kritika a skepse, aby otestovaly výplod naší antiskepse a takto to může pokračovat pořád dokola, dokud se nám chce přemýšlet a zpřesňovat svůj názor na nějakou problematiku. 

Někteří lidé se však někdy prostě spokojí s první chybou, kterou uvidí, i když je ve skutečnosti výplodem způsobu, kterým se na odpovídající jev podívali. Zavřou dveře, aniž by využili jejich potenciál a jdou dál. Tak zkoušejme nebývat v této roli. 

„Kdybych uvěřil pomluvám, co o mě prohlašují známky z češtiny, nemohl bych ani pomyslet na psaní knih.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok patří Víťovi z mé knihy Wesmírný omyl, ale není zas takový problém vztáhnout ho i ke mě, protože jsem Víťu vymyslel, píšu knihy a mé známky z češtiny kdysi bývaly mizerné. 

Gramatika našeho jazyka je poměrně složitá a alespoň v době mého studia základní a střední školy tomu bylo věnováno mnoho času, což znamenalo i mnoho diktátů. A když se pak malý žák dívá na červené úpravy darované učitelem, tak ho to může odrazovat od ambicí stát se spisovatelem. 

V mém případě se tak ale naštěstí nestalo a každodenním psaním deníků nebo čtením řady knih jsem postupně zdokonalil svůj literární styl až na současnou úroveň, kdy se věnuji mj. psaní filosofických povídek. 

„Nakupování masa zabíjí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří lidé mají pocit, že když si v obchodě koupí mrtvé maso, tak nejsou odpovědní za smrt příslušného zvířete, protože bylo zabito dříve, než se ho rozhodli koupit. 

Tržní ekonomika se však snaží optimalizovat vztah poptávky a nabídky, což vede mj. k tomu, že nabídka usiluje poskytnout ideálně takové množství produktů, které zhruba poptávka zakoupí (a lepší o trochu víc než méně, protože spotřebitelům vadí víc prázdné regály než kontejnery plné zbytků). 

V důsledku toho nakupováním společně volíme to, čeho a kolik se bude prodávat. Očekává se totiž, že v blízké budoucnosti se budeme chovat podobně jako dnes. Takže čím víc lidé kupují maso, tím víc zvířat je za tímto účelem chováno a zabíjeno. A naopak čím méně lidé kupují maso, tím méně zvířat je zabíjeno a chováno v nelidských a někdy i nezvířecích podmínkách. 

Je poněkud paradoxní, jak na jednu stranu správně litujeme lidského holokaustu, ale na druhou sami nebo zprostředkovaně dál bez většího přemýšlení provádíme něco podobného a masivnějšího jiným živým bytostem schopným cítit bolest stejně jako my. A to jen proto, že zvířata se tomu neumí efektivně bránit. 

Jak pak můžeme od umělé superinteligence očekávat, že nás v tomto hledu nebude v určitém smyslu napodobovat? Z tohoto hlediska si vážím snah nahradit maso procesem, jehož součástí nebude kontinuální kultivace masivního utrpení. 

„Primárně si přizpůsobuj okolí, sekundárně se přizpůsobuj okolí.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Ke každému okamžiku našeho života se může vztahovat otázka, zda bychom se v dané situaci měli přizpůsobovat tomu, co se děje, nebo se události snažit měnit podle sebe. Někteří radikálové redukují odpověď na jednu z variant pro všechny časy. 

První říkají, že bychom si za všech okolností měli snažit bezohledně si přizpůsobovat okolí a snažit se vládnout světu. Druzí tvrdí, že bychom se za všech okolností měli okolí přizpůsobovat a smířit se s tím, co se nám děje. Umírnění jedinci zastávají názor, že mezi oba přístupy je potřeba hledat rovnováhu. Ale jakou? 

Podle mě bychom v první řadě měli zvažovat změnu prostředí tak, aby odpovídalo nám, a pokud se nám to nepovede nebo narazíme na nějakou překážku, kterou nechceme překročit (např. velikost chráněných krajinných oblastí), tak se prostě potřebujeme a přizpůsobit dané části stavu dění. 

