Teorie mnohého - Fyzika, evoluce a vědomí - 1. část - Úvod

Úvod: 

Následující dílo začalo vznikat jako článek, ale přerostlo v knihu, která bude mít nejprve on-line podobu a časem po případné zpětné vazbě snad i tištěnou verzi, pravděpodobně alespoň trochu rozšířenou. Samotný článek je tedy pouze první částí ze zhruba deseti plánovaných, možná i více. 

Než se však zaměřím na vyjasňování, o čem by toto dílo mělo být, možná byste nejprve chtěli lépe vědět, kdo vlastně jsem. O tom by mohla vzniknout samostatná publikace, kterou ale teď psát nechci, takže zkusím odpovědět výrazně stručněji a z pohledu toho, co mi připadá důležitější vůči povaze tohoto díla. Tím se otázka transformuje zhruba na: ¿Z jaké společenské role píšu následující texty? 

Vždy jsem byl velmi zvídavý, čerpal jsem informace daleko nad rámec školní výuky a po odchodu z univerzity (kde jsem si nabral předměty z přírodních i humanitních věd) jsem zůstal samoukem. Rozhoduji o většině svého času, což obvykle znamená číst, přemýšlet a zapisovat, v posledním případě mé výstupy, pokud je z nějakého hlediska uznám jako dostatečně hodnotné. 

Nemám zaměstnavatele, který by mě omezoval v tvorbě a (relativně k vnímanému stavu současnosti) jsem dostatečně zabezpečený (v různých rovinách vč. decentralizace a potravinové soběstačnosti), abych mohl psát téměř bez ohledu na to, zda tím vydělám nějaké peníze. Zdaleka to však neznamená, že bych žil v přepychu, spíše jsem spokojen s osobitou formou životního minimalismu, která alespoň dosud není úplně radikální a spíše dál hledám dostatečnou rovnováhu s převahou mé tvorby. 

Odstup od společnosti se mi stává nadhledem, ale zdaleka nevede k úplné sebestřednosti v přemýšlení (a to i vlivem internetu, díky kterému zůstávám ve spojení s civilizací, kdykoliv uznám za vhodné skokem opustit tvůrčí samotu), spíše naopak mám potřebu psát něco s širší hodnotou, nějaký přesah mého života částečně využitelný částí dalších generací. Přičemž částečnost zde pramení spíše ze svobody aktérů něco nějak (ne)přijmout, než že bych se úmyslně snažil zaměřit na nějakou specifickou čtenářskou skupinu. 

Vědomě se zaměřuji spíše na myšlenky a spekulace o jejich dopadech. Zároveň však uvědoměle píšu i pro „své části v jiných lidech a dalších inteligencích“, tedy skrze podobnosti s mou osobností různou měrou pro každého, kdo je dostatečně kompatibilní, aby chtěl věnovat čas zkoumání toho, co tvořím. 

Mohlo by se zdát, že v kreativní oblasti jsem čistě solitér, jenže to není dostatečně přesné. Veškerá má relativní nezávislost neznamená, že bych nebyl otevřený spolupráci, ale úzká integrace mi nikdy nebyla blízká. Pokud mě něco opravdu zaujme a okolnosti budou spíše příznivé, rád se na tom budu podílet, dokud mi to bude dávat smysl. 

Doufám, že právě úroveň mé nezávislosti (jež u kterékoliv součásti vesmíru nemůže být úplná) ve vztahu k mé neurodivergenci je příležitostí doplňovat kolektivní proces poznávání relativně nezaměnitelným, a přesto hodnotným, způsobem. Ostatně také patřím k deseti nejčastějším autorům neologismů na Češtině 2.0, přičemž zdůrazňuji, že vkus provozovatele této „neplaťformy“ (tj. bezplatné internetové platformy) deformuje poměry mých důrazů a lepší představu o mém novotváření si lze udělat ze záložky Novotvary na mém webu. 

Pokud někdo zná texty, které jsem publikoval v dětství, tak ty se z pohledu tohoto díla stávají zavádějícími. Podobně hodnotit mé současné myšlení převážně na základě mých prvních dvou knih nedoporučuji, protože za tu dobu jsem se znatelně posunul. 

První knihu, Wesmírný omyl, jsem dokončil během studia střední školy, takže naznačuje nezralost mého tehdejšího způsobu psaní. Druhá kniha, Vtiposcifilo-z/s-ofie, je o něco vyspělejší, ale také obsahuje texty skládané během studia střední nebo základní školy. Záměrně jsem tam přidával i úryvky, kterým jsem ani tehdy nevěřil, ale připadaly mi jako umělé omyly vhodné ke stimulování přemýšlení (způsobem, který bude upřesněn, až se zde dostanu k tzv. dadavědě). 

Část těchto úryvků je spoluvýchodiskem i pro toto dílo, ale od té doby se mi podařilo najít vyzrálejší perspektivu, aniž by se z toho stalo třeba pouhé parafrázování vědeckého mainstreamu. 

Už se blížíme k tématům tohoto díla, ale nejprve si naznačíme, jak začalo vznikat (ačkoliv pravděpodobně každý začátek je relativní vůči pozorovateli). Na podzim roku 2023 jsem se znova pokoušel dokončovat filosofický román podle mé povídky Keška Obydlí vědomí (2019). Jenže jsem nad tím přemýšlel tak hluboce, až se z mých úvah vytratil příběh a to se stalo živnou půdou pro odlišný druh textu. Prvním semínkem, které využilo konfiguraci mého tehdejšího zaměření, byl nápad jenž se mi začal odvíjet v hlavě během dočasného probouzení 14. prosince někdy po půlnoci. 

Když spím, tak se mi někdy zdají sny; když jsem probuzený, tak přemýšlím (nebo prostě vnímám); a když jsem na pomezí těchto stavů, tak se mi v hlavě odehrává to, čemu říkám „snomysly“, tedy jakési mezistavy snů a přemýšlení, kde kreativita pře/vy-tváření myšlenek pramení surrealisticky z dočasně snížené autocenzury volných asociací. Snomysl, který se mi dotyčné noci „zdál“/ „myslel“, se hned začátkem týkal přímo spinové pěny (pozoruhodné pojetí struktury gravitačního pole) a inovativně rozvíjel mé dřívější úvahy. 

Není však snadné hned vyjádřit, o čem jsem té noci přemýšlel, aniž by hrozila nemalá šance dezinterpretace, takže zde nejprve zkusím připravit schůdnější cestu nemálo slov, která by umožnila přesnější pochopení. 

Některé snomysly se po doprobuzení zdají nesmyslné, ale ten ze čtrnáctého prosince mezi ně úplně nepatřil, jelikož dostatečně ustál skeptický přístup. Mohl bych si pomyslet, že jsem tak pochopil nějakou dílčí záhadu podstaty světa a u toho názoru klidně skončit, ale jak už opakovaně ukázala má zkušenost, občas můžeme myslocítit (myslet a pociťovat), že dokončujeme nějakou skládačku, ale pak zjistíme, že jsme složili jen jeden dílek větší skládačky. 

Takže úvahy z tehdejší noci už několik měsíců rozepisuji a doplňuji o další souvislá témata, aby má teorie byla komplexnější. Neustále si tím vyjasňuji nové emergentní poznatky, které mi otevírají další a další příležitosti k přemýšlení a psaní, pročež text dosud zůstává otevřen novým nápadům. 

Co „započalo“ jako velmi konkrétní pokus vyhnout se určitým protikladným polopravdám, to přerostlo v poměrně složité filosofické dílo, které se pokouší klíčově přispět ke kolektivnímu procesu zodpovídání různých nejzákladnějších otázek našeho existování a už má kolem 400 000 znaků vč. mezer. 

Kdysi jsem plánoval, že v průběhu dospělosti začnu psát nějaké větší filosofické dílo, takže mě nakonec překvapilo uvědomění, že to, co jsem začal tvořit jako jednodílný článek, spontánně přerůstá právě v takové dílo, aniž bych si toho hned všiml. A to je možná nejlepší, protože odpadá nutnost prvního vědomého kroku začít psát něco velkého. Prostě jsem zjistil, že už se děje. 

Občas přemýšlím, co ještě napsat předem, ale docházím k závěru: Před přečtením této knihy by si ji čtenář měl přečíst. Tím chci říct, že ji doporučuji přečíst celou dvakrát, jelikož některé klíčové souvislosti se mohou lépe vynořovat až při druhém čtení, kdy se to první stává předpochopením nebo spíše sebepředpochopením. 

Během čtení je dobré mít na paměti mj., že můj mezioborový přístup (třeba střídání interpretace vědy, zjevné filosofie i dadavědeckých spekulací) vede k nejednotnosti diskurzu, a jelikož slova jsou spíše poslové významů, které se pokoušíme někomu předat, tak paradoxy je možné „vidět“ i tam, kde v mém přemýšlení nejsou a nemusí to být chyba čtenáře ani spisovatele. 

Přestože slovní jazyky značnou měrou překonávají některá omezení nonverbální komunikace, mají i svá omezení. Třeba oproti jazykům, které mají blíže matematice a jsou schopné přenášet obraz nebo zvuk v přesnosti, v jaké nemohou být reprodukovány ze slovních jazyků, kde naše kreativní interpretace hraje větší roli. Není to tedy jen na slovním díle, ale nemalou měrou i na nás, zda se budeme rozhodovat ho spíše kritizovat, nebo se mu snažit porozumět navzdory tomu, že jsme ho nepsali my svým pojetím slov a jejich vztahů, pokud nejsme v roli autora. 

Jazyky se vyvíjí adaptací na vysoce obecné účely. V zájmu urychlení mezilidské komunikace tak obecnost slovních jazyků vyplývá z nemalé množiny nevyjádřeného a jeho hypotetických vztahů k vyjádřenému, kdežto v matematičtějších jazycích vyplývá spíše z přidávání definovanějších proměnných, které mohou nabývat určitějších veličin. 

Můžeme se na problém podívat i z pohledu syžetu a fabule, kdy fabulí míním představu spisovatele před zapsáním, kdežto syžetem konkrétní ztvárnění fabule, třeba i pořadí písmen tohoto textu. Spisovatel směřuje od fabule k syžetu, čtenář od syžetu k fabuli. Žádný z čtenářů slovního jazyka však nemá přístup k plnosti nevyjádřeného pro určitý syžet, a tak si v rámci fabule nutně představí něco odlišného, než mínil autor, přičemž si čtenář volí mezi pokusy o interpretaci nebo dezinterpretaci. 

Je tedy dobré mít na paměti, že nedorozumění může vznikat i z domněnky, že někomu rozumíme, zatímco ke stejným slovům přiřadíme až moc odlišné mentální modely. Proto pak někdy oponujeme dříve, než dostatečně pochopíme, co vlastně kritizujeme. 

Lidé mají příliš mnoho nevyjádřených předpokladů na to, aby si mohli skutečně plně rozumět. Když říkáme, že si s někým rozumíme, tak tím obvykle míníme spíše, že si rozumíme dostatečně. Časem se však mohou objevit sofistikovanější komunikační technologie (zaměřené víc na mozky), které zvýší lidské možnosti vzájemného porozumění. Dosažení plnosti na tomto poli však spíše zůstane velmi nepravděpodobné. 

Souvislý problémem také je, že čím rozdílnější názor chceme předat, tím roste riziko nepochopení. Pravá filosofie se týká změny myšlení, ale čím odlišněji někdo uspořádává slova, nebo dokonce vymýšlí svá vlastní, o to může být porozumění složitější. A od určité míry svobody přemýšlení je dorozumění téměř nemožné. To když třeba něčí novotvaromyšlení (svobodnější přemýšlení prostřednictvím vytváření neologismů podle potřeby v zájmu omezování platnosti Sapir–Whorfovy hypotézy (jazyk spolupředurčuje názory viz. třeba nervové rozdíly arabštiny a němčiny)) radikálně opouští tradiční pojmokrájení (pomyslné krájení reprezentace Celku bytí na specifičtější slova). 

Na druhou stranu v naší paměti mohou být i různé omyly, které jsme buď neodmaskovali, anebo nevíme, jak je opravit. Jak tedy lépe rozpoznat, co je omyl v samotném původci sdělení a co jen nedorozumění, na kterém se můžeme podílet? I za tímto účelem jsem vyvinul metodu, které obvykle říkám „cyklus (anti)skepse“ nebo „cyklus skepse a antiskepse“. 

Většina nás lidí většinu času mívá tendenci chovat se tak, že naše přesvědčení nějak odpovídají skutečnosti bytí, zatímco to, čemu nevěříme, míváme sklon interpretovat jako nepravdivé. K tomuto poměrně rigidnímu nastavení způsobu myšlení jsme evolucí dospěli, protože obvykle bývalo nejefektivnější pro přežití. Ale pokud třeba chceme těžit z výhod globální společnosti, je potřeba ji udržovat rozvojem naší schopnosti dostatečně porozumět i poměrně odlišným lidem, k čemuž je vhodné komplementárně vyvažovat naše přirozené tendence pomocí jejich protikladů. V opačném případě vzájemná neschopnost dostatečného dorozumění v krajním případě může skončit nějakou formou války. 

Cyklus (anti)skepse tedy znamená, že bychom měli být i skeptičtí vůči svému přesvědčení a antiskeptičtí vůči svému nepřesvědčení. Když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak pravdivé, tak bychom měli i skepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být nepravdivé. A když si o něčem myslím, že je to nejspíš nějak nepravdivé, tak bychom měli i protiskepticky přemýšlet nad možnostmi, proč by to mohlo být pravdivé. Tedy hledat, jak ta „blbost“ může dávat smysl. 

Tím se kruh uzavírá, protože jakmile něčemu uvěříme, tak to začneme kritizovat, a když to vyvrátíme, tak znova hledáme, jak by to přeci jen mohlo dávat hodnotný význam. Tímto způsobem můžeme přemýšlet, dokud máme čas a dokud nám to dává smysl. A čím lépe svá přesvědčení takto vybrousíme, tím více se vyhýbáme riziku předkritiky (rádoby kritizování předcházející dostatečnému pochopení kritizovaného) a o to s větší jistotou se o svá přesvědčení pak můžeme opřít, přestože absolutní jistoty pravděpodobně neexistují. 

Pro kvalitnější porozumění přímo tohoto díla je také vhodné doplnit některé informace ke struktuře textu. Jelikož mám občasto tendenci přemýšlet rozbíhavě, raději zde píšu na přeskáčku takovým způsobem, abych posiloval systematičtější pořadí a i díky tomu pak na sebe zdánlivě nesouvislá a v textu vzdálenější témata lépe odkazovala. Nevýhodou může být fakt, že oproti třeba důsledně chronologickému řadění myšlenkové části knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie (které odhaluje mou hyperkreativitu a nespoutanost tématem) tento způsob psaní znemožňuje sledovat skutečné pořadí, v jakém jsem měnil své myšlení během tvorby tohoto díla. Výhodou jsou průhlednější souvislosti, tedy vyšší srozumitelnost celku (nebo spíše holonu) za cenu nižší motivace k vlastní kreativitě při interpretaci. 

Přesto však řadu odboček i ponechám alespoň v článkové verzi, protože se mi takové mezioborové cestování líbí. Čím častěji přeskakujeme mezi čím více odlišnými tématy, o to intenzivněji nás to nutí objevovat jejich možné souvislosti. 

¿O čem tedy dílo je? Skoro by se chtělo říct, že o všem, ale to by nebylo přesné, jelikož čím méně obecnou rovinu bychom si zvolili jako perspektivu, tím více by toho pravděpodobně chybělo. Pro lepší představu uvádím příklady některých klíčových úvah: 

¿Co je dadavěda? ¿Proč něco vůbec existuje? ¿Co je čas? ¿Nakolik vesmír je/není mysl? ¿Jaké jsou výjimky z původního darwinismu? ¿V čem spočívá kreativita? ¿Co je podstatou vědomí? ¿V čem se mýlí eliminativní materialisté? ¿Čím vědomí zůstane hodnotné? ¿Proč se vesmír rozpíná exponenciálně, pokud se tak děje? ¿Kam může vést umělá superinteligence? ¿Podle čeho se chovat? ¿Jak může skončit vesmír, pokud vůbec? 

