Každopádně tento článek je ze všech těch avizovaných nejmladší a nejvíc se týká běžného života, ačkoliv vychází z metafyziky času. Napsal jsem ho vlivem ztráty určité bytosti, ale tuto konkrétnost významně přesahuje svou obecností tak, aby v tom kterýkoliv člověk mohl nacházet něco do svého života. Volně tak navazuje mj. na neologismus smrtišlení a článek „Vysvětlení pěti Wo-citátů - 3. díl“, kde jsem se zamýšlel i nad psaním nekrologů.
Z perspektivy eternalismu jsme, my všichni, kdo jsme někdy existovali, existujeme, nebo budeme existovat, dosud nenarození, právě žijící a již mrtví zároveň, čímž se prezentismus (existuje jen současnost) člověčímu způsobu žití jeví, obzvláště v ranějších stádiích života, jako intuitivnější než eternalismus (přičemž pomezím prezentismu a eternalismu je rostoucí blokový vesmír, podle kterého existuje minulost a současnost zároveň, zatímco budoucnost neexistuje).
Z pohledu prezentismu (který je v mnoha jiných ohledech intuitivnější než eternalismus nebo rostoucí blokový vesmír, pro které neplatí to, co zde pro prezentismus), platí, že po úmrtí blízkého už nám nechybí „náš blízký“, protože to by byla iluze v době, kdy „náš blízký“ neexistuje (v eternalismu i rostoucím blokovém vesmíru však minulost existuje dál, a proto by tam to tvrzení o chybění dávalo smysl), takže nám nadbývá vztah k někomu neexistujícímu, který může být vhodné zaměřit na někoho existujícího, např. někoho jiného z „pozůstalých“, což ale neznamená nutně, že by nám nadbývaly ty vzpomínky na zesnulého, které je (nebo bude) možné „vhodně“ uplatnit i nadále.
„Vhodně“ zde neznamená jen pragmatismus (který se nám zde ukazuje např., jako když si nějakou užitečnou dovednost pamatujeme za naučenou zesnulým a nepotřebujeme ji odvrhnout, protože se nám v životě hodí dál), ale znamená třeba i tu část sentimentu, která nám může přinášet nějaký druh potěšení, tj. nostalgie, byť ambivalentně ve vztahu k té části sentimentu, která nám přináší nějaký druh smutku.
Prožívaná nostalgie (tj. zaměření své pozornosti na emočně pozitivní stranu sentimentu) může sloužit nejen ke zlepšení nálady v těch chvílích, kdy cítíme jen smutek, ale i jako inspirativní zdroj vzorců transformovatelných pro napomáhání ke vznikání budoucího potěšení.
V těchto vzorcích je však potřeba nahradit to, co konkrétně už neplatí (a nebude platit) buď tím, co zrovna platí nebo časem bude platit.
Například pokud si pamatujeme, že nám radost přinášela určitá činnost, pro kterou v současnosti neplatí a už nebudou platit konkrétní podmínky jejího uskutečňování, může být vhodné příslušné vzorce upravit tak, aby sice nějaké potěšení jako výsledek zůstalo zachováno (přestože se může pozměnit druh potěšení), ale aby se ty vzorce vztahovaly buď jen k tomu, co v současnosti platí (a nejlépe očekáváme, že to nějaký čas ještě bude platit, nejlépe nadčasově), tedy mohli bychom to dělat hned (a ještě nějaký ten čas později (pro nadčasovost dokud sami budeme existovat) s ohledem na další omezení vč. jednak relativně dosažitelné vzdálenosti a jednak hranic rámce ohleduplné svobody), nebo upravit tak, aby se vztahovaly k tomu, co v současnosti platí plus co by mohlo platit časem a k čemu se případně ukazujeme být schopni přispět, aby to začalo platit (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně blízké budoucnosti, a nebo upravit tak, aby se ty vzorce vztahovaly k tomu, co může být budoucností (s ohledem na omezení), tedy mohli bychom to dělat v relativně vzdálené budoucnosti, pokud bychom se ji nějak dožili (nebo to nějak mohou dělat další generace, pokud to uznají za vhodné).
