Když jsem se dozvěděl o Mary Maggic, tak během dokončování článku „Mary Maggic - performance, transhumanismus a gender“, který reagoval zejména na jednu z je-ho/jích mikroperformancí, tak jsem objevil relativně zvláštní pojem xenofeminismus, ke kterému se Mary hlásí a nabízí řadu příležitostní k antitradicionalistickým zamyšlením. Zkusil jsem o tom zjistit víc, popsat to a spolu s mým názorem to shrnout v tomto článku, který víceméně doplňuje ten tématicky předchozí.
Xenofeminismus je v podstatě názor, že ulpívání na aktuální přirozenosti (obzvláště ve smyslu pohlaví a genderu) nás zotročuje, a proto bychom (prý) měli jít směrem radikálního odcizení. Domnívám se tedy, že xenofeminismus pravděpodobně vznikl mj. vlivem velkoměstského odtržení od soužití s nečlověčí přírodou spolu s intelektuálním odtržením od praktických aplikací a každodenních zkušeností s nimi. Takže i když své vize možná myslí dobře, nabývají poněkud absurdní podoby vůči naší aktuální realitě.
Po pročítání manifestu xenofeminismu si myslím, že jeho zástupci přistoupili na nějakou formu akceleracionismu a to v reakci na postupnou stagnaci výsledků kyberfeminismu začátkem 21. století. To znamená zhruba, že umírněné snahy o změny společnosti kontraintuitivně považují za chorobnou nežádoucí inhibici pozitivních změn (přičemž užití „záchranné brzdy“ by podle nich pomohlo jen pár vyvoleným a pro zbytek by to bylo katastrofou), a proto chtějí (s pomocí širší queer a trans komunity (ale její postoje ke xenofeminismu nejsou jednotné)) zesilovat dopady kapitalistického odcizení, aby (v rámci metamoderní metaxie, kterou však nezmiňují) kyvadlově vyvolali radikální změny společnosti (nejen gendru ale i pohlaví a jiných aspektů lidského života), která by se tím odcizila vůči současné a podle nich zotročující představě o přirozenosti (která je prý útočištěm nespravedlnosti), přičemž manifest má fungovat jako sebenaplňující se proroctví.
Připouštím sice, že přehnané ulpívání na konstruktu přirozenosti může omezovat naší svobodnou seberealizaci, ale zastávám názor, že mezi přirozeností a pokrokem je potřeba hledat zdravou mírně dynamickou rovnováhu, ne jedno z toho vychýlit do divokého extrému. Podobně je potřeba hledat rovnováhu v rychlosti změn: měly by být dostatečné, aby vedly k přiměřenému rozvoji společnosti, ale ne tak velké, že by se většina nestíhala dostatečně přizpůsobovat. Je totiž absurdní, že akceleracionisté chtějí zhoršit to, co jim vadí s vidinou, že o to silněji se od toho společnost odkloní. A není přijatelné vytvářet na společnost umělý nátlak k radikalizaci, aby rychleji přistoupila na nějakou radikálně odlišnou formu fungování. A i kdyby se tím nějaký problém vyřešil, mnohem víc by jich nejspíš vzniklo a ne malých.
Také je potřeba uvědomit si, že xenofeminismus svou radikální jinakostí paradoxně může motivovat konzervativce k většímu odporu, takže v důsledku by xenofeminismus přehnanou sebedůvěrou mohl nechtěně převrátit sebenaplňující proroctví do stavu, kdy by víc ztratí než získal. Už dnes vlivem mj. koronakrize a války na Ukrajině žijeme v mnohem dynamičtějším světě než třeba před deseti nebo dvaceti lety, ale nevypadá to, že by to xenofeministickým vizím pomáhalo. Spíše naopak dnes dochází ke spojování křesťanů, ruských oligarchů a ultrapravice třeba kolem názoru, že je potřeba zakazovat potraty, i když třeba žena byla znásilněna, což je podle mě amorální. Není přijatelné, aby žena byla povinná porodit dítě úplně cizího kriminálníka. Má mít právo na informované svobodné rozhodnutí jako je tomu dnes v České republice. Podobně xenofeminismus může svou snahou pošlapat různé mírumilovné snahy o rovnoprávnost.