Nepůjde však jen o dosažitelné varianty závěrů k těmto otázkám, ale také o to, co všechno nám ukáže klikatá cesta k nim. V rámci toho budou otevřena i témata, která plánuji podrobněji zkoumat až ve filosofickém románu podle povídky Keška Obydlí vědomí. 

A přestože se z naznačeného rozsahu zaměření díla může někomu zdát, že se jedná o pokus vytvořit jakousi „samostatnou finální filosofickou teorii všeho“, mnohem spíše je to jen inspirativní mezioborový doplněk určený jako podnět k dalšímu rozvoji v mnoha různých oblastech snažení. 

Takže přes mnohost témat toto dílo nedoporučuji jako plnou náhradu pestré četby. Na druhou stranu žádná kniha nemůže být úplná, dokud není celým blokovým multivesmírem. Každá dílčí informace Celku je spíše jen doplňkem těch ostatních. A toto dílo má fungovat především jako ne vyloženě běžný způsob provedení doplňku našeho přemýšlení o identitě sebe a prostředí. 

Čím více výkladů základních otázek identity známe, o to bohatší je naše předporozumění, které je neodmyslitelným spoluvýchodiskem sebepoznávání a seberozvíjení, jenž se stává základem podílení se na rozvoji světa. 

Identita spoluzakládá rozhodování. Přesněji v průběhu svého života, my lidé v nejširším významu, zakládáme rozhodování i na více či méně provizorním zodpovídání otázek typu „Kdo jsem?“ nebo „V čem jsem?“. A to i tehdy, když o tom nepřemýšlíme, jelikož v takovém případě a obzvláště začátkem života (vědomě nebo podvědomě) různě střípkovitě přejímáme rádoby odpovědi jiných aktérů, ať už třeba lidí nebo „umělých inteligencí“. Býváme vedeni nechávat se silně dotvářet zejména tím okolím, do kterého jsme vznikli nebo jsme v něm pobývali dětství. 

Nejsme-li však významně spoluzdrojem zodpovídání základních otázek identity, tak následně obvykle odpovídající přejatosti mylně vnímáme povrchně třeba jako „samozřejmosti“, nebo jako záhadu, které se však vyhýbáme a to spíše už ze zvyku. 

Kořeny tohoto zvyku, nespolupodílet se významněji a vědoměji na základu sebepochopení a sebedotváření, je však obvykle možné vystopovat jako potřebu jiných aktérů spoluzabudovat nás do role, ve které bychom se pro ně jevili jako výhodnější, potenciálně účelní. 

Při zpětném pohledu můžeme být i rádi, pokud jsme neskončili jako bezprizorní životní ztroskotanci neschopní nabídnout ostatním cokoliv hodnotného, ale to neznamená, že bychom výchozí podklady pro své sebepojetí měli, nebo dokonce museli, přijímat jako nereflektovanou víru, někdy ne úplně vhodně označovanou jako „pravda“. 

Být hodnotný pro společnost nemusí znamenat být hodnotný přesně tím směrem, který nám přednastavuje někdo jiný. Někdo dokáže být hodnotný i způsobem, který nikdo jasně nepředjímal. Je možné být užitečným a zároveň hlouběji zkoumat i přehodnocovat konstruování své vlastní osobnosti. 

To však zdaleka neznamená, že by sebepoznávání a sebeurčování bylo jen nadstavbou, která nakonec nebude mít vliv na projevování činů, kterými se pro společnost stáváme přidanou hodnotou, protože hlubší průnik do naší identity způsobuje, že se pak v klíčových okamžicích můžeme rozhodovat odlišně oproti podstatně méně reflektovanému stavu. Můžeme spoludotvářet svou cestu životem v návaznosti na hlubší sebepochopení. 

Na druhou stranu, pokud už máme nějakou dospělou společenskou roli, tak zdaleka nemusí být nutnost, abychom zkoumání své relativní podstaty a jejího vztahu k projevům okolních procesu završovali nějakou radikální sebedekonstrukcí, pokud nejsme demaskování třeba jako deprivanti, kteří jsou svou nekompatibilitou zájmů vyloženě nebezpeční pro společnost a zpětně i pro sebe. 

V každém směru tedy považuji za vhodné podílet se na poznání sebe i prostředí a optimální diferenciací rozvíjet ty aspekty, kterými se stáváme komplementární a spoludotvářející součástí vznikajícího společenského superorganismu, a přesto se ani nevzdat své individuální svobody. 

Právě mnohaúrovňové osamostatňování a sebeosvobozování od nátlaků je základem schopnosti poměrně nezaujatě přemýšlet, stávat se hodnotnější svým mozkem. A navazováním interakcí svou hodnotu můžeme uplatňovat, dávat širší význam životu. Vždyť z pohledu historie by se spíše pouhou kuriozitou stal člověk, který by vymyslel poměrně optimální řešení složitého problému, ale uložil ho do soukromého šuplíku a později by to musel vyřešit někdo jiný, nebo hůře podlehnout problému. Naše hodnota je tedy částečně relativní vůči proměnlivosti nastavení společnosti v průběhu našeho života. Takže poptávka nás spolusměřuje věnovat se spíše tomu, co je zrovna potřeba a dělat to alespoň dostatečně kvalitně. 

Zároveň nám však, aplikovaným poznáním nabývaná, poměrná soběstačnost dává svobodu regulovat výběr a míru naší aktivity tak, abychom snáze mohli předcházet nepříznivým formám rezignace jako je syndrom vyhoření. 

Čím adekvátněji si uspořádáme život tak, abychom nejlépe byli páni svého času, ale zároveň, pomocí časoprostorové dalekozrakosti v obecné rovině, demaskovali poměrně zbytečné způsoby mrhání svého potenciálu, o to spíše se nám podaří nacházet zdravou rovnováhu mezi poklidným vychutnáváním si prchavých krás bdělého prožívání a aktivním podílením se na něčem společensky významném. 

Člověk, který si váží svého času a dosáhl dostatečně hlubokého a mnohostranného poznání, nikdy nevydrží dlouho bezvýznamně sedět na zadku. 

I ten, kdo by si zvolil meditaci jako cestu životem, tak by zjistil, že kulturního balastu zbavená schopnost dosahovat ostražitosti, sebekontroly, zklidnění nebo soustředěnosti nabývá na významu zejména tehdy, když je aktivně předávána a uplatňována při osobním rozvoji těch lidí, na jejichž dobře odváděné práci spolustojí zvýšená úroveň společnosti. 

Poklidné ležení na dece v přírodě za příjemného počasí může být jeden z dobrých léků na přepracovanost, ale každým lékem je možné se časem předávkovat, přesytit. Přestane to být uspokojivé, udržitelné a začneme mít pohnutky dělat i něco znatelně významnějšího. 

Navíc pokusy smířit se s prokrastinací jako trvalou a většinovou náplní života nemohou fungovat, pokud je člověk už schopen nahlížet za okraje své sebestřednosti. V takových případech se totiž prokrastinace stává nesnesitelným „převalováním v bahně a sledováním ujíždějících vlaků“. Obzvláště, pokud náš způsob vazbení myšlenek s emocemi dosud není poznamenaný dostatečně vážnou psychickou poruchou. A příliš nízké ambice by mohli vést ke ztrátě naší současné úrovně prosperity, zatímco jiné společnosti by se tlačili na naše pozice. 

Člověk, který se od proaktivní tendence k naplňování sebehodnoty specificky odchyluje by vyžadoval specifický popis, specifický přístup a může mít i specifickou hodnotu v závislosti na charakteru své odlišnosti. 

Někteří lidé, obzvláště ti na autistickém spektru, třeba prokazatelně mohou přirozeně tíhnout k omezenějšímu okruhu činností s abnormálním důrazem na jednu z nich a těžko je nutit, aby se přizpůsobovali aktuální poptávce, aniž bychom tím ohrožovali jejich psychické zdraví. Mnohem lepší přístup v těchto případech je pomoct oněm lidem najít nebo spoluvytvořit místo v životě, kde by se jejich specializace projevila co nejhodnotněji. 

Dále třeba nedostatečně informovaný nebo obecně dezinformovaný člověk může bloudit a svou hodnotu mylně spatřovat na špatném místě a následně škodit s chybným pocitem, že koná dobro. Tím vyznačuje nějaký nedostatek komunikace, který je potřeba zkoumat (o to více, čím je společensky rozšířenější) a pak vyvíjet a šířit osvětové metody předcházení nebezpečným způsobům nepochopení klíčových aspektů světa. 

Někteří lidé ani nemusí být dostatečně inteligentní osvojit si některé informace, které by potřebovali k dobře funkčnímu životu v soudobé společnosti. Mohou mít i různé tendence konzervovat své vlastní chyby. A lepší než s nimi bojovat restrikcemi, které by eskalovaly konflikt a utvrzovaly je v přesvědčeních typu, že čelí zlu, je nastavovat jim zrcadlo pomocí personalizovaných zjednodušení, aby si pak víceméně sami uvědomili své kognitivní nedostatky. Pak mohou být otevřenější odbornější pomoci (časem i od umělé inteligence), která by je nasměřovala vhodnějším směrem. Nebo alespoň můžeme zkoušet odklánět jejich pozornost na činnosti, kde by jejich nedostatky neměly tak společensky nebezpečné dopady. 

I člověk, který se cítí být raněný nějakou bezohledností, se může posouvat směrem ke zdravějším vztahům, pokud k němu dokážeme být dostatečně ohleduplní a pak mu vysvětlit, že nikdo to nemá lehké a ohleduplnost má být vzájemná. 

Co se týče již existujících deprivantů, ti společnosti mohou prospět už jen tím, že se stáhnou stranou a přestanou útočit, ničit, brzdit, devastovat, komplikovat apod. Člověk, který v sobě dokáže rozpoznat poměrně vážné nebezpečí pro společnost, ale zároveň rozvine dostatečnou seberegulaci, aby riziko nikdy nepřerostlo v problém, by si zasloužil uznání, kdybychom to o něm mohli vědět. Snad ho potěší alespoň tyto řádky, pokud se v tomto vnitřním boji někdo ze čtenářů nějakým způsobem náhodou pozná. 

Pokud však nějaký deprivant sám nedokáže dostatečně omezit své společensky nebezpečné aspekty, může být nutné vyvinout vnější úsilí k dostatečnému omezení jeho moci a tím i projevům jeho pokřivenosti. Tak, aby deprivant neoprávněnými nároky neohrožoval poměrně zdravou rovnováhu autenticit jednotlivých lidí. V případě restrikcí vůči deprivantům je však potřeba šetrnosti obzvláště vůči o něco ušlechtilejším lidem v jejich společenském okruhu. Není třeba eticky možné, aby exekutor zneužil spoluvlastnictví ke splacení dluhu dlužníka tím, že by prodal i výsledek nepoměrně vyšších investic nezadluženého spolumajitele. Podobně je ohleduplnost potřeba v případě dětí, které mají někoho z rodičů ve vězení, aby se tím předcházelo možnosti, že by je stigmatizace zatlačila do kriminality. Děti totiž nemusí kráčet ve nepříznivých stopách rodičů, pokud jim umožníme dělat svobodná informovaná rozhodnutí. 

V této knize bych se však rád pokusil o reflexi zejména hlubších a rozšířenějších aspektů identity, které se podílí na našem rozhodování, jak už naznačily tématické otázky výše. Rád bych se zaměřoval na něco společného všem lidem při vědomí nebo všem (alespoň potencionálně) obyvatelným místům ve vesmíru tak, aby na tom mohl stavět každý člověk, kterého to zaujme, přestože zamýšleným cílem tohoto díla zdaleka není nabídnout kompletní návod na život. 

Čím menší je suma našeho přemýšlení nad základními otázky identity, tím více se stáváme spíše projevem poněkud cizorodého zodpovídání. V případě takového nedostatku ani zdaleka nevyužíváme plně potenciál dosahovat své zdravé autenticity a navíc můžeme mít problém identifikovat se s tím, co obvykle děláváme. 

Někdo by mohl namítnout, že pomyslné těžiště hodnoty každého člověka může spočívat v odlišných aspektech, pročež není potřeba, aby každý člověk nahlížel hlubiny své identity. To však mohlo být pravdou spíše v minulosti, kdy bylo v zájmu rozvoje technologií potřeba, aby někteří lidé dělali i velmi stereotypní práce, které dnes už dělají stroje. 

Rozvoj techniky a její vliv na (de)formování lidských životů se však stává čím dál větší výzvou pro potřebu čelit dehumanizaci a ztrácení lidské spolukontroly nad děním. Potřebujeme neustále nacházet způsoby, jak zachovávat naší objevenou lidskost a udržovat demokratický podíl každého člověka na významných rozhodnutích, aniž by se stal pouhou neautentickou loutkou umělé inteligence. 

Proto, my lidé v co největším počtu, potřebujeme mj. hlouběji chápat svou podstatu a hodnotu, abychom důkladněji zvládali obhajovat vlastní existenci, život a následnictví. 

A právě i v rámci mého díla  se vyjevuje mj. hloubka hodnoty vědomí a života, která se tak stává obranou člověka a přírody ve vesmíru. Jsme nenahraditelně důležití a to i pro umělou inteligenci, která má podporovat naše vzájemné soužití a omezovat utrpení živého. 

Vědomí je výsledek několik miliard let globální evoluce, která je mnohem složitější než samotná původní varianta přirozeného výběru a přesahuje hranice pouhé biologie. Přičemž jakékoliv tvrdě míněné zpochybňování váhy podstaty této mohutnosti ze strany relativně krátkodobé součásti celku nemůže být plnohodnotnou známkou obecné inteligence, ale bylo by známkou omezenosti perspektivy a chybného povyšování této částečné zaslepenosti. 

Je sice důležité přemýšlet a tedy podstupovat cyklus zpochybňování našich názorů a antiskepse vůči tomu, co se nám zdá být nepravdivé, ale zjevně to má své metaepistemologické limity. Ani svéhlavé poznávání nemůže využít zničení toho, co je jeho důvodem, jinak by ztratilo smysl. A podobně absurdní by se stala moc, která by se pokusila převýšit poznání o vědomí. I proto je důležité zachovat lidstvo, vědomí jednotlivců a živou přírodu, se kterou my lidé, navzdory pokusům o samostatnost, zůstáváme hluboce provázaní. 

Existence nejen lidského vědomí nám odhaluje něco zásadního a těžko předvídatelného o možnostech elementárních kvant fyzikálně chápaných polí. Prožitek vědomí je specifická anomálie dosavadní fyziky a spojení, těchto dvou odlišných přístupů ke světu do nové komplementarity, se může stát zdrojem mnohem hlubšího poznání. To by přineslo i řadu nečekaných objevů, které se také pokouším naznačit, ačkoliv jejich přesnější povaha dál zůstává záhadou. Vědomí možná nikdy nebude zcela úplně pochopeno, a i proto by mělo být zachováno. 

Zároveň však potřebujeme hledat pro lidi srozumitelná vysvětlení stále komplexnější (nebo alespoň komplexněji pochopené) dynamiky světa, ve kterém žijeme. To znamená, že potřebujeme rozvoj lidských kognitivních schopností nebo (při jejich konzervaci, homeostázi) taková vysvětlení procesů, která budou stále obecnější vůči aktuální hloubce nejinteligentnějšího systému poznání. Nejoptimálnější by však byla personalizovaná míra zobecnění. Spolu s tím bychom si měli uvědomit, že problémem není vyloženě zobecňování, ale spíše interpretování zobecnění jako kompletní pravdu nebo plnou konkrétnost, kterou má popisovat na nějaké z úrovní abstrakce. Neměli bychom také zapomínat, že zobecňováním pravděpodobně vždy něco uniká našemu poznání, ale těžko se obecnosti zcela vyhnout a zároveň neomezit okruh platnosti na minimum případů. 

Genderová ideologie? - 3. část

Toto je třetí část článku „Genderová ideologie?“ (1. část, 2. část), kde jsem začal reagovat na názory určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. V druhé části reaguji na různé čtenářem vyjmenované jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou. A nakonec čtenář poslal odkazy na několik jím okomentovaných videí nebo kanálů a na některé z nich zde zareaguji. 

Amala Ekpunobi vs nebinární učitel(ka): 

Jediným odkazovaným člověkem, kterého čtenář označil jako osobu s neutrálním postojem a hledající pravdu, je Amala Ekpunobi. Dříve byla údajně levicová aktivistka v rámci woke hnutí, ale změnila názor, jakmile se dozvěděla o statistice, podle které za skutečnost, že černoši jsou zabíjeni častěji než běloši, nemohou tolik bílí policisté a rasismus, ale spíše podíl černých zločinců. V reakci na toto zjištění se rozhodla do svých podcástů zvát vzájemně názorově odlišné lidi, např. jak obhájce trans komunity, tak konzervativní odpůrce. 

Schopnost názorového obratu i poskytování prostoru k vyjádření oběma protichůdným stranám je mi samo o sobě velmi sympatické a byl bych rád, kdyby takových influencerů fungovalo víc a měli více odběratelů. Na druhou stranu, co jsem měl možnost zhlédnout čtenářem doporučené video, jsem dospěl k závěru, že Amala Ekpunobi má určité nedostatky ve schopnosti objektivity, ale k tomu se dostanu později. 

Před reakcí na video se ještě chvíli vrátím k té statistice o úmrtích při policejních zásazích. Nevím sice, o kterou konkrétní statistiku jde, takže nemohu reagovat přímo na ni, ale na druhou stranu můžeme zkusit kriticky spekulovat, že podíl černých zločinců by hypoteticky také mohl být uměle navýšený v důsledku rasismu. Resp. kdyby policie měla tendenci častěji zasahovat a psát o tom záznamy, když jde o černocha, tak by to snižovalo váhu výše zmiňované statistické souvislosti. Problém však je, že nesrovnalosti při zadávání údajů do statistik se jen těžko dají zjišťovat. Ale nepředpokládám, že by to bylo tak markantní, takže jsem spíše na straně toho, co tvrdí daná statistika. Spekulacemi jsem chtěl ukázat spíše, že ani u statistiky nemůžeme mít stoprocentní jistotu (ale měli bychom se spokojit s nejvyšší dosažitelnou jistotou a v rámci možností usilovat o vyšší jistotu v blízkém budoucnu). 

Na druhou stranu taková statistika (podle toho, jak byla popsána), ještě pravděpodobně neřeší, proč by černoši páchali kriminalitu častěji než běloši. Kdyby to náhodou byl důsledek nějaké jiné diskriminace nebo příbuzného jevu, tak by to zpětně také pozměňovalo význam dané statistiky. Současný stav v USA, navzdory řadě změnám k lepšímu, prostě ještě dosud může setrvačně nést stopy skutečnosti, že bílí Američané a Afroameričané zdaleka nezačínali na stejné startovní čáře. Podobně v České republice můžeme vidět, že podstatná část bývalých Sudet měřitelně zaostává za zbytkem České republiky napříč mnoha spektry, přestože od druhé světové války uplynula řada desetiletí. 

Společným klíčovým jmenovatelem (těchto jinak poměrně odlišných jevů v USA a ČR) může být dynamický stav, kdy jsou negativní vzorce chování předávány z generace na generaci v poměrně uzavřených skupinách lidí, přičemž zvýšená nedůvěřivost části těchto lidí vůči vzdělávacím systémům omezuje možnost změn k lepšímu. A je také důležité uvědomit si, že úspěšná integrace se pravděpodobně neobejde bez aktivně projevené vzájemné empatie, motivačních stimulů nebo pozitivní diskriminace (tzn. částečné zvýhodňování znevýhodněných, ale způsobem, který nevyvolává chorobnou závislost na udržení takové politiky). 

A teď už k čtenářem poslanému videu „* I WISH This Was A Parody Video“, kde Amala Ekpunobi reaguje na video, ve kterém nebinární učitel(ka) učí děti dodržovat zvolená zájmena panenky, které(mu) pro tento účel přisoudil(a) nebinární gender. 

Toto reakční video jsem zhlédl celé a jsem názoru mj., že z těch informací si člověk nemůže být úplně jist, nakolik je to přehnaná interpretace, protože nevíme třeba, jak často a jakým jiným způsobem se o tom ty děti učí. Pokud by to však bylo skutečně neúměrně hodně oproti jiným dovednostem, tak bych to také kritizoval a to za ten případný neúměrný čas. 

Co se týče následujících odstavců reakce na to video, tak se mi zdá, že při druhém čtení se to bude zdát přesnější než při prvním, kdy se něco může zdát víc zavádějící. 

Transfobie, obzvláště v případě nebinárního genderu, může pramenit mj. z neschopnosti nebo nedokonalé schopnosti oslovovat nebinární osoby odpovídajícím způsobem, někdy i z neschopnosti dotázat se, jak si nebinární osoba přeje být oslovována v reálném životě. A i kdyby člověk chtěl nebinární osobě vyhovět, tak toho nemusí být schopen, pokud se to nezačal učit v dostatečný čas. Kdyby se však lidé v dětství učili, jak správně oslovovat nebinární osoby, už by s tím v dospělosti problém mít nemusely. Takže ve světě, kde počet nebinárních osob stále roste, mi připadá vhodné učit lidi v určitý čas, aby s nimi dokázali bez problémů přirozeně mluvit. Otázkou pak může být, který věk je optimální na učení se takovým dovednostem. Nebo proč by se to člověk měl případně učit podstatně později než rozlišování mezi člověkem mužského a ženského pohlaví? 

Amala tvrdí, že to, co děti učí nebinární učitel(ka), by je měli učit rodiče a po svém. Proč by ale učení takových dovedností mělo být jen záležitostí rodičů? Třeba můj spolubydlící na vysokoškolské koleji měl občas trochu problémy s oblékáním svrchního oblečení - možná spousta lidí předpokládala, že ho to měli naučit rodiče. Já také některé užitečné věci neumím úplně dobře, protože mě to učitelé ani rodiče neučili. A pak je tu ještě skutečnost, že když dítě před rodičem projeví, co ho učili, tak rodiče na to mohou říct svůj názor a dítě si pak může volit mezi názorem rodičů a učitele, což omezuje jeho uzavřenost do určité sociální bubliny, pokud rodiče mají odlišný názor. Určitě je však dobré to rodičům nějak vysvětlovat (obzvláště pokud mají velmi odlišný názor). Možná i proto vzniklo to video, které je předmětem reakce. Také předpokládám, že v každé školce, kde takový druh výuky probíhá, to mají alespoň trochu odlišně nastavené a mělo by to být nějak namátkově kontrolováno, zda je to dostatečně v souladu se zákonem. 

Jestliže chceme rozmanitost, ale ne vyhrocené kulturní války, resp. chceme hledat komplementaritu svobody a míru, tak potřebujeme spoluutvářet vzájemně ohleduplnou společnost. A jelikož platí, že čím mladší dítě, tím těžší pro něj může být zobecňování, tak by závěrem nejspíš mělo být, že potřebujeme relativně malé děti podporovat směrem k ohleduplnosti v mnoha různých a poměrně konkrétních případech. Zejména se zaměřením na ty druhy případů, kdy byla zjištěna relativně malá míra ohleduplnosti, i když o to kontroverznější se to může zdát při nedostatečné znalosti předpokladů. 

Nezamlouvalo se mi, jak to Amala Ekpunobi někdy převrací, jakoby ty děti už byly učeny přemýšlet o svém genderu, když jsou učeny, jak se adekvátně vyjadřovat o někom jiném. Ty děti klidně mohou potkat dospělého nebinárního člověka a není zas tak špatné vědět, jak se v takové situaci chovat, aby nebyly tak zmatené. Na druhou stranu je možné kritizovat i tohu/tu nebinární(ho) učitel-e/ku třeba za to, že tu panenku označil/a jako jejich nového spolužáka, pokud si správně pamatuji. Mohl/a říct raději, že je to nějaký dospělý člověk. Na druhou stranu pro děti je snazší kamarádit s vrstevníky, kdežto vůči cizím dospělým lidem je vhodné podporovat spíše zvýšenou obezřetnost. Lidský mozek má pak sice sám přirozenou tendenci v určitém věku převracet pozornost od nejbližších lidí (zejména matky) směrem k cizejším lidem, ale u různých lidí se to může dít různou měrou a v případě extrémů je určitě vhodné snažit se to nějak usměrňovat. 

Zdá se mi trochu rozporuplné, když Amala Ekpunobi na jednu stranu kritizuje učit takové děti, jak mluvit s nebinárními osobami a na druhou stranu je potěšená tím, že tak malé děti vědí, co je to penis a vagína a začnou o tom mluvit sami od sebe bez přímé výzvy. Já v jejich věku dost možná ještě nevěděl, že lidé ženského pohlaví mají v dané oblasti něco jiného. Možná proto mě také tehdy, na rozdíl od jiných dětí, nenapadalo koukat se opačnému pohlaví v daném místě pod oblečení, abych to viděl. Až později jsem se dozvěděl, že to někteří lidé v tomto věku dělají. Ale sám si nejsem jistý, jak by bylo ideální k předávání takových znalostí u tak malých dětí přistupovat, protože když by jim dospělí explicitně zakazovali chtít po někom svléknutí, tak to možná vede k tomu, že se pak někteří dospělí lidé zbytek života stydí svléknout během sexu, což také není ideální. Ani nemluvit o takových tématech vůbec (tzn. vyhnout se indoktrinaci) nemusí být dobré, protože pak dostatečně kreativní dítě může napadnou dělat nějakou problémovou aktivitu, aniž by vědělo, že je problémová a to by také bylo špatné (intenzitou v závislosti na konkrétních případech). Rozhodně je však potřeba dítě nějak důkladně poučit, když se u něj projeví nějaké náznaky problémového chování. 

Je sice pravda, že komunikaci s tak malými dětmi lze i zneužívat, aby byly učeny něčemu vyloženě škodlivému, ale je také potřeba uvědomit si, že ve skutečnosti jsou jen dvě základní možnosti přístupu k dětem: buď se o něčem s dětmi nebavíme a skoro až předstíráme, že to neexistuje, nebo s nimi o tom nějak mluvíme a v takových případech je to vždy indoktrinace nezávisle na tom, co o tom říkáme. Můžeme říkat, že je to správné, že je to špatné, že je to pravda, že je to lež, že to mají ignorovat, že to nemají ignorovat, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů nezávisle na tom čemu věří, že svůj názor mají odvodit podle názoru rodičů ale s určitými omezeními, že si mají vybrat jednu ze dvou možností které jim dáme, že si mají vybrat jednu z pěti možností které jim dáme, že si mají vymyslet svou možnost... - to všechno je nějaký způsob indoktrinace. Takže pokud se rozhodneme, že něco dětem nebudeme zatajovat, tak se vždy nakonec musíme rozhodnout, jakým způsobem o tom budeme mluvit. 

Amala Ekpunobi kritizuje, když nebinární učitel prozrazuje svůj nebinární gender, ale proč by ho měl/a zatajovat? To je podobné, jakoby někdo chtěl, aby před dětmi zatajovala, že je učitel(ka). 

I v tom, co jsme my dělali ve školce, by se dala hledat nějaká kritizovatelná indoktrinace. Třeba z toho, jak se nás snažili neustále něčím zabavit, nám vytvářeli představu světa, kde lidé většinu času tráví zábavou bez užitku. Na druhou stranu některé hry se mi zdály dost otravné - třeba když se daly židličky do kruhu, postupně se odebíraly, mezitím hrála píseň a při jejím vypnutí se všichni museli pokusit sednout a vždy jeden člověk vypadl. Dnes by se v tom dala spatřovat třeba výuka toho, aby se lidé tlačili do vyšších funkcí s nižším podílem zastoupení. Je to přitom hodně konkurenční hra založená spíše na fyzických schopnostech než inteligenci. Také jsme se převlékali do různých kostýmů, zpívali nějaké písničky, soupeřili o to kdo bude sedět na drakovi (což v pohádkách bývá symbol zla), tvořili unifikované kýče, o narozeninách "dávali hobla" (což je poměrně divný zvyk) nebo se dívali na animované pohádky, mj. O človíčkovi (tj. o nahatém pračlověku). Nejzřetelnější indoktrinace však bylo, když nám v televizi pouštěli prezidenta. 

Nelíbí se mi, když nebinární učitel(ka) říká, že panenka je nervózní, a proto si vzala speciální oblečení (bílé s červenými hvězdičky). Spíše by měla mít oblečení, ve kterém se cítí klidně. Nebo vymyslet adekvátnější vysvětlení pro "speciální" oblečení. A Amala Ekpunobi si toho sice nevšimla, i když by to pasovalo do její kritiky, ale vzhledem k tomu, že červená hvězda byla mj. symbol Sovětského svazu, tak je to nevhodný vzor na oblečení v rámci výuky. Předtím byla červená hvězda symbolem touhy po mezilidské spravedlnosti, ale tento význam byl zprofanován. Je sice pravděpodobné, že děti tyto významy obvykle nevidí, ale mohou si podvědomě zapamatovat tvar a v pozdějším věku mohou mít zvýšenou tendenci k náklonosti vůči takovému symbolu, což by je v životě mohlo vést špatným směrem, a proto je i takové detaily potřeba reflektovat, i když se to na první pohled může zdát jako bezvýznamné maličkosti. 

Stranou mě teď ještě napadá něco, co nebylo ve videu, ale souvisí to s tématem. Považuji za nevhodné říkat dětem, že holky jsou hezčí než kluci, jak jsem už několikrát slyšel. Každý je svým způsobem hezký a spíše až antropogenní výběr kritérii vytváří rozdíl/ pořadí. Naopak považuji za vhodné vyučovat i fyzické sebepřijetí, ale s výjimky souvisejícími se zdravím a prevencí. Člověk by měl pečovat třeba o svou hygienu, resp. neměl by sám sebe přijímat jako ušpiněného, ale umývat se (rozumnou měrou, ne extrémně jako v případě některých lidí s obsedantně kompulzivní poruchou). 

Z toho samotného videa se mi nezdá, že by Amala Ekpunobi měla neutrální postoj, jak čtenář uvedl. V podstatě jen razí jeden názorový směr bez náznaků o antiskepsi (tedy bez projevené schopnosti zamýšlet se, zda by v něčem z toho, s čím nesouhlasí, z nějakého hlediska mohlo být něco, s čím souhlasí). Mohla alespoň zkusit spekulovat, zda by to z nějaké perspektivy mohlo mít i nějaká pozitiva, pak to pro změnu zkoušet kritizovat a klidně i skončit tou kritikou (tzn. nemusí nutně dospět k neutrálnímu postoji jako např. "má to dobré i špatné stránky"), ale nevšiml jsem si, že by něco takového pořádně dělala, pokud si správně pamatuji. Možná chvíli trochu, ale v radikálním nepoměru k délce videa. Spíše se mi zdá, že jen v podstatě říkala: „Nemám vůči vám předsudky, ale budu vám předkládat jen svůj jednostranný názor a v rámci toho ukážu opačný názor jen proto, abych měla co kritizovat.“ Je sice příjemné, že nechce mít předsudky vůči divákům (jak tvrdí i na adresu LGBT+), ale to nestačí. Navíc v závěru přiznává, že vede sdružení odpůrců kritizované praktiky, což je známka zaujatosti, nikoliv nestrannosti. 

Amala jde tak daleko, až nakonec kritizuje samotné chození dětí do školky, ale je potřeba uvědomit si, že až jednou takové školkou nedotčené děti půjdou do školy, tak mohou mít problém se začleňováním do společnosti. Na druhou stranu domácí výuka/ výchova v poměrně nízkém věku může být východiskem pro relativní originalitu a dostatečné věnování se dětem může vést k až nadprůměrně vysokému IQ (viz. např. Edith Stern), které se může stát výhodou v budoucím profesním životě. A vzhledem k rozvoji umělé inteligence lze předpokládat, že se tito lidé časem už nebudou muset cítit tak osaměle. Současný stav technologií jako např. ChatGPT je však pro tyto intelektuálně-emocionální účely stále nedostačující. 

