pondělí 24. září 2018

Myšlenkopocity, Sapir–Whorfova hypotéza, (ne)autorství aj. reakce

V minulém článku "Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra" jsem se mj. zmínil, že mě kontaktoval zajímavý člověk s pseudonymem Singularis. Od té doby si občas pošleme mj. e-mail a v tomto článku chci publikovat vybrané části z mé odpovědi (dlouhé 29 928 úhozů (pro srovnání délka povídky podle CKČ je 30 00 - 90 000 úhozů)) odeslané 9.9.2018 v reakci na je-jí/ho e-mail (dlouhý 26 974 úhozů) z 25.8.2018, který reaguje na mé knihy. Každý odstavec vystřižený z mé reakce začíná stručným citátem, na který reaguji.

Jelikož se jedná o výstřižky, tak ještě na úvod mohu pro lepší orientaci snadno vypsat postupně jejich témata: 1) smyšloslovný popis, 2) myšlenkopocity, 3) superorganismy, 4) Wšehomír, 5) člověk není jediným autrem svého díla, 6) Sapir–Whorfova hypotéza, 7) Church-Turingova teze a 8) základní otázka života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce Galaxií.

1) "takové úseky vogonské poezie Tě napadají i v běžném životě?" – Pokud "vogonskou poezií" myslíš popis nádraží pomocí neexistujících slov (jejichž kreativně otevřený význam se má rodit z pocitů a pokusů o asociace při jejich čtení), tak mě občas, při pohledu na něco, napadají neexistující slova, ale obvykle spíše jen pár. Tehdy na tom nádraží to (z hlediska počtu takových slov) byla spíše výjimka vlivem takové jedinečné umělecké nálady (ale asi by pro mě nebyl problém navodit si podobnou náladu znovu, kdybych chtěl). Je to takový zajímavý pokus doplnit klasický popis o tu jedinečnost způsobu vnímání reality (při dané náladě) a jedinečnost interpretace slov, kterou (minimálně v tomto případě) z principu nelze plně vyjádřit pomocí předdefinovaných slov. Každý má v krabičce trochu jiného brouka (viz. Wittgenstein) a "smyšloslovný popis" se snaží přiblížit ho i z jakési umělecko-emocionální roviny. Kdo má dostatečně silnou empatii, aby se do toho dokázal vcítit, tak se přiblíží tomu zvláštnímu až surrealistickému způsobu, jakým jsem to nádraží vnímal. Baví mě toulat se světem, dívat se na něj různými neobvyklými způsoby a občas mě vlivem toho napadne i nějaká logičtější myšlenka, která by mě v běžném stavu vědomí nenapadla (mé racionální a iracionální stránky jsou silně propojené). A trochu stranou: Baví mě i předem si systematicky vybrat cíle cesty dle různých kritérií a nejvíc mě baví, když tyto dva zdánlivě neslučitelné způsoby cestování spojím dohromady.

2) "Nelíbí se mi slovo „myšlenkopocit“ [...] myšlenky a pocity mají odlišné [...] mechanismy" – Pokud vím, tak za emoce jsou (z molekulárního hlediska) odpovědné především neurotransmitery (např. dopamin, adrenalin, serotonin, noradrenalin) a současně jsou odpovědné za přenos nervových vzruchů při myšlení. Dobře je to vidět u drog, protože jsou založené na zvyšování hladiny neurotransmiterů, což vyvolává všemožné emoce od pozitivních po negativní a současně mění myšlení. Další příčinou emocí (z molekulárního hlediska) jsou neuropeptidy (např. oxytocin či endorfin), ale ty také slouží ke komunikaci neuronů a ovlivňují citlivost jiných neuronů na neurotransmitery. Domnívám se tedy, že naše rozdělování myšlenkopocitů na myšlenky a pocity je založené asi na iluzi, že emocionální rovnováha (základ racionálního myšlení) není emoce, i když z molekulárního hlediska je. Naše kulturní zvyklost (pojmové krájení daného celku na myšlenky a pocity) nevyrostla na molekulární biologii (emoce a myšlenky na molekulární úrovni nelze oddělit), ale na subjektivní zkušenosti, kdy při vnímání upřednostňujeme jeden z úhlů pohledu na komplementární skutečnost. Holističtějším přístupem tedy podle mě je, že emoce a myšlenky jsou dvě strany téže mince myšlenkopocitů, i když jejich vztah je do velké míry flexibilní v závislosti na daném nastavení mozku (obdobně jako např. i nějaké dvě myšlenky se v různých lidech/ v různý čas k sobě mohou vztahovat různými způsoby).

3) "superorganismu [...] Já jsem ohledně tohoto tématu spíše skeptická, protože jakékoliv přiblížení k modelu, jaký známe např. od mravenců [...]" – V povídce Přirozená mnohobytost je myslím celkem jasné, že nejde o eusocialitu (varianta superorgansmu typická mj. pro mravence), protože tam třeba nepíšu nic o tom, že právo na rozmnožování by měla jen nějaká královna. Ale i Anton Markoš mi, v reakci na tu povídku Přirozená mnohobytost, také psal něco ve smyslu, že si uskutečnitelně dokáže představit jen tu negativní variantu, jakýsi totalitní superorganismus. Podle mě však už všemožné současné lidské organizace (i ve víceméně demokratické společnosti) lze chápat jako varianty superorganismu (i když lidstvo jako celek má z tohoto hlediska podle mě autoimunitní poruchu). Internet je obdoba organické neuronové sítě, silnice jsou obdobou oběhové soustavy, potravinářský průmysl se podobá trávicí soustavě... Připouštím však, že v současnosti nelze s jistotou říct, zda směřujeme spíše k té pozitivní svobodné variantě superorganismu, kterou jsem popsal v Přirozené mnohobytosti, nebo k té negativní totalitní variantě superorganismu, kterou jsem popsal na konci Womylu a v novele Z lidstva (víceméně to samé jako ve Womylu, ale v novém kontextu). Jináč fyzické vrůstání není nutností, ale spíše takové fantazírující makroskopické podtržení té podstaty mnohobytosti. A lidé mohou spolupracovat na společném cíli jako celek, aniž by si museli říkat úplně vše.

4) "Jaký je rozdíl mezi wesmírem, Wšehomírem a Duší Wšehomíra? A souvisí to s Bohem?" – Wesmírem s malým w je myšlen jeden z wesmírů (obvykle ten náš). Wšehomírem je myšlen hypotetický Celek všech existujících wesmírů (propojených minimálně skrze Duši Wšehomíru). Duše Wšehomíru (tento pojem aktuálně moc nepoužívám) je myslím souhrnné označení pro Všeobsažný princip (základní společná předloha pro všechny částice a časoprostor, resp. pro fyzikální zákony) a Zdroj fundamentálního vědomí, který jsem kdysi nerozlišoval od Všeobsažného principu. Jsou to takové mé hypotézy a připouštím, že to může být i jinak (a někdy pro dorozumění asi používám známější pojmy, i když přesnější by mi připadali některé mé). A souvislost s Bohem je závislá především na tom, jak kdo Boha chápe, což trochu objasňuje mj. tento článek.