Přičemž vztah potěšení k ohleduplné svobodě znamená, že uskutečňování našeho potěšení by nemělo poškozovat ostatní víc, než je nutné vlivem mnohosečnosti jednání (což více upřesňuji na konci připravovaného článku o komplementárnějším pojetí epistemického anarchismu).
Nezapomínejme však, že zaměření pozornosti na někoho nám nového (nebo intenzivněji na někoho nám už známého) s sebou kromě pozitiv nese i riziko budoucí ztráty.
Toto riziko ztráty by nás však nemělo převážně odrazovat od navazování jakýchkoliv druhů vztahů s jinými bytostmi, ale mělo by nás převážně motivovat, abychom efektivněji využili ten čas, který strávíme v nějakém druhu vztahu s těmito bytostmi, resp. měli bychom se učit nějaké „přiměřené odtažitosti“.
Nadměrná odtažitost zde znamená mj. chovat se k někomu v něčem, jakoby už byl mrtvý, když zrovna není. Nedostatečná odtažitost znamená mj. chovat se k někomu mrtvému v něčem, jakoby byl ještě živý. Přiměřená odtažitost se pohybuje někde mezi nadměrnou a nedostatečnou odtažitostí a znamená zhruba chovat se k někomu živému jako k živému, který však sice může časem zaniknout, ale dosud žije jako příležitost k nějakému vzájemnému vztahu, tedy k nějaké hodnotě.
Vraťme se však ještě k tomu, co nám zůstává po zesnulých. Něco z nich přetrvává v naší paměti jako ucelené mentální modely, které si pamatujeme jako kdysi vznikající podle skutečných bytostí. Tak můžeme ve své hlavě komunikovat s něčím, co se zesnulým lidem podobá. Můžeme si zkoušet klást otázky typu: „Co by mi na to asi řekl(a), kdyby ještě žil(a)?“ Tak se vzpomínky nejen na zesnulé, ale i na dosud živé, mohou účastnit našeho vnitřního dialogu v současnosti. Potřebujeme si však dávat pozor mj., abychom tak nepodléhali sebeklamu (tedy nějakému odklonu od okolní skutečnosti, který by pak mohl vést k nepříjemné srážce iluze s realitou), jelikož to, co nám řekne mentální model v naší hlavě, už nemá (alespoň v některých ohledech) takovou váhu, jakoby nám to řekl člověk, podle kterého jsme si takový mentální model v mozku utvořili, nemáme totiž mj. jeho zkušenosti a detaily jeho mozku.
Někteří lidé mívají, oproti jiným lidem, mnoho bohatých mentálních modelů osobností, což nás může zbavovat osamělosti během samoty, pokud jimi takto jsme, ale neměli bychom zapomínat, že mentální modely osobností mají mezilidské vztahy doplňovat (když zrovna v blízkosti nemáme jakéhokoliv známého nebo blízkého člověka, nebo když máme a zajímá nás, jak by na něco mohl reagovat, než to projevíme), ne nahrazovat a to i z důvodu, abychom nepropadli sebeklamu, což na druhou stranu neznamená ani to, že bychom ostatním měli vše věřit, ale nějak nám ukazují něco odlišného, něž čím zrovna jsme a tím získáváme inspiraci k nějakému pochybování, testování toho, k čemu se sami zrovna přikláníme (čímž jsou nějak i představy, že jsme zcela prostí jakéhokoliv názoru).
Pokud se mentální modely osobností, které máme v hlavě, někdy skrze nás alespoň nějak částečně projevují, může se naše osobnost ukázat jako kolektivní osobnost složená z jednotlivých vzájemně prolnutých mentálních modelů osobností, ze kterých si pro různé podněty vybíráme různé výstupy zakládající jednání v realitě. A tím, že si dva sobě nějak sympatičtí lidé v sobě utváří mentální model toho druhého, může docházet k jakési zpětnovazebné smyčce, která emerguje mezilidskou vzájemnost. Rodíme se jako cizinci, ale můžeme s někým navázat nějaký hlubší vztah, zvyšovat možnosti vzájemného porozumění.
Někde na pomezí mezi ucelenými vzpomínkami na zesnulé a mentálními modely dosud žijících lidí se pohybují i vzpomínky na dřívější konfigurace našich známých i blízkých nebo vzpomínky na lidi, se kterými už nejsme v tak intenzivním nebo emočně pozitivním vztahu jako dříve. Zvláštním způsobem tam mezi mohou být i takové mentální modely živých, které bychom si idealizovali oproti realitě, což někdy zjistíme až zpětně.
Speciálním případem mentálních modelů osobností, který bývá známý především spisovatelům a scénáristům, jsou fiktivní postavy. Ty obvykle vznikají jako rekombinace už nějak známých modelů osobností a to vč. cizích fiktivních postav, pro které si utvoříme mentální modely. Můžeme tak účelně (nebo intuitivně/podvědomě bez jasného účelu, což může být rozdíl oproti bez jakéhokoliv účelu) tvořit mentální modely pro někoho, kdo podle naší nebo cizí paměti ani nikdy neexistoval, ale může být pozoruhodné zkoumat, co by se mohlo dít, kdyby existoval, což v některých ohledech připomíná mj. můj neologismus předdítě, tedy představy o tom, jaké dítě bychom chtěli vychovat, když třeba ještě ani není narozené.
Zůstaneme-li obecněji u fiktivních postav, tak z nich se časem mohou vyvinout imaginární kamarádi, tedy takové naše fiktivní postavy, které si oblíbíme, což nám v hlavě může činit příjemnou společnost, ale opět platí, že mentální modely osobností by neměly plně nahrazovat mezilidské vztahy, jen je doplňovat (jinak nám hrozí, že se jednou probudíme do osamělosti), což v případě imaginárních kamarádů může znamenat i to, že jsou vzorem někoho, koho v realitě hledáme, nebo bychom ho chtěli (spolu)vychovat.
Imaginární kamarádi však mohou být snadno idealizováni, jelikož nemusí čelit životu v realitě, žijí jen v naší hlavě, když na ně vědomě nebo podvědomě myslíme, přičemž si je můžeme pomyslně umisťovat do smyšleného světa, který je nějakým způsobem utopie, a proto nemusí mít ty problémy, které máme my nebo jiní skuteční lidé.
Vlivem této idealizace se imaginární kamarádi mohou z určitého pohledu stávat silnou konkurencí pro skutečné lidi, kteří by se jinak mohli stát našimi blízkými, což by nám mohlo komplikovat navazování mezilidských vztahů, a proto bychom si, pokud příliš tíhneme k nějaké své fiktivní postavě, měli uvědomovat, co imaginární kamarádi vždy postrádají, tedy obzvláště tělesnost/ fyzickost (a s ní související jevy pobývání aktéra ve světě), kterou nám nemohou nabídnout, takže třeba imaginární kamarád nás nikdy nezachrání, když potřebujeme, aby nám někdo zavolal záchranku.
Pokud bychom dlouhodobě nenacházeli nikoho, kdo by se podobal našemu imaginárnímu kamarádovi, mohli bychom to zkusit otočit a hledat způsoby, jak bychom se mohli stát vtělením svého imaginárního kamaráda pro někoho jiného živého. Je-li imaginární kamarád atraktivní pro nás, možná bychom my byli atraktivní pro někoho jiného, kdybychom sami sebe a své projevy více přiblížili tomu z nějakého imaginárního kamaráda, co jsme sami občas schopni uskutečňovat. Takže ne vnucovat imaginárního kamaráda jako vzorec chování někomu jinému, ale sami zkoušet být jeho projevem, propojit ho zpátky s centrem naší osobnosti, ze které se nějak vydělil.