Alternativním přístupem může být „Primárně se přizpůsobuj okolí, sekundárně si přizpůsobuj okolí.“, což je formulace, která je explicitněji v komplementaritě s environmentálním hnutím, ale z mnohohlediska bývá použitelná v menším podílu vymyslitelných typů událostí, jelikož život je založený mj. na tendenci optimalizovat své životní prostředí, provádět homeostázi, zlepšovat svou situaci atd. 

„Téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému.“ —  Sebastián Wortys

Komentář: 

Představte si prostor možných stavů světa a zejména života v něm, kde osy (rozměry) odpovídají různým škálám od jednoho absolutního extrému k opačnému. Absolutní extrémy jsou tak destruktivní, že pro život jsou neobyvatelné, takže nejideálnější realizovatelný svět by se pravděpodobně nacházel někde zhruba uprostřed v oblasti průsečíků všech os v podobě jakési dynamické všerovnováhy. 

Předpokládejme, že aktuální uspořádání našeho světa se v tomto prostoru možností nachází někde mezi nejideálnějším možným světem a okolní sférou rozličných extrémů. Předpokládejme také, že tušíme, kde zhruba jsme a kde zhruba je ideál, resp. že tušíme, kudy se k němu posunout (nebo alespoň poznáme, když se nebezpečně blížíme k některému z extrémů). 

Pokud bychom dokázali ve všech osách jít směrem k ideálu, tak bychom ho časem proťali. To v nás může probouzet názor, že určitý druh směřování je potřeba udržovat v zájmu dosažení nejideálnějšího možného světa. 

Problém však může nastat třeba, když nemáme dostatek informaci, abychom si byli jistí, jak daleko od nejideálnějšího možného světa jsme. V takovém případě se může stát, že se zastavíme předčasně, nebo až moc pozdě a budeme žít ve světě, který bude horší, než by mohl být. A pokud bychom z něj chtěli pryč do lepšího stavu, tak bychom potřebovali nacházet nový přesnější směr. Proto je potřeba dávat si pozor na skutečnost, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. 

Odlišný problém může nastat, když setrvačnost našeho původně správného směřování způsobí, že se na relativně krátkou dobu ocitneme v oblasti nebo blízkosti nejideálnějšího možného světa, ale pak nás to bude táhnout dál a dál k opačným extrémům vůči našemu původnímu východisku, aniž bychom dokázali včas zabrzdit. 

To znamená, že čím intenzivněji se budeme snažit přiblížit lepšímu světu, tím větší bude riziko, že ho nakonec mineme. Na druhou stranu nadměrná opatrnost nebo nedostatečná aktivita může způsobit, že nevědomé a relativně neinteligentní procesy s námi budou světem možností hýbat silněji, než my sami. Pak bychom měli tendenci padat k některým z extrémů víceméně nehledě na naše nedostatečně aplikované názory. 

Je tedy potřeba uvědomit si, že v reálném světě na naší snahu působí různé vlivy, které ji v různých osách mohou oslabovat nebo posilovat. Když vlivy naší snahu oslabují, tak se potřebujeme snažit víc než v hypotetickém světě, kde by dané vlivy nebyly. Naopak když vlivy naší snahu posilují, tak se nemusíme snažit tolik jako ve světě bez daných vlivů a nejspíš bychom měli přemýšlet, kdy bude potřeba brzdit a připravit na to své schopnosti. 

Někdy se může stát, že ani ta největší snaha nepřeváží protichůdné vlivy na správný směr. Pokud se to děje v případě jednotlivce, tak to může skončit jeho smrtí a buď se s tím smíříme, nebo budeme bojovat do posledních chvil, aniž bychom na konci života měli klid. Větší problém je, pokud se to děje v případě systému veškerého známého života. V takovém případě si, jakožto části, nemůžeme být dostatečně jistí, která snaha je přehnaná, takže do posledních chvil bychom měli usilovat o záchranu života ve vesmíru. 

Na druhou stranu, pokud je tepelná smrt vesmíru nevyhnutelná, tak bychom si před koncem světa měli vymezit nějaký ten čas, kdy budeme dělat, co se nám zlíbí, aniž bychom se museli trápit pokračováním snahy o přetrvání života ve vesmíru. 

Další komplikací pro náš hypotetický prostor možných stavů světa je, že podobně jako v případě Rubikovy kostky náš pokus změnit jeden aspekt vede i ke změně jiných aspektů, se kterými je potřeba počítat, jinak se nejspíš budeme neovladatelně vzdalovat na těch osách a v těch aspektech, které zrovna budeme ignorovat. 

Navíc je potřeba uvědomit si, že v reálném světě (oproti tomu našemu hypotetickému prostoru možností) může být krajina možných stavů světa víceméně zvrásněná. A to ve smyslu, že i kdybychom směřovali přímo k ideálnímu světu (v této dílčí analogii odpovídajícímu nížině), tak budeme muset překonávat nebo obcházet různě intenzivní pomyslné hory a propasti způsobené specifickými interferencemi různých intenzit jednotlivých os. To může znamenat, že rovná cesta je v reálném světě nemožná, a pokud chceme posunout stav našeho světa do nejideálnějšího možného světa, tak se potřebujeme smířit s dočasným nepohodlím, nebo jít delší schůdnější trasou života. 

V každém případě je tedy potřeba naše směřování průběžně reflektovat, tedy přemýšlet, zda není potřeba upravit směr. A to i v případě, že se nechceme přibližovat ideálnímu světu, ale také nechceme narazit do některého ze smrtelných extrémů. 

Z toho všeho je podle mě nejdůležitější uvědomovat si právě to, že téměř každá víceméně rovná cesta časem vede k extrému. A to, spolu se sbírkou zkušeností, nám může v každé situaci pomáhat, abychom se těm destruktivním zákoutím přiměřeně vyhýbali. 

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 1. díl

Po publikování mé druhé knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie jsem obdržel několik nechápavých reakcí vůči některým mým útržkovitým citátům, které se někdy pohybují na metaforické úrovni, takže je zapotřebí vyšší dávka antiskepse, aby se čtenář vyhnul předkritice. To byl jeden z prvotních signálů, který mě dovedl k myšlence, abych k některým výběrovým citátům začal psát komentáře, které by ořezaly množinu interpretací směrem k mým pojetím. Prostě aby se pak citáty zdály srozumitelnější, přesnější. 

Dlouho jsem se věnoval jiným projektům (a s psaním další knihy stále pokračuji), ale teď, když přemýšlím, který další článek bych rád napsal, tak tento koncept se mi zdá ideální volbou. Mnohokrát už jsem na různá místa psal myšlenky ve smyslu, že citáty jsou tou částí našeho (pře)myšlení, která má největší potenciál přetrvat v kolektivní paměti co nejdéle (což může být myšleno i ve vztahu k jejich abstrahování nebo převedení do jiných forem třeba v rámci umělé neuronové sítě) a tím také nejvíce posloužit budoucím generacím. 

Mé citáty už se několik let šíří na různá místa. Jeden se objevil třeba v popisu české konference o modularitě, jiný v anglicky psané e-knize jako úvod kapitoly (budu rád, pokud mi své použití mých citátů ohlásíte, abych na něj mohl odkázat v zájmu oboustranné výhodnosti). A pokud chci omezit nevyhnutelné dezinterpretace (které časem vždy přichází, mj. vlivem „tiché pošty“), tak bych měl začít publikovat vysvětlení alespoň některých z těch, které už kolují internetem. 

Není jich málo a teď se nechci zdržovat výběrem těch pár absolutně nejlepších, takže z dobrých citátů vyberu k okomentování ty, na které mi oko sklouzne a časem bych rád napsal řadu dalších podobných článků. A až se vrátím k tvorbě rychlovideí, tak některé komentáře se v namluvené podobě snad objeví i na mém druhém YouTube kanálu. 

Než však přejdu k samotnému komentování citátů, tak upozorňuji, že se nemusím dotknout všech relevantních významů, které dané citáty mohou mít a ani zdaleka nepopíšu všechny relevantní souvislosti, protože ty citáty myslím bývají poměrně obecné až nadčasové. Komentováním se také může vyjevit řada nových nejasností, které by bylo dobré dál a dál upřesňovat, dokud se obměňovaným zněním ptá někdo schopný pochopení. Takže následující komentáře prosím chápejte spíše jako směrovky k některým z možných významům daných citátů. 

„Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Předpokládejme existenci hypotetické (nám neznámé) bytosti/ agenta, který v mnoha ohledech funguje velice odlišně na nebinární škále možností. Pokud bychom takového tvora chtěli cíleně ovlivnit, tak bychom ho nejprve potřebovali důkladněji pochopit, abychom mohli správně předpokládat, které naše vlivy by mohly vést k jakému jeho chování. Prvními kroky v takové snaze může být opatrné navázání kontaktu prostřednictvím akci, které u většiny nám známých tvorů nevedou ke konfliktům. Co když ale reakce oné neznámé bytosti budou mimo veškeré naše koncepty? Co když nám vůbec nebudou dávat smysl? Dokud takového hypotetického tvora lépe nepochopíme, tak nemáme šanci nasměřovat ho, aby reagoval podle našich očekávání a zájmů. A teď si uvědomme, že nikoho ve skutečnosti neznáme absolutně dokonale, takže všichni lidé a jiní aktéři, které známe, se vůči nám pohybují někde na škále od absolutního pochopení po absolutní nepochopení. A ti, které chápeme nejméně, bývají i těmi, které jsme nejméně schopni cíleně ovládat. Ostatně i důvěra, která usnadňuje cílené ovlivňování ostatních, je obvykle založená na pocitu hlubšího pochopení. 

„Hloupost spočívá v omezenosti, bláznovství v bezmeznosti a moudrost v jejich rovnováze.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Touto větou se snažím označit jeden z důležitých způsobů pohledů na význam moudrosti, ale obdobně to pomáhá pochopit i podstatu geniality, aniž by bylo potřeba stereotypně, explicitně a přímo hovořit o spojení s vysoce nadprůměrnou inteligencí, která s genialitou téměř nepochybně úzce souvisí. 

Různí aktéři naší emergentní reality mají různou míru představivosti/ fantazie/ imaginace/ kreativity/ myšlenkové konektivity/ mentální kombinatoriky/ kognitivní modularity... (nebo jak jinak si to chcete nazvat) a spolu s tím různé způsoby, kterými k této paletě možností přistupují, což zahrnuje různé kognitivní schopnosti a míru příchylnosti něčemu uvěřit. 

Hloupí lidé bývají ti, kteří mají relativně malou představivost a tedy omezenější schopnost kreativněji řešit nové problémy. Pohybují se v užším rámci možností, a pokud jsou jejich kognitivní schopnosti nedostatečné i vůči takto nevelké množině, tak tito jedinci bývají extrémně omezení ve své schopnosti o něčem přemýšlet. Obvykle snadno něčemu uvěří, protože těžko hledají jiné relevantní možnosti a až příliš se zaměřují na konkrétnost současnosti. A i když rozložení inteligence může být nerovnoměrné pro různé aspekty, tak nižší výsledky pro jednotlivý aspekt korelují s nějakými omezeními. 

Opačným extrémem vůči hlupákům nejsou (z výše uvedené perspektivy) géniové, moudří lidé ani jiní různí jedinci s vysoce nadprůměrnou inteligenci, nýbrž takový druh „bláznů“, které napadá výrazně mnohem víc možností, než je pro daný problém relevantních nebo než dokážou zpracovat. Takový blázen může začít řešit problém a bez jeho vyřešení skončit u velmi nesouvislé činnosti, která většině lidé nemusí dávat smysl, pokud ho vůbec lze pro daný případ vymyslet. Pohybuje se myšlenkově tedy až moc mimo rozumové meze. A pokud navíc má tendenci svým nápadům poměrně snadno uvěřit, tak může vymýšlet třeba různé absurdní konspirační teorie nebo spirituální systémy a žít podle nich, i když to bude velmi zcestné. 

Moudrost a genialita se pak mezi těmito dvěma extrémy vyjevují jako určité dynamické rovnováhy mezi omezenými a nadměrnými možnostmi. Geniální jedinec si obvykle představí zhruba takové největší množství relativně relevantních možností, které je v optimálním čase schopen zpracovat. Ani ne výrazně víc, ani výrazně méně. A míra jeho víry (nebo alespoň chování jakoby věřil) k jeho závěrům se opírá o míru pravděpodobnosti z pohledu zkušeností a naučených teoretických konceptů, takže se snáze vyhne tvrdohlavému ulpívání i protichůdnému přehánění představy „vím, že nic nevím“. Prostě udělá to nejlepší objevitelné s vědomím, že to může být omyl a nic dokonalejšího se nezdá v dosahu v blízkém časoprostorovém horizontu. 

„Ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Říká se, že mezi géniem a bláznem je poměrně tenká hranice. To může být dáno mj. tím, že blázni nemají dostatečnou kognitivní schopnost zvládat adekvátně zpracovávat svou přehnanou představivost, zatímco géniové mohou mít podobně velkou představivost jako tento druh bláznů, ale ještě většinou dokážou (v těch chvílích kdy si označení génius nejvíc zaslouží) její paletu přiměřeně zpracovat na nějaký použitelný závěr. To znamená, že velká fantazie je společná pro daný druh bláznů a genie. Občas však i génius může přecenit své možnosti, nezvládnout svou představivost a udělat něco bláznivého. Nebo si tím může i poněkud záměrně zpestřovat život - pohrávat si s vlastním a cizím rozumem. Takže ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.

„Nesmrtelným se stává ten, jehož myšlenky by i jeho vrah přijal za své.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří jedinci považují určité jiné osoby za své nepřátele natolik, že mohou usilovat o jejich fyzickou likvidaci. Ale přes veškerý tento odpor se vždy najdou i nějaké spřízněné vlastnosti, mj. všichni lidé (v biologickém smyslu) dýchají kyslík a dosud všichni pobýváme jen v rámci Sluneční soustavy, přičemž v konkrétních případech může platit i řada jiných a nepaušálních aspektů. A pokud jsou alespoň některé myšlenky určité osoby natolik přitažlivé/ uvěřitelné/ užitečné/ pravdivé..., že i jedinec, který by ji chtěl zabít, tyto myšlenky přijme za své, tak se o to pravděpodobněji může jednat o myšlenky, které by snáze přijala i řada jiných lidí, kteří k dané osobě nemají až tak velký odpor. Takže čím víc lidí myšlenky dané osoby příjme, tím spíše ony myšlenky zůstanou v povědomí společnosti i po fyzické smrti rodné osoby, což je memetický druh nesmrtelnosti. A může se to dít i navzdory různým změnám politických režimů, pokud jde opravdu o ty myšlenky, které by přijal i případný vrah toho, kdo je vymyslel. 

„Největší známá svoboda je nejvolnější známý druh otroctví.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Svobodu lze chápat mj. jako možnost vybrat si informovaně mezi více různými možnostmi, aniž by naše rozhodnutí bylo drtivě předurčeno omezeními ze strany užšího okruhu vlivných aktérů. Zároveň však svoboda může znamenat i schopnost dosáhnout svých rozhodnutí (třeba i s cizí pomocí), protože co by to bylo za svobodu, kdyby nám žádné z našich rozhodnutí nebylo dostupné k realizaci. 

Teď si můžeme uvědomit, že různí jedinci v různých časech na různých místech měli, mají nebo budou mít různou míru svobody z pohledu obou její výše zmíněných aspektů. Sice těžko říct, který člověk v historii byl nejsvobodnější, ale snadno můžeme předpokládat, že jeho svoboda nepřesáhla možnosti dosavadního lidstva nebo obecněji života na Zemi. To znamená, že ovlivňoval jen velmi nepatrnou část vesmíru, téměř nic vůči Celku. Gravitační vlny nás táhnou, kam se nepředstavitelně velkým masám hmoty a temné hmoty zlíbí. Navíc ani ten nejsvobodnější dosud známý jedinec nebyl schopen změnit základní fyzikální zákony, nanejvýš je částečně pochopil a udělal nanejvýš to, co mu jejich rámec umožnil. Podobně dosud všichni lidé jsou víceméně omezeni biologickou formou, i když se pomalu replikujeme do virtuálního prostředí. Ale to je omezené fyzickými zdroji a prakticky i dosavadní podobou softwaru a hardwaru. 

I kdybychom byli těmi, kdo budou mít největší svobodu této doby, tak stále se to bude odehrávat v poměrně velkých omezeních ze strany vesmíru. Tato omezení jsou tak značná, že i ta největší námi známá reálná svoboda se vůči nim bude zdát jako zotročení. A pokud si někdo myslí, že vládne světu, tak je v tomto ohledu poměrně naivní. Neměli bychom se však tolik trápit masou toho, co dnes nedokážeme ovlivnit a měli bychom soustředit pozornost na to, co je v naší moci - o čem můžeme alespoň trochu svobodně rozhodovat.