5) "Vrtá mi hlavou, čím se vyznačuje "vlastní" názor individua v mnohobytosti [...] osobnost individua není jediným autorem ničeho. Jak tedy může být nějaký názor jejím vlastním?" – To se podstatou neliší od současného stavu věcí, takže pro lepší pochopení tuto komplementaritu vysvětlím na něm. Aby někdo mohl být skutečně stoprocentním autorem nějaké myšlenky, tak by od narození po vymyšlení dané myšlenky musel žít v izolaci od všech bytosti, které by mohl napodobit/ vnímat a v důsledku toho by byl mentálně zaostalý a je otázkou, zda by něco vůbec dokázal vymyslet (navíc by ho stejnak zásadně ovlivnilo místo a strava, kterou by mu zvolil jiný člověk). Ale v praxi se všichni neustále vzájemně ovlivňujeme a třeba jen tím, že si čteš tuto větu, tak nějak ovlivňuji tvé myšlení (nezávisle na tom zda s tím souhlasíš či ne) třeba jen tím, že měním předmět tvé pozornosti a v důsledku toho tě pak mohou napadat minimálně trochu jiné myšlenky, než které by tě napadaly, kdybychom si nikdy nepsali, takže i já se tímto alespoň maličkou měrou fakticky stávám spoluautorem těch tvých myšlenek, při jejichž vzniku figurovala naše interakce nebo její výplody (a stejně tak třeba ty ovlivňuješ mě). Každý člověk za života od jiných převezme do své hlavy nějaké informace (názory, historky, zkušenosti...) a ty se vědomě či podvědomě podílí na jeho myšlení. Dokonce i drtivá většina slov, která používáme, nejsou naše výtvory, takže tvorbou vět tvoříme z mnoha cizích výtvorů. Přesto o názorech, které vzniknou v mé hlavě, mohu mluvit jako o "vlastních" a to ve smyslu, že jsem byl jejich významný spoluautor (pokud ne přímo nejvýznamnějším) a ve smyslu, že je mám v sobě/ náleží do množiny mé osobnosti/ zastávám je. Individualita a kolektiv jsou (nebo alespoň mají být) v komplementaritě.

6) "Sapirova–Whorfova hypotéza" – Souhlasím, že se to mému názoru podobá => díky za info., ;). Také občas zjistím, že někdo už dříve vymyslel něco podobného jako já, jak jsis nejspíš přečetl(a) už v článku "Mnohobytosti základem nového SF-sub/žánru" ve Vtiposcifilo-z/s-ofii, kde na jiné stránce v souvislosti s tím píšu: "Čím víc lidí relativně nezávisle na sobě objeví podobnou věc, o to víc mohou mít pravdu."

Ale tak, jak je Sapirova–Whorfova hypotéza definovaná na Wikipedii, mi to připomíná spíše Foucaultovo pojetí diskurzu, protože oba pojmy se zaměřují na jazyk, který je v mém případě ale jen prostředníkem a jdu ještě hlouběji k samotnému způsobu vnímání, než nějaký pojem vůbec vytvoříme (takže je to obecnější než Sapirova–Whorfova hypotéza či diskurz). To, co je v mé myšlence navíc, se dobře ilustruje na podivném vizuálním umění, které člověk nejprve vidí (vizuálně krájí/ analyzuje), i když ho ještě neumí slovně pojmenovat, takže způsob krájení nelze svádět čistě na jazyk. Každý jev lidé nějak vnímali nejspíš dřív, než pro něj vymysleli pojem a čím víc pojmů (a čím déle) je, tím na to lidé víc zapomínají, protože se čím dál tím víc ponořují do pojmologie vzniklé jako reprezentace tradičního krájením.

K plnému pochopení mé myšlenky "pomyslné krájení Celku" je potřeba uvědomit si, že základ fungování wesmíru může existovat i bez lidského jazyku, který ten základ zrcadlí jen velmi pokřiveně (ale lidský jazyk bez základu fungování wesmíru nemůže existovat), takže pokud chceme lépe pochopit wesmír, tak bychom o něm měli přemýšlet i vizuálně (jako např. architekti o budově) (hledat jiné smysluplné způsoby krájení než tradiční), což je blíž realitě než přemýšlet o wesmíru pomocí pojmů, které redukují popisované víc než vizuální přemýšlení, během kterého pak můžeme objevit souvislosti, které bychom při vnímání světa skrz jazyk jen tak neobjevili. To však neznamená, že bychom o světě měli přemýšlet jen vizuálně - oba způsoby vnímání mají své různé výhody a měly by být v komplementaritě (mj. převádět objevy z vizuálního přemýšlení do pojmového přemýšlení).

7) "co si myslíš o Churchově-Turingově tezi?" – O informatiku se moc nezajímám, ale napadá mě k tomu mj. (z toho zajímavějšího) toto: Mnoho vědců věří, že v základu wesmíru je "matematika" a že jsme dosud poznali jen střípek pravdy o wesmíru, takže na základě tak malé znalosti podle mě nelze stoprocentně vyloučit, že jsme dosud neobjevili druh výpočtu, který je neuskutečnitelný algoritmem v počítači. Obzvláště pokud by s determinismem koexistoval jakýsi indeterminismus (viz. článek), tak by takový nepřevoditelný "výpočet" mohl existovat, i když je otázkou, jestli by mu příznivci Church-Turingovy teze chtěli říkat "výpočet", :D.

8) "objevil základní otázku života, vesmíru a vůbec" – To je velmi zajímavý názor, ;), i když podle mě by číslo 42 mohlo být (obzvláště pokud Douglas Adams byl determinista) myšleno spíše jako výchozí nastavení toho wesmíru, ve kterém se odehrává děj Stopařova průvodce Galaxií. Resp. otázka by mohla znít: "Které číslo, po vložení do univerzální rovnice wesmírů, vyvolá odehrání tohoto vesmíru?" (Ve smyslu toho Stopařského.) A k pochopení by tedy bylo potřeba znát i onu univerzální rovnici wesmírů.

čtvrtek 23. srpna 2018

Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra

https://www.psanci.cz/autor.php?trideni=1&id=1638V roce 2017 jsem některé články psal jako tématické výstřižky z mezilidských dialogů (kterých jsem se účastnil) doplněné především o úvod (vysvětlující kontext) a zde se k této formě vracím.

15.8.2018 jsem si všiml, že mi nedávno napsal(a) jak-á/ý-si Singularis (starší popis zde, profil na Psanci.cz zde) v reakci na závěr knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie a mou aktuální poptávku po lidech společných zájmů.