Jako další specifickou modifikací mentálních modelů osobností mohou být chápány i velké jazykové modely, které jsou v některých ohledech externalizací do neživého našich mentálních modelů osobností, přičemž v těch největších LLM se může ukrývat mnohonásobně víc osobností, než se vejde do naší hlavy.
V tomto případě může být vhodné rozlišovat mj. to, zda se jedná o cizí model provozovaný nějakou společností, nebo offline model, který si uživatel sám dotváří pomocí libovolných datasetů, zpětných vazeb nebo filtrů.
Je-li model provozovaný cizí společností přes internet, tak jakákoliv intimita bývá iluzí (data mohou různě uniknout) a výsledky některých LLM mohou být posunuty ve prospěch zájmů provozovatele, což se sice trochu podobá stavu, kdy naši přátelé a známí mohou reagovat s ohledem na své zájmy, ale klíčové je například, že jeden člověk na jednoho člověka může mít poměrně významný vliv, zatímco u veřejného LLM může obří konkurence masivně snižovat váhu jednotlivých hlasů (v případě tajné identifikace IQ započtené do váhy zpětné vazby je to (pro jedince s vysokým až vysoce nadprůměrným IQ) stále konkurence významně přesahující možnosti běžných mezilidských vztahů). Přesto některé LLM mohou rozvíjet koexistenci masy personalizovaných přístupů, ale to jsou spíše masky nasazované na univerzálnější jádro LLM.
Na druhou stranu offline modely mohou postrádat schopnost autonomní aktualizace, takže mohou přispívat k utužování sebeklamů tím více, čím více si je uživatel přizpůsobí a čím méně mají přístup k internetu, což se některým uživatelům může jevit jako napodobování přátelství skrze případné narůstání shody (což může být oboustranné), resp. externalizovaný sebeklam. A kdyby si je uživatel neaktualizoval, tak by zase zastarávaly.
Navíc současné LLM nemají fyziologicky zkušenosti s žitím ve světě a emocionalitu mohou nanejvýš imitovat (alespoň dokud nebude prokázán vznik umělého vědomí s qualii), takže jakýkoliv soudobý LLM nemůže plně nahradit přátelství se skutečnou lidskou bytostí, ačkoliv v některých ohledech v tom modely umělé inteligence významně pokročily.
Jinak zajímavé je, že třeba digitální mozky (osobní databáze znalostí) nebo příspěvky na sociálních sítích mohou sloužit jako datasety pro trénování LLM. To mi připomíná, že jsem byl nedávno dotazován, jaký mám názor na umělé inteligence trénované jako „klony zemřelých“, tedy tak, aby věrně napodobily projevy zesnulých. Přičemž otázka byla rozdělena na dvě podkategorie: „klony zemřelých“ na sociálních sítích (vydáváním příspěvků) nebo jako chatboti/ četboti (možnost si s nimi dopisovat/ mluvit).
Odpověděl jsem, že to má nepochybně mnoho dobrých i rizikových stránek.
Třeba na jednu stranu alespoň imitace (dokonalý klon osobnosti je nemožný, alespoň dnes a nejspíš i v blízké budoucnosti, ne však nutně ve vzdálené) může částečně zachovat i významné osobnosti vč. vědců, informatiků či filosofů, což může být pozitivně uplatňováno během výuky. Nebo to pozůstalým může umožnit rozloučit se pozvolněji, zmírnit šok (obzvláště, pokud by si někdo nechal vytvořit svou imitaci preventivně už za života).
Na druhou stranu třeba zármutek lidí nad ztrátou blízkých může být i zneužit lidmi, kteří by poskytnutí osobní informace (tím nadměrnější, čím víc by pozůstalí toho člověka chtěli vrátit) použili i k jiným účelům, třeba modelování chování ve snaze cíleně ovlivňovat lidi (buď na základě podobnosti nebo zachování vlivu na pozůstalé) a tam pak částečně záleží i na tom, zda by to bylo spíše využíváno, nebo zneužíváno, ale obávám se, že zneužívání by převažovalo a zdaleka ne každý dobře míněný pokus o využití by dopadl relativně správně.
Nebezpečné dále je, že někteří pozůstalí své citové vztahy mohou přenést ze zesnulého na imitaci (obzvláště, pokud zrovna nedojde k uncanny valley, propasti v nelineárním vztahu pocitů člověka k míře umělosti napodobujícího, což záleží na konkrétní míře výsledku vůči konkrétnímu pozorovateli) způsobem, kdy vznikne trvalá závislost na něčem, co už není autonomní bytost, ale nejspíš placený produkt. Obzvláště u smrtí "rozdělených" mileneckých párů může být problémem absence tělesnosti AI, kdy si pozůstalý sice zachová vztah, ale může mu to komplikovat možnost získat nového sexuálního partnera a vytvářet pocity nejistoty ohledně toho, kde jsou v takovém případě hranice nevěry. Udržování dostupnosti AI imitací zesnulých prostřednictvím plateb by pak mohlo být chápáno i jako snaha se co nejvíc a nejdéle přiživit na něčím neštěstí. Proto by lidé měli mít možnost alespoň si vybrat mezi opakovanou nižší a jednorázovou vyšší cenou, i když ani to zdaleka není dokonalé, ale je to lepší než být tak trochu odsouzen k doživotnímu placení za udržování vztahu, který by v současnosti nemohl být dostatečně dokonalý.
Na druhou stranu staří lidé si obvykle obtížněji hledají nové blízké, bývají konzervativnější, mívají nižší sexuální potřeby a mají blíže smrti, takže to pro ně může být určitá útěcha na sklonku života, ale zároveň to může být riziko pro ostatní, např. pro dědice, kterým to ale zase může ulehčit podíl na péči.
Další pohled je, že milovníci imitací osobností svých zesnulých mohou usilovat, aby imitace měla nějaká lidská práva, ale pod tím se může skrývat snaha výrobců získat větší vliv, později i větší riziko v případě vymknutí takové AI kontrole.
Co se ještě týče té manipulace, výrobci mohou osobnost "klonů" v některých aspektech posunout (ne nutně od začátku, spíše později a plynule) ve svůj prospěch, přičemž ty publikující na sociálních sítích mohou být nebezpečnější alespoň v rovině toho, že mohou mít vliv na více lidí zároveň.
A vůči sociálním sítím si lze představit i další otázky, třeba: Kdo AI profil může odebrat nebo upravit, do jaké míry, za jakých okolností? Co když třeba pozůstalý zjistí, že imitace je poměrně velmi neautentická a původnímu člověku by to vadilo? Nebo naopak, co když by pozůstalý chtěl s AI imitací manipulovat ostatní ve svůj prospěch (a třeba to někdo zjistil)? Plynul by přístup pouze z oboustranného zakliknutí "jsme manželé", nebo by byl nutný nějaký vyšší stupeň zabezpečení? Za jakých okolností se imitace zapne? (Kdyby zapnutí bylo výchozí nastavení, tak by mi to nejspíš vadilo, ale to ještě nemusí znamenat, že bych to vylučoval jako svobodnou volbu.) ... A kdyby si někdo chtěl svou AI imitaci vytvořit už za života, aby opravoval její nedostatky, tak by se to dalo zneužít k jeho manipulaci skrze tajné modelování chování.
Člověk by se s těmi možnými klady a zápory AI imitací měl seznámit nejlépe, než někoho ztratí a pak to znova reflektovat podle pocítěné míry ztráty, ale omezit impulzivní rozhodování odložením realizace.
