čtvrtek 1. února 2024

Genderová ideologie? - 3. část


Toto je třetí část článku „Genderová ideologie?“ (1. část, 2. část), kde jsem začal reagovat na názory určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. V druhé části reaguji na různé čtenářem vyjmenované jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou. A nakonec čtenář poslal odkazy na několik jím okomentovaných videí nebo kanálů a na některé z nich zde zareaguji. 


Amala Ekpunobi vs nebinární učitel(ka): 

Jediným odkazovaným člověkem, kterého čtenář označil jako osobu s neutrálním postojem a hledající pravdu, je Amala Ekpunobi. Dříve byla údajně levicová aktivistka v rámci woke hnutí, ale změnila názor, jakmile se dozvěděla o statistice, podle které za skutečnost, že černoši jsou zabíjeni častěji než běloši, nemohou tolik bílí policisté a rasismus, ale spíše podíl černých zločinců. V reakci na toto zjištění se rozhodla do svých podcástů zvát vzájemně názorově odlišné lidi, např. jak obhájce trans komunity, tak konzervativní odpůrce. 

Schopnost názorového obratu i poskytování prostoru k vyjádření oběma protichůdným stranám je mi samo o sobě velmi sympatické a byl bych rád, kdyby takových influencerů fungovalo víc a měli více odběratelů. Na druhou stranu, co jsem měl možnost zhlédnout čtenářem doporučené video, jsem dospěl k závěru, že Amala Ekpunobi má určité nedostatky ve schopnosti objektivity, ale k tomu se dostanu později. 

Před reakcí na video se ještě chvíli vrátím k té statistice o úmrtích při policejních zásazích. Nevím sice, o kterou konkrétní statistiku jde, takže nemohu reagovat přímo na ni, ale na druhou stranu můžeme zkusit kriticky spekulovat, že podíl černých zločinců by hypoteticky také mohl být uměle navýšený v důsledku rasismu. Resp. kdyby policie měla tendenci častěji zasahovat a psát o tom záznamy, když jde o černocha, tak by to snižovalo váhu výše zmiňované statistické souvislosti. Problém však je, že nesrovnalosti při zadávání údajů do statistik se jen těžko dají zjišťovat. Ale nepředpokládám, že by to bylo tak markantní, takže jsem spíše na straně toho, co tvrdí daná statistika. Spekulacemi jsem chtěl ukázat spíše, že ani u statistiky nemůžeme mít stoprocentní jistotu (ale měli bychom se spokojit s nejvyšší dosažitelnou jistotou a v rámci možností usilovat o vyšší jistotu v blízkém budoucnu). 

Na druhou stranu taková statistika (podle toho, jak byla popsána), ještě pravděpodobně neřeší, proč by černoši páchali kriminalitu častěji než běloši. Kdyby to náhodou byl důsledek nějaké jiné diskriminace nebo příbuzného jevu, tak by to zpětně také pozměňovalo význam dané statistiky. Současný stav v USA, navzdory řadě změnám k lepšímu, prostě ještě dosud může setrvačně nést stopy skutečnosti, že bílí Američané a Afroameričané zdaleka nezačínali na stejné startovní čáře. Podobně v České republice můžeme vidět, že podstatná část bývalých Sudet měřitelně zaostává za zbytkem České republiky napříč mnoha spektry, přestože od druhé světové války uplynula řada desetiletí. 

Společným klíčovým jmenovatelem (těchto jinak poměrně odlišných jevů v USA a ČR) může být dynamický stav, kdy jsou negativní vzorce chování předávány z generace na generaci v poměrně uzavřených skupinách lidí, přičemž zvýšená nedůvěřivost části těchto lidí vůči vzdělávacím systémům omezuje možnost změn k lepšímu. A je také důležité uvědomit si, že úspěšná integrace se pravděpodobně neobejde bez aktivně projevené vzájemné empatie, motivačních stimulů nebo pozitivní diskriminace (tzn. částečné zvýhodňování znevýhodněných, ale způsobem, který nevyvolává chorobnou závislost na udržení takové politiky). 

A teď už k čtenářem poslanému videu „* I WISH This Was A Parody Video“, kde Amala Ekpunobi reaguje na video, ve kterém nebinární učitel(ka) učí děti dodržovat zvolená zájmena panenky, které(mu) pro tento účel přisoudil(a) nebinární gender. 

Toto reakční video jsem zhlédl celé a jsem názoru mj., že z těch informací si člověk nemůže být úplně jist, nakolik je to přehnaná interpretace, protože nevíme třeba, jak často a jakým jiným způsobem se o tom ty děti učí. Pokud by to však bylo skutečně neúměrně hodně oproti jiným dovednostem, tak bych to také kritizoval a to za ten případný neúměrný čas. 

Co se týče následujících odstavců reakce na to video, tak se mi zdá, že při druhém čtení se to bude zdát přesnější než při prvním, kdy se něco může zdát víc zavádějící. 

Transfobie, obzvláště v případě nebinárního genderu, může pramenit mj. z neschopnosti nebo nedokonalé schopnosti oslovovat nebinární osoby odpovídajícím způsobem, někdy i z neschopnosti dotázat se, jak si nebinární osoba přeje být oslovována v reálném životě. A i kdyby člověk chtěl nebinární osobě vyhovět, tak toho nemusí být schopen, pokud se to nezačal učit v dostatečný čas. Kdyby se však lidé v dětství učili, jak správně oslovovat nebinární osoby, už by s tím v dospělosti problém mít nemusely. Takže ve světě, kde počet nebinárních osob stále roste, mi připadá vhodné učit lidi v určitý čas, aby s nimi dokázali bez problémů přirozeně mluvit. Otázkou pak může být, který věk je optimální na učení se takovým dovednostem. Nebo proč by se to člověk měl případně učit podstatně později než rozlišování mezi člověkem mužského a ženského pohlaví? 

Amala tvrdí, že to, co děti učí nebinární učitel(ka), by je měli učit rodiče a po svém. Proč by ale učení takových dovedností mělo být jen záležitostí rodičů? Třeba můj spolubydlící na vysokoškolské koleji měl občas trochu problémy s oblékáním svrchního oblečení - možná spousta lidí předpokládala, že ho to měli naučit rodiče. Já také některé užitečné věci neumím úplně dobře, protože mě to učitelé ani rodiče neučili. A pak je tu ještě skutečnost, že když dítě před rodičem projeví, co ho učili, tak rodiče na to mohou říct svůj názor a dítě si pak může volit mezi názorem rodičů a učitele, což omezuje jeho uzavřenost do určité sociální bubliny, pokud rodiče mají odlišný názor. Určitě je však dobré to rodičům nějak vysvětlovat (obzvláště pokud mají velmi odlišný názor). Možná i proto vzniklo to video, které je předmětem reakce. Také předpokládám, že v každé školce, kde takový druh výuky probíhá, to mají alespoň trochu odlišně nastavené a mělo by to být nějak namátkově kontrolováno, zda je to dostatečně v souladu se zákonem. 

Jestliže chceme rozmanitost, ale ne vyhrocené kulturní války, resp. chceme hledat komplementaritu svobody a míru, tak potřebujeme spoluutvářet vzájemně ohleduplnou společnost. A jelikož platí, že čím mladší dítě, tím těžší pro něj může být zobecňování, tak by závěrem nejspíš mělo být, že potřebujeme relativně malé děti podporovat směrem k ohleduplnosti v mnoha různých a poměrně konkrétních případech. Zejména se zaměřením na ty druhy případů, kdy byla zjištěna relativně malá míra ohleduplnosti, i když o to kontroverznější se to může zdát při nedostatečné znalosti předpokladů. 

Nezamlouvalo se mi, jak to Amala Ekpunobi někdy převrací, jakoby ty děti už byly učeny přemýšlet o svém genderu, když jsou učeny, jak se adekvátně vyjadřovat o někom jiném. Ty děti klidně mohou potkat dospělého nebinárního člověka a není zas tak špatné vědět, jak se v takové situaci chovat, aby nebyly tak zmatené. Na druhou stranu je možné kritizovat i tohu/tu nebinární(ho) učitel-e/ku třeba za to, že tu panenku označil/a jako jejich nového spolužáka, pokud si správně pamatuji. Mohl/a říct raději, že je to nějaký dospělý člověk. Na druhou stranu pro děti je snazší kamarádit s vrstevníky, kdežto vůči cizím dospělým lidem je vhodné podporovat spíše zvýšenou obezřetnost. Lidský mozek má pak sice sám přirozenou tendenci v určitém věku převracet pozornost od nejbližších lidí (zejména matky) směrem k cizejším lidem, ale u různých lidí se to může dít různou měrou a v případě extrémů je určitě vhodné snažit se to nějak usměrňovat. 

Zdá se mi trochu rozporuplné, když Amala Ekpunobi na jednu stranu kritizuje učit takové děti, jak mluvit s nebinárními osobami a na druhou stranu je potěšená tím, že tak malé děti vědí, co je to penis a vagína a začnou o tom mluvit sami od sebe bez přímé výzvy. Já v jejich věku dost možná ještě nevěděl, že lidé ženského pohlaví mají v dané oblasti něco jiného. Možná proto mě také tehdy, na rozdíl od jiných dětí, nenapadalo koukat se opačnému pohlaví v daném místě pod oblečení, abych to viděl. Až později jsem se dozvěděl, že to někteří lidé v tomto věku dělají. Ale sám si nejsem jistý, jak by bylo ideální k předávání takových znalostí u tak malých dětí přistupovat, protože když by jim dospělí explicitně zakazovali chtít po někom svléknutí, tak to možná vede k tomu, že se pak někteří dospělí lidé zbytek života stydí svléknout během sexu, což také není ideální. Ani nemluvit o takových tématech vůbec (tzn. vyhnout se indoktrinaci) nemusí být dobré, protože pak dostatečně kreativní dítě může napadnou dělat nějakou problémovou aktivitu, aniž by vědělo, že je problémová a to by také bylo špatné (intenzitou v závislosti na konkrétních případech). Rozhodně je však potřeba dítě nějak důkladně poučit, když se u něj projeví nějaké náznaky problémového chování. 

Je sice pravda, že komunikaci s tak malými dětmi lze i zneužívat, aby byly učeny něčemu vyloženě škodlivému, ale je také potřeba uvědomit si, že ve skutečnosti jsou jen dvě základní možnosti přístupu k dětem: buď se o něčem s dětmi nebavíme a skoro až předstíráme, že to neexistuje, nebo s nimi o tom nějak mluvíme a v takových případech je to vždy indoktrinace nezávisle na tom, co o tom říkáme. Můžeme říkat, že je to správné, že je to špatné, že je to pravda, že je to lež, že to mají ignorovat, že to nemají ignorovat, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů nezávisle na tom čemu věří, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů ale s určitými omezeními, že si mají vybrat jednu ze dvou možností které jim dáme, že si mají vybrat jednu z pěti možností které jim dáme, že si mají vymyslet svou možnost... - to všechno je nějaký způsob indoktrinace. Takže pokud se rozhodneme, že něco dětem nebudeme zatajovat, tak se vždy nakonec musíme rozhodnout, jakým způsobem o tom budeme mluvit. 

Amala Ekpunobi kritizuje, když nebinární učitel prozrazuje svůj nebinární gender, ale proč by ho měl/a zatajovat? To je podobné, jakoby někdo chtěl, aby před dětmi zatajovala, že je učitel(ka). 

I v tom, co jsme my dělali ve školce, by se dala hledat nějaká kritizovatelná indoktrinace. Třeba z toho, jak se nás snažili neustále něčím zabavit, nám vytvářeli představu světa, kde lidé většinu času tráví zábavou bez užitku. Na druhou stranu některé hry se mi zdály dost otravné - třeba když se daly židličky do kruhu, postupně se odebíraly, mezitím hrála píseň a při jejím vypnutí se všichni museli pokusit sednout a vždy jeden člověk vypadl. Dnes by se v tom dala spatřovat třeba výuka toho, aby se lidé tlačili do vyšších funkcí s nižším podílem zastoupení. Je to přitom hodně konkurenční hra založená spíše na fyzických schopnostech než inteligenci. Také jsme se převlékali do různých kostýmů, zpívali nějaké písničky, soupeřili o to kdo bude sedět na drakovi (což v pohádkách bývá symbol zla), tvořili unifikované kýče, o narozeninách "dávali hobla" (což je poměrně divný zvyk) nebo se dívali na animované pohádky, mj. O človíčkovi (tj. o nahatém pračlověku). Nejzřetelnější indoktrinace však bylo, když nám v televizi pouštěli prezidenta. 

Nelíbí se mi, když nebinární učitel(ka) říká, že panenka je nervózní, a proto si vzala speciální oblečení (bílé s červenými hvězdičky). Spíše by měla mít oblečení, ve kterém se cítí klidně. Nebo vymyslet adekvátnější vysvětlení pro "speciální" oblečení. A Amala Ekpunobi si toho sice nevšimla, i když by to pasovalo do její kritiky, ale vzhledem k tomu, že červená hvězda byla mj. symbol Sovětského svazu, tak je to nevhodný vzor na oblečení v rámci výuky. Předtím byla červená hvězda symbolem touhy po mezilidské spravedlnosti, ale tento význam byl zprofanován. Je sice pravděpodobné, že děti tyto významy obvykle nevidí, ale mohou si podvědomě zapamatovat tvar a v pozdějším věku mohou mít zvýšenou tendenci k náklonosti vůči takovému symbolu, což by je v životě mohlo vést špatným směrem, a proto je i takové detaily potřeba reflektovat, i když se to na první pohled může zdát jako bezvýznamné maličkosti. 

Stranou mě teď ještě napadá něco, co nebylo ve videu, ale souvisí to s tématem. Považuji za nevhodné říkat dětem, že holky jsou hezčí než kluci, jak jsem už několikrát slyšel. Každý je svým způsobem hezký a spíše až antropogenní výběr kritérii vytváří rozdíl/ pořadí. Naopak považuji za vhodné vyučovat i fyzické sebepřijetí, ale s výjimky souvisejícími se zdravím a prevencí. Člověk by měl pečovat třeba o svou hygienu, resp. neměl by sám sebe přijímat jako ušpiněného, ale umývat se (rozumnou měrou, ne extrémně jako v případě některých lidí s obsedantně kompulzivní poruchou). 

Z toho samotného videa se mi nezdá, že by Amala Ekpunobi měla neutrální postoj, jak čtenář uvedl. V podstatě jen razí jeden názorový směr bez náznaků o antiskepsi (tedy bez projevené schopnosti zamýšlet se, zda by v něčem z toho, s čím nesouhlasí, z nějakého hlediska mohlo být něco, s čím souhlasí). Mohla alespoň zkusit spekulovat, zda by to z nějaké perspektivy mohlo mít i nějaká pozitiva, pak to pro změnu zkoušet kritizovat a klidně i skončit tou kritikou (tzn. nemusí nutně dospět k neutrálnímu postoji jako např. "má to dobré i špatné stránky"), ale nevšiml jsem si, že by něco takového pořádně dělala, pokud si správně pamatuji. Možná chvíli trochu, ale v radikálním nepoměru k délce videa. Spíše se mi zdá, že jen v podstatě říkala: „Nemám vůči vám předsudky, ale budu vám předkládat jen svůj jednostranný názor a v rámci toho ukážu opačný názor jen proto, abych měla co kritizovat.“ Je sice příjemné, že nechce mít předsudky vůči divákům (jak tvrdí i na adresu LGBT+), ale to nestačí. Navíc v závěru přiznává, že vede sdružení odpůrců kritizované praktiky, což je známka zaujatosti, nikoliv nestrannosti. 

Amala jde tak daleko, až nakonec kritizuje samotné chození dětí do školky, ale je potřeba uvědomit si, že až jednou takové školkou nedotčené děti půjdou do školy, tak mohou mít problém se začleňováním do společnosti. Na druhou stranu domácí výuka/ výchova v poměrně nízkém věku může být východiskem pro relativní originalitu a dostatečné věnování se dětem může vést k až nadprůměrně vysokému IQ (viz. např. Edith Stern), které se může stát výhodou v budoucím profesním životě. A vzhledem k rozvoji umělé inteligence lze předpokládat, že se tito lidé časem už nebudou muset cítit tak osaměle. Současný stav technologií jako např. ChatGPT je však pro tyto intelektuálně-emocionální účely stále nedostačující. 

Amala Ekpunobi koncem videa stručně reaguje na jiné nesouvislé video, kde jsou dospělejší děti na akci s drag queens a dochází tam i k rozdávání kondomů. Souhlasím, že rozdávat dětem kondomy může být nevhodné, ale v tom konkrétním případě nebylo řečeno, kolik těm dětem bylo. My jsme měli sexuální výchovu asi v sedmé třídě a tou dobou už pár některých mých spolužáků mělo první sex za sebou (nebo to alespoň tvrdili), přičemž extrémem byl jedinec, který měl dítě už na základní škole (nejspíš v osmé třídě), ale neviděl jsem ho, jen nám to říkala třídní učitelka. Na základě těchto zkušeností bych předpokládal, že by nebylo špatné nám tehdy během sexuální výchovy dát kondomy. Na druhou stranu si moc nemyslím, že by ho ten spolužák použil jinak, než že by si ho nasadil na hlavu, jak jednou dělal i během vyučovací hodiny. My jsme totiž ve třídě běžně měli kondomy, aniž by je nám někdo musel dávat, ale já osobně jsem je tehdy nekupoval a nehrál jsem si s nimi. Každopádně tedy hodně záleží na detailech kontextu. 