Pro ty, kteří neprozkoumávali odkazy, tak ve stručnosti jde mj. o autorku scénářů epizod seriálu Ester Krejčí z je-jího/ho univerza Eichlerské dopravně demokratické republiky (alternativní historie, zákaz aut => veřejná hromadná doprava zdarma, unisexuální záchody, vykání i přátelům a příbuzným...), stylem navazuje na seriál Daria (sarkasmus ve škole) a Teorie velkého třesku a letos by tento seriál měl vyjít i knižně.

http://ekrejcixf.sweb.cz/about.htmV osobní komunikaci mi Singularis nabídl(a), abych si přečetl je-jí/ho esej o vztahu víry a vědy zvanou Kolik máte před sebou jablek?, načež jsem napsal tu část odpovědi, která bude následovat v tomto článku. To hlavní, co chci sdělit (pojmologické krájení Celku a věda jako vylepšená víra – rozepsání některých myšlenek z Vtiposcifilo-z/s-ofie), by z tohoto článku mělo být pochopitelné i bez znalosti dané eseje, ale není dlouhá, je zajímavá (vč. komentářů) a potřebná k pochopení vedlejších částí mé odpovědi (dva následující odstavce).

K eseji mohu doplnit mj., že při pohledu z blízka lze, za správného osvětlení, vidět i odraz jablka v očích a následně spekulovat, že když jsou v podstatě dvě zrcadla proti sobě, zda těch odrazů jablka není ve zmenšujícím se měřítku ještě jakoby donekonečna víc (podobně jako se nekonečně jeví např. má oblíbená instalace Idiom v Městské knihovně v Praze), :D. A kdyby se do toho zapojil hologram, bylo by to ještě bláznivější. Kolik jablek je na jednom hologramu jednoho jablka? A kolik celých jablek je na hologramu z hlediska všech možných způsobů rozdělení hologramu, :D? ...

Záleží i na definici "jablka". Když se třeba postuluje, že každá informace o daném jablku je jeho nedílnou součástí, tak i veškerý odraz daného jablka je součástí jednoho "jablka". A hmatatelný předmět a jeho odraz jsou pak dva aspekty téhož fenoménu (tzn. dochází k situaci, kdy i odraz jablka je jablko, přesněji součást jablka), takže ke koexistenci světa vědy a víry může dojít i při počtu jedno jablko, ne jen dvě jablka.

Tím narážím na myšlenku, kterou jsem ve Vtiposcifilo-z/s-ofii (ve finální verzi na str. 156) formuloval takto: "Pomyslné krájení Celku na pojmy částečně předurčuje výsledek našeho pozorování." (A někdy to označuji třeba jako "pojmologické krájení Celku".) Resp. že wesmír možná existuje jako nedílně všepropojený Celek a teprve až naše potřeba poznávání vyžaduje vnímat ho jako různé části, jejichž ohraničení je výsledek aplikace našich neuniverzálních pravidel rozlišování objektů (ať už vědomých či podvědomých) a až teprve lze snažit se o poznání tím, že si ty pomyslně oddělené fenomény znovu skládáme dohromady na základě objevených souvislostí (které jsme vnímáním pomyslně zpřetrhali).

Pro zajímavost i tělo člověka lze definovat třeba jako vše, co daný člověk (či kterákoliv jeho úroveň) ovlivňuje, takže z tohoto hlediska by se lidé vzájemně prolínali v jedno "mnohotělo" ovládané mnoha vůlemi.

Co se týče samotného vztahu víry a vědy (tedy už bez záměrné návaznosti na jablečnou metaforu na vědu a víru z dané eseje (metafora má vždy omezenou platnost a nechci tím zde omezovat vyjádření mého názoru)), ve Vtiposcifilo-z/s-ofii k tomu píšu mj. další antitradicionalistickou variantu "pojmologického krájení Celku" ve smyslu, že věda je z určitého hlediska víra obohacená o "evoluční mechanismus" (ve smyslu reflexe, ne zájmu o biologickou evoluci).

Tzn. žádný student jakéhokoliv vědního oboru není sám schopen dostatečně hluboko reflektovat veškeré dosavadní vědecké poznání (byť jen ve svém oboru), takže mu prostě musí uvěřit, aby do vědy vůbec mohl proniknout a až pak může být schopen jen některé z poznatků reflektovat – nemá čas na všechny a zbylým musí věřit, aby vůbec mohl vědecky pracovat. Ještě během studia profesoři moc nedovolují rušit přednášky studentskou reflexí, protože ta by při důkladnosti neměla konce, nestíhalo by se probrat stanovené učivo a sami profesoři by si občas nebyli jistí, co odpovídat a dovolili by tím podrývat svou autoritu. V praxi ale mnozí studenti o důkladnou reflexi ani neusilují a na zkoušky se narychlo víceméně nepochybovačně biflují z hromady skript, kde se (minimálně u přírodních věd) obvykle nepíše ani cesta, jakou daný poznatek vznikl a někteří profesoři některé formulace v nich považují za zavádějící.

Z hlediska filosofie vědy nikdo nemůže komukoliv, usilujícímu o rize vědecké poznání, vědecky zaručit, že
  • není "mozek v kádi" ve světě jiných zákonů.
  • některé vědomosti, které se k němu dostávají, nejsou někde (byť trochu) pokřivené záměrem zdroje nějakého z ohromných toků peněz, na kterých je věda závislá.
  • když všichni lidé alespoň v něčem někdy chybují, tak společně dokážou eliminovat veškeré chyby.
  • věda, jakožto továrna na technologie, které jsou nástrojem k manipulování fyzické roviny světa, není i praktikujícím odborníkem na manipulaci lidské mysli podobně jako např. kněží při zpovědi (ústní zkoušce) či kázání (přednášce) pomocí Bible (skript).
  • věda se oprostila od všech paradigmat.
  • někdo třeba omylem/ záměrně nějaký konsenzus nebude prezentovat jako fakt.
  • něco z toho není sofistikovaná fabulace někoho významněji inteligentního než je on sám.
  • ...

Takže navzdory úžasnému vývoji věda v jádru zůstává vírou, která se od víry samotné liší především schopností upravovat předmět svého věření na základě sofistikovaných pravidel poznávání a epistemologického anarchismu (i když víra to umí také, jen mnohem pomaleji a možná jen v některých případech). Každý vědec by si to vše měl uvědomovat, jinak je víc věřící, než si myslí.

Z tohoto hlediska nesouhlasím s tou částí závěru eseje Kolik máte před sebou jablek?, jejímž smyslem je "svět víry a svět vědy existují odděleně", protože podle mě (jak už jsem uvedl), navzdory všem těm velkým snahám, věda (i když to nerada poslouchá) v jádru zůstává propojená s vírou (a trochu jiným způsobem zůstává propojená i s filosofií, ta také s vírou a to jak na úrovni mezilidské, tak i uvnitř jedince, i když v jiném poměru sil).

Sebastián Wortys

čtvrtek 26. července 2018

Asociomet 2: projížďka tankem, gay kniha, nezmaři, art brut, urbex...

Jako jsem před několika měsíci zveřejnil článek "Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů", tak jsem zkusil napsat podruhé něco v podobném stylu. A kde začneme tentokrát? Třeba u toho, co se mi poslední dobou procházelo hlavou v návaznosti na to, co jsem zažíval.

Jednou za čas se v mém životě nečekaně vyskytne něco šíleného. Loni to bylo třeba, když ozbrojení poláci narušili soukromí mého stanu a před pár dny to bylo, když jsem se na jedné soukromé undergroundové akci neplánovaně zdarma svezl zběsilým tankem. Kam se hrabou ukázky z vojenské přehlídky, kterou jsem letos viděl v Brdech na Bahnech, kam jsem se mimochodem také dostal náhodou a s VIP páskou zdarma, i když jsem paradoxně celkem pacifista, xD.


Tank, kterým jsem se svezl, měl několik poklopů a během jízdy z nich čouhalo celkem asi 9 lidí vč. řidiče, který sice věděl, že veze i opilého důchodce, ale nechápal to jako důvod jet jinou než maximální rychlostí. Ještě že staříkovi před jízdou vzali z ruky lahváče, aby ho přiměli držet se oběma rukama, protože když se tank prudce rozjel přes kopečky, tak stařík chvíli trochu poskakoval jako hadrový panák. Nechci si představovat, co by se stalo, kdyby jel s tím pivem...

Když tank na pláni v rychlosti řezal zatáčku, tak od pásů metal do vzduchu hroudy hlíny. Pak třeba vyjel na sráz s náklonem blízko 45°, sjel ho a projel křovím zase do kopečku... Tento adrenalinový zážitek, v souvislosti se spoustou jiných undergroundových akcí, mě nakonec inspiroval k vytvoření námětu povídky, kterou jsem si zatím nazval Anarchomilitantní kalba. Ale nevím, zda to někdy začnu psát, protože různé náměty mě napadají mnohem častěji, než si dokážu najít čas zpracovat je.

Mnohem spíš doufám, že se mi jednou podaří dopsat knihu o zamilovanosti dvou kluků, která vychází z mé rozepsané povídky Do pryč, jejíž scénky pramení z mých představ při nočním poslechu písniček v období střední školy.

V povídce Do pryč měl jeden kluk žít s mamkou řidičkou v kamiónu na cestě a druhý bydlet v domku u benzinové stanice u dlouhé silnice v pustině. Ale nakonec se mi nechtělo fabulovat o realistických okolnostech, protože zajímavé mi připadají spíše až tehdy, když se nějak fyzicky víceméně bezprostředně dotýkají mého života (nebo někoho jiného, pokud to zpracuje on).

Takže jsem se nakonec po letech rozhodl propojit to dílo s detaily mé první a nejsilnější zamilovanosti, místo kamiónu a benzinky ji zasadit do prostředí, kde jsem vyrůstal, zapojit do toho vybrané části mého deníku a okořenit to o zážitky z jiných míst a časů, kde jsem pobýval. Ale nebyl bych to já, kdybych alespoň občas nepovolil uzdu fantazie, takže čistá autobiografie to také nebude.

Už několikrát jsem zvažoval, že bych mohl napsat něco na mé poměry normálnějšího a celkem reálného a dnes už jsem si celkem jistý, že to bude právě ta kniha o zamilovanosti dvou kluků, protože se na to krásně nalepilo celkem dost klíčových částí mého života.

Ačkoliv mám mnohem jasněji, než v případě povídky Do pryč, tak minimálně jedno dilema mi zůstává: nevím, zda chci, aby tam byl sex. Podstatou knihy má být totiž spíše prožívání romantiky po rozpoznání sexuální orientace, což se podle mě nejlépe povede, když ta kniha dokáže být přitažlivá i bez sexu. A pak je tu ještě skutečnost, že toto období zamilovanosti jsem prožíval, když mi bylo 15 let a v knize nechci dělat velké časové skoky. Takže někomu konzervativnímu by se mohlo zdát, že je to na první sex moc brzo, i když od bývalých spolužáků vím, že mezi mladými není moc vzácné mít sex už dříve, což mi ale také nepřipadá úplně dobré.

Na obhajobu sexu v té knize hovoří, že bych tím vytvořil vzorový příklad, jak si to po dlouze rozvíjeném vztahu dva shodně naladění kluci spolu mohou napoprvé užít podle mě víceméně nejlépe. Byl by to jakýsi protiklad k pornu, které se bohužel někdy stává zdrojem "vědomostí" pro zmatené dospívající. Třeba ještě na druhém stupni základní školy jsem zažil, že dva ne úplně duševně vyspělí spolužáci se mi nezávisle na sobě pokoušeli ukazovat porno a třetí mi jen popisoval nějakou šílenost zvanou "kundolízek motorový" (a nejspíš si ani ne všechny případy pamatuji). No a pak je tu pochopitelně argument, že v homosexuální knize se očekává sex. Ještě uvidím, jak se rozhodnu...


Prostřednictvím psaní tohoto díla mj. realizuji i mou myšlenku, že člověk by měl vzpomínat na "staré dobré časy" a vracet z nich do současnosti v nové formě to, co tehdy bylo dobré. V rámci toho jsem si třeba udělal 10 km dlouhou procházku po osobně nostalgických místech, která jsem si fotodokumentoval, aby mi to pak pomáhalo přesněji vzpomínat, i když se pak nějaké místo změní k nepoznání. A minimálně jedno z nich jsem nenavštívil snad 20 let.

Během toho jsem po čase hledal (a nacházel) nejenom kešky, ale také třeba mé oblíbené nezmary (které jsem jeden čas choval v akváriu) či neobvyklé kamínky a vtipně jsem fantazíroval o zdánlivě nepodstatných věcech.

Ale sem víc o té cestě psát nechci, protože spolu s ní a novými náměty do gay knihy se mi vrací věčné dilema, co pod kterou z mých identit publikovat. Vše, co chci zveřejnit, sice mohu publikovat zvlášť, ale trápí mě, že se tím rozpojí některé (minimálně pro mě) podstatné souvislosti. Byl bych spokojený, kdyby všichni lidé našli všechny mé výtvory a příběhy, které je mohou zajímat, ale aby si myslel, že to jsou výtvory a zážitky různých lidí a ne jednoho člověka, který odhaluje zvlášť jednotlivé stránky svého života (i když je to protichůdné a tím málo pravděpodobné). V některých případech bych sice byl i rád, kdyby si to lidé spojili, ale pouze za předpokladu, že by mě pak nechali v reálu na pokoji, pokud bych jim sám nedovolil scházet se.

Vím, že kdybych vše publikoval pod jednou z identit, získal bych i synergicky větší uznání, než mají mé jednotlivé identity zvlášť za úspěchy ve svých oblastech, ale v současnosti je pro mě jakýsi klid stále důležitější. Takže můžete alespoň bez jasné odpovědi fantazírovat, které osobnosti mohou být ve skutečnosti jedna. A nečekejte jen, co vám média zobrazí, ale hledejte i podle vlastních slov...

