Koncept kontorsofie

V tomto článku, skrze mé novotvaromyšlení, navrhuji a toulavě rozvíjím nový filosofický pojem. Po mnoho letech, kdy se (ovšem s dlouhými přestávkami, například na aktivnější literární tvorbu) věnuji kontorsionistickému protahování, jsem si, jakožto mj. filosof a zároveň tvůrce živých stromových struktur, nemohl nevšimnout zvláštních podobností mezi kontorsionistikou (contortion) a japonskými filosofiemi, které se vztahují k pěstování bonsají. To se mi stalo jedním ze základních východisek spoluutváření filosofie kontorsionistiky (philosophy of contortion), resp. mé varianty takové filosofie, kterou jsem nazval „kontorsofie“ (anglicky tedy „contorsophy“). Dále mě inspirovala například má rešerše historických kořenů kontorze sahající minimálně až do starověkého Egypta, psaní návodu, jak se stát hadím člověkem, ale trochu i kulturní fylogenetika mých kontorsionistických ilustrací v článku z roku 2020, kde se už vyskytuje vztah bonsají a kontorsionistiky. 

Zaměřme se tedy nejprve na tu filosofii bonsají jako východisko. Můžeme ji chápat například jako dlouhodobou meditaci o vztahu člověka a přírody, dialog mezi lidským záměrem a přirozeným růstem živého (zhuštěné přírody), který nás časem učí mj. o pomíjivosti a pokoře. Člověk zde promlouvá nonverbálně tlakem, kterým charakteristicky formuje růst, ale musí zůstat ohleduplný, aby mu stromek vydržel a ideálně ho přežil. Rozdílů oproti kontorsionistice je nemálo, ale zde jsou pro nás pozoruhodné především paralely, které mohou být metaadaptovány na jiný kontext. 

Jako nejzřejmější těžiště paralel se mi zdá, že jak v případě bonsají tak v případě kontorsionistiky postupně dochází k antropogennímu formování růstu živého a výsledkem je nějaké ohýbání, ať už trvalé či dočasné. Zatímco zahradník tvaruje bonsaj, trenér pasivním protahováním tvaruje adepta kontorsionistiky (nebo je adept více „samorostem“ a zkouší být sám sobě trenérem). Trenér se tedy ukazuje jako analogie zahradníka, resp. jako vnější síla, která vytváří tlak, nastavuje rámec, drží směr. Zatímco pasivně ohýbaný kontorsionista je tak trochu jako stromek, ale potřebuje aktivně vnímat a modulováním vnitřních reakcí se učí zvládat přiměřený tlak zakládající kontorzní schopnosti, které následně ovládá už svou vůlí. Pozoruhodné tedy je, že kontorsionista je zároveň materiálem i spolutvůrcem. Jeho tělo však není jen nástroj, ale i živé pole zkušenosti, s pamětí, odporem, historií... 

Člověk není hotový tvar, ale napětí mezi možnostmi. Naše lidské tělo není pevné, statické, ale je to proces, do jehož možností a nemožností se odráží a kumulují opakované jevy, zvyky, tlak apod. To, jakým způsobem třeba každý den sedíme na židli, se vytrvale promítá do stavu našeho těla, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Pokud ale začneme přemýšlet o tom, jaké pozice a pohyby naše tělo běžně vykonává a jak ho to ovlivňuje, můžeme do tohoto procesu vědomě zasahovat. Obecněji pokud o svých zvycích přemýšlíme a šlechtíme je, můžeme vědomě rozvíjet sami sebe (a ne nutně normativním způsobem). A později si můžeme všímat různých zpětnovazebných smyček mezi tělem a myslí. Jestliže třeba člověk chce být kontorsionistou, tak mu nestačí protahovat tělo směrem ke své představě, ale nějakým způsobem potřebuje i „protahovat“ mysl („alchymie vědomí“), aby se zvládala adaptovat na trénink, čímž se kruh uzavírá. Zatímco bonsaj je tvarována zvenčí, kontorsionista je tréninkem tvarován i zevnitř, a přesto má zůstat svobodnou bytostí, ve výsledku s abnormálně vysokou svobodou pohybu v rámci svého těla. Tím si zároveň můžeme všímat zásadního rozdílu oproti bonsajím, protože strom nemá vědomí a verbálně mlčí, zatímco kontorsionista cítí, interpretuje a má vědomě spolupracovat s trenérem. Na rozdíl od bonsají zde tedy máme vztah dvou vědomí a to trenéra a začínajícího kontorsionisty. Zahradník může být jemný či hrubý, načež strom reaguje jen biologicky, ale trenér se potýká s větším rizikem (poškození těla člověka a jeho psychiky), takže by měl být ohleduplnější a kontorsionista na něj reaguje verbálně i nonverbálně, aby si mohli neustále sjednávat optimální hranice s tím, jak se pohybový rozsah posouvá. 

Kontorsionistika a kontorsofie tedy zkoumá hranice tvárnosti člověka, tj. jak daleko lze posunout hranice ohebnosti bez ztráty integrity. V tom lze spatřovat další podobnost s bonsajemi: obdobně jako strom není násilně lámán, ale postupně veden k získávání charakteristického tvaru, tak ani tělo adepta kontorsionisty nemá být zlomeno, nýbrž má být postupně kultivováno protahováním. 

Ale ne každý trenér na světě má vhodný přístup. Na internetu je totiž možné dohledat řadu videí z nedostatečně demokratických zemí, kde se společenský tlak nesprávně odráží do způsobu tréninku, čímž zvyšuje riziko zranění a emoční újmy projevené pláčem. Pasivní protahování však správně má být o spolupráci, nikoli o bezohledné dominanci. Alespoň v západní civilizaci platí, že adept je tím, kdo se rozhodl stát se kontorsionistou, zatímco trenér je jeho průvodcem, který mu precizně a ohleduplně napomáhá k dosahování tohoto jeho přání, nenutí ho do přidělené role. Navíc trenér musí při protahování neustále rozpoznávat a respektovat aktuální omezení natahování těla trénovaného, což vyžaduje plně soustředěnou pozornost na mikro-signály, tj. hlubší ponoření do reality. Skutečné kontorzní mistrovství tak spočívá mj. v dlouhodobé citlivosti na rizikové signály, ne v okamžité síle působící na tělo adepta. Z jiného pohledu adepti kontorsionistiky, oproti maskulinním sportům, sice mohou mít zvýšenou potřebu vedení, ale ta nesmí být zneužívána. Adept nemá být jen pasivní objekt, jehož ohýbáním a výchovou by trenér neomezeně realizoval svou nebo choreografovu uměleckou představivost, naopak má být tím, kdo rozhoduje, jaké dovednosti se chce naučit a ve výsledku moduluje jejich performativní interpretaci.

Trenér i adept si neustále potřebují zodpovídat otázku: „Kde je hranice mezi růstem a poškozováním?“ Nemají tak ale činit z pozice teoretického nadhledu, ale z pozice právě žité zkušenosti. Především kontorsionista se dlouhodobou kultivací učí rozlišovat bezpečnou a nebezpečnou bolest, zatímco směřuje k hyposenzitivitě vůči bezpečné bolesti a hypersenzitivitě vůči nebezpečné bolesti. Každý potřebuje hlouběji pochopit své vnímání, ale obecně platí, že rovnoměrné napětí svalů bývá bezpečná bolest, zatímco lokální ostré zabolení je nebezpečná bolest a vyžaduje uvolnění. Zprvu se však každá bolest může zdát přílišná, ego ji chce ukončit, ale vědomí se místo odporu má učit pozorovat a vyhodnocovat napětí. Zatímco bezpečná bolest posiluje regenerativní prodlužování svalů, nebezpečná bolest může vést k destrukci (což lze chápat jako specifický druh hormeze). Na druhou stranu adept by neměl panikařit při jakémkoliv píchnutí v těle a měl by si uvědomit, že většina takových zabolení přejde brzy po uvolnění z pozice. Paradoxně právě strach z bolesti způsobuje větší napětí a zvyšuje riziko zranění. Pružnost těla bez pružnosti mysli je nebezpečná. Pružností mysli je však míněno především to zdravé rozlišování bezpečné a nebezpečné bolesti a optimální reakce na ně, zatímco trenér by měl reflexí a adept sebereflexí dohlížet, aby se u adepta tréninkem nerozvíjela apatie, masochismus, úzkost nebo převážení vnější validace publikem nad vnitřní harmonií. Jinak hranice (ne)prospěšností protahování svalů má částečnou podobnost i se strunami hudebních nástrojů: když se moc natáhnou, mohou prasknout, ale když jsou moc volné, nebudou „hrát“. 

To však neplatí jen o svalech kontorsionistů, ale obdobně i o jejich psychice. Začínající trenéři mohou k adeptům přistupovat s představou, že z nich vychovají cirkusové mistry, celebrity či influencery. Ti zkušenější trenéři však vědí, že adepti, pokud se na ně moc tlačí nebo ztrácí svou motivaci, se kdykoliv mohou rozhodnout jinak, v krajním případě ukončit trénink. Každý nezdar je pro trenéra lekce. Tyto zkušenosti trenéry vedou k pokoře a uvědomění, že svět není prodloužením jejich ega, ale spíše systémem mnoha aktérů, kteří se vzájemně učí, jak fungovat nebo žít společně (v čemž lze vidět další paralely s pěstováním bonsají). A nakonec kontorsionista potřebuje být schopný vést sám sebe.

Na mentální úrovni má platit, že trenér trénováním adeptů kultivuje i sám sebe, zatímco adepti se učí psychicky zvládat různé obtíže od fyzické námahy po trému z vystupování před publikem. Vnější tvarování je tak paralelou k vnitřní práci obou stran tréninku, které se navíc dialogem, verbálním i nonverbálním, vzájemně částečně zrcadlí. Trenér ovlivňuje trénovaného, který ovlivňuje zas jeho. A má-li být kontorzní trénink úspěšný, tato zpětnovazebná smyčka by měla trvat dlouho a udržitelně. 

Čas je v kontorzici učitel, jelikož růst a regenerace tkání reaguje pomalu a protahování tedy nelze uspěchat. Základní úroveň kontorze vyžaduje měsíce téměř každodenního protahovaní, zatímco pokročilejší roky. Kontorsionistika tak adepta i trenéra učí trpělivosti, schopnosti čekat a přijmout, že krása zkroucení vzniká a zraje postupně dlouhodobým úsilím skrze omezení (v tom lze nacházet další paralely s pěstováním bonsají). 

Omezování protahováním je fyziologicky zakládající tvůrčí princip, kterým jsou rozvíjeny pohybové možnosti kontorzisty natolik vysoce nadprůměrně, že mu umožňují osvojovat si kuriózní typy performativních výrazů. Skládáním těchto efemérních dynamických výrazů do choreografie pak v mysli diváka i performera vzniká prostor pro pocit vnitřní hloubky. Omezení tedy není překážkou, ale předpokladem kontorsionistické tvořivosti a tedy i poněkud paradoxně diferenciace její interpretace. Stejně jako bonsaj získává charakter skrze omezení drátkováním či květináče (vystačení s dostupným prostorem a materiálem), lidské tělo získává hloubku skrze vědomě přijaté limity, na kterých buduje, tvoří. Lze si také všímat paralely například mezi květináčem bonsaje a plexisklovou krabicí kontorzisty, kdy v obou případech je záměrem i estetika vměstnání živého do neobvykle malého prostoru. Podobně je tomu u malých cirkusových podstavců a úzkých stojkách (handstand canes). To vše rovněž učí, že síla nemusí být jen v expanzi, ale i v intenzitě. 

Zároveň si lze si všímat paralel mezi pasivním protahováním a technikou kincugi: i při bezpečné bolesti protahováním dochází k mikroskopickým poraněním mezi buňkami. Ta mikrotraumata jsou na makromolekulární úrovni, rovnoměrně rozložená (trochu jako popraskaná glazura soudržné keramiky) a z pohledu kontorsionistiky v rozumné míře žádaná, nikoli popíraná. A zatímco v kincugi miskách jsou praskliny zvýrazněny například zlatem, v těle je přirozená regenerace zaceluje a tím tkáně (především svaly) prodlužuje. Nejde však o glorifikaci zranění, ale o vědomé přijímání procesu adaptace na únosný tah, jehož výsledkem je získávání kontorzních schopností, které jinak záměrně získat nelze. Z jiného pohledu si můžeme všímat medicínského důrazu na rovná záda, který však kontorsionistika komplementárně doplňuje důrazem na hluboké ohýbání zad (komplementárně, neboť kontorsionista má být mimo trénink a představení vzpřímený). V tomto smyslu už jde o esteticky patrný jev podobně jako zdůrazňování prasklin kincugi misek zlatem. Jedním ze zásadních rozdílů však je, že kontorsionista vždy zůstává celistvý.

Estetika kontorsionistiky může být vnímána dvěma základními způsoby: 1) jako estetika fascinace ze zdánlivě nemožných extrémů, 2) jako estetika křehkosti a lidské tvárnosti, ale ani jeden ze způsobů by neměl být redukován na pouhý spektákl. Zároveň má kontorsionistika několik paralel s wabi-sabi, ale i českým samorostem, protože krása zde není v dokonalé symetrii, ale v autenticky ohnutém projevu těla kontorsionisty, který prošel dlouhým procesem transformace. Extrémní ohyb má evokovat otázky typu: „Jaké jsou možnosti člověka?“ 

Než se ale víc posunu k přesahům kontorsofie, tak využiju zmínku samorostu, ze kterého vychází mnou navržený umělecký směr samorostismus (zastřešení různých děl různých autorů se společnými aspekty) s filosofickým přesahem, kterým se zde může potkat s kontorsofií a jejím východiskem skrze bonsaje, čímž si můžeme ujasnit i vztah samorostů a bonsají. 

Slovo „samorost“ má v češtině minimálně dva významy a oba jsou zde pozoruhodné. Asi nejčastěji se samorostem myslí divoce zkroucený kus dřeva nalezený v lese, resp. klackovitý útvar, který je druhem anti-kubismokracie a vznikl bez lidského zásahu, přesněji vlivem počasí, náhody a času (např. v podobě katabolických procesů). 

Zkroucené dřevo je tedy charakteristickým záznamem sil, které na něj působily. Není pokřivené vyloženě chybou, ale spíše šířeji historií. Je to archiv větru, okusování zvěře, gravitace, nedostatku světla, zápasu o prostor. Podobně tělo kontorsionisty není křivé ve smyslu deformace, ale je záznamem vědomě přijatých tlaků opakovaných tréninků. Kontorsionista se však svého tvarování účastní vědomě, což je stejný rozdíl oproti bonsaji. Oproti samorostu je však bonsaj křivena záměrně/ antropogenně, navíc samorost je obvykle už odumřelé dřevo (výjimkou jsou např. způsoby zobrazování některých samorostů v trojdílné hře Samorost) a řezáním lze odhalovat jeho nepravidelné letokruhy, zatímco bonsaj je obvykle živá (vyžaduje péči/ údržbu a tím se člověk učí) a její letokruhy nám bývají skryty. 

Dalším významem slova samorost je osobitý člověk, někdo sebeutvářející se k originalitě, k zajímavé zvláštnosti, hledající své vlastní způsoby adaptace na životní okolnosti. Člověk, jenž se vydal svou charakteristickou cestou, na které zažívá zkušenosti odlišné od těch většinových a tím si pěstuje svou výjimečnost. Obývá možnosti žití, které se z majoritního paradigmatu mohou nějakým aspektem jevit neatraktivní nebo obývá vyšší možnosti, jejichž dosažení se, z většinového paradigmatu, může zdát zbytečně namáhavé. Nevejde se do konvencí, protože jeho „tvar“ (ať už mentální či případně i fyzický) je autoreferenčně utvářen nitrem, ne kopírováním společenských norem či standartů. Není uhlazený, ale autentický, vědomě přijímající svou charakteristickou křivku. Přičemž být sám sebou a stávat se sám sebou může znamenat i pružně se bránit případnému společenskému tlaku být ve všech ohledech normální. 

Vztáhneme-li to zpátky ke kontorsionistice, můžeme dospět například k závěru, že kontorsionista se ukazuje jako fyzický obraz osobnosti samorosta. Respektive tělo, které se ohýbá jinak než běžné tělo, vystihuje člověka, který myslí jinak než běžná mysl. Vzájemně se doplňují ve svém vybočování z běžných standardů, a proto by jedinec kontorsionista samorost mohl být mimořádně mnohostranně samorostný. Zároveň samotný kontorsionista, který se vytrvale opakovaně protahuje (tlakem působí tah), se nestává obětí extrému, ale tvůrcem své jinakosti. Jeho tělesně projevovaná křivka není vzdorem proti normě, ale důsledkem specifického prohloubení volené cesty, která mu dává možnost projevovat se jako dynamická „lidská bonsaj“. A jelikož kontorsionistika je zároveň i vnitřní prací, tak kontorsionista, který projde procesem vědomého ohýbání, se může stát samorostem i ve smyslu osobnosti, jejíž identita není přímkou konformity, ale autentickou křivkou. 

Obsah slova „samorost“ (nebo spíše „bonsaj“ kvůli záměrnosti vzniku a živosti průběžného výsledku) se tak v kontextu kontorsofie ukazuje jako výsledek procesu, kdy charakteristický tvar i charakteristická osobnost vzniká nezlomeným dialogem s tlakem. Samorost nám také ukazuje, že křivka je autentičtější než přímka. 

Vraťme se ale blíže ke kontorsionistice a tím ke kontorsofii. V závěrečné fázi vývoje by vyzrálý kontorsionista měl mj.: rozpoznávat své limity bez strachu, umět odmítnout destruktivní tlak, chápat extrémní zkroucení jako nástroj sebevyjádření (chápajíc se jako součást světa) a spojit pružnost těla s hereckou pružností charakteru. Jeho mysl by měla být podobná dobře pěstované bonsaji: disciplinovaná (ke svému atypickému oboru), ale bujaře živá; tvarovaná, ale ne zlomená; regulovaná, ale hluboká. 

Filosoficky lze pohlédnout i na oblečení kontorsionistů. Celotrikot je druhá kůže, elastická vrstva exponující tvar těla, ale skrývající jeho rušivé detaily. Elastický materiál celotrikotu se průběžně přizpůsobuje pohybu těla a tím se zároveň stává metaforou ideální mysli kontorsionisty: pružné, tvárné realitou, ale ne omezené. Celotrikot je tak membrána identity, podtržená hranice mezi já a světem. Zatímco kůže je biologickou hranicí, celotrikot je symbolickou hranicí těla. Takže celotrikot je médium, které odhaluje kontorsionistiku, aniž by odhalovalo nahotu. Samotné odhalení tvaru totiž není exhibicionismus, ale transparentnost. Zároveň estetika těla by měla být důstojná, ne jen senzacechtivá či komerční (bez reklamy nebo zdůraznění intimních partií). A celotrikot má podporovat soustředění diváka na zakřivení výrazů těla (ne stejná barva jako pozadí scény), nikoli od těla pozornost odvracet nebo se zaměřovat převážně na obličej. 

Celotrikot sice může být chápán jako přiznání tělesnosti člověka, ale zároveň jako její stylizace (povrch těla se stává abstrakcí), takže je přechodem mezi člověkem a symbolem pro metafory. Člověk v celotrikotu se tak ukazuje jako živý symbol. Toto zakrytí detailů těla může mít rovinu univerzality, takže kontorsionista v celotrikotu není jen konkrétní osoba s každodenní identitou, ale pomyslně se stává i archetypem tvárnosti. To jest podobně jako bonsaj není konkrétní strom v lese, ale esence stromů v krajině přírody, je to část evokující vyšší celek podobně jako synekdocha v básních. Celotrikot tedy umožňuje přechod od biografie k širšímu fenoménu, od individuálního těla k obrazu lidských možností. 

I celé kontorsionistické představení může být nahlíženo filosofičtěji. Jak řekla hadí žena Andreane Leclerc, kontorsionistické představení může být chápáno jako fenomenologický výzkum v praxi. Co si pod tím ale můžeme představit? Během vystoupení se mění vědomí diváků i kontorsionisty. Pozornost publika se zužuje, vše kromě kontorsionisty a jeho nejbližšího prostoru pro něj mizí (čemuž má napomáhat i změna osvětlení). Subjektivní čas se může prodlužovat, pohyb může být vnímán jako poetické kontinuum a přichází zvláštní klid. 

Kontext jeviště však mezi kontorzistou a diváky nechává propast, kterou je možné zmírňovat právě skrze předkládané a nonverbálně komunikující tělo kontorzisty. To je totiž tím, co vnímají obě vnitřní strany fenoménu/systému představení, tedy publikum i vystupující performer. A právě tak vzniká interakce s publikem. Kontorzista se snaží vyvolávat reakce publika, které následně vnímá a zpětnovazebně jimi moduluje své vystupování, čímž zase přiživuje vznikající atmosféru tak, jak diváci projevují své interpretování kontorzisty v jeho kontextu... 

Z výše uvedených odstavců tedy plyne, že kontorsofií lze přemýšlet minimálně o čtyřech rovinách vzájemného přizpůsobování: tělo-mysl, trenér-praktikant, tělo-oblečení a kontorsionista-divák. 

Zůstaneme-li ještě chvíli u představení, důležité také je, aby si kontorsionista i v extrémních pozicích nechával pohybové rezervy a jeho nonverbální komunikace tak nebyla nechtěnou demonstrací utrpení, ale spíše plynulou meditací. Přesto však může mít i existenciální přesah. 

Vycházíme-li z otázky „Co znamená být tvárný?“, lze si všímat přesahu kontorsionistické filosofie i do běžného života. Konkrétněji zde můžeme vycházet třeba z faktu, že když je sval napínán vnější silou, tak se buď uvolní a tím adaptuje, nebo odporuje a následně bolí. Podobně člověk, který rigidně vzdoruje neodvratné změně ve světě, tak často zvyšuje vlastní utrpení místo toho, aby se uvolnil a hledal ve změně pokračování své cesty. Celá kontorsionistika i s vystupováním tedy může být nahlížena i jako metafora lidské existence: život nás opakovaně „protahuje“ okolnostmi. Takovému světu můžeme křečovitě vzdorovat, nebo se naučit uvolnit i při tlaku a osvojit si díky tomu vyspělejší dovednosti. To však nemá být nabádáním k pasivitě, ale k vědomému uvolnění tam, kde je odpor zbytečný. Ono uvolnění je pak předpokladem tvárnosti, která by neměla být rezignací, ale spíše schopností adaptace bez ztráty identity. Přesněji jako v kontorsionistice existuje hranice mezi zdravým a destruktivním protažením, tak v životě lze nacházet hranice mezi adaptací a ztrátou sebe sama. Nejde o to přestat být sebou, ale přijmout tlak jako realitu, interpretovat si ji a měnit podle okolností způsob, jakým komunikujeme svou zachovanou vnitřní osu. Například kontorsionista si může při vystupování, i navzdory hlubokému zaklonění, zachovávat osu dechu, vědomí či pozornosti, zatímco člověk v životě osu hodnot. „Protahováním“ životními okolnostmi tak přizpůsobivý člověk získává sobě nové předpoklady k autentickému sebevyjadřování, byť už to není stejný způsob jako před změnou světa. 

Zároveň, ve smyslu protahování životem, hormeze přesahovat do existence: mírný stres může podporovat osobní růst, zatímco přílišný stres může tělo a jeho psychiku destabilizovat, roztříštit možnosti. To někteří kontorzisté zvládnou vyjadřovat dislokací, ale ve výsledku ukazují, že i po tom, co se zdálo jako zlomení, může být pokračování možné. 

Zůstaňme ale u udržitelné tvárnosti vyjadřování zachovaného. Život nebývá o hledání statického stavu, ale o kultivaci dynamické pružnosti. Smysl se tak neukazuje jako pevný bod, ale spíše jako schopnost reagovat bez ztráty směru. Konkrétněji podobně jako bonsaj roste v omezení a přesto si zachovává nějakou „stromovitost“, člověk může růst v omezeních okolností a přesto si zachovat lidství. 

A zatímco bonsaj je synekdochou krajiny, kontorsionista při představení může být synekdochou protahování lidí životem. Život je velkým trenérem, který nás pasivně „protahuje“. Každý člověk je tak trochu samorost, který se však může stát bonsají svého vlastního bytí, pokud se naučí ohýbat správně a vědomě, dýchat při tlaku a chránit svou vnitřní osu. Avšak skutečná pružnost není schopnost ohnout se co nejvíce, ale schopnost vrátit se z té pozice celistvý, nezlomený. Zásadní otázka tedy zní: „Jak se kdy ohnout, aniž bych se zlomil?“ 

Od pesimismu ke zdravému optimismu

Začal jsem psát článek Asociomet 6 a to vysvětlením, proč jsem některé měsíce nepublikoval žádný článek (další souvislosti viz. též nedorozumění na jisté sociální síti). A když jsem napsal řadu odstavců o jistém nejmenovaném a specifickém člověku, tak jsem si řekl, že by z toho mohl být samostatný článek. 

Nemám však v plánu ukazovat na konkrétního jedince, protože mnohem spíše chci ukazovat struktury situací, které s ním zažívám a které může zažívat kdokoliv, kdo by žil v blízkosti podobných typů lidí. No a na základě toho se pokusím formulovat nástin řešení, jak s takovými lidmi vycházet po dobrém bez zbytečného nedorozumění, což ve výsledku může prospět všem.

Začnu ale nástinem toho člověka a okolností, za jakých se dostal do našeho domu. Přijali jsme ho jako dobrovolníka s vícenásobných vysokoškolským vzděláním v oblasti matematiky a až pak jsem zjistil, že je to bezdomovec a psychicky nemocný člověk, takže poslat ho pryč by mohlo být velké morální dilema. Obyčejnou návštěvu může člověk poslat domů, když ho začne vyčerpávat, ale co s inteligentním bezdomovcem, když venku mrzne a ten člověk je spíše ochotný podílet se na chodu usedlosti? Kdo nemá zkušenost s hoštěním dobrovolníků, tak by mohl mít pocit, že musí být úžasné mít někoho, kdo mu občas pomáhá. Jenže často to bývají lidé, kterým chybí některé předpoklady k tomu, co by bylo potřeba dělat, zatímco někteří chtějí zdarma zároveň internet, vodu, jídlo, topení, dopravu, hygienické potřeby, oblečení atd., někteří naštěstí jen něco z toho, ale v případě toho specifického člověka jde o všechny zmíněné potřeby. 

Člověk, kterého aktuálně hostíme, vykazuje mj. nerovnoměrné rozložení inteligence, kdy na jednu stranu sice je schopen napsat funkční (relativně jednoduchý) počítačový program na zpracování big dat ze svého oboru (to prý ale v jeho oboru už nikdo nepoptává, protože se to děje automaticky lépe než on dovede a k údržbě stačí méně lidí), avšak na druhou stranu jeho praktické inteligenci dokáže konkurovat většina dětí ze základní školy (což má vrozené). Například mu řeknete, že teď společně zameteme podlahu v dílně a on to začne dělat jen pár centimetrů od místa, kde to děláte vy, takže byste se mu museli neustále uhýbat, aby do vás nevrážel. Takže to buď snesete, nebo mu při jakékoliv činnosti neustále musíte vysvětlovat ty nejelementárnější dovednosti jako dítěti, jenže to se pak časem naštve, že on je přeci ten inteligentní vysokoškolák, který všemu rozumí, žádný hlupák. Tak ho necháte něco dělat samostatně, načež se vrátí s rozbitým nářadím a přesvědčením, že to nářadí pro něj nebylo dost dobré, takže za jeho poškození prý nemá zodpovědnost. No tak zkusíte zase něco spolu, například přenášet dlouhé těžké věci z bodu A do bodu B. Vy tu věc chytíte na jedné straně, on ji ale chytí uprostřed, tak vy mu řeknete ať ji chytí na druhé straně. A když se to opakuje třeba po desáte, tak je to docela otrava. Nemluvě o tom, že tempo jeho práce je pomalé a má tendenci panikařit kvůli tomu, co se běžným lidem zdá jako malichernosti (např. zvuk nastartování motoru). Přesto ale patří k těm schopnějším dobrovolníkům, protože k jeho neomalenosti je potřeba přičítat ochotu něco společně dělat i pár hodin, zatímco jiní protestují už po první hodině, že jsou unavení a chtějí dělat něco zajímavějšího, oddychového, kreativního, nenáročného... tedy méně potřebného pro fungování hospodářství, které svým obyvatelům zajišťuje většinu potřeb. Tito lidé si brzy uvědomí, že soběstatkářství není tak jednoduché, jak si ho naivně představovali a raději odjedou stát se zaměstnancem, ale už ne s odporem. Takže vlastně přispíváme k nápravě a návratu idealistů na pracovní trh, ze kterého se pokoušeli utéct, když uvěřili např. přeludu, že by bylo možné např. plně bezúdržbové pěstování, které by člověku poskytlo zeleninu na celý život. 

Ale zpět k tomu matematikovi bez jiného domova, než je ten náš. Život je s ním složitější i tehdy, když má volno. Třeba venku už je tma, mrzne, vy jdete kolem dveří bytu, který jste mu ochotně zapůjčili, ale ty dveře jsou zcela dokořán. Tak se ho zeptáte proč jsou otevřené, načež on tvrdí, že tím optimalizuje vzdušnou vlhkost po tom, co se hodinu sprchoval (samozřejmě čistě z vašich zdrojů). Tak mu zkusíte mírumilovně vysvětlit, aby větral jen chvilku. Jenže pak zjistíte, že tak každý den větrá dál minimálně čtvrt hodiny, tak se ho snažíte krotit, zatímco on naopak požaduje, abyste víc topili, aby mu nebyla zima, když má otevřené dveře. A to vše poté, co jste mu ještě před tím svěřili přikládání do kotle a zjistili, že ho pravidelně přenastavoval, aby u sebe v pokoji měl trvale 26°C. Zjevně si neuvědomoval, kolik by toho člověk musel udělat, aby měl ze svého bez nakupování tolik tepla každý den, takže jsme se mu to snažili vysvětlit tím, že jsme ho nechali, aby nám pomáhal při sbírání dřeva na sušení, ze kterého by se topilo další rok. Jenže on místo toho nabyl dojmu, že když se podílel na sběru dřeva, tak má právo přetopovat. Faktem ale je, že spálil téměř roční zásobu dřeva během měsíce, zatímco s naší pomocí nasbíral dřevo jen na jeden týden. Podobně to dopadalo, když jsme ho nechali krmit kozy - opakovaně jim cpal plné žlaby sena, takže přirozeně vybíravé kozy většinu z toho sešlapaly pod sebe místo slámy. A když jsme chtěli, aby krmil po troškách a častěji, tak to považoval za týrání zvířat. Nemluvě podrobněji o tom, že dokázal jeden balík slámy postupně nacpat pod jednu kozu za jediný týden, takže tímto tempem by se koza na konci zimy krčila pod stropem místnosti vycpané slámou s minimálním podílem hnoje, což není nadsázka. Takže mu teď raději přidělujeme spíše jen ty úkoly, které může pokazit bez větších škod. Třeba ho necháme vyloupat vlašské ořechy, on smíchá plesnivé a zdravé a my je pak přebereme, aniž bychom mu to vyčítali. 

K tomu plýtvání krmivem koz, ale na druhou stranu musím dodat, že v některých věcech je až přehnaně skromný. Například jsme se ho několik měsíců ptali, zda nepotřebuje vyprat oblečení a on tvrdil, že ne (ale už jsme mu ho vyprali několikrát). Nebo jsme si všimli, že navzdory dostatku potravin ujídal granule pro zvířata, tedy něco, co by většina lidí považovala za odporné jíst. Neuměl to pořádně vysvětlit, ale domnívám se, že považuje za nespravedlivé, aby zvířata jedla něco jiného než lidé, takže zkoušel jíst to co zvířata, která tak moc miluje. Jako bezdomovec běžně jedl jídlo z popelnic nebo zbytky z odložených táců ve stojanech a dosud má o takové jídlo zájem. Připomíná mi, jak jsem jednou šel po ušlapané hliněné cestě na jednou open air festivalu, přede mnou na zemi ležel kus nějakého stánkového jídla a naproti mě přišla žena, která to s jásotem zdvihla a začala jíst. Jinak náklonnost dobrovolníka ke zvířatům se projevuje i tím, že jim opakovaně dává jídlo do talířů a hrnců z kuchyně, což se mu snažíme vysvětlovat, že je to nehygienické. 

Jeden z rozporů v našem dobrovolníkovi tedy spočívá v tom, že něčím chce plýtvat, zatímco v něčem jiném bývá nadmíru šetrný. Dokud se to týká jen jeho, tak to nemusí být problém ale výstřední svoboda, jenže on své nízké nároky občas vnucuje ostatním. Když se například dozvěděl, že jsem si koupil dvě noci jednoho z nejlevnějších jednolůžkových ubytování v Praze, abych mohl na vícedenní akci, tak mnou pohrdal, že jsem si já introvert prý měl zajistit ubytování přes Couchsurfing a tedy třeba spát u někoho doma ve svém spacáku výměnou za to, že ti lidé si se mnou budou chtít povídat, abych jim zpestřoval život, přičemž to oproti běžnému ubytování má různá rizika navíc. Nebo svou sestru s čirou nenávistí kritizoval za to, že si prý kupuje nové oblečení místo toho, aby si ho koupila v second handu. Jenže tak by mohl kritizovat většinu lidí (ale s jeho sestrou je to složitější). 

Není tedy překvapením, že si stěžuje na každého člověka, o kterém nám vypráví. A to si s námi chce povídat každý den, aby se necítil osaměle a nepřemýšlel prý o sebevraždě, k čemuž nutno dodat, že díky naší péči už se vzpamatoval dost, aby konečně začal chodit k psychologovi. Jenže tam jsou dlouhé čekací lhůty, takže se tam dostává jen jednou za několik měsíců, zatímco většinu času jeho psychické zdraví leží na nás, kteří jsme psychologii nestudovali, ale musíme s ním žít, pokud toho vícenásobného vysokoškolského absolventa nechceme vykopnout zpátky na ulici. 

Rozhodně ale není prvním bezdomovcem, kterému jsme poskytli azyl a pokusili se ho napravit. Ale už dávno nepřijímáme každého, protože na některé lidi prostě nestačíme (a teď vlastně zároveň testujeme hranice (ne)možného). Jednou se k nám jako dobrovolník dostal urostlý bezdomovec, od kterého by se dalo očekávat, že zvládne spoustu manuální práce, jenže když jsme s ním zkusili něco dělat, tak pracoval sotva deset minut a pak už jen koukal jak to děláme sami. Ale bydlet u nás a jíst naše jídlo chtěl dál, což nebylo udržitelné, byl by to parazitismus, takže jsme se mu snažili vysvětlit, že si to musí zasloužit, nebo jít zkusit štěstí jinam. Jenže on nám začal hrozit pěstmi a squatovat náš vlastní dům, takže jsme na něj nakonec museli zavolat policii, která ho odvezla. Díky za to, že policie existuje, když ji člověk skutečně potřebuje. 

To byl ale úplně jiný bezdomovec, zatímco teď hostíme člověka, který umí dát najevo vysokoškolské matematické vzdělání, kdy třeba během okamžiku dokáže z paměti definovat jeden metr pomocí rychlosti světla a konstanty na několik desetinných míst. To naznačuje, že logické uvažování má v pořádku a chybou jsou spíše hlediska a způsoby, jakými jimi interpretuje realitu ve vztahu ke svým emocím. 

Svůj život vypráví z pozice jednoznačné oběti, které ublížil každý, koho potkal včetně asi všech příbuzných, a kdykoliv nastane situace, na které by mu mohlo něco vadit, tak ji nazírá z toho nejpesimističtějšího hledisky, někdo dokonce vyštěkne jako dítě, uraženě odejde a nervně pochoduje v zapůjčeném bytě sem a tam. Nebo probíhá konverzace u oběda, on odejde v klidu a pak se vrátí celý rozhozený, co všechno je podle něj špatně a někdy jen prostě připomene půl roku zastaralou neshodu, která přestala být aktuální a běžný člověk by ji "hodil za hlavu".

To mě sice psychicky hodně vyčerpává, ale zároveň jsem schopen držet své emoce na uzdě (díky němu se v tom navíc zlepšuji), jdu za ním (pokud nepřišel on za mnou), slušně zaklepu a zeptám se ho poklidně třeba, co se stalo, abych to pochopil z jeho pohledu (přičemž obvykle si potřebuji vyslechnout pohled i toho, na koho vyštěknul, protože to nebývám já). Tiše a pozorně si ho vyslechnu, načež často zjistím například, že očekával něco, co v daném kontextu nebylo možné splnit (nebo se bojí ztráty něčeho, co ještě nemá), ale on si to neuvědomoval, protože má velmi omezenou empatii a často si tedy nedokáže uvědomit, jaká omezení mají ostatní lidé v jakých situacích. Ten dobrovolník přiznal, že se nikdy o nikoho nestaral, takže mu chybí zkušenosti mít za někoho zodpovědnost a chápat např. jaké to je pro ostatní lidi omezit své potřeby, aby se o něj starali. Logickou argumentací ho tedy často dovedu k závěru, že se naštval kvůli něčemu, co v daných okolnostech nemělo lepší alternativu, nebo to viděl moc pesimisticky, takže přestane cítit nenávist, nebo se alespoň umírní. Lidé nemusí být zlí, jen třeba pod tlakem nejsou schopni chovat se k němu tak dokonale, jak by chtěl. 

(Z pozice bezdomovce se to moralizuje snadno, když nemá zodpovědnost, která by mu dala zkušenosti otupující jeho přehnané požadavky. To však neznamená, že by si dokázal zcela pomoct sám - naopak opakovaně od ostatních očekává, že mu nějak pomohou.)

Problémem však je, že přehnanost své reakce pochopí jen v konkrétním příkladě, a když se děje něco obdobného, tak se kvůli tomu dokáže naštvat znova, aniž by adekvátně generalizoval to, co už pochopil. Takže ho znova uklidňuji logickými argumenty a krůček po krůčku zkouším nabourávat ty jeho mentální modely, na základě kterých věří, že všichni lidé jsou na něj zlí, zatímco on je ten jediný hodný, který nic špatného neudělal a bezdomovcem se cítí být kvůli ostatním, přestože to byl on, kdo utekl z domova, nebyl vyhnán (což však nepopírá, že se tam necítil dobře). Navíc se domnívám, že si neuvědomuje, jak pro jeho matku muselo být těžké starat se o něj s jeho psychickými nedostatky, přičemž přiznal, že jeho babička jeho matce nejspíš nebyla dobrou matkou a rodiče si nevybíráme. Vybrat si můžeme spíše to, zda budeme dál replikovat nějaké pokažené vzorce chování plynoucí z minulosti, nebo je zkusíme reflektovat a uplatňovat nějakou z metod na jejich pozměnění. 

Těžko mu však vyvrátit, že vůči němu jeho matka byla jen škodolibá, když ji neznám a nechce, abych ji poznal, protože se paranoidně bojí, že bychom jí mohli říct, kde žije. Už jsem však slyšel hlas člověka, o kterém tvrdil, že je to "dezolát" a "psychopat", který mu ukradl desítky tisíc korun a že chce, abychom ho k tomu dezolátovi dovezli a odvezli všechny věci toho dobrovolníka k nám. Dobrovolník byl přesvědčen, že mu je ten člověk nevydá, že mu je poškodí, a proto si telefonát s ním nahrával a načasoval na dobu, kdy ten člověk bude mimo své bydliště, nás chtěl jako svědky a chtěl, abychom mu ten telefonát pak dosvědčili u soudu a dlouze ten telefonát odkládal, protože se ho moc bál... No a realita pak byla taková, že ten člověk byl velice milý a starostlivý, že mu ten náš dobrovolník už dlouho netelefonoval, že se o něj bál a že si samozřejmě může pro všechny své věci přijet a žádná známka vzteku, zatímco ten náš dobrovolník se na něj dokázal dvakrát zlobit kvůli stejné věci nesouvislé s řešeným problémem a navzdory tomu, že jsme se ho předtím snažili důkladně vyškolit, aby se takovým uštěpačným poznámkám vyhnul. Člověk na druhé straně telefonu byl vstřícný, takže minimálně v tomto ohledu byl náš dobrovolník paranoidní k člověku, kterého i po tomto telefonátu označuje za dezoláta a psychopata (z důvodů, které budeme moci prověřit až po setkání). 

A na to vysvětlování reality jdu i z druhé strany, když například od nás ten dobrovolník výslovně vyžaduje respekt a připustí, že by měl být vzájemný, tak si pak všimnu těch situací, kdy on někoho nějak nerespektoval a ten člověk to třeba raději přehlíží, aby byl klid, takže dobrovolník si toho nevšimne. Ten klid neruším, ale když se ten dobrovolník třeba naštve, že se mu někdo jen trochu zasmál (a někdy je fakt těžké nepousmát se některým jeho velice bizarním projevům), tak mu například připomenu, že on se smál někomu za to, že má horší matematické vzdělání než on (což má většina těch, kteří nestudovali matematiku na vysoké škole v alespoň dvou oborech). Ale to je ještě pořád nic ve srovnání s tím, že jsem jednou šel po tmě venku, načež on se začal bát, že jsem zloděj (prostě uvěřil nejhorší interpretaci), vyšel ven a málem mě postříkal pepřovým sprejem, načež se začal smát, že nejsem zloděj a vůbec se nezajímal o mé pocity. No, lepší, že se začal smát, než aby mi nadával, že ho kupříkladu "záměrně straším" tím, že chodím po tmě ven u sebe doma, když je to potřeba. Každopádně jsem mu tím ukázal, že od ostatních lidí nemůže vyžadovat dokonalý respekt, když jim ho nedokáže opětovat. (Nemluvě o podrobnostech toho, jak škodolibě mluví o těch politicích, které nenávidí.)

Neukazuju mu to proto, že bych byl proti tomu dobrovolníkovi, ale abych mu "otevřel oči", resp. ukázal, že jeho představy o zlém světě jsou iluze, a když v ně přestane věřit a otevře se o něco lepšímu vnímání světa (k čemuž mu vysvětluji důvody, které sám alespoň dočasně uzná), tak tím pomůže sobě i ostatním. Několika dílčích úspěchů už jsme společně dosáhli a to mi dává naději, že by se to mohlo dál zlepšovat. A i kdyby to nakonec nějak krachlo (třeba se odstěhoval k jiným lidem a vyprávěl tam, jak jsme na něj byli "zlí" jako "všichni" (přičemž on se prý pohádal na všech místech, kde kdy žil)), tak už teď jsem díky němu získal řadu hodnotných zkušeností, jak například diplomaticky deeskalovat mezilidské spory, byť v počtu pár účastníků. 

Obecně je potřeba mj. důkladně vyslechnout všechny strany, i kdyby jejich pohledy byly sebepokřivenější, z toho si poskládat plnější obraz reality, následně zkusit nestranně vymyslet výchozí návrh takového řešení, které by bylo všestranně přijatelné, kdyby všechny strany dokázaly pochopit realitu v její komplementární plnosti, načež je potřeby hledat způsoby, jak situaci vysvětlit všem stranám tak, aby následně přijaly nějakou verzi navrhovaného řešení, které všichni mohou upravovat jen v těch mezích, aby se nerozpadlo. 

Konkrétně třeba dobrovolník chtěl, abychom mu kupovali spoustu krmení pro ptáčky, zatímco my se mu snažili šetrně vysvětlit naše zkušenosti z krmení ptáčků. Když si ptáček zvykne, že je někde jídlo v zimě, tak očekává, že tam bude i během vegetačního období a pak společně sežerou například celou úrodu ořechů nebo slunečnice. Jenže dobrovolník přesto opakovaně připomínal, že chce u nás krmit ptáčky a že mu to krmivo máme kupovat (nerespektoval naší úrodu, jen se zajímal o ty "chudáčky" ptáčky, kteří potřebují v zimě shánět potravu), což se může zdát jako bezvýchodná situace. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsme mu krmení pro ptáčky koupili pod podmínkou, že je bude krmit v přírodě půl kilometru od nás. A on s tím souhlasí, protože jeho cílem je krmit ptáčky a ne se na ně dívat. A takovou situaci lze využít i k výuce zdravého optimismu, který je potřeba, aby člověk dokázal vyrovnaně žít ve světě s těmi jeho nedostatky, které nelze odstranit bez vzniku dalších nedostatků.