Amala Ekpunobi koncem videa stručně reaguje na jiné nesouvislé video, kde jsou dospělejší děti na akci s drag queens a dochází tam i k rozdávání kondomů. Souhlasím, že rozdávat dětem kondomy může být nevhodné, ale v tom konkrétním případě nebylo řečeno, kolik těm dětem bylo. My jsme měli sexuální výchovu asi v sedmé třídě a tou dobou už pár některých mých spolužáků mělo první sex za sebou (nebo to alespoň tvrdili), přičemž extrémem byl jedinec, který měl dítě už na základní škole (nejspíš v osmé třídě), ale neviděl jsem ho, jen nám to říkala třídní učitelka. Na základě těchto zkušeností bych předpokládal, že by nebylo špatné nám tehdy během sexuální výchovy dát kondomy. Na druhou stranu si moc nemyslím, že by ho ten spolužák použil jinak, než že by si ho nasadil na hlavu, jak jednou dělal i během vyučovací hodiny. My jsme totiž ve třídě běžně měli kondomy, aniž by je nám někdo musel dávat, ale já osobně jsem je tehdy nekupoval a nehrál jsem si s nimi. Každopádně tedy hodně záleží na detailech kontextu. 

Ještě mě napadá trochu stranou, že jsem jednou slyšel jednu ženu někomu říkat, jestli náhodou nechce jeden z buřtů, který upekla. Dotyčný člověk se ohradil zhruba: "Ty už jsi zapomněla, že jsem vegetarián?" A žena pak odpověděla zhruba: "Nezapomněla, ale nechci ti nic upírat pro případ, že by ses někdy rozhodl jinak." To se mi moc líbilo, protože mám zkušenost spíše s lidmi, kteří si mě nějak pamatují a pak mají tendenci se tak ke mě chovat celý život nezávisle na tom, jak se vyvíjím (a sám to určitě občas nevědomě nějakou nenulovou měrou dělám). K extrémnějším případům patří senioři, kteří se ke svým vnoučatům i v jejich dospělosti občas chovají jako k dětem (na druhou stranu chápu, že pro starší lidi může být těžší změnit přístup podle okolností). Přitom je vědeckým faktem, že neměnné věci v našem pozorovatelném vesmíru neexistují - existují pouze dějící se procesy/ události (vč. elementárních částic) a to, co se nám zdá jako neměnné, se jen prostě určitý omezený čas více nebo méně dokonale opakuje, např. kámen. Na základě toho všeho mi dává smysl učit děti, aby dokázaly vyvíjet svůj přístup k ostatním podle změny aktuálního stavu. A také, aby si uvědomovaly, že vědecké poznatky se také vyvíjejí. Konkrétnější provedení takových výuk však může být otázkou. Na druhou stranu také může být problémem tvrdit, že něco se mění rychleji nebo intenzivněji, než tomu ve skutečnosti je. 

V dynamickém neopakovatelně se vyvíjejícím světě je konzervatismus spíše jen dočasné řešení, díky kterému chceme mj. dožít v tom, na co jsme zvyklí. Ale nakonec je vždy nějaká změna nutná, obzvláště pokud se v myšlení neomezujeme na svůj život a svou generaci. Dává však smysl regulovat nebo podporovat rychlost změny, u různých změn různým směrem. 

Buck Angel vs trans žena: 

Další z čtenářem doporučených youtuberů je Buck Angel, což je údajně jeden z nejstarších žijících transsexuálů (FtM = z "ženy" na "muže" v pohlavním smyslu). Na druhou stranu je poměrně konzervativní, konkrétně mu vadí současný vývoj LGBT+ komunity, která se prý vzdaluje jeho identitě, přičemž on klade důraz na zkušenost a nikoliv názory. 

V tomto případě nebudu reagovat na celé video, ale jen na výrok jednoho člověka (nad kterým Buck nechápavě kroutil hlavou), abych se tak zamyslel nad dalšími biologickými souvislostmi. Konkrétně šlo o osobu, která tvrdila, že je trans žena a na ničem jiném (než tom tvrzení) prý nezáleží (v otázce genderu). Tak to sice na mezilidské úrovni může mít určitou váhu (obzvláště v některých kontextech), ale třeba v otázce tělesného zdraví by to mohlo být nebezpečné, protože třeba tělo člověka mužského nebo ženského pohlaví na různé látky (v molekulárním smyslu) reaguje odlišně specificky ve vztahu k pohlaví. Z biologického hlediska ani nejdokonalejší trans žena dosud nemá všechny aspekty člověka ženského pohlaví, ačkoliv z makroskopické úrovně vizuálně patrné části fenotypu se to tak může zdát. V tomto kontextu je vhodné uvědomit si také, že třeba člověk ženského pohlaví se ztrátou plodnosti je rovněž nějak částečně vzdálený biologické definici ženy ve smyslu zdravého člověka ženského pohlaví (přičemž většina lidí tu definici a její větve pravděpodobně splňuje a drtivá většina z velké části, a proto je poměrně dobře použitelná a usnadňuje to lékařský přístup k pohlavním záležitostem, aniž by se to komplikovalo tím, že bychom ke každému člověku přistupovali jako k mimozemšťanovi, jehož biologii musíme pokaždé znova od základu pochopit). A to, že někdo nemá fundované znalosti biologie (vč. buněčné a molekulární biologie) ještě neznamená, že na těch rozdílech vůbec nezáleží. Záleží na tom, ale ne tak obsáhle, jak se dnes někteří lidé domnívají. 

Na druhou stranu s postupným rozvojem metod čtení a interpretování lidského genomu ve spojitosti s personalizovanými doporučeními na změnu životního stylu a přehodnocováním přístupu ze strany společnosti lze předpokládat, že část dříve marginalizovaných mezilidských rozdílů na genetické úrovni bude dříve či později hrát větší roli (ať se nám to líbí nebo ne). Je také možné, že zaměstnavatelé v budoucnosti budou preferovat lidi, kteří určité alely budou mít a určité ne. Například do pozice, která vyžaduje dobré kognitivní schopnosti se nehodí lidé, kteří mají takové varianty genů, které jim v pokročilém věku se zvýšenou pravděpodobností přivodí nějaké závažné neurodegenerativní onemocnění. Ale zpět k pohlaví. 

Z čistě genetického hlediska se rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví dá poměrně dobře spočítat (oproti rozdílům ve fenotypu vč. úrovně molekulární biologie vč. exprese). Lidský chromozom Y má zhruba desetkrát méně genů kódujících proteiny než chromozom X (při započtení nekódujících je chromozom Y zhruba jen třikrát menší - jelikož nemá druhý homologní chromozom, tak obsahuje duplikáty, aby mohl opravovat sám sebe), ale vzhledem k tomu, že crossing-over mezi lidskými chromozomy X a Y probíhá jen na 5% chromozomů Y, tak 95% chromozomu Y je unikátních oproti chromozomu X. Takže rozdíl mezi člověkem mužského a ženského pohlaví je zhruba 70 genů (přibližně 30 milionů párů bází), přičemž celkový lidský genom má přibližně 22 000 genů (přibližně 3 miliardy bází). 

To nám však moc neříká o dopadu na fenotyp a porovnávání důsledků genové exprese by bylo mnohem složitější. Dá se však předpokládat, že geny chromozomu Y mají v průměru o trochu větší důsledky na výsledný fenotyp (ve srovnání s X), mj. prostřednictvím regulování důsledků chromozomu X, přičemž v důsledku pohlavně specifických selekčních tlaků chromozom X nejspíš moc nereguluje chromozom Y. To znamená, že přestože chromozom Y je poměrně malý, tak v důsledku může přepnout poměrně mnoho genů v lidském genomu (oproti stejnému počtu genů na X), ale těžko to spočítat a zároveň to ani zdaleka neznamená, že by se chromozom Y mohl ve výsledném efektu vyrovnat autozomálním chromozomům. Každopádně jeden gen z chromozomu Y může v důsledku změnit fungování některých jiných genů z těch přibližně 22 000, které jsou téměř v každé lidské buňce vč. neuronů (výjimkou jsou např. červené krvinky, které při svém vzniku ztrácí celé jádro). 

Z hlediska genetické (nikoliv však epigenetické) rovnosti může být zajímavé, že podle lineární extrapolace lidský chromozom Y ztrácí přibližně 4,6 genů za milión let, a kdyby se to limitně nezpomalovalo (což se mi však zdá pravděpodobnější), tak zhruba za 44 miliónů let by lidé mužského a ženského pohlaví neměli rozdíly v genofondu. Byla by pak otázka, zda by z nich přirozeně vznikli hermafrodité, nebo by pohlaví bylo determinováno jinými než genetickými vlivy. 

Při rešerši, v rámci psaní jisté biologicky laděné povídky, mě zaujalo, že ryby klauni očkatí jsou údajně schopní změnit své pohlaví „doslova „silou myšlenky““ (ale asi jen jedním směrem), což se projevuje nejprve snižováním počtu mozkových buněk typických pro samce a množením mozkových buněk typických pro samice, což se později projeví na reprodukční úrovni. To by mohlo mít zajímavé důsledky. 1) Naznačovalo by to minimální spojitost genderu a pohlaví minimálně u tohoto druhu. 2) Dočasný stav „na půl cesty“ by hypoteticky mohl mít obdobu i u lidí, což by mohlo znamenat, že pravá změna lidského genderu by mohla mít nějaké charakteristické změny ve struktuře mozku, které však nemají schopnost změnit reprodukční orgány. 3) Důkladné pochopení tohoto mechanismu by v budoucnosti mohlo hypoteticky vést (v souvislosti s genetickou modifikací první generace) ke vzniku lidí, kteří by také dokázali měnit pohlaví podle rozhodnutí nebo prostředí. 

Nick Jones vs genderově neutrální WC: 

Po řadě kritiky (vůči trans komunitě) ze strany čtenáře je teď zajímavé, když pro změnu chválí genderově neutrální veřejný záchod, čímž se vymyká z klasického jednostranného genderového konzervatismu, kterým je jeho zpráva jinak poměrně charakteristická (což se však o jeho dřívějších zprávách natolik říct nedá). 

Konkrétně čtenář odkazuje na video, kde Nick Jones značně kritizuje genderově neutrální veřejný záchod, ale podle čtenáře je udělaný kvalitně a problém naopak vidí v lidech, kterým se to nelíbí. Uspořádání záchodu je zhruba takové, že jsou dvě oddělené koupelny, každá je nejspíš adaptovaná pro jedno ze dvou základních pohlaví a kdokoliv může chodit do kterékoliv části s tím, že prostor mimo kabinky je v zájmu bezpečnosti monitorovaný kamerovým systémem. 

Co se týče mého názoru, tak nejprve uvádím, že já osobně bych s genderově neutrálními toaletami neměl problém. Ale když se zamyslím nad možnými vztahy vůči jiným lidem, tak mě napadají nedořešené aspekty odkazovaného provedení. 

Nějakou měrou souhlasím s čtenářem v tom smyslu, že část nezaujatých lidí by s tím pravděpodobně neměla problémy, ale podle mě vůči tomu jiná část nezaujatých lidí může mít výhrady z důvodu pragmatických obav, že by třeba jednou někdo mohl nařídit hromadnou přestavbu WC v rámci třeba celého státu nebo unie a oni by museli zajistit a zaplatit jejich předělávání nebo i řešit situace, kdy není dostatek místa nebo financí na požadované úpravy. Bylo by myslím absurdní, kdyby si z takového důvodu udělovali vysoké pokuty a zavíraly podniky. 

Co se týče konkrétně uspořádání, které bylo v tom videu, tak jeho výhodou je, že jsou jen dvě koupelny místo tří, ale to může být vstřícný krok vůči menšině a nevstřícný vůči cisgender většině, zejména její konzervativní části. Domnívám se, že průměrného Čecha by to možná naštvalo víc než tři různé koupelny, protože by nešlo o změnu, která by se odehrála za dveřmi, kam by nechodil, ale v místě, kam někteří lidé chodí téměř každý den. 

Jinak nápis "all gender" by možná mohl být o trochu větší nebo doplněný nějakým odpovídajícím symbolem, protože třeba člověk ve spěchu si toho nemusí všimnout (nebo člověk s jinak zvýšenou nepozorností). 

Z vlastní zkušenosti v rámci ČR vím, že obzvláště někteří lidé ženského pohlaví se mohou projevit jako velmi hákliví na přítomnost lidí mužského pohlaví na WC určeném pro lidi ženského pohlaví. Kdyby tito (nebo podobní) lidé vešli na genderově neutrální veřejný záchod, aniž by si všimli popisku, tak by mohlo snáze vznikat zbytečné nedorozumění a konflikty, i když by snad neměl být problém je rychle vyřešit. Ale když už se někdo naladí na negativní emoce, tak by snáze mohl jen trochu posunout téma/ cíl a spustit na jiného člověka kritiku takového uspořádání veřejných toalet. 

Nevšiml jsem si z videa, jestli v těch koupelnách jsou k dispozici pisoáry. Pokud tam lidé s penisem (nebo nějakým nástavcem) musí močit jen do záchodů, tak část lidí mužského pohlaví na takových toaletách prostě bude čurat bez zdvihání prkénka a občas jim to prostě ukápne. Když si toho pak někdo nevšimne, tak může být dost nepříjemné si do toho sednout. A i samotná nutnost to nejprve otírat může být zbytečnou komplikací. Pokud tam však pisoáry jsou zachované, tak to považuji za vhodné. 

K tématu genderově neutrálních toalet se o několik odstavců dál ještě vrátím, ale teď už k dalšímu hypertextovému odkazu. 

Lily Alexandre vs intelektuální transfobové: 

Poslední video, které čtenář zmiňuje, je pro něj údajně důležité, jelikož se (minimálně v době psaní své zprávy) považuje za „intelektuálního transfoba“, což je pojem, který Lily Alexandre ve zmiňovaném videu definuje v rámci zamýšlení se nad transfobními lidmi z pohledu trans člověka, kterým je. 

Připadá mi poměrně rozumné, když Lily Alexandre říká zhruba, že transaktivismus existuje, protože trans lidé chtějí víc bezpečí a ne zrušit gender. Také se přikláním k názoru, že něco jako jednotná genderová ideologie neexistuje, jsou pouze různé dílčí a protichůdné názory/ ideologie podobně jako jednotlivé nebinární gendery. Připouštím však také, že občas může vykrystalizovat dostatečně konkrétní shoda určité části lidí, aby se to třeba stalo předlohou pro návrh zákona. 

Lily tvrdí, že otevřená transfobní nenávist má v USA problém s image, takže část z takto smýšlejících lidí přijala novou strategii, rámují trans komunitu jako něco potencionálně nebezpečného a právě je Lily označuje jako intelektuální transfoby. 

Navržení pojmu „intelektuální transfobie“ je podle mě zajímavý krok, a kdybych měl obdobně zkusit definovat svůj přístup, možná bych se označil jako „intelektuální transagnostik“, čímž chci říct zhruba, že navzdory všemu poměrně hlubokému přemýšlení si nejsem úplně jistý, jestli budou ve výsledku převažovat spíše pozitivní nebo negativní dopady toho, co se děje v trans komunitě a jak se mi to ukazuje, takže dosud nehodlám redukovat své názory na jeden z jednostranných přístupů, jak to obvykle má většina lidí. 

Lily mezi intelektuální transfoby řadí např. aktivistku jménem Corinna Cohn, která tvrdí např. zhruba: ústředním principem genderové ideologie je, že trans ženy jsou ženy a trans muži jsou muži a později byla upravena tak, aby přidala, že nebinární identity jsou platné. Dále Corinna říká, že to jde daleko za hranice pouhé ochrany občanských práv, je to touha po některých zásadních změnách ve společnosti, konkrétně zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, protože se předpokládá, že tyto konstrukty byly vytvořeny mocenskými rozdíly a jinými zdroji intersekcionálního útlaku. K tomu oponentka Lily podotýká, že nikdo z intelektuálních transfobů dosud nevysvětlil, jak přesně prý trans komunita plánuje zrušit pohlaví a gender, protože žádný takový plán údajně neexistuje. 

Já k tomu dodávám mj., že v první řadě je potřeba rozlišovat tři základní postoje jedinců ke genderu nebo pohlaví a ne je míchat dohromady. Těmito postoji zde míním: 1) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale nechce k tomu tlačit jiné jedince, 2) jedinec, který chce změnit svůj gender nebo pohlaví a chce k tomu tlačit jiné jedince a 3) jedinec, který nechce změnit svůj gender nebo pohlaví, ale chce k tomu tlačit jiné jedince. 

Domnívám se, že sice existují i lidé s postojem 2) a možná i pár s postojem 3), ale podle mého pozorování je většina trans komunity tvořena spíše lidmi 1), resp těmi, kteří chtějí svou změnu, ale ne někomu proti jeho vůli vnucovat tu samou změnu, což však nesmí být zaměňováno s tím, že tito lidé obvykle chtějí být ostatními lidmi respektováni. Když Corinna Cohn tvrdí v podstatě, že respekt vůči trans lidem vede ke zrušení všech sociálních konstruktů týkajících se pohlaví a genderu, tak poněkud přehání. Sebezměna ještě neznamená nutit ostatní ke stejné změně. 

Reálné hnutí, které má asi nejblíže k tomu, před čím Corinna Cohn varuje, je transhumanistická varianta postgenderismu, tedy snaha o dobrovolnou eliminaci svého genderu a pohlaví v souvislosti s rozvojem asistované reprodukce, aby v budoucnu třeba i člověk původně mužského pohlaví mohl mít dítě a člověk s dělohou byl schopen dočasné neplodnosti v momentě, kdy chce nezávazný sex. V postgenderismu tedy nejde o to nutit cisgender binární jedince přirozeného pohlaví, aby se začali označovat jako genderově nebinární nebo dokonce v budoucnosti podstoupili hlubokou modifikaci, která by z nich udělala hermafrodity, ale jde o to, aby lidé původně mužského pohlaví mohli porodit dítě nebo aby dva lidé ženského pohlaví oba mohli být biologickými rodiči jednoho dítěte atd. Tak mohu vypadat skutečné cíle postgenderismu. 

Dalším možným, z hlediska společnosti nejspíš kontroverznějším, cílem postgenderismu může být, aby jakýkoli člověk (pokud to jeho rodiče před jeho početím chtějí) byl přirozeně schopný v dospělosti porodit dítě, nebo oplodnit jiného člověka podle toho, jak se rozhodne, ne podle náhody, jak je tomu dnes, kdy o pohlaví člověka rozhoduje závod spermií o oplodnění vajíčka. Výhodou by bylo, že uměle přirozený lidský hermafroditismus by člověku dal svobodu zastávat kteroukoliv z genderových rolí vč. rodičovských, aniž by musel podstupovat tranzici a s ní spojené problémy. Otázkou však zůstává, jak se k takovým stavům dostat eticky přijatelným způsobem, i kdyby to všichni dotyční (rodiče a souvislí specialisté) chtěli a řada jiných lidí byla proti nim. 

Na druhou stranu konzervativci se v případě posledního zmiňovaného cíle právem mohou obávat, že kdyby podíl uměle přirozených lidských hermafroditů ve vzdálené budoucnosti vzrostl nad nějakou mez, tak by mohl získat dostatečnou politickou moc tlačit na pohlavně binární lidi, aby třeba mohli mít jen hermafroditní děti. Řešení takových dystopických obav bych však neviděl v omezování lidského potenciálu těch, kteří svůj potenciál chtějí rozvíjet v souladu s aktuálně eticky uznanými metodami (což se časem (částečně provázaně) mění), ale spíše v explicitním ústavním zakotvení práva už narozeného člověka počít člověka kteréhokoliv pohlaví a ponechat si své pohlaví, ať už by bylo mužské, ženské, intersexuální, nebo hermafroditní. Cokoliv podstatně jiného kterýmkoliv směrem by bylo omezování (kompatibilistické) svobodné vůle lidí, ať už progresivních nebo konzervativních, na základě názoru jiných lidí, ať už konzervetivních nebo progresivních. 

Transhumanistické pojetí postgenderismu však není jen vize budoucnosti, ale už dosáhlo i reálných a eticky uznaných výsledků. Některé potencionální matky mohou trpět některou ze závažných mitochondriálně dědičných chorob, což je nešťastné, ale už vznikla metoda mitochondriálního dárcovství, které umožňuje poškození mitochondrie vajíčka nahradit zdravými mitochondriemi dárce, což umožňuje vznik dítěte, které bude zdravé a jako vedlejší produkt bude mít fakticky tři genetické rodiče. V případě této metody např. USA legalizovali výzkum, Velké Británii aplikování a první takové dítě s třemi rodiči se oficiálně narodilo už roku 2016 v Severní Americe. Co se mého názoru týče, tak jsem rád, že i někteří nemocní rodiče mohou mít zdravé děti díky pokroku vědy a práva, ale vždy je potřeba zajistit bezpečné aplikování takových metod. 

Na druhou stranu považuji za smutné, že lidé ženského pohlaví např. v Polsku mají v podstatě povinnost porodit dítě, i kdyby mělo sebezávažnější nevyléčitelnou nemoc, protože v těchto případech dnes interrupce v Polsku není legální. Za takových okolností bych se nedivil, kdyby se objevilo nemálo lidí, jenž by rodičům, kteří se rozhodli využít mitochondriální dárcovství, radili, aby si to rozmysleli, třeba v souladu s „Boží vůli“. Ale i kdyby ten jejich „Bůh“ nějak existoval, měl nějakou „vůli“ a byl milosrdný, tak proč by chtěl, aby člověk trpěl v případě, kdy je světskou nekriminalizovaná možnost, aby netrpěl, a přesto žil? Byla by to jen prázdná fráze obhajující konzervatismus aplikovaný na lidi, kteří ho nezastávají. Na druhou stranu existují odlišné případy, kdy je progresivismus méně opodstatněný a konzervatismus více, což by však nemělo být chápáno jako věčná pravda, ale jako něco relativního vůči míře aktuálního vědeckého pokroku v dané oblasti. To by v případě nějakého radikálního kolapsu civilizace mohlo znamenat i to, že část dnes legálních metod by přestala být legální, pokud by po kolapsu nebyli dostatečně bezpečné a efektivní, takže za určitých okolností i regresivní formy konzervatismu dočasně mohou dávat smysl. 

Ale ještě zpět přímo k postgenderismu: jeho součástí mohou být i snahy vyvinout metody, které by lidem umožnily měnit to, zda jim rostou vousy, aniž by to ovlivňovalo jiné pohlavní aspekty, takže lidé mužského pohlaví už by se nemuseli holit, pokud nechtějí být vousatí (třeba z důvodu, že to překáží při konzumaci potravin), aniž by ten stav museli udržovat nějakou vědomou aktivitou nebo došlo k jiné modifikaci jejich pohlavních znaků. Na druhou stranu osobně znám dospělého člověka mužského pohlaví, kterému nerostou vousy, ale projevil zájem, že by je chtěl mít. Dnes by to však mohlo mít i vlivy, které nechce. 

Je také potřeba zdůraznit, že postgenderismus není transgenderismus, i když stále víc lidí to považuje za synonyma (což může být i součástí názorového boje o „finální“ vyznění). Transgenderismus je dnes však spíše pojem, do kterého se anti-transgender aktivisté snaží nacpat různé názory, které podle nich zastává většina trans lidí a podle anti-transgender aktivistů jsou nebezpečné pro společnost. To (s ohledem na odstavce výše) znamená, že význam postgenderismu je dnes dosud tvořen spíše trans aktivisty, zatímco význam transgenderismu je dnes tvořen spíše jejich odpůrci, takže odlišné perspektivy vytváří odlišnou náplň. 

Teď zpět k Lily Alexandre, která dále zmínila, že objektivně tranzice dělá lidi měřitelně šťastnějšími. Zde předpokládám, že v různých časech vůči započetí nebo dokončení tranzice se to různě mění, takže lidé různých názorů mohou stejná data interpretovat v určitých mezích různě. Hypoteticky je také možné neobjektivně přefiltrovat respondenty z jiných objektivnějších studií tak, aby člověk získal požadovaný závěr, za který dostane od někoho zaplaceno, proti čemuž je potřeba bojovat ať už je posun v zájmu kohokoliv na úkor kohokoliv. V souvislosti s tím připomínám, že existence detrans lidí by neměla být marginalizována ani početně nadhodnocována. 

Tím se dostávám k tomu, že se mi nelíbí, když Lily Alexandre řekla, že neexistuje žádná nevratná škoda způsobená "transgender šílenstvím" (jak tvrdí Abigail Shrier). Když je někomu odoperován nějaký specifický orgán, tak dnes v některých případech může být problém transplantovat mu nějaký cizorodý zpátky tak, aby fungoval správně (navíc pak může být potřeba řešit problémy s imunitní reakcí, pokud to není vytvořeno de novo z jeho kmenových buněk). Na druhou stranu se však domnívám, že většina lidí, kteří podstoupí tranzici, tak už nepodstoupí detranzici, takže by bylo lepší, aby argumentovala objektivněji tím a nedržela se jednostrannosti v případě, kde to částečně selhává. Lepší připustit výjimky než vytvořit jasný terč kritiky. 

Lily Alexandre se také ptá zhruba: "Pokud chtějí dámské koupelny udělat bezpečnější, proč je nezajímá, že trans ženy nepředstavují zvláštní hrozbu v koupelnách?" Podle mě sice trans ženy (MtF) sami o sobě nepředstavují zvýšené riziko oproti jiným lidem, ale co jsem viděl to Nickovo video z nebinárních toalet, tak se mi zdálo, že člověk mužského pohlaví tam může bez problémů jít do části adaptované pro lidi ženského pohlaví a to nehledě na svou genderovou identitu. Za takových podmínek se pak časem sex na WC snáze může stát zvykem. A jestliže se sex na WC stane zvykem, tak tam bude i zvýšené riziko znásilnění. Na druhou stranu lidé na WC a v jeho okolí obvykle hledají soukromí, takže dávat tam do chodby kamery není dokonalé řešení. To by pak musela i umyvadla a zrcadla být uvnitř záchodových kabinek, ale tuto variantu je určitě možné zvažovat při budování některých nových záchodů. Nerad bych to však viděl jako paušální nařízení. Na druhou stranu tříkoupelnový systém by mohl být ještě větší riziko, že by se sex na WC stal více zvykem než dnes, protože třetí koupelna by dnes byla navštěvována nejméně, takže by tam lidé obvykle měli víc soukromí. 

Lily dále říká zhruba: "Pokud jde o feministický zájem, proč jim nezáleží na tom, že jejich politika vytlačuje také genderově nekonformní a intersexuální ženy?" Zde oponuji, že existuje mnoho různých feministických hnutí s protichůdnými názory a některé víc tíhnou i k uznávání takových jedinců, aniž by to musel být zrovna poněkud přehnaně výstřední xenofeminismus. Třeba transfeminismus uznává genderově nekonformní a intersexuální ženy. Taková kritika by tedy neměla směřovat obecně na feminismus, ale spíše na lidi, kteří se svými slovy nebo činy hlásí k TERF (trans-exclusionary radical feminist), kdy trans ženy nejsou považovány za legitimní součást feministického hnutí. 

Myslím také, že by bylo dobré, kdyby si Lily Alexandre (a někteří jiní trans lidé (ačkoliv v mládí to může být těžší)) uvědomil/a, že přijmout částečně debatu nastolenou intelektuálními transfoby ještě neznamená nutně opustit debatu o smysluplnosti zlepšování podmínek pro trans lidi. Někdy (ale ne vždy) člověk snáze dosáhne svého, když o krok ustoupí (nesmí se to však přehnat) a ve vhodné chvíli zase udělá krok vpřed, ale ne tak daleko, aby se stal snadným terčem kritiky. Myslím, že se o to částečně pokusil/a, ale zhruba ta druhá polovina videa by mohla být mnohem zdařilejší. 

Závěr: 

Každý závěr je nějakým způsobem redukce, takže ani zde neshrnu celou sérii těchto článků. Přesto zkusím něco málo napsat a to prostřednictvím rozšířených parafrází. 

Považuji za vhodné, aby se lidé snažili získávat informace i z míst, kde se přímo bezprostředně nevyskytují (což je jedna z podmínek fungování „globálního mozku“), ale je potřeba mít nejprve na paměti, že medialita nám vždy nějakou minimální měrou zkresluje realitu, i kdyby se to média snažila napravit. 

Precedenty nám mohou napovídat, jak se některé společenské jevy mohou vyvíjet, ale je chybné používat je způsobem, jakoby něco plně determinovaly. 

Komunity mohou snáze fungovat demokratičtěji než větší společenské celky a s rostoucím počtem členů je vždy postupně těžší zachovat spravedlivě personalizovaný přístup i rozhodnost, ale existují a vznikají technologie, které se tyto spektrální hranice snaží oddalovat. 

Pohlavní chromozomy tvoří maximálně zhruba 6% genomu člověka, nezdá se, že by svým vlivem převyšovaly ostatní chromozomy a jiný primární vnitřní zdroj pohlavní binarity (nebo vzácnější intersexuality) pravděpodobně neexistuje, takže rozmanitost lidských osobností by neměla být redukována na mužství nebo ženství, pokud si to daný člověk nepřeje. 

Pokud rodič svému dítěti radikálně brání v naplňování jeho sebeidentifikace, tak to může vést až k sebevraždě dítěte, takže rodiče a děti musí neustále hledat kompromisy projevů svých sebeidentifikací. 

Způsob umisťování trans kriminálníků do vězení vyžaduje další reflexi tak, aby se omezila šikana trans osob, ale také zneužívání pravidel lidmi, kteří se ve skutečnosti necítí být trans osobou. 

Lidé by nezávisle na své politické orientaci měli vyvíjet snahu, aby nedocházelo k radikalizaci jak trans komunity tak anti-trans komunity. 

Ve světě, kde svou trans identitu odhaluje stále víc osob, může být vhodné učit děti, aby i s těmito lidmi uměly neurážlivě mluvit a nebyly z toho zmatené, ale nesmí to být na úkor včasného dosažení jiných důležitých dovedností. 

Na jedné straně se dokonalá lidská genderová binarita ukazuje jako iluze, ale na druhou stranu nedává smysl, abychom ke každému jednotlivému člověku přistupovali, jakoby se jednalo o nově objeveného mimozemšťana, což znamená, že je potřeba hledat a používat nějaké mezipřístupy, kdy třeba naše poznání druhých směřuje od pomyslné stejnosti k personalizovanému přístupu, dokud nacházíme kontextuálně relevantní odlišnosti. 

Genderově neutrální veřejné záchody jsou obecně morálně správné, ale jejich ideální provedení dosud může být otázkou a souvislé úpravy dosavadních záchodů by neměly být paušálně povinné. 

Podle mě si různí trans lidé zaslouží konstruktivní kritiku i podporu souběžně, ne jen jedno z toho. Mnoho transgenderových nebo postgenderových aktivistů by se mělo snažit být empatičtější k různým konzervativcům nebo transfobům, aby jim o tom lépe dokázali vysvětlovat své postoje a nedocházelo tolik ke zbytečnému nedorozumění z neznalosti jinakosti, které jen živí mediální prostor balastem a zadělává na větší konflikty v realitě, které nakonec mohou uškodí většině lidem nezávisle na orientaci jejich názorů. Na druhou stranu genderoví konzervativci nebo transfobové by se také měli snažit být empatičtější vůči různým menšinám vč. trans lidí, aby si uvědomili, že jim jde o to, aby měli spokojeně nerušený život a to ještě nemusí znamenat, že tím chtějí omezovat jiné lidi nad rámec spravedlnosti. 