V souvislosti s váháním, co a jak (ne)publikovat mě (před letošním příjezdem na Festival fantazie) v Psychiatrické léčebně Bohnice (kde jsem, možná k překvapení některých kritiků, byl náhodou jako doprovod návštěvy) trochu překvapila výstavka obrazů od autorů, kteří mají zkušenosti s psychickými obtížemi. Jejich jména tam byla bez pseudonymů přímo spojená často i s tím, jaké měli problémy, tak jsem si říkal, že kdybych tam patřil i já, chtěl bych být pod pseudonymem.

První, čeho jsem si na výstavě všiml, byl obraz astronauta v hejnu zuřivých ptáků z cyklu Modrá sezóna od Štěpánky Jislové, protože její obrazy dobře znám z HumanArt.cz, kde má profil rarach.


Při prohlížení děl dalších autorů jsem si říkal, že někteří "blázni" mi připadají fascinující tím, že vnímají svět jinak a možná jim to umožňuje vidět to, co běžní lidé přehlíží. Pro mě nejpodivnější obraz, jaký jsem tam našel, je neobvyklý portrét Milá S., na kterém je zachycená pravděpodobně Sára Šimků, ale její obličej je jaksi dekonstruovaný (přeskupený), některé dílky chybí, jiné jsou navíc a některé barevně neodpovídají ostatním, což podle mě znázorňuje čísi roztříštěnost osobnosti. Autorem je Vladimír Gaston a v jeho popisu mě nejvíc zaujala poslední věta: "Beznadějný milovník a sběratel podivuhodných lidí, prožitků a dřev."

Víc než obrazy mě u některých autorů zaujala i část popisu, např.  "I v nejtěžších chvílích maloval – třeba na kartony nalezené u popelnic." u Stanislava Vondrů a podobně "Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední." u Lenky Fridrichové. Říkal jsem si, že kdybych se octnul v hodně nepříznivé situaci, tak bych asi dopadl podobně. Naštěstí z praxe vím, že přes dobrovolničení za jídlo a ubytování se člověk může postupně vzchopit, pokud si zachová naději.


Soucítil jsem s Petrem Lukášem za větu "Léta pracoval na nástěnné malbě ve svém bytě, který následně musel opustit.", protože kdybych se musel rozloučit s nějakým mým dlouholetým dílem, minimálně v některých případech by mi to trhalo srdce (než bych začal pracovat na jiném). A rozhodně není jediný, komu se něco takového stalo, protože nedávno jsem dostal povolení k urbexu v dlouhodobě opuštěném bytovém domě, kde je mj. nástěnná art brut malba srubu v přírodě, abstraktní růžovo-červeno-žluto-černo-bílé obrazce, do zdi vyrytý a růžově přemalovaný reliéf nahé ženy, několik plochých obrazů nahotinek, a když už jsme u nich, tak i třeba popsané a obarvenýma rukama osahané torzo modelu ženského těla.



Dál jsem tam viděl třeba zápisníček se spoustou kreslených lístků marihuany, knihu o výkladu snů (Annelie Schlobohm - Obrazy našich snů), česky psanou pohlednici Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918 (cca za dva měsíce 100 let stará), cestovní pas z Československé socialistické republiky s dvěma razítky a místo podpisu křížek (majitel byl negramotný) nebo starou německou učebnici autoškoly, ve které je na obrázcích ještě třeba koňské spřežení či parní válec na křižovatce.




A v neposlední řadě jsem tam viděl i dvě fotoalba německých důchodců: jedno z roku 1996, když byli v Alpách (Jochgrimm, Passo Sella, ...) a starší z roku 1961, když byli v Budapešti, Bukurešti, Mamaie, Mangalii, Eforii, Die Halbinselu, Hiddensee, u Balatonu či v Praze.



Je tam tak tuna věcí, ke kterým se dlouho nikdo nehlásí a možná něco z toho jednou uvidíte na bleším trhu U Elektry, kde jsem si připadal podobně...

Autor článku: Sebastián Wortys

čtvrtek 31. května 2018

Překlad "neznámého" smysluplného textu do neexistujícího jazyka

Občas se ve mě probudí nálada na jakési umělecké vyblbnutí a tentokrát jsem se rozhodl, že jen tak přeložím "neznámý" smysluplný text do neexistujícího jazyka. Pochopitelně vím, jaký text jsem překládal, ale ty už pravděpodobně ne.

A jelikož nemám moc rád, když autor něčeho (obvykle konceptuálního díla), co se může jevit jako zcela nesmyslné rychloplácnutí, přenechává popis a výklad jen na divácích, tak tímto úvodem nabízím alespoň nějaká vodítka k interpretaci a především k objasnění, že skutečně došlo k jakémusi překladu, který má svá pravidla a netrval krátce.

Každé slovo se určitým nevyřčeným způsobem vztahuje ke slovu původnímu (pokud nedošlo k nějaké chybě v překladu, :D) a dokonce i skládání slov z předpon, kořenů a pár koncovek je částečně odvozeno od češtiny. Nechci však prozrazovat podstatné detaily, abych neusnadňoval dohledatelnost původního textu (i když si zaslouží být čten (podobně jako mnoho jiných textů)), neboť chci zachovat jeho tajemnost. K podrobnostem způsobu překladu řeknu tedy pouze to, že jsem se snažil téměř do každého slova dát alespoň jedno písmeno s háčkem.

Při vymýšlení těchto cizojazyčných ekvivalentů jsem si uvědomoval mj., že ohromné množství kombinací písmen je v češtině nepřípustných kvůli obtížné vyslovitelnosti pro Čechy, ale minimálně několikrát jsem tyto konvence porušil a pomocí automatického syntezátoru hlasu si můžeš i poslechnout, jak by to skutečně znělo.

Mezi zajímavosti také patří, že jedno slovo je stejné v češtině i ve smyšleném jazyce, ale asi málo kdo ho najde.

Přemýšlel jsem, že dostatečně vyspělá umělá inteligence napojená na internet by časem měla zvládnout určit, jaký byl výchozí text. Zajímavější by však bylo, co by z něj dokázala pochopit bez internetu. Dokázala by třeba srovnáváním struktur textů z různých jazyků určit, že jde o doslovný překlad z češtiny? Jináč bez připojení k internetu (nebo znalosti originálu) pravděpodobně není možné zjistit význam překladu, protože žádná slova (ve smyslu uskupení písmen, ne jejich způsob uložení v lidské hlavě) nemají význam sama o sobě (což nejspíš platí i v tom druhém případě) (možnost významu se odvíjí od nějakých tradičních spojení na různých úrovních a mezi nimi), takže zkoušet můj text přeložit zpět do češtiny je podobně obtížné jako zkoušet přeložit Voynichův rukopis.