Xenofeminismus se chce stát univerzální konkurencí kapitalismu a utkat se s ním o roli hegemonie (doslova chce vytvořit „lepšího sémiotického parazita“). Spolu s tím jeho zastánci také asi chtějí dotlačit kapitalismus do stavu hyperlogiky, resp. přehnaně doslovné interpretace logiky se sebedestruktivními účinky. Chtějí totiž rozložit kapitalismus pomocí kapitalismu a ze zbytků stvořit „nový svět“. A nejsou jediní, kdo chce proti kapitalismu bojovat kapitalismem, Čína údajně usiluje kapitalistickou cestou získat takovou moc, aby přepnula globalizaci z kapitalizujících tendencí na socializující (pravděpodobně v totalitním čínském smyslu) viz. toto video.
Xenofeminismus dále uvádí, že kyberprostor původně nabízel svobodu, ale sociální sítě dnes tíhnou k opaku, k omezování, k útlaku. S tím se myslím dá celkem souhlasit, není to ideální, ale dokážu si představit mnohem horší varianty. To vše mimochodem souvisí s cenzurokracií viz. 4. díl videa o novotvarech a s algocenzurou viz. 9. díl.
Xenofeministé lokální progresivní snahy považují za sice úctyhodné, ale nedostatečné, načež v manifestu obsáhle parafrázují původní význam fráze: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Jejich pojetí vykořisťovaných (tzn. proletářů) je však rozšířené o queer a trans komunitu. To znamená, že u nich chtějí hledat podporu, ne že ji už převážně mají. Queer a trans komunita jsou ti, kdo mají v běžném životě větší nebo menší problém kvůli menšinové identitě a xenofeministé jsou jedni z těch, kteří se jim snaží vnuknout své řešení, takže nesmí docházet k zaměňování podobně jako neplatí, že každý manuálně pracující člověk by byl komunista, dnes je to podle výsledků voleb spíše výjimkou.
Úlpívání na přirozenosti podle xenofeministů tlumí příznivou změnu světa, ale nic prý není tak svaté, aby se to nemohlo změnit za účelem osvobození. Na tom sice něco pravdy do určité míry je (např. pokud lze těžkou vrozenou nemoc relativně bezpečně vyléčit, tak by měla být vyléčena a neříkat třeba: „Smiř se s břemenem, které ti Bůh nadělil.“), ale xenofeministé to přehánějí ad absurdum a chtějí si hrát s biochemickou úrovní zdravých lidí. A není prý nic, s čím by se nedalo vědecky manipulovat. Manipulovat možná lze, ale podle mě je zásadní rozdíl mezi úspěšným a neuspěšným manipulováním vzhledem k záměru. V manifestu však před žádnými riziky hrátek s biochemickou úrovní organismu nevarují, protože to nepasuje do jejich pozitivní vize budoucnosti, což je nezodpovědné. A antinaturalismus je pro ně tak důležitý, že si ho zvolili i jako závěrečnou výzvu: „If nature is unjust, change nature!“ (Pokud je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!) V souvislosti s tím tématem také zmiňují, že morálka zotročuje, a proto chtějí její „rozklad“. Pravděpodobně morálku považují za zkažené vnucované chování, které je v rozporu s etickými principy rovnosti. Jejich představa o správnosti je však podle mě zkreslená, především v prostředcích dosahování cílů.
Chtějí změnit svět tak, aby problémy už nebyly problémy. Gender a pohlaví považují za zdroj nerovnosti a útlaku, takže systematizování a sjednocování genderové terminologie chápou spíše jako pokusy opravovat prostředky nadvlády a naopak pomocí rozumu chtějí vytvářet jakousi trvale neuchopitelnou dynamickou pluralitu gendrů a pohlaví (podobně podporují mezirasové sňatky) tak, aby je nepohltil „eurocentrický universalismus“. Výslovně píšou, že nechtějí snižovat pohlavní diverzitu (jak se mi to jevilo v případě Mary Maggic) a naopak tvrdí doslova: „Let a hundred sexes bloom!“ (Nechť kvete sto pohlaví!) V návaznosti na to vše mě napadlo tvrzení: „Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ To mi samo o sobě sice dává smysl, ale raději bych to viděl v kontextu hledání zdravé rovnováhy protikladů. A především způsob, jakým xenofeminismus chce dosahovat té svobody, se mi zdá bláznivý, protože spolu s přirozeností mohou ztratit i zdraví.
