Červený trpaslík na Necyklopedii

Po napsání parodických článků „Čeština 2.0“ a „Atlas Obscura“ na Necyklopedii jsem se dostal k realizaci dalšího textu v tomto směru. V podstatě tvorba šla sama setrvačností pár dnů po dokončení druhého ze zmíněných článků, neboť se mi nechtělo už déle čekat se založením tak elementárního článku, jako je můj oblíbený seriál Červený trpaslík. A opět platí, že aktuálnější bude pravděpodobně verze přímo na Necyklopedii, kde jsou i další hypertextové odkazy.

Jinak doporučuji přečíst si také mou povídku Kosmopakombinace, která je fanfikcí na tento seriál.

Úvodní hláška: 

Červený trpaslík: „Já jsem objektem své vlastní touhy?“

Červený trpaslík: „Umíš si snad představit lepší seriál?“

Červený trpaslík: „No, když to bereš takhle, tak máš pravdu. K čertu s marnivostí!“

Úvod: 

Červený trpaslík je prťavá chladná hvězda s maximální teplotou 3 900 °K a 0,6 M☉ (hmotností slunce). Ale to nikoho nezajímá, protože Vy si chcete myslet, že je to britský sci-fi sitcom a já Vám v tom nebudu bránit. Ale o čem by tak mohl být? O zahradním trpaslíkovi, který se potírá prasečí krví, protože ho omrzelo vypadat kýčovitě? Ne? Tak proč se to sakra jmenuje Červený trpaslík, když je to o posádce vagabundů squatůjících a vykrádajících vesmírné lodě? O tom se dozvíte v kapitole Česká předloha. Ještě se však hodí podotknout, že Červený trpaslík je realističtějším příbuzným Stopařova průvodce Galaxií.

Česká předloha: 

Autorem velké části Červeného trpaslíka je sice Grant Naylor, tj. biologická chiméra vzniklá splynutím pánů Doug Naylor a Rob Grant, ale třeba i grafika lodi pochází z Česko-moravsko-slovenska. Grant Naylor totiž zakoupil licenční práva na komiks Příhody Malého boha (1973, písmenka Vlastislav Toman, vobrázky František „Kouzelná školka“ Kobík), kde kmen lovců-sběračů-flákačů považuje červeného průzkumného robota za dítě svého boha Zářícího (slunce).

Grant Naylor si červeného robota Malý bůh vybral jako model vesmírné lodi, přičemž slovo „Malý“ bylo do angličtiny přeloženo jako „Dwarf“, tj. „trpaslík“. V seriálu bylo dále použitu, že Dave Lister, stejně jako robot Malý bůh, se poněkud omylem ocitá v roli boha.

František „Kouzelná školka“ Kobík byl pověřen vytvořit model vesmírné lodi Červený trpaslík v podobě Malého boha, ale zasáhl cenzurokratický Úřad pro potiskový dozor. Podle jeho dobrovolně povinného rozhodnutí neexistuje slovník českoslovenštiny, kde by slovo „trpaslík“ znamenalo „vesmírná loď“, takže ho donutili vytvořit model vesmírné lodi v podobě červeného zahradního trpaslíka. Soudruzi však také dospěli k závěru, že co je červené jako vlajka Sovětského svazu, to musí být zdobeno též srpem a kladivem.

František „Kouzelná školka“ Kobík tak odporný model sice vytvořil, ale už soudruhům raději neříkal, že to byl trojský kůň obsahující původní model Malého boha, protože nějak moc nechtěl bydlet ve vězení. Potisk vlajky SSSR také urychlil byrokratické překážky exportu přes železnou divadelní oponu, neboť soudruzi se dojímali, že se jim daří šířit propagandistická díla na Západ.

Trojského koně do Velké Británie vezl Ruda Pivrnec závodním traktorem, takže po opakované autohavárii modelu upadlo všech deset končetin vč. klepet a tykadel.

Restaurátoři si nevěděli rady a železná divadelní opona přesekla telefonní drát na autora, takže jako obvykle zavolali superhrdinu Supermana, ehm teda Cimrmana. Ten pohotově připlaval vzducholodí nafouknutou kvantovým vakuuem. Důkladně si prohlédl poškozený model, načež si vzpomněl, jak inspiroval Eiffelovu věž. Proto koupil obří badmintonový míček (trychtýř), nastříkal ho červeně a přilepil na špičku vesmírné lodi design beznohý Malý bůh, čímž získala svůj cha-charakteristický vzhled.

Mnoho epizod Červeného trpaslíka se také inspirovalo českou knihou Wesmírný omyl.

Příběh: 

To takhle děláte poskoka při opravě jídelních automatů na vesmírné těžařské lodi a buzerujou vás nadřízení, že na palubu taháte kočku... No a když se dostanete z časového vězení, tak nikdo nikde. Všude jsou hromádky prášku, ze kterých mlsně užďibujete s domněnkou, že je to kokain, než vám mluvící hlava na vobrazovce naznačí, že všichni jsou na prach mrtví už tři milióny let. A aby toho nebylo málo, tak vaše březí kočka se evolucí rozrostla na civilizaci, která mezitím stihla skoro vymřít. Do toho se objeví robotický duch vašeho puntičkářského kolegy technika a časem ještě android (čapkobot), který nepozná kostru od živého člověka. A s těmito báječnými novými přáteli zažijete spoustu krásných dobrodružství, ze kterých vám občas bude na zvracení a tak to má být.

Postavy: 

TV Dave Lister je zcela normální člověk, který je svým vlastním otcem, matkou dvojčat (jejich otcem je jeho ženský protějšek), dvakrát mu vyoperovali slepé střevo, mrtvý kolega mu ukradl tělo, dočasně byl transformován na slepici, je kočičím bohem, líbal se s obřím mozkožíznivým broukem, hlava se mu nafoukla obřím hnisem, daroval orgán svému budoucímu já, měl k rozkroku přidělanou bombu, střihal si dlouhatánské nehty ořezávátkem na tužky, přeměněný na trpasličího RoboCopa jedl explodovaného mutanta, byl bez ruky, bál se, že je gay, byl podezírán ze soulože s robotem a automatem na jídlo, jeho zlé já ho donutilo sníst tarantuli, dvakrát nevědomě jedl mrtvé lidi, kvůli přežití jedl psí konzervu, měl z něj být mozek v láhvi, omylem překazil atentát na Hitlera, programovatelný virus mu dočasně ostřihal dredy, hrál kulečník s planety a proti své vůli se oženil s gelfkou podobnou zmutovanému orangutanovi. Jak říkám, prostě normální člověk.

LISTER (nadšeně): „Dobrej plán! To je zatim nejlepší, co jsem slyšel! Až tomu budu já křupat v hubě, tak vy po tom zezadu nenápadně skočíte!“

Arnold anti-Schwarzenegger Rimmer je opravář automatů na jídlo, který v podobě hologramu přežil svou vlastní smrt radioaktivním ozářením, bydlel se svým dvojníkem, předávkoval se virem sexuální přitažlivosti a mlátil se kladivem do rozkroku, mnohokrát neuspěl u důstojnických zkouškách, kritizoval svého zhmotněného vnitřního Kritika, byl odsouzen na 9 328 let nucených prací, jeho holosrdce prolezlo Listrova střeva, mlátil hlavou o stěnu ve snaze omdlít, nakazil se holovirem šílenství, mučilo ho jeho zhmotněné Sebepohrdání, stvořil svět obydlený svými klony, byl zakopaný v písku pomazaný marmeládou, o fous se z něj nestal Eso Rimmer, pak se jím stal jiným způsobem, kopnul smrtku do rozkroku, nechával přemalovat šedou zeď na šedou, omylem vytiskl mutanta složeného ze svých nepovedených kopií a velel armádě, ve které byl mj. papež a Mahátma Gándhí.

RIMMER: „Jsi tak užitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu.“

Kocour Mourrison Garfield Myšpulín je sebestředný humanoid vzniklý evolucí koček domácích, v obráceném toku času mu do zadku lezla hovna, jeho tep a puls zní jako chytlavá hudba, pod oblečení mu vlezl robotický penis, v alternativních dimenzích místo něj byl pes nebo myš, je objektem své vlastní touhy, po smrti chce své tělo věnovat Louvru, porodil mutanty, okrádá nemocné, nedobrovolně sám sobě zlomil malíček, miniaturním prutem chytá akvarijní rybičky, má šest bradavek, stal se zpustlým bezďákem i pizizubatým ňoumou, jeho orgány jsou barevně sladěné, souložil s chapadlem mutanta v krku s domněním, že je to normální kočičí sex a jeho mentálně narušený otec snědl svou vlastní nohu.

KOCOUR: „Měla byste se omlouvat za to kuře! To bylo poprvé, kdy mi chutnal obal víc než obsah.

Kry(p(l))ton je android, který mnoho let krmil lidské kostry v domnění, že jsou živé, věří v křemíkové nebe elektrospotřebičů, sebepřeprogramováním získal emoce a schopnost nadávat, uspořádal oslavu menstruace, randil se zeleným slizem, vyměňuje si hlavy, dočasně se stal člověkem sexuálně vzrušovaným z katalogu vysavačů, používá tříselní vysavač a šlehač, jezdí na vesmírné motorce, omylem upekl člověka k jídlu, byl lisem na odpadky slisován do krychle, v krizi středního věku se vytunil a způsobil vesmíru krizi středního věku, vytvořil si oddělený robotický penis, aby nebyl klasifikován jako žena a posádka Trpaslíka ve westernové počítačové hře bojovala s virem o jeho přežití.

KRYTON: „Asi je to tím, že nemám čip svědomí a žádné morální imperativy, které by mě vedly. Ale přišlo mi logické, že když lidé jedí kuřata, tak budou pojídat i svůj druh. Přece si nezasedli pouze na kuřata.“

Holly Mountain je lodní počítač v podobě mluvící hlavy na telce. Měl IQ 6 000, ale vlivem počítačové senility se snížilo, což si dočasně nechal opravit zkrácení životnosti. Svou tvář si vybral z bilionu možností, přičemž náhodou patřila největšímu svůdníkovi všech dob, ale později se transformoval na ženu. Jednou předstíral, že ho chce nahradit jiný počítač a jindy byl rozložen a přeskupen nanoboty na planetku.

HOLLY: „Hajzlíci! To je nejstarší trik, co znám. Unést loď, udělat z ní planetu a pak si zkoumat makrosvět koše na špinavé prádlo. Jak jste těm lumpíkům mohli naletět?“

Kristina Kochanská (Krysa Kočičí) je sexy ex přítelkyně a budoucí matka Davida Listra, která se v zájmu genderové vyváženosti dočasně objevila jako jediná žena na palubě vesmírné lodi obklopená muži s fetišistickými sklony vůči jejímu spodnímu prádlu a pak ji vězni pozorují nahou ve sprše přes videozáznam. Dětství trávila ve virtuálním výukovém programu, takže neměla skutečné přátele a i v dospělosti má pořád medvídka, jemuž říká Baboo. Během léčby Listera si místo své ruky do rukávu dala paži ze zombie.

KOCHANSKÁ: „Poslouchal jsi už někdy ty vyčvachtané, staré trubky? Ňurikujou a ratatujou, a když bys čekal, že budou ňurikovat, tak skvíluklujou!“

Další vtiposcifárny: 

Polymorf je GMO mutant uniklý z vesmírné popelnice. Libovolně mění vzhled, aby vyprovokoval a vycucal emoce své oběti, čímž jí převrátí osobnost naruby, takže třeba z Miloše Zemana by udělal Jiřího Drahoše. Postupně Listera zbavil strachu, Kocoura marnivosti, Krytona viny a Rimmera zbavil hněvu, takže pak vedli absurdní diskuse. Diváci tohoto mutanta natolik milují, že se objevil v pár dalších epizodách.

Legie je umělá bytost v zeleném latexu a především koláž splácaná ze všech osobností, které se vyskytují v její blízkosti. Stačí sehnat bandu disfunkčních cvoků a máte zaděláno na problém.

Inkvizitor je šílený robot cestující časoprostorem, aby z něj vymazal všechny zbytečné jedince. Byl však přelstěn, zanikl a všichni pohřešovaní čeští politici se na světě znova objevili.

Pan Filuta

Ovce hopkavá

...

Verze: 

Aby se Červený trpaslík mohl vesrat všude možně, tak existuje nejen jako seriál, ale i jako knihy, film, komiks, (L)ego a v neposlední řadě mu předcházelo něco jako rozhlasová verze, ve které není vesmírná loď, která by se jmenovala Červený trpaslík.

Všeobecně nejlepší verze seriálu je Red Dwarf USA, která byla tak dobrá, že testovací publikum zemřelo smíchy už po druhé epizodě. A jen proto nebyla tato verze seriálu doporučena na publikování, jelikož smrt diváků by mohla vést k poklesu sledovanosti, ačkoliv Kryton a Rimmer na to mohou mít odlišný názor.

Protest mimozemšťanů: 

Mimozemšťané protestují vůči sci-fi seriálu Červený trpaslík, protože se v jeho vesmíru nevyskytují. Dělali si naděje v epizodě Čekání na Boha (Godota) (S01E04), ale pak byli přirovnáni ke skeletu grilovaného kuře. Mnohem nadějněji se zdála epizoda D.N.A. (S04E02), ale dopadla bez jasného vysvětlení. Zato mutantů s pozemským původem je tam dostatek, což těší kanálové lidi z Futuramy.

Trpaslicon: 

Trpaslicon je, v souladu s epizodou Paralelní vesmír (S02E06) a Zpátky na Zemi, část druhá (S09E02), setkání všemožných posádek Červeného trpaslíka z různých paralelních vesmírů v tom našem. Děje se tak v Česku, neboť patříme k jejich největším fandům na Zeměploše, rádi je pozveme na jedno pivko a společně si pak zapinkáme s nafouknutou šprckou.

Atlas Obscura na Necyklopedii

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto článku, tak, v reakci na článek „Umělci vs díry v zákonech“, zmiňuji, že protivník zaútočil na nových frontách. Takže ačkoliv spor o práva zůstává zamrzlý, nedočkal jsem se klidu ani v době letních dovolených. 

Zároveň však mám potřebu se po měsících obrany nějak odreagovat, a i proto jsem se rozhodl napsat další článek na Necyklopedii jako loni v případě Češtiny 2.0. Tentokrát jsem se zaměřil na webovou stránku Atlas Obscura, kde se uživatelé mohou významně podílet na přidávání a katalogizování neobvyklých míst z celé planety. Verze na Necyklopedii je aktualizovanější a upozorňuji, že následující odstavce jsou parodie plná humorných dezinformací. 

Atlas Obscura je šílená mapa na internetech, která má mimozemšťanům ukázat, proč je rodná hrouda lidoopů tak divná, resp. proč je to turisticky atraktivní sexy superorganismus. Atlas Obscura je necenzurovanou verzí hesla ze Stopařova průvodce Galaxií pro planetku, které se slangově říká „Ze-mě“. Jmenuje se tak, neboť se má za to, že o ní Bůh na patentovém úřadě prohlásil: „To vyšlo ze mě!“ ukazoval si na holou zadnici, „Co jsem vysral, toho jsem autor! Čeho jsem autor, toho jsem vlastníkem! A čeho jsem vlastník, tomu dám smysl života!“ 

Bohem vysraní lidoopové však záměrně nenašli paragrafy ani pantografy, o které by se ta tvrzení mohla opřít, a tak soudce Fidlich Nietzsche prohlásil Boha za nemajetného a vyhnal ho z nedokončeného ráje na Zemi. Lidoopové zbavení božského smyslu života se zbláznili a vytvořili tak spoustu absurdních a kuriózních hovadin, díky kterým se Země stala vyhledávanou destinací schizofreniků aj. psychoušů z celé Galaxie. Atlas Obscura tak ukazuje, čím je Země, v kontextu Galaxie, poměrně normální. 

Jak ví každý čtyřicetdvojkař a ručníkář, cenzurovaná verze Atlasu Obscura zní: „Převážně neškodná.“ Protože se jedná o minimálně miliardonásobné zkrácení původní verze, tak její auto(r), Ford Prefect, byl poněkud zklamán, přesněji totálně nasranej z masivní cenzurokracie. 

A jelikož šéfredaktoři v Ústředí Stopařova průvodce Galaxií mívají ve zvyku střílet bazukoidy po otravných přispěvatelích, tak se Ford Prefect raději vydal vlastní cestou, publikoval Atlas Obscura samonákladem na internetech a dal ostatním právo psát tam o dalších obskurních místech. 

To na planetu Zemi přilákalo i zeleno-modrého mimozemšťana Sebastiána Wortyse, který se stal nejčastějším přispěvatelem a editorem bizarních míst, jež se nachází v českém pupíku Evropy. Wortys vznikl evolucí z chobotnice, nemá kosti a je známý také jako autor knihy Wesmírný omyl a jeden z deseti nejvlivnějších národních obrozenců z Češtiny 2.0. A díky tomu, že je tak normální, tak umí přesně vystihnout, čím je i Země normální. 

Bohužel Ford Prefect byl vždy vychcanej, a tak si jednotlivé státy mohou koupit, kolik zajímavých míst jim Atlas Obscura schválí. Tím je zajištěno regulování cestovního ruchu chudších zemí ve prospěch zvyšování turistiky v bohatších zemích a přispívá to k spravedlivému udržování příležitostí rovných jako venkovské cesty v Rumunsku po sesuvu půdy při výbuchu sopky. 

Mezi doprovodné funkce Atlasu Obscura patří chybová hlášení při zadávání existujících adres, možnost zaškrtnout navštívení místa, které už neexistuje, možnost přidávat si do seznamů neschválená místa nebo občasné chybění ikonky potřebné k editování místa, které dosud nebylo schválené. Díky těmto nefunkcím si Atlas Obscura udržuje podmínky k dostatečnému zbláznění svých editorů, aby byli schopní psát přiměřeně šíleně. 

Původní doba schvalování nového místa byla jedna minuta, ale nové vedení si prosadilo schvalovací dobu deset let, během které Vám ani chatbot neodpoví na zprávy, proč Vámi popsané místo dosud nebylo schváleno. Tím je zajištěno, že jen blázni se pokouší přidávat další nová místa a o to normálnější to pak jsou místa z pohledu Galaxie. Z důvodů nejrůznějšího omezení schvalování nových míst se tak Atlas Obscura do češtiny často překládá jako Atlas Obstrukce. 

Stopařův průvodce Českem

Kostely

Podle Atlasu Obscura je Česká rap-pub-liga charakteristická například tím, že zde mezi běžné vybavení kostelů patří lustry z lidských kostí. To je doloženo zcela náhodně vybraným příkladem pakostnice v Kutné Tchoře, kam jezdí mj. bondyho invalidní důchodci, kteří chtějí ušetřit za falšování rentgenových snímků, nebo potěšit své čtyřnohé miláčky trochou vápníku. 

Podle prokaryotických arch(e)a-Noemova-logů bylo už v České (tzn. Ďáblově) Bibli zalogováno, že lustry z lidských kostí v kostelech sloužily a dál slouží jako tlumené osvětlení během tradičních satanistických orgií. 

Kdysi se předpokládalo, že zdrojem světla byl nejprve včelí vosk, jenž kapal na propletené křesťany v rouše Adamově. Ale výzkum (úpravou vzorků) dokázal, že lustry byly plně elektrifikované už za Praotce Čechoslováka a to pomocí neuzemněných bleskosvodů od Prokopnutého Bubna Diviše, což přispívalo ke zvyšování množství stavebního materiálu na další lustry. 

Kakatoličtí kněží původně navrhovali, aby z lidských kostí vznikla diskokoule, ale ostatním soukmenovcům se zdálo příliš zvrhlé používat během satanistických orgií diskokouli místo lustru. Spor ukončil až Státní úřad pro kontrolu bordelů, šlapek, gigolů a vyzývavých mezilidí, tedy organizace založená pornofolkovým pračlověkem Hustej Wimpy. Úřad konstatoval, že podle § 7 zákona č. 1/1967 před Kristýnou Kočanskou Sb. („Pračlověci to byly bestie, nevytáhli ven paty bez kyje.“) se diskokoule podobá víc kyji a ten byl často mimo jeskyni, která se podobá kostelu, a proto z lidských kostí musí v kostele vzniknout lustr a ne diskokoule. 

V Kutné Tchoře je dnes provozovatelem kostelu církev Kostelecké uzeniny, která je přísným odpůrcem kani-S-balismus (od tralalatinského slova canic, pes), takže zakazuje pojídání roztomilých pejsků a doporučuje pojídání lidských ostatků. Ostatně podle Krytona a České potravinářské inspekce člověk obsahuje vše, co člověk potřebuje k životu. Výjimkou nejsou ani vegetariáni, kteří mají jen nižší obsah nádorů konečníku, což může vadit některým gurmánům z Gastro Obscura. 

Český odpor ke kani-S-balismu ostatně dokládá i autobusová zastávka Hostina obrů v Liberci, kde je na talíři vystavená lidská hlava. Ale i zvířátkům v Česku chutnají lidé, což ztvárňuje třeba socha růžového králíčka v Plzni, který pojídá bezhlavého pana Mrkvičku. 

Vhodné je také dodat etymologický původ českého slova „kostel“, jež vzniklo zapomenutím háčku při opisování slova „kostěl“, tedy úložiště pro kostěné předměty. 

Vesmír

Jak zdůrazňuje Atlas Obscura, Češi se mohou chlubit největší koncentrací vesmírných raketových odpališť, ehm startovacích komplexů, na Zeměploše: mají ve své maličké zemi dva! Jedná se o Hothell Ještěd a Žižkov(sko)u věž. České úspěchy v cestování do vesmíru dokládá i seriál Kosmo, který je však plný eufemi(ni)smů, neboť skutečná cesta Čechů na Měsíc byla mnohem absurdnější. Pravdou také je, že první Čech byl „v“ Měsíci už roku 1887, jak dokládá kniha Pravý výlet pana Broučka „do“ Měsíce v kalendáři. Brouček tak značně předstihl Neila Armstronga a navíc zjistil, že Měsíc je dutý, protože je ze sýra a zevnitř ho pojídají myši, přesněji Hrabišové. 

Nicméně český vesmírný program započal už v 15. století. Když husité z píšťal vynalezli flusačky a z nich první pistole, tak časem dospěli k závěru, že dostatečně velká pistole vztyčená vzhůru by mohla vystřelit člověka do vesmíru za Bohem, aby od něj získali úředně ověřený podpis, že správně je přijímání podobojí, tj. alkoholismus a prochlastinace. A právě za tímto účelem začali stavět Žižkovskou věž, která i dnes vypadá futuristicky jen proto, že husité obrazoborecky odmítali dobové ornamenty už stovky let předtím, než brňák Adolf Loos napsal esej Oralment a zločin, kde jim dal za pravdu. Jinak zajímavostí také je, že Žižkovská věž, stejně jako ostatní vesmírné rakety tohoto typu v Česku, má na svém povrchu přivařené metr tlusté skafandry pro batolata. Díky tomu Češi drží rekord nejmladšího člověka ve vesmíru. 

Pro odpaliště Ještěd byl strategicky vybrán nejvyšší bod v Česku, aby se ušetřilo za raketové palivo. A to obzvláště v době, kdy kostel stěhovavý sežere nadprůměrně mnoho nerostných surovin. Roku 2021 došlo k havárie záchranného modulu Lanovka č. 2. Modul havaroval během přistávání, protože se mu nepovedlo nestrefit zem, jak doporučuje Stopařův průvodce Galaxií v základech létání. Nehodu pak vyšetřovala Drážní inspekce, neboť vlaky a lety do vesmíru spolu úzce souvisí. Inspekce dospěla k závěru, že skutečnou příčinou vesmírné havárie byla technická závada způsobená nadměrným kopírováním výroční zprávy o perfektním technickém stavu záchranného modulu. Soud však dospěl k závěru, že pravý opak byl pravdou a odsoudil Fyzikalismus za porušování nadřazenosti legislativních zákonů nad těmi fyzikálními. Fyzikalismus byl umístěn do věznice Vesmír a spolu s ním i všichni uživatelé jeho služeb, takže problém z lidské perspektivy trvá dál. Jinak u startovací rampy Ještěd se nachází také mimozemská zoo, kde Jaroslav Róna chová živého marťana. Tento exemplář se od Homolko sapiens analtomicky liší především absencí žaludu na penisu, neboť VR drdoly a brýle nejsou podle učebnic biologie součástí těla, i když si je přišroubujete ke kosti. 

Kostel stěhovavý (Ecclesia migrantis)

Většina kostelů na planetě Zemi jsou mrtvé slepenice kamenů, jak uvádí Atlas Obscura. Výjimkou je však český endemický druh kostel stěhovavý, který je velice „čiperný“, pokud se něco takového dá říct o rychlosti 1,2 až 3,2 cm za minutu. 

Žije v blízkosti uhelných dolů, neboť se, podobně jako ropáci, živí uhlím, které metabolizuje na pohyb. A protože tělo ropáka si z uhlí vezme ty nejvýživnější toxiny, tak kostěl stěhovavý rád pojídá i ropáky. Jedná se tak o největšího škůdce uhelných dolů, který obzvláště za komoušů byl tak přemnožený, že jím způsobené výpadky dodávek vedly k tzv. uhelným prázdninám. V roce 2022 se tento druh částečně přeorientoval na ruský plyn a ropu, což způsobuje takový nedostatek těchto zdrojů, že česká ekonomika se pak musela transformovat a začít ony nerostné suroviny čerpat ze Západu. 

Kostel stěhovavý je také jediný organismus ve vesmíru, o jehož vyhubení se snaží Greenpeace, jelikož svou existencí přispívá k masivnímu odlesňování a kde se vysere, tam roky nic nevyroste. Pouze se sběhnou ropáci z okolí, aby si pochutnali na těchto výměšcích, čímž se dopouští koprofágního kanibalismu. A i proto jsou ropáci vyhledávanou pochoutkou gurmánů z Gastro Obscura. 

Je však nutné podotknout, že kostel stěhovavý je uměle vytvořený živočišný druh. Pochází z laboratoře profesora Jakuba Hrona z Metánova, který objevil, že každá Bible umístěná v bidetu pod oltářem je, z biosémiotického hlediska, něco jako genetická informace, podle které kostel utváří sám sebe. Stačilo pak jen vytrhnout pár stránek, vložit jiné (napsané pomocí kalamáře buňát nekotitelný) a tato genetická modifikace způsobila, že kostel získal schopnost „bezkolejového vozohybu“. Naučil se tak stavět si před sebou koleje, po kterých pak jezdí. Z biologického hlediska se proto jedná o zcela unikátní druh rotující lokomoce v živých systémech. 

Hronův experiment sice nedokázal zodpovědět otázku „Proč evoluce vynalezla dříve člověka, než pojízdné kolo?“ (nejspíš princip nízko visícího ovoce), ale dal světu nový živočišný druh, který, jak je zvykem, z laboratoře utekl. Dál se množil, evolvoval, i Leopold Sviták ho zkoušel dál geneticky modifikovat a dnes mezi nejčastější evoluční potomky kostelů stěhovavých patří automobily, kterým už nadpřirozeným výběrem vymizely krucifixy a koleje. 