Jména autorů původního textu neuvedu, abych nedával moc vodítek k tomu, o jaký text se původně jednalo. Tím se dostávám do velmi zvláštní situace, protože není zcela jasné, jestli cituji bez uvedení autora, nebo jsem vytvořil čistě vlastní text, jehož bych byl autorem. Z hlediska čtenáře, který nemá schopnosti dopátrat, o jaký text se jedná, je můj text zcela nový, ale z mého hlediska jde o překlad (podle určitých pravidel) do neexistujícího jazyka, ke kterému mám i virtuální slovník.

Ačkoliv to nemá přímou záměrnou souvislost, tak tento článek se vztahuje i k jednomu mému textovému dílu na HumanArt (aktuálně nejméněkrát zobrazené a hodnocené), kde si také pohrávám s překladem (ale jiným způsobem). Jde o "Překladegeneraci významu", kde je záznam toho, jak jsem mnohoznačnou větu nechal postupně automaticky překládat do všemožných jazyků, až postupně úplně změnila význam, čímž se to podobá také překreslaci Mouchodlaka na fazolové ovládání (starší video zde).

Ale zpátky k překladu, tady je:



Nýžůl moxábenróři q tawěř pešňůg uřati q vuďoťuřimé vžořešů – x sťuxářbró důčo w tažo sřůňaf číř, jr tžoňu uxóm so ružgoďbloux ny zřuňágo nůčexá iřboňjůza. Jufžógo g tařeňšém sdůťo pňoqíga mruku nůfářibůšr důčo pučůrerga, nůvžáfi, nuř g kuňšób oruvčihu sdřeuvj, suřoxůňeuf ječuř sbabuř quo. Tuge muřeňšáďnó úžexar, sůwiogibří véřoň, jr vůbřošiřkom, něřuxí ž ručihum pňo „nuřfonžej pčóžří“. 



(Pokračování se tu objeví za několik dnů.)

neděle 29. dubna 2018

Mé extrémní zkušenosti

V minulém článku jsem mj. zmínil můj pojem štěstítvornost, kde v podstatě píšu i to, že poznávání různorodých extrémů vede k moudrosti (ve smyslu dovednosti efektivně a flexibilně vyvažovat životní extrémy) a ta ke štěstí. A když jsem se před časem zamýšlel, jaké jsou mé nejsilnější životní zkušenosti spoluutvářející mou moudrost, tak mi došlo, že to jsou ty, které se dotýkají smrti, vážného ohrožení zdraví či vážného ohrožení životní situace.

Jsou to zkušenosti, skrz které když se člověk podívá na své všední problémy, tak mu připadají mnohem banálnější (vskutku uvolňující pocit). A jsou to zkušenosti, které duševně zdravý člověk nechce zažít, ale když už se tak stane, tak si z nich vezme silné poučení o fungování života v extrémech (které nám jinak populární filmy předhazují velmi zkresleně).

A rozhodl jsem se, že se o některé z těch zkušeností (více či méně) podělím a možná to pro tebe bude také nějaké poučení.




1) Autonehoda:
Jsem celkem rád, že vůbec žiju, protože jako malého mě málem srazilo auto, paradoxně na přechodu pro chodce. Bylo to na okraji města na rovné silnici, kde následujících necelých 200m po stranách nejsou žádné domy (a po inkriminované straně necelých 500m), takže jistí řidiči si rádi šlápnou na plyn. Už nejspíš nikdy nezjistím, jak přesně se to stalo, ale těsně za sebou jela nějaká dvě auta. Řidič prvního mi ukazoval, ať jdu přes přechod, ale řidič druhého mě asi přes první auto kvůli mému tehdejšímu vzrůstu neviděl a už se asi těšil, že to auto před ním šlápne na plyn. Každopádně výsledkem bylo, že první auto bylo odpáleno nějaký kus dopředu, druhé auto se zastavilo na přechodu a jeho řidič měl dosti překvapený výraz.

A jakto, že z mých vnitřností se nestal barevný obtisk na silnici? Byla se mnou spolužačka, která si včas všimla druhého nezpomalujícího auta a pohotově mě strhla dozadu držákem aktovky. Od té doby si raději dobře obhlédnu okolní situaci a nevsázím jen na řidičovu gestikulaci, abych přešel.

2) Sebevražda kámoše bastlera
:
Ještě na prvním stupni základní školy jsem začal chodit do kroužku mladých debrujářů, i když jsem byl mladší, než byl požadovaný věk. Tak jsem poznal další nadané děti, které se zajímaly o vědu a mezi nimi byl i jistý mladý kutil-génius přes elektrotechniku, resp. bastler, o kterém jsem zjistil, že bydlí nedaleko a začali jsme kámošit.

Tady bych si před tou extrémní zkušeností dovolil rozvést mé vzpomínky na toto přátelství, protože bylo celkem nevšední a pravděpodobně bych se k němu tady jen tak nevrátil.

Byl tak nadšeným sběratelem elektrosoučástek, že vyplňovaly většinu nábytku v jeho pokojíčku. Třeba velký šuplík pod postelí přetékal pouze elektrosoučástkami nebo měl i vlastní organizér na jednotlivé typy součástek.

Dále pamatuji, že si vytvořil jakési vlastní zařízení zabudované do poměrně velké kartonové krabice se spoustou diod a knoflíků. Byl tak nadaný, že sbíral i vyhozené počítače od kontejnerů a pak je opravoval. Nebo jednou ze srandy zprovoznil i demontovaný airbag.

Nepamatuji, že by nějaké součástky kupoval, místo toho jsme se šroubováky a štípačkami obcházeli kontejnery, černé skládky nebo jsme nepozorovaně vnikli do kovošrotu a tajně usnadňovali demontáž. Cestou mi vyprávěl např., že prý nějací jeho kámoši si z jednotlivých dílů sestavili vlastní vozidlo, ale elektronika je zajímá spíše tak, aby měli co nejhlasitější reproduktory. Nebo jindy vyprávěl, že zná lidi, kteří se pokoušeli o antigravitaci pomocí elektromagnetů. A ještě po těch výpravách jsme odpočívali třeba v obřím zapomenutém článku betonové roury v areálu opuštěné továrny. Ach ta nostalgie, :D!

Pamatuji si také, že mi jednou ukazoval, jak opravil video přehrávač a z kazety pouštěl scénku, kde byl mluvící smeták. Tehdy jsem to neznal, ale po letech jsem zjistil, že to bylo nejspíš z britského sitcomu Mládí v partě, který mimochodem končí tím, že hlavní hrdinové předčasně zahynou.

Můj kámoš bohužel z okolí nejspíš cítil velké nepochopení. I můj dlouholetější kámoš, který později paradoxně vystudoval ČVUT, se mu tehdy minimálně dvakrát posmíval (a naštěstí jsem se nedostal do střetu zájmů).

Už nevím proč, ale nějak jsme se s tím kámošem bastlerem přestali vídat (dřív než se mu můj jiný kámoš posmíval) a po delším čase jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu. Nejprve to říkal spolužák, ale to mě překvapivě ještě nezasáhlo. (Nejspíš proto, že ten spolužák byl kecka, který byl schopný dvakrát ukrást svému otci peníze a koupit za ně fůru sladkostí celé třídě, aby si získal popularitu.) Ale když jsem pak doma hrál nějakou videohru a řekla mi to i mamka, tak mě to nepříjemně zasáhlo.