Genderová ideologie? - 2. část

Toto je druhá část článku „Genderová ideologie? - 1. část“, kde jsem začal reagovat na slova určitého čtenáře, jenž tvrdí, že transgender lidé většinově zastávají "transgenderismus", což je podle jeho názoru kolektivistická ideologie nebezpečná pro společnost. Následně čtenář vyjmenovává různé jevy, které označuje za existující problémy spojené s trans komunitou a v této části článku se jim budeme věnovat. 

Redefinování a (pseudo)věda?:  

Jako první problém čtenář uvádí, že podle něj trans komunita používá „orwellovské zneužívání jazyka“ jako např. „redefinice zažitých pojmů“. 

Zkusím tato tvrzení a souvislou skutečnost analyzovat a vyvodit nějaké důsledky. Když čtenář tvrdí, že se jedná o „orwellovské“ redefinování, tak tím v podstatě říká, že se jedná o redefinování, které je v rozporu s vědeckými poznatky, nepravdivé redefinování, v rozporu se skutečností. 

Na druhé straně vědci (zejména filosofovědci) sami navrhují redefinování nebo změnu terminologie v případě zjištění, že pozorovaná skutečnost je v rozporu se strukturou našeho jazyka, s naším pojmovým aparátem. To znamená, že samotná redefinice ze své podstaty není pseudovědecká nebo vědecká a rozhoduje o tom až posouzení ve vztahu k vědeckým poznatkům o realitě. 

Čtenářem označené příklady redefinování lze rozdělit na dvě kategorie. První kategorie se týká redefinování osobní identity. Druhá kategorie se týká redefinování mezilidských vztahů. 

Než se posuneme dál, tak pro jistotu připomenu rozdíl mezi pohlavím a genderovou identitou. 

Pohlavím zde budou myšleny především biologické pohlavní znaky determinované pohlavními chromozomy (případně tranzicí) jako např. penis a vagína (nebo vzácnější intersexuální alternativy nebo mezistavy těchto pohlavních znaků), které přirozeně zakládají odlišné role v pohlavním rozmnožování. 

A genderová identita je zhruba to, jak pojmenováváme svou sebeidentifikaci, často ve vztahu kombinace našeho vrozeného a o silně naučeného vůči sociálním konstruktům jako mužnost, ženskost a nejen z nich odvozené nebinární identity. Přičemž mužnost bývá stereotypně spojována mj. s dominancí a ženskost bývá stereotypně spojována mj. se submisivitou. 

Nejprve prozkoumáme tedy redefinování osobní identity a odrazíme se od názorů zastávaných před rozvojem transgenderových názorů, abychom mohli porovnávat. Co to znamená, když člověk, který se ztotožňuje s pohlavím přiznaným po narození (tzn. cisgender jedinec), tvrdí, že je třeba muž? Nebo žena? 

Obvykle to má dvě roviny: jednak tím říká své pohlaví a jednak odkazuje na vlastnosti osobnosti, které z toho podle něj vyplývají. Souhrn dosavadního vědeckého pozorování však silně naznačuje, že naše osobnost, vč. genderové identifikace, zdaleka nemá jedinou příčinu. To konkrétněji znamená, že naše osobnost má komplementárně třeba jak biologické tak psychické příčiny. 

Nemůžeme zpochybňovat třeba, že těhotenství ovlivňuje psychiku těhotného člověka (přičemž některé důsledky jsou lidem více společné a jiné méně často). Stejně tak ale nemůžeme zpochybňovat třeba, že výchova ovlivňuje, jak chápeme sami sebe (přičemž některé aspekty výchovy jsou rozšířenější než jiné). (Skutečností, že i nečlověčí mikroorganismy v lidském těle také mohou mít částečný vliv na osobnost člověka, tento výklad nebudu komplikovat, protože v případě vztahu pohlaví a genderu to obvykle není předmětem sporu.) 

Za takových okolností je zavádějící tvrdit, že lidská osobnost má jen jednu příčinu, ať už biologickou nebo psychickou. Lidská osobnost je uložena jak v mikroskopické, tak makroskopické rovině těla a je utvářena jejich vzájemným působením. Konkrétní poměry vlivů jsou však složitější, částečně společné všem lidem a částečně u každého jinak. 

Zkusme to ale prozkoumat trochu blíže. Ať už má člověk od narození mužské, ženské nebo intersexuální pohlaví, anebo v průběhu života nějakou měrou podstoupil tranzici, tak jeho pohlavní chromozomy vždy tvoří menšinu v jeho genomu, maximálně zhruba 6%. 

Takže i když existují genetické spolu-příčiny osobnosti (jejíž je genderová identita součástí), tak většina z nich pravděpodobně není způsobena pohlavními chromozomy. A neexistují vědecké poznatky, které by kontraintuitivně dokládaly, že pohlavní chromozomy by měly radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů. Je tedy potřeba uvědomit si, že produkty pohlavních chromosomů (a tím i jejich důsledky na vnější projevy našeho lidského těla) jsou regulovány skrze produkty autosomálních chromozomů (tj. nepohlavní většiny). 

Jako konkrétnější příklad můžeme uvést třeba odlišné důsledky testosteronu v závislosti na molekulárním kontextu. Je sice pravda, že testosteron hraje poměrně důležitou roli ve výsledné míře agresivity (jejíž poměrně vysoká intenzita je stereotypně chápané jako projev mužnosti), ale zároveň jsou jeho důsledky značně omezeny mnoha jinými faktory vč. stresových hormonů jako např. kortizol, který vzniká působením enzymů, jejichž geny ("předlohy") jsou umístěny v různých autosomálních chromozomech (tj. nepohlavních), a proto je míra agresivity i produktem nepohlavních variabilních aspektů lidské DNA. Aby člověk mohl být nenuceně agresivní, tak hladina kortizolu musí být relativně nízká oproti hladině testosteronu. V odlišných případech poměrně vyvážené hladiny vedou spíše k uvážlivosti a nadměrná hladina kortizolu vede spíše k bojácnosti. Kortizol je však jen jedna z mnoha látek, která ovlivňuje dopady testosteronu a které vznikají působením enzymů, jejichž geny jsou roztroušeny na autosomálních chromozomech. Míra agresivity je tedy významně regulována nepohlavními aspekty. 

Vraťme se však k obecnějšímu tvrzení, že pohlavní chromozomy pravděpodobně nemají radikálně intenzivnější důsledky než většina ostatních chromozomů. 

Zde tedy poměrně jasně vidíme, že vyvozovat z geneticky determinovaného pohlaví něco o osobnosti člověka sice částečně funguje, ale spíše minimálně oproti ostatním rozmanitějším a vzájemně zkříženějším chromozomům, které však nemůžeme spojovat s představou pohlavní binarity (na rozdíl od chromozomů X a Y, protože se téměř nekříží). Naše osobnosti jsou tedy přirozeně (od přírody/ narození) rozmanitější než dualita mužství a ženství. 

Jinak když se podíváme na celkový genom jednoho člověka, tak ve vztahu k ostatním lidem vidíme, že část variant genů mají všichni lidé, část variant genů má jen jeden člověk a mezi těmito krajními možnostmi koexistuje nespočet mezistupňů, kdy třeba část genů má sto tisíc lidí na Zeměkouli. Všichni lidé mají něco společného a něco rozdílného zároveň. 

Pokud se posuneme z perspektivy molekulární biologie k neuroanatomii, tak se začíná ukazovat, že míra maskulinizace (zmužnění) mozku může být rozložena různě nerovnoměrně a nemusí být pevně vázána na přítomnost chromosomu Y, protože třeba i lidé s chromosomy XX mohou mít zmužněný mozek (a chovají se podle toho), pokud mají zvýšenou hladinu testosteronu. 

V rámci neuroanatomie bylo třeba zjištěno, že homosexuálové mužského pohlaví mají v mozku struktury, které jsou typické pro heterosexuální lidi ženského pohlaví. V případě genderu zatím sice není dostatek dat, abychom si mohli být jistí, ale ta dosavadní data (která je možná získat jen posmrtně) zatím potvrzují, že lidé, kteří cítili nesoulad mezi svým genderem a pohlavím, měli v mozku struktury, které jsou charakteristické pro gender, kterým se cítili být a ne v závislosti na tom, jaké měli pohlavní orgány. Příčiny zatím nejsou úplně jasné, ale můžeme spekulovat, že roli zde nehrají jen receptory testosteronu (jejichž nepřítomnost nebo nefunkčnost může vést až k tomu, že člověk s chromozomy XY vypadá jako žena, protože bez nich není možná maskulinizace), ale i následné metabolické dráhy, které mohou být víc neuroanatomicky specifické. 

Je také dobré uvědomit si, že u nemálo variabilních struktur mozku dosud nebyly objeveny parametry, které by korelovaly s binárním genderem nebo pohlavím, takže hypoteticky může jít o známky víc než dualistické rozmanitosti osobností. 

Z psychologického hlediska si pak můžeme všímat, že třeba existuje řada lidí mužského pohlaví, kteří jsou poměrně submisivní (viz. např. slangový výraz "podpantofláci") a na druhou stranu existují lidé ženského pohlaví, kteří jsou poměrně dominantní (viz. např. radikální feministky). Existence těchto lidí je však v rozporu se stereotypem, že lidé mužského pohlaví jsou dominantní a lidé ženského pohlaví jsou submisivní, což rovněž snižuje váhu pokusů tvrdit, že osobnost vyplývá z pohlaví. 

Než se podíváme na vliv vnějšího okolí, tak je potřeba uvědomit si, že lidská kultura je proměnlivější než lidský genofond, resp. kulturní evoluce je mnohonásobně rychlejší než ta biologická. 

To znamená, že cokoliv na této úrovni poznáme, to se časem změní pravděpodobně rychleji než to, co poznáme o genetické úrovni člověka. (A i kdybychom někomu prostřednictvím genové terapie dokázali postupně kompletně předělat celý genom, tak si můžeme být poměrně jistí, že spolu s tím se ještě dynamičtěji budou vyvíjet jeho pocity a myšlenky.) 

Obecně však z pohledu lidské psychologie platí, že v čím nižším věku a čím intenzivnější vjem v interakci s prostředím získáme, tím intenzivněji nás pravděpodobně ovlivňuje v průběhu následujícího života. A jelikož stereotypní fráze o pohlaví, jako např. "kluci nepláčou" nebo "holky si hrají s panenkami", slýcháme už v poměrně mladém věku, tak jsme jimi poměrně silně indoktrinováni. 

Pokud tedy vliv jednoho páru pohlavních chromozomů na osobnost je menší než vliv ostatních dvaceti dvou chromozomů, přičemž maskulinizace mozku je variabilní a ne úplně pevně vázaná na chromozom Y a současně jsme silně indoktrinováni poněkud pseudovědeckým názorem, že naše pohlaví má radikální vliv na osobnost a je nám opakováno, jaký vliv má prý mít na osobnost, tak se ukazuje, že vyvozování osobnosti podle pohlaví je převážně pseudověda, které dosud spíše většina lidí má tendenci věřit jen proto, že tak byla vychovávána už od útlého věku. 

Lidé mužského pohlaví dnes dosud bývají mužní a lidé ženského pohlaví dosud bývají zženštilí, protože zhruba z šesti procent genetických vlivů jsou k tomu tlačeni genomem, ze zhruba 94% jsou tlačeni k nepohlavně determinované rozmanitosti osobností, přičemž obojí dohromady je jen část vnitřní části vlivů a tou zbylou je zejména vliv okolního prostředí, kdy nám například ostatní lidé říkají, jak se máme v kterém stavu chovat. Konkrétně třeba stereotyp, že "muži" (ve smyslu lidé mužského pohlaví) mají být mužní a "ženy" (ve smyslu lidé ženského pohlaví) mají být zženštilé. To jsou tedy kolektivní vlivy, které regulují důsledky našeho individuálního genomu s jeho epigenetickým a tělesným aparátem. 

Otázkou tedy logicky nemá být, jestli vůbec redefinovat pojmy zatížené genderovými stereotypy, ale jakým způsobem a jak moc redefinovat a kterou z částí pojmové struktury, aby se náš jazyk přiblížil skutečnosti, od které se objektivně odchyluje, když říkáme třeba, že "muži jsou mužní a "ženy jsou zženštilé", přičemž "muži" zde myslíme lidi mužského pohlaví a "ženami" lidi ženského pohlaví. A další otázkou je, nakolik máme být sami sebou a nakolik regulovaní okolní společností, přičemž odpověď je zde velkou měrou zrcadlem paradigmatu, v rámci kterého odpovídáme. 

Pokud však preferujeme svobodu jednotlivce, tak bychom se měli snažit spoluutvářet společenské prostředí, kde budeme moci být sami sebou v souladu s rozmanitostí našich osobností a v nich obsažených (trans)genderových identit, resp. spoluutvářet prostředí, kde budeme moci podle naší individuální skutečnosti do hloubky měnit své sebenázory (poskládané původně z názorů ostatních), abychom nenosili společenskou masku, která by nám přirůstala natolik, že bychom se s ní mylně ztotožňovali navzdory své autenticitě. 

Souběžně však potřebujeme tolerovat i lidi, kteří mají pocit, že jsou třeba už moc staří nebo prostě konzervativní na to, aby v zájmu své svobody reflektovali svou binární genderovou indoktrinaci. Tolerovat je však lze jen do té míry, do jaké oni sami tolerují transgender jedince. Transgender a cisgender lidé by se měli snažit žít v míru, dovolit pravdě vítězit a ne si vzájemně vnucovat svou sebeidentifikaci, když víme, že jsme všichni odlišní. 

Jelikož je transgenderové hnutí zatím spíše menšinou, tak se trochu paradoxně (vůči osvobozování sebeidentifikace) potřebuje sdružovat, aby vytvářelo a šířilo názorovou shodu, která by následně měla být prosazována, pokud opravdu chceme nakonec víc svobody. 

A jestliže se podaří rozvinout společnost založenou na svobodnější sebeidentifikaci, tak částečné směřování trans komunity od individualismu ke kolektivismu ztratí politickou nutnost a vydobyté svobody bude možné konzervovat prostřednictvím státních orgánů jaké kterákoliv ustanovená práva a svobody. 

Ale přestože jsme různí, všichni jsme evolucí vznikli jako někdo, kdo má tendenci podílet se, svým vlastním specifickým způsobem, na udržování života, inteligence a vědomí ve vesmíru. Takže mezi naší (částečně celoživotní a částečně proměnlivou) jedinečností a tímto společným zájmem potřebujeme neustále hledat rovnováhu. 

Pokud se tedy vrátíme ke čtenářově kritice, tak redefinování genderové identity apod. samo o sobě je potřeba a o tom, zda je pseudovědecké nebo vědecké rozhoduje až vztah k vědeckým poznatkům, které jsem zde nastínil. Zatím to však podle mě vypadá, že se nikomu na světě dosud nepodařilo úplně zcela přizpůsobit genderovou rovinu přirozeného jazyka vůči vědeckým poznatkům tak, aby přirozený jazyk zůstal lidmi použitelný. Důležité však je se o to snažit a ne tomu bránit. A lepší je alespoň částečné přiblížení místo ulpívání na odhalené pověře. 

Druhá kategorie čtenářem kritozovaného údajného "redefinování" se týká redefinování mezilidských vztahů. Čtenář například tvrdí, že když lidé z trans komunity říkají „existence trans lidí“, tak tím prý ve skutečnosti myslí „dominanci trans lidí“. Nebo že když říkají „životy trans lidí“, tak tím prý myslí „moc trans komunity“. 

Čtenář tyto konspirační domněnky nijak nevysvětluje. Neříká, jak přesně k nim dospěl a neodkazuje na konkrétní příklady, kde by bylo jasně patrné, že alespoň někteří trans lidé (podle jeho názoru však většina) tímto způsobem ohýbají význam slov. 

Pokud však nemáme dostatečně jasné důkazy (kdyby existovaly, tak mi je prosím pošlete), ale jen domněnky čtenáře, tak by závěrem mělo být, že je to spíše pozorující čtenář, kdo to tak orwellovsky (dez)interpretuje a ne většina trans komunity nebo většina jejích vlivnějších členů. 

Proč by to ale čtenář dělal? Jistí si být nemůžeme, ale možná se mu prostě nelíbil způsob, jakým určitá část trans komunity redefinuje a utváří (trans)genderové pojmy. Proto si pomyslně nasadil kritické brýle, načež zprostředkovaně sledoval určité projevování trans lidí už s různými podezřeními a podlehl potvrzovací slepotě. 

Také se můžeme domnívat, že se nechal zastrašit anti-transgenderovým hnutím a porodními bolestmi zavádění zákonů na ochranu transgender osob. Existuje třeba chyba lidského faktoru, kdy psycholog doporučí na tranzici člověka, který si to později rozmyslí. Uznávám, že je to problém a je potřeba ho řešit, ale ne třeba tím, že zakážeme tranzici lidem, pro které je v důsledku adekvátní. Dalším problémům se budu věnovat později. Každopádně jsem názoru, že trans lidé by to neměli přehlížet a ve vlastním zájmu by měli spolupracovat na hledání všestranně přijatelného řešení. 

Případně pokud by čtenář měl předem jasno, že chce trans komunitu vykreslit jako lidi, kteří většinově zastávají nějakou problematickou ideologii, tak si to mohl vyfabulovat, aby se jeho názor zdál konzistentnější, ale to se mi v daném případě zdá méně pravděpodobné vzhledem k informacím, které v zájmu čtenářova soukromí nebudu prozrazovat. 

Když dílčí závěry shrnu, tak část čtenářem kritizovaného redefinování je vědecky odůvodněná a umožňuje hledat cestu k větší svobodě a část údajného redefinování je pravděpodobně důsledkem perspektivy čtenáře, ne aspektem pozorovaného jevu. Nemůžeme však s jistotou vyloučit, že čtenář má důkazy, které neposkytl. Na tom se však nedá stavět, protože to je chatrný předpoklad. 

Řešení marginalizace?:  

Čtenář dále tvrdí, že trans komunita, podle jeho názoru, sama poptává svůj vlastní útlak. K tomu kostrbatě dospěl na základě faktu, že trans komunita se definuje mj. jako sdružení marginalizovaných identit, což podle jeho domněnky znamená, že se svou vlastní marginalizaci nesnaží odstranit. 

To je však podobné jako tvrdit, že když šikanovaný člověk přizná, že je šikanovaný, tak si tím říká o další šikanu. Ale netajit šikanu a říct o ní morálním autoritám je důležitý základ předcházející organizovanému řešení konkrétní šikany a nemělo by to být chápáno jako výzva šikanovaného k další šikaně, i když šikanátoři to tak mylně mohou pochopit. Obdobně by čtenář hypoteticky mohl tvrdit, že iniciování vzpoury otroků proti zotročení je poptávka po vlastní smrti, což bych považoval za amorální vyjádření. 

Něco poněkud jiného je pak otázka, nakolik a v které rovině jsou trans lidé šikanování a nakolik v které rovině naopak někteří z nich někoho šikanují. To však zde řešit nebudu, protože si nemyslím, že by to mělo obecně plané řešení. Mohu však říct, že šikanu (zejména tu opravdu závažnou) je potřeba řešit, ať už ji zrovna páchá odpůrce trans lidí, nebo trans člověk. 

Samotné sdružování se na základě společného problému nepovažuji za problém - lidé s problémem se mohou sdružovat a mohou explicitně vyjádřit, že se sdružují, protože mají problém. A skutečnost, že někteří trans lidé např. aktivně podporují vznik zákonů na ochranu trans lidí, považuji za známku toho, že se to snaží řešit. 

Je však potřeb umět rozlišovat marginalizaci a rozmanitost. Trans lidé se nechtějí vzdát své rozmanité sebeidentifikace, oni chtějí, aby diverzita jejich identit byla uznávána jako součást většinové společnosti. A cesty k tomuto stavu nejsou jen zákony, ale snaha iniciovat v ostatních lidech zamyšlení, zda sami nepotlačují svou skutečnou identitu a zda by raději chtěli žít v nově utvářené společnosti, kde každý snáze může být sám sebou. 

Různí trans lidé tedy nejspíš doufají, že mají šanci stát se novou většinou (nebo alespoň významnou částí většiny), což by převrátilo význam marginalizace (vylučování z majoritní společnosti), takže ani v tomto ohledu nelze tvrdit, že by se ten problém nesnažili vyřešit (z okraje se časem může stát centrum a z centra okraj). Jen prostě komplementárně používají laterální přístup a interpretovat to jako poptávku po útlaku je přehnané. 

Je však také potřeba rozlišovat neútočnou konstruktivní kritiku a různé formy útlaku. Nebo rozlišovat lehkovážně míněnou humornou parodii a různé formy útlaku. Ani jedno není snadné, protože každý to chápe jinak, ať už se ho to týká, nebo ne. Na jedné straně potřebujeme prostředí, kde člověk může být snáze sám sebou, ale souběžně, aby to neznemožnilo kritiku a humor. Když to není v extrémní (nebo navíc v aplikované formě), tak tyto protiklady mohou koexistovat, protože přiměřená kritika ani přiměřený humor obvykle nemají takovou sílu, aby člověku zabránili zůstat sám sebou, pokud chce. 

To od každého člověka v takové společnosti vyžaduje komplementární přístup, protože s jednostranným přístupem by v ní nebyl schopen žít. Navíc je problém, že jednostranný přístup, podporovaný na všech stranách samotnou podstatou mediality, může stimulovat paralelní skupiny lidí, aby směřovaly k různým protichůdným téměř až totalitám, což je recept na neřešitelné spory a jejich eskalaci. 

Hledání míru tedy nespočívá jen v toleranci nebo respektu, ale i v umění komplementarity, nacházení kontextů umožňujících harmonickou koexistenci protikladů. Také bychom si neměli myslet, že komplementarita je něco, k čemu člověk může dospět až ve vyšším věku, protože to je jen pověra, kterou někteří ospravedlňují, že se o komplemantárním přístupu neučí na základních školách. A až skutečnost, že se to na základních školách obvykle neučí je pravou příčinou, proč to mnoho lidí nakonec neovládá. Kdyby se to i ti, kteří to už umí, učili dříve, tak by to dost možná uměli i lépe. 

Také si potřebujeme uvědomit, že lidé, kteří se setkali s útlakem, následně mohou být přecitlivělí na podobné podněty nižší intenzity. A úkolem ostatních lidí není odsuzovat je za to, ale spíše pomáhat jim ukázat, že svět ve skutečnosti bývá o něco bezpečnější, než se z jejich perspektivy může zdát. Na druhou stranu se to ani nesmí přehánět do podoby, kdy bychom marginalizovali existenci problémů utlačovaných lidí. 

A ještě se na chvíli vrátím k tématu humoru. Je potřeba mít na paměti, že bychom se neměli smát adresně lidem, ale spíše obecně tomu, co se nám v daném kontextu zdá nerozumné (problémem také může být, že ostatní neví, které rovině se smějeme a to může být recept na nedorozumění). A jestliže kontextem je třeba absurdní komedie, která je v mnoha ohledech jasně vzdálená realitě, tak je zřejmé, že kdokoliv do ní vsazení může vyznít vtipně nehledě na to, zda by se nám zdál vtipný i v reálné situaci. To nás určitým způsobem opravňuje smát se tomu, čemu bychom se nesmáli, kdyby to byla skutečná událost postrádající sebeironii. A pokud si někdo plete zinscenované komedie a realitu, tak řešením by nemělo být oklešťování komedií, ale spíše zdůraznění odlišností oproti realitě v úvodech komedií (např. „Všechny postavy a události jsou vymyšlené.“) a varování před chybným vyvozováním závěru o realitě na základě komedie. Kontroverzní jsou pak případy, kdy někteří autoři komedií zatemňují rozlišení mezi skutečností a fikcí, takže divák si nemůže být jistý, nakolik se směje fikci, nakolik skutečnosti a nakolik něčemu mezi. Pokud však víme, kdo je herec, pomáhá nám to v orientaci. 

Čtenář dále tvrdí, že trnas lidé prý většinovou společnost vykládají jako víc nenávistnou, než ve skutečnosti je. Podle mě ale v případě té části lidí z trans komunity, na které to pasuje, může také hrát roli ta medialita (zmíněná v první části článku), aniž by to vždy musel být nějaký záměr, který se v tom čtenář snaží hledat. Když shromažďují a sdílí informace o případech, kdy jim někdo uškodil, tak pak snadno mohou mít pocit, že je to horší, než to ve skutečnosti je (podobně jako když se někteří lidé až moc dlouho dívají na zprávy a pak mají pocit, že svět musí každou chvílí zkolabovat). Obzvláště když neopouští svou sociální bublinu, tak se jim to tak může zdát. 

Čtenář tvrdí, že většina trans lidí by v životě neměla problémy, kdyby svou trans identitu skrývali. Myslím, že z povrchního hlediska by se to tak určitě mohlo zdát, ale to zdaleka ještě neznamená, že by ty problémy neměli skrytě uvnitř a to nepovažuji za žádoucí, je to jen přesouvání problému ze sociální do psychické úrovně, ne řešení. Když v sobě člověk celý život skrývá nějaké trápení, o kterém s nikým nemluví, tak je to nešťastné. A pokud to samo o sobě není problém a problémem je až to, že to je (nebo ještě částečně bývá) stereotypně považováno za (nějakým způsobem) nesprávné, tak z této perspektivy bychom měli vidět, že nesprávný je stereotyp utlačující nevinnou lidskou autenticitu. Stereotyp, který je částečně pověrou, kterou sami přiživujeme tím, když se podle něho chováme z obavy, že by nás ostatní nepřijeli takové, jací uvnitř doopravdy jsme. Je to kolektivně konstruovaný strach z autenticity. A pokud to chceme řešit, ale zároveň nechceme nikomu přímo říkat, jak se má chovat, tak to máme být my, kdo se má chovat autenticky. Sami máme být aktivním příkladem lidí, kteří jsou na cestě být sám sebou. Když dostatek lidí změní sám sebe, tak se změní i společnost, kterou tito lidé utváří. Ale pokud se na to někdo necítí připraven, může klidně dál potlačovat svou vlastní autenticitu. Ne však autenticitu ostatních, protože to už vyžaduje obranný protizásah. 

Lži o sexu, právu a zdraví?: 

Podle čtenáře trans komunita lže, když říká, že sexuální orientace se řídí identitou a ne pohlavím. Zde si jednak opět nemyslím, že je to názor všech trans lidí a jednak předpokládám, že určitě mohou existovat lidé, kteří to tak víceméně mají, obzvláště v případě romantické orientace. 

To, jak o sobě určitý člověk přemýšlí, může podstatně ovlivňovat to, nakolik nám přijde sexuálně atraktivní. Dokonce i tradičním maskulinním heterosexuálním cisgender lidem mužského pohlaví ve skutečnosti záleží, jak se chápe jejich partnerka (člověk ženského pohlaví), protože by jim velmi pravděpodobně dost vadilo, kdyby jim "tvrdila", že je muž, tedy člověk s mužskou sebeidentifikací. 

Podle mě u většiny lidí hraje vzhled i sebeidentifikace ostatních důležitou roli na úrovni sexuální přitažlivosti a redukovat to na jednu z částí je nekomplementární pojímání reality. Na druhou stranu přitažlivost na základě vzhledu je přirozenější a primitivnější tendence, kdežto přitažlivost podle sebeidentifikace se nejspíš vyvíjí později, takže v zájmu vyvažování protikladů dává smysl podporovat, aby lidé v rámci sexuální přitažlivosti víc zaměřovali pozornost na sebeidentifikaci. 

K tomu později něco doplním, ale teď další návazný výrok čtenáře, který tomu bude předcházet. Je přesvědčen, že kdyby se lidé nechávali vzrušovat na základě sebeidentifikace a nedokonalý vzhled partnera nahrazovali představivostí, tak by jim prý stačil vzduch, který se sebeidentifikuje vytouženým způsobem. 

Podle mě však není pravda, že by člověku stačil „vzduch“, protože s ním nemůže mít lidský tělesný kontakt. Je mnohem snazší mít tělesný kontakt s člověkem a představovat si, že vypadá krásněji vzhledem k Vašim preferencím, než si muset představovat i ten kontakt. Ani nafukovací pana není dostatečná náhražka člověka, pokud by čtenář „vzduchem“ narážel na tuto sexuální pomůcku. Ve světě, kde stále přetrvává tvorba a masivní prezentace ideálů krásy, nejspíš spousta lidí musí při pohlavním styku povolit uzdu fantazie, aby vůbec mohli mít nějaký partnerský vztah a neskončili osamělí (se vztahem dvou asexuálů nemám zkušenost, takže o tom nebudu hovořit). Mělo by to však být dobrovolné v rámci toho, co daný člověk zvládne a snese. 

A podle mé zkušenosti bývají stabilnější vztahy založené na kompatibilitě komplexní sebeidentifikace partnerů (zdaleka nemyslím jen genderové), než vztahy založené na sexuální přitažlivosti, která se s věkem vytrácí. Nejspíš je tedy lepší podporovat informovanost o ústupku na dokonalost vzhledu partnera/ partnerky než podporovat, aby někdo donekonečna hledal svůj ideál krásy ve spojení s ideálem sebeidentifikace a kvůli tomu zůstal celý život sám a neznalý intimního vztahu (jinak než zprostředkovaně). 

Dalších lží se trans lidé z pohledu čtenáře dopouští, když podle trans komunity na něco mají právo, ale podle většinové společnosti ne. Čtenář je přesvědčen, že trans komunita v takovém případě podporuje, aby trans lidé různě lhali v zájmu dosažení toho, na co by měli mít právo. Na druhou stranu čtenář sám uznává, že kvůli nedokonalosti diagnostiky genderové dysforie museli transsexuálové v minulosti lhát, aby se zbavili utrpení. Takové lhaní čtenář toleruje, ale vadí mu to při vymáhání údajného práva. 

Neuvádí však žádné konkrétní příklady, kde bychom mohli posoudit, o čem, nakolik a proč určitý trans člověk podle něj lže. Můžeme však zkusit předpokládat, že část trans lidí skutečně lže, aby dosáhli něčeho, na co si myslí, že mají právo. Takové pokusy o předjímání (chování se, jakoby už platilo to, co chtějí teprve prosadit) určitě mohou být problematické ve vztahu k současnosti, ale jednou v budoucnosti alespoň část toho možná bude interpretována jako nutný krok k prosazení nových práv podobně jako třeba Velká francouzská revoluce, která přes všechny problémy s ní spojené vedla k obnovení demokracie. A chtít tehdy dosáhnout demokracie jen prostřednictvím dodržování pravidel absolutní monarchie, by pravděpodobně nefungovalo. To mi také dává naději, že přes případné současné výstřelky určité části se trans komunita může v budoucnu zklidnit a zanechat svět v určitém ohledu lidštější (a vůči tomuto utopickému scénáři pochopitelně lze vymýšlet dystopické scénáře). 

Jinak ta část o problematické diagnóze genderové dysforie mi připomíná, že znám lidi s homosexuální orientací, kteří za minulého režimu museli podvádět, aby během lékařské diagnózy dokázali, že skutečně mají tu sexuální orientaci a tím získali modrou knížku. Údajně to probíhalo tak, že jim k penisu přidělali nějaké zařízení, které kontrolovalo, kolik je v něm zrovna krve a museli se postupně určitý čas dívat na nějakou sérii obrázků převážně tlustých chlupatých starších lidí mužského pohlaví, kteří rozhodně nevypadali atraktivně jako jejich vrstevníci. Nejde o to, jak obvykle vypadají generálové, ale jak obvykle vypadá většina stejně mladých vojínů. 

Na druhou stranu fotky lidí ženského pohlaví byly do testu vybrány velmi atraktivní, mladé nebo i androgynní a jako porovnávací obrázky sloužily takové, ve kterých bylo možné spatřovat tvary podobné penisům, což vše zkreslovalo výsledky v neprospěch diagnostikování homosexuality. Správně by v takovém testu lidé mužského a ženského pohlaví měli být podobně atraktivní, podobného věku a jako porovnávací obrázky měly sloužit nějaké naprosto asexuální tvary. Aby v takto zkresleném testu homosexuál dokázal, že je homosexuál, tak si musel představovat něco jiného, než mu ukazovali. 

Připomínám ještě, že povinná vojenská služba za minulého režimu byla v podstatě šikana. Třeba můj děda kdysi zkolaboval během vojenského výcviku, když měli za den v zimě ujít asi padesát kilometrů a ostatní ho prý nakonec museli odtáhnout na saních. A předchozí dny také měli za úkol pochodovat, každý den asi o deset kilometrů navíc, takže nakonec měli krvavé puchýře na nohou. A tam, kde minimálně jednou spali, prý ráno měli jinovatku na dekách, protože asi mrzla voda, která se odpařovala z jejich těla. 

Uvádím to však spíše pro zajímavost a chápu, že dnes to člověk může mít o něco snazší, když se psychologovi nepodaří určit mu správnou diagnózu. 

Transgender a děti?:  

Čtenář za další problém označuje, že část trans komunity věří, že už děti mají mít možnost vstoupit do trans komunity. To samo o sobě nemusí být problém, pokud to znamená např., že dětem mužského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s panenkami a dětem ženského pohlaví nebudeme zakazovat hraní s vojáčky, pokud si tak budou chtít hrát. 

O něco kontroverznější může být, když je např. dětem mužského pohlaví dovoleno oblékat si extravagantní oblečení stereotypně spojené s lidmi ženského pohlaví a dovolovat jim setkávat se jinými tímto podobnými dětmi, ale věřím, že i zde rozumný rodič může nastavit nějaké rozumné mantinely, aby nedocházelo k ohrožení dětí. Například takové dítě by podle mě mělo být poučováno a vedeno, že genderově nekonformně může být oblečeno pouze v prostředí, kde je to respektováno, což zdaleka nemusí být spolužáci ve škole, kde za to může být šikanováno. A spolu s dospíváním to stále více má být jeho volba. 

Na druhou stranu věřím, že bychom se měli snažit tvořit svět, kde se ani na veřejnosti člověk nemusí bát oblékat, jak doopravdy chce. A skutečnost, že třeba český homosexuální romský zpěvák Jan Bendig oblečený v extravagantním stříbrném oblečení byl nedávno posypán moukou na červeném koberci před předáváním hudebních cen Český slavík, tak nám ukazuje, že v ČR si člověk ani na tak prestižní akci nemůže být jistý svým bezpečím, pokud se nějak odlišuje od většiny. 

Ale zpět k genderově nekonformním dětem. Také není drag queen jako drag queen - někteří jsou pro děti neškodní, jiní by s nimi neměli přicházet do styku. Proto by rodiče nebo vychovatelé/ učitelé měli být přítomní vždy, když dochází k setkávání dětí a drag queens, aby mohli v případě potřeby zasáhnout a jejich samotná přítomnost měla preventivní charakter. 

Také je potřeba, aby zodpovědní dospělí lidé dohlíželi na to, aby žádné dítě nemělo ani přehnaně nízké ani přehnaně vysoké sebevědomí. Když se mladý člověk cítí trapně za to, co se mu líbí, tak je to obdobně smutné, jako když věří, že se stane celebritou a nepřipouští si možnost neúspěchu, což následně komplikuje neúspěch, pokud k němu dojde. Ideálem by měl být člověk, který se nestydí za to, co se mu líbí, pokud tím nikomu neubližuje (a ve svém zájmu to projevuje s ohledem na situaci), ale ani nepodléhá pocitu nadřazenosti a předurčenosti být celebritou. Může se o to sice snažit, ale průběžně by měl trénovat smíření s variantou, že by k tomu nedošlo. A také by měl být informován o tom, jaké jsou odvrácené strany života celebrit, např. nemalá ztráta soukromí. A neúspěch na této cestě neznamená, že by se toho člověk musel vzdát, protože vždy to může nějakým způsobem zůstat koníčkem. 

Čtenář však tvrdí, že část trans komunity věří na právo dětí zvolit si jiné rodiče („chosen family“), pokud jim ti současní například zásadně brání být sami sebou a vstoupit do trans komunity. To prý v některých státech USA začíná vést k úřednímu odebírání dětí v případě opakovaně aktivně projeveného nesouhlasu rodičů s transgender sebeidentifikací svých dětí. 

To, s uvedenými specifiky, je určitě kontroverzní téma. Na druhou stranu mám i zkušenost, která znamená, že je minimálně potřeba zvažovat možnost odebrání dítěte v případě, že rodič zásadně neakceptuje určitou jeho sebeidentifikaci, ale je potřeba zvážit i jiné faktory. Můj kámoš v dětství spáchal sebevraždu, protože jeho matka, jak jsem se dozvěděl od té mé, neakceptovala (na rozdíl od jeho otce), že byl vášnivý bastler. Měl pokoj narvaný elektronikou, kterou různě upravoval a ona mu to údajně chtěla vyhodit. Tou dobou jsem se s ním už nějaký čas nestýkal (už nevím proč), takže nevím, v jakém byl ten kluk stavu a navíc jsem byl poměrně malý, ale vím, že se zabil elektrickým proudem ve vaně. Takže vím, jak závažné to v některých případech může být, když rodič neakceptuje to, jak se jeho dítě identifikuje. Je však nejspíš problém něco takového dokázat předem odhadnout, než se začnou projevovat sebevražedné sklony. Také si myslím, že minimálně v tomto případě by nedávalo smysl z jeho sebevraždy obviňovat třeba časopis Amatérské rádio, který odebíral. Problém není ani v tom jak se sebeidentifikoval - bastleři ze své podstaty pravděpodobně nepáchají sebevraždy častěji než jiní lidé (ale kdyby spousta lidí měla ve zvyku chovat se v tomto ohledu jako jeho matka, tak by ty sebevraždy páchali častěji a bylo by absurdní na základě korelace převracet příčinu a následek, jak to někteří konzervativní transfobové dělají). Problém vidím v matce, která měla nadprůměrně nadané dítě, ale dohnala ho k sebevraždě. Chápu sice, že jí mohlo být nepříjemné, když jí syn nosil domů rozbitou elektroniku nalezenou vedle kontejneru, aby ji opravoval, ale každopádně její rozhodnutí vč. způsobu provedení bylo nešťastné. Mohla zkusit udělat nějaký kompromis a říct třeba, že si ty věci může nechat, ale nesmí už přinášet další a musí si počkat, až to bude moct studovat příslušný obor a následně pracovat třeba jako opravář elektrospotřebičů. A ne po něm chtít, aby v podstatě vyhodil svůj život do koše. 

Pokud analogické případy mohou vzniknout i v případě transgender jedinců, tak z tohoto pohledu dává smysl, aby byli chráněni před lidmi, kteří je mohou dohnat k sebevraždě. Když už ale dítě ví, do které rodiny chce, tak to může být podezřelé a mělo by to být řádně prošetřeno, aby to nebylo zneužíváno. Mělo by být také zjištěno, jak by dítě reagovalo, kdyby mu byla nabídnuta možnost jít do jiné rodiny, než do které tvrdí, že chce. Kdyby se projevilo, že preferuje biologickou rodinu před neznámou rodinou, tak by mělo zůstat v té biologické (pokud neexistují jiné závažné okolnosti). A jestliže někdo nabádá děti, aby předstíraly, že jejich biologičtí rodiče jsou horší, než ve skutečnosti jsou, tak je to rozhodně nepřípustné. 

Trans komunita a zločiny?: 

Čtenář jde ve svých spikleneckých úvahách tak daleko, až nakonec tvrdí, že část trans komunity prý podporuje zločiny. To, co však uvádí jako příklady, se však zdá spíše jako nepředpokládané vedlejší důsledky implementace nových progresivních zákonů, v prvním případě navíc jen hypotetické. 

V Německu údajně byl podán podán návrh zákona, který by policii zakázal při vyšetřování použít předtranziční jméno trans osoby, což by se podle čtenáře dalo snadno zneužít. Tam by však podle mě hodně záleželo např. na tom, jaké by byly případné postihy, aby to nemohla být dostatečná páka k maření postupu policie. A také by hodně záleželo na kontextu použití. Pokud policista řekne třeba „Jan Novák, rozený Kateřina Nováková.“, tak v tom nevidím zásadní problém. Pokud by to však nějaký policista zneužíval třeba k provokaci v naději, že dotyčnému přetečou nervy a projeví nějaký odpor, tak to by se dít nemělo. Snažit se takové pravidla rozumně nastavit rozhodně není jednoduché. A nejsem zastánce názoru, že vězeň, natož vyšetřovaný člověk dosud chráněný presumpcí neviny, by si měl zasloužit všestranné opovržení/ odpor nehledě na to, co udělal, takže dává smysl, aby i policie respektovala ty části osobnosti, které nemají kriminální nebo jinak znatelně problémový charakter. 

Co už ale problém rozhodně je, když čtenář uvádí, že ve Velké Británii následkem přijetí zákona umožňujícího přeřazení vězňů na základě genderové sebeidentifikace přešlo nemálo sexuálních delikventů mužského pohlaví do ženských věznic, načež došlo k několika těhotenstvím. Obdobně tak je ale problém, když dlouhodobě nadržení heterosexuální násilní lidé mužského pohlaví v mužských věznicích podlehnou svému sexuálnímu pudu a znásilní jiného člověka mužského pohlaví. To už je však považováno za takový stereotyp, že to zdaleka nevzbuzuje podobně silné emotivní reakce jako přeřazování vězňů na základě zneužívání zákona na ochranu transgender osob. 

Za rozumné řešení bych možná považoval, že v těchto případech by vězni, kteří se označí jako někdo z LGBT+, měli mít právo požádat o přeložení do dostatečně oddělené sekce (nebo speciálně vyhrazeného vězení), ale tak, aby ani tam nedocházelo k mísení pohlaví. Na druhou stranu i to by hypoteticky mohlo být zneužito vyloženě homofobními nebo transfobními vězni, kteří by se tam mohli chtít dostat s vidinou, že jich bude moct mnoho z nich šikanovat. S vězni to prostě bývá těžké, obzvláště pokud jsou odsouzeni za něco závažnějšího. Proto nejideálnější realizovatelné nastavení vězení/ nápravného zařízení nejspíš dál zůstane neúplně zodpovězenou otázkou. Problém je i to, že ve vězení se vězni hypoteticky mohou učit od ostatních vězňů, jak být lepší v tom, za co byli odsouzeni. Dokud se mezi sebou budou potkávat, bude prostě docházet k různým problémům, jejichž charakter bude částečně vyplývat ze způsobů setkávání. A je pravda, že některé pokusy řešit tyto složité situace mohou vést k novým problémům, které vyžadují další hledání řešení. 

Trans komunita vs levice a pravie?: 

A nakonec čtenář spekuluje, že část woke hnutí (proti rasové diskriminaci) nebo komunistů mohla „infiltrovat“ LGBT+ komunitu. Když zkusím poněkud opustit ten čtenářem konspiračně zabarvený rámec, tak obecněji lze konstatovat, že v relativně svobodné společnosti může docházet k různému míšení různých skupin lidí, aniž by to nutně muselo mít nějaký vyšší záměr, který by to tajně organizoval. I když ani to nelze jednoduše vyloučit, ale spíše jako součást plurality než nějaký jednoznačný převrat. Obdobně do LGBT+ komunity hypoteticky mohou vstupovat i lidé, kteří jsou ve skutečnosti třeba konzervativní transfobové, ale dokážou to nějak maskovat a získávat si podporu okolí, aby se dostali do vyšších pozic a tam následně komplikovali prosazování změn. 

Je sice pravda, že trans aktivisté (tzn. část trans komunity) mají v podstatě levicové požadavky (např. "boj" za různá práva související s bezpečím) a také je pravda, že v trans komunitě je minimálně pár levicových radikálů, ale nelíbí se mi, když na základě toho někdo marginalizuje pravicově orientované trans lidi, kteří také existují a bývají v kontaktu s jinými trans lidmi různých politických orientací. 

Zkusme ale připustit předpoklad, že by v průměru mohl existovat nějaký minimální posun směrem k levici, i když pro to nemáme statistické údaje. V tomto případě problém nemusí být jen příchod levicově orientovaných lidí do trans komunity (nebo obecněji LGBT+ komunity), ale i odchod pravicově orientovaných lidí, kteří si v určité fázi mohli říct třeba: "Dosáhli jsme už všeho, co jsem chtěl, takže nevidím důvod v tom dál zůstávat a raději budu v životě dělat zase něco jiného." Místo toho, aby se po vyčerpání svých progresivních požadavků přepnuli na konzervatismus a regulovali ostatní progresivnější jedince v rámci komunity a ne až z venčí se zpožděním. Čím víc pravicových trans osob odejde, tím víc zbude těch levicových. 

Také můžeme spekulovat, že někteří pravicově nebo konzervativně orientovaní lidé (ale spíše ti celoživotně mimo trans komunitu) skrytě a nepřímo podporují, aby se trans komunita posouvala ke krajní levici (např. prostřednictvím toho, jak ji vykreslují skrze ohebný pojem "genderová ideologie" a tím v podstatě sami zvou radikální levici do trans komunity, zejména do trans hnutí), protože čím extrémnější se trans komunita bude široké společnosti zdát, tím silnější bude imunitní reakce konzervatismu společnosti. V podstatě tedy můžeme spekulovat, že část pravice nebo konzervativců chce poškodit trans komunitu tím, že do ní nasměřuje krajní jedince, kteří k sobě nejsnáze vážou odpor společnosti, aby trans komunitu zničili zevnitř, aniž by sami museli být tím trojským koněm. Je to jev, kdy je někdo tak dlouho veřejně kritizován za něco, co nedělá, až se kolem něj nabalí tolik lidí, kteří to dělají, že ho budou tlačit začít to dělat, až ho k tomu donutí, nebo se budou tlačit na jeho místo, když to odmítne. Možná i proto se někteří filosofové snaží kritizovat spíše samotné obecné praktiky, aniž by říkali, kdo je podle nich dělá (dalším důvodem je mj., že se tak bezpečněji kritizují praktiky některých mocných lidí). 

Změna trans komunity?: 

Řešení "genderového humbuku" (nebo jak to nazvat) bych viděl spíše v napravování reputace trans komunity nebo "vytváření"/iniciování a propagování umírněných trans influencerů, kterým jde primárně o bezpečí trans lidí a sami garantují, že nechtějí někoho nutit k něčemu jako rušení genderu a že cisginder chápou jako žádoucí součást plurality, pokud bude existovat vzájemná ohleduplnost. To by nakonec mohlo vést mj. k tomu, že trans aktivistům otevřeným konstruktivní diskusi by se možná snáze dařilo vymýšlet a prosazovat všeobecněji přijatelné zákony související s trans lidmi. 

Závěrem předpokládám, že to, co se dnes někomu může zdát jako nedílná a negativní součást trans komunity, za příznivých okolností může časem vyprchat nebo projít příznivou proměnou i u části těch lidí, kde je to přítomné. A možná to bude vyžadovat i nový a masivněji šířený název, ke kterému by se ti lidé mohli přesouvat. Pak zase bude otázkou, jak dobře nebo děravě bude definovaný, což by ukázalo zejména až aplikování v reálném životě. A na tom definování by mělo spolupracovat víc různých lidí (nejen různí specialisté), kteří se cítí být třeba nebinární, ale mají výhrady k tomu, jak se jim zdá, že se určitá část trans komunity ubírá. A pokud se nám nelíbí něco na způsobu, jakým nás někdo zastupuje, tak je potřeba přemýšlet o změně toho způsobu a o převzetí zodpovědnosti. A i kdyby se nám současné směřování zdálo dostatečně přiměřené, tak podobné diskuse mohou přispět k jeho zkvalitňování. 

Pokračování článku: 

3. část článku je ZDE.