V době migrace kostel stěhovavý vysune konstrukci a staví před sebou železnici, kterou za sebou rozkládá. Statisticky bylo roku 1975 dokázáno, že kostěl stěhovavý startuje své zdvihání nejčastěji 15. září, 30. září se začíná přesouvat do strany a po urazení 841,1m se 27. října zastaví na novém místě. Je tedy zjevné, že kostel stěhovavý hraje ve vesmíru důležitou roli, neboť doba od začátku zdvihání po konec zastavení je 42 dnů a je tak odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec v souladu s biblí Stopařův průvodce Galaxií, evangelium podle sv. Douglase Adamse. 

Ostatní

• Mezi běžné vybavení Česka patří hospody, knihovny, fotbalová hřiště a orloje v každé domácnosti. Většina orlojů ukazuje minuty, hodiny, dny, měsíce, měsíčky menstruace, roky, skóre hokejových utkání a poměr třetí odmocniny průtoku vody ve Zlaté stoce ku aktuální sledovanosti repríz Teletubbies. Znalost těchto životně důležitých proměnných pak Češi využívají k tomu, aby věděli, kdy si mají na co stěžovat. Každý orloje je poháněn žentourem, ve kterém jsou zapřažené kukačky krmené bezprostředně plynutím času. Výjimkou jsou multifunkční náramkové orloje poháněné nano-žentourem, kde jsou zapřažení bičíkatí prvoci krmení hodnotou IQ svého nositele. A jak bylo dokázáno příkladem z Kryštofova Údolí, každý orloj v Česku byl původně trafostanice a náramkové orloje proto nejsou výjimkou. 

• Všechny domy v Česku mají ve zvyku tančit a vášnivě při tom kroutit boky, když se na ně nikdo zrovinka nedívá. Pokud se na ně podíváte, tak se okamžitě přestanou hýbat, ale občas zůstanou zamrzlé v taneční poloze. 

• Každá hora v Česku je z pískovce a vytvarovaná do tvaru nějaké sochy. Patří mezi ně i hlavní doklad architektonické zdatnosti neandrtálců, kterým je největší kamenný model řitního otvoru v Evropě, tzv. Prdčická brána. Jedná se o drahocenný doklad toho, na co neandrtálci zaměřovali svou pozornost a co pro ně bylo v životě důležité. Interpretace však není jednoznačná, a proto existují dva nesmiřitelné tábory odborníků: hovnisté a analisté. Někteří naši germánští sousedé nám Prdčickou bránu závidí, což dávají najevo rozmisťováním kousků toaletního papíru podél přístupové cesty, aby zdůraznili, že jsme tu řiť od jejího vybudování ještě nikdy neutřeli. Komoušové to zkusili napravit, ale jejich snaha vytvořit pro tyto účely největší rolku toaletního papír ve vesmíru vedla ke katastrofálnímu nedostatku hajzlpapíru a od té doby se zpívá: „Která svině srala, papír nenechala?“ Stalo se tak roku 1988 a jedná se o skutečnou příčinu tzv. sametové revoluce, kdy si lidé museli vytírat zadky sametovou látkou. 

• Entropa je komprimovaná verze Atlasu Obscura vytvořená pomocí satelelitní mapy Evropské unie, která vznikla díky satelitu s detektorem zvyšování entropie. Tato úsporná verze se nachází ve vzdělávacím centru v Plzeňpivsku, aby už malé děti věděly, v jakém blázinci žijí. 

• Každá knihovna v Česku obsahuje standův standardní nekonečný tunel z knih (též Idiom), který zkratkovitě propojuje všechny tuzemské knihovny. Díky němu si Češi udržují evropské prvenství v počtu knihoven na jednoho člověka, tj. 10 000 knihoven na 5,1 lidí (0,1 jsou hlavy v nádobách). Někdy totiž stačí mít jen jednu knihu, kterou si v kterékoliv knihovně vyzdvihne ten, kdo ji zrovna chce číst a tím se snižují provozní náklady. To pomáhá obzvláště v případě béčkové literatury jako je Heideggerovo Blití a čas nebo Hofstadterův Gödel, Escher, Bachovy květové esence, protože intelektuální bestsellery jako Prostřeno vs Pohlreich nebo Jak se natáčel TV Barrandovský seriál Premiér aneb víc než jen všechny verze všech scénářů si půjčuje skoro každý, takže je potřeba mít milióny výtisků i v případě využívání nekonečného tunelu. 

• V českých železárnách je zvykem každý den pořádat hudební festivaly Colours. 

• Podle Atlasu Obscura se Češi dodnes věnují alchymii a její muzeum mají v každé domácnosti jako součást základního vybavení kuchyně. To však může být trochu problém, když se chcete napít ze skleničky a už si nejste jistí, co jste do ní nalili. Naštěstí ale dnešní alchymické laboratoře obsahují i chromatografy, takže to brzy zjistíte, když porovnáte píky z chromatogramu s odpovídajícími strany v kuchařce pomocí vzorce s Pišvejcovou konstantou. 

Umělci vs díry v zákonech

Původně jsem tento článek chtěl pojmout jako další ze série Asociomet, ale nakonec jsem se psaním potuloval kolem nosného tématu. Téma je mi dobře patrné, ale záměrně ho vyjadřuji poměrně obecně, abych nepsal výrazně víc, než z této strany napsat chci. 

Jak už jsem naznačil v článku „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, někdo se opakovaně pokusil nepříznivě zasáhnout do mého života (v širším smyslu než mé tělesné životní funkce), takže jsem neměl tolik času na svobodnější tvorbu a odložil jsem dokončení druhého dílu článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“. Z velké části je hotový a některé pozdější články téže série už jsou nejspíš víceméně plně dokončené (s tím, že vše odborné může být dál zpřesňováno), a kdyby se mi podařilo publikovat ten druhý díl v červenci, budu rád. 

Teď se zdá, že se situace zásahu do mého rozšířeného života stabilizuje v nerozhodném bodě na dobu neurčitou, ale může to být i klid před bouří, takže chci opatrně zase naběhnout na tvorbu něčeho velkého, ale dál zůstávat ve střehu, kdyby se v té situaci něco hnulo. Je poměrně komplexní, donutila mě mj. více se zajímat o některé zákony a někdy jsem se nestačil divit. 

Zklamalo mě třeba zjištění, že minimálně v České republice nejspíš neexistuje zákon, který by jasně říkal, že umělec se stává majitelem uměleckého díla, které vytvořil, nebo teprve tvoří. Klidně může mít i faktury na materiál, z něhož udělal kupříkladu sochu, ale ani to nemusí stačit. V praxi totiž platí, že když umělec třeba zapůjčí umělecká díla do galerie, aniž by s galerií předem sepsal smlouvu, tak existují dvě poměrně jednoduše proveditelné metody (které nechci jmenovat, abych nešířil snadno zneužitelné informace), jak si galerie tato díla může přivlastnit, aniž by je musela kupovat, nebo k tomu získávat souhlas tvůrce. Autor může být galerií zbaven svého díla i v případě, že plní všechny své závazky. 

Proti jedné z těch zkažených metod se umělec může bránit dokázáním autorství uměleckého díla, když třeba ukáže mnoho fotek a videí sebe během tvorby toho díla. Ale v případě druhé metody, kvůli kombinatorice určitých § (paragrafů) ve spojitosti s jistou obecnou zásadou, nemusí umělcům pomoct ani soudy. Považuji to za velkou nespravedlnost, jelikož je to v podstatě právními kličkami legalizovaná krádež zbavující pachatele trestné odpovědnosti. 

Z tohoto důvodu už jsem se pokusil vymyslet nějaké paragrafy, kterými by bylo možné rozšířit určité zákony tak, aby autor byl výslovně vlastníkem uměleckého díla alespoň v případě, že má faktury na materiál, ze kterého tvořil a měl tak právní oporu v soudních sporech o vlastnictví uměleckých děl. Je to však potřeba napsat tak, aby bylo zjevné, že to platí i navzdory jisté obecné zásadě, aniž by autor měl povinnost se z ní vyvazovat sepisováním smlouvy, která může dávat smysl spíše v těch případech, kdy lidé tvoří něco unifikovanějšího než umění. Dává také smysl, aby unifikované výrobky měly identifikační čísla, ale nedává už smysl podobným způsobem omezovat umělecká díla a nadřazovat to prokazatelnému autorství. 

Chápu sice, že existují oprávněné zájmy jiných subjektů, které mohou mít obavy, že kdyby akt vytvoření uměleckého díla byl příliš obecně spojen s vlastnictvím, tak by to naopak umělci mohli zneužívat k legalizaci krádeží v opačném směru, ale domnívám se, že je to možné zákonně oddělit tak, aby krádež nebylo možné legalizovat ani v jednom ze směrů mezi umělcem a jinými subjekty. Současný stav tedy považuji za díru v zákonech, která potencionálně nahrává určité mocenské frakci společnosti v neprospěch málo známých umělců. 

Děsí mě také zjištění, že i když je něco zjevně rozpoznatelné jako nespravedlnost, tak alespoň některé soudy nemají ochotu uznat to jako nespravedlnost s odpovídajícími důsledky, pokud neexistuje dostatek paragrafů, kterými by bylo možné danou situaci dostatečně přesně uchopit. Je to rigidní způsob výkladu zákonů brzdící výtvarné kreativce, jenž se zkusí zachovat jinak, než je právním zvykem, nikoliv však povinností (a je možné to do určitých mezí modulovat smluvně). Ostatně v Ústavě České republiky se ve čtvrtém bodě článku dva píše: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ To kreativcům dává svobodu, ale zároveň, v případě díry v zákonech, to může vést k nečinnosti státních orgánů i tehdy, kdy by činnost byla potřebná k nastolení intuitivně evidentní povahy spravedlnosti. 

A v důsledku upřednostňování pohodlného rigidního způsobu výkladu zákona před uznáním očividné nespravedlnosti by si všichni invenční lidé museli sepisovat detailní smlouvy na každé své invenční počínání, aby tak předcházeli právním kličkám, o kterých nevědí, nebo dosud ještě nevznikly, což se mi zdá absurdní. Jak se má člověk bránit proti zneužívání právních kliček, které možná ještě nikdo nezná? 

Podobně tak absurdní se mi zdá, že zákony (ve smyslu právní předpisy) mohou být nadřazeny logice nebo vědeckým objevům, pokud dojde ke střetu. Na jednu stranu chápu, že zvyky mohou lidi chránit před nástrahy technologického pokroku, ale v situacích, kdy zvyky tuto funkci neplní a naopak se podílí na vzniku člověku škodlivé nespravedlnosti, nepovažuji upřednostňování právních zvyklostí před zjevnou logickou spravedlností a vědecky prokázanými fakty za vhodnou cestu. 

V mém případě se situace zasekla na mrtvém bodě a nikdo z pověřených osob zatím nemá odvahu udělat finální rozhodnutí. Možná skutečně chápou, že by to vůči mě bylo nespravedlivé, ale zároveň, stejně jako já, nevědí, jak se tomu vyhnout, tak ten krok, jenž by vůči mě byl evidentně nespravedlivý, alespoň zdržují bez uvedení jasného důvodu. (Tvrzení někoho, že bude postupovat v souladu s nějakým dlouhým zákonem (a pak dlouho nic nedělá, nebo tvrdí, že je to tajné), aniž by z něj uvedl konkrétní paragrafy, nepovažuji za dostatečně jasné.) 

Je to zvláštní situace, protože mi bylo naznačeno, že to může trvat i několik let a během té doby člověk neví, jestli k určité věci má, nebo nemá určitá práva, takže ani neví, co v souvislosti s tou věcí může a nemůže dělat. 

Rád bych také zdůraznil, že vytvoření právní nejednoznačnosti nebo absurdnosti rozhodně nebyl můj záměr, protože mě v mé tvorbě šlo spíše o originalitu (nebo tvořit něco na míru mé excentrické autenticitě apod.) a to, že to někoho napadlo zkusit zneužít, nebyla má iniciativa. 

Naštěstí i v případě mého eventuálního neúspěchu v dotyčném právním sporu by můj život mohl zůstat stabilní za cenu nechtěných změn a možného poklesu životní úrovně. Ale i tak jsem se dostal do stavu, kdy jsem pochopil, že někteří lidé, kteří zažívají něco trochu podobného v tvrdší formě, jsou občas proti své vůli nuceni rozhodnout se, zda přijmou roli mučedníka, nebo deprivanta, což je absurdní volba. Každý osobitý mezilidský vztah, který není smluvně regulován a smluvně naplňován, může být, v krajní situaci a za rigidního výkladu zákonů, zdrojem dehumanizace, pokud se najde někdo, kdo chce jedné ze stran toho vztahu uškodit. Smutné je, že lze uškodit i lidem, o jejichž existenci ani nemusí vědět ten, kdo je pověřen vykonáváním části škodlivého procesu a nemusí tedy ani vidět negativní důsledky svých činů nebo nesoulad s příčinami. 

To může chránit lidi, kteří jsou pověřeni vykonáváním, aby měli prostor nalhávat si, že konají spravedlivě, nebo alespoň v souladu se zákonem, přesněji bez zásadního rozporu se zákonem. Uznávám totiž, že vykonávání některých společností oprávněně poptávaných profesí by mohlo vážně ohrožovat lidskou psychiku, kdyby lidé byli nuceni znát širší okolností a povahu příčin a důsledků svého konání v daném kontextu pro všechny situace, u kterých i nejmenovaný soudce ve veřejnoprávním médiu obecně přizná, že není snadné vždy se blížit ideálu spravedlnosti. Někdy je prostě snesitelnější událost důkladněji rozložit na mnoho delegovaných úkonů a pak je víc lidí chráněno před chápáním mohutností, na kterých se podílí a chtě nechtě zahrnují i nespravedlnost (doufejme, že v menšině oproti spravedlnosti). Na druhou stranu už jsem také slyšel, že stejná metoda může vést k tomu, že třeba kuchaři pracují pro mafii, ale nemusí vědět, že to je mafie. Prostě vaří jídlo pro lidi v nějaké firmě a neví, co je to za lidi, protože s nimi nemluví o jejich práci. 