Už nevím, kdo mi říkal podrobnosti, ale prý si napustil vanu vodou, omotal se svými oblíbenými dráty a zapojil se do elektřiny. Záchranáři už nic nezmohli, génius byl ztracen.

Ale od té doby jsem o něco odolnější vůči velkým psychickým ztrátám.

3) 40°C:
To, že mě málem srazilo auto rozhodně nebyl jediný případ, kdy mi šlo o život. Jako malý jsem měl také nebezpečně vysokou horečku. Myslím, že kritické to začínalo být ve chvíli, kdy jsem se díval na seriál Méďa Béďa (či Rychlá rota?). Každopádně to byl ten typ scénky, kdy hlavní hrdina uvíznul ve vozidle balancujícím na okraji srázu. Vím, že se mi to nelíbilo, protože jsem si sám připadal jako na houpačce mezi životem a smrtí. Když jsem si pak potřeboval nutně odskočit na záchod, tak jsem se chodbou potácel natolik, že jsem se musel opírat o zdi, abych neomdlel na zem. Po návratu do postele už jsem nebyl schopný vnímat, co se v televizi dělo. Na jednu stranu mě štvalo, že jsem byl v tak mizerném stavu, ale na druhou jsem se moc netrápil tím, že možná zemřu. Bylo by to jako usnout z toho hrozného stavu a už se neprobudit.

Tehdy mamka nebyla doma, a když mi taťka měřil teplotu, tak jsem měl asi 40°C. Ještě nevypršel čas, aby mi mohl dát další prášek a nevěděl, co se mnou má dělat. Později na mě s babičkou dávali mokré obklady a nakonec jsem i ten prášek znovu dostal a horečka začala klesat...

Asi od této zkušenosti už se tolik nebojím mé smrtelnosti. Každý jednou zemře (technika to maximálně oddálí) a kdo se s tím smíří, tak má pak spokojenější život bez úzkosti z konečnosti své osobnosti. Kdybych teď zemřel, tak mi připadá, že už jsem toho udělal dost na to, aby i tak můj život měl smysl. Ale rozhodně chci žít dál a rozvíjet ten smysl tak dlouho, jak budu schopen...

A jak v knize Wesmírný omyl od strany 173 píšu o "chlupatých palačinkách" a omdlévání, tak hádejte, čím to bylo inspirované, xD.

4) Úraz na horách:
Jak jsem dospíval, tak jsem se učil stále lépe vyhýbat nebezpečí. Problém však je, když vás někdo tlačí do něčeho, co se vám jeví nebezpečné. Rodiče mě jako malého vzali na hory, abych se tam učil lyžovat, ale pro mě to bylo moc narychlo a kopec, kde jsem se učil, mi na začátek připadal strmý.

Ale snažil jsem se a dělal pokroky. Jenže ještě asi první den jsem se nechtíc rozjel tak rychle, že jsem to nedokázal uřídit, ztratil jsem rovnováhu a nikdo mě předtím neučil, jak správně padat, takže jsem sebou krkolomně švihnul hlavou dopředu ze svahu a celý se omlátil.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si pravděpodobně natrhnul šlachu u jistého kloubu, v kterém jsem slyšel rupnutí. Postupně mi to oteklo tak, že se mi ohebnost toho kloubu snížila zhruba o polovinu a snažit se ho ohnout víc znamenalo velké bolesti, takže i obyčejná chůze se pro mě stala utrpením.

Rodiče už ale investovali peníze do cesty a ubytování, nechtěli rušit plány a mé zranění podcenili natolik, že mě s ním nakonec nikdy nevzali k doktorovi. Netušili totiž, že bude mít trvalé následky. A pro pořádek: ačkoliv se to z tohoto samotného příkladu nezdá, tak mám celkem fajn rodiče (ve srovnání s rodiči mých tehdejších kámošů), jen prostě být rodič je těžké a každý občas udělá nějakou větší či menší chybu. Soucítím s těmi, kteří na rodiče neměli takové štěstí jako já.

Ale zpět ke zranění. Otok sice časem splasknul a v místě natržení to srostlo do jakési bulky, ale stačilo udělat mírně nešikovný pohyb nebo to moc namáhat a zranění se obnovilo tak, že mi třeba bolest dělala problém usnout. Alespoň, že mi rodiče na požádání ochotně psali omluvenky z tělocviku z důvodu "nachlazení".

Tehdy jsem si ještě myslel, že se to časem zcela zahojí jako všechna má předchozí zranění. Ale trvalo to nějak dlouho a mě štvalo, že jsem kvůli tomu musel omezit můj tehdy tajný sen stát se hadím klukem, protože protahování a léčba nešli dohromady.

Občas se to sice ještě zhoršilo, ale po několika letech sebezapření a pravidelné péče se mi to uzdravilo natolik, že mi už po velké fyzické námaze jen tak nehrozí zhoršení, i když už nikdy to nebude úplně ono.

Sice jsem pak začal znovu trénovat, abych byl víc hadím klukem a udělal jsem i významné pokroky, ale už nikdy nebudu moct být tak ohebný, jak jsem kdysi snil, protože ten správný čas jsem propásnul. Nanejvýš se mohu těšit, pokud existuje reinkarnace, nebo virtuální realita udělá velký pokrok.

Na závěr této zkušenosti bych vyvodil dvě poučení. 1) Nenuťte děti do ničeho, co odmítají a co není úplně nutné. 2) S tím, co nelze změnit, se člověk potřebuje smířit.

5) Pořezaná ruka bráchy:
Když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, tak brácha jednou nechtíc prorazil levou ruku sklem a ošklivě se pořezal pod zápěstím. Tehdy jsme ani jeden nevěděli, jak poznat tepenné krvácení od žilního a netušili jsme, kolik krve může člověk při jaké hmotnosti ztratit, aby to přežil, takže jsme oba měli celkem strach. Reagoval jsem tak, že jsem nejprve bráchu zavedl do koupelny nad umyvadlo a řekl mu, aby si pravou rukou držel levičku pod ránou. Pak jsem seběhnul dolů pro babičku, která následně asi bráchovi zaškrtila ruku psím obojkem a mezitím jsem šel říct dědovi, aby připravil auto z garáže. Dovezli jsme bráchu na pohotovost, tam mu to zručně zašili včetně šlach a dnes mu nedělá problém lézt po horolezeckých stěnách nebo modelovat jemné detaily.

6) Zkoušky z autoškoly:
Před maturitou a závěrečnými zkouškami z autoškoly bych si myslel, že náročnější bude maturita, ale nakonec to hodnotím spíše opačně (odmaturoval jsem bez větších potíží s vyznamenáním a ředitel mi vlivem toho daroval knihu o jisté řece). Během praktické části zkoušek z autoškoly za mnou totiž seděl vyhlášený puntičkářský despota v roli zkušebního komisaře, což pro mě byla poněkud zneklidňující kombinace a musel jsem vynakládat obří snahu, aby se to moc neodráželo na řízení auta.