Ještě mě napadá trochu stranou, že jsem jednou slyšel jednu ženu někomu říkat, jestli náhodou nechce jeden z buřtů, který upekla. Dotyčný člověk se ohradil zhruba: "Ty už jsi zapomněla, že jsem vegetarián?" A žena pak odpověděla zhruba: "Nezapomněla, ale nechci ti nic upírat pro případ, že by ses někdy rozhodl jinak." To se mi moc líbilo, protože mám zkušenost spíše s lidmi, kteří si mě nějak pamatují a pak mají tendenci se tak ke mě chovat celý život nezávisle na tom, jak se vyvíjím (a sám to určitě občas nevědomě nějakou nenulovou měrou dělám). K extrémnějším případům patří senioři, kteří se ke svým vnoučatům i v jejich dospělosti občas chovají jako k dětem (na druhou stranu chápu, že pro starší lidi může být těžší změnit přístup podle okolností). Přitom je vědeckým faktem, že neměnné věci v našem pozorovatelném vesmíru neexistují - existují pouze dějící se procesy/ události (vč. elementárních částic) a to, co se nám zdá jako neměnné, se jen prostě určitý omezený čas více nebo méně dokonale opakuje, např. kámen. Na základě toho všeho mi dává smysl učit děti, aby dokázaly vyvíjet svůj přístup k ostatním podle změny aktuálního stavu. A také, aby si uvědomovaly, že vědecké poznatky se také vyvíjejí. Konkrétnější provedení takových výuk však může být otázkou. Na druhou stranu také může být problémem tvrdit, že něco se mění rychleji nebo intenzivněji, než tomu ve skutečnosti je. 

V dynamickém neopakovatelně se vyvíjejícím světě je konzervatismus spíše jen dočasné řešení, díky kterému chceme mj. dožít v tom, na co jsme zvyklí. Ale nakonec je vždy nějaká změna nutná, obzvláště pokud se v myšlení neomezujeme na svůj život a svou generaci. Dává však smysl regulovat nebo podporovat rychlost změny, u různých změn různým směrem. 


Buck Angel vs trans žena: 

Další z čtenářem doporučených youtuberů je Buck Angel, což je údajně jeden z nejstarších žijících transsexuálů (FtM = z "ženy" na "muže" v pohlavním smyslu). Na druhou stranu je poměrně konzervativní, konkrétně mu vadí současný vývoj LGBT+ komunity, která se prý vzdaluje jeho identitě, přičemž on klade důraz na zkušenost a nikoliv názory. 

V tomto případě nebudu reagovat na celé video, ale jen na výrok jednoho člověka (nad kterým Buck nechápavě kroutil hlavou), abych se tak zamyslel nad dalšími biologickými souvislostmi. Konkrétně šlo o osobu, která tvrdila, že je trans žena a na ničem jiném (než tom tvrzení) prý nezáleží (v otázce genderu). Tak to sice na mezilidské úrovni může mít určitou váhu (obzvláště v některých kontextech), ale třeba v otázce tělesného zdraví by to mohlo být nebezpečné, protože třeba tělo člověka mužského nebo ženského pohlaví na různé látky (v molekulárním smyslu) reaguje odlišně specificky ve vztahu k pohlaví. Z biologického hlediska ani nejdokonalejší trans žena dosud nemá všechny aspekty člověka ženského pohlaví, ačkoliv z makroskopické úrovně vizuálně patrné části fenotypu se to tak může zdát. V tomto kontextu je vhodné uvědomit si také, že třeba člověk ženského pohlaví se ztrátou plodnosti je rovněž nějak částečně vzdálený biologické definici ženy ve smyslu zdravého člověka ženského pohlaví (přičemž většina lidí tu definici a její větve pravděpodobně splňuje a drtivá většina z velké části, a proto je poměrně dobře použitelná a usnadňuje to lékařský přístup k pohlavním záležitostem, aniž by se to komplikovalo tím, že bychom ke každému člověku přistupovali jako k mimozemšťanovi, jehož biologii musíme pokaždé znova od základu pochopit). A to, že někdo nemá fundované znalosti biologie (vč. buněčné a molekulární biologie) ještě neznamená, že na těch rozdílech vůbec nezáleží. Záleží na tom, ale ne tak obsáhle, jak se dnes někteří lidé domnívají. 

Na druhou stranu s postupným rozvojem metod čtení a interpretování lidského genomu ve spojitosti s personalizovanými doporučeními na změnu životního stylu a přehodnocováním přístupu ze strany společnosti lze předpokládat, že část dříve marginalizovaných mezilidských rozdílů na genetické úrovni bude dříve či později hrát větší roli (ať se nám to líbí nebo ne). Je také možné, že zaměstnavatelé v budoucnosti budou preferovat lidi, kteří určité alely budou mít a určité ne. Například do pozice, která vyžaduje dobré kognitivní schopnosti se nehodí lidé, kteří mají takové varianty genů, které jim v pokročilém věku se zvýšenou pravděpodobností přivodí nějaké závažné neurodegenerativní onemocnění. Ale zpět k pohlaví. 

Z čistě genetického hlediska se rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví dá poměrně dobře spočítat (oproti rozdílům ve fenotypu vč. úrovně molekulární biologie vč. exprese). Lidský chromozom Y má zhruba desetkrát méně genů kódujících proteiny než chromozom X (při započtení nekódujících je chromozom Y zhruba jen třikrát menší - jelikož nemá druhý homologní chromozom, tak obsahuje duplikáty, aby mohl opravovat sám sebe), ale vzhledem k tomu, že crossing-over mezi lidskými chromozomy X a Y probíhá jen na 5% chromozomů Y, tak 95% chromozomu Y je unikátních oproti chromozomu X. Takže rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví je zhruba 70 genů (přibližně 30 milionů párů bází), přičemž celkový lidský genom má přibližně 22 000 genů (přibližně 3 miliardy bází). 

To nám však moc neříká o dopadu na fenotyp a porovnávání důsledků genové exprese by bylo mnohem složitější. Dá se však předpokládat, že geny chromozomu Y mají v průměru o trochu větší důsledky na výsledný fenotyp (ve srovnání s X), mj. prostřednictvím regulování důsledků chromozomu X, přičemž v důsledku pohlavně specifických selekčních tlaků chromozom X nejspíš moc nereguluje chromozom Y. To znamená, že přestože chromozom Y je poměrně malý, tak v důsledku může přepnout poměrně mnoho genů v lidském genomu (oproti stejnému počtu genů na X), ale těžko to spočítat a zároveň to ani zdaleka neznamená, že by se chromozom Y mohl ve výsledném efektu vyrovnat autozomálním chromozomům. Každopádně jeden gen z chromozomu Y může v důsledku změnit fungování některých jiných genů z těch přibližně 22 000, které jsou téměř v každé lidské buňce vč. neuronů (výjimkou jsou např. červené krvinky, které při svém vzniku ztrácí celé jádro). 

Z hlediska genetické (nikoliv však epigenetické) rovnosti může být zajímavé, že podle lineární extrapolace lidský chromozom Y ztrácí přibližně 4,6 genů za milión let, a kdyby se to limitně nezpomalovalo (což se mi však zdá pravděpodobnější), tak zhruba za 44 miliónů let by lidé mužského a ženského pohlaví neměli rozdíly v genofondu. Byla by pak otázka, zda by z nich přirozeně vznikli hermafrodité, nebo by pohlaví bylo determinováno jinými než genetickými vlivy. 

Při rešerši, v rámci psaní jisté biologicky laděné povídky, mě zaujalo, že ryby klauni očkatí jsou údajně schopní změnit své pohlaví „doslova „silou myšlenky““ (ale asi jen jedním směrem), což se projevuje nejprve snižováním počtu mozkových buněk typických pro samce a množením mozkových buněk typických pro samice, což se později projeví na reprodukční úrovni. To by mohlo mít zajímavé důsledky. 1) Naznačovalo by to minimální spojitost genderu a pohlaví minimálně u tohoto druhu. 2) Dočasný stav „na půl cesty“ by hypoteticky mohl mít obdobu i u lidí, což by mohlo znamenat, že pravá změna lidského genderu by mohla mít nějaké charakteristické změny ve struktuře mozku, které však nemají schopnost změnit reprodukční orgány. 3) Důkladné pochopení tohoto mechanismu by v budoucnosti mohlo hypoteticky vést (v souvislosti s genetickou modifikací první generace) ke vzniku lidí, kteří by také dokázali měnit pohlaví podle rozhodnutí nebo prostředí. 


Nick Jones vs genderově neutrální WC: 

Po řadě kritiky (vůči trans komunitě) ze strany čtenáře je teď zajímavé, když pro změnu chválí genderově neutrální veřejný záchod, čímž se vymyká z klasického jednostranného genderového konzervatismu, kterým je jeho zpráva jinak poměrně charakteristická (což se však o jeho dřívějších zprávách natolik říct nedá). 

Konkrétně čtenář odkazuje na video, kde Nick Jones značně kritizuje genderově neutrální veřejný záchod, ale podle čtenáře je udělaný kvalitně a problém naopak vidí v lidech, kterým se to nelíbí. Uspořádání záchodu je zhruba takové, že jsou dvě oddělené koupelny, každá je nejspíš adaptovaná pro jedno ze dvou základních pohlaví a kdokoliv může chodit do kterékoliv části s tím, že prostor mimo kabinky je v zájmu bezpečnosti monitorovaný kamerovým systémem. 

Co se týče mého názoru, tak nejprve uvádím, že já osobně bych s genderově neutrálními toaletami neměl problém. Ale když se zamyslím nad možnými vztahy vůči jiným lidem, tak mě napadají nedořešené aspekty odkazovaného provedení. 

Nějakou měrou souhlasím s čtenářem v tom smyslu, že část nezaujatých lidí by s tím pravděpodobně neměla problémy, ale podle mě vůči tomu jiná část nezaujatých lidí může mít výhrady z důvodu pragmatických obav, že by třeba jednou někdo mohl nařídit hromadnou přestavbu WC v rámci třeba celého státu nebo unie a oni by museli zajistit a zaplatit jejich předělávání nebo i řešit situace, kdy není dostatek místa nebo financí na požadované úpravy. Bylo by myslím absurdní, kdyby si z takového důvodu udělovali vysoké pokuty a zavíraly podniky. 

Co se týče konkrétně uspořádání, které bylo v tom videu, tak jeho výhodou je, že jsou jen dvě koupelny místo tří, ale to může být vstřícný krok vůči menšině a nevstřícný vůči cisgender většině, zejména její konzervativní části. Domnívám se, že průměrného Čecha by to možná naštvalo víc než tři různé koupelny, protože by nešlo o změnu, která by se odehrála za dveřmi, kam by nechodil, ale v místě, kam někteří lidé chodí téměř každý den. 

Jinak nápis "all gender" by možná mohl být o trochu větší nebo doplněný nějakým odpovídajícím symbolem, protože třeba člověk ve spěchu si toho nemusí všimnout (nebo člověk s jinak zvýšenou nepozorností). 

Z vlastní zkušenosti v rámci ČR vím, že obzvláště někteří lidé ženského pohlaví se mohou projevit jako velmi hákliví na přítomnost lidí mužského pohlaví na WC určeném pro lidi ženského pohlaví. Kdyby tito (nebo podobní) lidé vešli na genderově neutrální veřejný záchod, aniž by si všimli popisku, tak by mohlo snáze vznikat zbytečné nedorozumění a konflikty, i když by snad neměl být problém je rychle vyřešit. Ale když už se někdo naladí na negativní emoce, tak by snáze mohl jen trochu posunout téma/ cíl a spustit na jiného člověka kritiku takového uspořádání veřejných toalet. 

Nevšiml jsem si z videa, jestli v těch koupelnách jsou k dispozici pisoáry. Pokud tam lidé s penisem (nebo nějakým nástavcem) musí močit jen do záchodů, tak část lidí mužského pohlaví na takových toaletách prostě bude čurat bez zdvihání prkénka a občas jim to prostě ukápne. Když si toho pak někdo nevšimne, tak může být dost nepříjemné si do toho sednout. A i samotná nutnost to nejprve otírat může být zbytečnou komplikací. Pokud tam však pisoáry jsou zachované, tak to považuji za vhodné. 

K tématu genderově neutrálních toalet se o několik odstavců dál ještě vrátím, ale teď už k dalšímu hypertextovému odkazu. 


Lily Alexandre vs intelektuální transfobové: 

Poslední video, které čtenář zmiňuje, je pro něj údajně důležité, jelikož se (minimálně v době psaní své zprávy) považuje za „intelektuálního transfoba“, což je pojem, který Lily Alexandre ve zmiňovaném videu definuje v rámci zamýšlení se nad transfobními lidmi z pohledu trans člověka, kterým je. 

Připadá mi poměrně rozumné, když Lily Alexandre říká zhruba, že transaktivismus existuje, protože trans lidé chtějí víc bezpečí a ne zrušit gender. Také se přikláním k názoru, že něco jako jednotná genderová ideologie neexistuje, jsou pouze různé dílčí a protichůdné názory/ ideologie podobně jako jednotlivé nebinární gendery. Připouštím však také, že občas může vykrystalizovat dostatečně konkrétní shoda určité části lidí, aby se to třeba stalo předlohou pro návrh zákona. 

Lily tvrdí, že otevřená transfobní nenávist má v USA problém s image, takže část z takto smýšlejících lidí přijala novou strategii, rámují trans komunitu jako něco potencionálně nebezpečného a právě je Lily označuje jako intelektuální transfoby. 

Navržení pojmu „intelektuální transfobie“ je podle mě zajímavý krok, a kdybych měl obdobně zkusit definovat svůj přístup, možná bych se označil jako „intelektuální transagnostik“, čímž chci říct zhruba, že navzdory všemu poměrně hlubokému přemýšlení si nejsem úplně jistý, jestli budou ve výsledku převažovat spíše pozitivní nebo negativní dopady toho, co se děje v trans komunitě a jak se mi to ukazuje, takže dosud nehodlám redukovat své názory na jeden z jednostranných přístupů, jak to obvykle má většina lidí. 

Lily mezi intelektuální transfoby řadí např. aktivistku jménem Corinna Cohn, která tvrdí např. zhruba: ústředním principem genderové ideologie je, že trans ženy jsou ženy a trans muži jsou muži a později byla upravena tak, aby přidala, že nebinární identity jsou platné. Dále Corinna říká, že to jde daleko za hranice pouhé ochrany občanských práv, je to touha po některých zásadních změnách ve společnosti, konkrétně zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, protože se předpokládá, že tyto konstrukty byly vytvořeny mocenskými rozdíly a jinými zdroji intersekcionálního útlaku. K tomu oponentka Lily podotýká, že nikdo z intelektuálních transfobů dosud nevysvětlil, jak přesně prý trans komunita plánuje zrušit pohlaví a gender, protože žádný takový plán údajně neexistuje. 

Já k tomu dodávám mj., že v první řadě je potřeba rozlišovat tři základní postoje jedinců ke genderu nebo pohlaví a ne je míchat dohromady. Těmito postoji zde míním: 1) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale nechce k tomu tlačit jiné jedince, 2) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví a chce k tomu tlačit jiné jedince a 3) jedinec, který nechce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale chce k tomu tlačit jiné jedince. 

Domnívám se, že sice existují i lidé s postojem 2) a možná i pár s postojem 3), ale podle mého pozorování je většina trans komunity tvořena spíše lidmi 1), resp těmi, kteří chtějí svou změnu, ale ne někomu proti jeho vůli vnucovat tu samou změnu, což však nesmí být zaměňováno s tím, že tito lidé obvykle chtějí být ostatními lidmi respektováni. Když Corinna Cohn tvrdí v podstatě, že respekt vůči trans lidem vede ke zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, tak poněkud přehání. Sebezměna ještě neznamená nutit ostatní ke stejné změně. 

Reálné hnutí, které má asi nejblíže k tomu, před čím Corinna Cohn varuje, je transhumanistická varianta postgenderismu, tedy snaha o dobrovolnou eliminaci svého genderu a pohlaví v souvislosti s rozvojem asistované reprodukce, aby v budoucnu třeba i člověk původně mužského pohlaví mohl mít dítě a člověk s dělohou byl schopen dočasné neplodnosti v momentě, kdy chce nezávazný sex. V postgenderismu tedy nejde o to nutit cisgender binární jedince přirozeného pohlaví, aby se začali označovat jako genderově nebinární nebo dokonce v budoucnosti podstoupili hlubokou modifikaci, která by z nich udělala hermafrodity, ale jde o to, aby lidé původně mužského pohlaví mohli porodit dítě nebo aby dva lidé ženského pohlaví oba mohli být biologickými rodiči jednoho dítěte atd. Tak mohu vypadat skutečné cíle postgenderismu. 

Dalším možným, z hlediska společnosti nejspíš kontroverznějším, cílem postgenderismu může být, aby jakýkoli člověk (pokud to jeho rodiče před jeho početím chtějí) byl přirozeně schopný v dospělosti porodit dítě, nebo oplodnit jiného člověka podle toho, jak se rozhodne, ne podle náhody, jak je tomu dnes, kdy o pohlaví člověka rozhoduje závod spermií o oplodnění vajíčka. Výhodou by bylo, že uměle přirozený lidský hermafroditismus by člověku dal svobodu zastávat kteroukoliv z genderových rolí vč. rodičovských, aniž by musel podstupovat tranzici a s ní spojené problémy. Otázkou však zůstává, jak se k takovým stavům dostat eticky přijatelným způsobem, i kdyby to všichni dotyční (rodiče a souvislí specialisté) chtěli a řada jiných lidí byla proti nim. 

Na druhou stranu konzervativci se v případě posledního zmiňovaného cíle právem mohou obávat, že kdyby podíl uměle přirozených lidských hermafroditů ve vzdálené budoucnosti vzrostl nad nějakou mez, tak by mohl získat dostatečnou politickou moc tlačit na pohlavně binární lidi, aby třeba mohli mít jen hermafroditní děti. Řešení takových dystopických obav bych však neviděl v omezování lidského potenciálu těch, kteří svůj potenciál chtějí rozvíjet v souladu s aktuálně eticky uznanými metodami (což se časem (částečně provázaně) mění), ale spíše v explicitním ústavním zakotvení práva už narozeného člověka počít člověka kteréhokoliv pohlaví a ponechat si své pohlaví, ať už by bylo mužské, ženské, intersexuální, nebo hermafroditní. Cokoliv podstatně jiného kterýmkoliv směrem by bylo omezování (kompatibilistické) svobodné vůle lidí, ať už progresivních nebo konzervativních, na základě názoru jiných lidí, ať už konzervetivních nebo progresivních. 

Transhumanistické pojetí postgenderismu však není jen vize budoucnosti, ale už dosáhlo i reálných a eticky uznaných výsledků. Některé potencionální matky mohou trpět některou ze závažných mitochondriálně dědičných chorob, což je nešťastné, ale už vznikla metoda mitochondriálního dárcovství, které umožňuje poškození mitochondrie vajíčka nahradit zdravými mitochondriemi dárce, což umožňuje vznik dítěte, které bude zdravé a jako vedlejší produkt bude mít fakticky tři genetické rodiče. V případě této metody např. USA legalizovali výzkum, Velké Británii aplikování a první takové dítě s třemi rodiči se oficiálně narodilo už roku 2016 v Severní Americe. Co se mého názoru týče, tak jsem rád, že i někteří nemocní rodiče mohou mít zdravé děti díky pokroku vědy a práva, ale vždy je potřeba zajistit bezpečné aplikování takových metod. 

Na druhou stranu považuji za smutné, že lidé ženského pohlaví např. v Polsku mají v podstatě povinnost porodit dítě, i kdyby mělo sebezávažnější nevyléčitelnou nemoc, protože v těchto případech dnes interrupce v Polsku není legální. Za takových okolností bych se nedivil, kdyby se objevilo nemálo lidí, jenž by rodičům, kteří se rozhodli využít mitochondriální dárcovství, radili, aby si to rozmysleli, třeba v souladu s „Boží vůli“. Ale i kdyby ten jejich „Bůh“ nějak existoval, měl nějakou „vůli“ a byl milosrdný, tak proč by chtěl, aby člověk trpěl v případě, kdy je světskou nekriminalizovaná možnost, aby netrpěl, a přesto žil? Byla by to jen prázdná fráze obhajující konzervatismus aplikovaný na lidi, kteří ho nezastávají. Na druhou stranu existují odlišné případy, kdy je progresivismus méně opodstatněný a konzervatismus více, což by však nemělo být chápáno jako věčná pravda, ale jako něco relativního vůči míře aktuálního vědeckého pokroku v dané oblasti. To by v případě nějakého radikálního kolapsu civilizace mohlo znamenat i to, že část dnes legálních metod by přestala být legální, pokud by po kolapsu nebyli dostatečně bezpečné a efektivní, takže za určitých okolností i regresivní formy konzervatismu dočasně mohou dávat smysl. 

Ale ještě zpět přímo k postgenderismu: jeho součástí mohou být i snahy vyvinout metody, které by lidem umožnily měnit to, zda jim rostou vousy, aniž by to ovlivňovalo jiné pohlavní aspekty, takže lidé mužského pohlaví už by se nemuseli holit, pokud nechtějí být vousatí (třeba z důvodu, že to překáží při konzumaci potravin), aniž by ten stav museli udržovat nějakou vědomou aktivitou nebo došlo k jiné modifikaci jejich pohlavních znaků. Na druhou stranu osobně znám dospělého člověka mužského pohlaví, kterému nerostou vousy, ale projevil zájem, že by je chtěl mít. Dnes by to však mohlo mít i vlivy, které nechce. 

Je také potřeba zdůraznit, že postgenderismus není transgenderismus, i když stále víc lidí to považuje za synonyma (což může být i součástí názorového boje o „finální“ vyznění). Transgenderismus je dnes však spíše pojem, do kterého se anti-transgender aktivisté snaží nacpat různé názory, které podle nich zastává většina trans lidí a podle anti-transgender aktivistů jsou nebezpečné pro společnost. To (s ohledem na odstavce výše) znamená, že význam postgenderismu je dnes dosud tvořen spíše trans aktivisty, zatímco význam transgenderismu je dnes tvořen spíše jejich odpůrci, takže odlišné perspektivy vytváří odlišnou náplň. 

Teď zpět k Lily Alexandre, která dále zmínila, že objektivně tranzice dělá lidi měřitelně šťastnějšími. Zde předpokládám, že v různých časech vůči započetí nebo dokončení tranzice se to různě mění, takže lidé různých názorů mohou stejná data interpretovat v určitých mezích různě. Hypoteticky je také možné neobjektivně přefiltrovat respondenty z jiných objektivnějších studií tak, aby člověk získal požadovaný závěr, za který dostane od někoho zaplaceno, proti čemuž je potřeba bojovat ať už je posun v zájmu kohokoliv na úkor kohokoliv. V souvislosti s tím připomínám, že existence detrans lidí by neměla být marginalizována ani početně nadhodnocována. 

Tím se dostávám k tomu, že se mi nelíbí, když Lily Alexandre řekla, že neexistuje žádná nevratná škoda způsobená "transgender šílenstvím" (jak tvrdí Abigail Shrier). Když je někomu odoperován nějaký specifický orgán, tak dnes v některých případech může být problém transplantovat mu nějaký cizorodý zpátky tak, aby fungoval správně (navíc pak může být potřeba řešit problémy s imunitní reakcí, pokud to není vytvořeno de novo z jeho kmenových buněk). Na druhou stranu se však domnívám, že většina lidí, kteří podstoupí tranzici, tak už nepodstoupí detranzici, takže by bylo lepší, aby argumentovala objektivněji tím a nedržela se jednostrannosti v případě, kde to částečně selhává. Lepší připustit výjimky než vytvořit jasný terč kritiky. 

Lily Alexandre se také ptá zhruba: "Pokud chtějí dámské koupelny udělat bezpečnější, proč je nezajímá, že trans ženy nepředstavují zvláštní hrozbu v koupelnách?" Podle mě sice trans ženy (MtF) sami o sobě nepředstavují zvýšené riziko oproti jiným lidem, ale co jsem viděl to Nickovo video z nebinárních toalet, tak se mi zdálo, že člověk mužského pohlaví tam může bez problémů jít do části adaptované pro lidi ženského pohlaví a to nehledě na svou genderovou identitu. Za takových podmínek se pak časem sex na WC snáze může stát zvykem. A jestliže se sex na WC stane zvykem, tak tam bude i zvýšené riziko znásilnění. Na druhou stranu lidé na WC a v jeho okolí obvykle hledají soukromí, takže dávat tam do chodby kamery není dokonalé řešení. To by pak musela i umyvadla a zrcadla být uvnitř záchodových kabinek, ale tuto variantu je určitě možné zvažovat při budování některých nových záchodů. Nerad bych to však viděl jako paušální nařízení. Na druhou stranu tříkoupelnový systém by mohl být ještě větší riziko, že by se sex na WC stal více zvykem než dnes, protože třetí koupelna by dnes byla navštěvována nejméně, takže by tam lidé obvykle měli víc soukromí. 

Lily dále říká zhruba: "Pokud jde o feministický zájem, proč jim nezáleží na tom, že jejich politika vytlačuje také genderově nekonformní a intersexuální ženy?" Zde oponuji, že existuje mnoho různých feministických hnutí s protichůdnými názory a některé víc tíhnou i k uznávání takových jedinců, aniž by to musel být zrovna poněkud přehnaně výstřední xenofeminismus. Třeba transfeminismus uznává genderově nekonformní a intersexuální ženy. Taková kritika by tedy neměla směřovat obecně na feminismus, ale spíše na lidi, kteří se svými slovy nebo činy hlásí k TERF (trans-exclusionary radical feminist), kdy trans ženy nejsou považovány za legitimní součást feministického hnutí. 

Myslím také, že by bylo dobré, kdyby si Lily Alexandre (a někteří jiní trans lidé (ačkoliv v mládí to může být těžší)) uvědomil/a, že přijmout částečně debatu nastolenou intelektuálními transfoby ještě neznamená nutně opustit debatu o smysluplnosti zlepšování podmínek pro trans lidi. Někdy (ale ne vždy) člověk snáze dosáhne svého, když o krok ustoupí (nesmí se to však přehnat) a ve vhodné chvíli zase udělá krok vpřed, ale ne tak daleko, aby se stal snadným terčem kritiky. Myslím, že se o to částečně pokusil/a, ale zhruba ta druhá polovina videa by mohla být mnohem zdařilejší. 


Závěr: 

Každý závěr je nějakým způsobem redukce, takže ani zde neshrnu celou sérii těchto článků. Přesto zkusím něco málo napsat a to prostřednictvím rozšířených parafrází. 

Považuji za vhodné, aby se lidé snažili získávat informace i z míst, kde se přímo bezprostředně nevyskytují (což je jedna z podmínek fungování „globálního mozku“), ale je potřeba mít nejprve na paměti, že medialita nám vždy nějakou minimální měrou zkresluje realitu, i kdyby se to média snažila napravit. 

Precedenty nám mohou napovídat, jak se některé společenské jevy mohou vyvíjet, ale je chybné používat je způsobem, jakoby něco plně determinovaly. 

Komunity mohou snáze fungovat demokratičtěji než větší společenské celky a s rostoucím počtem členů je vždy postupně těžší zachovat spravedlivě personalizovaný přístup i rozhodnost, ale existují a vznikají technologie, které se tyto spektrální hranice snaží oddalovat. 

Pohlavní chromozomy tvoří maximálně zhruba 6% genomu člověka, nezdá se, že by svým vlivem převyšovaly ostatní chromozomy a jiný primární vnitřní zdroj pohlavní binarity (nebo vzácnější intersexuality) pravděpodobně neexistuje, takže rozmanitost lidských osobností by neměla být redukována na mužství nebo ženství, pokud si to daný člověk nepřeje. 

Pokud rodič svému dítěti radikálně brání v naplňování jeho sebeidentifikace, tak to může vést až k sebevraždě dítěte, takže rodiče a děti musí neustále hledat kompromisy projevů svých sebeidentifikací. 

Způsob umisťování trans kriminálníků do vězení vyžaduje další reflexi tak, aby se omezila šikana trans osob, ale také zneužívání pravidel lidmi, kteří se ve skutečnosti necítí být trans osobou. 

Lidé by nezávisle na své politické orientaci měli vyvíjet snahu, aby nedocházelo k radikalizaci jak trans komunity tak anti-trans komunity. 

Ve světě, kde svou trans identitu odhaluje stále víc osob, může být vhodné učit děti, aby i s těmito lidmi uměly neurážlivě mluvit a nebyly z toho zmatené, ale nesmí to být na úkor včasného dosažení jiných důležitých dovedností. 

Na jedné straně se dokonalá lidská genderová binarita ukazuje jako iluze, ale na druhou stranu nedává smysl, abychom ke každému jednotlivému člověku přistupovali, jakoby se jednalo o nově objeveného mimozemšťana, což znamená, že je potřeba hledat a používat nějaké mezipřístupy, kdy třeba naše poznání druhých směřuje od pomyslné stejnosti k personalizovanému přístupu, dokud nacházíme kontextuálně relevantní odlišnosti. 

Genderově neutrální veřejné záchody jsou obecně morálně správné, ale jejich ideální provedení dosud může být otázkou a souvislé úpravy dosavadních záchodů by neměly být paušálně povinné. 

Podle mě si různí trans lidé zaslouží konstruktivní kritiku i podporu souběžně, ne jen jedno z toho. Mnoho transgenderových nebo postgenderových aktivistů by se mělo snažit být empatičtější k různým konzervativcům nebo transfobům, aby jim o tom lépe dokázali vysvětlovat své postoje a nedocházelo tolik ke zbytečnému nedorozumění z neznalosti jinakosti, které jen živí mediální prostor balastem a zadělává na větší konflikty v realitě, které nakonec mohou uškodí většině lidem nezávisle na orientaci jejich názorů. Na druhou stranu genderoví konzervativci nebo transfobové by se také měli snažit být empatičtější vůči různým menšinám vč. trans lidí, aby si uvědomili, že jim jde o to, aby měli spokojeně nerušený život a to ještě nemusí znamenat, že tím chtějí omezovat jiné lidi nad rámec spravedlnosti. 

čtvrtek 4. ledna 2024

Genderová ideologie? - 2. část


Toto je druhá část článku „Genderová ideologie? - 1. část“, kde jsem začal reagovat na slova určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Následně čtenář vyjmenovává různé jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou a v této části článku se jim budeme věnovat. 


Redefinování a (pseudo)věda?:  

Jako první problém čtenář uvádí, že podle něj trans komunita používá „orwellovské zneužívání jazyka“ jako např. „redefinice zažitých pojmů“. 

Zkusím tato tvrzení a souvislou skutečnost analyzovat a vyvodit nějaké důsledky. Když čtenář tvrdí, že se jedná o „orwellovské“ redefinování, tak tím v podstatě říká, že se jedná o redefinování, které je v rozporu s vědeckými poznatky, nepravdivé redefinování, v rozporu se skutečností. 

Na druhé straně vědci (zejména filosofovědci) sami navrhují redefinování nebo změnu terminologie v případě zjištění, že pozorovaná skutečnost je v rozporu se strukturou našeho jazyka, s naším pojmovým aparátem. To znamená, že samotná redefinice ze své podstaty není pseudovědecká nebo vědecká a rozhoduje o tom až posouzení ve vztahu k vědeckým poznatkům o realitě. 

Čtenářem označené příklady redefinování lze rozdělit na dvě kategorie. První kategorie se týká redefinování osobní identity. Druhá kategorie se týká redefinování mezilidských vztahů. 

Než se posuneme dál, tak pro jistotu připomenu rozdíl mezi pohlavím a genderovou identitou. 

Pohlavím zde budou myšleny především biologické pohlavní znaky determinované pohlavními chromozomy (případně tranzicí) jako např. penis a vagína (nebo vzácnější intersexuální alternativy nebo mezistavy těchto pohlavních znaků), které přirozeně zakládají odlišné role v pohlavním rozmnožování. 

A genderová identita je zhruba to, jak pojmenováváme svou sebeidentifikaci, často ve vztahu kombinace našeho vrozeného a o silně naučeného vůči sociálním konstruktům jako mužnost, ženskost a nejen z nich odvozené nebinární identity. Přičemž mužnost bývá stereotypně spojována mj. s dominancí a ženskost bývá stereotypně spojována mj. se submisivitou. 

Nejprve prozkoumáme tedy redefinování osobní identity a odrazíme se od názorů zastávaných před rozvojem transgenderových názorů, abychom mohli porovnávat. Co to znamená, když člověk, který se ztotožňuje s pohlavím přiznaným po narození (tzn. cisgender jedinec), tvrdí, že je třeba muž? Nebo žena? 

Obvykle to má dvě roviny: jednak tím říká své pohlaví a jednak odkazuje na vlastnosti osobnosti, které z toho podle něj vyplývají. Souhrn dosavadního vědeckého pozorování však silně naznačuje, že naše osobnost, vč. genderové identifikace, zdaleka nemá jedinou příčinu. To konkrétněji znamená, že naše osobnost má komplementárně třeba jak biologické tak psychické příčiny. 

Nemůžeme zpochybňovat třeba, že těhotenství ovlivňuje psychiku těhotného člověka (přičemž některé důsledky jsou lidem více společné a jiné méně často). Stejně tak ale nemůžeme zpochybňovat třeba, že výchova ovlivňuje, jak chápeme sami sebe (přičemž některé aspekty výchovy jsou rozšířenější než jiné). (Skutečností, že i nečlověčí mikroorganismy v lidském těle také mohou mít částečný vliv na osobnost člověka, tento výklad nebudu komplikovat, protože v případě vztahu pohlaví a genderu to obvykle není předmětem sporu.) 

Za takových okolností je zavádějící tvrdit, že lidská osobnost má jen jednu příčinu, ať už biologickou nebo psychickou. Lidská osobnost je uložena jak v mikroskopické, tak makroskopické rovině těla a je utvářena jejich vzájemným působením. Konkrétní poměry vlivů jsou však složitější, částečně společné všem lidem a částečně u každého jinak. 

Zkusme to ale prozkoumat trochu blíže. Ať už má člověk od narození mužské, ženské nebo intersexuální pohlaví, anebo v průběhu života nějakou měrou podstoupil tranzici, tak jeho pohlavní chromozomy vždy tvoří menšinu v jeho genomu, maximálně zhruba 6%. 

Takže i když existují genetické spolu-příčiny osobnosti (jejíž je genderová identita součástí), tak většina z nich pravděpodobně není způsobena pohlavními chromozomy. A neexistují vědecké poznatky, které by kontraintuitivně dokládaly, že pohlavní chromozomy by měly radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů. Je tedy potřeba uvědomit si, že produkty pohlavních chromosomů (a tím i jejich důsledky na vnější projevy našeho lidského těla) jsou regulovány skrze produkty autosomálních chromozomů (tj. nepohlavní většiny). 

Jako konkrétnější příklad můžeme uvést třeba odlišné důsledky testosteronu v závislosti na molekulárním kontextu. Je sice pravda, že testosteron hraje poměrně důležitou roli ve výsledné míře agresivity (jejíž poměrně vysoká intenzita je stereotypně chápané jako projev mužnosti), ale zároveň jsou jeho důsledky značně omezeny mnoha jinými faktory vč. stresových hormonů jako např. kortizol, který vzniká působením enzymů, jejichž geny ("předlohy") jsou umístěny v různých autosomálních chromozomech (tj. nepohlavních), a proto je míra agresivity i produktem nepohlavních variabilních aspektů lidské DNA. Aby člověk mohl být nenuceně agresivní, tak hladina kortizolu musí být relativně nízká oproti hladině testosteronu. V odlišných případech poměrně vyvážené hladiny vedou spíše k uvážlivosti a nadměrná hladina kortizolu vede spíše k bojácnosti. Kortizol je však jen jedna z mnoha látek, která ovlivňuje dopady testosteronu a které vznikají působením enzymů, jejichž geny jsou roztroušeny na autosomálních chromozomech. Míra agresivity je tedy významně regulována nepohlavními aspekty. 

Vraťme se však k obecnějšímu tvrzení, že pohlavní chromozomy pravděpodobně nemají radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů. 

Zde tedy poměrně jasně vidíme, že vyvozovat z geneticky determinovaného pohlaví něco o osobnosti člověka sice částečně funguje, ale spíše minimálně oproti ostatním rozmanitějším a vzájemně zkříženějším chromozomům, které však nemůžeme spojovat s představou pohlavní binarity (na rozdíl od chromozomů X a Y, protože se téměř nekříží). Naše osobnosti jsou tedy přirozeně (od přírody/ narození) rozmanitější než dualita mužství a ženství. 

Jinak když se podíváme na celkový genom jednoho člověka, tak ve vztahu k ostatním lidem vidíme, že část variant genů mají všichni lidé, část variant genů má jen jeden člověk a mezi těmito krajními možnostmi koexistuje nespočet mezistupňů, kdy třeba část genů má sto tisíc lidí na Zeměkouli. Všichni lidé mají něco společného a něco rozdílného zároveň. 

Pokud se posuneme z perspektivy molekulární biologie k neuroanatomii, tak se začíná ukazovat, že míra maskulinizace (zmužnění) mozku může být rozložena různě nerovnoměrně a nemusí být pevně vázána na přítomnost chromosomu Y, protože třeba i lidé s chromosomy XX mohou mít zmužněný mozek (a chovají se podle toho), pokud mají zvýšenou hladinu testosteronu. 

V rámci neuroanatomie bylo třeba zjištěno, že homosexuálové mužského pohlaví mají v mozku struktury, které jsou typické pro heterosexuální lidi ženského pohlaví. V případě genderu zatím sice není dostatek dat, abychom si mohli být jistí, ale ta dosavadní data (která je možná získat jen posmrtně) zatím potvrzují, že lidé, kteří cítili nesoulad mezi svým genderem a pohlavím, měli v mozku struktury, které jsou charakteristické pro gender, kterým se cítili být a ne v závislosti na tom, jaké měli pohlavní orgány. Příčiny zatím nejsou úplně jasné, ale můžeme spekulovat, že roli zde nehrají jen receptory testosteronu (jejichž nepřítomnost nebo nefunkčnost může vést až k tomu, že člověk s chromozomy XY vypadá jako žena, protože bez nich není možná maskulinizace), ale i následné metabolické dráhy, které mohou být víc neuroanatomicky specifické. 

Je také dobré uvědomit si, že u nemálo variabilních struktur mozku dosud nebyly objeveny parametry, které by korelovaly s binárním genderem nebo pohlavím, takže hypoteticky může jít o známky víc než dualistické rozmanitosti osobností. 

Z psychologického hlediska si pak můžeme všímat, že třeba existuje řada lidí mužského pohlaví, kteří jsou poměrně submisivní (viz. např. slangový výraz "podpantofláci") a na druhou stranu existují lidé ženského pohlaví, kteří jsou poměrně dominantní (viz. např. radikální feministky). Existence těchto lidí je však v rozporu se stereotypem, že lidé mužského pohlaví jsou dominantní a lidé ženského pohlaví jsou submisivní, což rovněž snižuje váhu pokusů tvrdit, že osobnost vyplývá z pohlaví. 

Než se podíváme na vliv vnějšího okolí, tak je potřeba uvědomit si, že lidská kultura je proměnlivější než lidský genofond, resp. kulturní evoluce je mnohonásobně rychlejší než ta biologická. 

To znamená, že cokoliv na této úrovni poznáme, to se časem změní pravděpodobně rychleji než to, co poznáme o genetické úrovni člověka. (A i kdybychom někomu prostřednictvím genové terapie dokázali postupně kompletně předělat celý genom, tak si můžeme být poměrně jistí, že spolu s tím se ještě dynamičtěji budou vyvíjet jeho pocity a myšlenky.) 

Obecně však z pohledu lidské psychologie platí, že v čím nižším věku a čím intenzivnější vjem v interakci s prostředím získáme, tím intenzivněji nás pravděpodobně ovlivňuje v průběhu následujícího života. A jelikož stereotypní fráze o pohlaví, jako např. "kluci nepláčou" nebo "holky si hrají s panenkami", slýcháme už v poměrně mladém věku, tak jsme jimi poměrně silně indoktrinováni. 

Pokud tedy vliv jednoho páru pohlavních chromozomů na osobnost je menší než vliv ostatních dvaceti dvou chromozomů, přičemž maskulinizace mozku je variabilní a ne úplně pevně vázaná na chromozom Y a současně jsme silně indoktrinováni poněkud pseudovědeckým názorem, že naše pohlaví má radikální vliv na osobnost a je nám opakováno, jaký vliv má prý mít na osobnost, tak se ukazuje, že vyvozování osobnosti podle pohlaví je převážně pseudověda, které dosud spíše většina lidí má tendenci věřit jen proto, že tak byla vychovávána už od útlého věku. 

Lidé mužského pohlaví dnes dosud bývají mužní a lidé ženského pohlaví dosud bývají zženštilí, protože zhruba z šesti procent genetických vlivů jsou k tomu tlačeni genomem, ze zhruba 94% jsou tlačeni k nepohlavně determinované rozmanitosti osobností, přičemž obojí dohromady je jen část vnitřní části vlivů a tou zbylou je zejména vliv okolního prostředí, kdy nám například ostatní lidé říkají, jak se máme v kterém stavu chovat. Konkrétně třeba stereotyp, že "muži" (ve smyslu lidé mužského pohlaví) mají být mužní a "ženy" (ve smyslu lidé ženského pohlaví) mají být zženštilé. To jsou tedy kolektivní vlivy, které regulují důsledky našeho individuálního genomu s jeho epigenetickým a tělesným aparátem. 

Otázkou tedy logicky nemá být, jestli vůbec redefinovat pojmy zatížené genderovými stereotypy, ale jakým způsobem a jak moc redefinovat a kterou z částí pojmové struktury, aby se náš jazyk přiblížil skutečnosti, od které se objektivně odchyluje, když říkáme třeba, že "muži jsou mužní a "ženy jsou zženštilé", přičemž "muži" zde myslíme lidi mužského pohlaví a "ženami" lidi ženského pohlaví. A další otázkou je, nakolik máme být sami sebou a nakolik regulovaní okolní společností, přičemž odpověď je zde velkou měrou zrcadlem paradigmatu, v rámci kterého odpovídáme. 

Pokud však preferujeme svobodu jednotlivce, tak bychom se měli snažit spoluutvářet společenské prostředí, kde budeme moci být sami sebou v souladu s rozmanitostí našich osobností a v nich obsažených (trans)genderových identit, resp. spoluutvářet prostředí, kde budeme moci podle naší individuální skutečnosti do hloubky měnit své sebenázory (poskládané původně z názorů ostatních), abychom nenosili společenskou masku, která by nám přirůstala natolik, že bychom se s ní mylně ztotožňovali navzdory své autenticitě. 

Souběžně však potřebujeme tolerovat i lidi, kteří mají pocit, že jsou třeba už moc staří nebo prostě konzervativní na to, aby v zájmu své svobody reflektovali svou binární genderovou indoktrinaci. Tolerovat je však lze jen do té míry, do jaké oni sami tolerují transgender jedince. Transgender a cisgender lidé by se měli snažit žít v míru, dovolit pravdě vítězit a ne si vzájemně vnucovat svou sebeidentifikaci, když víme, že jsme všichni odlišní. 

Jelikož je transgenderové hnutí zatím spíše menšinou, tak se trochu paradoxně (vůči osvobozování sebeidentifikace) potřebuje sdružovat, aby vytvářelo a šířilo názorovou shodu, která by následně měla být prosazována, pokud opravdu chceme nakonec víc svobody. 

A jestliže se podaří rozvinout společnost založenou na svobodnější sebeidentifikaci, tak částečné směřování trans komunity od individualismu ke kolektivismu ztratí politickou nutnost a vydobyté svobody bude možné konzervovat prostřednictvím státních orgánů jaké kterákoliv ustanovená práva a svobody. 

Ale přestože jsme různí, všichni jsme evolucí vznikli jako někdo, kdo má tendenci podílet se, svým vlastním specifickým způsobem, na udržování života, inteligence a vědomí ve vesmíru. Takže mezi naší (částečně celoživotní a částečně proměnlivou) jedinečností a tímto společným zájmem potřebujeme neustále hledat rovnováhu. 

Pokud se tedy vrátíme ke čtenářově kritice, tak redefinování genderové identity apod. samo o sobě je potřeba a o tom, zda je pseudovědecké nebo vědecké rozhoduje až vztah k vědeckým poznatkům, které jsem zde nastínil. Zatím to však podle mě vypadá, že se nikomu na světě dosud nepodařilo úplně zcela přizpůsobit genderovou rovinu přirozeného jazyka vůči vědeckým poznatkům tak, aby přirozený jazyk zůstal lidmi použitelný. Důležité však je se o to snažit a ne tomu bránit. A lepší je alespoň částečné přiblížení místo ulpívání na odhalené pověře. 

Druhá kategorie čtenářem kritozovaného údajného "redefinování" se týká redefinování mezilidských vztahů. Čtenář například tvrdí, že když lidé z trans komunity říkají „existence trans lidí“, tak tím prý ve skutečnosti myslí „dominanci trans lidí“. Nebo že když říkají „životy trans lidí“, tak tím prý myslí „moc trans komunity“. 

Čtenář tyto konspirační domněnky nijak nevysvětluje. Neříká, jak přesně k nim dospěl a neodkazuje na konkrétní příklady, kde by bylo jasně patrné, že alespoň někteří trans lidé (podle jeho názoru však většina) tímto způsobem ohýbají význam slov. 

Pokud však nemáme dostatečně jasné důkazy (kdyby existovaly, tak mi je prosím pošlete), ale jen domněnky čtenáře, tak by závěrem mělo být, že je to spíše pozorující čtenář, kdo to tak orwellovsky (dez)interpretuje a ne většina trans komunity nebo většina jejích vlivnějších členů. 

Proč by to ale čtenář dělal? Jistí si být nemůžeme, ale možná se mu prostě nelíbil způsob, jakým určitá část trans komunity redefinuje a utváří (trans)genderové pojmy. Proto si pomyslně nasadil kritické brýle, načež zprostředkovaně sledoval určité projevování trans lidí už s různými podezřeními a podlehl potvrzovací slepotě. 

Také se můžeme domnívat, že se nechal zastrašit anti-transgenderovým hnutím a porodními bolestmi zavádění zákonů na ochranu transgender osob. Existuje třeba chyba lidského faktoru, kdy psycholog doporučí na tranzici člověka, který si to později rozmyslí. Uznávám, že je to problém a je potřeba ho řešit, ale ne třeba tím, že zakážeme tranzici lidem, pro které je v důsledku adekvátní. Dalším problémům se budu věnovat později. Každopádně jsem názoru, že trans lidé by to neměli přehlížet a ve vlastním zájmu by měli spolupracovat na hledání všestranně přijatelného řešení. 

Případně pokud by čtenář měl předem jasno, že chce trans komunitu vykreslit jako lidi, kteří většinově zastávají nějakou problematickou ideologii, tak si to mohl vyfabulovat, aby se jeho názor zdál konzistentnější, ale to se mi v daném případě zdá méně pravděpodobné vzhledem k informacím, které v zájmu čtenářova soukromí nebudu prozrazovat. 

Když dílčí závěry shrnu, tak část čtenářem kritizovaného redefinování je vědecky odůvodněná a umožňuje hledat cestu k větší svobodě a část údajného redefinování je pravděpodobně důsledkem perspektivy čtenáře, ne aspektem pozorovaného jevu. Nemůžeme však s jistotou vyloučit, že čtenář má důkazy, které neposkytl. Na tom se však nedá stavět, protože to je chatrný předpoklad. 


Řešení marginalizace?:  

Čtenář dále tvrdí, že trans komunita, podle jeho názoru, sama poptává svůj vlastní útlak. K tomu kostrbatě dospěl na základě faktu, že trans komunita se definuje mj. jako sdružení marginalizovaných identit, což podle jeho domněnky znamená, že se svou vlastní marginalizaci nesnaží odstranit. 

To je však podobné jako tvrdit, že když šikanovaný člověk přizná, že je šikanovaný, tak si tím říká o další šikanu. Ale netajit šikanu a říct o ní morálním autoritám je důležitý základ předcházející organizovanému řešení konkrétní šikany a nemělo by to být chápáno jako výzva šikanovaného k další šikaně, i když šikanátoři to tak mylně mohou pochopit. Obdobně by čtenář hypoteticky mohl tvrdit, že iniciování vzpoury otroků proti zotročení je poptávka po vlastní smrti, což bych považoval za amorální vyjádření. 

Něco poněkud jiného je pak otázka, nakolik a v které rovině jsou trans lidé šikanování a nakolik v které rovině naopak někteří z nich někoho šikanují. To však zde řešit nebudu, protože si nemyslím, že by to mělo obecně plané řešení. Mohu však říct, že šikanu (zejména tu opravdu závažnou) je potřeba řešit, ať už ji zrovna páchá odpůrce trans lidí, nebo trans člověk. 

Samotné sdružování se na základě společného problému nepovažuji za problém - lidé s problémem se mohou sdružovat a mohou explicitně vyjádřit, že se sdružují, protože mají problém. A skutečnost, že někteří trans lidé např. aktivně podporují vznik zákonů na ochranu trans lidí, považuji za známku toho, že se to snaží řešit. 

Je však potřeb umět rozlišovat marginalizaci a rozmanitost. Trans lidé se nechtějí vzdát své rozmanité sebeidentifikace, oni chtějí, aby diverzita jejich identit byla uznávána jako součást většinové společnosti. A cesty k tomuto stavu nejsou jen zákony, ale snaha iniciovat v ostatních lidech zamyšlení, zda sami nepotlačují svou skutečnou identitu a zda by raději chtěli žít v nově utvářené společnosti, kde každý snáze může být sám sebou. 

Různí trans lidé tedy nejspíš doufají, že mají šanci stát se novou většinou (nebo alespoň významnou částí většiny), což by převrátilo význam marginalizace (vylučování z majoritní společnosti), takže ani v tomto ohledu nelze tvrdit, že by se ten problém nesnažili vyřešit (z okraje se časem může stát centrum a z centra okraj). Jen prostě komplementárně používají laterální přístup a interpretovat to jako poptávku po útlaku je přehnané. 

Je však také potřeba rozlišovat neútočnou konstruktivní kritiku a různé formy útlaku. Nebo rozlišovat lehkovážně míněnou humornou parodii a různé formy útlaku. Ani jedno není snadné, protože každý to chápe jinak, ať už se ho to týká, nebo ne. Na jedné straně potřebujeme prostředí, kde člověk může být snáze sám sebou, ale souběžně, aby to neznemožnilo kritiku a humor. Když to není v extrémní (nebo navíc v aplikované formě), tak tyto protiklady mohou koexistovat, protože přiměřená kritika ani přiměřený humor obvykle nemají takovou sílu, aby člověku zabránili zůstat sám sebou, pokud chce. 

To od každého člověka v takové společnosti vyžaduje komplementární přístup, protože s jednostranným přístupem by v ní nebyl schopen žít. Navíc je problém, že jednostranný přístup, podporovaný na všech stranách samotnou podstatou mediality, může stimulovat paralelní skupiny lidí, aby směřovaly k různým protichůdným téměř až totalitám, což je recept na neřešitelné spory a jejich eskalaci. 

Hledání míru tedy nespočívá jen v toleranci nebo respektu, ale i v umění komplementarity, nacházení kontextů umožňujících harmonickou koexistenci protikladů. Také bychom si neměli myslet, že komplementarita je něco, k čemu člověk může dospět až ve vyšším věku, protože to je jen pověra, kterou někteří ospravedlňují, že se o komplemantárním přístupu neučí na základních školách. A až skutečnost, že se to na základních školách obvykle neučí je pravou příčinou, proč to mnoho lidí nakonec neovládá. Kdyby se to i ti, kteří to už umí, učili dříve, tak by to dost možná uměli i lépe. 

Také si potřebujeme uvědomit, že lidé, kteří se setkali s útlakem, následně mohou být přecitlivělí na podobné podněty nižší intenzity. A úkolem ostatních lidí není odsuzovat je za to, ale spíše pomáhat jim ukázat, že svět ve skutečnosti bývá o něco bezpečnější, než se z jejich perspektivy může zdát. Na druhou stranu se to ani nesmí přehánět do podoby, kdy bychom marginalizovali existenci problémů utlačovaných lidí. 

A ještě se na chvíli vrátím k tématu humoru. Je potřeba mít na paměti, že bychom se neměli smát adresně lidem, ale spíše obecně tomu, co se nám v daném kontextu zdá nerozumné (problémem také může být, že ostatní neví, které rovině se smějeme a to může být recept na nedorozumění). A jestliže kontextem je třeba absurdní komedie, která je v mnoha ohledech jasně vzdálená realitě, tak je zřejmé, že kdokoliv do ní vsazení může vyznít vtipně nehledě na to, zda by se nám zdál vtipný i v reálné situaci. To nás určitým způsobem opravňuje smát se tomu, čemu bychom se nesmáli, kdyby to byla skutečná událost postrádající sebeironii. A pokud si někdo plete zinscenované komedie a realitu, tak řešením by nemělo být oklešťování komedií, ale spíše zdůraznění odlišností oproti realitě v úvodech komedií (např. „Všechny postavy a události jsou vymyšlené.“) a varování před chybným vyvozováním závěru o realitě na základě komedie. Kontroverzní jsou pak případy, kdy někteří autoři komedií zatemňují rozlišení mezi skutečností a fikcí, takže divák si nemůže být jistý, nakolik se směje fikci, nakolik skutečnosti a nakolik něčemu mezi. Pokud však víme, kdo je herec, pomáhá nám to v orientaci. 

Čtenář dále tvrdí, že trnas lidé prý většinovou společnost vykládají jako víc nenávistnou, než ve skutečnosti je. Podle mě ale v případě té části lidí z trans komunity, na které to pasuje, může také hrát roli ta medialita (zmíněná v první části článku), aniž by to vždy musel být nějaký záměr, který se v tom čtenář snaží hledat. Když shromažďují a sdílí informace o případech, kdy jim někdo uškodil, tak pak snadno mohou mít pocit, že je to horší, než to ve skutečnosti je (podobně jako když se někteří lidé až moc dlouho dívají na zprávy a pak mají pocit, že svět musí každou chvílí zkolabovat). Obzvláště když neopouští svou sociální bublinu, tak se jim to tak může zdát. 

Čtenář tvrdí, že většina trans lidí by v životě neměla problémy, kdyby svou trans identitu skrývali. Myslím, že z povrchního hlediska by se to tak určitě mohlo zdát, ale to zdaleka ještě neznamená, že by ty problémy neměli skrytě uvnitř a to nepovažuji za žádoucí, je to jen přesouvání problému ze sociální do psychické úrovně, ne řešení. Když v sobě člověk celý život skrývá nějaké trápení, o kterém s nikým nemluví, tak je to nešťastné. A pokud to samo o sobě není problém a problémem je až to, že to je (nebo ještě částečně bývá) stereotypně považováno za (nějakým způsobem) nesprávné, tak z této perspektivy bychom měli vidět, že nesprávný je stereotyp utlačující nevinnou lidskou autenticitu. Stereotyp, který je částečně pověrou, kterou sami přiživujeme tím, když se podle něho chováme z obavy, že by nás ostatní nepřijeli takové, jací uvnitř doopravdy jsme. Je to kolektivně konstruovaný strach z autenticity. A pokud to chceme řešit, ale zároveň nechceme nikomu přímo říkat, jak se má chovat, tak to máme být my, kdo se má chovat autenticky. Sami máme být aktivním příkladem lidí, kteří jsou na cestě být sám sebou. Když dostatek lidí změní sám sebe, tak se změní i společnost, kterou tito lidé utváří. Ale pokud se na to někdo necítí připraven, může klidně dál potlačovat svou vlastní autenticitu. Ne však autenticitu ostatních, protože to už vyžaduje obranný protizásah. 


Lži o sexu, právu a zdraví?: 

Podle čtenáře trans komunita lže, když říká, že sexuální orientace se řídí identitou a ne pohlavím. Zde si jednak opět nemyslím, že je to názor všech trans lidí a jednak předpokládám, že určitě mohou existovat lidé, kteří to tak víceméně mají, obzvláště v případě romantické orientace. 

To, jak o sobě určitý člověk přemýšlí, může podstatně ovlivňovat to, nakolik nám přijde sexuálně atraktivní. Dokonce i tradičním maskulinním heterosexuálním cisgender lidem mužského pohlaví ve skutečnosti záleží, jak se chápe jejich partnerka (člověk ženského pohlaví), protože by jim velmi pravděpodobně dost vadilo, kdyby jim "tvrdila", že je muž, tedy člověk s mužskou sebeidentifikací. 

Podle mě u většiny lidí hraje vzhled i sebeidentifikace ostatních důležitou roli na úrovni sexuální přitažlivosti a redukovat to na jednu z částí je nekomplementární pojímání reality. Na druhou stranu přitažlivost na základě vzhledu je přirozenější a primitivnější tendence, kdežto přitažlivost podle sebeidentifikace se nejspíš vyvíjí později, takže v zájmu vyvažování protikladů dává smysl podporovat, aby lidé v rámci sexuální přitažlivosti víc zaměřovali pozornost na sebeidentifikaci. 

K tomu později něco doplním, ale teď další návazný výrok čtenáře, který tomu bude předcházet. Je přesvědčen, že kdyby se lidé nechávali vzrušovat na základě sebeidentifikace a nedokonalý vzhled partnera nahrazovali představivostí, tak by jim prý stačil vzduch, který se sebeidentifikuje vytouženým způsobem. 

Podle mě však není pravda, že by člověku stačil „vzduch“, protože s ním nemůže mít lidský tělesný kontakt. Je mnohem snazší mít tělesný kontakt s člověkem a představovat si, že vypadá krásněji vzhledem k Vašim preferencím, než si muset představovat i ten kontakt. Ani nafukovací pana není dostatečná náhražka člověka, pokud by čtenář „vzduchem“ narážel na tuto sexuální pomůcku. Ve světě, kde stále přetrvává tvorba a masivní prezentace ideálů krásy, nejspíš spousta lidí musí při pohlavním styku povolit uzdu fantazie, aby vůbec mohli mít nějaký partnerský vztah a neskončili osamělí (se vztahem dvou asexuálů nemám zkušenost, takže o tom nebudu hovořit). Mělo by to však být dobrovolné v rámci toho, co daný člověk zvládne a snese. 

A podle mé zkušenosti bývají stabilnější vztahy založené na kompatibilitě komplexní sebeidentifikace partnerů (zdaleka nemyslím jen genderové), než vztahy založené na sexuální přitažlivosti, která se s věkem vytrácí. Nejspíš je tedy lepší podporovat informovanost o ústupku na dokonalost vzhledu partnera/ partnerky než podporovat, aby někdo donekonečna hledal svůj ideál krásy ve spojení s ideálem sebeidentifikace a kvůli tomu zůstal celý život sám a neznalý intimního vztahu (jinak než zprostředkovaně). 

Dalších lží se trans lidé z pohledu čtenáře dopouští, když podle trans komunity na něco mají právo, ale podle většinové společnosti ne. Čtenář je přesvědčen, že trans komunita v takovém případě podporuje, aby trans lidé různě lhali v zájmu dosažení toho, na co by měli mít právo. Na druhou stranu čtenář sám uznává, že kvůli nedokonalosti diagnostiky genderové dysforie museli transsexuálové v minulosti lhát, aby se zbavili utrpení. Takové lhaní čtenář toleruje, ale vadí mu to při vymáhání údajného práva. 

Neuvádí však žádné konkrétní příklady, kde bychom mohli posoudit, o čem, nakolik a proč určitý trans člověk podle něj lže. Můžeme však zkusit předpokládat, že část trans lidí skutečně lže, aby dosáhli něčeho, na co si myslí, že mají právo. Takové pokusy o předjímání (chování se, jakoby už platilo to, co chtějí teprve prosadit) určitě mohou být problematické ve vztahu k současnosti, ale jednou v budoucnosti alespoň část toho možná bude interpretována jako nutný krok k prosazení nových práv podobně jako třeba Velká francouzská revoluce, která přes všechny problémy s ní spojené vedla k obnovení demokracie. A chtít tehdy dosáhnout demokracie jen prostřednictvím dodržování pravidel absolutní monarchie, by pravděpodobně nefungovalo. To mi také dává naději, že přes případné současné výstřelky určité části se trans komunita může v budoucnu zklidnit a zanechat svět v určitém ohledu lidštější (a vůči tomuto utopickému scénáři pochopitelně lze vymýšlet dystopické scénáře). 

Jinak ta část o problematické diagnóze genderové dysforie mi připomíná, že znám lidi s homosexuální orientací, kteří za minulého režimu museli podvádět, aby během lékařské diagnózy dokázali, že skutečně mají tu sexuální orientaci a tím získali modrou knížku. Údajně to probíhalo tak, že jim k penisu přidělali nějaké zařízení, které kontrolovalo, kolik je v něm zrovna krve a museli se postupně určitý čas dívat na nějakou sérii obrázků převážně tlustých chlupatých starších lidí mužského pohlaví, kteří rozhodně nevypadali atraktivně jako jejich vrstevníci. Nejde o to, jak obvykle vypadají generálové, ale jak obvykle vypadá většina stejně mladých vojínů. 

Na druhou stranu fotky lidí ženského pohlaví byly do testu vybrány velmi atraktivní, mladé nebo i androgynní a jako porovnávací obrázky sloužily takové, ve kterých bylo možné spatřovat tvary podobné penisům, což vše zkreslovalo výsledky v neprospěch diagnostikování homosexuality. Správně by v takovém testu lidé mužského a ženského pohlaví měli být podobně atraktivní, podobného věku a jako porovnávací obrázky měly sloužit nějaké naprosto asexuální tvary. Aby v takto zkresleném testu homosexuál dokázal, že je homosexuál, tak si musel představovat něco jiného, než mu ukazovali. 

Připomínám ještě, že povinná vojenská služba za minulého režimu byla v podstatě šikana. Třeba můj děda kdysi zkolaboval během vojenského výcviku, když měli za den v zimě ujít asi padesát kilometrů a ostatní ho prý nakonec museli odtáhnout na saních. A předchozí dny také měli za úkol pochodovat, každý den asi o deset kilometrů navíc, takže nakonec měli krvavé puchýře na nohou. A tam, kde minimálně jednou spali, prý ráno měli jinovatku na dekách, protože asi mrzla voda, která se odpařovala z jejich těla. 

Uvádím to však spíše pro zajímavost a chápu, že dnes to člověk může mít o něco snazší, když se psychologovi nepodaří určit mu správnou diagnózu. 


Transgender a děti?:  

Čtenář za další problém označuje, že část trans komunity věří, že už děti mají mít možnost vstoupit do trans komunity. To samo o sobě nemusí být problém, pokud to znamená např., že dětem mužského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s panenkami a dětem ženského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s vojáčky, pokud si tak budou chtít hrát. 

O něco kontroverznější může být, když je např. dětem mužského pohlaví dovoleno oblékat si extravagantní oblečení stereotypně spojené s lidmi ženského pohlaví a dovolovat jim setkávat se jinými tímto podobnými dětmi, ale věřím, že i zde rozumný rodič může nastavit nějaké rozumné mantinely, aby nedocházelo k ohrožení dětí. Například takové dítě by podle mě mělo být poučováno a vedeno, že genderově nekonformně může být oblečeno pouze v prostředí, kde je to respektováno, což zdaleka nemusí být spolužáci ve škole, kde za to může být šikanováno. A spolu s dospíváním to stále více má být jeho volba. 

Na druhou stranu věřím, že bychom se měli snažit tvořit svět, kde se ani na veřejnosti člověk nemusí bát oblékat, jak doopravdy chce. A skutečnost, že třeba český homosexuální romský zpěvák Jan Bendig oblečený v extravagantním stříbrném oblečení byl nedávno posypán moukou na červeném koberci před předáváním hudebních cen Český slavík, tak nám ukazuje, že v ČR si člověk ani na tak prestižní akci nemůže být jistý svým bezpečím, pokud se nějak odlišuje od většiny. 

Ale zpět k genderově nekonformním dětem. Také není drag queen jako drag queen - někteří jsou pro děti neškodní, jiní by s nimi neměli přicházet do styku. Proto by rodiče nebo vychovatelé/ učitelé měli být přítomní vždy, když dochází k setkávání dětí a drag queens, aby mohli v případě potřeby zasáhnout a jejich samotná přítomnost měla preventivní charakter. 

Také je potřeba, aby zodpovědní dospělí lidé dohlíželi na to, aby žádné dítě nemělo ani přehnaně nízké ani přehnaně vysoké sebevědomí. Když se mladý člověk cítí trapně za to, co se mu líbí, tak je to obdobně smutné, jako když věří, že se stane celebritou a nepřipouští si možnost neúspěchu, což následně komplikuje neúspěch, pokud k němu dojde. Ideálem by měl být člověk, který se nestydí za to, co se mu líbí, pokud tím nikomu neubližuje (a ve svém zájmu to projevuje s ohledem na situaci), ale ani nepodléhá pocitu nadřazenosti a předurčenosti být celebritou. Může se o to sice snažit, ale průběžně by měl trénovat smíření s variantou, že by k tomu nedošlo. A také by měl být informován o tom, jaké jsou odvrácené strany života celebrit, např. nemalá ztráta soukromí. A neúspěch na této cestě neznamená, že by se toho člověk musel vzdát, protože vždy to může nějakým způsobem zůstat koníčkem. 

Čtenář však tvrdí, že část trans komunity věří na právo dětí zvolit si jiné rodiče („chosen family“), pokud jim ti současní například zásadně brání být sami sebou a vstoupit do trans komunity. To prý v některých státech USA začíná vést k úřednímu odebírání dětí v případě opakovaně aktivně projeveného nesouhlasu rodičů s transgender sebeidentifikací svých dětí. 

To, s uvedenými specifiky, je určitě kontroverzní téma. Na druhou stranu mám i zkušenost, která znamená, že je minimálně potřeba zvažovat možnost odebrání dítěte v případě, že rodič zásadně neakceptuje určitou jeho sebeidentifikaci, ale je potřeba zvážit i jiné faktory. Můj kámoš v dětství spáchal sebevraždu, protože jeho matka, jak jsem se dozvěděl od té mé, neakceptovala (na rozdíl od jeho otce), že byl vášnivý bastler. Měl pokoj narvaný elektronikou, kterou různě upravoval a ona mu to údajně chtěla vyhodit. Tou dobou jsem se s ním už nějaký čas nestýkal (už nevím proč), takže nevím, v jakém byl ten kluk stavu a navíc jsem byl poměrně malý, ale vím, že se zabil elektrickým proudem ve vaně. Takže vím, jak závažné to v některých případech může být, když rodič neakceptuje to, jak se jeho dítě identifikuje. Je však nejspíš problém něco takového dokázat předem odhadnout, než se začnou projevovat sebevražedné sklony. Také si myslím, že minimálně v tomto případě by nedávalo smysl z jeho sebevraždy obviňovat třeba časopis Amatérské rádio, který odebíral. Problém není ani v tom jak se sebeidentifikoval - bastleři ze své podstaty pravděpodobně nepáchají sebevraždy častěji než jiní lidé (ale kdyby spousta lidí měla ve zvyku chovat se v tomto ohledu jako jeho matka, tak by ty sebevraždy páchali častěji a bylo by absurdní na základě korelace převracet příčinu a následek, jak to někteří konzervativní transfobové dělají). Problém vidím v matce, která měla nadprůměrně nadané dítě, ale dohnala ho k sebevraždě. Chápu sice, že jí mohlo být nepříjemné, když jí syn nosil domů rozbitou elektroniku nalezenou vedle kontejneru, aby ji opravoval, ale každopádně její rozhodnutí vč. způsobu provedení bylo nešťastné. Mohla zkusit udělat nějaký kompromis a říct třeba, že si ty věci může nechat, ale nesmí už přinášet další a musí si počkat, až to bude moct studovat příslušný obor a následně pracovat třeba jako opravář elektrospotřebičů. A ne po něm chtít, aby v podstatě vyhodil svůj život do koše. 

Pokud analogické případy mohou vzniknout i v případě transgender jedinců, tak z tohoto pohledu dává smysl, aby byli chráněni před lidmi, kteří je mohou dohnat k sebevraždě. Když už ale dítě ví, do které rodiny chce, tak to může být podezřelé a mělo by to být řádně prošetřeno, aby to nebylo zneužíváno. Mělo by být také zjištěno, jak by dítě reagovalo, kdyby mu byla nabídnuta možnost jít do jiné rodiny, než do které tvrdí, že chce. Kdyby se projevilo, že preferuje biologickou rodinu před neznámou rodinou, tak by mělo zůstat v té biologické (pokud neexistují jiné závažné okolnosti). A jestliže někdo nabádá děti, aby předstíraly, že jejich biologičtí rodiče jsou horší, než ve skutečnosti jsou, tak je to rozhodně nepřípustné. 


Trans komunita a zločiny?: 

Čtenář jde ve svých spikleneckých úvahách tak daleko, až nakonec tvrdí, že část trans komunity prý podporuje zločiny. To, co však uvádí jako příklady, se však zdá spíše jako nepředpokládané vedlejší důsledky implementace nových progresivních zákonů, v prvním případě navíc jen hypotetické. 

V Německu údajně byl podán podán návrh zákona, který by policii zakázal při vyšetřování použít předtranziční jméno trans osoby, což by se podle čtenáře dalo snadno zneužít. Tam by však podle mě hodně záleželo např. na tom, jaké by byly případné postihy, aby to nemohla být dostatečná páka k maření postupu policie. A také by hodně záleželo na kontextu použití. Pokud policista řekne třeba „Jan Novák, rozený Kateřina Nováková.“, tak v tom nevidím zásadní problém. Pokud by to však nějaký policista zneužíval třeba k provokaci v naději, že dotyčnému přetečou nervy a projeví nějaký odpor, tak to by se dít nemělo. Snažit se takové pravidla rozumně nastavit rozhodně není jednoduché. A nejsem zastánce názoru, že vězeň, natož vyšetřovaný člověk dosud chráněný presumpcí neviny, by si měl zasloužit všestranné opovržení/ odpor nehledě na to, co udělal, takže dává smysl, aby i policie respektovala ty části osobnosti, které nemají kriminální nebo jinak znatelně problémový charakter. 

Co už ale problém rozhodně je, když čtenář uvádí, že ve Velké Británii následkem přijetí zákona umožňujícího přeřazení vězňů na základě genderové sebeidentifikace přešlo nemálo sexuálních delikventů mužského pohlaví do ženských věznic, načež došlo k několika těhotenstvím. Obdobně tak je ale problém, když dlouhodobě nadržení heterosexuální násilní lidé mužského pohlaví v mužských věznicích podlehnou svému sexuálnímu pudu a znásilní jiného člověka mužského pohlaví. To už je však považováno za takový stereotyp, že to zdaleka nevzbuzuje podobně silné emotivní reakce jako přeřazování vězňů na základě zneužívání zákona na ochranu transgender osob. 

Za rozumné řešení bych možná považoval, že v těchto případech by vězni, kteří se označí jako někdo z LGBT+, měli mít právo požádat o přeložení do dostatečně oddělené sekce (nebo speciálně vyhrazeného vězení), ale tak, aby ani tam nedocházelo k mísení pohlaví. Na druhou stranu i to by hypoteticky mohlo být zneužito vyloženě homofobními nebo transfobními vězni, kteří by se tam mohli chtít dostat s vidinou, že jich bude moct mnoho z nich šikanovat. S vězni to prostě bývá těžké, obzvláště pokud jsou odsouzeni za něco závažnějšího. Proto nejideálnější realizovatelné nastavení vězení/ nápravného zařízení nejspíš dál zůstane neúplně zodpovězenou otázkou. Problém je i to, že ve vězení se vězni hypoteticky mohou učit od ostatních vězňů, jak být lepší v tom, za co byli odsouzeni. Dokud se mezi sebou budou potkávat, bude prostě docházet k různým problémům, jejichž charakter bude částečně vyplývat ze způsobů setkávání. A je pravda, že některé pokusy řešit tyto složité situace mohou vést k novým problémům, které vyžadují další hledání řešení. 


Trans komunita vs levice a pravie?: 

A nakonec čtenář spekuluje, že část woke hnutí (proti rasové diskriminaci) nebo komunistů mohla „infiltrovat“ LGBT+ komunitu. Když zkusím poněkud opustit ten čtenářem konspiračně zabarvený rámec, tak obecněji lze konstatovat, že v relativně svobodné společnosti může docházet k různému míšení různých skupin lidí, aniž by to nutně muselo mít nějaký vyšší záměr, který by to tajně organizoval. I když ani to nelze jednoduše vyloučit, ale spíše jako součást plurality než nějaký jednoznačný převrat. Obdobně do LGBT+ komunity hypoteticky mohou vstupovat i lidé, kteří jsou ve skutečnosti třeba konzervativní transfobové, ale dokážou to nějak maskovat a získávat si podporu okolí, aby se dostali do vyšších pozic a tam následně komplikovali prosazování změn. 

Je sice pravda, že trans aktivisté (tzn. část trans komunity) mají v podstatě levicové požadavky (např. "boj" za různá práva související s bezpečím) a také je pravda, že v trans komunitě je minimálně pár levicových radikálů, ale nelíbí se mi, když na základě toho někdo marginalizuje pravicově orientované trans lidi, kteří také existují a bývají v kontaktu s jinými trans lidmi různých politických orientací. 

Zkusme ale připustit předpoklad, že by v průměru mohl existovat nějaký minimální posun směrem k levici, i když pro to nemáme statistické údaje. V tomto případě problém nemusí být jen příchod levicově orientovaných lidí do trans komunity (nebo obecněji LGBT+ komunity), ale i odchod pravicově orientovaných lidí, kteří si v určité fázi mohli říct třeba: "Dosáhli jsme už všeho, co jsem chtěl, takže nevidím důvod v tom dál zůstávat a raději budu v životě dělat zase něco jiného." Místo toho, aby se po vyčerpání svých progresivních požadavků přepnuli na konzervatismus a regulovali ostatní progresivnější jedince v rámci komunity a ne až z venčí se zpožděním. Čím víc pravicových trans osob odejde, tím víc zbude těch levicových. 

Také můžeme spekulovat, že někteří pravicově nebo konzervativně orientovaní lidé (ale spíše ti celoživotně mimo trans komunitu) skrytě a nepřímo podporují, aby se trans komunita posouvala ke krajní levici (např. prostřednictvím toho, jak ji vykreslují skrze ohebný pojem "genderová ideologie" a tím v podstatě sami zvou radikální levici do trans komunity, zejména do trans hnutí), protože čím extrémnější se trans komunita bude široké společnosti zdát, tím silnější bude imunitní reakce konzervatismu společnosti. V podstatě tedy můžeme spekulovat, že část pravice nebo konzervativců chce poškodit trans komunitu tím, že do ní nasměřuje krajní jedince, kteří k sobě nejsnáze vážou odpor společnosti, aby trans komunitu zničili zevnitř, aniž by sami museli být tím trojským koněm. Je to jev, kdy je někdo tak dlouho veřejně kritizován za něco, co nedělá, až se kolem něj nabalí tolik lidí, kteří to dělají, že ho budou tlačit začít to dělat, až ho k tomu donutí, nebo se budou tlačit na jeho místo, když to odmítne. Možná i proto se někteří filosofové snaží kritizovat spíše samotné obecné praktiky, aniž by říkali, kdo je podle nich dělá (dalším důvodem je mj., že se tak bezpečněji kritizují praktiky některých mocných lidí). 


Změna trans komunity?: 

Řešení "genderového humbuku" (nebo jak to nazvat) bych viděl spíše v napravování reputace trans komunity nebo "vytváření"/iniciování a propagování umírněných trans influencerů, kterým jde primárně o bezpečí trans lidí a sami garantují, že nechtějí někoho nutit k něčemu jako rušení genderu a že cisginder chápou jako žádoucí součást plurality, pokud bude existovat vzájemná ohleduplnost. To by nakonec mohlo vést mj. k tomu, že trans aktivistům otevřeným konstruktivní diskusi by se možná snáze dařilo vymýšlet a prosazovat všeobecněji přijatelné zákony související s trans lidmi. 

Závěrem předpokládám, že to, co se dnes někomu může zdát jako nedílná a negativní součást trans komunity, za příznivých okolností může časem vyprchat nebo projít příznivou proměnou i u části těch lidí, kde je to přítomné. A možná to bude vyžadovat i nový a masivněji šířený název, ke kterému by se ti lidé mohli přesouvat. Pak zase bude otázkou, jak dobře nebo děravě bude definovaný, což by ukázalo zejména až aplikování v reálném životě. A na tom definování by mělo spolupracovat víc různých lidí (nejen různí specialisté), kteří se cítí být třeba nebinární, ale mají výhrady k tomu, jak se jim zdá, že se určitá část trans komunity ubírá. A pokud se nám nelíbí něco na způsobu, jakým nás někdo zastupuje, tak je potřeba přemýšlet o změně toho způsobu a o převzetí zodpovědnosti. A i kdyby se nám současné směřování zdálo dostatečně přiměřené, tak podobné diskuse mohou přispět k jeho zkvalitňování. 

neděle 3. prosince 2023

Genderová ideologie? - 1. část

Jeden ze čtenářů mi napsal zprávu, kde prezentuje určitou víceméně konspirační teorii, kterou bych rád podrobil kritice, ale také se zkusil zamyslet, zda některé části nějakou intenzitou mohou být nějakým způsobem platné. 

Čtenář vychází z poměrně rozšířeného narativu, že trans komunita má nějakou jednotnou "genderovou ideologii", prostřednictvím které se pokouší v podstatě ovládnout společnost. Čtenář tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Čtenář také věří, že lidé si nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

(Nejen) tato část čtenářovy zprávy nám bude sloužit jako opora k mnohem komplexnějšímu mnohovrstevnému zamyšlení. A v tomto dodatečně psaném úvodu mohu obecně prozradit, že každá ze stran transgenderových sporů má podle mých závěrů v něčem pravdu a v něčem se mýlí, což nám vytváří příležitost pro hledání rozumnějšího středu. 

A ještě bych rád zdůraznil, že touto sérií volně navazuji na článek „Genderová filosofie - zamyšlení o sociálním a psychickém genderu“ a na sérii čllánků „Co si umělá inteligence myslí o genderu?“ (1. část, 2. část a 3. část), kde je vysvětlena řada důležitých pojmů. 


Medialita zkresluje realitu: 

Než se dostanu k samotným reakcím na klíčové části čtenářovy zprávy, tak považuji za vhodné napsat něco o medialitě, protože čtenář své názory zakládá na sledování mnoha videí na téma transgenderu. 

Letos jsem si zúčastněným pozorováním ověřil, že způsob, jakým v médiích bývá prezentována LGBT+ komunita, bývá zkreslený tím, jak média mají tendenci všímat si extrémnějších případů, což pak celkově vytváří obraz, že něco je extrémnější, než to ve většině případů je. 

Podobně to myslím platí v mediální realitě různých video platforem jako např. YouTube, kde třeba vlogeři mívají tendenci přednostně si všímat extrémnějších než průměrných jedinců a témat, protože pak budou mít vyšší sledovanost, o kterou z různých důvodů usilují. Málo koho přednostně zajímají "běžní"/ "průměrní" lidé z určité oblasti, většinou si všímají spíše těch, kteří jsou něčím výrazní. 

Je to jeden z jevů, kterým víceméně sama medialita (v interakci s lidskou kognitivní nedokonalostí) stimuluje vyprazdňování názorového středu a růst propasti mezi protiklady (podobné důsledky má např. personalizovaný obsah). 

Sledováníchtivý vloger také ze samé podstaty potřebuje problematizovat téma, o kterém hovoří (spíše nehledě na to, zda to původně bylo tak intenzivně nahlíženo jako problém), aby i v těch divácích, kterých se to přímo netýká, vzbouzel pocit, že je potřeba se tomu tématu věnovat. Nebo se toho tématu chopí, protože už dostatečně vzrostl narativ, že je to problém (spíše než aby se věnoval jiným bezproblémovým aspektům života svého nebo ostatních). 

V situaci, kdy už podstatná část společnosti (v rámci určitého tématu) zastává poměrně jednostranný názor a vnímatelé jsou napojeni převážně na personalizované zdroje obsahu, tak začíná platit, že názorově jednostranný obsah médií získává pozornost a pozitivní odezvu snáze než nevyhraněný obsah, jenž hledá objektivnější pravdu, která by v důsledku něčím mohla snáze vadit všem jednostranně zaměřeným vnímatelům nezávisle na jejich straně, avšak pokaždé něčím jiným. 

To je problém a nad jeho možným řešením se zamýšlím např. ve vztahu k pojmu mezibublinový v 32. dílu série videí o mých neologismech

Problémem také může být, že když je někdo nebo nějaká skupina lidí kritizována za něco, co buď nedělají vůbec, nebo to nedělají takovou intenzitou, tak to k nim stejně může lákat lidi, kteří to tak dělají. Což následně může způsobovat, že kritizovaný jedinec nebo skupina lidí může začít tíhnout k tomu, za co byla původně neoprávněně kritizována. K tomu se však podrobněji dostanu v druhé části tohoto článku (která bude publikována později) a upřesním tam, kdy to tak může fungovat. 

To vše může, ale nemusí, naznačovat, že některé čtenářovy závěry mohou být oproti skutečné realitě přehnané v otázce intenzity. 


Unikátní trans progresivismus a metafora na fitness krajiny: 

Čtenář ve vztahu k současné trans komunitě odkazuje na pojetí kolektivismu, které se vztahuje zejména k období zhruba kolem přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala masivní urbanizace a spousta původně venkovanů se musela potýkat s problémy typickými pro města. V těchto podmínkách vznikal kolektivismus jako východisko ze zoufalé situace. Znevýhodnění lide delegovali své přemýšlení na autoritativní vůdce (často vzešlé ze svých řad, nebo si nějak museli důvěru zasloužit) a podřizovali se jejich radikálním až extrémistickým rozhodnutím ve snaze společně získat zpět jistotu a bezpečí, na které byli zvyklí na venkově. 

Co se týče mého názoru na spojování trans komunity a moderního kolektivismu, tak určitě v tom lze hledat podobnosti, ale když nebudeme podléhat selektivní slepotě, tak si uvědomíme i řadu klíčových odlišností. Nechci teď ale zdlouhavě vyjmenovávat, jaký je rozdíl třeba mezi sedřeným dělníkem v továrně a mladým člověkem z internetové generace, který váhá, jestli jít na pánský, nebo dámský záchod, protože by preferoval genderově nebinární (nebo v horším případě má zkušenost, že mu lidé brání být na pánském i dámském záchodě). Raději bych se dočasně posunul k obecnějším, ale o to možná nadčasovějším úvahám. 

Je sice rozumné hledat v historii precedenty, ale vypovídatelnost jejich aplikování je limitovaná mj. mírou unikátnosti posuzované kombinace vztahů dějů. Z dosavadního pozorování se mi zdá, že trans komunita (přesněji její progresivnější část) je i v historickém kontextu poměrně unikátní rekombinace, která nemá ve svém způsobu aplikování žádný dostatečně plnohodnotně přesný předobraz se všemi klíčovými analogiemi (možno obdobně přemýšlet i o jiných podobně moc odlišných seskupení). Zkouší něco relativně nového a dosud dostatečně neprozkoumaného (a není jiná plnohodnotná možnost průzkumu než narušit dosavadní víru a zkusit to žít), což předcházelo i všemu, co dnes považujeme za tradiční/ normální apod. - vše někdo musel zkusit poprvé. V případě trans komunity existuje řada klíčových odchylek oproti kterémukoliv precedentu s delší a dostatečně prozkoumanou historií, což logicky vede mj. k problému relativně malých odchylek na memetické úrovni s radikálně odlišnými emergentními důsledky pro životní situaci. 

Zde můžeme pozorovat zajímavou analogii třeba vůči fitness krajinám (taktéž adaptivním krajinám), tedy modelům, které slouží k vizualizaci vztahu mezi genotypy a reprodukčním úspěchem. V případě kterékoliv komunity však, v rámci této analogie, není řeč o genotypu, ale spíše o jakémsi memotypu nebo memplexu (představme si na horizontálně ploše). A není řeč jen o reprodukčním úspěchu, ale spíše obecněji o celkové kvalitě života (představme si na vertikálách (pro různé dílčí typy úspěchů odlišně)). A čím víc je odchylek na memetické úrovni, tím větší mohou být výsledné emergentní dopady při aplikaci. 

Přičemž je také potřeba uvědomit si, že v této analogii se trans komunita rozhodla částečně sestoupit do údolí fitness krajiny, aby hledala nový předpokládaný vyšší vrchol, který dosud nikdo (přímo samotným žitím) neobjevil a to v důsledku relativního konzervatismu, který ze své podstaty limituje pohyb fitness krajinou. Růst počtu členů trans komunity je však z hlediska memetické fitness krajiny klíčový ukazatel naznačující, že přes všechny případné zvláštnosti nebo odpor z perspektivy pozorovatele takového jevu, to zatím odpovídá cestě směrem k nějakému kopci. 

Snahy o predikci jsou komplikované také tím, že se nejedná o statickou fitness krajinu, ale dynamickou - to znamená, že kopce a údolí mohou měnit výšku. Za takové situace klidně dosud funkční může přestat fungovat a dosud nefunkční může začít fungovat. A předjímat v takové situaci možné důsledky je obdobně složité jako pokusy o dlouhodobé předpovědi počasí. Memplex komunity v takové fitness krajině však není slepý nelineární dynamický systém, ale spíše časoprostorově relativně krátkozraký nelineární dynamický systém, což zvyšuje naději (oproti sleposti přirozeného výběru), aniž by nám to zřetelně prozrazovalo budoucí výsledek, který toužíme znát předem. 

Pro samotnou nepředpokládanou změnu předpokládané funkčnosti ale můžeme vymyslet různé konkrétnější příklady. Třeba když Západ předpokládal, že tržní ekonomika je nedělitelně spojená s liberální demokracií a po vzoru rozpadu Sovětského svazu předpokládal buď politický převrat v Číně směrem k demokracii, nebo zhoršující se ekonomickou situaci v případě, že se politika dramaticky nezmění, ale současnost dál ukazuje, že Čína ekonomicky prosperuje navzdory původním předpokladům Západu, přestože se masivně zapojila do tržní ekonomiky. Nejde však jen o to, co v důsledku nějak relativně funguje, ale i o to, co je lidské, únosné, psychicky přijatelné, humánní... To, minimálně na úrovni myšlenkových experimentů, však lze rovněž popisovat analogiemi na fitness krajinu. 

Když se vrátím k tomu, že trans komunita, parafrázovaně řečeno, vytváří poměrně neobvyklé kontexty a při hledání inspirace se neomezuje tolik jako některé jiné části společnosti, tak mě napadá další zajímavá souvislá perspektiva. 

Ani na základě dílčích korelací pro dané části nelze s jistotou vyvozovat důsledky zúčastněných prostředků, protože může nastat něco, co bych nazval asi "kulturní exaptace" nebo "memetická exaptace", což odvozuji od samotné exaptace, která v rámci biologie značí jev, kdy během evoluce něco změní funkci. To v sociokulturním kontextu může znamenat třeba, že prostředek stereotypně spojený s negativním účelem může být použit i k pozitivnímu účelu a naopak (změna míry (nebo i směru) úspěšnosti podle kontextu je pak další složitá otázka). A čím obecnější metody, tím snáze mohou být propojeny s radikálně odlišnějšími cíly (v důsledku své relativní všestrannosti). 

Také nejspíš platí, že při uskutečňování relativně komplexního cíle může posloužit víceméně kterákoliv dílčí metoda a spíše až kontexty, do kterých takový puzzlík vložíme, rozhodují o tom, které z různých potencionálních důsledků mohou nastat a to i částečně navzdory neúplně podobným předchozím zkušenostem. Metoda 1, která se pro cíl 1 nehodí v kontextu 1 se může (ale nemusí) hodit v kontextu 2. Metoda 1, která se pro cíl 1 hodí v kontextu 1 se nemusí (ale může) hodit v kontextu 2. 

Lidé mívají ve zvyku opouštět metody, které byly třeba zprofanovány v rámci poměrně specifické situace, ale čím odlišnější situace průběžně nastává, tím váha těchto poznatků pravděpodobně klesá (může se pak zdát, že určitá metoda je pro novou dobu ještě méně vhodná nebo mnohem vhodnější (a až aplikování může přinášet "empirická" data)). Z precedentu se v klíčově odlišném kontextu snadno může stát předsudek. To vše nejspíš znamená, že pro každou podstatně pozměněnou situaci je potřeba reflektovat vztah metod a cílů, abychom se v důsledku pověrčivosti nepřipravili o nejefektivnější cesty k našim cílům (ale souběžně potřebujeme udržovat a reflektovat nějaký etický rámec). 

Aktivismus části trans komunity je naděje i risk současně. Proto je také myslím potřeba to částečně podporovat i kritizovat, ne jen jedno z toho. 


Relativní vstup do trans komunity: 

Čtenář za jeden ze znaků údajného genderového kolektivismu označil, že lidé si prý nemění pojmenování své genderové identity, protože by chtěli lépe vyjádřit sami sebe, ale protože prý takto chtějí vstoupit do trans komunity s nadějí, že získají nějaké sociální jistoty. 

Jelikož však pravděpodobně existují i lidé, kteří chtějí přednostně lépe vyjádřit sami sebe, svůj gender (zejména pokud je nebinární nebo jinak odlišný vůči stereotypům), tak svým výrokem je čtenář poněkud marginalizuje. Navíc podle mě jich je v trans komunitě poměrně dost. 

Současně také můžeme přemýšlet, že jelikož si změna pojmenování svého genderu a vstup do transgenderové komunity (obecněji trans komunity) neodporují, ale naopak se vzájemně doplňují, tak se z toho stává průsečík jejich osobních zájmů. Lidé tedy tolik nemusí přemýšlet, která z výhod je pro ně klíčovější a mohou mít tendenci přemýšlet spíše nad celkem výhod ve vztahu k celku nevýhod (které určitě existují, dokud existuje dost transgenderově netolerantních lidí). 

Na druhou stranu připouštím, že určitě může existovat i řada lidí, kteří opravdu nejprve vážně chtějí vstoupit do "trans komunity" a až pak si volí jiný gender, ale pod tím se z podstaty věci mohou skrývat dva různé typy přístupů (třetím mezním se teď nebudu zdržovat). 

V prvním a horším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že je to jakýsi ústupek z jejich strany. Oběť, aby se mohli zařadit do dané komunity a čerpat její výhody (které se jim pravděpodobně zdají větší než nevýhody, což je však různé pro různá místa a časy). Tito lidé mění pojmenování svého genderu pouze z důvodu, aby mohli vstoupit do trans komunity, přestože se uvnitř cítí být buď jen muž, nebo jen žena. To se může týkat zejména mladých lidí v takovém věku, kdy lidé mívají tendenci zařadit se do nějaké skupiny nepříbuzných lidí, takže samo o sobě je to tedy velmi podobné vstupu do kterékoliv subkultury, ze které pak většina lidí Západní společnosti v průběhu dospívání vystoupí, aby vedla individuálnější život. 

V druhém a lepším případě si lidé volí gender primárně s pocitem, že konečně našli další klíč k lepšímu sebepochopení. Ono je totiž logicky nejprve potřeba, aby se člověk dozvěděl o transgender terminologii vytvořené trans komunitou a něčím ho pozitivně zaujala, než se tím může inspirovat k přemýšlení o sobě samém. Předtím o tom nemůže přemýšlet jako o transgenderu a chybí mu část nástrojů k rychlejšímu sebepochopení v dané rovině. 

Čtenář dále tvrdí, že většina lidí, kteří vstupjí do trans komunity, prý ve skutečnosti nemají genderovou dysforii a ani nejsou genderově nekonformní, tzn. že by v sobě souběžně spatřovali třeba vlastnosti stereotypně spojované s lidmi mužského pohlaví i vlastnosti stereotypně spojované s lidmi ženského pohlaví. 

Připouštím sice, že genderová dysforie se může týkat spíše menší části transgender lidí, ale na základě pozorování mnoha lidí se domnívám, že genderově nekonformní je dnes ve skutečnosti většina lidí. Když třeba někdo občas někomu ustoupí a občas někomu neustoupí, tak má vlastnosti, které jsou stereotypně spojeny s ženstvím i mužstvím. Nebo když muž antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba tančit nebo se obléknout se do něčeho baravnějšího a žena antiskepticky přemýšlí, jaké by to bylo třeba vyrobit něco v dílně nebo zkusit nějaký adrenalinový sport (a nakonec to neudělají kvůli obavy z předsudků a nabalí si na to řadu jiných výmluv vč. nedostatku volného času). 

Podle mě také nejspíš platí, že genderová dysforie ani genderová nekonformita by neměla být vnímána binárně jako jejich přítomnost, nebo nepřítomnost v daném jedinci, ale spíše jako různé intenzity v podstatě téhož jevu (ať už té dysforie nebo nekonformity) a v různých dílčích rovinách různě. Některým lidem mužského pohlaví třeba mohou vadit jejich vousy a perioda, v jaké si je holí nebo míra, v jaké si je zkracují se může vztahovat k intenzitě, jakou jim vadí (a třeba i překáže při jídle). Obdobně některým lidem ženského pohlaví mohou vadit jejich dlouhé vlasy, ale mohou mít obavu zkrátit si je, aby to ostatní náhodou nekritizovali ve vztahu k genderovým stereotypům, ale trans hnutí takové obavy pomáhá oslabovat. 

Současný trend může prostě způsobovat, že i lidé, pro které genderová dysforie nebo genderová nekonformita není tak intenzivní osobní problém, si mohou snáze přiznat, že v sobě trochu něco nepřirozeně potlačovali a zkusit to začít projevovat, aby si to své tajemství nevzali do hrobu. Ale kdyby třeba žili v drtivě netolerantním prostředí, tak by pro ně, oproti jiným lidem, třeba nebyl tak velký problém to v sobě zatlačit do podvědomí a neprojevovat to. Takže ani míra příslušnosti k trans komunitě není binární. Každý takový člověk je příslušný jinou měrou v různých rovinách. 


Komunity a zabezpečení: 

Teď bych rád zareagoval konkrétněji na čtenářovo tvrzení, že většina lidí v trans do trans komunity vstoupila, aby získala nějaké sociální jistoty. 

Podle mě určitě lze spekulovat (v souvislosti s článkem „Antiskepse vůči respektu a spravedlnosti“), že jako kognitivní religionistika pomohla odhalit jev, kdy se v USA příslušníci církví v průměru dožívají o něco vyššího věku oproti ateistům (což se v ČR neprokázalo), tak příslušnost k trans komunitě (ať už byla primární příčina vstupu jakákoliv) může nakonec podobně zvyšovat zabezpečení a prosperitu svých příslušníků. To by pak, s ohledem na rozdílné sociální systémy, mohlo naznačovat, že v ČR by k takovému rozmachu transgenderové komunity ani v budoucnu nemuselo dojít do obdobné míry jako v USA, kdyby náhodou skutečně šlo víc o ochranu než o lepší vyjádření své sebeidentifikace. Na druhou stranu zhoršená ekonomická situace ČR by naopak přenos takových jevů urychlovat, kdyby skutečně tolik nešlo o samotný transgender. Existuje však i celá řada jiných faktorů, které rychlostí a způsobem kulturního přenosu mohou zamíchat různými směry. 

Jinak singles/nezadaní lidé (a nejspíš i členové nesoudržných a částečně i bezdětných rodin) s vyšší pravděpodobností umírají předčasně, pokud nejsou součástí úžeji integrované skupiny osob, které si mohou vzájemně pomáhat. Dokonce i já přemýšlím o tom, že kdybych jednou v budoucnu náhodou zůstal sám, tak bych se možná odstěhoval k někomu blízkému/ známému, protože nechci skončit třeba jako ti staří lidé, kteří někde uvíznou, nikdo si toho řadu dní nevšimne a oni umřou třeba žízní, což je jeden z horších druhů umírání. 

To však neznamená, že bych za tím účelem chtěl měnit projevy svých názorů (nebo dokonce ty názory) k obrazu "potenciální budoucí rodiny" (jak tvrdí čtenář o trans komunitě), i když na druhou stranu platí, že s některými lidmi se o některých tématech nebavím, protože to nedopadá dobře a jsem si vědom, že harmonické vzájemné soužití vždy vyžaduje oboustranné ústupky. V takových případech je lepší všímat si toho, co máme společné než hledat rozdíly a chronicky je vytahovat. 

Také je dobré uvědomit si, že soužití může mít různou míry vzájemného setkávání. V ideálním případě třeba introverti mohou mít každý svůj byt vedle sebe a setkávat se obvykle třeba jen celkově hodinu každý den, takže i v soužití více lidí může být místo pro zvýšenou míru individualismu. A to i ve větších komunitách, takže rozhodně nelze předpokládat, že každá komunita, i když se na první pohled může (na základě několika dílčích aspektů) zdát až moc úzce integrovaná, tak že by musela být nutně na úrovni nějakého tvrdého kolektivismu. Je potřeba zkusit si žít v různých komunitách nebo je alespoň jednodenně bez nocování navštěvovat v jejich sídlech, aby si člověk uvědomil tu rozmanitost vzájemného soužití, tu "sociodiverzitu". 

Každá komunita si to nějak uspořádává po svém, ale existují i konkrétní koncepty pro toto století, které se pokouší nabízet výchozí modely pro demokratičtější fungování komunity jako např. sociokracie nebo holokracie, což je obojí něco principiálně odlišného od autoritářského kolektivismu kolem přelomu 19. a 20. století. 

A dává celkem smysl, aby se každý jedinec snažil a uměl nějak identifikovat, aby pak pro ostatní bylo snazší s ním navázat personalisovanější interakci v případě potřeby. V některých ohledech je to možná ještě logičtější, než když se formují komunitní farmy, protože farma předpokládá, že výchozí většinovou vlastností je přežívání určitým prostředkem. Samotná potřeba přežívání je však společná všem lidem i mimo komunitu (nepočítám-li sebevrahy, kteří sami sebe z celkového počtu předčasně odebírají) a konkretizování prostředků přežívání může být omezující třeba v případě, že válka vytlačí komunitu z původní pozice a v takové situaci může být obtížnější nalézt nové útočiště, protože je snazší emigrovat do města a nemuset znova složitě zkoumat vlastnosti pozemků (což je bod, který se v případě farem nevyplácí podceňovat). Kdežto společné zaměření na sebeidentifikování tolik neomezuje prostředky přežívání a navíc může přispívat ke vzájemnému porozumění, aniž by nutně muselo tolik omezovat identitu jako konkrétnější prostředky přežívání. 

Je také myslím hloupé, když se některé začínající komunitní farmy rozpadnou, protože dospějí do stavu, že se (kvůli existenci antropogenních finančních tlaků) potřebují živit i interakcí s městy, načež mají pocit, že ztrácí základní společné vlastnosti, které je drží pohromadě, protože si to neumí víc zobecnit, aby vznikla širší množina možností. A vylidňování venkova v případě komunitních farem znamená plout proti proudu, což také komplikuje situaci a dává tedy smysl hledat komunitní alternativy, které by mohly fungovat ve městě. 

Na druhou stranu (oproti obecně komunitnímu/ rodinnému zabezpečení doplněného finančním zabezpečením) předpokládat, že samotné nakupování služeb může být v pokročilém věku obdobně kvalitní alternativa, se mi zdá naivní, jelikož platí, že čím bližší si lidé jsou, tím nižší je pravděpodobnost, že se podvedou a obdobně také klesá závažnost. Ani robotizace služeb nemusí být záchranou, pokud zůstane nutnost vydělávat peníze, která je jedním z východisek i pro podvodníky. Starý člověk může být bohatý, ale v kombinaci s klesajícími kognitivními schopnostmi je stále více terčem než obdobně starý člověk integrovaný do komunity zahrnující prozíravější mladší jedince. 

Stejně jako v čemkoliv jiném je však potřeba neustále usilovat o dynamickou rovnováhu protikladů, v případě komunit tedy individualismu a kolektivismu (ve velmi obecném smyslu). A nakonec je důležitější, jak žijí konkrétní dílčí komunity a konkrétní lidé v nich, než jaký je jejich celkový mediální obraz, který nikdy není úplně rovný tomu, co člověk zažije, když v tom zkusí žít. 

Jsem názoru, že mezilidskost je nedílnou součástí lidskosti a neměla by ustupovat jen (nebo značnou měrou) proto, že je snazší vydělávat na nesoběstačných jedincích než na soběstačných komunitách, které mají většinu potřebných zdrojů zdarma. Proto budou vždy kritizovány a parodovány z pozice těch, kteří touží po neomezeném ekonomickém růstu, nebo na nesoběstačných jedincích finančně profitují. Přičemž samotná finanční soběstačnost, bez bezprostřední soběstačnosti v přežívání a udržování základní kvality života, není v kontextu proměnlivé ekonomické situace soběstačnost v pravém smyslu slova - penězi se člověk nenají, když třeba nastane drastická inflace. Nejudržitelnější soběstačnost je diverzifikovanější. 

Navíc pokud je člověk spíše prodejný a tedy spíše adaptovaný na komerční prostředí, tak možnosti jeho chování jsou stejně nakonec značnou měrou předurčovány potřebami trhu, čímž se ztrácí jeho individualita, aniž by musel být přímo v nějakém přehnaně kolektivistickém rámci. Prodejný člověk mívá tendenci omezovat své uvažování (nebo jeho aplikování) v rámci pracovního života a podřizovat se rozhodnutím nadřízených. Nelze však jednoduše oponovat pluralitou pracovních míst, protože existuje i pluralita kolektivů. 

Navíc vzhledem k domovní svobodě platí, že komunity (alespoň některé druhy) bývají pod nižším dohledem vyšších společenských celků, takže oproti firmám, do kterých častěji chodí kontroly a musí produkovat víc dokumentace o svém fungování, si mohou "mikrodemokraticky" vyjednat vlastní personalizovanější pravidla nebo volnější zvyklosti. Ne všichni s toutu svobodou však umí zacházet, takže některé komunity (obzvláště čím uzavřenější jsou a čím víc ulpívají na něčem, co sice mají společné, ale je to založené na nereflektované nepravdě) skutečně degenerují směrem k rozmanitým extrémům. 


Díry kolektivistické perspektivy na trans komunitu: 

Čtenář doslova napsal, že podle něj se lidé v trans komunitě musí „zcela“ podřídit kolektivu, což se mi zdá jako přehnaná interpretace skutečného stavu. Dokud kolektiv nebo jeho zástupce zcela neřídí veškeré aspekty života jednotlivců, tak je slovo „zcela“ alespoň trochu přehnané. Navíc v případě trans komunity nejde jen o jednu identitu, které by se měli všichni podřídit, ale spíše o množinu různých identit, ke kterým se různí jedinci různě podobají a mohou sami navrhovat další. Na druhou stranu případné rámce omezující vytváření nových rekombinací identit rozhodně mohou být problémem. 

Později čtenář dochází k závěru, že nemá smysl s trans lidmi diskutovat o genderu a jejich potřebách a to podobně, jako nedává smysl diskutovat s ruským vojákem na téma, které město by mělo patřit Rusku a které Ukrajině. V tomto případě čtenář na základě představy jakéhosi radikálního transgenderismu dělá závěry o trans lidech, jakoby všichni trans lidé museli být zastánci toho, co kritizuje. Největší paradox zde však je, že sám čtenář se označuje za transgender osobu, ale nedělá to, co za co trans lidi souhrnně kritizuje. V podstatě asi sebe i mě marginalizuje jako částečné výjimky ze svého pravidla, nebo si na nás selektivně všímá toho, co považuje za problémové, aniž by zdůraznil, že jeho vyhraněný popis nekoresponduje s naší sebekritikou. A předpokládám, že v tomto podobní lidé jako my existují i v USA (možná i víc než se může zdát), nejsme světový unikát transgender lidí, kteří mají výhrady k jiným transgender lidem. 

Dále čtenář tvrdí, že potřeby trans jednotlivců jsou pro trans komunitu irelevantní. Sice připouštím, že určitě lze alespoň částečně spekulovat o železném zákonu oligarchie, ale nutně pro každou organizovanou společnost, kde existuje nějaká forma zastupování, ne selektivně pro trans komunitu, jakoby se tím od ostatních seskupení lišila. Obdobně můžeme tvrdit, že kterákoliv vláda v poměrně velké zemi nebo vedení nějaké korporace je nemalou měrou odtržené od reality jednotlivců. 

Obecněji totiž platí, že čím vyšší úroveň organizace, tím těžší je vztahovat se ke konkrétnosti a vyhnout se paušálním výrokům, i kdyby to někdo skutečně chtěl. I kdyby nějací zastupitelé, zmocněnci apod. na poměrně vysoké úrovni organizování chtěli značně brát ohledy na všechny jednotlivce, tak vzhledem k pluralitě a kognitivní omezenosti budou nuceni zobecňovat, což se může projevovat částečně i jako nadřazování zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivců. Pochopitelně to však má nějaké (i když hůře detekovatelné) meze, za kterými už by mělo být jasné, že je to přehnané a ani trochu nejde o jednotlivce. Nemyslím si však, že by to byl případ trans komunity, jejíž politicky angažování členové navrhují i poměrně specifické zákony, čímž se blíží specifičnosti znevýhodněných jednotlivců. 

A kdyby to platilo i na konkrétnější úrovni mezilidských vztahů, tak by to podle mě bylo spíše důsledkem neuplatňování zdravějších principů komunitního fungování. Takže co určitě může být velký problém (a zdaleka nejen trans komunity), je, že komunita se mohla rozrůst rychleji, než stihla dostatečně integrovat zdravé principy vnitřního fungování. 

Ale i vykořenění mladí lidé při delším pobývání ve stejném užším okruhu k sobě mohou nacházet cestu, pokud po tom touží. To, jestli se jim podaří nehádat se, ale ani nepřehnat vzájemné sbližování názorů, je pak otázkou konkrétních případů. 

Jinak bych se divil, kdyby v trans komunitě neexistovaly i hádky, přičemž hádky by signalizovaly, že ztotožňování s tvrdým kolektivismem by bylo alespoň částečně zavádějící, protože tam už by hádky měly být potlačené represivními složkami a měla by zbýt masa poslušně se chovajících jedinců. Podle mě však v trans komunitě nějaké spory zůstávají a nedává tedy smysl tvrdit, že své názory ve všem někomu nebo něčemu zcela podřizují. 

Na druhou stranu, pokud by čtenář požadoval něco jako značnou nepodřízenost v trans komunitě, tak je vhodné připomenout, že i v demokracii se lidé nějakou měrou potřebují podřídit tomu, že je tam demokracie a její principy. Takže podřizování ani přizpůsobování by nemělo být pojímáno binárně a otázkou je až to, jaká míra těch jevů je problematická a jak co nejobjektivněji porovnávat tak odlišné systémy, aniž bychom byli zatíženi perspektivou konkrétního paradigmatu. 

Čtenář je také přesvědčen, že když trans lidé zastupují trans komunitu (nejspíš, i když občas mluví o rovnosti), tak mají pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří zastupují jen své individuální zájmy. Sice nemohu vědět, jak to kdo skutečně vnímá, ale obdobně můžeme předpokládat, že třeba někteří úředníci mohou mít alespoň občas pocit nadřazenosti nad občany. Nebo obchodní zástupci velkých firem mohou mít pocit nadřazenosti nad živnostníky. Dokonce i lídři konzervativců mohou mít pocit nad řadovými konzervativci. Selektivní kárání za něco, co se vyskytuje v řadě jiných odvětvíc, tedy nepovažuji za úplně vhodné a spíše doporučuji obecně bez nutnosti přesného adresování připomínat např., že zejména lidé ve vyšších pozicích by své pocity nadřazenosti měli krotit, aby si třeba do budoucna nezadělávali na problémy. 

V návaznosti na to čtenář také tvrdí, že já i on se prý občas trochu povyšujeme tím, když používáme vědecká zjištění. Sebekriticky připouštím, že v nějakém smyslu asi ano, i když může být otázkou, co přesněji to povyšování má znamenat, když třeba všechny své články na swortys.blogspot.com rámuji do panelů, kde úvodem vybízím, aby čtenáři nezapomínali být kritičtí k tomu, čemu (i z mých slov) uvěří (a antiskeptičtí k tomu, čemu neuvěří). Nebo jak je možné mluvit o povyšování v situaci, kdy je každý člověk zaměřený na něco jiného, takže zveřejňováním intelektuálně sofistikovaných názorů nijak nerozporuji, že třeba různí řemeslníci jsou ve svých oborech zdatnější, než bych byl já a to i včetně těch některých řemesel, kterým se občas věnuji. Ani netvrdím, že bych odborník nebo specialista, jsem prostě člověk nacházející se v druhově méně časté situaci (z více hledisek), která možná může zvyšovat pravděpodobnost, že o něčem budu přemýšlet relativně odlišně a napíšu i pár kousků něčeho, co by potencionálně mohlo doplnit nějaké fundovanější snahy, ale až po řadném zdokonalení ze strany nějakých jiných a v daném odvětví schopnějších jedinců. Jiný ještě neznamená vyšší nebo nižší. 

Čtenář je přesvědčen, že jím předpokládaný pocit nadřazenosti trans lidí vysvětluje jím předpokládané marginalizování detrans lidí ze strany LGBT+ komunity. Nebudu se teď zdržovat tím, že čtenář zase na základě části (trans komunita) dělá závěry o nějakém vyšším celku (LGBT+ komunita), resp. na základě nižšího holonu závěry o vyšším holonu. Posunu se rovnou k reakci na podstatu. 

Podle mě u detrans lidí lze předpokládat zvýšenou pravděpodobnost, že budou cítit nespokojenost z toho, že se na cestu tranzice vůbec kdy vydali, což je může motivovat ke kritice, což automaticky vede ke sporu s lidmi, kteří na té cestě zůstali a alespoň zatím chtějí zůstat (nebo takové lidi podporují), aniž by za tím bylo potřeba hledat něco dalšího a spiklenečtějšího. Určitě ale mohou existovat i detrans lidé, kteří udrží emoce na uzdě a nebudou svůj problém zobecňovat a pak by ani nebyl důvod, aby vznikaly spory s LGBT+ komunitou. Mohou říct třeba: "V mém případě to byla chyba, ale to neznamená, že to musí být chyba i u ostatních trans lidí a že bych tomusela všem cpát." Současně však může vymizet něco společného, takže stejně zůstává zvýšené riziko rozpadání vztahů, protože přátelství, které existuje nehledě na změnách názorů protistrany, jsou podle mé zkušenosti vzácnější. Vyžaduje to jakési rozumové potlačování přirozených primitivních tendencí a to na obou stranách současně. Je to intelektuální výkon a ne samozřejmost. A není tedy potřeba za rozpadem vztahů, způsobených rozcházením klíčových názorů, hledat ještě pocity nadřazenosti, protože to rozpadání může probíhat i bez nich. 

Čtenář přirovnává trans komunitu k sektě a chce, abych si představil, že by se v mém okolí začala často vyskytovat spousta podivně oblečených nesympatických sektářů, kteří by mi řekli třeba: „Bůh Ti žehnej, bratře!“ A právě to podle čtenáře přiměje původně nesympatizující lidi do té sekty vstoupit. 

No, co se mě týče, tak v průběhu života jsem pobýval i na takových místech ČR, kde lidé byli poměrně zkažení až deprivantští poměrně konformním způsobem. Ale nikdy mě to nemotivovalo, abych se k nim přidal jen proto, že bych tím získal výhody. V takových případech raději volím jakýsi mnohostranný pasivní aktivismus, kdy zkouším být alespoň trochu příkladem osvěty, ale nikomu to nevnucovat. Prostě něco dělám bez přímé interakce s těmi lidmi a nechám je, ať vidí, pokud chtějí, k jakým pozitivním jevům následně dochází. A když se náhodou zeptají, tak si o tom můžeme zkusit popovídat. 

Jinak na druhou stranu chápu, že nemálo lidí na venkově je frustrovaných z toho, že rozhodování státu a unie jim je vzdálené až protichůdné a cítí se být tlačeni do obcházení zákonů. A také chápu, že ještě dnes jsou na venkově a jeho obyvatelích patrné negativní dozvuky kolektivizace zemědělství. Sám jsem z rodiny, která tím byla přímo postižena, i když ne tak extrémně jako jiné rodiny. Část mých předků (v Československu) byla označována za tzv. „kulaky“, ale jejich statek zdaleka nebyl tak bohatý jako řada jiných. Možná proto jim po znárodnění drtivě většiny jejich majetku (kromě pár osobních věcí) dovolili zůstat bydlet bez nutnosti přestěhování, když se opakovaně odmítali přestěhovat. 

Čtenář tvrdí, že trans lidem víceméně nejde o uznání jejich (údajně totálně nesrozumitelné) identity, ale o uznání, že nepatří do většinové společnosti, ale do trans komunity. To je však podle mě podobné jako tvrdit: „Jim nejde ani tak o uznání konkrétních aspektů jejich identity, jde jim především o uznání obecnějších aspektů jejich identity.“ I kdyby to tak bylo, tak by to víceméně znamenalo i to, že především chtějí, aby lidé uznávali jejich transgender a až v druhé řadě jeich konkrétní transgenderovou identifikaci, třeba genderfluid. To se mi zdá celkem logické a opět nevidím nutnost spatřovat v tom kolektivismus, protože to dává smysl i v rámci přijetí identity. 

Co už ale může být problém (pokud se to děje), když prosazování vlastní identity (ať už jejího osobního nebo sociálního aspektu) vede nejen k selektivní ztrátě tolerance, ale i k stupňujícím se projevům odporu. To však rozhodně není specifikum jen radikálnější části trans lidí, protože to stejně dobře pasuje i na jejich protistranu, anti-transgender aktivisty (nebo jak jinak tento druh konzervativců chcete nazývat). Už jsem totiž viděl třeba video, kde určitý transfobní člověk střílel ze zbraně do plechovek piva konkrétní značky, protože ve své reklamě použila trans osobnost. A takový způsob projevu může implicitně nebo v důsledku znamenat i to, že dotyčný člověk by rád zastřelil nějaké trans lidi, kdyby mu to zákony umožňovaly. Video má zhruba 53,2 miliónů zobrazení, 214 tisíc lajků a o dva řády méně dislajků, takže se zjevně trefilo do noty spousty lidí a v tak nezdravě vyhraněném stavu lze v blízké době jen těžko očekávat vzájemnou toleranci natož vzájemný respekt. 

Ale pochopitelně zase může platit to, co jsem psal o medialitě výše. Kdyby se ten člověk vyjádřil méně extrémisticky, tak lze předpokládat, že by to mělo daleko méně zhlédnutí. Na druhou stranu jsem zatím nezaznamenal, že by někdo z trans komunity použil zbraň k vyjádření odporu vůči transfobní části cisgender jedinců a ještě za to byl pochválen v rámci své komunity. A kdyby čtenář chtěl, tak klidně jako ideologii mohl popsat i transfobní komunitu. Ale skutečnost, že to v průběhu let, kdy se transgender tématu věnuje, dosud neudělal, tak může naznačovat cosi selektívního o jeho způsobu pohledu. 


Věda vs humánnost: 

Čtenář dokonce naznačil, že trans lidé jsou podle něj, údajně z pohledu vědy, psychické trosky, které je potřeba léčit. To podle mě poněkud přehnal, protože na základě dílčích korelací naznačoval (zdaleka ne nutně vyplývající) rozšířenější kauzalitu nekomplementárním způsobem, který bere ohledy jen na většinovou společnost a ne na dotyčnou menšinu. V druhé části tohoto článku, která bude publikována později, budu psát mj. o tom, že když třeba někdo spáchá sebevraždu, tak to zdaleka nemusí být čistý důsledek jeho svobodného a nikým nepodmíněného rozhodnutí. Skutečnou příčinou totiž mohou být i lidé, kteří mu nedovolí žít v souladu s jeho autenticitou, přičemž budu vyprávět příběh, který to dokládá a je o člověku, kterého jsem znal dostatečně na to, abych s poměrně vysokou jistotou věděl, proč se v určité netolerantní situaci tak zachoval. 

Čtenář je přesvědčen, že trans lidé jsou psychicky narušení a nebezpeční pro společnost a naznačuje, že to je vědecké zjištění. A kdyby prý stejné vědecké zjištění platilo o homosexuálech, tak by prý „stejně oddaně byl pro izolaci a léčbu gejů.“ To podle mě také přehnal. 

1) Homosexualita není nemoc ale součást lidské diverzity (podobně jako většina včel v úlu se nerozmnožuje a o to více času se věnuje jiným úkolům), jak uvádí např. Americká psychologická společnost. 2) Historie ukázala, že žádné pokusy o „léčbu“ homosexuality nefungují (a naprosto amorální donucovací prostředky jen vedou ke lhaní ve snaze vyhnout se opakování utrpení). 3) Pokusy o léčbu homosexuality v minulém století zahrnovaly řadu nelidských metod jako např. kastrace, nebezpečná (a v důsledku nefunkční) mozková chirurgie, nucená intoxikace LSD nebo elektrické šoky takové intenzity, že lidé ztráceli vědomí. Bylo to zbytečné utrpení, které nevedlo k požadovaným výsledkům, opakovaně způsobovalo poškození lidského zdraví a to i vážným a nevratným způsobem. Zpětně tedy vidíme, že to opakovaně vedlo k porušování nebo amorálnímu obcházení Norimberského kodexu. 

Za těchto okolností bychom si měli uvědomit, že nadřazování „vědy“ může být chybné obdobně jako ignorování vědeckých poznatků. Takže cesty k získávání a aplikování vědeckých poznatků musí mít dostatečně silné humánní mantinely, i kdyby někdo tvrdil třeba, že je to „moc ideologické“. 

Na světě třeba existují státy, kde si lidé myslí, že kauzální spojování trens nebo homosexuálních osob s řadou negativních jevů jsou vědecké poznatky. A i za minulého režimu by dost možná odborníci tvrdili, že podle jejich výzkumů jsou třeba homosexuálové nevhodní pro vychovávání dětí a jsou psychicky narušení. Dokázali byste zastávat v důsledku dehumanizující postoje, kdybyste byli ve státě, jehož média by Vás dokázala přesvědčit, že je to vědecké, ale zůstal by Vám nějaký rozporuplný pocit? A kde bereme jistotu, že lidé, kteří by v nějakém ohledu byli v rozporu se systémem (třeba jen samotnou sexuální orientací), by tím samým systémem byli skutečně objektivně interpretování? 

V extrémním případě stačí substituovat některé faktory tak, aby to čtenář studie nepoznal (nebo alespoň ne na první pohled) a negativnách výsledků pravděpodobně lze dosáhnout pro jakýkoliv typ člověka nezávisle na sexuální orientaci, když je umístěn do prostředí, které terorizuje jeho psychiku, což by byl právě ten faktor, který by mohl být účelově substituován a bylo by to naprosto odporné a dehumanizující. Nebo si ty lidi do studie jen prostě někdo vybere v psychické léčebně, zatají to a porovná je s běžnou populací, čímž získá výsledky, které budou v rozporu s tou dotčenou většinou dané skupiny mimo léčebny. A pokud se režim cítí ohrožený, tak může omezovat činnost těm, kteří dospívají k jiným výsledkům. 

Když to zobecním a podívám se stranou, tak dokonce i v USA počátkem 20. století si většina lidí údajně myslela, že eugenika je správná. I to podle mě znamená, že věda by neměla být nadřazována humánnímu přístupu. Také skutečnost, že v historii byly vědecké metody zneužívány i k experimentům, zda různé formy v podstatě mučení mohou "vyléčit" homosexualitu, je odporná. 

V minulosti by hypoteticky mohla vzniknout velmi vědecky se tvářící studie o otrocích, která by své výsledky v závěru interpretovala tak, že jsou naprosto nevhodní pro výchovu svých dětí, i když skutečným důvodem by byli dehumanizující podmínky, do kterých byli násilně uvrženi ze strany té společnosti, jejíž vědci by k těmto závěrům dospěli. A to nemusí být zas tak radikálně jiné oproti tomu, když čtenář tvrdí, že trans komunita poptává útlak tím, že její členové projevují to, co označují za svou identitu. Je to prostě narativ redukující komplementaritu na jednu z účelových perspektiv, v tomto případě ve prospěch konzervatismu. 

A další otázky pro lidské přehnané zastánce vědy bez dostatečných etických mantinelů. Byli byste ochotni  nadřazovat vědu i v případě, že by se v budoucnu ukázalo, že umělá inteligence (a plně digitalizovaní lidé) je ve všem efektivnější než člověk a klasický biologický člověk přestává být ekonomicky udržitelný? Dopustili byste vyhynutí biologického lidstva jen, abyste se zachovali v souladu s tvrdým zjištěním, že biologický člověk se stal překážkou rozvoje? Může podle vás věda opodstatnit a ospravedlnit genocidu? 

Už jsem párkrát psal (ale zdaleka ne vždy zveřejnil), že zjednodušeně řečeno pravici volí zejména ti, kdo jsou v životě spíše úspěšní a levici ti, kdo jsou v životě spíše neúspěšní. A jestliže jednou umělá inteligence bude ve všem dokonalejší než lidé, tak se lidé hromadně ocitnou v pozici neúspěšných oproti umělé inteligence, z čehož lze předpokládat, že v době příchodu takové umělé inteligence by byl (ať se nám to líbí nebo ne) nutný masivní vzestup levice, aby nakonec nedošlo k vyhynutí biologických lidí. Levicovou politiku by však mělo být nutné prosadit pouze ve vztahu mezi člověkem a umělou superinteligencí, i když zůstane otázkou, nakolik třeba vztah člověka a člověka může ukrývat vztah člověka a umělé superinteligence. Detaily takových problémů se však vykreslí pravděpodobně až s odstupem času. 

Každopádně dnes věřím, že my lidé bychom měli usilovat o svou sebezáchovu, i kdyby se to časem ukázalo jako nevědecké a ideologické.