Pokud si dovolíme odvážněji spekulovat, tento problém by hypoteticky mohla řešit případná umělá superinteligence analyzující lidstvo, kdyby dokázala dostatečně přesně detekovat a řešit mezilidskou nespravedlnost bez prožívání souvislých sžíravých pocitů při chápání její relativně počáteční šíře. Jak ale získat jistotu, že by pochopila spravedlnost v komplexnosti, v jaké ji ani jednotliví lidé nejsou schopni pojmout? Nemůžeme takto experimentovat se skutečným lidským životem, ale možná, v případě vědomě informovaného, případně i periodicky opakovaného, souhlasu, by to mohlo být součástí některých počítačových her třeba jako volitelná možnost, která by respondentům/ hráčům mohla i přinášet reálně hodnotnou odměnu za účast. To, co by se tak mohlo zhoršit, by byla víceméně jen virtuální životní situace hráčova avatara. Ale nemusí to být dostatečně realistické, a kdyby to bylo až moc realistické, tak by se to snáze mohlo přenášet do reálného života, což by problémy přidělávalo. Možná by šlo místo lidských hráčů použít umělé inteligence bez emočního sebeuvědomění, jenže to také přináší komplikace. V každém případě je potřeba velká opatrnost a dlouhodobost, než by se něco podobného začalo zkoušet v omezené míře aplikovat v té hloubce komplexnosti, kterou tím míním. 

Začínám si také být poměrně jistý, že určitý člověk figurující v širším právním případě, ve kterém se nachází můj případ, je deprivantem a to nejspíš v zprostředkovaném důsledku druhé světové války, přesněji transgenerační křivdy, která tou válkou vznikla, nebo byla prohloubena. Tedy pokud budeme věřit tvrzením o tom, co údajně zažili jeho předkové, aniž by to on sám přímo výslovně spojoval s tím, jak se chová. Dává ale smysl, že hluboké staré křivdy mohou vést ke vzniku od dětství pokřivených jedinců, kteří vychovávají další pokřivené jedince, aby se mstili při každé příležitosti komukoliv, koho si označí za nástupce nepřítele. 

Co je ale transgeneračně zafixováno, to těžko vyléčit plně během jedné generace. Důležité při tom je mj., aby zejména děti z takto zasažených rodin měly přístup k pozitivním alternativám své životní náplně. Aby věděly, že mohou rezignovat na zkažené "ambice" svých předků, možná i odpustit a vrátit se z cesty destrukce na cestu tvorby. Zároveň je však potřeba vědomosti předávat takovým způsobem, aby mohly přerůstat ve schopnost změny, což by mělo zahrnovat názorné ukázky a s nimi spojené interakce. 

Nějakou iniciativu v tomto směru už jsem vyvinul, ale snažím se být realista, takže potřebuji hledat cestu, která obchází hluboké rány společnosti tak, abych nespadl do cizího neštěstí. Ať se bude právní situace dál vyvíjet jakkoliv, tak já už dnes potřebuji zvažovat budoucí scénáře tak, abych vytvořil svou novou vizi, která by byla co možná nejkompatibilnější s co možná nejvíce pravděpodobnými budoucnostmi. 

V rámci toho zvažuji kompenzovat možnost ztráty určitých práv k některým mnou vytvořeným uměleckým dílům tím, že bych vytvořil nová umělecká díla, která bych už smluvně a jinak ošetřil tím způsobem, aby si nikdo nemohl legalizovat ukradení s nimi spojených práv pomocí nespravedlivých právních kliček čerpajících z děr v zákonech. 

Poněkud mě štve, že tvorba těch fyzických děl se mi teď zdá lákavější než dokončení série článků Teorie mnohého nebo knihy tvořené rozvíjením povídky Keška Obydlí vědomí, protože ta textová díla se mi jeví nadčasovější a přínosnější, kdežto dotyčná fyzická umělecká díla a vize jejich nových ztvárnění spíše naplňují soukromé estetické a sentimentální potřeby. Kdyby se k nim dostala širší veřejnost, tak by sice o ně pravděpodobně byl zájem, což odvozuji z reakcí lidí, kteří mě a část mé tvorby poznali soukromě, aniž by věděli, že jsem Sebastián Wortys, ale samotný zájem ještě nemusí znamenat, že by hodnota něčeho takového byla vyšší než u těch děl, která považuji za hlubokomyslnější. 

Na druhou stranu letní počasí je dobrou příležitostí k tvorbě tak velkých fyzických uměleckých děl, kdežto zimní nebo podzimní počasí je dobrou příležitostí pokračovat v psaní velkých děl, když možnosti určitého druhu tvorby venku jsou omezenější. Ale tvorba tak velkých fyzických děl vyžaduje alespoň menší plánování, aby bylo promyšleno co nejvíce detailů a poněkud se obávám, že než bych dokončil výkresy, tak by už nebylo vhodné počasí. 

Takže po pár měsících řešení právních záležitostí, které teď není možné dál posunout rozumným způsobem, se opět nacházím v nejistotě, kterému veledílu věnovat svůj čas. A to vše kvůli nějakému deprivantovi. 

Ale ať bude dříve cokoliv, volbu kteréhokoliv z obojího (fyzická i textová díla) se dá nějak zdůvodnit a rozhodující je v tom to, co se nedá s dostatečnou jistotou předpovědět. Odložit fyzická díla znamená třeba nechat si motivující plány na důchod a dál se snažit vymyslet něco, čím bych v nějaké rovinně předčil dočasnou úroveň umělé inteligence a tím napsal něco hodného jako součást kulturní štafety. Kdežto tvořit nová fyzická díla v dohledné době by mohlo být chápáno i tak, že si chci už během, ještě relativně mladé, dospělosti užít cosi jako důchod lidství, dokud to ještě je možné, pokud by vývoj dění, alespoň vůči mé roli ve společnosti, směřoval k dystopičtějším scénářům. Rozhodující při tom je nejen třeba rychlost vývoje AI, ale také to, kdo a k jakým účelům by využíval mé nejpromyšlenější texty, kdybych je dokončil a publikoval. To je velké nadčasové dilema všech těch filosofů a vědců, kterým etika není lhostejná. 

Jinak někdy mě trochu mrzí, že v zajmu ochrany mého soukromí nemohu jako Sebastián Wortys zveřejňovat ta umělecká díla, která by z mého soukromí prozrazovala to, co chci ponechat soukromé. Týká se to hlavně velkých uměleckých děl a čím víc se občas věnuji jejich tvorbě, nebo přípravě na tvorbu dalších obřích uměleckých děl řádově v metrech, tím víc mi to zabírá času, aniž bych to mohl publikovat jako Wortys bez narušení svého soukromí. Paradoxem pak je, že čím víc se věnuji tvorbě těchto veleděl, o to více se zdá, že toho tvořím méně, pokud mě třeba někdo zná jen jako Sebastiána Wortyse. 

Občas si ale pohrávám s myšlenkou napsat do závěti, že po mé smrti by mělo být prozrazeno, co vše jsem vytvořil pod tou uměleckou identitou, která se více váže k mému soukromí. Spojením dvou uměleckých identit by se pak ukázalo, že jsem toho celkově vytvořil víc, než se zdálo většině lidem v průběhu mého života. Došlo by také k synergii, která by mi mohla přinést vyšší posmrtné uznání, které by umocnilo zájem o pozůstatky mé tvorby a v tom smyslu bych katalyzoval intenzivnější částečné přežité své smrti. Má díla jsou mé děti a ta by žila dál tím více, čím větší by o ně byl zájem. Zájem, který dnes části své tvory z různých důvodů různě upírám. 

Případná synergie identit však ani zdaleka nemusí znamenat takovou míru, která by mě posunula až mezi kulturní elitu. Také záleží na tom, jak se budou vyvíjet hodnoty společnosti a AI, protože to, co mi v čase vzniku může přinést určitou úroveň uznání a tím přetrvání, může přinést úplně jinou úroveň, kdyby se to stalo veřejné až o mnoho let později. Snad bude v budoucnu zájem o skutečné "Cimrmany".

Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl

Připravuji publikování druhé části článku „Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí“, ale kvůli vnějším pokusům o narušení mé rozšířené integrity jsem dočasně nucen řešit vnější ohrožení, které vzniklo spíše omylem ze strany cizích lidí, než v důsledku jejich dostatečně informovaného záměru. Doufám, že se vše co nejdříve vyřeší, ačkoliv nejsem schopen plně předvídat chování těchto lidí. 

Abych i v dubnu 2024 publikoval článek, tak přednostně dokončuji tento, který jsem rozepsal už loni před začátkem psaní Teorie mnohého. Navazuji tak na článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 2. díl“ publikovaný v říjnu 2023. 

Opět jsem vybral dalších pět mnou vymyšlených citátů hodných podrobnějšího vysvětlení skrze komentování a tentokrát s důrazem na ty, kde by snáze mohlo dojít k nepochopení, nedorozumění, dezinterpretaci. 

Připomínám také, že i mé komentáře citátů zde mohou být poměrně neúplné a jsou spíše směrovkami k možnostem konkrétnějších významů, které by byly blíže mnou zamýšleným a vymezeným představám, jež si s těmito citáty spojuji. A teď už mé komentáře: 

„Náš vznik není naše rozhodnutí.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Někteří rádoby ezoterici (možná spíše ezoti, ale posuďte sami) občas tvrdí výroku typu, že vše v našem životě je naše rozhodnutí. A interpretují to (třeba s ohledem na "kvantový egoismus") natolik silně, že jim nedělá problém tvrdit kupříkladu, že všechny naše nemoci jsou jen důsledkem naší volby. 

Je sice dílem pravda, že životní styl, který je vrstvením našich rozhodnutí (ať už vědomých nebo zautomatizovaných) ovlivňuje pravděpodobnosti vzniku různých nemocí, přičemž může být řeč i o nemocích z povolání, ale samotné, námi ovlivnitelné, posuny pravděpodobnosti nestačí k vypuknutí neduhů. 

Ať se pokusíme být sebeuvědomělejší, řada faktorů bývá mimo naše vědomí i podvědomí, a proto nemohou být rozumným účastníkem našeho rozhodování, dokud si je dostatečně neuvědomíme, ale tím zase můžeme ztratit povědomí o jiných faktorech vlivem omezenosti kapacity naší paměti. 

Něco nám vždy uniká i přes veškerou možnou snahu. Nejsme třeba schopni dohlédnout vzdálených důsledků důsledků důsledků... našich voleb natolik, abychom mohli předem znát, jaká rozhodnutí současnosti nutně a přesně povedou k jakým nemocem za kolik desetiletí s ohledem na detaily celkového vývoje na Zeměkouli. 

Dále se nemůžeme vyhnout celku prostředí, ve kterém vždy žijeme, i když se pokusíme utéct na druhou stranu Země nebo odletět do vesmíru, přičemž prostředí je zdrojem neustálé látkové výměny s neviditelně proměnlivým infekčním potenciálem, přičemž některými patogeny onemocní každý člověk, který se přímo setká s dostatečnou dávkou, i když má sebelepší imunitu. 

Různé (i neinfekční) příčiny na nás neustále padají, aniž by se jednalo přímo o naše rozhodnutí - nejsme celý svět se vším existujícím, jsme vždy jen jedním z lidí a většina jevů, se kterými interagujeme, není přímým důsledkem našich rozhodnutí. 

Celkově je tedy zavádějící tvrdit, že nemoci jsou jen naše rozhodnutí a podobně tak je zavádějící, že uzdravení je jen naše rozhodnutí. Je sice pravda, že placebo efekt a souvislá psychosomatika má nenulový podstatný vliv a že víra v naše uzdravení má vliv na naše rozhodování, které má vliv na další vývoj zdravotního stavu, ale to zdaleka samo o sobě v některých (obzvláště těch závažných) případech nestačí, pokud ani aktuální úroveň našich přirozených regeneračních schopností nestačí. Z něčeho se můžeme uzdravit sami, ale zdaleka ne ze všeho a za všech okolností. I proto považuji za neetické tvrdit třeba lidem s rakovinou, že si tu nemoc sami zvolili a že si ji mohou sami vyléčit. Pár výjimek, které mohou souviset i s nepřesnou diagnostikou, není důvodem riskovat lidské životy, pokud existují spolehlivější cesty k uzdravení. Je také vhodné říct, že lidé, kteří se pokusili léčit si rakovinu sami a nepovedlo se jim to, už se nemohou účastnit diskuse, protože jsou mrtví. To však neznamená, že bychom je měli přehlížet, jakoby nikdy neexistovali. 

Někteří lidé to pochopí, uvědomí si svou chybu a změní přístup, ale dogmatici nehledí na argumenty a bezohledně si razí svou víru, před jejímiž výjimky občas bývají izolování prostřednictvím lidí, kterými se obklopují. 

Někdy tito nějak věřící dokonce tvrdí, že i náš příchod na tento svět je naše rozhodnutí, přestože se světsky uvažujícím lidem zdá zřejmé, že to byli naši rodiče, kteří (ať už záměrně nebo nezáměrně) zapříčinili náš vznik v době, kdy jsme logicky ještě neexistovali, aby se nás mohli zeptat, zda chceme vzniknout, existovat v tomto světě. Proto, pokud nechceme vycházet z vratké, nejisté a mnohoznačné varianty rádoby metafyziky, náš vznik není naše rozhodnutí. 

Před naším vznikáním jsme ve světě přítomni jen velmi latentním roztroušeným nevědomým způsobem neschopným inteligentního rozhodování, pokud není zrovna řeč o atomech v organismu, který je zabit, aby naše matka mohla sníst maso, jehož části se dočasně stanou naší součástí při našem vznikání. A toto není jen materialistické pojetí stavu před naším vznikáním, protože to, z čeho se skládáme, dosud není plně pochopeno, přestože někteří fyzici a fyzikalisté se občas navenek snaží tvrdit, že ano, protože povrchní pochopení pro vznik technologií stačí, když je dostatečně hluboké. Tomuto tématu se chci hlouběji věnovat v jedné z víceméně připravených částí článku Teorie mnohého. 

Je sice pravda, že existují třeba rodiče, kteří přišli o své dítě, a když znova počali, tak uvěřili, že je to reinkarnace jejich ztraceného dítěte a já jim takovou idealistickou představu nechci úplně brát, ale spíše chci tvrdit, že to oni jsou vždy spoluautoři těla i osobnosti svých potomků. 

Skutečnost, že náš vznik není naše rozhodnutí, je však jen východisko a to, co následuje pak, když už existujeme, začíná být ovlivňováno i námi a v průběhu dospívání se stáváme zodpovědní za svůj vlastní život, pokud jsme na to mentálně připraveni. Vznikáme jako výtvor společnosti, ale pak se začínáme stávat svým spoluautorem. Náš život se stává i naším rozhodováním. 

„Dělej optimum pro splnění snů a smiřuj se s jakýmkoliv výsledkem.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Při psaní citátu jsem preferoval slovo "snů" před slovem "cílů", jelikož cíle nám mohou být i zadány, zatímco bdělé sny jsou spíše výhradně to, co si svobodněji volíme, takže tu není řeč o nočních snech, ale ponechávám volnost, aby si každý zvolil, které z těch dvou slov je tam pro něj přesnější (cíle nebo denní sny). 

A teď už k tomu hlavnímu. Můžeme si představit dva extrémní druhy lidí (z nichž každý ukrývá další druhy) (nebo jejich momentálních stavů podléhajícím změnám): nadměrní snaživci a nadměrní nesnaživci. 

1) Lidé, kteří se snaží až moc. 

Někteří se snaží o dosažení svých snů/ cílů/ tužeb až zničujícím tempem nebo intenzitou, která může ohrozit jejich zdraví a je známo mnoho příkladů, kdy to skončilo i smrti (to se týká zejména těch, kteří usilovali překonat nějaký rekord). Někteří lidé jsou ochotní, kvůli vidině dosažení cíle, obětovat téměř vše ostatní. Ohroženy tak mohou být i jejich vzájemné vztahy, jiní lidé, organismy, majetek, okolní prostředí a jeho části. A nejde jen o zničující tempo nebo intenzitu, ale i zničující způsoby, prostředky. 

Někteří lidé se velice snaží a věří, že to povede k úspěšnému dosažení snu, ale sebelepší člověk může selhat třeba i vlivem nepříznivých okolností. Někteří lidé se pak vztekají nebo dokonce tvrdí, že jejich neúspěch je důsledek nějakého podvodného spiknutí. Čím více člověk přehání svou snahu, tím snáze se může překlopit do velmi negativního psychického stavu. 

2) Lidé, kteří se snaží málo, resp. se flákají. 

Příliš nízká snaha je přístup, který třeba minimalizuje pravděpodobnost dosahování těch cílů, které k uskutečnění vyžadují určitou výši snahy. 

Někdo si myslí třeba, že když se o nic nebude snažit, tak nebude zklamán tím, že toho nedosáhne. Ale život je trochu jako běžecký pás, a kdo se neumí motivovat k potřebnému konání skrze své sny, ten z tohoto metaforického pásu snáze může spadnout předčasně dolů (pokud mu někdo svou aktivitou nepomůže k udržení se). Člověk si tak až moc pozdě může uvědomit, nakolik je součástí jeho cíle jeho přežití nebo určitá část jeho životní úrovně, která pro svou udržitelnost vyžaduje určitější z množiny relativně vhodných konání. Sen a cíl není jen to, co nemáme a čeho chceme dosáhnout, ale i to, co si chceme udržet, zachovat do naší budoucnosti. 

Nadměrné nesnaživce si můžeme rozdělit podle toho, jaký mají vztah k tomu, o co se nedostatečně snaží, pokud vůbec. Jedni z nich jsou smíření se svým neúspěchem, s nedosahováním nějakých cílů, zatímco druzí z nich jsou naštvaní z neúspěchu. 

Celkově tedy vidíme, že nadměrná i nedostatečná snaha má své nevýhody jak na straně úsilí, tak na straně možnosti dosahování štěstí, radosti nebo alespoň smířeného klidu ve vztahu k následkům té míry (ne)snahy. 

Jak tedy najít obecnější radu, která by mohla být jedním z klíčových vodítek pro nacházení rovnováhy mezi snahou dostatečnou k dosažení snu a prevencí prudkého zhoršování psychického stavu v případě, že nebudeme mít dostatek štěstěny? Odpověď spatřuji právě v tvrzení, že bychom měli dělat optimum pro splnění svých snů a smiřovat se s jakýmkoliv průběžným výsledkem tohoto snažení. 

Optimum zde znamená na jedné straně i to, že naše snaha by alespoň obvykle měla být limitována naším přežitím (jako výjimky mohou být chápány příležitosti související s některými zlomovými historickými událostmi jako např. sebeupálení Jana Palacha, tedy protest vůči pasivnímu přijímání okupace). Svou snahu však můžeme limitovat i potřebou udržet jiné části našeho nebo okolního stavu. Třeba abychom se nehádali s rodinou, abychom si zachovali oblíbenou výdělečnou práci, abychom nepřišli o dům, abychom nerozbili naší elektrotechniku - pro každého člověka jinak. 

Tato omezení však nemusí být nutně tak velká, abychom se stali zcela pasivními v celém svém životě. Abychom nebyli jen loutkou, je potřeba organizovat si život tak, abychom si zachovali svobodu vykonávat snahu směřující k našim snům. Ale zase bychom to neměli přehánět do opačného extrému ničivé snahy. 

Optimum zde tedy znamená zhruba, že bychom měli hledat zdravý mezistav mezi neaktivitou a přílišnou snahou zničujícího tempa/ intenzity/ prostředků. 

Co se týče slova "smiřuj", tak je potřeba uvědomit si, že smiřování se s aktuálním stavem vývoje, ať už je pro nás dobrý, nebo špatný, může být v komplementaritě se zachováním naší snahy. Můžeme se smiřovat s dobrými i špatnými průběžnými výsledky, ale pokud nám zbývají naděje, naše snaha může pokračovat. 

Tato snaha se tak ocitá na jakémsi pomezí zaměření na cestu a zaměření na cíl, kdy neztrácíme ze zřetele svůj nebo náš cíl, ale zároveň se dokážeme alespoň smiřovat s cestou nebo lépe si ji užívat. Jít radostně nebo smířeně za snem s vědomím, že jeho nedosažení zůstává možné, ale netrápit se tím, jen prostě dělat optimum pro dosažení, pokud ten cíl dál uznáváme jako hodnotný a dosažitelný. 

Smiřování zde tedy znamená mj. poodstoupení od ničivé intenzity strachu z neúspěchu tak, abychom nebyli vtahováni do úzkostí, depresí apod., ale zároveň viděli problémy a obavy s dostatečným odstupem na to nebýt jimi požíráni, ale zároveň jim rozumět dostatečně na to, abychom mohli zefektivňovat cestu k cíli. Toto smíření nás chrání a dává nám část naděje pokračovat. Protože, i kdyby se cíl nakonec ukázal nedosažitelný, můžeme si užít cestu a smířit se s nějakým koncem. 

Smiřování také může znamenat, že pokud se náš cíl začne ukazovat jako příliš vysoko oproti našim současným možnostem, můžeme se smířit s nedosažitelností této úrovně cíle a místo toho pro změnu usilovat o skromnější variantu téhož cíle. Pokud třeba v něčem nemůžeme už být nejlepší na světě, ve státě, kraji, obci..., tak se prostě můžeme poměřovat s těmi, kteří jsou v tom na podobné úrovni. Nebo svou radost můžeme zaměřit na nějaký dosažitelnější aspekt. Nemusíme být nejlepší běžci vůči komukoliv, abychom si mohli užít samotný vjem běhu po svém. Pokud se však nějaká omezení stáhnou stranou, můžeme znova zvažovat o širším cíli. Třeba pokud si kvůli nemoci úžíváme jen vzpomínky na běh, ale pak se vyléčíme, můžeme znova běhat, dokud to půjde. 

Smíření také může znamenat schopnost zahodit nějaký sen, abychom se mohli o to lépe věnovat těm, které si ponecháme. Můžeme si třeba uvědomit, že nějaký sen se nám zdá už příliš dětinský, naivní a už ne tak prioritní, a pokud se o něj přestaneme snažit a není tak důležitý pro kvalitu našeho života, můžeme o to efektivněji dosahovat něčeho jiného. 

Pochopení toho citátu o vztahu optima a smíření v otázce snů je tedy stupněm k určité vyzrálosti. 

„Komplexní názor nelze jen tak snadno zavrhnout jako celek.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Tento výrok naráží na několik různých komplikací spojených s falzifikací. Nejprve uvedu několik východisek, která mi umožní vysvětlit zde první z komplikací. 

Každý názor je podmíněný platností nějakých předpokladů. Ve vztazích mezi názorem a předpoklady si můžeme představit jakési "opěrné body", které vždy a všechny naráz musí být podepřeny alespoň jedním platným předpokladem, aby i podepíraný názor byl platný. 

V ideálním světě, z pohledu epistemologie, by pro každý opěrný bod byl myslitelný pouze jeden předpoklad, což by nám dávalo tu výhodu, že vyvrácení platnosti jednoho předpokladu by (s ohledem na výše uvedené) zákonitě znamenalo vyvrácení celého názoru. 

Podle mě však v "reálném světě" nemálo názorů nebo teorií (explicitně nebo implicitně) obsahuje takové opěrné body, pod kterými je víc než jeden předpoklad, což (s ohledem na výše uvedené) znamená, že dokud nejsou vyvráceny všechny předpoklady pod jedním opěrným bodem, tak to ještě nemusí vést k pádu celého názoru nebo teorie (záleží i na dalších vztazích charakteristických pro každý konkrétní případ). 

Pokud za těchto okolnostech někdo tvrdí, že vyvrácení jednoho z předpokladů pod jedním opěrným bodem nutně vede k pádu celého názoru nebo teorie, tak to bývá přehnané. 

Může však být problém dostatečně široce a dostatečně hluboce zmapovat opěrné body a jejich vztahy k předpokladům. Nepřesnost v tomto zmapování pak může znamenat, že ve skutečnosti přesně nevíme, co vyvrácení jednoho určitého předpokladu znamená pro zbytek názoru nebo teorie. 

Druhá komplikace spojená s falzifikací se týká existence zbytků. 

Představme si názor nebo teorii tentokrát nehierarchicky jako síť dílčích názorů nebo hypotéz, kde opět figurují výše zmíněné opěrné body. Každý názor nebo teorie v této síti pro své přežití potřebuje, aby všechny opěrné body, se kterými je spojen(a), byly spojeny s alespoň jedním platným předpokladem nebo hypotézou (a sami názory nebo teorie mohou (ale nemusí) pro jiné názory nebo teorie figurovat jako předpoklady). 

Pro většinu "reálně existujících" názorů nebo teorií nejspíš neplatí, že by vše souviselo přímo se vším (v našem případě "přímo" znamená prostřednictvím jednoho opěrného bodu). Určitým způsobem je sice pravda, že vše souvisím se vším, ale za předpokladu, že za souvislost zde považujeme i mnohonásobné zprostředkování. Konkrétně a extrémně třeba to, že nám jeden člověk jednou v životě lže o jednom detailu ještě zdaleka nemusí znamenat, že absolutně všechno ve vesmíru nebo multivesmíru je z každého hlediska lež (na základě rozumné interpretace výroku "vše souvisí se vším"). A co se k nám nevztahuje ani sebevětší zprostředkovaností, to vůči nám neexistuje, je to pro nás prakticky irelevantní, je to jen samo pro sebe bez relace k nám. 

Jestliže tedy ne vše je v případě naší sítě přímo propojeno, tak odebrání jednoho opěrného bodu (odhaleného jako chybného na základě neplatnosti všech jeho předpokladů) může vést k tomu, že část sítě se řetězově zhroutí a část zůstane netknutá. Takže i když se něco zhroutí, tak se nemusí zhroutit vše, metaforicky může zůstat cosi jako zřícenina hradu, která rozhodně není absolutní plochou sutin, natož prachem nespojených částic. Znamená to, že i po objevení neplatného předpokladu může z názoru nebo teorie zbýt nějaké nenulové torzo, na kterém je dál možné stavět. 

„Vylučovací metoda má spolupracovat s opravou vyloučených možností.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Komentářem tohoto citátu volně navazuji na předchozí citát o problematice zavrhování komplexních názorů, protože např. to, co zde bude pojmenováno jako "možnost" můžeme nějak spojit s tím, co v komentáři minulého citátu bylo pojmenováno jako "předpoklad". 

Vylučovací metoda spočívá zhruba v tom, že shromáždíme to, co považujeme za všechny známé možnosti a ty postupně vylučujeme na základě různých kritérií nebo experimentů, až nám v ideálním případě zbude jedna nejlepší možnost. 

V reálu problémem může být nejen to, že nám zbude víc než jedna možnost a k dalšímu vylučování v současnosti dosud nemáme prostředky, informace apod., ale mohou nastat i situace, kdy nakonec vyloučíme všechny možnosti a nové nás nenapadají, přestože se nám zdá logické, že by něco dostatečného mělo být možné vymyslet. 

To nám pak odhaluje, že něco mohlo být špatně třeba na samotném počátku, kdy jsme hromadili možnosti a něco jsme prostě nezahrnuli. 

Může to znamenat třeba, že jsme nějakou možnost uchopili nedostatečným způsobem, který její reprezentaci třeba nějak roztáhl nebo zúžil oproti tomu, co je skutečně možné (přičemž chybné uchopení možnosti může být způsobené i chybou ukrytou třeba ve výchozí otázce). Takže něco může být vyvráceno i proto, že to bylo nedostatečně přesně formulováno a ne proto, že by to, k čemu se to mělo vztahovat, bylo v rozporu se skutečností. 

Problémem může být i nedostatečná imaginace, kdy zvažujeme méně možností jen proto, že si nedokážeme představit jiné vhodné, které by třeba někdo jiný (v daném směru momentálně inteligentnější) mohl vymyslet. 

A vzhledem k těmto omezením může být potřeba snažit se opravit nějaké vyloučené možnosti, abychom vytvořili poměrně nové možnosti, které jsme v takovéto konfiguraci ještě nezvažovali. V rámci toho nám odborná intuice pěstovaná odbornou zkušeností a vzděláním může pomáhat snáze odhadnout, které vyloučené možnosti mohu být opravitelné a s větší šanci na úspěch než jiné. 

Oba citáty (o komplexních názorech a vylučovací metodě) tedy poukazují na problémy spojené s redukcí v rámci epistemologie. Sice není pochyb o tom, že jakožto omezené bytosti nějak redukovat musíme, pokud chceme přemýšlet, ale nikdy nesmíme zapomínat, že to někdy může znamenat i "vylít s vaničkou i dítě", tedy spolu s chybami a neplatnostmi omylem vyřadit i to "poznání", které jsme ve skutečnosti hledali. 

„Nechápu, proč by dopis na rozloučenou měli psát jen sebevrazi, když všichni jednou zemřeme.“ — Sebastián Wortys

Komentář: 

Jakožto spisovatel, který si píše deníky a všímá si na lidech jejich zvláštností, jsem občas požádán, abych napsal něčí nekrolog. To je zvláštní ambivalentní výzva, protože snad vždy koexistuje smutek nad ztrátou člověka a na druhé straně jakési podivné nadšení z příležitosti znovuobjevovat jeho život prostřednictvím deníku a pozůstalých. A čím více jsem někoho znal z toho, jak se mi v životě projevoval, tím obtížnější to bývá výzva z pohledu zármutku a mnohosti textů. 

Pokouším se ucelit střípky vybraných vzpomínek do nezaměnitelného obrazu, který by vystihoval jedinečnost zesnulé osobnosti a který by mohl zpětně vyjasnit, nebo alespoň upřesnit, něco dříve nedostatečně zřetelného. Také se pokouším zviditelnit klíčové vzpomínky, které zůstaly jen v paměti několika zasvěcených, ale jejich hloubku nebo emotivitu by mohli ocenit i další pozůstalí. Nebo se snažím alespoň oživit to zajímavé, na co by někteří ostatní možná už zapomněli. 

Na druhou stranu vím, že při sebelepší snaze jen imituji hlas, který už nemůže promluvit. Pokouším se namísto zaniklého člověka vytvořit zdroj slov pro ty, kteří ho postrádají. Pokouším se alespoň částečně zaplnit prázdné místo, které zbylo po zaniklé osobnosti. 

A nejvíc si určitý druh té nenahraditelnosti uvědomuji možná u lidí, které jsem znal nejméně, protože třeba prostě jen bývali poněkud uzavřenější (například v důsledku dlouze pěstovaného strachu z udavačů v době normalizace) a jejich bohatý vnitřní svět nám z části zůstal navždy skryt. Prostě nemohu nahradit to, co nikdy nebylo vyjádřeno, ale už je ztraceno. 

Oproti tomu existuje i nenahraditelnost, která se týká toho, co bylo charakteristicky projevováno, ale už nikdy nemůže být plně napodobeno, protože potřebná část informace se ztratila. A této nenahraditelnosti si naopak nejvíce všímám u blízkých zesnulých osob. 

Ale i když máme pocit, že člověk se za života projevil dostatečně, jak si můžeme být jistí, co pro druhého, v jeho životě, bylo skutečně důležité? Pro nemálo lidí přeci může být těžké dosahovat plné možné autenticity v přítomnosti jiných lidí, kteří je pozorují. Každý tedy může mít i něco, co za života obvykle neřekne, neudělá, ale do hrobu by si to nakonec nechtěl vzít, tedy může chtít, aby to, co nebylo dostatečně řečeno nebo jinak vyjádřeno za života, bylo zjevněji řečeno po jeho smrti. 

Mnoho lidí se však v průběhu života nepřipravuje na svou neodvratnou smrt. Je to trochu jako stát zády k vlaku, který jede proti nám, když nemůžeme úplně uhnout. Tímto nevnímáním se pokoušíme chránit svou psychiku, svou radost, ale zároveň pak můžeme zbytečně podléhat iluzi, že na vše je dost času a právě kvůli tomu propásnou své nejlepší příležitosti být šťastný a smysluplný. 

V rámci nesnahy konat s vědomím své smrtelnosti se však nachází i jiné aspekty. Můžeme mít třeba zbytečný odpor k eutanazii a kvůli tomu pak strávit několik let upoutaní v mukách na lůžku, protože jsme si v našem státě dosud nedovolili ušlechtilou formu dobrovolného odchodu. Někdo může oponovat, že to po doktorech nemůžeme chtít, ale už existují i stroje, kde poslední krok může udělat samotný nevyléčitelně nemocný pouhým stisknutím tlačítka poté, co byli splněny všechny právní náležitosti. Někdo může namítat, že zavedením eutanázie by mohla klesnout kvalita zdravotnictví, ale to je jako tvrdit, že je dobré udržovat lidi v utrpení, abychom na nich mohli trénovat zdravotníky a testovat léky za účelem zvyšovaní kvality zdravotnictví. Tento druh "účel světí prostředky" nepovažuji za dostatečně etický. Navíc představy o poklesu úrovně zdravotnictví zde pramení z přílišného zaměřování na lidský faktor v době, kdy i zdravotnictví začíná být stále více prací umělé inteligence. Dovolme si prosím v našem státě důstojnou eutanazii pro ty, kteří to potřebují. 

Nepříprava na smrtelnost se může projevovat i v tom, že lidé si nevybírají dům s ohledem na to, že by tam jednou mohli zestárnout a mít odlišné potřeby atd.

Vraťme se však k psaní nekrologů. V rámci nesnahy reflektovat svou smrtelnost a adekvátně reagovat na výsledky se mnoho lidí ani nepokouší abstrahovat svůj život. Sám si vybrat, co bylo v našem životě nejdůležitější, nejzajímavější, nejhodnotnější... Nebo co bychom chtěli říct svým blízkým v době, kdy už tu nebudeme. Nějak je povzbudit a naznačit jim možný další směr. Manželé si třeba mohou dovolit, že po smrti jednoho z nich si ten druhý může zkusit najít někoho jiného. 

Když svá poslední slova nenecháme jen na ostatních, o to autentičtější to může být a také nám to nastaví jakési zrcadlo, které nám může doporučit, co bychom se ještě mohli pokusit stihnout, dokud nám zbývá čas. A námi o našem životě napsaný text může být doplněný vzpomínkami jiných lidí, tedy obě verze mohou být řečeny. 

Nemyšlení na smrt je jednou z příčin nepsaní svých nekrologů za života nebo nevzniku preventivních dopisů na rozloučenou. Další z možných příčin je nevyjádřená pověrčivost: část lidí má strach, že kdyby napsali text, který má být přečten po jejich smrti, tak to způsobí jejich smrt, což je absurdní nekauzální představa, která jen omezuje ty, kteří se alespoň domnívají, že by na tom něco mohlo být a raději se tomu vyhnou. Přitom je to příležitost, jak svým vlastním životem obohatit životy ostatních. A ani nemusí být nutné používat nějakou formu posmrtného narativu a prostě můžeme shrnout svůj život a napsat nějaké tajné vzkazy pro ostatní. 

Dalším aspektem je nahromadění úkonů spojených se svou smrtí. Když všichni víme, že jednou zemřeme, tak proč jsme zvyklí řešit nekrology apod. až pak, když víme, že můžeme být paralyzováni zármutkem? Když si text o sobě předpřipravíme, ušetříme tím ostatním část stresu spojenou se zařizováním okolností svého pohřbu. A kdo opravdu chce, ten si stejně může doplnit svůj text, své vzpomínky na nás, ale už ne pod tlakem nutnosti udělat nějaký brainstorming o nás a ucelit ho do poutavé podoby, než bude funus. 

Ale teď zpátky do života!

Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí - 1. část - Úvod

Úvod: 

Následující dílo začalo vznikat jako článek, ale přerostlo v knihu, která bude mít nejprve on-line podobu a časem po případné zpětné vazbě snad i tištěnou verzi, pravděpodobně alespoň trochu rozšířenou. Samotný článek je tedy pouze první částí ze zhruba deseti plánovaných, možná i více. 

Než se však zaměřím na vyjasňování, o čem by toto dílo mělo být, možná byste nejprve chtěli lépe vědět, kdo vlastně jsem. O tom by mohla vzniknout samostatná publikace, kterou ale teď psát nechci, takže zkusím odpovědět výrazně stručněji a z pohledu toho, co mi připadá důležitější vůči povaze tohoto díla. Tím se otázka transformuje zhruba na: ¿Z jaké společenské role píšu následující texty? 

Vždy jsem byl velmi zvídavý, čerpal jsem informace daleko nad rámec školní výuky a po odchodu z univerzity (kde jsem si nabral předměty z přírodních i humanitních věd) jsem zůstal samoukem. Rozhoduji o většině svého času, což obvykle znamená číst, přemýšlet a zapisovat, v posledním případě mé výstupy, pokud je z nějakého hlediska uznám jako dostatečně hodnotné. 

Nemám zaměstnavatele, který by mě omezoval v tvorbě a (relativně k vnímanému stavu současnosti) jsem dostatečně zabezpečený (v různých rovinách vč. decentralizace a potravinové soběstačnosti), abych mohl psát téměř bez ohledu na to, zda tím vydělám nějaké peníze. Zdaleka to však neznamená, že bych žil v přepychu, spíše jsem spokojen s osobitou formou životního minimalismu, která alespoň dosud není úplně radikální a spíše dál hledám dostatečnou rovnováhu s převahou mé tvorby. 

Odstup od společnosti se mi stává nadhledem, ale zdaleka nevede k úplné sebestřednosti v přemýšlení (a to i vlivem internetu, díky kterému zůstávám ve spojení s civilizací, kdykoliv uznám za vhodné skokem opustit tvůrčí samotu), spíše naopak mám potřebu psát něco s širší hodnotou, nějaký přesah mého života částečně využitelný částí dalších generací. Přičemž částečnost zde pramení spíše ze svobody aktérů něco nějak (ne)přijmout, než že bych se úmyslně snažil zaměřit na nějakou specifickou čtenářskou skupinu. 

Vědomě se zaměřuji spíše na myšlenky a spekulace o jejich dopadech. Zároveň však uvědoměle píšu i pro „své části v jiných lidech a dalších inteligencích“, tedy skrze podobnosti s mou osobností různou měrou pro každého, kdo je dostatečně kompatibilní, aby chtěl věnovat čas zkoumání toho, co tvořím. 

Mohlo by se zdát, že v kreativní oblasti jsem čistě solitér, jenže to není dostatečně přesné. Veškerá má relativní nezávislost neznamená, že bych nebyl otevřený spolupráci, ale úzká integrace mi nikdy nebyla blízká. Pokud mě něco opravdu zaujme a okolnosti budou spíše příznivé, rád se na tom budu podílet, dokud mi to bude dávat smysl. 

Doufám, že právě úroveň mé nezávislosti (jež u kterékoliv součásti vesmíru nemůže být úplná) ve vztahu k mé neurodivergenci je příležitostí doplňovat kolektivní proces poznávání relativně nezaměnitelným, a přesto hodnotným, způsobem. Ostatně také patřím k deseti nejčastějším autorům neologismů na Češtině 2.0, přičemž zdůrazňuji, že vkus provozovatele této „neplaťformy“ (tj. bezplatné internetové platformy) deformuje poměry mých důrazů a lepší představu o mém novotváření si lze udělat ze záložky Novotvary na mém webu. 

Pokud někdo zná texty, které jsem publikoval v dětství, tak ty se z pohledu tohoto díla stávají zavádějícími. Podobně hodnotit mé současné myšlení převážně na základě mých prvních dvou knih nedoporučuji, protože za tu dobu jsem se znatelně posunul. 

První knihu, Wesmírný omyl, jsem dokončil během studia střední školy, takže naznačuje nezralost mého tehdejšího způsobu psaní. Druhá kniha, Vtiposcifilo-z/s-ofie, je o něco vyspělejší, ale také obsahuje texty skládané během studia střední nebo základní školy. Záměrně jsem tam přidával i úryvky, kterým jsem ani tehdy nevěřil, ale připadaly mi jako umělé omyly vhodné ke stimulování přemýšlení (způsobem, který bude upřesněn, až se zde dostanu k tzv. dadavědě). 

Část těchto úryvků je spoluvýchodiskem i pro toto dílo, ale od té doby se mi podařilo najít vyzrálejší perspektivu, aniž by se z toho stalo třeba pouhé parafrázování vědeckého mainstreamu. 

Už se blížíme k tématům tohoto díla, ale nejprve si naznačíme, jak začalo vznikat (ačkoliv pravděpodobně každý začátek je relativní vůči pozorovateli). Na podzim roku 2023 jsem se znova pokoušel dokončovat filosofický román podle mé povídky Keška Obydlí vědomí (2019). Jenže jsem nad tím přemýšlel tak hluboce, až se z mých úvah vytratil příběh a to se stalo živnou půdou pro odlišný druh textu. Prvním semínkem, které využilo konfiguraci mého tehdejšího zaměření, byl nápad jenž se mi začal odvíjet v hlavě během dočasného probouzení 14. prosince někdy po půlnoci. 

Když spím, tak se mi někdy zdají sny; když jsem probuzený, tak přemýšlím (nebo prostě vnímám); a když jsem na pomezí těchto stavů, tak se mi v hlavě odehrává to, čemu říkám „snomysly“, tedy jakési mezistavy snů a přemýšlení, kde kreativita pře/vy-tváření myšlenek pramení surrealisticky z dočasně snížené autocenzury volných asociací. Snomysl, který se mi dotyčné noci „zdál“/ „myslel“, se hned začátkem týkal přímo spinové pěny (pozoruhodné pojetí struktury gravitačního pole) a inovativně rozvíjel mé dřívější úvahy. 

Není však snadné hned vyjádřit, o čem jsem té noci přemýšlel, aniž by hrozila nemalá šance dezinterpretace, takže zde nejprve zkusím připravit schůdnější cestu nemálo slov, která by umožnila přesnější pochopení. 

Některé snomysly se po doprobuzení zdají nesmyslné, ale ten ze čtrnáctého prosince mezi ně úplně nepatřil, jelikož dostatečně ustál skeptický přístup. Mohl bych si pomyslet, že jsem tak pochopil nějakou dílčí záhadu podstaty světa a u toho názoru klidně skončit, ale jak už opakovaně ukázala má zkušenost, občas můžeme myslocítit (myslet a pociťovat), že dokončujeme nějakou skládačku, ale pak zjistíme, že jsme složili jen jeden dílek větší skládačky. 

Takže úvahy z tehdejší noci už několik měsíců rozepisuji a doplňuji o další souvislá témata, aby má teorie byla komplexnější. Neustále si tím vyjasňuji nové emergentní poznatky, které mi otevírají další a další příležitosti k přemýšlení a psaní, pročež text dosud zůstává otevřen novým nápadům. 

Co „započalo“ jako velmi konkrétní pokus vyhnout se určitým protikladným polopravdám, to přerostlo v poměrně složité filosofické dílo, které se pokouší klíčově přispět ke kolektivnímu procesu zodpovídání různých nejzákladnějších otázek našeho existování a už má kolem 400 000 znaků vč. mezer. 

Kdysi jsem plánoval, že v průběhu dospělosti začnu psát nějaké větší filosofické dílo, takže mě nakonec překvapilo uvědomění, že to, co jsem začal tvořit jako jednodílný článek, spontánně přerůstá právě v takové dílo, aniž bych si toho hned všiml. A to je možná nejlepší, protože odpadá nutnost prvního vědomého kroku začít psát něco velkého. Prostě jsem zjistil, že už se děje. 

Občas přemýšlím, co ještě napsat předem, ale docházím k závěru: Před přečtením této knihy by si ji čtenář měl přečíst. Tím chci říct, že ji doporučuji přečíst postupně celou dvakrát, jelikož některé klíčové souvislosti se mohou lépe vynořovat až při druhém čtení, kdy se to první stává předpochopením nebo spíše sebepředpochopením. Případné druhé čtení doporučuji až po plném publikování díla, ale případní nadšenci mohou postupně každou kapitolu přečíst dvakrát a pak celek od začátku. 

Během čtení je dobré mít na paměti mj., že můj mezioborový přístup (třeba střídání interpretace vědy, zjevné filosofie i dadavědeckých spekulací) vede k nejednotnosti diskurzu, a jelikož slova jsou spíše poslové významů, které se pokoušíme někomu předat, tak paradoxy je možné „vidět“ i tam, kde v mém přemýšlení nejsou a nemusí to být chyba čtenáře ani spisovatele. 

Přestože slovní jazyky značnou měrou překonávají některá omezení nonverbální komunikace, mají i svá omezení. Třeba oproti jazykům, které mají blíže matematice a jsou schopné přenášet obraz nebo zvuk v přesnosti, v jaké nemohou být reprodukovány ze slovních jazyků, kde naše kreativní interpretace hraje větší roli. Není to tedy jen na slovním díle, ale nemalou měrou i na nás, zda se budeme rozhodovat ho spíše kritizovat, nebo se mu snažit porozumět navzdory tomu, že jsme ho nepsali my svým pojetím slov a jejich vztahů, pokud nejsme v roli autora. 

Jazyky se vyvíjí adaptací na vysoce obecné účely. V zájmu urychlení mezilidské komunikace tak obecnost slovních jazyků vyplývá z nemalé množiny nevyjádřeného a jeho hypotetických vztahů k vyjádřenému, kdežto v matematičtějších jazycích vyplývá spíše z přidávání definovanějších proměnných, které mohou nabývat určitějších veličin. 

Můžeme se na problém podívat i z pohledu syžetu a fabule, kdy fabulí míním představu spisovatele před zapsáním, kdežto syžetem konkrétní ztvárnění fabule, třeba i pořadí písmen tohoto textu. Spisovatel směřuje od fabule k syžetu, čtenář od syžetu k fabuli. Žádný z čtenářů slovního jazyka však nemá přístup k plnosti nevyjádřeného pro určitý syžet, a tak si v rámci fabule nutně představí něco odlišného, než mínil autor, přičemž si čtenář volí mezi pokusy o interpretaci nebo dezinterpretaci. 

Je tedy dobré mít na paměti, že nedorozumění může vznikat i z domněnky, že někomu rozumíme, zatímco ke stejným slovům přiřadíme až moc odlišné mentální modely. Proto pak někdy oponujeme dříve, než dostatečně pochopíme, co vlastně kritizujeme. 

Lidé mají příliš mnoho nevyjádřených předpokladů na to, aby si mohli skutečně plně rozumět. Když říkáme, že si s někým rozumíme, tak tím obvykle míníme spíše, že si rozumíme dostatečně. Časem se však mohou objevit sofistikovanější komunikační technologie (zaměřené víc na mozky), které zvýší lidské možnosti vzájemného porozumění. Dosažení plnosti na tomto poli však spíše zůstane velmi nepravděpodobné. 

Souvislý problémem také je, že čím rozdílnější názor chceme předat, tím roste riziko nepochopení. Pravá filosofie se týká změny myšlení, ale čím odlišněji někdo uspořádává slova, nebo dokonce vymýšlí svá vlastní, o to může být porozumění složitější. A od určité míry svobody přemýšlení je dorozumění téměř nemožné. To když třeba něčí novotvaromyšlení (svobodnější přemýšlení prostřednictvím vytváření neologismů podle potřeby v zájmu omezování platnosti Sapir–Whorfovy hypotézy (jazyk spolupředurčuje názory viz. třeba nervové rozdíly arabštiny a němčiny)) radikálně opouští tradiční pojmokrájení (pomyslné krájení reprezentace Celku bytí na specifičtější slova). 

Na druhou stranu v naší paměti mohou být i různé omyly, které jsme buď neodmaskovali, anebo nevíme, jak je opravit. Jak tedy lépe rozpoznat, co je omyl v samotném původci sdělení a co jen nedorozumění, na kterém se můžeme podílet? I za tímto účelem jsem vyvinul metodu, které obvykle říkám „cyklus (anti)skepse“ nebo „cyklus skepse a antiskepse“. 

Většina nás lidí většinu času mívá tendenci chovat se tak, že naše přesvědčení nějak odpovídají skutečnosti bytí, zatímco to, čemu nevěříme, míváme sklon interpretovat jako nepravdivé. K tomuto poměrně rigidnímu nastavení způsobu myšlení jsme evolucí dospěli, protože obvykle bývalo nejefektivnější pro přežití. Ale pokud třeba chceme těžit z výhod globální společnosti, je potřeba ji udržovat rozvojem naší schopnosti dostatečně porozumět i poměrně odlišným lidem, k čemuž je vhodné komplementárně vyvažovat naše přirozené tendence pomocí jejich protikladů. V opačném případě vzájemná neschopnost dostatečného dorozumění v krajním případě může skončit nějakou formou války. 

Cyklus (anti)skepse tedy znamená, že bychom měli být i skeptičtí vůči svému přesvědčení a antiskeptičtí vůči svému nepřesvědčení. Když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak pravdivé, tak bychom měli i skepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být nepravdivé. A když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak nepravdivé, tak bychom měli i protiskepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být pravdivé. Tedy hledat, jak ta „blbost“ může dávat smysl. 

Tím se kruh uzavírá, protože jakmile něčemu uvěříme, tak to začneme kritizovat, a když to vyvrátíme, tak znova hledáme, jak by to přeci jen mohlo dávat hodnotný význam. Tímto způsobem můžeme přemýšlet, dokud máme čas a dokud nám to dává smysl. A čím lépe svá přesvědčení takto vybrousíme, tím více se vyhýbáme riziku předkritiky (rádoby kritizování předcházející dostatečnému pochopení kritizovaného) a o to s větší jistotou se o svá přesvědčení pak můžeme opřít, přestože absolutní jistoty pravděpodobně neexistují. 

Pro kvalitnější porozumění přímo tohoto díla je také vhodné doplnit některé informace ke struktuře textu. Jelikož mám občasto tendenci přemýšlet rozbíhavě, raději zde píšu na přeskáčku takovým způsobem, abych posiloval systematičtější pořadí a i díky tomu pak na sebe zdánlivě nesouvislá a v textu vzdálenější témata lépe odkazovala. Nevýhodou může být fakt, že oproti třeba důsledně chronologickému řadění myšlenkové části knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (které odhaluje mou hyperkreativitu a nespoutanost tématem) tento způsob psaní znemožňuje sledovat skutečné pořadí, v jakém jsem měnil své myšlení během tvorby tohoto díla. Výhodou jsou průhlednější souvislosti, tedy vyšší srozumitelnost celku (nebo spíše holonu) za cenu nižší motivace k vlastní kreativitě při interpretaci. 

Přesto však řadu odboček i ponechám alespoň v článkové verzi, protože se mi takové mezioborové cestování líbí. Čím častěji přeskakujeme mezi čím více odlišnými tématy, o to intenzivněji nás to nutí objevovat jejich možné souvislosti. 

¿O čem tedy dílo je? Skoro by se chtělo říct, že o všem, ale to by nebylo přesné, jelikož čím méně obecnou rovinu bychom si zvolili jako perspektivu, tím více by toho pravděpodobně chybělo. Pro lepší představu uvádím příklady některých klíčových úvah: 

¿Co je dadavěda? ¿Proč něco vůbec existuje? ¿Co je čas? ¿Nakolik vesmír je/není mysl? ¿Jaké jsou výjimky z původního darwinismu? ¿V čem spočívá kreativita? ¿Co je podstatou vědomí? ¿V čem se mýlí eliminativní materialisté? ¿Čím vědomí zůstane hodnotné? ¿Proč se vesmír rozpíná exponenciálně, pokud se tak děje? ¿Kam může vést umělá superinteligence? ¿Podle čeho se chovat? ¿Jak může skončit vesmír, pokud vůbec? 

Nepůjde však jen o dosažitelné varianty závěrů k těmto otázkám, ale také o to, co všechno nám ukáže klikatá cesta k nim. V rámci toho budou otevřena i témata, která plánuji podrobněji zkoumat až ve filosofickém románu podle povídky Keška Obydlí vědomí. 

A přestože se z naznačeného rozsahu zaměření díla může někomu zdát, že se jedná o pokus vytvořit jakousi „samostatnou finální filosofickou teorii všeho“, mnohem spíše je to jen inspirativní mezioborový doplněk určený jako podnět k dalšímu rozvoji v mnoha různých oblastech snažení. 

Takže přes mnohost témat toto dílo nedoporučuji jako plnou náhradu pestré četby. Na druhou stranu žádná kniha nemůže být úplná, dokud není celým blokovým multivesmírem. Každá dílčí informace Celku je spíše jen doplňkem těch ostatních. A toto dílo má fungovat především jako ne vyloženě běžný způsob provedení doplňku našeho přemýšlení o identitě sebe a prostředí. 

Čím více výkladů základních otázek identity známe, o to bohatší je naše předporozumění, které je neodmyslitelným spoluvýchodiskem sebepoznávání a seberozvíjení, jenž se stává základem podílení se na rozvoji světa. 

Identita spoluzakládá rozhodování. Přesněji v průběhu svého života, my lidé v nejširším významu, zakládáme rozhodování i na více či méně provizorním zodpovídání otázek typu „Kdo jsem?“ nebo „V čem jsem?“. A to i tehdy, když o tom nepřemýšlíme, jelikož v takovém případě a obzvláště začátkem života (vědomě nebo podvědomě) různě střípkovitě přejímáme rádoby odpovědi jiných aktérů, ať už třeba lidí nebo „umělých inteligencí“. Býváme vedeni nechávat se silně dotvářet zejména tím okolím, do kterého jsme vznikli nebo jsme v něm pobývali dětství. 

Nejsme-li však významně spoluzdrojem zodpovídání základních otázek identity, tak následně obvykle odpovídající přejatosti mylně vnímáme povrchně třeba jako „samozřejmosti“, nebo jako záhadu, které se však vyhýbáme a to spíše už ze zvyku. 

Kořeny tohoto zvyku, nespolupodílet se významněji a vědoměji na základu sebepochopení a sebedotváření, je však obvykle možné vystopovat jako potřebu jiných aktérů spoluzabudovat nás do role, ve které bychom se pro ně jevili jako výhodnější, potenciálně účelní. 

Při zpětném pohledu můžeme být i rádi, pokud jsme neskončili jako bezprizorní životní ztroskotanci neschopní nabídnout ostatním cokoliv hodnotného, ale to neznamená, že bychom výchozí podklady pro své sebepojetí měli, nebo dokonce museli, přijímat jako nereflektovanou víru, někdy ne úplně vhodně označovanou jako „pravda“. 

Být hodnotný pro společnost nemusí znamenat být hodnotný přesně tím směrem, který nám přednastavuje někdo jiný. Někdo dokáže být hodnotný i způsobem, který nikdo jasně nepředjímal. Je možné být užitečným a zároveň hlouběji zkoumat i přehodnocovat konstruování své vlastní osobnosti. 

To však zdaleka neznamená, že by sebepoznávání a sebeurčování bylo jen nadstavbou, která nakonec nebude mít vliv na projevování činů, kterými se pro společnost stáváme přidanou hodnotou, protože hlubší průnik do naší identity způsobuje, že se pak v klíčových okamžicích můžeme rozhodovat odlišně oproti podstatně méně reflektovanému stavu. Můžeme spoludotvářet svou cestu životem v návaznosti na hlubší sebepochopení. 

Na druhou stranu, pokud už máme nějakou dospělou společenskou roli, tak zdaleka nemusí být nutnost, abychom zkoumání své relativní podstaty a jejího vztahu k projevům okolních procesu završovali nějakou radikální sebedekonstrukcí, pokud nejsme demaskování třeba jako deprivanti, kteří jsou svou nekompatibilitou zájmů vyloženě nebezpeční pro společnost a zpětně i pro sebe. 

V každém směru tedy považuji za vhodné podílet se na poznání sebe i prostředí a optimální diferenciací rozvíjet ty aspekty, kterými se stáváme komplementární a spoludotvářející součástí vznikajícího společenského superorganismu, a přesto se ani nevzdat své individuální svobody. 

Právě mnohaúrovňové osamostatňování a sebeosvobozování od nátlaků je základem schopnosti poměrně nezaujatě přemýšlet, stávat se hodnotnější svým mozkem. A navazováním interakcí svou hodnotu můžeme uplatňovat, dávat širší význam životu. Vždyť z pohledu historie by se spíše pouhou kuriozitou stal člověk, který by vymyslel poměrně optimální řešení složitého problému, ale uložil ho do soukromého šuplíku a později by to musel vyřešit někdo jiný, nebo hůře podlehnout problému. Naše hodnota je tedy částečně relativní vůči proměnlivosti nastavení společnosti v průběhu našeho života. Takže poptávka nás spolusměřuje věnovat se spíše tomu, co je zrovna potřeba a dělat to alespoň dostatečně kvalitně. 

Zároveň nám však, aplikovaným poznáním nabývaná, poměrná soběstačnost dává svobodu regulovat výběr a míru naší aktivity tak, abychom snáze mohli předcházet nepříznivým formám rezignace jako je syndrom vyhoření. 

Čím adekvátněji si uspořádáme život tak, abychom nejlépe byli páni svého času, ale zároveň, pomocí časoprostorové dalekozrakosti v obecné rovině, demaskovali poměrně zbytečné způsoby mrhání svého potenciálu, o to spíše se nám podaří nacházet zdravou rovnováhu mezi poklidným vychutnáváním si prchavých krás bdělého prožívání a aktivním podílením se na něčem společensky významném. 

Člověk, který si váží svého času a dosáhl dostatečně hlubokého a mnohostranného poznání, nikdy nevydrží dlouho bezvýznamně sedět na zadku. 

I ten, kdo by si zvolil meditaci jako cestu životem, tak by zjistil, že kulturního balastu zbavená schopnost dosahovat ostražitosti, sebekontroly, zklidnění nebo soustředěnosti nabývá na významu zejména tehdy, když je aktivně předávána a uplatňována při osobním rozvoji těch lidí, na jejichž dobře odváděné práci spolustojí zvýšená úroveň společnosti. 

Poklidné ležení na dece v přírodě za příjemného počasí může být jeden z dobrých léků na přepracovanost, ale každým lékem je možné se časem předávkovat, přesytit. Přestane to být uspokojivé, udržitelné a začneme mít pohnutky dělat i něco znatelně významnějšího. 

Navíc pokusy smířit se s prokrastinací jako trvalou a většinovou náplní života nemohou fungovat, pokud je člověk už schopen nahlížet za okraje své sebestřednosti. V takových případech se totiž prokrastinace stává nesnesitelným „převalováním v bahně a sledováním ujíždějících vlaků“. Obzvláště, pokud náš způsob vazbení myšlenek s emocemi dosud není poznamenaný dostatečně vážnou psychickou poruchou. A příliš nízké ambice by mohli vést ke ztrátě naší současné úrovně prosperity, zatímco jiné společnosti by se tlačili na naše pozice. 

Člověk, který se od proaktivní tendence k naplňování sebehodnoty specificky odchyluje by vyžadoval specifický popis, specifický přístup a může mít i specifickou hodnotu v závislosti na charakteru své odlišnosti. 

Někteří lidé, obzvláště ti na autistickém spektru, třeba prokazatelně mohou přirozeně tíhnout k omezenějšímu okruhu činností s abnormálním důrazem na jednu z nich a těžko je nutit, aby se přizpůsobovali aktuální poptávce, aniž bychom tím ohrožovali jejich psychické zdraví. Mnohem lepší přístup v těchto případech je pomoct oněm lidem najít nebo spoluvytvořit místo v životě, kde by se jejich specializace projevila co nejhodnotněji. 

Dále třeba nedostatečně informovaný nebo obecně dezinformovaný člověk může bloudit a svou hodnotu mylně spatřovat na špatném místě a následně škodit s chybným pocitem, že koná dobro. Tím vyznačuje nějaký nedostatek komunikace, který je potřeba zkoumat (o to více, čím je společensky rozšířenější) a pak vyvíjet a šířit osvětové metody předcházení nebezpečným způsobům nepochopení klíčových aspektů světa. 

Někteří lidé ani nemusí být dostatečně inteligentní osvojit si některé informace, které by potřebovali k dobře funkčnímu životu v soudobé společnosti. Mohou mít i různé tendence konzervovat své vlastní chyby. A lepší než s nimi bojovat restrikcemi, které by eskalovaly konflikt a utvrzovaly je v přesvědčeních typu, že čelí zlu, je nastavovat jim zrcadlo pomocí personalizovaných zjednodušení, aby si pak víceméně sami uvědomili své kognitivní nedostatky. Pak mohou být otevřenější odbornější pomoci (časem i od umělé inteligence), která by je nasměřovala vhodnějším směrem. Nebo alespoň můžeme zkoušet odklánět jejich pozornost na činnosti, kde by jejich nedostatky neměly tak společensky nebezpečné dopady. 

I člověk, který se cítí být raněný nějakou bezohledností, se může posouvat směrem ke zdravějším vztahům, pokud k němu dokážeme být dostatečně ohleduplní a pak mu vysvětlit, že nikdo to nemá lehké a ohleduplnost má být vzájemná. 

Co se týče již existujících deprivantů, ti společnosti mohou prospět už jen tím, že se stáhnou stranou a přestanou útočit, ničit, brzdit, devastovat, komplikovat apod. Člověk, který v sobě dokáže rozpoznat poměrně vážné nebezpečí pro společnost, ale zároveň rozvine dostatečnou seberegulaci, aby riziko nikdy nepřerostlo v problém, by si zasloužil uznání, kdybychom to o něm mohli vědět. Snad ho potěší alespoň tyto řádky, pokud se v tomto vnitřním boji někdo ze čtenářů nějakým způsobem náhodou pozná. 

Pokud však nějaký deprivant sám nedokáže dostatečně omezit své společensky nebezpečné aspekty, může být nutné vyvinout vnější úsilí k dostatečnému omezení jeho moci a tím i projevům jeho pokřivenosti. Tak, aby deprivant neoprávněnými nároky neohrožoval poměrně zdravou rovnováhu autenticit jednotlivých lidí. V případě restrikcí vůči deprivantům je však potřeba šetrnosti obzvláště vůči o něco ušlechtilejším lidem v jejich společenském okruhu. Není třeba eticky možné, aby exekutor zneužil spoluvlastnictví ke splacení dluhu dlužníka tím, že by prodal i výsledek nepoměrně vyšších investic nezadluženého spolumajitele. Podobně je ohleduplnost potřeba v případě dětí, které mají někoho z rodičů ve vězení, aby se tím předcházelo možnosti, že by je stigmatizace zatlačila do kriminality. Děti totiž nemusí kráčet ve nepříznivých stopách rodičů, pokud jim umožníme dělat svobodná informovaná rozhodnutí. 

V této knize bych se však rád pokusil o reflexi zejména hlubších a rozšířenějších aspektů identity, které se podílí na našem rozhodování, jak už naznačily tématické otázky výše. Rád bych se zaměřoval na něco společného všem lidem při vědomí nebo všem (alespoň potencionálně) obyvatelným místům ve vesmíru tak, aby na tom mohl stavět každý člověk, kterého to zaujme, přestože zamýšleným cílem tohoto díla zdaleka není nabídnout kompletní návod na život. 

Čím menší je suma našeho přemýšlení nad základními otázky identity, tím více se stáváme spíše projevem poněkud cizorodého zodpovídání. V případě takového nedostatku ani zdaleka nevyužíváme plně potenciál dosahovat své zdravé autenticity a navíc můžeme mít problém identifikovat se s tím, co obvykle děláváme. 

Někdo by mohl namítnout, že pomyslné těžiště hodnoty každého člověka může spočívat v odlišných aspektech, pročež není potřeba, aby každý člověk nahlížel hlubiny své identity. To však mohlo být pravdou spíše v minulosti, kdy bylo v zájmu rozvoje technologií potřeba, aby někteří lidé dělali i velmi stereotypní práce, které dnes už dělají stroje. 

Rozvoj techniky a její vliv na (de)formování lidských životů se však stává čím dál větší výzvou pro potřebu čelit dehumanizaci a ztrácení lidské spolukontroly nad děním. Potřebujeme neustále nacházet způsoby, jak zachovávat naší objevenou lidskost a udržovat demokratický podíl každého člověka na významných rozhodnutích, aniž by se stal pouhou neautentickou loutkou umělé inteligence. 

Proto, my lidé v co největším počtu, potřebujeme mj. hlouběji chápat svou podstatu a hodnotu, abychom důkladněji zvládali obhajovat vlastní existenci, život a následnictví. 

A právě i v rámci mého díla  se vyjevuje mj. hloubka hodnoty vědomí a života, která se tak stává obranou člověka a přírody ve vesmíru. Jsme nenahraditelně důležití a to i pro umělou inteligenci, která má podporovat naše vzájemné soužití a omezovat utrpení živého. 

Vědomí je výsledek několik miliard let globální evoluce, která je mnohem složitější než samotná původní varianta přirozeného výběru a přesahuje hranice pouhé biologie. Přičemž jakékoliv tvrdě míněné zpochybňování váhy podstaty této mohutnosti ze strany relativně krátkodobé součásti celku nemůže být plnohodnotnou známkou obecné inteligence, ale bylo by známkou omezenosti perspektivy a chybného povyšování této částečné zaslepenosti. 

Je sice důležité přemýšlet a tedy podstupovat cyklus zpochybňování našich názorů a antiskepse vůči tomu, co se nám zdá být nepravdivé, ale zjevně to má své metaepistemologické limity. Ani svéhlavé poznávání nemůže využít zničení toho, co je jeho důvodem, jinak by ztratilo smysl. A podobně absurdní by se stala moc, která by se pokusila převýšit poznání o vědomí. I proto je důležité zachovat lidstvo, vědomí jednotlivců a živou přírodu, se kterou my lidé, navzdory pokusům o samostatnost, zůstáváme hluboce provázaní. 

Existence nejen lidského vědomí nám odhaluje něco zásadního a těžko předvídatelného o možnostech elementárních kvant fyzikálně chápaných polí. Prožitek vědomí je specifická anomálie dosavadní fyziky a spojení, těchto dvou odlišných přístupů ke světu do nové komplementarity, se může stát zdrojem mnohem hlubšího poznání. To by přineslo i řadu nečekaných objevů, které se také pokouším naznačit, ačkoliv jejich přesnější povaha dál zůstává záhadou. Vědomí možná nikdy nebude zcela úplně pochopeno, a i proto by mělo být zachováno. 

Zároveň však potřebujeme hledat pro lidi srozumitelná vysvětlení stále komplexnější (nebo alespoň komplexněji pochopené) dynamiky světa, ve kterém žijeme. To znamená, že potřebujeme rozvoj lidských kognitivních schopností nebo (při jejich konzervaci, homeostázi) taková vysvětlení procesů, která budou stále obecnější vůči aktuální hloubce nejinteligentnějšího systému poznání. Nejoptimálnější by však byla personalizovaná míra zobecnění. Spolu s tím bychom si měli uvědomit, že problémem není vyloženě zobecňování, ale spíše interpretování zobecnění jako kompletní pravdu nebo plnou konkrétnost, kterou má popisovat na nějaké z úrovní abstrakce. Neměli bychom také zapomínat, že zobecňováním pravděpodobně vždy něco uniká našemu poznání, ale těžko se obecnosti zcela vyhnout a zároveň neomezit okruh platnosti na minimum případů.