Z celé jízdy bych sem vybral dva nejbláznivější momenty. Ten první byl, když po mě komisař chtěl, abych zaparkoval na přeplněném parkovišti, ale neřekl mi kde přesně. Nějakou chvíli jsem tam kličkoval, marně hledal volné místo a komisař opakovaně dával najevo, že čeká, až zaparkuji. Ale na otázku ve smyslu "Kde přesně?" odmítal odpovědět, tak jsem nakonec pracně zaparkoval na místo tak úzké, že ani na jedné straně pak nešlo otevřít dveře. Totálně nepraktické, ale na komisaře to možná udělalo trochu dojem a mě také překvapilo, že se mi to povedlo bez štrejchnutí.

A ten druhý bláznivý moment nastal, když se před námi na pustém předměstí uprostřed křižovatky zjevilo zaparkované nákladní auto. Komisař trval na tom, že mám pokračovat v jízdě bez otočení, tak jsem mu vyhověl a udělal jsem to, co pro to bylo nezbytné: levou stranou vozidla jsem na chvíli vyjel na obrubník chodníku, což je jinak věc, za kterou by mě v jiné situaci vyrazil.

Možná právě zvládnutí těchto dvou situací byl důvod, proč jsem ten den z praktické části autoškoly prošel ze sedmi lidí z naší autoškoly pouze já, pokud vím.

7) Chronické onemocnění:
Tady bych to nerozváděl dopodrobna. Někdo dostal ne zcela obvyklé onemocnění, a i když se k doktorce dostavil včas a ona provedla správnou diagnózu, tak se nepohodli, nemocný o diagnóze pochyboval a pravděpodobně vynechával léčbu, nebo ji neprováděl dostatečně dlouho, protože onemocnění se vrátilo, zhoršilo, přeneslo se i na mě a já si toho všimnul až v pozdějším stádiu. A byl jsem tak hloupý, že jsem se řídil podle názorů nemocného, protože jsem si říkal, že když už to má pár měsíců, tak o tom přeci musí něco vědět. Sice se mi povedlo trochu usmířit doktorku a nemocného, abychom získali předpisy na léky, ale i tak má léčba trvala necelý rok. Doprovázeli to komplikace, omezovalo mě to v běžném životě, vyžadovalo to každodenní ošetřování a nikomu bych to nepřál zažít. Ale teď už je to naštěstí zcela vyléčeno.

8) Akutní chirurgický zákrok:
Tady bych to také moc nerozváděl dopodrobna. Z nepozornosti se mi stala nehoda a měl jsem velkou obavu, zda bude mít jednoduché řešení. Nakonec jsem se musel dostavit na chirurgii, tam mi pomohli a naštěstí to nemělo žádné drastické následky. Když jsem pak vycházel z nemocnice, tak jsem pocítil velkou úlevu.

9) Ztráta dat:
U tohoto bodu bych skloubil dvě události z konce roku 2016 a začátku roku 2017, o kterých už jsem psal počátkem této verze mých stránek, takže na to odkážu a nebudu to tady moc recyklovat. Nejprve jsem přišel o mé webové stránky a později se mi nenávratně poškodil HDD. Co pamatuji, tak to byly největší ztráty mých dat, jaké jsem kdy zažil, lze to přirovnávat k částečné ztrátě paměti (mozku) a v datech, která mi zůstala, mi to (v souhře se zálohami různých částí z různých časů) udělala trochu chaos. Ale díky tomu jsem se také naučil používat službu Internet Archive, která mi v případě potřeby může i dokládat autorství textů.

10) Ozbrojení poláci narušili soukromí stanu:
Jak už jsem zmínil v úvodu videa cestování 3D-Mouchodlaka za rok 2017 a v souhrnu za 5 let (článek připravuji), tak se mi v noci do stanu dobývali ozbrojení poláci. Stalo se tak během týdenního road tripu v lesíku u bývalé vojenské pevnost (přestavené na muzeum) u Baltského moře.

Už jsme se pomalu chystali spát, když v tom se k našemu stanu přibližovaly zvuky kroků v listí a okolím šátralo světlo baterky. Byli jsme sice zticha, ale nestačilo to. Dva neznámí poláci došli skoro až k nám a kopnuli do vedlejšího stanu, ve kterém byl známý. Ten vylezl, začal se s nimi polsky bavit, a když se ptal, proč mají pušky, tak jeden pobaveně odpověděl ve smyslu „kdybych tě chtěl zastřelit“.

Později jsme i my otevřeli stan ve snaze zjistit, co se děje, načež se před nás postavil jeden ze dvou poláků, v ruce držel pušku, ale nemířil na nás a začal s mým klukem mluvit. Polsky neumím, ale postupně mi bylo jasné, že poláci bez představení se kladli podezřívavé otázky.

Během toho známý z nakopnutého stanu uvažoval o možnosti sebeobraně, můj kluk se nebojácně snažil poláky uklidnit a já se snažil odhalit, jestli náhodou nejde o loupežné přepadení s tím, že bych případně tajně zatelefonoval 112 a jen nechal, aby slyšeli, co se tu říká. Ale postupně jsem správně usoudil, že to loupežné přepadení nebylo.

Nakonec asi nejvíc pomohlo, když můj kluk několikrát řekl, že jsme trampové. Poláci o nás postupně ztratili zájem a odešli, aniž by nám dodatečně řekli, co jsou zač a o co přesně se snažili.

Už nikdy jsme je znovu neviděli, takže můžeme pouze spekulovat, co se z jejich strany tehdy doopravdy dělo. Jako nejpravděpodobnější mi připadá, že nedaleká bývalá vojenská pevnost byla ještě relativně nedávno v dezolátním stavu jako část jiné nedaleké, takže se tam mohli slézat bezdomovci a po opravě mohla být zřízena jakási noční hlídka, která má zajistit, že se tam bezdomovci nebudou vracet. Ale mohlo jít i o cvoky, kteří si chtěli v noci s puškami zablbnout u bývalé vojenské pevnosti a zneužili nečekanou příležitost.



A na závěr článku je potřeba říct pozitivní objasnění, že s takovýmito extrémními zkušenostmi to (alespoň podle mých zkušeností) bývá podobně jako s historií lidstva. Ačkoliv se historie jeví víceméně jako jedna katastrofa za druhou, přesto naše civilizace dosáhla velkého (hlavně materiálního) pokroku. Což je krásně vysvětleno japonským příslovím: „Strom, který padá, nadělá víc hluku než celý les, jenž roste.“ Nebo-li rychlých negativ si všímáme snáze, než dlouhodobých pozitiv. Relativně tiše se životem posouvám za lepším a jen občas se ozve rána v podobě nějaké té extrémní zkušenosti dokreslující mozaiku možností světa.