neděle 29. ledna 2023

Co je podstatou češství? - 1. část

Před několika lety jsem byl požádán, abych napsal článek na téma češství do tehdy nově vznikajícího mezioborového časopisu a tuto nabídku jsem s nadšením přijal. Pak ale přišla pandemie covid-19 a hlavní organizátor onoho časopisu patřil k profesím, na které důsledky doléhaly výrazněji než na jiné lidi, takže projekt byl odložen na neurčito. A jelikož nemám už několik let informace o tom, že by se plánovala obnova projektu, tak jsem se rozhodl můj článek z roku 2020 publikovat teď a tady. Druhá část si však zaslouží aktualizované rozepsání některých podtémat, takže nejprve publikuji tuto první část a časem snad i druhou. 


Přestože mám silnou tendenci považovat se (i) za Čecha, tak jsem si vědom, jak těžké je pevněji uchopit jakési češství (bytnost/ ústřední identitu Čechů), aniž bychom účelově míchali různé míry různých faktorů a následně získali něco, co vystihne jen některé z nás. Jelikož Češi jsou relativně malý národ, který byl a je silně ovlivňován svým okolím, tak je pravděpodobně velmi málo atributů, u kterých můžeme bez rozsáhlejších spekulací tvrdit, že jsou (víceméně) rize české. 

Ke vzniku, rozvoji a udržení takovýchto charakteristických unikátností může docházet tím spíše, čím izolovanější náš národ zrovna je. O kolik méně si všímáme okolí (a ono nás), tím spíše půjdeme jinou (ne nutně horší či lepší) cestou než ostatní a to tím způsobem, ve které z paralelních rovin míra naší oddělenosti převažuje. A čím déle to trvá, aniž by to zaniklo, tím spíše se nějaká z unikátností může rozšířit na všechny Čechy (což je i důvod, proč izolovanost, jakožto obdoba autismu na mezinárodní úrovni, hraje větší roli než možná absence výrazného důvodu napodobovat nějakou jinakost). 

Naopak při otevřenosti se češství rozpouští v mnohosti dalších otevřených národů. Čím více se s nimi koordinujeme nebo až integrujeme, tím spíše napodobujeme my je a oni nás, čímž vzniká cosi trochu nového a mezitím původní češství se krok za krokem vytrácí. 

Rozvoj jeho originality (nebo alespoň jedinečnosti) však rozhodně není jediné podstatné hledisko. Uzavřenost i otevřenost mají své výhody i nevýhody a za různých historických okolností různě, takže je potřeba mezi nimi neustále hledat dynamickou rovnováhu, pokud nechceme dopadnout bídně (viz. KLDR jako jeden extrém a převážně germanizovaní Lužičtí Srbové jako druhý extrém). 

Co je tedy češství? Nějaká jeho unikátní podstata může být myslitelná jedině na základě toho, co z nás nejvíc dělá sociální bublinu v mezinárodním hledisku. Takže pravděpodobně nejjistější těžiště češství lze hledat v jazyce českém, který mj. je z určitého hlediska tak dokonalý, že umožňuje co nejpřesnější formulování myšlenek. Nedorozumění pak často bývá spíše důsledkem nedostatečného využití možností češtiny. A není to směska různých jazyk jako francouzština nebo částečně i angličtina.

Čeština z mezinárodního hlediska údajně patří mezi deset nejkrásnějších jazyků světa. Můžeme se také pyšnit nejlepším systémem chemické názvosloví na světě, které bylo zvažováno i jako možnost mezinárodního názvosloví, ale primárně anglofonní země nechtějí přejímat naší diakritiku. 

Čeština je sice nositelem těžiště češství, ale i zde mají spekulace své příležitosti, které lze rozdělit minimálně do tří skupin a to příbuzné jazyky, přejímání a cizí překladatelé. Stranou nechávám česká nemluvňata a lidi s velmi silnou autistickou poruchou, protože ti první se češtinu časem pravděpodobně naučí a ti druzí jsou spíše osobitou enklávou téměř neposkvrněnosti českým jazykem a kulturou. 

1) Příbuzné jazyky: 

Přestože samotné rozdělování na jednotlivé jazyky je do určité míry umělý konstrukt, protože různí lidé (a v různé časy) mají třeba různé slovní zásoby a i dnes používají různá nářečí či dokonce subkulturní hantýrky a nesčetné přechody mezi nimi, tak stejně má v určitých případech smysl rozdělovat na jednotlivé jazyky, abychom snížili míru dosud nezničitelného nedorozumění. A češtině se nejvíc blíží slovenština a téměř zaniklá lužická srbština. Takže pokud bychom chtěli z (alespoň dnešní) češtiny vydestilovat jakýsi, žádným jiným národem nenapodobený, základ (dnešního) češství, tak bychom od ní (její deskriptivní verze, nikoliv preskriptivní, která o dnešních Češích vypovídá pravděpodobně méně) museli složitě odečíst vše, co má společného minimálně se slovenštinou a lužickou srbštinou (nejlépe však skutečně se všemi jazyky). 

Mnoho by toho asi nezůstalo a i s relativně vysokorychlostní analýzou pomocí sofistikované umělé inteligence by mohlo docházet k efektu červené královny. Výsledek by v lepším případě mohl být brzy zastaralý, v horším ještě před dokončením analýzy. 

Co by tedy mohlo být esencí češtiny? Někdy se uvádí, že pevný přízvuk na první slabice je česká specialita, ale existuje to i v maďarštině. Podobně souhláska ř je zastoupena i v hornolužické srbštině a slezštině, tj. i na území Německa a Polska, i když v prvním případě jde o zhruba čtyřicet tisíc mluvčích a v druhém o asi půl miliónu. Navíc česká nuance výslovnosti ř (formou zvýšeného alveolární vibrantu, resp. znělé dásňové kmitavé souhlásky) lze považovat za nejspecifičtější, resp. nejvzdálenější souhlásce š. 

Jinak kdyby se někdo dokázal naučit rozvibrovat f nebo v, tak by vynalezl labiodentální vibrantu, tedy nové písmeno. Podobně při rozvibrování j, avšak logopedové by asi nebyli nadšení, kdyby to někdo chtěl rozšířit. 

No, zpět k dnešní češtině. Pravděpodobně nejlepší specifikum, které mě napadá, aniž bych znal výjimku (což není zárukou její neexistence), je velmi důsledné rozlišování mezi dlouhými a krátkými slabikami (v psané i mluvené formě, bez vazby na přízvuk). Délka slabiky v češtině je dokonce schopná změnit význam slova (viz. třeba voli volí). Ale i kdybychom předpokládali, že toho je o něco víc, jen se to těžko hledá, tak je otázkou, kolik Čechů by vůbec bylo schopno jenom uvažovat, že by za to mohli být ochotni obětovat život, aby se to dalo považovat za neodmyslitelnou podstatu češství. 

A když už je řeč o sebeobětování, tak je vlastně zajímavé, že všichni Češi ve své řeči víceméně nevědomě používají něco, co šířil člověk, který byl upálen za své názory, přesněji kritiku zkostnatělosti a mocichtivosti církve (ne za diakritická znaménka). Po smrti geniálního Jana Husa došlo k rozvoji husitů a ti svou vychcaností (s trochou nadsázky) mohli být jedním z pravzorů Švejka. Ale to předčasně odbočuji k chatrnějším konstruktům...

2) Přejímání: 

V minulosti bylo do češtiny převzato mnoho slov třeba z němčiny (za germanizace) a dnes se přejímá hlavně z angličtiny (probíhá anglikanizace). Čím je člověk mladší, tím méně si to uvědomuje, takže zde považuji za vhodné parafrázovat mého přes osmdesát let starého dědu (údaj z roku 2020)(jehož dětství se podobalo filmu Po strništi bos), který spoustu volného času tráví čtením knih a nedávno mi říkal, že za jeho života bylo do češtiny přejato tolik cizích slov a tolik českých se přestalo používat, že je pro něj čím dál tím těžší zorientovat se v nové češtině. To vypovídá o její nehasnoucí kulturní evoluci, která je značnou měrou podmíněna nečeským okolím.

A dnes už nejde jen o přejímání slov z angličtiny, ale i gramatiky. Příkladem mohou být mj. ti Češi, kteří začínají být kritičtí vůči přechylování příjmení. Chtějí, aby příjmení nevypovídalo o pohlaví či genderu, jak je tomu v angličtině.

Přestože mě to tak nevadí, tak jsem si vědom, že i já používám třeba angloamerické odstavce v podobě vynechávání řádků (nejlépe v kombinaci s klasickým českým odsazením). Jeví se mi to přehlednější a naučili mě to mj. ty textové editory, aj. aplikace a služby na nich založené, ve kterých chybí pravítko. A jen tím, že o nich píšu, tak dávám najevo přejímání slov z angličtiny.

Zda se jednou dočkáme jakéhosi druhého národního obrození, nebo dopadneme podobně jako Lužičtí Srbové, kteří už téměř podlehli germanizaci, to je zatím otázkou. A existují i kontroverzní Češi, podle kterých bylo první národní obrození chybou. Kdyby neproběhlo, tak jsme dnes pravděpodobně součástí Německa a máme mnohem vyšší životní úroveň. Otázkou by však bylo nejen třeba naše postavení v rámci Německa, ale i to, jak by třeba dopadla druhá světová válka, resp. jaké hodnoty bychom zastávali. 

Anglikanizaci možná trochu zpomalí lenost v souvislosti s dnešním rozvojem kapesních hlasových překladačů apod. technologií, ale i tak bychom si měli dávat pozor na salámovou metodu a obzvláště následný syndrom vařené žáby. Každopádně překladačemi se přesouváme k třetí kategorií spekulací o češtině. 

3) Cizí překladatelé: 

Může být čeština, nebo alespoň něco z ní, považováno za základ češství, když se ji více či méně mohou naučit i cizinci? Možná ano, pokud učit se jazyk nějakého národa znamená alespoň částečně se stávat jeho součástí. Ale co když je pro nějakého cizince čeština primárně jen nástroj, jak nám sdělovat nějaké vnější mimočeské názory? A co když se cizorodý překladatel zaměřený na češtinu ani trochu nepovažuje za Čecha? Podle mě je nějak poznamenán každý, kdo do češtiny trochu pronikne, ale rozhodně to není zárukou, že by to v něm mohlo konkurovat jeho rodné kultuře. 

Nepočítám-li však Slováky, tak jsem vědomě nepoznal žádného cizince, který by se češtinu naučil později než jako dítě a tak, aby ho rodilý mluvčí měl problém rozpoznat. Takže se domnívám, že pokud by se někdo dokázal naučit češtinu tak, aby ho rodilý mluvčí nepoznal, tak chtě nechtě by se z velké části stal Čechem a vše původně nečeské by následně bylo minimálně podvědomě filtrováno českou nadstavbou.

Druhou stranou mince jsou však Češi, kteří se učí cizí jazyk. Čím lépe pronikají třeba do angličtiny, tím lépe anglofonní kultura proniká do nich a následně do české kultury. Nemluvě o tom, že ty nejsofistikovanější průniky do angličtiny vedou k odlivu mozků z Česka, přičemž lze spekulovat o podílu návratu a vlivu na češství. 

Když se však ještě na chvíli vrátím k první straně mince, tak existují třeba i YouTubeři (minimálně Dream Prague či TadyGavin), kteří se nenarodili/ nevyrůstali jako Češi, ale rozhodli se češtinu naučit. A jejich vnější pohled (přesahující více či méně od vnějšího po vnitřní) může určitým způsobem vypovídat o češství, protože si mohou snáze všimnout toho, čím se lišíme od ostatních národů, ale sami to těžko vnímáme, jelikož to je pro nás až moc přirozené. Čech nemůže vědět, jaké to může být nebýt Čechem, aby snáze viděl relativní specifičnosti ve své každodennosti. A úplný cizinec zase přes stereotypy nemůže vidět, jaké to je být Čechem, takže ty průniky a přechody mají potenciál nabourávat tuto obdobu otázky Jaké to je být netopýrem? (která se obvykle věnuje spíše (ne)existenci vědomí). 

Po češtině možná druhým atributem češství, u kterého není zas tak velká oblast pro spekulace, je náležitost Čechů k území České republiky. 

Dnes máme to štěstí, že si nikdo větší a cizí explicitně nenárokuje právo na nějakou část území ČR (dodatek z roku 2023: Rusko už to zase dělá o něco explicitněji než dříve). Stranou nechám, že naše území si může nárokovat mnoho různých cizinců skrytě, protože by mohlo jít o dlouhý a velmi spekulativní výčet, kterým se tu nechci zdržovat. 

Ale i bez něj pochyby zůstávají, jelikož někteří Češi pobývají v zahraničí a ne všichni lidé v Česku jsou Češi, což bývá nejlépe vidět asi v Praze, multikulturní centrále Česka. Nepovažuji to vyloženě za špatné (sám jsem ovlivněn nejedním kontinentem), ale zamlžuje nám to představu o češství, což posiluje vnitrostátní nedorozumění a rozepře. Otázkou také je, jak z hlediska češství chápat dvounárodní lidi, třeba čechoameričany a to jak ty žijící v Česku, tak v Americe i jinde.

Definovávat češství pomocí území může být problém v případě Čechů, kteří trvale žijí v zahraničí. Česko sice, oproti jiným zemím (dodatek z 2023: dnes obzvláště třeba oproti Ukrajině), nemá velké diaspory, ale ta největší je v USA a čítá zhruba milión a půl lidí hlásících se k českému původu. Pouze tři sta padesát tisíc z nich však považuje češtinu za svůj mateřský jazyk. Zajímavostí je, že začátkem dvacátého století bylo, po Praze a Vídni, za třetí největší české město považováno Chicago, kde tou dobou žilo zhruba st tisíc Čechů (dodatek z 2023: Ostatně už v článku Asociomet 2 jsem psal o mém nálezu česky psané pohlednice Queensboro Bridge poslanou z New Yorku do Chicaga 23. září 1918). Čeština se ve vzdáleném zahraničí začíná žít svým vlastním životem viz. třeba texaská čeština vycházející hlavně z moravštiny devatenáctého století a třeba místo jim nesrozumitelného „auto“ se tam běžně říká „kára“. Na druhou stranu z angličtiny přejala některá slova, která Češi na území České republiky do češtiny zatím obvykle nepřejímají, např. „sure“.

Jinak ještě několik vět k Čechům v zahraničí ve vztahu k území ČR. To, že si někdo zajede na krátkou dovolenou třeba k moři, tak to neznamená, že by v době nepřítomnosti přestával být Čechem. Avšak čím déle je Čech v zahraničí, o to méně může být Čechem, ale ani ne tak z hlediska náležitosti k území, jako spíše postupné změny osobnosti vlivem nového prostředí. A ani ne tak vlivem dépaysementu (ve smyslu pocitu nespoutanosti po odcestování do ciziny), jako spíše v důsledku interakce s nečeským okolím. 

Zvláštní a provokativní téměř výjimku však mohou nabídnout české vesnice v rumunském Banátu, kam se v polovině 19. století odstěhovalo několik českých osadníků. Vlivem vyšší míry izolace od vnějšího světa (která dnes částečně zaniká) tam došlo ke zpomalení kulturní evoluce češství, takže si můžeme položit otázku: Vztahuje-li se češství silně k historickým kořenům, tak je možné, že čeští osadníci v rumunském Banátu jsou Češi o něco víc než obyvatelé České republiky? 

Češi v Banátu by za nedílnou součást češství pravděpodobně mohli považovat třeba české lidové písně, které jsou však v dnešní České republice už spíše velmi okrajovou částí kultury. Podobně třeba i česká přísloví, která jsme dost zranili pomocí parodie a černého humoru. Třeba místo moudrého „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ vznikla obhajoba prokrastinace „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš dva dny volna.“. (Jinak mnohá česká přísloví mají své obdoby v jiných zemích a těžko určit, které přísloví z které země doopravdy pochází.) 

Abychom mohli na otázku z konce před-předchozího odstavce snadněji říct ne, tak bychom museli připustit, že neexistuje jediné, nýbrž mnoho po sobě historicky následujících a současně se vzájemně kontinuálně prolínajících češství. Probíhá vývoj a kdo tvrdí, že chce bránit češství před multikulturalismem, tak v podstatě usiluje o zpomalování kulturní evoluce češství (minimálně ve vybraných oblastech) neboli konzervatismus obdobný českému Banátu, jen třeba zaměřený na pozdější období. A neobhajuje jen to, co je výhradně české, nýbrž vše, co je v česku obvyklé (někdy i včetně národních nešvarů) a nezávisle na tom, zda je to obvyklé i jinde. Na druhou stranu progresivní multikulturalismus může třeba přeceňovat lidskou schopnost přizpůsobovat se změnám, obzvláště u ne zrovna mladých lidí. Takže optimální rychlost evoluce češství je naší věčnou otázkou. 

Za zmínku stojí také Volyňští Češi, kteří jeli za nadějí do ruské říše a dočkali se útlaku. 

Češtinou a územím bylo dle mého vyčerpáno asi vše, co by mohlo souviset s jakousi unikátní a (téměř) všechny-zahrnující podstatou češství, a pokud chceme o češství přemýšlet i jinak než "esencialisticky", tak se na něj musíme i jinak podívat...


V chystaném pokračování tohoto článku bych se rád zaměřil na češství z hlediska pravděpodobnosti a v rámci toho probral témata jako Švejk, Čeština 2.0, pivo, Václav Havel, české vynálezy, Necyklopedie, hokej, Jára Cimrman apod.

neděle 25. prosince 2022

Nejen filosofické novotvary - předtéza, adaptokracie, pojmokrájení, vševoluce aj.

Nová slova nám otevírají nové či aktualizované perspektivy. To platí obzvláště u čerstvých obecných pojmů, jelikož čím širší neologismus, k tím více jevům/ procesům se různě vztahuje a může spolu-upravovat naše rozhodování a jeho důsledky. 

V tomto textu bych rád souhrnně (a občasto i rozšířeně) představil některé neologismy (vybrané z konců epizod seriálu o mých nových slovech) podobně jako v článku „Nejen filosofické novotvary - metasmysl, číslokracie, krasovíra aj.“. Konkrétněji novotvary: předtéza, pojmokrájení, adaptokracie, protirozumec, médiovláda, myšlenkopocit, mnohočlověk, metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus.

A začnu hned neologismem předtéza (viz. níže), který volně doplňuje první odstavec tohoto článku popisem niterního (a k vnějšku vztaženému) zárodku nových objevů. Obecným způsobem ukazuje mj., že nejde jen o novotvar, ale i o způsob našeho přístupu k němu a jeho definici. Můžeme ho/ji třeba šmahem konzervativně zavrhnout a vrátit se ke svému dosavadnímu způsobu myšlení, nebo to na sebe můžeme nechat působit, využít k nastartování vlastního přemýšlení a třeba se pak něco alespoň trochu změní způsobem, který nám bude k něčemu dobrý. A pak klidně může následovat skeptické zavrhnutí, pokud bylo splněno: „Nejlepší způsob zavržení myšlenky bývá ten, který zároveň objeví myšlenku novou.“


Novotvary 13 - nejen předtéza

V třináctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: mazlimluv, slovokop, vyholkovávat, vyklukovávat a předtéza.

Hlavním pojmem dílu je předtéza, resp. inspirativní údiv předcházející formulování hypotézy. Je to ten zvláštní WTF moment nepochopení, který nás provokuje, abychom zkusili začít přemýšlet nějakým novým způsobem. Údiv nad jinými než očekávanými následky. Údiv nad anomáliemi, u kterých dosavadní vysvětlení selhávají. Jde tedy spíše o emocionální stránku vznikajícího myšlenkopocitu, podle které se spíše až pak a zprvu obvykle matně dokresluje jeho myšlenková stránka, přičemž se dál drolí části některých dosavadních poznatků. A zárodek hypotézy se objevuje teprve až se zábleskem prvního použitelného možného nástinu vysvětlení, kdy začíná zanikat zmatené nepochopení. 

Někdy je však hlavní podstata předtézy pouhým okamžikem, kdy se jedinci třeba z podvědomí vyjeví nápad a spolu s následným uznáním ze strany vědomého přemýšlení se z něj už stává zárodek hypotézy, který může a nemusí být chápán jako součást předtézy, protože to je na kontextu závislý paradox hromady. Složka inspirativního údivu však může trvat dál s růstem hypotézy, jen se pomyslně vytrácí část neznáma. 

Předtézou může být i různě velké jádro procesu, kdy člověk něco hledá, neví co a až pak ho něco nečekaně zaujme a umožní mu to nový poznatek, resp. předtézou může být i souvislá minulost předcházející údivu, jejíž význam je rozpoznán až zpětně, pokud vůbec. 

Příležitost pro předtézu se může objevit náhodou, nebo v důsledku fundovaného snažení, anebo něčím mezi. Ve většině případů však jako psychicko-mentální vytržení, které vyžaduje bdělost, pozornost, otevřenost novým podnětům, schopnost rozpoznání příležitosti a její následný systematičtější rozvoj. 

Mnoho předtéz však nevyroste ze semínka na plnohodnotnou hypotézu či dokonce teorii, jelikož jejich nositelé se pak z různých důvodů věnují jiným věcem, které třeba považují za důležitější pro udržení své životní úrovně. Někdy může být problémem dokonce to, že předtéza rozkvete v člověku, který nemá schopnosti ji rozvinout a ti, kteří je mají, ji nepřijmou, protože důvěřují jen těm, kteří ty schopnosti mají. Tyto zábrany by dadavěda ráda bourala s rozvojem antiskeptického přístupu, i když si je vědoma, že určitá minimální míra skepse na vstupu poznávání je potřeba, jelikož nemáme kapacitu prozkoumat vše. Dadavěda se navíc prostřednictvím různých a plně nevyjmenovatelných metod snaží zvyšovat pravděpodobnost vzniku předtéz, stimulovat nerozumovou složku poznávání. 

Pro běžné vědce je těžké přiznávat nevědecké spolupříčiny objevů, ale pokud získají vysoké uznání třeba formou Nobelovy ceny, je to pro ně snazší. 

Klasickým příkladem předtézy může být třeba údiv nad umíráním bakterií v omylem plesnivých Petriho miskách, což předcházelo Flemingovu objevu penicilinu. A aby k tomu vůbec mohlo dojít, tak mnohem dříve Fanny Hesseovou muselo napadnout vzít z kuchyně do laboratoře malajskou přísadu do jídla zvanou agar, aby při běžných teplotách kultivace nedocházelo k míšení organismů. Tyto příklady jsou však jen nepatrnou částí pouhé špičky ledovce.


Novotvary 14 a 15 - nejen ideokalypsa a politikohled

V čtrnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: formovoce, tradikracie, královňák, kultoslech a ideokalypsa.

V patnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: protipracovník, předsamota, novotvářet, známpojmování, většinovláda, ezotrolit, překauzalista, kvantový egoismus, biointeligence a politikohled.

Neologismy ideokalypsa a politikohled z čtrnáctého a patnáctého dílů seriálu o novotvarech jsem už představil v samostatných článcích „Politikohled a jeho druhy“ a „Možnosti zániku ideálů a ideologií“.


Novotvary 16 - nejen pojmokrájení: 

V šestnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: občasto, jakolog, masotrapně, sleposlepák, překonzervace, spoluzesílení, genderokracie, přenitrohlavec, biokvíření a pojmokrájení.

Hlavním pojmem dílu je pojmokrájení, tedy proces pomyslného krájení reprezentace Celku reality na pojmy, aby bylo možné komunikovat. A to navzdory tomu, že pojmokrájení do určité míry předznamenává to, co jsme schopni říct nebo poměrně jednoduše říct. Lidé v dobách postupného vzniku jazyků ani zdaleka neměli takové znalosti jako my a jejich tehdejší paradigmata se odrážela v tom, jak z Celku reality (prostřednictvím celku (nebo přesněji holonu) svého vnímání) vykrajovali pojmy reprezentující pomyslně oddělené části reality. Tím dramaticky předznamenávali další směry lidského myšlení. Následně tyto směry sice různými úpravami gramatiky, novotvářením (tvorbou novotvarů) a redefinováním podléhaly kulturní evoluci, ale ta obvykle probíhá nejrychleji na nejkonkrétnější úrovni a nejpomaleji na nejobecnější, kde má tendenci až zamrzat. Navíc i kulturní evoluce je spolu-předznamenána pojmokrájením, takže to je takový únik-neúnik. Dnes, v době rozmachu (trans)genderově zaměřených hnutí, si třeba všímáme, jak moc jsou mluvnické rody pevně zakořeněné v české gramatice a jak nám tyto důsledky zastaralého pojmokrájení komplikují přijímat nové názory z oblasti genderových studií. Podobných případů je mnohem víc, ale není snadné je hledat, jelikož to vyžaduje nějakou minimálně měrou unikat ze zajetí pojmů. Přes všechny nedostatky je pojmokrájení důležité, ale nesmíme zapomínat, že oddělené pojmy mohou popisovat propojené jevy. 

Základní myšlenka neologismu pojmokrájení mě napadla zhruba před deseti lety (přesněji viz. kniha Vtiposcifilo-z/s-ofie) a trochu rozvíjel jsem ji mj. v článku „Pojmové krájení Celku a věda jako vylepšená víra“.


Novotvary 17 - nejen adaptokracie: 

V sedmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: převzpomínka, strachodemie, potvlečení, novohlad, překreslace, pétext, obliboritmus, sociovlek, digifašismus a adaptokracie.

Hlavním pojmem dílu je adaptokracie, případně adaptovláda, tedy vláda či nadvláda založená na adaptaci čili přizpůsobování a to v zájmu přežívání někoho nebo něčeho, někdy za každou cenu, což adaptokracii paradoxně může až podkopávat. V úzkém smyslu adaptokracie označuje jen mocenské systémy vyloženě posedlé adaptivním přežíváním, kdežto v širším smyslu označuje jakousi metaideologii, ze které vychází všechny mocenské systémy. Této adaptokratické metaideologie jsem si hodně všímal v době pandemie covid-19, kdy jsme měli možnost zprostředkovaně pozorovat reakce mnoha různých států, federací, unií apod. uskupení na jeden náhle nový jev. Ukazovalo se, že všechny státy apod. reagovaly v obecné podstatě stejně a odlišnosti spočívali spíše v míře citlivosti na podnět a v intenzitě reakce na něj.

S neologismem adaptokracie souvisí mj. ideokalypsa, při psaní jejíhož popisu jsem zmínil adaptaci a napadla mě základní myšlenka právě pro slovo adaptokracie.


Novotvary 18 - nejen protirozumec: 

V osmnáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: žlutomodření, bezplyňák, putintátor, ukrajbydlík, odplynařit, ukrajchlík, putinformátor, ukrajbytovat, strachovláda, rusprchlík, domlouvací paradox, pípcouvák, skorobývalý, trendosof, starosof, retroracionální, růžový sebevrah, ezovýklad, ezonergie, metaparanoia, metafráze a protirozumec.

Hlavním pojmem dílu je protirozumec, tedy člověk upřednostňující pocitovou a intuitivní víru v názor před jeho, na vyvíjejícím se rozumu založeném, výpočetním a empirickém ověřování a falzifikování. Příkladem užití je tvrzení: „Vím, že mnoho protirozumců to asi myslí dobře, ale rve mi srdce, když chápu, jaké nesmysly občas slepě dělají a škodí tím nejen sobě.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. krasovíra.


Novotvary 19 - nejen médiovláda/ médiokracie: 

V devatenáctém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: pivoňavý, pivousy, pivosa, pivismus, jídlostačný, vodostačný, elektrostačný, pohybostačný, teplostačný, ekostačný, zelenostačný, ovostačný, palivostačný, výukostačný, právostačný, zavěcovat, dravcolepka, přeadaptovaný, alarmohled, většinovláda, zdravovláda, interpretovláda a médiovláda.

Hlavním pojmem dílu je médiovláda, případně médiokracie, nebo-li vláda informačních médií nad informacemi a tedy i lidmi, kteří je přijímají. Příkladem užití je tvrzení: „Zdravá médiovláda nabízí alespoň dvě různé interpretace reality, aby si divák mohl vybrat názor, kdežto nemocná médiovláda dělá v rámci propagandy vše pro to, aby podporovala výhradně jeden druh názoru bez ohledu na výjimky a rizika, někdy i bez ohledu na většinu skutečnosti.“ 

S tímto neologismem souvisí mj. cenzurokracie a algocenzura.


Novotvary 20 - nejen myšlenkopocit: 

V dvacátém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: vařdeník, vypiska, knihopis, dřevopis, vrbostavba, divnostavba, divnomil, wortyplex, kreatodobí, hyperkreativita, novotvorný, sebestvořit, oplackovat, spolusamota, IQ-samota, emailista, tiktokání, plaťforma, transvliv, předvyvrácení, hegetřes, myslocítit a myšlenkopocit.

Hlavním pojmem dílu je myšlenkopocit, nebo-li myšlenka, která je zároveň pocitem, resp. pocit, který je zároveň myšlenkou. Domnívám se, že způsob myšlení komplementárně neoddělitelně ovlivňuje způsob prožívání. To mě přesvědčuje o tom, že vztah pocitů a myšlenek je užší, než si myslí ti, kdož touží být co nejracionálnější. Domnívám se také, že s ohledem na wetware z určitého hlediska možná existují pouze myšlenkopocity a samostatné pocity či myšlenky jsou spíše iluze, kdy sebepozorovatel nebývá schopen vidět dvě strany jedné mince dostatečně současně, ne jen střídavě. Pocit roste prakticky neoddělitelně spolu s myšlenkou a buď zrovna vnímáme myšlenkovou stránku myšlenkopocitu, nebo emocionální stránku myšlenkopocitu, a nebo to střídáme, přičemž aktuálně odvrácená strana myšlenkopocitu se děje v podvědomí. A je potřeba snažit se o rovnováhu vědomého utváření myšlenkové stránky a vědomého utváření pocitové stránky, abychom si udržovali přiměřenou kontrolu nad oběma stranami myšlenkopocitu


Novotvary 21 - nejen mnohočlověk

V dvacátém prvním dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zombudík, živnostnanec, penězohled, zapaměťovat, psychonákaza, ručníkařit, depkýč, vzácnomil, elastolátka, neoprenit, barvovlásek, barvovláska, stejnomilec, stejnomilka, štěstítvornost, novotvaromyšlení a mnohočlověk.

Hlavním pojmem dílu je mnohočlověk, resp. kolektivní organismus složený z lidí, kteří jsou různě specializovaní a ztratili schopnost sami bez pomoci ostatních trvale udržitelně přežít v divočině. Může být otázkou, zda současný stav lidstva nebo nějaké jeho části označit za mnohočlověka, ale podle mě dnešní lidstvo odpovídá spíše organismu s autoimunitní poruchou a mnohočlověk by byl stav uzdravení kolektivních vazeb a nejspíš ještě nějakého zvýšení vzájemné integrace třeba prostřednictvím hlubšího ponoření do nějakého metaversa. Ukázkou použití může být proroctví: „Podobně jako se buňky spojily v mnohobuněčné organismy a vylezly na souš, lidé se tisíce let pomalu spojují v mnohočlověka a časem možná odletí ze Země do vesmíru.“ 

Další souvislosti jsou mj. v článku „Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta“.


Novotvary 22 - nejen metapřirozený výběr, metaevoluce/ vševoluce a metaismus: 

V dvacátém druhém dílu série mých novotvarů jsem představil tato slova: zahradeník, hokejomil, snomysl, mnohověd, intelektuálokutil či kutilointelektuál, chaopřesný, příčinodůsledek, autohlas, robotělo, digičlověk, biočlověk, paměťoslepost, metapřirozený výběr, metaevoluce a metaismus.

Z nich sem nakonec dávám rovnou tři neologismy, protože na sebe postupně navazují a tím se vzájemně dokreslují.

Prvním z nich je metapřirozený výběr, resp. úzký smysl přirozeného výběru, tedy přežívání nejsilnějších jedinců, rozšířený třeba o rádoby umělý výběr, skupinový výběr, sociální výběr, výběrové algoritmy, politické volby nebo obdobu přirozeného výběru v tzv. kvantovém darwinismu, který tak popisuje vývoj kvantových stavů v závislosti na selekčních tlacích. Příkladem užití může být historka: „Tvrdil, že gaučový povaleč závislý na sociálních dávkách nemohl vzniknout přirozeným výběrem, tak jsem oponoval, že nejspíš vznikl metapřirozeným výběrem.“ 

Ještě o něco obecnějším neologismem může být metaevoluce či vševoluce, nebo-li evoluce, která je, skrze doplnění zásoby mechanismů, zobecněna na mnohaúrovňovou změnu celé reality. Konkrétněji evoluce organismů rozšířená o evoluci kultury, vesmíru, technologií, vědomostí, ekonomiky, politiky, atmosféry, náboženství či morálky. 

A to nejen prostřednictvím způsobů, které popisuje darwinismus, případně neodarwinismus, ale třeba i lamarckismus, metoda pokus-omyl, teorie sebeorganizace, evolučních výpočtů nebo i biologický strukturalismus, který třeba může pomáhat vysvětlit vznik části balastu v brakové literatuře jako spandrel, resp. nafouknutí brakového textu může být důležitější než informační hodnota toho, čím je nafouknut. 

Metaevoluce je v základu nenaplánovaný proces neustálé interakce příčinodůsledků umožňující vznikání emergentních struktur, které jsou si vzájemně víceúrovňovým selekčním tlakem v rámci metapřirozeného výběru. 

Metaevoluce však není jen spontánní, je to komplementarita plánovaných a neplánovaných příčinodůsledků dění, kde plánování je emergentní nadstavba elementárnější neplánovaně probíhající evoluce. 

Metaevoluce má označovat souhrn předmětů principů umožňujících neurodějiny, které směřují k nevyhnutelnému neznámému metasmyslu, jenž může přesahovat do nejhlubší minulosti ke svému možná náhodnému východisku. Takže metaevoluce, neurodějiny a metasmysl mohou být tři filosoficky různé pohledy na jeden jev, systém, jehož jsme nejspíš součástí. Jinak evoluce je dynamická rovnováha dědičnosti a změny, resp. relativní stability a nestability, kdežto metaevoluce zahrnuje i extrémnější formy oběma směry. 

Na jednu stranu třeba exploze trhaviny je vůči nám tak rychlá forma metaevoluce systému, že se zdá postrádat meziokamžikovou dědičnost stavů ve svém průběhu, přestože je složená z mnoha po sobě jdoucích kroků na molekulární nebo atomární úrovni. Na druhou stranu systémy, které jsou poblíž termodynamické rovnováhy, třeba kámen hluboko v zemi, jsou vůči nám extrémní formou zamrzlé metaevoluce, přestože v případě tepelné smrti vesmíru by se veškerá hmota pravděpodobně postupně rozpadla zpět na elementární částice. 

A závěrem tohoto popisu neologismu dodávám, že rozvoj případné teorie metaevoluce by mohl přispět k rozsáhlému mezioborovému sjednocování s tím, že každý reálný proces je hypoteticky možné popsat určitou modifikací nějaké teorie evoluce. 

A když to téměř úplně zobecním, tak se dostávám k patnáctému a poslednímu novotvaru z 22. dílů, kterým je jakýsi metaismus, resp. hypotetická teorie (dnes spíše zárodek) všeho v obecnějším než fyzikálním smyslu; komplementarita všech relevantních částí jednotlivých ismů, jednotlivých teorií. Takový přesah všech znalostních oborů, který by umožnil jejich hlubší vzájemnou integraci na jeden celek. To, co bychom hypoteticky mohli získat, kdybychom znalosti z jednotlivých oborů, včetně těch podstatných, které nám dosud chybí, načerpali do jedné superinteligence, která by je redukovala na jeden ucelený teoretický systém, který by konvertovala do nějakého člověkem pochopitelného znakového systému. Téměř vševysvětlující teorie na všech úrovních pozorování existence. A v užším smyslu by metaismus mohl označovat kterýkoliv z konkrétních myšlenkových směrů označených předponou meta-. 

neděle 27. listopadu 2022

Asociomet 5: knihy, tvůrčí zvyky, povídka, ukrajinopunk, kosmismus, slovník, mermolez, hračky, wesmírodivnost, Kaddish, abstrakce, rekurzismus, superstimulismus, DMT eutanazie...

Pro tento měsíc jsem se nakonec rozhodl vytvořit pátý článek ze série Asociomet, kde píšu to, co mě zrovna napadne a snažím se neustále odbočovat od předchozích témat, abych jich nakousl co nejvíce. Ale v odbíhání možná už nebudu tak důsledný jako začátkem.

Nejen koncem minulého článku této série jsem zmiňoval mou nejspíš třetí, ale dosud rozepsanou knihu s pracovním názvem Keška Obydlí vědomí, což je takový filosofický román téměř o všem možném i nemožném. 

Mohu sice říct, že jsem v dokončování pokročil, ale bohužel ne tak rychle, jak jsem si loni představoval. Příčin zpoždění je několik a lze je rozdělit na existenciální a tvůrčí. V existenciální rovině musím řešit to, že od nás odešel jeden člověk, takže potřebuji částečně zastávat jeho práci na hospodářství a navíc v době poměrně neobvykle rychlého zdražování. 

Víc práce znamená méně času na tvorbu, a pokud nechci bourat mé pracně vydobyté tvůrčí návyky, kterými ventiluji svou hyperkreativitu, tak i průběžná tvorba mi bere čas na psaní knihy. Momentálně mám ve zvyku každý den přidat 5 novotvarů na Češtinu 2.0 (schváleno bývá minimum, momentálně však přes 500), dále mám ve zvyku každý víkend publikovat jedno video na druhém kanálu, každý měsíc publikovat jeden článek a každý rok napsat alespoň jednu povídku, nejlépe do soutěže. U knih by se mi líbilo jedna kniha za pět let, ale to se mi momentálně nedaří. 

Na druhou stranu mám spočítáno, že bych klidně mohl vydat knihu článků nebo knihu čistě povídek tak, aby v obou případech délka byla přes 200 stran mého obvyklého formátu. Zatím se však nic nemění na tom, že knihu Keška Obydlí vědomí plánuji jako svou třetí publikaci. Ono ve skutečnosti jsem už něco jako třetí knihu vydal, ale to byl jen úspěšný vtip pro pobavení pár přátel, který nepočítám jako plnohodnotnou knihu Sebastiána Wortyse. 

Přestože se mi plán nové knihy zatím nedaří (i když stále doufám, že si konečně vypracuji dostatek času), tak jsem poměrně spokojený z toho, kolik jiných menších projektů se mi povedlo realizovat. Jsem třeba rád z dystopické/ antiutopické povídky, kterou jsem tento měsíc dokončil. Myslím, že poměrně intenzivně podněcuje k přemýšlení o mnoha rovinách blízké budoucnosti a o možnostech naší jakési základní podstaty.

Porotci soutěží často kritizují, že mé povídky jsou moc hlubokomyslné a tedy pro běžné čtenáře nestravitelné, což je v dnešní komercializované době všeobecně považováno za chybu, přestože hlubokomyslností se vyznačují i nejkvalitnější filosofická díla historie. Tentokrát jsem se však pokusil o četnější střídání myšlenek a děje, což by mohlo usnadnit čtení, stejně tak pokus přidat akčnější scény, než u mě bývá zvykem. 

V povídce se různě zrcadlí i současná válka na Ukrajině, která různými způsoby ovlivnila nespočet lidí po celém světě. A podobně jako v případě pandemie covid-19, kdy jsem publikoval kontroverzní parodický videoklip, kde antropomorfizuji virus, tak i teď chystám video, kde nadsázkou a černým humorem reaguji na současnou situaci. Tentokrát půjde o báseň v próze vytvořenou podobným způsobem jako text videa Krádež smysluplnosti, ale nebude to tak nesmyslné. Zvuk už je hotový, jen rozpracované vizualizace potřebuji dokončit.

Zde uvádím alespoň začátek (parodující mj. Vogonskou poezii): „Ó, fretná invaze totalitomilujících netolerantních unifikátorů a demokratovrahů. Tvůj pravoslavný bůh války oděný v krvavě zlaté ropě je mi, co zprudlé a traktorem odtahované vraždoplechovky - přesně podle opaku plánu Kremrole. Škvrk!“ 

I kdybych to video náhodou nedokončil, tak jako jsem publikoval řadu neologismů o koronaviru (např. koronspirátor, domafest nebo koronokracie), tak už jsem zveřejnil nemálo novotvarů týkajících se války na Ukrajině (viz. Ukrajinský speciál videa o novotvarech). Dokonce se mi povedlo trochu předběhnout dobu, když jsem v první polovině ledna zveřejnil pojem „putinův kotel“, který kritizoval, že většina plynu do České republiky proudila z Ruska, což finančně podporovalo tamní režim. 

Zatím naposledy jsem se k těmto tématům vyjádřil v dvacátém osmém videu o mých novotvarech, kde jsem zveřejnil mj. neologismus ukrajinopunk, tedy kulturní směr, subkultura, umělecké hnutí i životní styl inspirovaný šířením ukrajinské kultury západem a reakcemi na ruskou invazi. Koncovku -punk je potřeba chápat volně podobně jako v případě třeba steampunku, kyberpunku, splatterpunku, dieselpunku, biopunku, teslapunku nebo solarpunku.

Příkladem užití neologismu ukrajinopunk zde uvedu v celé délce, protože podrobně a mnohotématicky dokresluje, co tím myslím: „Ukrajinopunk zahrnuje mj. kombinaci žluté a modré barvy, ukrajinský traktor odtahující ruský tank, motiv hledání nového domova, toaletní papír s fotkou Putina, vtipkování o dálkově ovládaném komárovi, který ho otravuje, ukrajinský cirkus, píseň Stefania od ukrajinské kapely Kalush Orchestra, která vyhrála Eurovizi, prezident Volodymyr Zelenskyj v neformálním oblečení vojenské barvy, parodické přejmenování románu od Tolstoje na Speciální vojenská operace a mír, vystavování zničených ruských tanků nebo hlášku „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!““

V rámci psaní tohoto výčtu jsem hledal i umělecká díla, která vznikla v reakci na válku na Ukrajině a narazil jsem mj. na popis akce „Ukrajinská kultura v době války: Akcelerovaná dekolonizace“, kde se píše mj., že umělkyně Darja Lukjanenko protestuje vůči idejím kosmismu. To mě zaujalo, protože jsem do té chvíle neměl vědomé tušení, že existuje nějaký pojem kosmismus

Dočetl jsem se, že je to přes sto let staré filozofické, náboženské a kulturní hnutí, nějaká podivná ruská obdoba tvorby autorů jako Jules Verne a HG Wells, která prý předběhla transhumanistické hnutí. Představitelé kosmismu zastávali radikální prodlužování života, navrhli pulzní raketový pohon, panpsychismus, věřili že lidé kolonizují Mléčnou dráhu, rozvíjeli pojem noosféra, studovali vliv slunce na biologii nebo objevili měsíční tektonickou aktivitu. Z tohoto pohledu to pro mě zní celkem zajímavě a myslím, že Darja Lukjanenko kritizuje spíše filosofický kosmismus, který je prý založený na jednotě vnějšího vesmíru a vnitřního světa člověka.

Každopádně jsem rád, že jsem tak náhodně objevil další zvláštní pojem do sbírky, ze které bych časem rád sestavil jakýsi slovník dadavědy, mých novotvarů a oblíbených pojmů z mnoha různých oblastí. Chtěl bych v něm prezentovat i spoustu podivuhodných slov, která se do běžných slovníků nedostala, nebo jen výjimečně. 

Děda mě třeba naučil pojmy mermolez a bzučák, což jsou staré venkovské hračky, které si děti vyráběly z toho, co našly doma. Mermolez se vyráběl z dřevěné špulky od nití, měl v sobě stočenou leteckou gumu, který byla na jedné straně něčím přichycená, na druhé upevněná ke klacíku, a když se to položilo na zem, tak guma svým roztáčením tlačila klacíkem o zem tak, že se špulka rozjela a kluci pořádali závody těchto mermolezů. A bzučák byl kousek nitě svázané konci k sobě tak, že dvakrát procházela jedním knoflíkem, který se zatočil, aby vznikl závit podobně jako u mermolezu, do každé ruky se vzal jeden konec nitě a pak se s nimi hýbalo od sebe a k sobě v takovém rytmu, aby se knoflík roztočil tak rychle, že začne bzučet a dokud člověk tahá a nit vydrží, tak bzučák pulzuje.

To mi připomíná, že jsem letos po mnoha letech prohledal své nejstarší dětské hračky jako např. kompas, cosi jako barevný skládací fulleren, duhové slinky, fosforové hvězdičky, zkumavky, blbinky z Kinder vajíček, elektrosoučástky, hlavolamy, zděděná knížka o počítačích z předrevoluční doby (kde se místo pojmu internet ještě používá pojem telekomunikace a už tehdy tam bylo, že se děti ve škole budou učit programovat kreslící algoritmy, tedy něco co u nás mělo zpoždění řadu desetiletí), kartičky Pokémon, vodní pistole, robot přeskupitelný na auto z doby řadu let před publikováním prvního filmu Transformers, stavebnice Merkur či Lego (před rokem jsem si po mnoha letech koupil Sonic Stinger (6907) do vitríny) nebo hologram mimozemšťana.

Jako dítě jsem zbožňoval tématiku mimozemšťanů, přesněji lidských představách o tom, jací by mohli být, pokud existují. Je to neznámo, které podněcuje lidskou fantazii a mě přivedlo mj. k osobitému uměleckému stylu, který jsem si v posledních letech nazval „wesmírodivnost“. Poprvé jsem ten pojem užil roku 2016 jako přídavné jméno při popisu obrázku „Snílek wesmírodivný“ viz. série „Wesmírodivné lodě hadích kluků“, ale už tehdy šlo o další fázi rozvoje mé dětské fantazie, kterou velmi částečně ukazuji v koláži mnoha verzí Nijorů Q2 závěrem série „Wesmírodivní ufonci“. 

Dětské obrázky mi pomohly zapamatovat si, na jaké filmy a seriály jsem se v televizi díval a co mi tehdy vrtalo hlavou. Díky tomu jsem letos mohl vytvořit dvě videa, kde z toho připomínám řadu záběrů, nové podobné přidávám a zamotávám je do fantasmagorické posloupnosti, kterou lze chápat mj. jako koncentrovanou esenci mého dětského údivu z tehdejších představ o mimozemšťanech. Obojí („První betaverze Znázornění wesmírodivnosti“ a „Druhá betaverze Znázornění wesmírodivnosti“) to jsou však jen rozpracované části jednoho většího a dosud nedokončeného videa, které bych časem rád zveřejnil na prvním kanále. Možná tam zapojím i něco z mého potápění (ukázka 1, ukázka 2) nebo z elastické blány (ukázka 1, ukázka 2) a to nejen pro potěšení odběratelů z Japonska.

A nedávno jsem po téměř dvou letech publikoval další dílo na HumanArt, konkrétně „Temný odstín wesmírodivnosti“ a jde o část ze spousty nových obrázků, které vznikly dotvořením mého námětu pomocí umělé inteligence (což je v podstatě automatizovaně zdokonalená obdoba mé překreslace), přičemž jsem si dal hodně záležet na výběru. Časem bych rád publikoval další díla, která takto vznikla podle mých představ a to i třeba v rámci samorostismu (samorostism/ driftwoodism), který považuji za nový přírodně orientovaný umělecký směr. 

První obraz ze série Temný odstín wesmírodivnosti, Sebastián Wortys

Rád bych také časem vytvořil další umělecké dílo nadlidských rozměrů s hlubokou myšlenkovou strukturou, které bych tentokrát zveřejnil jako Wortys. Kdybych získal svolení, tak by mohlo stát třeba zhruba v místech mé bývalé kešky. Chtěl bych ve svém stylu vytvořit něco trochu jako Kaddish od Aleše Veselého, což je opravdu hluboce působivé dílo. Koncem roku 2019 jsem ho navštívil osobně a natočil tam 3D-Mouchodlaka, ale světelné podmínky tou dobou pro mou kameru už nebyly nejlepší, takže bych ho někdy rád navštívil za příznivějších okolností. 

Je to jedno z více děl, ve kterém cítím inspiraci pro nový umělecký směr. Tvorba mě totiž naplňuje tím víc, čím novější se mi zdá to, co vytvářím. Jako se třeba František Kupka významné podílel na vzniku abstraktního malířství a průběžně rozvíjel tento koncept, tak i můj mozek by rád byl centrem emergence poměrně nového způsobu tvůrčího procesu. Současně bych však chtěl nějakou odbornější zpětnou vazbu, abych neměl takové podezření, že je to pouhý sebeklam. Aby to nebylo tlachání v jednomístné sociální bublině, které by narazilo prasknutím bubliny.

Když jsem psal experimentální článek „Slovorost, rekurzismus aj. experimenty v jednom“, tak mě při průběžném popisování slovorostu napadlo, že by mohl existovat umělecký směr rekurzismus (recursism/ recursionism), dnes bych možná napsal obecněji autoreferencismus (autoreferencism), ale to první je kratší. Směr jehož díla by se v různých rovinách a vícenásobně vztahovala sama k sobě. Dílo, které by popisovalo svůj vznik, který by popisoval svůj vznik, který by popisoval svůj vznik..., přičemž jednotlivé odchylky by jakoby překreslačně vrstvením modifikovaly pokračování autoreference, která by interferovala se svými jednotlivými vrstvami za emergentního vzniku nových kvalit. Jako když kamera pozoruje svůj display a najednou se objeví pulzující útvar nepodobný pouhé původní sebeobsažnosti. Ale to samé se může dít třeba s příběhem povídky, s čímž už jsem také experimentoval.

Kdybych měl nový směr vymyslet z pohledu futurologie, tak mě napadá, že by mohl vzniknout jakýsi superstimulismus (superstimulism) nebo zkráceně prostě stimulismus (stimulism). Umělecký směr, který by pomocí kombinace nejmodernějších technologií vytvářel novou vyšší úroveň lidských superstimulů, nadreálně intenzivní neodolatelné podněty, kdy člověk už nebude pouhý neúčastněný pozorovatel vnějšího uměleckého díla, ale bude uměleckým médiem jako třeba papír, jehož prožitky budou vytvářeny jako vnitřní umělecká díla na míru jeho představ.

Člověk bude třeba vnořený do metaversa, fyzicky doplněný o nová zařízení různě ovlivňující tělo, třeba kvalitnější hmatová odezva k surrealistické virtuální realitě generované podle snímání aktuální touhy uživatele. Spousta mechanických ramen s tvárnými konci, která by se hýbala tak, že člověk v metaversu by měl pocit, že se dotýká toho, co vidí. Ale to by byla jen jedna z prvních fází stimulismu/ superstimulismu a konečnou fází by byl stav, kdy umělá superinteligence řídí koncentrace jednotlivých látek v krvi a mezi neurony tak, aby člověka udržovala ve stavu přiměřené blaženosti. Byla by to nejdokonalejší realizovatelná metadroga.

Skeptik může říct, že člověk ve finální fázi superstimulismu by byl jen zhýralý feťák, kterého umělá inteligence drží tak, aby nedosáhl zlaté dávky a určitě na tom i něco je, ale podle mě jde spíše o to, jak by to bylo použito. Pokud by člověk už byl starý, umírající, nevyléčitelný, nebo by prostě ztrácel jakékoliv nutkání dál žít a případná nesmrtelnost by se mu začala příčit, tak proč by člověk v budoucnu měl umírat v mukách? Umělá inteligence by různými zásahy mohla způsobovat, že smrt by bylo něco, co bychom si konečně dokázali užít bez utrpení. Už by to nebylo něco, čeho se bojíme, ale část života bychom pracovali, abychom si nakonec mohli dovolit slastný bezbolestný odchod ze světa, příjemné vyvanutí, třeba nějakou uměligentně řízenou DMT eutanazii doplněnou o další potřebné systémy.

sobota 29. října 2022

Mnohobytost jako vyšší evoluční stupeň planetárního holobionta


Když jsem byl ještě malý, tak jsem přemýšlel mj. o tom, že mé tělo je složené z mnoha buněk, ale kdysi dávno všechny (dnes dávno mrtvé) buňky žily odděleně podobně, jako lidé dnes žijí relativně odděleně, a když jsem pak pomyslel na vzdálenou budoucnost, tak mě napadlo, že možná i lidé časem budou žít propojeněji v jakýsi jeden organismus. Byla to zvláštní představa, která mě už asi nikdy nepřestane fascinovat, roky přemýšlím o mnoha jejích variantách od nejpesimističtějších po nejoptimističtější, od nejrobotizovanějších po nejbiologičtější, od nejtotalitnějších po nejsvobodnější či od nejrozlehlejších po nejmenší možné. 

Během tohoto přemýšlení mě napadlo mnoho různých novotvarů a v tomto článku bych rád znova představil pojem mnohobytost a to obsáhleji, než jsem učinil v dvacátém čtvrtém dílu videí o novotvarech (a ilustracemi doplněném výstřižku z tohoto videa), což také nebyla první má prezentace tohoto pojmu, tou byla povídka Přirozená mnohobytost viz. později. 

Tento článek různě navazuje na řadu dřívějších, zejména však na „Komplementarita hypotézy Gaia a Médeia“ (doporučuji kritikům), „Mnohobytosti základem nového sci-fi (sub)žánru?“ (přehled vývoje představ o superorganismech ve vědě a kultuře), „Všehosmysl“ (z mého dnešního pohledu poměrně dadavědecká spekulace) a za zmínku zde stojí i „Politické uspořádání buněk lidského těla“ (1. část, 2. část, ostatní části jsem zatím nepublikoval), i když to je poněkud odlišný pohled. 

Významně rozepsaný přepis videa: 

Mnohobytost je v podstatě hypotetický planetární superorganismus na vyšším stupni evolučního vývoje než Gaia. Přesněji planetární holobiont, utvářený mnohavrstevnou symbiózou víceméně všech organismů, schopný nejen komplexnější, sofistikovanější, inteligentnější a efektivnější homeostáze (než Gaia, resp. jde o dramatické snížení podílu hypotézy Médeia) na mnoha úrovních, ale i zprostředkované teraformace jiných planet, nebo-li schopný rozmnožovat se po galaxii, šířit se vesmírem a na různých planetách pokračovat různými cestami v evoluci. 

Minimálně zatím tedy jde o sci-fi vizi, jejíž speciálnější formu jsem kdysi se silným dadavědeckým nádechem popsal v poměrně optimistické povídce Přirozená mnohobytost, ve které jednou z hlavních postav je zároveň svět, kde se příběh odehrává. Povídka vznikla mj. přemýšlením, jak by Zeměkoule hypoteticky mohla fungovat, kdybych mohl cokoliv libovolně změnit s okamžitou platností v rámci fyzikálně uskutečnitelných systémů. A i když bych to v řadě detailů dnes napsal jinak, mj. pod vlivem zpětných vazeb z akademického prostředí, tak hlubší podstata mi stále připadá velice inspirativní. Přináší totiž nevšední návrhy řešení klíčových problémů jako nedorozumění, boj o zdroje a relativně pomalá evoluce. 

V otázce nedorozumění jsem zavedl mj. pojem mezibytostní synapse, což by byly orgány umožňující dobrovolné dočasné propojování nervových soustav různých organismů tak, aby byla možná výměna myšlenkopocitů bez zkreslování redukováním na slova. To by posilovalo nejen empatii, ale i kolektivní inteligenci na úroveň, kdy společenství může v případě spojení přemýšlet víceméně jako jedna superinteligentní bytost, jedno kolektivní vědomí, zvědomělý evoluční výpočet klidně i planetárních rozměrů po stránce wetwaru. 

Do toho by se mohly zapojovat i speciální obří datamozky určené k rozšiřování paměti a výpočetní kapacity (buď s vlastním vědomím nebo bez něj). Mohly by existovat i neurostliny, tedy rostliny s jakousi obdobou nervové soustavy, které by se podílely na přírodním internetu, inteligentněji by čelily hrozbám jako např. požáry a skrze mezybytostní synapse by mohla probíhat jakási komunikace třeba s evolučními potomky lidí. Zkrátka by šlo o transformaci maximální části přírody na integrovanější informační systém a transhumanismus by přerůstal v transnaturalismus. 

Když se posunu k otázce boje o zdroje, tak současná Gaia provádí sebekanibalismus, protože jednotlivé organismy se za živa požírají navzájem, aby získávaly biologickou energii a stavební materiál, což je poměrně neefektivní způsob distribuce připomínající destruktivní válku plnou krádeží a ne konstruktivní mír plný dynamické stability. 

Kdyby však proběhla velká genetická reforma trofických skupin a rozvinuly se inteligentnější systémy regulace reprodukce, tak bychom už nemuseli pojídat jiné organismy. Mohli bychom ze speciálních neurostlin získávat přímo naše stavební komponenty a energii i v takovém množství, že by to stačilo na efektivnější stravování vlastních odumřelých buněk v těle. 

Mohli bychom sami být doplňkově schopni fotosyntézy podobně jako kleptoplastičtí plži. Mohli bychom místo škodlivé eutrofizace vod efektivněji vracet nepotřebné komponenty neurostlinám, které by mohly fungovat i jako biologické 3D tiskárny. Nebo místo energeticky náročného cestování na druhou stranu planety by si naše vědomí mohlo přes internet okamžitě pronajmout tělo v cílové destinaci, jako bychom tam byli. 

A co se týče dnes relativně pomalé biologické evoluce, tak výše zmíněná kolektivní superinteligence doplněná o datamozky by mohla umožnit inteligentní sebeevoluci mnohobytosti, resp. vysoce promyšlenou genetickou modifikaci organismů podle aktuálních potřeb a vznikaly by relativně bezchybné GMO na počkání. Pro člověka je těžké o něčem takovém dostatečně přesně přemýšlet, ale pro superinteligenci určité kapacity by to mohlo být jednoduché jako pro nás stavit z kostek Lega. Mohli bychom se stávat čímkoliv, co bychom zrovna potřebovali, to by ještě víc zefektivňovalo celou mnohobytost a třeba pandemie už by neměli šanci, protože přirozený výběr přeživších patogenů by nestíhal tempo superinteligence. 

To víceméně vše je pochopitelně velmi odvážná vize optimistické vzdálenější budoucnosti a z pohledu počátku dvacátého prvního století se nám to může zdát nereálné či nezvyklé. Někomu se mnohobytost třeba může jevit moc kolektivistická, ale podle mě je to spíše komplementarita kolektivismu a individualismu, která se poměrem nějak zásadně neliší od demokracie, na kterou jsme zvyklí. Dočasné propojování nervových soustav by totiž bylo dobrovolné podobně jako lidé se k internetu obvykle připojují dobrovolně, ne z donucení okolního kolektivu. 

Někdo může mít existenciální obavy ze zvyšování možností vzájemné biologické integrace různorodých organismů, ale součástí mnohobytosti mohou být i různé krizové mechanismy, které by třeba umožňovaly i vratný přechod klidně až do stádia sebekanibalismu Gaiy v případě odpovídající krize. 

Mnohem spíše by však stačilo třeba pouhé omezení kolování hmoty, energie nebo velkých informací do stádia, kdy třeba každý novočlověk žije plně soběstačně ve své neurostlině. Biologická integrace by byla nadstavba, ne existenciální nutnost podobně jako korporace mají meňavkovitou strukturu složenou z mnoha týmů, které na sobě mohou, ale nemusí být závislé. Nebo jako vrby, kterým mohou opadávat větve do bažiny a dál přežívat. 

Podle darwinismu evoluce není směřovaná, předurčená, ale zároveň známe případy, kdy došlo ke konvergenci, resp. podobné fenotypy/ znaky (např. křídla hmyzu, ptáků či netopýrů) se geneticky nezávisle na sobě vyvinuly u více různých větví stromu života, protože jde o relativně efektivní způsob adaptování na okolní prostředí. Podobně se eusociality vyvinula nejen u korýšů či hmyzu (jako mravenci, včely, termiti apod.), ale i minimálně u jednoho druhu savců, konkrétně rypoš lysý (Heterocephalus glaber). 

A pokud má naše evoluční potomstvo přežít smrt Slunce a šířit se do jiných hvězdných soustav, tak bude potřeba abychom dříve či později omezili vyčerpávající války a postupně rozvinuli spolupráci formou jakési mnohobytosti schopné teraformace a právě v tomto směřování spatřuji důležitou součást smyslu veškerého života. Kéž je mnohobytost budoucností naší galaxie. 

sobota 24. září 2022

Relativita (ne)inteligence hornin a lidí

Na úvod bych rád zmínil výtah z klíčových procesů, které předcházely napsání tohoto článku o relativitě inteligence. Roku 2005 jsem viděl humorný sci-fi film Stopařův průvodce po Galaxii podle knihy, jejíž předlohou byla rozhlasová hra Douglase Adamse publikovaná od roku 1978. V tomto díle padl mj. vtip o tom, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zeměkouli po myších a delfínech. Je to sice sranda, ale už tehdy mě to přimělo přemýšlet, zda některé poměrně rozšířené představy o povaze světa a jeho částí nejsou alespoň částečně omyly. 

Možná i to přispělo k tomu, že jsem roku 2011 díky živohledu vymyslel pojem všeživot, který má označovat, že z určitých hledisek je vše živé nějakou nenulovou mírou, protože celý nám známý vesmír evolvuje. A to v obecnějším než organicky biologickém smyslu, takže by to nemělo být chápáno jako fachidiotismus, ale spíše jako mezioborové zvýšení respektu k realitě, jako snaha omezit vůči ní předkritiku

Pojem všeživot jsem použil i v povídce Přirozená mnohobytost a po letech ho zmínil v článku „Život jako sociální konstrukt?“ v souvislosti s tím, že atomy jsou druhem perceptronů v obecném smyslu, k čemuž se dostanu i v tomto článku. 

Jedním z posledních impulzů k jeho napsání bylo, když jsem po mnohotématickém nočním filosofování s bráchou a jeho přítelkyní vymyslel mj. novou poznámku do chystané knihy podle povídky Keška Obydlí vědomí. Rozepsáním této poznámky totiž vznikl text pro Wo-rychlovideo níže a jeho rozsáhlým doplněním vznikl tento článek. 



Drtivá většina lidí, minimálně v západní civilizaci, nepochybuje o tom, že lidé jsou mnohem inteligentnější než třeba kameny. Respektive kousky hornin, šutry, takové ty hloupé věcičky, které se pasivně válí v přírodě a nikdy neuhnou, i když do nich kopnete třeba stokrát. A pokud má někdo na míru jejich inteligence jiný názor, tak je to obvykle podivín, jehož názory jsou spíše odrazem přání než kolektivní reality. 

Bylo by přeci nesmírně zajímavé, kdyby kameny uměly mluvit lidskou řečí a mohly nám vyprávět třeba, jak se formovala Zeměkoule v době, kdy lidé ještě neexistovali. Nebo kdybychom se starého sopečného skla mohli zeptat, jestli fakt v minulosti hrálo klíčovou roli při vzniku základních stavebních komponentů organického života, přesněji ribonukleové kyseliny. 

Samozřejmě, že hornina a její kusy obsahují jakési střípky informací odrážející některé dávné procesy, ale bylo by naivní myslet si, že tyto informace jsou v nich zakódovány lidskou, natož některou ze soudobých lidských řečí, nebo že se jí onen kámen dokonce naučil sám od sebe bez složitého antropogenního předělání na počítačový čip. Rádoby lidská řeč kamene by nebyla jen převracením personifikace, ale rovnou antropomorfizace. Bylo by to jako předpokládat, že metafora, skrze kterou se díváme, doslovně odpovídá realitě. 

Podobně naivní by bylo domnívat se, nebo dokonce věřit, že kterákoliv informace v kameni nám může být plně přístupná bez složitého vědeckého překladu, resp. podobně snadno, jako odhadneme třeba hmotnost určitého kamene. 

Jinak získávání realistických informací z hornin je pochopitelně zapotřebí rozlišovat od případů, kdy určitý kámen podnítí naší imaginaci a my pak, na základě vlastních vzpomínek nebo i podvědomí, přemýšlíme například, čeho všeho se dotyčný kámen asi mohl účastnit, ale samotným fantazírováním takto nikdy neopustíme rámec domněnek a spekulací. 

Můžeme sice o té imaginaci poeticky říct, že mluvíme s kameny, ale pouze ve smyslu metafory, kdy v reálu chybí vzájemné porozumění přímo na úrovni našeho vědomí. Existuje sice jakési vzájemné porozumění mezi fyzikální rovinou kamene a našeho těla, kdy kámen bez váhání kauzálně reaguje na to, když ho třeba uchopíme do ruky a kůže našich prstech se určitou měrou, v rámci své elasticity, přizpůsobí povrchu struktury kamene. Ale to je úplně jiný druh porozumění, který je lidskému vědomí přístupný pouze velmi redukovaně a zkresleně prostřednictvím vnějšně zaměřených smyslových orgánů. 

Pokud ale lepšího vzájemného porozumění nejsme schopni, tak jak si vůbec můžeme být tak jistí, že jsme mnohem inteligentnější než kterýkoliv kousek horniny? A dává vůbec smysl porovnávat lidskou inteligenci s druhově velmi odlišnou inteligencí, nebo neinteligecní kamene? 

Nejsofistikovanější testy inteligence, přesněji inteligenčního kvocientu, které lidé dosud vymysleli, jsou plně přizpůsobené pouze lidské inteligenci, přesněji jejím podtypům (jde tedy o antropocentrismus). Ty nejobvykleji používané varianty IQ testů bývají založeny na tvarové představivosti a předpokladu, že u většiny lidí jsou jednotlivé podtypy jakési obecné inteligence podobně vyspělé, resp. jen poměrně málo lidí má dílčí intenzity inteligence rozdělené relativně velmi nerovnoměrně. 

Bylo by tedy naivní a absurdní označit za hlupáka třeba některý z organismů, který dokáže přežívat nebo dokonce prosperovat v podmínkách, kde by většina lidí předčasně zahynula, a to jen proto, že takový organismus by neuměl vyplnit nějaký test lidské inteligence. 

Už sice vznikají různé testy zvířecí inteligence (což je posun směrem k biocentrismu (v etickém spíše než vesmírném smyslu)), ale dosud nám dělá problém rozlišovat třeba zvířecí inteligenci a poslušnost. To, že se nějaké zvíře relativně rychle naučí poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je poměrně inteligentní. Podobně, jako nepředpokládáme, že by inteligentní byl člověk, kterého naučíme na povel bez přemýšlení skočit z okna. A naopak to, že některému zvířeti trvá déle naučit se poslouchat povely, tak ještě nemusí nutně znamenat, že je hloupé. Podobně, jako nepředpokládáme, že člověk, který si vše raději promyslí o něco déle, by byl hloupější než prudce impulzivní jedinci. 

A když nám tedy k určení inteligence dělá problém rozdíl třeba mezi psem a člověkem, tak co teprve právě mezi kousky hornin a člověkem? To je tak velký rozdíl, že naše představivost může snadno selhat. 

Můžeme se však posunout k myšlenkovému experimentu, který jsem si nazval kamenocentrický test inteligence. Pokud platí, že naše testy inteligence jsou přizpůsobeny člověku a současně by platilo, že kameny mají nějaký specifický druh inteligence s nenulovou intenzitou, která nám uniká v důsledku prvního z předpokladů, tak hypoteticky lze vymyslet jakýsi kamenocentrický test inteligence, kterým by kameny prošly s lepším výsledkem než lidé. 

To se na první lidský pohled může zdát bláznivé až neuvěřitelné, ale můžeme si představit třeba test přizpůsobený určité skupině hornin tak, že otázkou by bylo elektromagnetické záření s různými parametry a správnými odpověďmi by bylo to, jak ho ony horniny pozmění za jakých okolností. 

V takovém testu by příslušným horninám, v závislosti na jejich čistotě, nečinilo velký problém odrazit záření ve formě, která by z hlediska kamenocentrického testu inteligence byla považována za správný výsledek a z této perspektivy by měly poměrně vysokou inteligenci. 

Naopak člověk by nad těmi sobě nezvyklými otázky mohl přemýšlet jak chce, ale bez pomůcek by nebyl schopen odpovědět správně pravděpodobně ani jednou, takže by mu vyšla dramaticky nižší míra inteligence než dotyčným horninám, což by byla vskutku zájmuhodná situace. 

To by však rozhodně nemělo být interpretováno tak, že kameny jsou jednoznačně inteligentnější než lidé. Napovídá nám to však, že podobně naivní může být naše opačná a zdánlivě samozřejmá představa o tom, že jsme inteligentnější než kameny. Jak ale ty dva protichůdné a neúplné závěry sjednotit do komplementarity? Jak se zbavit paradoxu, že z jednoho pohledu jsou inteligentnější kameny a z jiného lidé? 

Podle mě je potřeba uznat mj., vše nebo téměř vše může mít z určitého hlediska nějaký specifický druh nenulové inteligence a kameny mají takový specifický druh inteligence, který dosud neumíme pořádně porovnávat s žádným podtypem lidské inteligence. 

Konec konců vše, co dnes existuje, je z hlediska času důsledkem toho, že vlivem přirozeného výběru přetrvávají jen nejstabilnější systémy, jak už jsem říkal v případě vševoluce, resp. metaevoluce. Některé selekční tlaky přetrvávají snáze lidé, jiné kameny. Vždyť některé kusy hornin dokázaly bez nutného vynaložení energie přetrvat i miliardy let, resp. déle než lidstvo dosud žije. A to i díky tomu, že nemají tak silné přirozené nepřátele (výbuchy sopek na Zemi už nejsou tak časté a eroze hornin obvykle trvá déle než umírání a rozklad mrtvoly) a dokážou bez narušení své integrity přečkat mnohem extrémnější teploty než organismy. To jsou další dílčí perspektivy, ze které pro nás vyplývá, že bychom kameny neměli tak předkriticky podceňovat, jak jsem vtipkoval na začátku. 

Můžeme si také uvědomit, že, zjednodušeně řečeno, téměř vše v námi pozorovatelném vesmíru, tedy například právě lidé a kameny, je složené z atomů, které na určité vstupy reagují určitým výstupem, čímž jsou atomy v podstatě druhem perceptronů v obecném smyslu. A podobně jako mnoho typů dosavadních specifických umělých inteligencí je složeno z perceptronů ve smyslu strojového učení, tak i atomy jsou v rámci nás nebo kamenů propojeny prostřednictvím chemických vazeb a mezimolekulových interakcí, resp. slabých vazebných interakcí. A jako jsou umělé vícevrstvé neuronové sítě, tak vícevrstvost nalezneme i v našem mozku a dokonce i v některých horninách jako poměrně dobře známé grafenové vrstvy v grafitu. Takže i z tohoto strukturového pohledu se nám ukazuje, že vše nejspíš má z určité perspektivy nějakou nenulovou inteligenci (kolektivní inteligenci částic), přestože našemu chápání může být různou měrou cizí. 

Zajímavé je také uvědomit si, že klíčové předpoklady pro lidskou inteligenci se zdají být uloženy geneticky a epigeneticky v DNA, což je v podstatě látka, která v čisté podobě, v dostatečném množství a za určitých podmínek vytvoří krystal, tedy cosi jako kus horniny, čímž z člověku přirozeného pohledu ztrácí svou inteligenci (spolu)umožňující funkci. 

To sice neznamená, že by šlo naší DNA vyměnit za nějaký podstatně jiný krystalizovatelný řetězec, aniž bychom se porouchali, ale napovídá nám to mj., že inteligence člověka není ukryta jen v DNA, ale nedílně i ve zbytku biologicky buněčného prostředí. 

Dalo by se trochu poeticky říct, že buňka je hledisko, ze kterého se její genetická informace zdá geniální. A podobně i genetická informace je hledisko, ze kterého se okolní buňka zdá geniální. A to nejen ve smyslu prostředku pro lidskou inteligenci, ale i ve smyslu biointeligence, což zahrnuje třeba rozlišovací schopnost membrán, které molekuly za jakých okolností propouštět, nebo nepropouštět. 

Jinak podobně, jako by samotná DNA bez kontextu buňky ztratila smysl, který vůči ní měla, tak by se mohl ztratit i smysl tohoto textu, kdyby jednou v budoucnosti nastala jazyková smrt češtiny a do té doby nevznikl dostatečně zdařilý překlad tohoto textu. A podobně naopak věcem, které nás obklopují a dosud nedávají relativně inteligentní smysl z našeho úhlu pohledu, ho můžeme vtiskávat, když vytváříme třeba počítače, chytré domácnosti, chytrá města a podobně. Možná časem vytvoříme jakousi chytrou planetu, která zvýší pravděpodobnost přežití organického života, jak už jsem zmiňoval v případě mnohobytosti

Relativita významu DNA nám také napovídá ještě další bláznivé zjištění o horninách. Pro každý již existující kámen hypoteticky lze dodatečně vymyslet dešifrovací klíč, z jehož hlediska bude v kameni jakoby uložena libovolná informace, kterou by šlo uložit i prostřednictvím cílené přestavby vzájemného uspořádání částic, ze kterých se ten kámen skládá. 

Konkrétněji, když na zahrádce vykopete jakýkoliv kámen, tak s dostatečně vysokou inteligencí bychom k němu uměli vymyslet dešifrovací klíč, z jehož pohledu by v kameni byl uložen třeba více či méně zjednodušený obraz Mony Lisy. 

To však rozhodně neznamená, že by ten obraz byl v kameni uložen sám o sobě, je to spíše důsledek našeho hlediska a ten kámen samotný o tom obraze neví. Můžeme však do kamene vyrýt třeba QR kód s hypertextovým odkazem na určitou digitální fotografii obrazu Mony Lisy. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, zda dešifrovací klíč vznikl před, nebo až po tom, co má dešifrovat. 

To by mohl být zajímavý filosofický problém v případě, že život vznikl jako autokatalytická RNA, resp. kdyby původně byl sám sobě šifrou i dešifrátorem zároveň. Ještě provokativnější by mohla být otázka třeba: Co když z hlediska času vzniklo cosi jako dešifrovací klíč k celému vesmíru ještě třeba před tím, než se narodila naše generace? Jakýsi dešifrovací metaklíč? Těžko ho však potvrdit nebo vyvrátit, takže bych k němu zaujal nejspíš agnostický postoj. 

Kdyby ale něco takového existovalo, tak by to mohlo znamenat, že svět se některým relativně inteligentním z nás zdát absurdní jen proto, že nám chybí ten dešifrovací metaklíč, který by nám otevřel, nebo alespoň usnadnil, pochopení všeho, ale jen redukovaně v rámci naší myšlenkové kapacity. 

Mohlo by to znamenat, že takový dešifrovací metaklíč by byl tím hypotetickým metasmyslem, ke kterému neurodějiny klikatě směřují a to poté, co byl z našeho pohledu ztracen. Mohl by být jako další referenční svazek v rámci jakési rozšířené teorie holografického vesmíru. A mohli bychom pak zjistit mj., že jsme na tom podobně jako buňky žijící ve vlastních výkalech, které nevědí, že jsou kvasinkami spoluvytvářející pivo. Nebo co když celý námi pozorovatelný vesmír, nebo dokonce celá existence je na tom podobně jako autokatalycká RNA, která si je šifrou i dešifrovacím klíčem zároveň? 

Jsou to však nejspíš jen dadavědecké spekulace, které my, podobně jako ty pivovarské kvasinky, nikdy neprokoukneme, ať je to tak či onak. 

Co když je však šipka času určená spíše nastavením nás živých bytostí, jak se domnívají někteří fyzici? Pak by mohl z pohledu zbytku existence zmizet zásadní rozdíl v tom, zda dešifrovací klíč vznikl předem nebo dodatečně, protože by to byla jen otázka nastavení pohledu živého vůči zbytku existence. I to však není jisté, a pokud chceme vědět víc, potřebujeme dělat další pokroky ve fyzice. 

Když se ještě vrátím k IQ testům a přesunu se od hornin k „umělé inteligenci“, tak mě napadlo vyhledat, zda někdo zkusil vytvořit uměligenci specializovanou na vyplňování lidských IQ testů (ale spíše třeba Ravenovy progresivní matrice než komplexnějšího Wechslerova testu), ale místo toho jsem našel převážně antropocentrické informace typu, že člověk vyjmenovává, v čem a proč jsou lidé inteligentnější než současná umělá inteligence, přesněji systémy, které tak označujeme. 

Podle mě by však bylo zajímavé zkusit to. Předpokládám totiž, že kdyby nějaká speciální umělá inteligence (tzn. vyšší úroveň statistiky) současných možností měla k dispozici dostatek trénovacích dat v podobě obrázkových matricových úloh a jejich řešení, tak by zhruba za několik měsíců (časově v závislosti na mnoha různých faktorech) dokázala dosáhnout vyšší úspěšnosti, než kterýkoliv dosud žijící člověk, přestože paradoxně v jiných (a vůči lidem relativně primitivních) typech úloh by dramaticky selhávala. 

Znova a odlišnou formou by se nám tedy ukázalo, když to parafrázuji, že z mnohohlediska existuje nesčetné množství druhů inteligencí, pro mnohé z nich dosud pravděpodobně neexistují kvalitní metody měření (pokud vůbec nějaké) a různé podsystémy existence mají různé druhy inteligencí různě intenzivní vůči sobě navzájem, i když dnes žijí relativně vzdělaní lidé, kteří jsou ochotní dál zastávat interpretaci, že cokoliv z toho, čemu dnes říkáme umělá inteligence, má ve skutečnosti nulovou inteligenci. Je to ovšem problém definice.

Dodatek: 

Analytičtí filosofové obvykle považují za smysluplné a filosofické víceméně jen otázky týkající se jazyka, čímž se okruh filosofických otázek alespoň zdánlivě relativně dost zmenšuje, pokud jazyk chápeme antropocentristicky, ale když si uvědomíme, že celá existence je směs mnoha různých a převážně nečlověčích jazyků v širším než čistě organickém natož čistě člověčím smyslu, tak se pole dosahu filosofických otázek najednou pomyslně zvětší a čím vůči člověku cizejší jazyk reality, o to víc se může objevit příležitostí k novým filosofickým otázkám tam, kde nás je původně nenapadlo hledat takovým způsobem. Třeba pokud bychom interakce elementárních částic chápali jako nějaký relativně velmi cizí jazyk, jaké jazykové problémy bychom v něm našli? Nebo usnadnilo by takové jazyko-realitní hledisko učení přírodních věd, kdyby se už nějaký čas rozvíjelo? Jak navázat komunikaci se stromy (jakožto systémem buněk, který pravděpodobně postrádá vědomí alespoň v centrálním smyslu) a jaké filosofické problémy se při tom mohou vyskytnout? Bylo by zajímavé, kdybychom vymysleli nějaké biotechnické rozhraní, které by nám umožnilo přímo od buněk rostliny zjišťovat třeba, jaké látky jí chybí a jaké nadbývají. Jak by to mohlo změnit naše chápání rostlin? A spekulovat lze dál...

Samozřejmě, že některé otázky o jazyce nám mohou dávat smysl v případě nás lidí a nemusí dávat smysl v případě velmi cizích „jazyků“, ale to neznamená, že by tam žádné jazykové otázky nedosáhly, nebo že by se tam nemohli naším pohledem objevit nějaké odlišné, které by nám otevřely hlubší pochopení přírodě.