Dlouho jsem se věnoval jiným projektům (a s psaním další knihy stále pokračuji), ale teď, když přemýšlím, který další článek bych rád napsal, tak tento koncept se mi zdá ideální volbou. Mnohokrát už jsem na různá místa psal myšlenky ve smyslu, že citáty jsou tou částí našeho (pře)myšlení, která má největší potenciál přetrvat v kolektivní paměti co nejdéle (což může být myšleno i ve vztahu k jejich abstrahování nebo převedení do jiných forem třeba v rámci umělé neuronové sítě) a tím také nejvíce posloužit budoucím generacím.
Mé citáty už se několik let šíří na různá místa. Jeden se objevil třeba v popisu české konference o modularitě, jiný v anglicky psané e-knize jako úvod kapitoly (budu rád, pokud mi své použití mých citátů ohlásíte, abych na něj mohl odkázat v zájmu oboustranné výhodnosti). A pokud chci omezit nevyhnutelné dezinterpretace (které časem vždy přichází, mj. vlivem „tiché pošty“), tak bych měl začít publikovat vysvětlení alespoň některých z těch, které už kolují internetem.
Není jich málo a teď se nechci zdržovat výběrem těch pár absolutně nejlepších, takže z dobrých citátů vyberu k okomentování ty, na které mi oko sklouzne a časem bych rád napsal řadu dalších podobných článků. A až se vrátím k tvorbě rychlovideí, tak některé komentáře se v namluvené podobě snad objeví i na mém druhém YouTube kanálu.
Než však přejdu k samotnému komentování citátů, tak upozorňuji, že se nemusím dotknout všech relevantních významů, které dané citáty mohou mít a ani zdaleka nepopíšu všechny relevantní souvislosti, protože ty citáty myslím bývají poměrně obecné až nadčasové. Komentováním se také může vyjevit řada nových nejasností, které by bylo dobré dál a dál upřesňovat, dokud se obměňovaným zněním ptá někdo schopný pochopení. Takže následující komentáře prosím chápejte spíše jako směrovky k některým z možných významům daných citátů.
„Koho nelze pochopit, toho nelze ovládat.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Předpokládejme existenci hypotetické (nám neznámé) bytosti/ agenta, který v mnoha ohledech funguje velice odlišně na nebinární škále možností. Pokud bychom takového tvora chtěli cíleně ovlivnit, tak bychom ho nejprve potřebovali důkladněji pochopit, abychom mohli správně předpokládat, které naše vlivy by mohly vést k jakému jeho chování. Prvními kroky v takové snaze může být opatrné navázání kontaktu prostřednictvím akci, které u většiny nám známých tvorů nevedou ke konfliktům. Co když ale reakce oné neznámé bytosti budou mimo veškeré naše koncepty? Co když nám vůbec nebudou dávat smysl? Dokud takového hypotetického tvora lépe nepochopíme, tak nemáme šanci nasměřovat ho, aby reagoval podle našich očekávání a zájmů. A teď si uvědomme, že nikoho ve skutečnosti neznáme absolutně dokonale, takže všichni lidé a jiní aktéři, které známe, se vůči nám pohybují někde na škále od absolutního pochopení po absolutní nepochopení. A ti, které chápeme nejméně, bývají i těmi, které jsme nejméně schopni cíleně ovládat. Ostatně i důvěra, která usnadňuje cílené ovlivňování ostatních, je obvykle založená na pocitu hlubšího pochopení.
„Hloupost spočívá v omezenosti, bláznovství v bezmeznosti a moudrost v jejich rovnováze.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Touto větou se snažím označit jeden z důležitých způsobů pohledů na význam moudrosti, ale obdobně to pomáhá pochopit i podstatu geniality, aniž by bylo potřeba stereotypně, explicitně a přímo hovořit o spojení s vysoce nadprůměrnou inteligencí, která s genialitou téměř nepochybně úzce souvisí.
Různí aktéři naší emergentní reality mají různou míru představivosti/ fantazie/ imaginace/ kreativity/ myšlenkové konektivity/ mentální kombinatoriky/ kognitivní modularity... (nebo jak jinak si to chcete nazvat) a spolu s tím různé způsoby, kterými k této paletě možností přistupují, což zahrnuje různé kognitivní schopnosti a míru příchylnosti něčemu uvěřit.
Hloupí lidé bývají ti, kteří mají relativně malou představivost a tedy omezenější schopnost kreativněji řešit nové problémy. Pohybují se v užším rámci možností, a pokud jsou jejich kognitivní schopnosti nedostatečné i vůči takto nevelké množině, tak tito jedinci bývají extrémně omezení ve své schopnosti o něčem přemýšlet. Obvykle snadno něčemu uvěří, protože těžko hledají jiné relevantní možnosti a až příliš se zaměřují na konkrétnost současnosti. A i když rozložení inteligence může být nerovnoměrné pro různé aspekty, tak nižší výsledky pro jednotlivý aspekt korelují s nějakými omezeními.
Opačným extrémem vůči hlupákům nejsou (z výše uvedené perspektivy) géniové, moudří lidé ani jiní různí jedinci s vysoce nadprůměrnou inteligenci, nýbrž takový druh „bláznů“, které napadá výrazně mnohem víc možností, než je pro daný problém relevantních nebo než dokážou zpracovat. Takový blázen může začít řešit problém a bez jeho vyřešení skončit u velmi nesouvislé činnosti, která většině lidé nemusí dávat smysl, pokud ho vůbec lze pro daný případ vymyslet. Pohybuje se myšlenkově tedy až moc mimo rozumové meze. A pokud navíc má tendenci svým nápadům poměrně snadno uvěřit, tak může vymýšlet třeba různé absurdní konspirační teorie nebo spirituální systémy a žít podle nich, i když to bude velmi zcestné.
Moudrost a genialita se pak mezi těmito dvěma extrémy vyjevují jako určité dynamické rovnováhy mezi omezenými a nadměrnými možnostmi. Geniální jedinec si obvykle představí zhruba takové největší množství relativně relevantních možností, které je v optimálním čase schopen zpracovat. Ani ne výrazně víc, ani výrazně méně. A míra jeho víry (nebo alespoň chování jakoby věřil) k jeho závěrům se opírá o míru pravděpodobnosti z pohledu zkušeností a naučených teoretických konceptů, takže se snáze vyhne tvrdohlavému ulpívání i protichůdnému přehánění představy „vím, že nic nevím“. Prostě udělá to nejlepší objevitelné s vědomím, že to může být omyl a nic dokonalejšího se nezdá v dosahu v blízkém časoprostorovém horizontu.
„Ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Říká se, že mezi géniem a bláznem je poměrně tenká hranice. To může být dáno mj. tím, že blázni nemají dostatečnou kognitivní schopnost zvládat adekvátně zpracovávat svou přehnanou představivost, zatímco géniové mohou mít podobně velkou představivost jako tento druh bláznů, ale ještě většinou dokážou (v těch chvílích kdy si označení génius nejvíc zaslouží) její paletu přiměřeně zpracovat na nějaký použitelný závěr. To znamená, že velká fantazie je společná pro daný druh bláznů a genie. Občas však i génius může přecenit své možnosti, nezvládnout svou představivost a udělat něco bláznivého. Nebo si tím může i poněkud záměrně zpestřovat život - pohrávat si s vlastním a cizím rozumem. Takže ne všichni blázni jsou géniové, ale všichni géniové jsou blázni alespoň částečně.
„Nesmrtelným se stává ten, jehož myšlenky by i jeho vrah přijal za své.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Někteří jedinci považují určité jiné osoby za své nepřátele natolik, že mohou usilovat o jejich fyzickou likvidaci. Ale přes veškerý tento odpor se vždy najdou i nějaké spřízněné vlastnosti, mj. všichni lidé (v biologickém smyslu) dýchají kyslík a dosud všichni pobýváme jen v rámci Sluneční soustavy, přičemž v konkrétních případech může platit i řada jiných a nepaušálních aspektů. A pokud jsou alespoň některé myšlenky určité osoby natolik přitažlivé/ uvěřitelné/ užitečné/ pravdivé..., že i jedinec, který by ji chtěl zabít, tyto myšlenky přijme za své, tak se o to pravděpodobněji může jednat o myšlenky, které by snáze přijala i řada jiných lidí, kteří k dané osobě nemají až tak velký odpor. Takže čím víc lidí myšlenky dané osoby příjme, tím spíše ony myšlenky zůstanou v povědomí společnosti i po fyzické smrti rodné osoby, což je memetický druh nesmrtelnosti. A může se to dít i navzdory různým změnám politických režimů, pokud jde opravdu o ty myšlenky, které by přijal i případný vrah toho, kdo je vymyslel.
„Největší známá svoboda je nejvolnější známý druh otroctví.“ — Sebastián Wortys
Komentář:
Svobodu lze chápat mj. jako možnost vybrat si informovaně mezi více různými možnostmi, aniž by naše rozhodnutí bylo drtivě předurčeno omezeními ze strany užšího okruhu vlivných aktérů. Zároveň však svoboda může znamenat i schopnost dosáhnout svých rozhodnutí (třeba i s cizí pomocí), protože co by to bylo za svobodu, kdyby nám žádné z našich rozhodnutí nebylo dostupné k realizaci.
Teď si můžeme uvědomit, že různí jedinci v různých časech na různých místech měli, mají nebo budou mít různou míru svobody z pohledu obou její výše zmíněných aspektů. Sice těžko říct, který člověk v historii byl nejsvobodnější, ale snadno můžeme předpokládat, že jeho svoboda nepřesáhla možnosti dosavadního lidstva nebo obecněji života na Zemi. To znamená, že ovlivňoval jen velmi nepatrnou část vesmíru, téměř nic vůči Celku. Gravitační vlny nás táhnou, kam se nepředstavitelně velkým masám hmoty a temné hmoty zlíbí. Navíc ani ten nejsvobodnější dosud známý jedinec nebyl schopen změnit základní fyzikální zákony, nanejvýš je částečně pochopil a udělal nanejvýš to, co mu jejich rámec umožnil. Podobně dosud všichni lidé jsou víceméně omezeni biologickou formou, i když se pomalu replikujeme do virtuálního prostředí. Ale to je omezené fyzickými zdroji a prakticky i dosavadní podobou softwaru a hardwaru.
I kdybychom byli těmi, kdo budou mít největší svobodu této doby, tak stále se to bude odehrávat v poměrně velkých omezeních ze strany vesmíru. Tato omezení jsou tak značná, že i ta největší námi známá reálná svoboda se vůči nim bude zdát jako zotročení. A pokud si někdo myslí, že vládne světu, tak je v tomto ohledu poměrně naivní. Neměli bychom se však tolik trápit masou toho, co dnes nedokážeme ovlivnit a měli bychom soustředit pozornost na to, co je v naší moci - o čem můžeme alespoň trochu svobodně rozhodovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat