čtvrtek 15. února 2018

Asociomet od struktury po vyhledávač doporučených filmů

Minimálně poslední dobou se myšlenkové texty obvykle snažím psát strukturovaně, ale v noci 12.2.2018 před usnutím mě napadlo, že bych mohl zkusit udělat experimentální výjimku. Občas si všímám, že když někdo přednáší z paměti, tak se pomalu posouvá od tématu k tématu, tak jsem si řekl, že bych mohl realizovat něco podobného, ale záměrně, psanou formou a snažit se toulat mým světonázorem co nejrozmanitější cestou, kterou ani já nebudu předem znát, protože budu psát, co mě zrovna napadne.

Podobně nomádický už byl třeba článek interpretující video 3D-Mouchodlakova cesta 2016, ale před střihem tohoto druhu bezeslovné obrazové filosofie jsem vždy omezen již natočenými záběry a v tomto článku bych se chtěl pokusit o svobodnější asociace.

Když se zamyslím, jaké jsou mé asociace ke slovu „asociace“ (ne vy smyslu sdružení či vznik slabých chemických vazeb), tak mě napadá např. scénka z filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, kde má (přibližně od času 46:30) Georg Camel k hlavně připojené elektrody a psycholog mu říká náhodná slova, ke kterým má George říkat své asociace, aby se psycholog pokusil vytvořit profil jeho osobnosti.

Z tohoto hlediska bych se teoreticky mohl obávat, že když tento článek budu psát formou asociací, tak vytvořím dostatečný podklad k reverznímu inženýrství mé osobnosti. Avšak vzhledem k tomu, že (podle procentuálního MBTI testu) jsem mj. poloviční INFJ, tak architektura mého vnitřního světa je natolik komplexní, mnohovrstevnatá a komplikovaná, že i když se ji někomu snažím přibližovat, tak se setkávám častěji s nepochopením.

Takže spíše než případnou hrozbu v tom vidím pozitivní potenciál alespoň částečně šířit myšlenkové modely odvozené z vlastní osobnosti, nebo-li získávat následovníky (ať už přiznané či tajné/ nevědomé), což považuji za cestu i cíl (téměř) každé vyspělé osobnosti (nikoliv však jediný cíl).

Teď bych se trochu vrátil, ale současně navázal. Má další asociace ke slovu „asociace“ je, že to slovo používal asi nejzajímavější učitel češtiny, jakého jsem kdy zažil a možná by se dalo říct, že jsem malou nezanedbatelnou mírou jeho následovník, i když mě učil pouze jeden rok. Byl to optimistický intelektuál, neomezený školními osnovami, který nám třeba doporučoval knihu „Jak si lidé hrají“ od Erica Berneho, zakladatele transakční analýzy, nebo seriál My Name Is Earl, který tehdy ještě neměl český dabing. Nemohu sice s jistotou vědět, zda by můj život byl lepší, kdyby nám tento češtinář zůstal i další roky, ale nejspíš bohužel byl moc idealistický pro jisté mé pragmatické spolužačky, které vylobbovaly, aby nás učil někdo jiný.

A o tomto následujícím učiteli češtiny si vybavuji mj., že třeba neznal slovo „antiutopie, takže když jsem mu při ústní zkoušce říkal, že Válka s mloky je alegorická antiutopie, tak mě zarazil, že si nemám vymýšlet vlastní nesmyslná slova. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on si trval na svém, že Válka s mloky je prý utopie, protože mloci přeci nemluví a nemohou ovládnout svět. Ale to bylo zásadní nepochopení díla, protože Válka s mloky je opravdu antiutopie (též dystopie), ale zamaskovaná pod alegorickou rouškou. Mlokama Karel Čapek ve skutečnosti nemyslel ty obojživelníky, ale nacisty, kteří byli reálnou hrozba, před kterou Čapek varoval a toužil se jí vyhnout.

Když už jsem se přiblížil k tématu druhé světové války, tak jeden ze spolužáků o ní nadšeně hltal všechny informace, což jsem absolutně nechápal a podobně i to, že jeho největší kámoš ze třídy zase miloval horory. Viděl jsem to jako naprosto iracionální záliby, protože duševně zdravý člověk se podle mého naopak vyhýbá utrpení, nebezpečí a myšlení na špatné věci.

Proto mě také relativně nedávno překvapilo, když se mi někdo svěřil, že zrovna některá má videa mu připadají trochu strašidelná, což vůbec není jejich záměr. Přemýšlel jsem, jak ten pocit v někom vůbec mohl vzniknout a dospěl jsem k závěru, že mnohé horory pravděpodobně vychází z představy, že lidé se bojí toho, čemu nerozumí a považují to za podivné. A protože tvůrci hororů se snaží být originální, tak pohlcují čím dál víc jevů ze škály podivností, čímž slévají divné a strašidelné do jednoho, a kdo se na to dívá, tak mu jako creepy může připadat spousta pro něj nevysvětlitelných úkazů jako např. nezvyklé barvený hadí kluk sedící v roznožce s obličejem schovaným za vlasy, i když východiskem jeho vzezření byla spíše performance a surrealismus, ne horory. Nechci tvůrcům hororů stavět hranice, ale jejich divákům vysvětlovat, že ne všechno podivné musí být strašidelné.



Tím jsem se dostal k filmům a zmínil jsem i surrealismus, takže bych mohl nakousnout, že koncem jara 2016 jsem vyGooglil celkem zajímavý seznam nazvaný „Best Surreal Films“. Část filmů už jsem znal, část mě zaujala nově. Nedávno jsem se k tomu listu na mubi.com vrátil, vytvářel jsem si tam vlastní sbírku oblíbených filmů a pak mě napadlo, že někdo už mohl vytvořit specifickou omělou inteligenci fungující jako vyhledávač doporučených filmů podle filmů, které se vám už líbí a porovnání s ostatními uživateli. Zahledal jsem a skutečně jsem našel tastedive.com, kde jsem narazil na další zajímavé filmy, i když zatím je tam relativně málo dat.

Jináč to, které filmy mám umístěné v které kategorii, berte prosím s rezervou, protože třeba v oblíbených už mám i ty, které jsem sice neviděl celé, ale podle zhlédnutí pár částí předpokládám, že se mi nejspíš budou líbit. Nebo některé oblíbené filmy mám výrazně méně oblíbené než jiné, ale nakonec jsem je tam také přidal.

Budu rád, pokud ty sbírky filmů prohledáte, něco vás z toho zaujme a napíšete mi, co tam podle vás pasuje, ale není to tam, ;o).

Žádné komentáře:

Okomentovat