S využitím veřejného endokrinologického know-how chtějí bez institucionálních zásahů nabourávat genderové systémy (tzn. wetware generu) pomocí hormonů, jak mi to došlo u Mary Maggic, než jsem se dozvěděl o xenofeminismu (jinak v manifestu se nepíše o moči jako u Mary). Je však potřeba uvědomit si, že je to něco mnohem radikálnějšího, než ušlechtilá názorová změna chápání svého genderu, kterou prosazují běžní genderoví aktivisté. Jako pro software vznikl oupen source, pro wetware xenofeministé chtějí rozvíjet otevřený „gender hacking“ a dokonce chystají platformu bezplatné open source medicíny (mj. pomocí reactionware (3D tisk reakčních aparatur), telemedicíny či fór DIY hormonální substituční terapie). Pojem „medicína“ mi v tomto kontextu však připadá jako eufemismus, jelikož to zavání nějakou anarchistickou verzí „pozitivní“ eugeniky, resp. nechtějí lidi léčit od nemocí, ale „vylepšovat“ podle svých nepřirozených představ o genderu a pohlaví. Uvedené metody mi však vzhledem k jejich velkolepým cílům připadají nedostatečné (a je to asi slabší než kyberfeministické spekulace o kyborgách), takže určitě plánují časem implementovat další souvislé technologie vč. genové terapie, která je rizikovější než hrátky s hormony. Už dnes je dokonce možné objednat si biologickou sadu s CRISPRem, ovšem za účelem výuky. A když se ještě vrátím k biohackingu endokrinního systému, tak i když si jedinec pomocí znalostí dokáže vyrobit nebo extrahovat potřebné hormonálně aktivní látky, stane se víceméně závislý na tom, že potřebuje aktivně získávat něco, co předtím jako biochemicky přirozený člověk nepotřeboval (obzvláště pokud si na tělo zvykne a vytvoří si na tom nějaký druh závislosti). Pokud by to zůstalo u jedinců, kteří si dobrovolně a informovaně skrze hormony pohrávají se svým tělem, bylo by to myslím ještě tolerovatelné (ať si každý dělá co che, pokud tím neomezuje a neomezí ostatní), ale když xenofeminismus explicitně tvrdí, že chce nahradit kapitalismus, začíná být nebezpečný.
V souvislosti s biohackingem se může zdát více či méně pozoruhodné, že o xenofeminismu se začalo mluvit už relativně nedlouho před rozšířením nemoci covid-19, tedy před institucionálním objevem návazných mRNA vakcín, což podobně jako plány xenofeminismu probíhalo akceleracionistickým způsobem vzhledem k rychlosti vývoje vakcíny, jejího schválení a masivitě aplikování a šlo o napravování nedostatků lidské biologické přirozenosti, konkrétněji imunity a obzvláště ve stáří. Nejen tím byla prolomena některá tabu a především vzrostl vliv zdravotnické frakce biomoci, tedy vliv paternalističtější konkurence vůči anarchističtějšímu xenofeminismu. Ale ukazuje se, že mRNA vakcína má obvykle jen relativně mírné a dočasné vedlejší účinky, což v některých lidech (např. právě v příznivcích xenofeminismu) může snížit obavy z genetické modifikace, i když ta probíhá zásadně odlišným razantnějším způsobem a narozdíl od mRNA jde o trvalé změny genetických informací v somatických buňkách. Jinak se nepřikláním ke spekulaci, že by šíření nemoci covid-19 začalo vlivem lidského záměru, ale předpokládám, že pak začalo být využíváno a zneužíváno mnoha různými lidskými záměry, ve kterých určitě převažovala i touha po moci.
Mám pocit, že xenofeministé volně navazují i na anarchokomunismus. Sice nejdou tak daleko, aby požadovali zrušení peněz v zájmu rovnosti a přerozdělování komodit podle potřeb (což je utopie, pokud nepočítám „ledničkový komunismus“ v úzkých rodinách apod. viz. mj. článek Politikohled), ale chtějí masivní rozšíření komunitního způsobu života a ve své podstatě tíhnou k anarchii. Nepřímo kritizují nedotknutelnost obydlí, což mi samo o sobě dost vadí. Člověk by podle mě měl mít na výběr, koho si pustí, nebo nepustí k sobě domů a měl by k tomu mít právní oporu podobně jako dnes. Xenofeministé chtějí transformovat zažité představy o domově a upřednostňují sdílené bydlení a sdílené pracoviště (komunitní život bez stažení z ekonomické sféry). V rámci toho chtějí transformovat nukleární rodinu (tzn. když v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti), která se podle nich snaží izolovat ženy z veřejné sféry a muže z výchovy dětí. Ale podle mě už to neplatí tolik jako kdysi vzhledem k tomu, že podíl žen ve veřejné sféře roste a i muži mohou mít rodičovskou dovolenou, což považuji za správné. Jinak více či méně komunitní způsob života podle mě nemůže být pro každého, všichni by měli mít na výběr a i v komunitě by každý měl mít příležitost najít dostatečné soukromí. Vím totiž, že i lidé, kteří chtějí a zkusí žít komunitně, tak nakonec potřebují nějaké minimální soukromí, protože jsem jich už několik poznal na různých ekologických farmách.
Anarchistický způsob myšlení se v xenofeminismu neobjevuje jen v otázkách genderu a pohlaví, ale i v otázce samotného fungování xenofeministické komunity. Nechtějí vytvářet hieararchie, ale horizontální koordinaci, přičemž jako inspiraci uvádí „protivníkovu“ neviditelnou ruku trhu a podle mě to může souviset s hledáním komplementarity individuální svobody a kolektivní rovnosti (což se nějak odlišně děje i v běžné zastupitelské demokracii). Také tvrdí, že chtějí vytvořit společnost založenou na nezištné solidaritě a kolektivním sebeovládání. To je hezké, ale očekávat něco takového od všech svobodných lidí je vzhledem k nastavení většiny těch současných poněkud utopické. Na druhou stranu můžeme spekulovat, zda to nemá souvislost s tím, že chtějí být jako „oupen source software“, k čemuž výslovně dodávají, že: „Open, however, does not mean undirected.“ („Otevřený však neznamená neřízený.“)
Tím však nejspíš myslí řídit své tělo jako jednotlivce. Když si to ale spojíme s hledáním inspirace v neviditelné ruce trhu, tak si pod tím lze představit mj., že pokud by xenofeministická společnost poptává ideální lidi (solidární a sebeovládající se), tak by se každý jednotlivec měl na biologické úrovni pomocí technologií přizpůsobovat takové poptávce, což paradoxně zavání větším či menším unifikováním jednotlivců a směřováním k jakési transhumanistické totalitě. Navíc i kdyby byl objeven nějaký skutečně ušlechtilý člověk jako vzor a důkladně prozkoumán, tak by pravděpodobně bylo nemožné na biologické úrovnni upravit všechny ostatní, aby byli stejně ideální bez ztráty zdraví. Ale ať už se xenofeminismus ujme, nebo ne, tak nejspíš dříve či později nějaké státy legalizují genetickou modifikaci lidských embrií a nějaká „neviditelná ruka“ se na tom bude podepisovat, zprvu nedostatečně povedeně. A až se to rozvine, tak se to rozšíří i do některých dalších států.
Když se vrátím k horizontální koordinaci, tak xenofeminismus chce být maximálně horizontální, což mi metaforicky připomíná horizontální přenos genů typický mj. u bakterií, mezi kterými také panuje jakési rovnostářství, i když v mnohem jednodušší formě. To jim oproti eukaryotickým buňkám brání tvořit emergentnější struktury typu lidské tělo a mezi vrcholy mezi-bakteriálních interakcí patří spíše jevy jako quorum sensing (schopnost přizpůsobit svůj metabolismus vůči koncentraci bakterií v roztoku, tedy vůči lidem relativně jednoduchá forma samoorganizace). Z tohoto hlediska se tedy nabízí otázka, zda má xenofeminismus na emergentní úrovni šanci konkurovat hegemonii kapitalismu, jak má v plánu. To by pravděpodobně vyžadovalo mj. 3D tiskárny schopné tisknout funkční mobily či notebooky (což by vyžadovalo i jakýsi maloobchodní prodej vzácných surovin). Takovéto decentralizování výdobitků kapitalismu by však pravděpodobně vždy o několik let či desetiletí zaostávalo oproti kapitalismu. Pokud tedy chceme mnohohlediskově dokonalejší společnost než dnes, měli bychom dál přemýšlet, jak jinak (a umírněněji než xenofeminismus) k tomu směřovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat