pátek 31. května 2019

Recenze filmu Anomalisa jako Fregoli delusion i solipsismus

V tomto článku jsem se rozhodl publikovat mou podrobnou recenzi na Anomalisu (2015), promyšlený stop motion animovaný film pro dospělé. Než budeš pokračovat ve čtení, tak bych rád upozornil, že tato recenze jde do hloubky, takže je plná spoilerů.

Podle mě si lze představit dvě základní možnosti jeho interpretace, které závisí na tom, zda divák za většího „blázna“ považuje spíše Michaela, hlavní postavu, nebo ostatní „lidi“ (dočasně krom Lisy). V prvním případě se film dá chápat jako empatický náhled na syndrom Fregoli delusion (pocit že ostatní jsou jeden člověk) skombinvaný s krizí identity/ středního věku... V druhém případě lze film chápat jako rozpoznání určité formy solipsismu vyplněné filosofickými zombiemi, skombinovanou s kritikou uniformity a s neztotožněním s podstatou fungování světa...



1) Michael jako „blázen“: 

Tento odstavec je spoiler na film V kůži Johna Malkoviche (1999, rovněž Kaufmanův film), ale můžeš ho přeskočit, pokud jsi ten film ještě neviděl/a. Nedlouho po jeho polovině následuje scéna, kdy se Malkovich „fyzicky“ dostává do své mysli a tento rekurzivní paradox vede k tomu, že má podobu světa, kde všichni vypadají jako Malkovich a říkají pouze „Malkovich“. A částečně podobná situace je v Anomalise rozpracovaná do větší hloubky.

Téměř všichni kromě Michaela, hlavní postavy tohoto filmu, mají stejné obličeje a stejný mužský hlas včetně žen. Vodítkem k vysvětlení tohoto stavu je název hotelu Fregoli, kde je Michael ubytovaný. Odkazuje na syndrom Fregoli delusion/ Fregoliho bludu, resp. paranoidní přesvědčení (založené mj. na poruše rozpoznávání obličejů), že ostatní lidé jsou jediná osoba měnící vzhled. Právě tak Michael vnímá téměř každého, což vede k jeho atypickému způsobu odcizení.

Jinak to, že i ženy mluví mužským hlasem, lze chápat jako kombinaci syndromu Fregoli delusion s genderovou problematikou, která se náznakem objevila už začátkem filmu, kdy spolucestující Michaela chytl za ruku s omluvou, že je to jen reflex, což se mu později možná promítlo do snu s homosexuální tématikou.

Vleklou všednost této navenek neobyčejné postavy (autora úspěšné knihy z oblasti služeb), která má jen neobyčejné tajné onemocnění a víc uznání než jiní, výrazněji narušuje až podivné zmatení u zrcadla po vysprchování. Jakýsi neobvyklý mentální pohnutek při pohledu na vlastní tvář, který se ve filmu projevil šumem, nesrozumitelnými hlasy, střihem záběru na jen mírně odlišný a především náhodným přeskakováním a dočasným odchlípnutím čelisti stop motion figurky Michaela. Toto odchlípnutí části tváře může být i metaforou na jeho krizi identity, spor mezi vnějším a vnitřním pohledem na jeho osobnost.

Tento neobvyklý vnitřní pohnutek mu, navzdory syndromu Fregoli delusion, umožnil zaslechnout odlišnost jednoho ženského hlasu a následně spatřit jedinečnost Lisy, které ten hlas patřil. Možná díky jizvě u oka vnímal i jedinečnost její tváře.

Poté, co si užili románek, Michael na základě předchozích zkušeností pocítil strach, že o Lisu může přijít podobným způsobem jako o předchozí milenky, což se mu následně promítlo do snu, ze kterého se vyklubala noční můra nabízející postupně podrobnější/ intimnější vhled do syndromu Fregoli delusion.

Ředitel hotelu si Michaela pozval k sobě do kanceláře v suterénu, aby mu vyznal svou lásku: „Miluji Vás, chci pro Vás to nejlepší a chápu, že chcete mít s někým poměr. Mějte ho se mnou. Nebo s kýmkoliv jiným, s kýmkoliv, jen ne s Lisou.“ Michael utekl před ním i před nadrženými úřednicemi a Lisu vzal s sebou na pokoj, kde jí vysvětloval: „Nechtějí, abychom byli spolu. Klidně nás zabijí, když budou muset. [...] Jsou všichni jeden člověk a milují mě. Všichni jsou jedna osoba až na tebe a mě. Ty jsi jediný jiný člověk na světě.“ O své ženě a synovi řekl: „Neexistují, jsou to jen oni.“ A když se ocitl v pasti ostatních, probudil se z noční můry.

Michaelova předtucha se začala naplňovat, když Lisa během snídaně cinkla vidličkou o zuby, mluvila s plnou pusou a říkala to, co už slyšel od taxikáře začátkem filmu. Jakmile mu někoho začala připomínat, v hlavě si ji s ním spojoval, a jelikož všechny lidi už měl vzájemně propojené do jedné homogenní asambláže podobností, tak i Lisa se mu do ní rozplynula a z jeho hlediska začala mluvit stejným hlasem jako ostatní. A ačkoliv se jednalo o projev Fregoliho bludu, tak souvisí i se zkušenostmi, které může zažít téměř kdokoliv. Vše nové vzrušující může dříve či později více či méně zevšednět. Jakoby každá jedinečnost popsáním/ abstrahováním zanikala a ostatní lidé pro nás byli zajímaví jen, dokud se nám nezačnou zdát předvídatelní.

Nedlouho po ztrátě schopnosti rozpoznávat jedinečnost Lisy musel Michael v rámci práce přednášet pro plný sál. „Homogenní“ mase diváků rozpačitě říkal, že každý zákazník je jedinečný stejně jako oni, i když tomu na základě své zkušenosti nevěřil. Šlo o krizi středního věku, která v kombinaci s Fregoli delusion přerůstala v zásadní krizi identity a tato jeho vnitřní rozervanost se začala střídavě drát ven ze skořápky úspěšného člověka formou vnitřního souboje projeveného na veřejnosti. Jako mu dříve odpadávala stop motion tvář, tentokrát mu střídavě odpadávala nehmotná sociální maska, takže přednášel „schizofrenně“ (schizofrenie ve skutečnosti neoznačuje rozpolcenou osobnost, to disociativní porucha identity). Chvíli jeho sociální maska četla optimistické rady pro komunikaci se zákazníky a chvíli zase jeho nitro dávalo najevo svou osamělost, neštěstí, bezmoc, pesimismus, vystrašenost, bezvýchodnost, kritičnost vůči Systému, vztek a ztrátu smyslu, než se ke slovu dostala zase sociální maska... A tímto sebeprojevováním Michael současně ztrácel uznání získané dosavadním sebezapíráním.

Návrat domů za milující rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Byla pro něj něčím novým, takže mu také dosud zněla odlišně.

Může být zajímavé představit si, jak by film mohl pokračoval, kdyby Michael navštívil psychologa. Jak by reagoval? Uznal by svou diagnózu, nebo by se ostatním víc vzepřel?

Toto filmové pojetí Fregoliho syndromu dokazuje, že i porucha vnímání může posloužit jako neobvyklá perspektiva, která nastavuje zrcadlo a kriticky doplňuje mozaiku znalostí o jedincích a společnosti, čímž je hodnotná i pro ty, kteří se se reálným Fregoli delusion nikdy nesetkali a nesetkají.



2) Ostatní lidé jako „blázni“: 

Můžeme si myslet, že Michael jen trpí syndromem Fregoli delusion, nebo se na jeho subjektivní pohled můžeme podívat z antiskeptického hlediska a zamyslet se, zda by i tato znepokojivější interpretace mohla dávat smysl. O to zajímavější by film mohl být, protože by zpochybňoval jeden ze základních kamenů zajetých představ o povaze skutečnosti, což může vést k demaskování případné iluze a úvahám o možných alternativních interpretacích (i jiných než naznačuje název hotelu), nad kterými by mnohé ani jinak nenapadlo přemýšlet.

Než mi došlo, že název hotelu je vodítkem k Michaelově diagnóze, vnímal jsem film perspektivou mé myšlenky z 18.12.2012, která je ve Vtiposcifilo-z/s-ofii zapsána takto: „Mnohosvětová interpretace kvantovky může být v komplementaritě se svobodnou vůlí: vědomí by si pozorováním části mnohosvěta relativně svobodně volilo svou realitu. Ale umožňovalo by to existenci skoro nerozpoznatelných tzv. filosofických zombie (funkční těla bez vědomí), což by ohrožovalo lásku.“ (Na úrovni vědomí, „lásku“ bytosti k věci moc ne (to by záleželo na dalších podrobnostech).)

Jak to souvisí s filmem Anomalisa? Pokud bychom předpokládali, že stejné hlasy a tváře jsou zamýšleny jako metafory pro filosofické zombie (resp. bytosti, které by se projevovali úplně normálně, ale v nitru by neměli vědomí, byly by to jen jakési biostroje víceméně dokonale imitující živé bytosti s vědomím), tak by to mohlo znamenat, že Michael má zvláštní schopnost (/ „handicap“) rozpoznávat po hlase vědomé bytosti od filosofických zombie. K jeho smůle je však drtivá většina ostatních lidí filosofickými zombie, takže solipsismus je víceméně jeho realitou. Většinu času se cítí být „jediným člověkem“, podle mého přesněji jediným existujícím vědomím, což vede k jeho chronické osamělosti aj. osobním problémům.

V případě tohoto solipsistického výkladu lze celkem rozumně interpretovat i volbu stop motion loutek. Šlo by o zdůraznění toho, že lidská těla by byla zamýšlena jako manipulovatelní avataři ovládaní buď fundamentálnějším vědomím nebo blíže nespecifikovanou mechaničností (v případě filosofických zombie).

Michaelovu solipsistickou všednost výrazněji narušilo až podivné zmatení u zrcadla, načež se mu jevilo, že zaslechl ženský hlas, tzn. jinou vědomou bytost. V tomto bodě lze druhou základní možnost interpretace rozdělit na dvě podvarianty. Buď došlo k „chybě v matrixu“, nebo dočasné poruše Michaelovi schopnosti.

Z hlediska první podvarianty této verze výkladu se dočasné odchlípnutí Michaelovi čelisti a její sekavé pohyby nemusí interpretovat jen metaforicky, ale může jít o jeden z příznaků „chyby v matrixu“ solipsistického světa a tou další, tentokrát o něco trvalejší, anomálií by bylo objevení se dalšího vědomí, konkrétněji Lisy, kterou pak Michael přejmenoval na „Anomalisu“. Obyčejnost její osobnosti v kombinaci s neobyčejností „hlasu“ (vědomí) by pak podtrhovala téměř-neuchopitelnost vědomí.

V případě druhé podvarianty by Michael v důsledku nějaké dočasné poruchy svého rozšířeného vnímání uvěřil, že Lisa není filosofická zombie, i když by to nebyla pravda. Tato podvarianta se může zdát méně zajímavá, ale sen později ukáže, že tomu tak nemusí být.

Ať už si však vybereme kteroukoliv podvariantu, tak (víceméně) solipsistické okolí vědomí se jeví velmi mechanicky. A ať už je milostný románek Michaela s Lisou v nitru pravý oboustranně, nebo jen jednostranně, stojí za zmínku připomenout, že láska jako vytržení z mechanického společenského systému se nachází i v různých významných dystopiích jako 1984, THX 1138, My či Brazil, což může zdůrazňovat interpretaci filmu jako nějakého solipsistického spiknutí. V případě druhé podvarianty může mít jeden zdroj a u druhé podvarianty může být i třeba distribuovaný skrze systém společenských pravidel, která z většiny „neimunitních“ lidí rutinou dělají bezduché „roboty“.

Tím zdrojem se postupně dostáváme ke zlému snu, který odhaluje (ať už více vědomé či podvědomé) přesvědčení hlavní postavy víceméně, že svět je spiknutí a všichni ostatní „lidé“ jsou ve skutečnosti jen loutky/ avataři jednoho paternalisticko-stalkingujícího „stroje“ (ať už fyzického či dokonce metafyzického, popř. jakéhosi zvráceného Boha) zamilovaného do vědomí (Michaela), které vězní a kterému se snaží sloužit podle jeho potřeb a svých omezených možností. Mj. tím, že pozoruje a analyzuje z vědomí vyplývající těžko uchopitelnou jedinečnost hlavní postavy a na základě ní může zpřesňovat avatary.

Takže podle snu a druhé podvarianty vznik Lisy může být sofistikovaná past, resp. záměrné zmatení Michaelovy schopnosti rozpoznat (ne)přítomnost vědomí, aby měl pocit, že se zamiloval do „skutečného člověka“ a ne loutky nějaké vyšší inteligence. Trochu jako když se pedofilové na internetu prý vydávají za děti, jak (alespoň podle traileru) ukázal dokumentární film V síti (2019), aby získali jejich pozornost snáze než pod svou pravou identitou. A jakmile Michael stvrdil vztah s Lisou a ona postupně začala mluvit jako muž, tak mu paternalisticko-stalkingující „stroj“ dal najevo, že spadl do další léčky.

V případě první podvarianty by objevení se Lisy (s vědomím) bylo nežádoucí konkurencí pro jakéhosi „vládce solipsismu“, jak napovídal sen. A vyprchání charakterističnosti jejího hlasu by bylo známkou, že tato dočasná konkurence byla odstraněna.

Následná Michaelova „schizofrenní“ přednáška by tentokrát vyznívala víc jako projev nespokojenosti se základní podstatou solipsistického světa, ale dál platí i krize identity. Michael pod tíhou okolí kdysi uvěřil, že „každý zákazník je jedinečný“, což se mu časem stalo sociální maskou, které přestal věřit v důsledku prokouknutí solipsismu. A i když se po rupnutí nervů otevřel neznámému organizátorovi spiknutí, tak buď nedokázal tomuto „publiku“ naplno vysvětlit, jak chápe svět, ačkoliv ho podezíral z falešnosti, a nebo se obával většího trestu než odmítavého postoje publika.

Návrat domů za rodinou Michaela nepotěšil a místo toho raději poslouchal starožitnou japonskou panenku zpívající ženským hlasem. Šlo by o další léčku (do které také spadl viz. zmínka o spermatu), nebo o pozůstatek jiného vědomí, které před svým zmizením vytvořilo toto osobité dílo a předalo do něj svou duši.



Závěr

Doufám, že touto dvoudílnou recenzí jsem tě dokázal přesvědčit, že film Anomalisa může být zajímavější, než na první pohled vypadá. A závěrem bych rád upozornil, že koexistence těchto dvou, rozdílných ale věrohodných, interpretací tohoto filmu nám může být novým důkazem o moci subjektivního klamu, na který bychom si všichni měli dávat pozor, i když je to z jeho podstaty velmi těžké. Má člověk věřit svému způsobu vidění světa? Nebo má věřit tomu, co říká většina ostatních? Ale co tvrzení, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, které už není jen „příslovím“/ citátem Josepha Goebbelse (1897 – 1945) či subjektivní zkušenost s jistými politiky, ale v rámci experimentální filosofie byla ověřena platnost jeho významu.

Umístíme-li respondenta mezi herce, kteří se vydávají za ostatní respondenty, a pak jim předkládáme třeba různé obrázky a ptáme se jich na některé jejich vlastnosti, tak když herci např. začnou „nezávisle na sobě“ vykřikovat shodnou odpověď a nějaký nastrčený „fundovaný“ dozorce nad experimentem jim dává za pravdu, tak i respondent pak mívá silnou tendenci odpovědět stejně místo toho, aby ostatním vysvětlil svůj původní názor a „přechytračil“ je. Člověk pod sofistikovaným tlakem okolí dokáže uvěřit i lži a myslet si, že on je ten, kdo tomu „nerozumí“, měl by raději mlčet a snažit se pochopit ostatní, aby se jim „vyrovnal“.

Z tohoto hlediska se veškerá „pravda“ jeví jen jako nějaké sociální konstrukty (ústící k existenci postfaktismu), ale přesto můžeme mít pocit, že třeba v základním východisku vesmíru může být cosi objektivně pravdivého a má smysl snažit se k tomu propracovávat, i když to může trvat mnoho dalších generací. Respektive soubor sociálních konstruktů může být analogií na proměnlivé váhy v umělé neuronové síti před ustálení v dosaženém výsledku.

PS: Tato má interpretace Anomalisy mi připadá natolik zajímavá, že jsem se (už před dopsáním) rozhodl zakomponovat ji do nové povídky, která by se dotýkala podobného tématu, ale odehrávala odlišným způsobem v odlišném prostředí.

Žádné komentáře:

Okomentovat